Žijeme v úžasné době! Obsah všeho druhu se na náš valí ze všech stran a algoritmy nám ho doručují podle pečlivě personifikovaných profilů. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že žijeme zároveň v nejvyprázděnější éře od počátku věků. Kvalita sdíleného obsahu klesá strmě dolů, dokonce se nemůžu ubránit pocitu, že internet je plný mrtvého obsahu.

Oversharing

Už dávno neplatí pravidlo, že díky možnostem globálně propojené sítě prorazí kdokoliv, kdo si na koleni splácá nějaký projekt a zboří tím internet. S nejvyšší pravděpodobností by musel mít za sebou již vybudovanou komunitu nebo být sám o sobě slavný. Pokud nemáte ani jedno, připravte si hrst na spoustu pěkně hořkých pilulek, které budeme v příštích minutách spolu polykat.

Algoritmy totiž zbožňují trendující obsah. Pokud se spokojíte s baitingem v nadpisech a tak plytkým obsahem, že je až průhledný, máte napůl vyhráno. Svůj obsah musíte, podobně jako výrobci F2P her, přizpůsobit hlavně té části populace, která ho bude schopná pochopit. A budťe si jistí, že takový obsah nebude benchmark inteligence.

Sociální sítě dokáží během několika málo hodin prostřelit váš obsah mezi neuvěřitelný počet lidí. Bohužel pro vás to ale nejspíš nebude ten váš. Připravte se na to, že dřív na sebe upozorníte postnutím tweetu o sebevětší blbosti, který na sebe přitáhne díky kontroverzi nevyžádanou pozornost. Vašemu vymazlenému niche contentu se tohle nestane. Nezajímá algoritmus a tím pádem ani nikoho dalšího. Leda byste se soustředili na short-form content, který pobaví typického uživatele do deseti vteřin. Obrázky a krátká videa mají zelenou, pokud píšete krátké (a většinou špatně vymyšlené) mikropovídky, jste ještě v mezích kapacity jepičí pozornosti. Pokud píšete eseje, několikastránkové povídky nebo nedejbože knihy, jste v prdeli. Můžete to vztáhnout na cokoliv, co nelze zkonzumovat během deseti vteřin při scrollování sociální timeline. Fakt, věřte mi. Byl jsem tam a také pohořel.

Pokud to se svým projektem myslíte opravdu vážně, musíte si vyhrnout rukávy a začít pracovat. Sledující bez clickbaitingu a vábení na výrazně jednodušší side content jinak nenavábíte. A připravte se na to, že to bude docela makačka. Sociální sítě jako Instagram totiž považují za aktivní profil takový, který minimálně dvakrát denně postne stories a jednou za dva dny plnotučný content. To to vůbec není málo! Vlastně je to docela hodně, zvlášť, když váš obsah je pomalejšího rázu. Tím se dostáváme k tajemnému nadpisu tohoto odstavce.

Říká se, že když nejde hora k Mohamedovi, musí... Ale, přece z vás nebudu dělat blbce, všichni to určitě znáte. Velké množství stránek, profilů a influencerů si pomáhá různými berličkami. Někdo postuje, co ho napadne a je to bez významnějšího efektu. Kreativnější autoři se vzhlédli AI generátorech a bombardují v předepsaných intervalech sociální sítě. Čert vem, že nikdo reálně nečte jejich lore, který připomíná chatbotovo halucinování na téma Tolkienova fantasy. Je jedno, že jejich timeline je na jedno brdo plná obrázků postav otočených zády k uživateli. Případně ho hypnotizují prázdné oči jinak dokonale vyhlížejících postav. Hlavně, že to sype lajky a sledující, kteří na to klikají.

Debilizace v přímém přenosu! Ještě horší je s výkonností takového profilu. Na každou tisícovku takových sledujících připadá jen jedno až deset procent aktivních, kteří si reálně váš produkt užívají a jsou ochotní ho potom i koupit. Vlastně by se dalo říct, že vůbec nejde o nic extra výkonného. Ale ta čísla jsou to, oč tu běží! Čísla s výkonem jsou alfou omegou dnešní doby.

Úpadek kultury

Možná si říkáte, co to má společného s kulturou, a proč bychom na ni měli páchat atentát? Teď se k tomu konečně dostáváme. Sociální sítě nás přes svůj neuvěřitelný potencíál, který měl propojovat a sloužit k dobru, uvrhly do nekonečné spirály rotujících videí a přefiltrovaných fotek až kyberpunkově upravených plastických obličejů. Nebo nahých prdelí, záleží na tom koho sledujete, nebo doporučující mechanismus napadne, že byste mohli chtít sledovat.

Co pamatuji, se říkalo o kultuře, že jde hlavně o umění. Umění předat myšlenku ostatním. Rozvíjet, otevírat obzory a donutit ostatní k zamyšlení. Jak tuhle společenskou úlohu plní TikToková videa tančících nezletilých dívek či hromadné žebračky cílené na děti jsem už dávno přestal řešit. Jednak už nejsem cílová věková skupina a nejsem ani typ konzumující videa. Pozornost mám zdecimovanou svým zdravotním stavem i bez nich.

Z jedné věci se mi ale pravidelně otevírá kudla v kapse a dostávám chuť někoho pobodat. Jde o všudypřítomné influencerské pokrytectví. Příkladů se dá najít dost, ale momentálně mě napadají dva případy. V jednom jde o influencerky (vážně, tohle dělají hlavně holky, klukům je to většinou ukradené), které se specializují na ochranu životního prostředí. Na tom není nic špatného, dokud dotyčná nemá problém létat dvacetkrát ročně letadlem na druhý konec světa, aby si dala dýňové lattéčko v Dubaji nebo si zapařila na hudebním festivalu pro posh people v poušti.

Ten druhý případ jsou všudypřítomní morální majáci, kteří svým tunelovým viděním ovlivňují svoje sledující a vkládají jim do hlav nesmyslné teze. Jedno z nejvíce trendujících témat tohoto roku jsou nekonečné diskuze o předchozím počtu sexuálních partnerů známé pod pojmem „bodycount“. Jestli si chcete někde nahonit sledující, neznám lepší téma. Funguje pokaždé.

Proč spojuju influencery a umění? V jádru jde o to, že většina populace v dnešní uspěchané době upřednostňuje sledování krátkodobého contentu před tím dlouhodobým. Spousta lidí si raději než film nebo seriál pustí reakci na aktuální Youtube/TikTok/Instagram drama a zabije tím celý večer. Nemluvě o tom, že díky algoritmům upřednostňujeme bizár s demencí všeho druhu před seriózním uměním. Dlouhodobý úspěch projektů, jako je Clash of the Stars i přes stoupající závažnost jejich kauz je toho důkazem. Nemluvě o tom, že děláme z očivině postižených nebo rovnou retardovaných hvězdy na úrovni obecních šašků, do kterých si může v konečném důsledku kopnout úplně kdokoliv. Kromě pocitu škodolibosti a nadřazenosti nám to ale nic hodnotného nepřinese.

Všudypřítomný obsah na internetu se radikalizuje a tím se dostávám k poslední části této eseje, která nebude jiná.

Proč spáchat atentát na kulturu

Na první pohled by se mohlo zdát, že je ta bitva předem prohraná. Jenže jsme zatím ani nezačali bojovat. Nechali jsme si vzít to nejcennější, co jsme historicky kdy měli. Nechali jsme si vzít krásu a komplexitu svobodné kultury ve prospěch rychlého a levného pozlátka sociálních sítí. Tento digitální heroin nás zcela ovládl a uzavřel naší kreativitu do škatulek internetových profilů. Je potřeba přinést další revoluci. A ta nikdy nebyla zadarmo, vždy přinášela oběti.

Při přípravě tohoto článku padla spousta diskuzí na téma názvu, který obsahuje slovo atentát. Letos, v roce, kdy v sousední zemi zhrzený spisovatel vysypal téměř celý zásobník pistole do premiéra. V roce, kdy se živě spekulovalo o tom, že neúspěšný atentát na D. J. Trumpa právě vyhrál volby. O skutečnost, jestli šlo o skutečné atentáty, nebo domluvená divadla nebudu ani spekulovat. Je mi to totiž úplně jedno. Téma je nazvané správně. Provokativní, vyzývající k činům a je úderné.

Pokud chceme mít zase relevantní zdravou kulturu nebo dokonce sami nějakou takovou tvořit, je třeba jednat! Ne na sociálních sítích, tam jde o předem ztracený boj (a vždy tam budeme tahat za kratší stranu provazu), ale ve skutečném světě. Nemá cenu brojit za svobodu tvorby někde, kde může být váš názor bez milosti anihilován provozovateli nebo přehlušen hlasitou většinou, která sice nenávidí drogy, ale sama je konzumuje. Jen ne jehlou, ale prostřednictvím displejů svých chytrých telefonů.

Je potřeba opět tvořit ve skutečném světě! Tisknout knihy, vydávat fyzická média, tvořit skulptury, hrát živou hudbu přímo v ulicích. Možností je spousty, meze nám bude klást jenom naše představivost. To je podstata atentátu na kulturu. Kyberprostor nám byl dlouhou dobou útočištěm, než se zaplavil mrtvým obsahem tvůrců, kteří jsou mistři marketingu, ale hluboko ve svém jádru nejsou umělci. Nyní je čas ho opustit. Nechat ho masám nemyslících zombies, které závisle jedou v denních rutinách sdílení, srdíčkování a publikování banálních myšlenek s pravopisnými chybami.

Buďme stejně radikální, jako původní grafitti umělci. Tvořme umění guerillově přímo ve skutečném světě mezi reálnými lidmi. Napadejme síťová rozhraní videoreklamních sloupů. Vylepujme svoje samolepky na veřejných místech. Používejme moderní technologie kreativně. Posílejme přes GPS do ulic naše sledující a odkazujme je na naše webové stránky přes NFC tagy. Hrajme si s tím, že žijeme v technologicky nejpokročilejší době. Jedině tak dokážeme utéct ze svazujících okovů nadnárodních korporací, které nám berou nejen digitální svobodu, ale i tu skutečnou.

V současnosti je v módě korporátní konformita. Tvořte podle sebe a ne podle externích měřítek estetiky. Veškeré současné umění připomíná regály v supermarketech, ve kterých je veškeré zboží vyrovnané do přesně vyrovnaných řad a liší se od sebe pouze logem značky. Jinak je vše stejné, jakoby navzájem okopírované. Je potřeba posouvat hranice nebo je ještě lépe bořit. Každý pokus bude hodnotný a nelze říci, že bude zbytečný. Vždy někoho posune dál nebo mu může otevřít dosud neznámé obzory.

Na tomhle světě máme pouze omezený čas a není ho mnoho. Proto je potřeba ho využít naplno a to ve virtuálních prasečincích nikdy nepůjde. Je v nich příliš zatuchlo a bere nám to nejdůležitější.

Bere nám představivost. Krade nám pozornost. Obírá nás o drahocenný čas. Místo dávání příležitostí nám je naopak bere. Svazuje nás.

Proto je potřeba začít konat a spáchat atentát na kulturu.

Sepsáno pro neexistující nepravidelnou revue s názvem Jak spáchat atentát vydávanou výtvarnou společností Trojsil.
Praha, září 2024
Rudolf Vostrý

Nejsem spisovatel

Jedním z nejčastějších projevů autorskýho přizdisráčství je nepřiznání si faktu, že seš fakin spisovatel. Rád poslouchám podcasty s autory a přitom si dělám obrázek o tuzemský knižní scéně. Baví mě poznávat nový tváře a poslouchat jejich postoje k umělecký tvorbě. Obohacuje mě to a považuju to za mnohem přínosnější guilty pleasure, než sledování Prostřena s Výměnou manželek. Tohle mě aspoň někam posouvá a necejtím se u toho provinile. Třeba jako když si ho honim u péček s liliputkama.

Tady se ale konečně dostáváme k tomu samotnýmu nešvaru. Spousta autorů tváří v tvář zpovídajícímu moderátorovi o sobě neřekne, že jsou spisovatelé. Kámo, dopsal jsi knihu, utopil jsi stovky hodin v psaní, přepisování, editacích a málem jsi při redakčních pracích vypustil duši. Recenzenti trhají tvoje dílo na kusy a dostáváš naloženo ve čtenářskejch recenzích. Neseš na hrbu všechny úskalí autorskýho života (včetně toho, že seš chudej jak kostelní myš a s nejvyšší pravděpodobností nemáš ani žádnej sociální život) a stejně to o sobě nedokážeš říct.

To jako fakt? Proč? Bojíš se toho, že si na tebe bude někdo ukazovat prstem a řekne, že nemáš pokoru a seš tak drzej, protože o sobě tvrdíš, že jsi spisovatel? Čekáš na to, až tím vyděláš první milion nebo budeš psát knihy o psaní jako velikáni řemesla? Ty vole, dej si bacha, aby ses toho vůbec někdy dočkal.

Napsal jsi knihu a vydal jsi jí? Oukej v tom případě jsi spisovatel. Když o sobě tvrdíš něco jinýho, byť s ušlechtilým úmyslem vypadat skromně a líp, než ve skutečnosti, pořád zůstáváš jenom falešně skromnej. Vím to já, víš to ty a ví to i tvoje obecenstvo. Prostě ze sebe nedělej trubku a přiznej to na plnou hubu. Dost se ti potom uleví.

Pro jistotu přidávám jednoduchou rovnici: Vydaná kniha = spisovatel. Takhle to je jednoduchý. Kdo tvrdí něco jinýho, dělá ze sebe akorát hlupáka. Tečka.

Nemám žádný velký cíle

Lidi obecně nesnášej velký ambice. Jednak jim to připomíná jejich nicotnost a zároveň je to staví před možnost, že by někdo mohl bejt úpsěšnější, než jsou oni sami. Nic nenasere účastníky internetovejch diskuzí víc, než když jako autor upustíte uzdu fantazii a vysníte si seriál u Netflixu nebo hollywoodskej celovečerák. Ideálně ještě s dovětkem, že to bude první pořádnej žářez v naší mizerný domácí filmografii. Tohle je klasika, která zaručeně rozběsní kdejakýho internetovýho rozumbradu.

Já tomu fandim. Kdo jinej by to měl posouvat dál, když ne snílek, kterej má dostatek elánu na to se do toho vrhnout po hlavě? Jako bez prdele, zabezpečenej a úspěšnej autor toho zpravidla nedosáhne, protože už ví, jak tenhle průmysl funguje a zároveň si osahal i hodnotu peněz. Ví, že se z takovýho podniku nenažere a složenky se neptaj. Mladá krev má naopak dost času a motivace to dotáhnout do konce. Má dost času vysedávat u GAI a generovat (nebo nedejbože kreslit) storyboardy. Má dost času ladit scénář a vysekat z něj spektakulární pecku.

Tahle mladá generace má možná i dost kámošů nebo známejch, který se orientujou v současnejch technologiích a dokážou společnejma silama dát dohromady animovaný kraťasy v Blenderu. Kdo jinej by měl mít dost času na vytvoření animovanýho pilotu k filmu nebo seriálu? Současná pracující generace asi těžko. Tihle pracující autoři mají maximálně elán na to napsat pár kapitol po práci a potom čumět do zdi. Energie na víc prostě nezbejvá. Jasně, může si zaplatit amatérský studio a nechat si to udělat na klíč. Ale ruku na srdce, kolik z vás sedí na přebytečným čtvrtmilionu? Nehlaste se všichni.

Neberme elán těm, kteří se ještě nespálili, protože jsme se spálili my. Přejme jim to. I když neuspějí, budou mít dost zkušeností, který budou moct později použít. Posměch v diskuzácích ještě nikoho nikam neposunul. I když, možná jo. Potupa a šikana je taky dobrej motor motivace. Ale počítejte s tím, že budou o potom o to agresivnější. Zároveň si tyhle typy moc dobře pamatujou, kdo jim nakládal a můžete potom třeba taky zjistit, že v budoucnosti některý dveře zůstanou zavřený.

Víte co dokázali lidi, kteří měli malý ambice? Nevíte? Já taky ne. A víte proč? Protože jsme se o nich nedozvěděli. Sedí jako puťky a sní, ale nic jinýho pro to neudělali. Dřepí na prdeli protože byli příliš pokorní. Tahle doba pokoře úplně nepřeje. Přeje těm, co jsou vidět a slyšet. Falešná skromnost nikoho nikdy nikam nedostala.

Tvořte. Pište. Programujte. Animujte. Jděte za svým snem. Nikdo jinej to za vás neudělá, ani ti co mají blbý kecy v diskuzích.

Bonusovej yap: O zahradnících a architektech

Dlouho jsem to tu neupdatnul, tak jsem nadatloval na hajzlu při sraní ještě jeden hejtíček.

Svět psaní je plnej divnejch kokotismů. Jeden z největších, kterej se opakuje skoro v každý druhý diskuzi o pábení je rozdělování autorů na architekty a zahradníky. Jasně, chápu, co tím básník chtěl říct a zároveň vim, že každej, kdo to se psaním myslel kdy vážně, tak tyhle knihy plný pouček četl. Ale ty vole, opravdu musíme tenhle nesmysl tahat do každýho kurzu kreativního psaní?

Takže za prvý: nikdo z autorů není s nejvyšší pravděpodobností zahradník, pokud nemá pěstírnu trávy nebo zrovna nevyfasoval veřejně prospěšný práce. Ukažte mi spisovatele, kterej si dřepne ke psacímu stroji a bez jakýkoliv poznámky vyšvihne hotovou knihu. Opravdu bych ho chtěl vidět, a ti co to s pokerfacem tvrdí, to beztak hrajou na notu geniality. V pohodě. Nechám vás v tom, ale jste spíš statistická chyba.

Za druhý: neznám vůbec nikoho, kdo si nalajnuje celou knihu do story boardu a potom otrocky přepisuje jednotlivý scény. Jasně, rádi si v tom udržujeme pořádek, ale není to dogmatickej postup. Kolikrát si rádi necháme scény, který prostě jenom vyplynou a ty jsou taky zdaleka nejlepší. Nebo se aspoň nejlíp píšou.

Takže asi pochopíte, proč bych za tenhle nesmysl nejradši věšel za cecky do průvanu. Prakticky doslovně nefunguje ani jeden přístup a téměř vždycky je kombinujeme. Nebo to klidně na těch kurzech psaní učte, ale neříkejte to v každym rozhovoru. Neskutečně mě to sere. Stejně jste to nevymysleli. Je to jako kdybyste se pejřili tím, že umíte násobilku nebo vyjmenovaný slova po x. Sorry not sorry.

Ministerstvo yappingu varuje: Názory Rudolfa Vostrýho se neztotožňují s redakční radou Neon Suns, dokonce ani s názory jejich komorníků a důvěrníků.

Českej kulturní rybníček trpí několika významnejma nešvarama. Jedním z nich může bejt, že reaguje na externí trendy laxně a když už nějakej zarezonuje, tak většinou s hromadou blbejch keců. V duchu typickýho čehúňskýho "smrádečku, ale teploučka".

Všímám si jistejch snah zaškatulkovat Metroplex do tohodle subžánru a překvapilo mě to. Já totiž žádnou knihu z ranku český akční školy nikdy nečetl a jestli se k tomu někdy dostanu, tak možná až budu starej, vetchej (a nemocnej) dědula bez erekce a s kupou volnýho času. Budu typickej zahořklej diskutér o český fantastice. Konečně budu někam po právu patřit.

Hluboce respektuju Kulhoše, Žambocha a Kopřivu s Kotletou. Co si budeme povídat, vychrlit tolik megaceněnejch knížek za život je úctyhodnej výkon a zaslouží si svoje místo na slunci, ale nepotřebuju jejich díla ke svojí vlastní inspiraci. Osobně pochybuju i nad tím, že si vzájemně čtou svoje díla a působí na sebe jako múzy. To je asi stejně debilní představa, jako když si někdo myslí, že točit porno je strašná řachanda a cool práce při který zaručeně zbohatnete.

Klasifikovat akční splatterový díla jako českou akční školu chápu jako další z mnoha pokusů formování naší národní hrdosti. Třeba jako když jsme si přivlastnili maďarskej guláš a definovali si ho jako tradiční jídlo. Přitom jsme si sami vymysleli maximálně tak smažák a i o tom docela pochybuju. Protože vím o národech, který jsou schopný si osmažit i tak bizarní věc jako tyčinku Snickers. Smažáček je vlastně ještě příčetná volba, když mám chuť si uklohnit echtovní prasárnu k večeři.

Zkusme se odprostit od tohodle strašnýho pojmu a zkusme zapátrat po pravejch inspiracích. Počátky žánru sahají do zhruba poloviny devadesátejch let. Většina jeho autorů zažila černej a šedej trh s videokazetama a dostávaly se sem super dílka jako filmy se Schwarzíkem, Stallonem a jinejma akčníma kydličema. Narážek na bodycount těhle dílek byly několikrát zparodovaný a platilo, že čím větší počet zlejch pamrdů padne, tím větší spektákl to bude.

Dobová akční vlna v Hollywoodu vyvrcholila v půlce devadesátek a od té doby zažívala pomalej pád s transformací žánru. Typickej akční hrdina se přitom postupem času průběžně mění. Od mlčenlivejch mašin na zabíjení (např. hore jmenovanej T-800, kterej vyvrcholil Toddem v Žoldákovi, co za celej film řekl snad jenom čtyři repliky), přes chytrý subtilní týpky, co umí pořádně vzít za bouchačku, když je třeba (Stanley G. ve Skále) až po sexy kaskadéry (Colt v Kaskadérovi).

U nás vývoj žánru v tomhle duchu nepřišel. Nakladatelé ví moc dobře, co se bude prodávat a ve jménu hesla "hlavně nic neměň, když to funguje" se dokola publikujou už několikátý, téměř totožný iterace toho samýho. Vlastně proti tomu nic nemám. Jenom se potom nemůžeme divit tomu, že jsou z toho fandomoví dinosauři už mírně řečeno rozmrzelí. Ale je to přece naše, a vzletně tomu říkáme česká akční škola.

Co kdybysme se vykašlali na to, abysme to nějak nazývali? Může to bejt třeba jenom brak nebo akčňárna. Ten pojem jenom označuje knihy, o který by si intelektuální pozéři neopřeli kolo a který si jejich čtenáři kupujou jako guilty pleasure. Buď aby nasrali tu první skupinu, nebo aby prostě jenom vypnuli večer po práci u nějaký nenáročný zábavy a nemuseli čumět na nekonečný streamy italskejch brainrotů.

Tenhle žánr je totiž mnohem víc, než tradiční škola typu mistr vs. žák. Je to pohrobek devadesátkový kultury kriplů. Tvoří ho generace, která tenhle fenomén pomáhala stvořit (ať už kulturně, nebo jej aktivně konzumovala) a nebo se z něj až později vyvinula. Což je například můj případ. Moje generace hltá počítačový hry a je vlastně jedna z prvních, která s nima strávila takřka kompletně celej život.

Proto může dílo autora, kterej nikdy nečetl českou akční školu přípomínat tenhle žánr. Pramen inspirace ale nepřichází z nitra literární komunity, ale z kulturního zázemí, zeitgeistu doby dospívání a ostatních audiovizuálních formátů. Kdo nikdy nevystřílel na sto procent E1M1 v Doomovi, ať hodí kamenem.

Nemůžu se dočkat, až se nějakej českej filmovej producent pochlapí a začne po vzoru Marvelu chrlit jeden superhrdinskej film za druhým. Určitě to časem nazveme česká superhrdinská škola.

Tak čau vy zmrdi,
s láskou Rudolf fakin Vostrý

Validujeme i sami sebe. Neustále. Chceme mít nejvyšší dosahy na sociálních sítích. Zbožňujeme, když naše fotky mají spousty srdíček. Chceme nejvíc zhlédnutí na našich videích. Proč? Protože nám díky tomu algoritmem řízený sociální sítě přihrávají početnější obecenstvo a zároveň nás odměňuje sladkou mňamkózní dopaminovou pastí. Jednoduše proto, že jsme na to geneticky vybaveni. O tomhle ale tahle esej úplně není. Zároveň ale s tímhle jevem úzce pracuje.

Česká literární scéna je o validaci autorskejch schopností. Chceš se věnovat psaní na poloprofesionální úrovni (protože na plně profesionální úrovni si to může dovolit opravdu jen málokdo)? V tom případě se zařaď do libovolný literární soutěže ve svým žánru a piš soutěžní příspěvky. Nepočítej s tím, že se umístíš napoprvý. Tvojí soutěžní povídku rozeberou na prvočinitele a nebudou se s ní mazlit. Jsou tu od toho, aby z tebe vysekali pořádnýho spisovatele. Bude to bolet, zažiješ Tantalova muka. Na konci budeš určitě pěkně nasranej. Připrav se totiž na to, že se před tebou zařadí zkušenější matadoři, který už mají začátečnický muka dávno za sebou. Tady jsme u prvního bodu spisovatelskýho životního koloběhu. Jsi na začátku. Představ si to jako první třídu. Akorát se nebudeš učit číst z čítanky a psát písmenka do písanky, ale budeš poměřovat proti ostatním svojí schopnost sestavovat neprůstřelný příběhy s dokonale vysoustruženou stylistikou.

Čert vem fakt, že během redakčních prací před vydáním ti tvůj rukopis hned při první příležitosti rozstřelí redaktor a stylistiku přepíše korektor. Musíš všem okolo sebe dokázat, že za něco stojíš! Stejně, jako kdybys šel na pohovor. Když si tě nevyberou jako vítěze, můžeš svoje případný úspěchy zkusit přidat nakladateli v průvodce k rukopisu. Bude to malý, leč bezvýznamný plus.

Když se chceš stát autorem, musíš počítat s neustálým čekáním na povolení. Čekáš na validaci svýho spisovatelskýho umu v podobě výsledků literární soutěže. Když se odhodláš vydat svůj geniální a originální příběh, musíš potom čekat na vyjádření redakce nakladatele. Potom čekáš na vytištění a pozdějc ještě na to, jak si povedou prodeje. Čekáš na první recenzi. Čekáš na první fakturu od nakladatele. Neustále se podrobuješ tomu, jak si tvoje dílo povede a jestli projdeš další validací. Případně, jestli dostaneš povolení k tomu, abys tvořil příběhy. Bavíme se tady o psaní písmenek. Tohle není totiž natáčení mnohamilionovýho blockbusteru, kterej má rozpočet se skoro nekonečnym počtem nul.

Podstata toho bejt nezávislej autor je založená na tom, že se nikoho neptáš. Na nic, co nemáš pevně ve svejch rukách, totiž nečekáš. A ani nemáš čas čekat. Děláš hned něco dalšího ze skoro nekonečnýho backlogu prací, který k tomu patří. Jsi v tom sám za sebe, takže nečekáš na to, jestli se tvůj příběh bude líbit někomu, kdo o něm bude rozhodovat. Nečekáš na výsledky nějaký praštěný netransparentní literární soutěže. Pravda, přicházíš o ten hezkej dopaminovej rush z validace, kdyby se ti cokoliv z toho náhodou povedlo, ale doženeš to tím, že to tvoříš se svým týmem a sám za sebe. Nechodíš za nikým s prosíkem, jestli něco můžeš udělat. Prostě to uděláš.

Když jsem propadnul většinovýmu názoru, že je nutný vydat knihu jedině přes nakladatelství, nevědomky jsem tím přijal i přesvědčení, že se musím validovat. Zkusil jsem všechno, co jsem tu popsal a nakonec propadnul hluboký depresi. Byl to zmar. Naštěstí netrval dlouho. Shodou okolností jsem narazil na knihu Permissionless od Joan Westenberg, která mě z velký části inspirovala k sepsání tohodle článku. Popsala poměrně přesně moje pocity a zároveň i cestu, jak z toho ven. Pomohla mi pochopit, proč se cejtím na hovno a pomohla mi ke změně mindsetu. Ke psaní příběhů nepotřebuju validaci. K vydávání formou DIY v mikronakladatelství nepotřebuju poměřovat svoje schopnosti s ostatníma. Přestal jsem se ptát, jestli můžu. Prostě jsem to začal dělat. Osvobodilo mě to. Můžu bejt svobodnej, radikální a můžu dělat co se mi zachce.

Pevně doufám, že tenhle článek navede na správnou cestu i někoho dalšího. Někoho, kdo propadnul do zdánlivě nekonečnýho pekla literárních soutěží, prověřování svejch schopností nebo neustálýho obepisování nakladatelů v zoufalý snaze udat svůj rukopis. Tohle není totiž pro každýho. Není to ani univerzální cesta pro úspěšnou literární dráhu. Dejte šanci jinýmu myšlenkovýmu proudu.

Pokud jste dočetli až sem, mám ještě jednu bonusovou radu. Když mi bylo nejhůř, začal jsem poslouchat punk. Ten jde totiž ruku v ruce s DIY principama. Vždycky si ho pustím, když mi je na hovno a vzpomenu si, že když se někomu moje postoje nebo tvorba nelíbí, může mi ho vyhulit.

Tímhle jsem skončil se srovnáváním se s ostatníma. A vy byste taky měli zůstat sami sebou.

Doba se změnila. S covidovejma lockdownama přibylo autorů, který doslova zaplavili inboxy všech nakladatelství a je díky tomu čím dál tím těžší prorazit. Nakladatelství vzhledem k obrovské vzájemné konkurenci a dlouhodobě klesajícím počtem čtenářů musí hrát na jistotu a nemůžou si dovolit vydávat okrajovější žánry. Živí obrovskou mašinerii nakladatelství s nemalým počtem externích spolupracovníků. Složenky se neptají, nečekají a rozhodně se musí platit. To je fakt.

Nechci ani domejšlet, kolik nadějnejch autorů nebo skvělejch příběhů takhle zapadlo nakladatelům pod čarou, když dali přednost další generický young adult sérii. Samonáklad nezmizel, jenom se přesunul do pomyslnýho B týmu nakladatelských domů. Neříká se tomu samonáklad, ale crowdfunding. Nebudu je jmenovat, ale jestli se zajímáte o vydávání knih nebo sami píšete, určitě je znáte. Fungujou tak, že zprostředkovatelská firma si vezme desátek, prostřednictvím svojí platformy vám umožní si sestavit tým a můžete se pustit do práce na svým snu. Samozřejmě až po tom, co na něj vyžebráte dostatečnou částku prodejem knih s bonusy v podobě podělanejch klíčenek a záložek.

A výsledky jsou všelijaký. Někdy je to bangerrr, někdy je to průměr, někdy je to totální průser. Jako vždycky. Poslední dobou si všímám, že ani vydání knihy v profesionálním nakladatelství není úplný terno. I tam vychází (a ostatně vždycky vycházely) nesmysly plný překlepů, redakčních píčovin a absurdních dějů. Vlastně to samý by se dalo říct i o zakázkovejch nakladatelstvích. Ty zajímají jenom vaše těžce vydřený peníze. Přečtou si maximálně jednou vaše dílo a potom ho vydají v tak zkripleným stavu, že není ani poznat, že by to vůbec prošlo nějakou redakční úpravou. Smutný.

Každej autor, kterej někdy zažil odmítnutí to zná. Má potom na výběr z několika možností. Může svoje aktuální dílo uložit do šuplíku a napsat něco novýho. Je bohatší o několik drahocennejch zkušeností a může to zkusit znova od začátku. Potom je tu už zmíněnej crowdfunding, ale to není pro každýho. Je to spíš cesta pro extroverty, který nemají problém jít s hroší kůží na trh. Touhle cestou jsem rozhodně nechtěl jít.

Chtěl jsem vydat tenhle konkrétní příběh. A ideálně dropnout rovnou hotovou připravenou knihu. Navíc jde o sérii. A ta se udává mnohem hůř, než samostatná kniha. Definitivně jsem se rozhodnul, když padnul poslední den slíbený lhůty na odpověď od velkýho českýho nakladatelství a ta nepřišla. Měl jsem hotovou vysněnou obálku od frajera, kterej je eso ve svým oboru. Sestavil jsem si tým. Pár betačtenářů, korektorku a redakčního oponenta. Betačtenáři si to přečetli, poslali svoje zpětný vazby a já je zapracoval. Výsledek jsem poslal korektorce a ta mi je postupně posílala opravený zpátky. A potom přišlo peklo, fakin hell. Desátej okruh redakčních prací. Proofreading.

Ty vole, já sám tu knihu četl asi čtrnáctkrát! Drtili jsme to ve dvou asi čtvrt roku. Jasně, polovina z toho byla při sazbě, ale i tak to bylo na palici. Dali jsme do toho všechno a troufnu si říct, že Metroplex dostal mnohem větší péči, než by dostal v libovolným major nakladatelství. Jednak by na knihu začínajícího autora nepřidělili tolik času a druhak to není jejich core business. Oni mají na krku mnohem víc knih. Nemůžou se věnovat každýmu dílu jako ke svýmu vlastnímu. Ani jim to nemám za zlý. V tom je totiž ten rozdíl. Nesekáme knihy jako cvičky. Děláme jenom to, co nás baví. Nic navíc. Proto se můžeme soustředit na detaily a ty ladit. A můžeme si to dovolit, jak dlouho potřebujeme.

Jasně. V očích zkušenejch několikanásobnejch harcovníků literárních soutěží, námezdních wannabe redaktorek a zasloužilejch vydanejch autorů budeme vždycky jenom samonáklad. Ale to fakticky nejsme. Na Metroplexu pracoval tým lidí a když ho teď držím v ruce mám z něj pocit jako kdybych si ho přinesl z knihkupectví. Má geniální obálku od jednoho z nejlepších současnejch kyberpunkovejch výtvarníků. Je profesionálně vysázenej, Jayovy vnitřní monology jsou stylisticky vyladěný a díky naší úžasný korektorce jsme mu ustálili i tok jeho myšlenek, aby byl kompaktní a konzistentní. Tímhle taky děkuju všem, co se na tom podíleli! Byli jste fantastický. Bohužel nás to čeká ještě dvakrát. Je to těžkej úděl sérií.

Tenhle blogpost není hlavně o honění našeho ega. Je to apel na vás. Na kohokoliv, s kým si právě teď nakladatel vytřel prdel. Pro každýho, kdo váhá, jestli do toho jít nebo ne. Pokud na to máte ulitý peníze a nebojíte se investovat. Jděte do toho! Připravte se ale na to, že to není sranda. Bude to spousta práce. Doslova moře tvrdý práce. Pravděpodobně budete muset dělat víc profesí a naučíte se u toho spousty novejch věcí. Ale stojí to za to. Na samým konci, když to uvidíte celý pohromadě, budete šťastný. Stát se malým nakladatelem není nic špatnýho. Pevně věřím, že nás brzo bude víc! Doba a trh tomu přeje.

Neon Suns jsou malí nakladatelé. Vlastně docela miniaturní. Vydáváme jenom knihy ze série MTRPLX (o tomhle názvu ještě brzo dropnu blogpost). Děláme, co nás baví, ale děláme to s maximálním nasazením. Vydáváme to, co bysme sami chtěli číst a nestydíme se za to. Kyberpunk pro nás není jenom vyprázdněnej fancy pojem, kterej zrovna frčí kvůli nějaký podělaný videohře. Hledáme v něm původní smysl. Revoltujeme proti většinovýmu vkusu naší punkovou literaturou.

Nejsme samonáklad, jsme Neon Suns.

Metroplex

Tak tuhle věc jsem měl už nějakou dobu za uzavřenou a osud tomu chtěl, že jsem se k ní musel vrátit. Ale nebylo to tak hrozný. Původně blogovej projekt prošel nějakým čtenářským kolečkem, kde jsem si poslechnul kilometry zpětný vazby. Nějakou jsem si vzal k srdci a s některou jsem si prostě vytřel prdel. Je mi to líto, ale nemůžu se zavděčit všem a ohejbat tím svoje milovaný duchovní dítko. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem jejich připomínky nevyslyšel. Není to nic osobního, jenom se mi to nehodilo do konceptu. Vždycky z toho vypadla alespoň úprava v drobných textových nuancích. Tímto bych všem zúčastněným rád poděkoval. Podílíte se na tvorbě Metroplexu a vážím si toho! Máte u mě zašitý svoje výtisky, včetně totálně hustýho trika, kterýho se nemůžu dočkat. Hned jak to všechno budu mít v ruce, čekejte balíček!

Vy ostatní, nezoufejte. Trika budou i pro ostatní a zatím můžete slintat nad inkem obálky.

Tahle kniha je za mě v téměř kompletním stavu. Uvidíme jak se bude líbit nakladateli. Jestli se zase vrátí a vyfakujou mě, who the fuck cares. Kniha nakonec vyjde na moje vlastní náklady, s obálkou, kterou mám už v ruce a veškerou potřebnou péčí. V mezičase pracuju na dalším projektu, kterej úzce souvisí s Metroplexem a měl by mu pomoci v úvodní fázi prodeje.

#vydejtemetroplex

Jestli mi chcete vyjádřit podporu, neposílejte mi lováky. Odkaz na ko-fi jsem stejně dal do piči, protože pravděpodobnost, že by mi tam někdo nasypal pár bitcoinů je asi taková, jako kdyby mě zvolili do Evropskýho parlamentu. A tam už stejně sedí jiný čůráci.

Ale nezoufejte! V následujících měsících bude pro Neon Suns a potažmo mě jako jejich autora mega důležitá vaše podpora. Pokud máte možnost a chuť se pochlubit tím, že čtete OG undergroundovou literaturu, nasdílejte příspěvek na sockách s hashtagem #vydejtemetroplex. Neon Suns budou vidět a třeba se nám společně podaří hnout ledy!

Gamebook

Je to můj další dlouholetej sen, kterej si konečně odškrtnu. Pustil jsem se do přípravy gamebooku. Spojil jsem tak dohromady svojí profesi a vášeň - programování a psaní braků.

K příběhu nechci zatím nic moc prozrazovat, mohli byste přijít o příjemný překvapení. Ohledně hratelnosti se můžete těšit na několik hodin brakovýho kyberpunkovýho čtení, karetních soubojů, levelování spojeným se sběrem kartiček a prohloubení pražskýho loru roku 2059. Ostatně je tu pár připravenejch screenshotů a můžete se zatím namlsat tím, co příjde na podzim. Předpokládám, že to bude o dost dřív, než kniha, když jí nebudu vydávat já.

Sajuz

Sajuz jsem psal v prvním letošním čtvrtletí a nějakej pomyslnej první draft tam je. Jsou tam pevně daný kapitoly, dějovej oblouk a myslím si, že je i hoden dalších očí k přečtení. Jenom dojíždím na svůj podělanej perfekcionismus a nepřekonatelnou rychlost českejch redakcí. Nechci za žádnou cenu vypouštět Sajuz dřív, než bude venku Metroplex. Momentálně se mi v hlavě melou ještě drobnosti, který by měly ze Sajuzu vykřesat ještě lepší draft, aby si z něj i nejnáročnější čtenáři sedli na prdel. První ohlasy zatím zní, že je to o level vejš, než Metroplex. Teď si říkám, jestli je Metroplex taková sračka, nebo jestli Sajuz bude fakin bangerrr. No uvidíme. Nechme se překvapit. Stejně se ještě do konce roku do Moskvy minimálně jednou vrátím a doladím tam asi tak miliardu věcí.

Každopádně ten text o 350 normostranách už existuje, je zálohovanej v gitu a nikdo (kromě copilotí AI) mi ho už nevezme. Musíme jenom čekat, až příjde jeho čas! A těšte se, je to temnější, drsnější a nechutnější, než jedička. Jak jinak, že jo?

Stejně jako v případě Metroplexu jeho první část vyjde tady. Takže před zakoupením nepřijdete o ukázky textu a nebudete tak kupovat hovna v igeliťáku. Ukázka bude zase sakra velká. Minimálně pět kapitol, což je něco okolo 100 stran! Tentokrát ale budu publikovat až po několika kontrolních čteních, protože už nechci zase třistakrát nahrávat updaty textů.

Neon Suns

Web je aktualizovanej. Sice se blíží konec jeho životnosti, ale ještě to na starým podvozku nějakej ten pátek vydržíme. Překopal jsem SEO a nahrál finální verzi Metroplexu. Takže jestli se těšíte na tištěnou knihu a chcete se vrátit za Jayem a spol, klidně můžete. Ten text je úplně přeleštěnej na verzi 2.0.

Výhledově střádám plány na završení Cesty na východ aka Metroplex trilogie. Je to na dobrý cestě, ale bude to trvat dýl, než práce na Sajuzu, kterej jsem vyprdnul do draftu během necelýho roku. Ono to stejně asi úplně nepospíchá.

Ještě bych rád dal dohromady nějaký trika. Mám pár prototypů, ale jsou tak příšerný, že jsem se je styděl i vyfotit. Potisk se po půl roce rozpadá a trika vypadají jako hadr na podlahu. Pořád hledám lepšího dodavatele (a levnějšího, protože na to, kolik ty trika stály jsou fakt strašný).

Budoucnost není růžová, ale stejně byste jí takovou nechtěli. Stay tuned, broz and sis. Tentokrát se ozvu dřív, než za půl roku. Jsem zase kurva zpátky!

Rudolf fakin Vostrý

Čtvrtek 13. února 2059, 13:22

Rozlepil jsem oči do přítmí panelákovýho pokoje.
Příšerně mě bolela hlava. Tupá bolest mi vystřelovala z očí přímo do mozku a pravidelným bodáním připomínala, že ještě pořád žiju.
Zase jsem to včera přehnal, to je bez debat.
Jedna věc byla jasná a zároveň uspokojující. Nevytuhnul jsem v klubu a nezačal další den jako zombie vstávající z hromady ulepenejch kelímků od piva. To není úplně blbej start do novýho dne. Fakt že ne. Už to bejvávalo o dost horší.
Promnul jsem si oči, abych se toho nepříjemnýho pocitu zbavil. Vůbec to nepomohlo. Vidím pořád stejně rozmazaně. Ze včerejška mi zůstalo na rukách nějaký svinstvo a k bodavý bolesti se ještě přidalo svědění. Zpruzeně jsem zafuněl a zvednul se z postele. Do malýho pokoje prosvítalo skrz žaluzie šedavý světlo únorovýho odpoledne.
„To už vstáváš?“ ozvalo se rozespale za mnou. Leknutím jsem sebou trhnul, protože jsem nečekal žádnou společnost. Nevzpomínám si, že bych si někoho včera večer přitáhnul domů.
„Musim na hajzl. Hned jsem zpátky,“ odpověděl jsem podrážděně při pokusu o odchod ze svýho pokoje. Ten byl ztíženej hlavně tím, že jsem se napoprvý netrefil do dveří. Vlastně ani napodruhý. Dveře nebyly na svým místě.
Ty krávo! Včera to bylo tak hustý, až jsem zapomněl, že jsem nespal u sebe doma. Dnešek začíná parádně. Tohle mi večer v klubu nikdo neuvěří.
Holka, který jsem zatím nevěnoval jedinej pohled, poprosila domácí ovládací jednotku o rozsvícení. Podstatně mi tím pomohla s vymotáním se z miniaturní ložnice. Ostatně celej její bejvák byl docela malej krcálek. Mohl mít maximálně třicet metrů čtverečních. V duchu jsem žasnul nad svojí schopností zabloudit v garsonce.
Na hajzlu jsem si radši sednul. Ještě fakt nejsem ve formě a nemám náladu na hrdinství. Včera jsme asi s Marleym vychlastali celou bečku heinekenů.
Odšoural jsem se do koupelny, která byla jenom o chlup větší než záchod. Miniaturní sprchovej kout, umyvadlo a pračka. Všimnul jsem si roztahanejch hadrů z jednoho ryze pražskýho fastfoodovýho řetězce, kterej začínal párkama v rohlíku a byl tak úspěšnej, že se mu proti všem očekáváním podařilo požrat dokonce i velikány jako Domino's. Teď si v něm kromě typicky českejch hot dogů můžete dát i pizzu, burgery a posraný trdelníky.
Cejtil jsem se příšerně a opláchnul si ksicht studenou vodou. Je to nejlevnější ze spolehlivejch způsobů, jak z ranní trosky vysekat aspoň trochu použitelnýho týpka. Potom jsem se podíval do zrcadla, abych si pro jistotu spočítal zuby. Můj odraz mě přesvědčuje o tom, že nejsem ještě úplně v kondici a minimálně ještě pár hodin nebudu. Pod očima mám tmavý kruhy a připadám si kvuli tomu jako nějaká zasraná bambusožroutská panda. Na pravý tváři mám vytlačenýho něco fakt divnýho. Na polštářovku to je ale příliš pravidelný a systematický.
Tekoucí voda mi cákala na břicho a kapky vody mi stékaly do slabin. Paráda! Zase jsem neudržel ptáka v kalhotách a píchal buchtu, kterou jsem sbalil v klubu. Už ani nedokážu spočítat, kolikátou v řadě. Jenom letos to je asi dvacátá. Balit holky není v mým případě žádnej problém, protože holky milujou dvě věci o dost víc než cokoliv jinýho. Skoro každá klubová pipina žere techno dýdžeje a sjíždí všechno od legálních prášků na předpis po herák.
A tenhle základ slibující společenskej úspěch u opačnýho pohlaví jako dealer a milovník hudby s přehledem splňuju.
Všiml jsem si jejího automatickýho zubního kartáčku. Drze jsem si ho vzal a nanesl na něj pořádnou vrstvu zubní pasty. Motorek rozvibroval jeho štětinky a já si s ním vypucoval zuby. Bylo mi úplně ukradený, že to je fakt těžce nehygienický a právě jsem zneuctil ryze osobní majetek svý hostitelky. Prostě jsem si potřeboval ulevit od zbytků včerejší kalby v puse a nemalou vedlejší roli v tom hraje i moje zvrácená škodolibost. Během těch dvou minut, co mi vrněl kartáček v puse, jsem přemejšlel nad tím, co se vlastně včera dělo.
Na rovinu. Lidi úplně ze všeho nejvíc nesnáší, když o sobě říkáte na potkání, že jste socky bez práce. S kámošem Marleym jsme na to přišli docela rychle. Proto o sobě radši říkáme, že jsme podnikatelé. Fajn, náš byznys není úplně čistej, a už vůbec ne v souladu se zákonem. Vynáší ale docela dost na to, abysme mohli podle libosti pařit po všech místních klubech. Naše profese obnáší nakupování, vážení, pytlování a prodávání sraček místnim feťákům. Ten den byl pro nás ještě příznivější v tom, že šlo o den vyplácení nepodmíněný podpory línejm sockám bez džobu. Jo, přesně těm, jako jsme byli já a rastafarián.
Všechno začalo v klubu. Hráli pomalý sračky, který by byly zábavný, jenom kdybych mrsknul půllitrem po dýdžejovi. Takže jsme dřepěli v našem oblíbenym boxu a lámali do sebe jednoho heinekena za druhým. Přisedly k nám dvě holky a pokoštovali jsme si navzájem modely.
Jejich fofrprášek byla sračka. Taková ta znečištěná nažloutlá mrdka, kterou bych se styděl prodat i svýmu úhlavnímu nepříteli. Náš matroš od Lupy šlapal mnohem líp a udělali jsme s ním na ty pipky dobrej první dojem. Bohužel pro mě potom začala působit víla Heinekenka a čím víc se moje vzpomínky blížily k ránu, tím důslednějc mazala moje vzpomínky.
Zavřel jsem tekoucí vodu a vrátil se předsíňkou zpátky do ložnice. Ležela zády ke mně a byla úplně nahá. Taky aby ne, na můj vkus měla festovně přetopenej bejvák. Něco kreslila prstama do mobilního telefonu. Upřímně si nepamatuju ani ťuk ze včerejška a byl jsem na svojí hostitelku docela zvědavej. Sednul jsem si na postel a začal se oblíkat. Už bylo na čase. Museli jsme ještě s Marleym sehnat novou várku fofrů a dát se dohromady, abysme byli fit na večerní roznášky bílýho svinstva pod nosy všech místních technochtivejch smažek.
„Ty sis čistil zuby mým kartáčkem?“ zeptala se trochu znechuceně. Udělalo mi to radost. V hloubi duše doufám, že si toho všimne.
„Včera jsme spolu prováděli mnohem horší věci, než že jsem si čistil zuby tvým kartáčkem,“ odpálkoval jsem jí a vzpomněl si na to, jak mě vášnivě líbala těsně po tom, co jsem jí lízal zadek.
„Už mizíš? Doufala jsem, že si ještě vrznem,“ prohodila trochu zklamaně a odvrátila pohled od telefonu. Všiml jsem si, že si už objednává novej nástavec na zubní kartáček.
„Fakt musim. Mám ještě dneska nějaký vyřizování,“ odpověděl jsem a byl duchem už úplně někde jinde. Najednou mi po zádech přejelo něco studenýho. Vyskočil jsem z postele, protože mi to svou chladností a absencí živočišnýho tepla vzdáleně připomnělo hada, co mohl utýct z terárka. Z těhle věcí mám panickou hrůzu.
Šlo o její krvavě rudou, mechanickou ruku. Docela pěknej model. A mně konečně došlo, proč to mezi náma včera přeskočilo.
Mám úchylku na kyborgy. Prostě mě to absolutně přitahuje. A čím přiznanější jejich wér je, tím víc mě to rajcuje. Tenhle model byl hustej. Skoro úplně novej. Trochu mi hapruje, kde na to ta borka vzala. Pracuje ve fast foodu a bydlí v malym krcálku na sídlišti. Tím by rozhodně takovejhle zázrak minimálně za sto tisíc éček nezatáhla. Asi měla bohatý rodiče nebo hodnýho strejdu cukráře, co jí to zacáloval.
Připomnělo mi to, jak jsem ve čtrnácti pálil za jednou spolužačkou ze třídy na základce. Kvůli drogový závislosti její matky, která si nedokázala odpustit zlozvyky ani v těhotenství, se narodila bez nohou a od mala chodila jenom díky tomuhle zázraku moderní technologie. Její oblíbená modrá minisukně ladila perfektně se zelenejma neonovejma pruhama na jejích kybernetickejch nohách. Docela často jsem na to myslel při ranních hoňkách před odchodem do školy. Ty vole, wér mě neskutečně hajpuje.
To by mě zajímalo, jak se asi teď Carol má a co zrovna dělá.
„Co budeš zařizovat?“ zeptala se ta holka a objala mě zezadu chladnou slitinou oceli a hliníku. Mohl jsem díky tomu zblízka obdivovat její detail, byla to fakt prvotřídní práce. Ta holka musela po večerech šlapat nebo lovit psance, na který byly vypsaný odměny. Co já vím, třeba rovnou obojí. Nemůžu na to přestat myslet.
„Musíme s rastafariánem sehnat nějaký další fofry. Včera jsme tak nějak všechno vyfičeli,“ vysvětlil jsem při soukání se do šedivejch pytlovitejch maskáčů.
„Paráda! Vem mi taky něco za nákupku!“ řekla a zamávala nad hlavou prostetickou rukou jako kovbojka. Její nenucený gesto zvítězilo nad vílou Heinekenkou a pomohlo mi s další várkou vzpomínek.
Úplně přesně stejně vyváděla, když jsme vášnivě píchali na jejím gauči. Vlastně pod tím gaučem by se měla válet flaška syntetickýho rumu, kterej jsme po sobě úplně zfrčený rozlejvali a potom slízávali.
Bože můj! Někdy dělám strašný věci, když jsem nadrženej a úplně zkárovanej.
„Jo. Něco ti vezmu, máš nějakou škváru?“
Moje strohá odpověď bohatě stačila. Ta holka se už přehrabovala v haldě hadrů ulepenejch od chlastu a hledala peněženku. Naskytla se mi příležitost si jí pořádně prohlídnout. Byla pěkná. Jedinou vadou na její kráse byl pohled připomínající lobotomizovanýho palácovýho psíka.
Včera jsem si to ve svým vyjednodušeným stavu už neuvědomoval. Tak na vrznutí po mejdanu dobrý, ale na nějakej reálnej fungující vztah je vydlabaná jak necky. Normální chytrý holky v metroplexu asi už dávno vychcípaly jako pandy nebo zasraný ptáci dodo. Nebo se rozhodně neválej po techno mejdanech v hoodu a spíš poctivě makaj v podělanejch korporátech.
Punkerka si učísla patku růžovýho číra, která jí spadla přes obličej a strčila mi za pásek několik bankovek. Podle šířky ruličky šlo asi zhruba o dvě stovky. Ta holka je zrovna ve vatě. Na rozdíl ode mě. Jsem zas, až na pár drobnejch, úplně brouklej. Ještě, že mám půlku podílu u Marleyho, jinak bych byl úplně v prdeli.
„Nemáš nějakýho vyprošťováka? Padám na držku,“ poprosil jsem jí o pivo.
„Jasný. Snad ještě něco zbylo v lednici,“ odpověděla a přešli jsme se do kuchyňky, která byla asi tak o dva malý sojkafy větší než její koupelna. Standardní městská sídlištní garsonka se nezapřela. Zalovila v lednici a vytáhla dva staroprameny. Kurva, zase česká břečka! To tam nemáš pořádný evropský pivo jako heineken nebo becks? Ale lepší, než dostat drátem do voka. Třeba mi to zabere i jako projímadlo.
Uzávěry obou plechovek zasyčely ve stejnou chvíli a připili jsme si. Paráda, už cejtím, jak moje tělo zase ožívá! Natáhnul jsem si přes hlavu mikinu a připravil se k odchodu.
„Přineseš mi večer ty fofříky do klubíku, medvídku?“ zeptala se mezi řečí. Užasle jsem ustrnul v údivu. Holka s čírem skoro až na prdel vypouští z pusy zrůdnosti jako klubík, fofřík a oslovuje mě medvídku. Tenhle podělanej svět se už dokonale v prdel obrátil!
V předsíni na zemi ležela moje bunda. Zvednul jsem jí a oblíknul se do jedinýho kusu oblečení, kterej mi připadal jako adekvátní ochrana před venkovním kurevským mrazem. Tuhle zimu byla příšerná kláda. Dali jsme si pusu. Ona to brala na rozloučenou jenom do večera.
Mně bylo jasný, že to bude napořád.

Železná zásoba

Vypadnul jsem z jejího paneláku a zamířil na nejbližší zastávku podzemky. Včera jsem se fakt utrhl z řetězu, když jsem s ní jel až na zasraný sídliště Řepy. Matro s chlastem umí občas divy.
Ta buchta mi nacpala svazek bankovek za pásek jako nějakýmu gigolovi. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, protože jsme se ani nepředstavili. Schoval jsem bankovky do kapsy u bundy a vytáhl zmuchlanou krabičku cigaret. Zapálil jsem si a hořce toho skoro hned litoval. Připadalo mi, že mi ta ruka, ve který jsem držel cigáro, mrazem upadne.
Na rukávu jsem měl zavěšenou na dvou plastovejch rychloupínácích taštičku se svejma pokladama. Takový ty klasický věci, který u sebe běžně nosí dvacetiletí gentlemani z hoodu. Telefon, nádobíčko na fetování, elektrickej obušek a nějaký to obligátní smetí z trávy. Projel jsem obsah svýho telefonu.
Při pohledu na zprávy mi bylo jasný, že jsem to neměl dělat. Marley mě pokrytecky chválil a přál mi noc plnou chemický lásky. Věděl, jak to skončí, ještě dřív než já. Ten dredatej kujebák se nezdál a měl asi opravdu pod čepicí. Další zpráva byla někde v neutrálním pásmu. Naši odletěli včera v noci na služebku do Japonska. Kurva, já věděl, že jsem něco prokaučoval! Zapomněl jsem se rozloučit. Jsem totální debil. Proto je ta zpráva od táty tak strohá.
Poslední zprávy, který za něco stály a zároveň mi nenabízely načerno prováděný úpravy těla, se týkají mýho studia na vejšce. Před čtvrt rokem jsem tam přestal chodit a už poněkolikátý mi vyhrožujou vyhazovem, jestli tam nezačnu obratem zase docházet. Upřímně, ani tentokrát mě nepřesvědčili. Měl jsem tu bandu pozérskejch intošů v piči. Posílaj mi to automatem už skoro každej den, to znamená jediný – můj brzkej konec na akademický půdě. Znechuceně jsem vrátil telefon do taštičky a mezitím dorazil k vlezu do podzemky.
Zastavil jsem u automatu na jízdenky a rozbil v něm jednu z padesátieurovek od punkerky na drobný. Koupil jsem si lístek a nechal si ho nahrát přes rozhraní automatu do telefonu. Prošel jsem turniketem, kterej si automaticky stáhl data lístku a propustil mě dál. Na eskalátoru jedoucím do hlubin tunelů jsem si přetáhl přes hlavu kapuci bundy. Ulevilo mi to od ledovýho průvanu a poskytlo mi to celkem příjemnej pocit anonymity. Podzemka je i takhle přes den docela nebezpečný místo. Párkrát se mi už stalo, že mě přepadli kvůli telefonu nebo pár desetieurovkám v kapse.
Stál jsem na konci eskalátoru, když jsem si všiml přijíždějícího metra. Proti svý vůli jsem přidal do kroku a rozhodl se, že ho prostě stihnu. Kdybych musel čekat pět minut na další soupravu, nejspíš by mi hráblo. Každý tempo běhu mi působilo totální utrpení. Otřesy se přenášely přes nohy a záda až do středu mý bolavý hlavy. Doběhnul jsem ho na poslední chvíli. Sice mě skřípla plexová bariéra mezi nástupištěm a vagónem, ale dal jsem si to skoro na pána! Prodral jsem se dovnitř a ucítil na sobě několik pohrdavejch pohledů. Kdyby mi nebylo tak zoufale blbě, poslal bych je do hajzlu, ale spokojil jsem se jenom se skoro vysíleným kecnutím do sedačky.
Metro bylo navzdory denní hodině docela narvaný. Moje místo v protisměru jízdy je poslední nezabraný. Sednul jsem si vedle staršího chlapíka ve značkovým zimním kabátu s kravatou a kufříkem, kterej by dal klidně měsíční vejplatu za to, aby se ode mě mohl odtáhnout někam na druhou stranu vagonu.
Další korpoboj, kterej to nedotáhnul na vlastní limuzínu, dokonce ani na taxíka. Takovejch marnejch ztroskotanejch existencí je stejně plná Praha. Ignoroval jsem ho a radši čuměl na video-reklamy na displejích po celý délce vozu. Propagujou kosmetický zákroky, tenhle rok zrovna frčí plastický operace ptáků. Každej korpozmrdskej prodavač teplý vody touží po tom, mít místo svýho žaluda hlavičku s podobiznou Ms. Fantastic. Z týhle představy mi bylo snad ještě víc na blití, než z kocoviny, která se mnou při otřesech vagónu festovně cloumala.
Zívl jsem si a opřel si hlavu o okýnko. Měl jsem co dělat, abych neusnul. Během čtvrt hodiny jsem dorazil do svý zastávky. Zvítězil jsem nad výtuhem a vystoupil. Udělalo mi to radost, protože kdybych se chrápající párkrát projel přes konečnou, moje dnešní plány by dostaly nezanedbatelnej časovej deficit.
Stanice mě uvítala retuchem podzemky. Každá zastávka v desetimiliónový Praze má totiž svůj charakteristickej odér. Třeba ta naše pod hoodem právě teď jede přepáleným olejem z asijskýho bistra ve vestibulu. Taky aby ne, byl čas oběda a jedou tam o sto péro nudle ve woku. Byli vyhlášený gastronomický prasata. I kdyby nevařili z koček nebo krys, tak byli dobytci, co jedou stejnej olej v pánvi třeba celej měsíc v kuse.
Zapadl jsem do výtahu a nechal se vyvézt na povrch. To bylo dobrý znamení, protože to znamenalo, že mám svůj bejvák už blízko a dám si konečně pořádnýho vyprošťováka.
Obklopilo mě sídliště vysokejch unifikovanejch paneláků. Prošel jsem okolo zdi jednoho z nich, zhusta počmáraným sprejovými podpisy místních gangů. Vévodily jim jedovatě růžový nápisy Synaptics. Mezi šedivejma, betonovejma krabicema jsem rozpoznal svůj barák. Rozlilo se ve mně sílící teplo domova. Fakt jsem se tam tentokrát těšil. Ta cesta z Řepskýho sídliště utíkala mnohem rychleji, než jsem čekal. Asi mi ještě trochu šlapal speed ze včerejška.
Přiložil jsem dlaň na skener a ten otevřel těžký, bezpečnostní dveře do domu. Výtah mě vyvezl do sedmnáctýho patra, kde jsem strávil celej svůj život. Ještě jednou jsem naskenoval dlaň a zapadnul do osiřelýho bytu. Sundal jsem oblečení, hodil ho na zem a rovnou zamířil do koupelny se vysprchovat. Vařící voda ze sprchy mi pomohla zapomenout na tu příšernou kládu venku.
Po bezmála dvacetiminutový sprše jsem nadrženě vlítnul do svýho pokoje, čekala tam na mě vzpruha. Prohulený hadry ze včerejška jsem nechal uprostřed prostorný chodby. Naši mě minimálně několik tejdnů za bordel na zemi jebat nebudou. Můžu si dovolit mít to na párku.
Oblíknul jsem se do čistejch hadrů a posadil se na gauč před konferenčním stolkem. Zkušeným pohybem jsem odtrhl psaníčko přilepený na spodní straně desky stolu a rozbalil ho. Moje syslení železnejch zásob speedu se mi konečně vyplatilo. Bylo tam na dvě slušný čáry. Nalajnoval jsem si je na průhledným displeji uspanýho telefonu a uvědomil si, že to nemám čím sjet. Očima jsem rychle přejel fosilní bordel píčovin, který se mi válely na stole. Po chvíli jsem mezi prsty držel kovový neonově barevný šňupátko.
Jedním tahem jsem vytáhnul první čáru a na několik následujících krátkých vteřin se mi chemickou šlehou zkřivil obličej. Opatrně jsem mezi tím svinstvem na displeji telefonu vytočil Marleyho číslo a doufal, že mi to ten rastafariánskej mašťák zvedne. Představa, že bych ho musel hledat po všech čertech, mě děsila. A to i přesto, že jsem si právě naložil čáru speedu na uklidněnou. Marley na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat.
„Hej, Jayi… Zamrdal sis dobře, kanče?“ Začal samozřejmě tím, co ho zajímalo nejvíc. Promnul jsem si nos, ve kterým mi visela amfetaminová vůně nadrcenejch krystalků a spustil.
„Nejlepší píchačka v životě, kterou jsem si nepamatoval. Netušíš aspoň, jak se ta buchta vůbec jmenovala?“ střílel jsem ze sebe slova vlivem nájezdu. Zapomínal jsem i pořádně artikulovat. Pořád mi vrtalo hlavou, jak se vlastně jmenovala. Nechal jsem to plavat, stejně to nebylo úplně podstatný. Za to mi bylo jasný, že se večer potkáme v klubu. Dostane svoje matro a já snad do tý doby vykoumám, jak jí pošlu k vodě.
„Vůbec netuším, ty vole. No a co ty fofry? Zvládneš se dneska vykopat z domova?“ přepnul se Marley do praktickýho módu. Slyšel jsem, jak něco rytmicky ťuká do klávesnice. Přivydělával si k podpoře programováním různejch mechanickejch udělátek do dronů pro místní gangstery z hoodu.
„Jasný. Zrovna dojíždím zásoby, mám i nějakou škváru,“ odpověděl jsem Marleymu vážnějším tónem. Potáhnul jsem nosem tak, aby to slyšel. Zase mi dutinama projela opojná vůně chemie.
„Jo, vole. Se mnou je to trochu složitější. Stavíš se za půl hodinky v klubu?“
Marley dělal důležitýho. Hlavou mi lítaly představy, jak debilně se ten vymaštěnec právě teď asi tváří. Díky kocovině mi mozek pořád fungoval maximálně na padesát procent, a i to byl kurva výkon.
„No to si kuř, musí to dopadnout! Jinak budeme namydlený,“ povzbuzoval jsem ho, abysme se co nejdřív viděli. Bolest hlavy mě přecházela, speed pěkně šlapal a téměř zázračně léčil kocovinu. Rozloučili jsme se. Jistým nafofrovaným krokem jsem přeletěl do kuchyně spojený s obývacím pokojem a zalovil v lednici pro nějakou rychlou snídani. Naši mi tam toho moc nenechali. Jenom několik dní zplihlej zbytek instantní večeře. Nechal jsem ho jeho osudu, beztak nikdy nezplesniví. Hrábnul jsem po pytlíku dehydrovanýho masa s teriyaki omáčkou a nasoukal jeho obsah do pusy.
Nebylo to úplně nejlepší jídlo na světě, ale nebyl čas se zastavit pro cokoliv lepšího.
Mmmm, třeba čerstvý smažený nudle nebo rejži. I kdybych to stíhal, stejně bych na to neměl škváru. Musel jsem trochu šetřit, abych z Lupy, našeho dealera, vymačkal fofry na prodej a něco na tom taky vydělal. Bylo mi jasný, že mi díky tomu zbyde za nehtama trochu svinstva na horší časy. Po dožvejkání tý nebeský many jsem do koše zahodil prázdnej pytlík a vrátil se do svýho pokoje vyfrčet druhou lajnu, na kterou jsem se už sakra těšil. Telefon jsem potom očistil od zbytků matra a strčil ho do kapsy.
Byl čas jít do práce.

Fárač Joel

Během následujících deseti minut jsem vypadnul z bytu. Šoupací vstupní dveře se za mnou automaticky zavřely a zámek tichým cvaknutím bezpečně zaklapl. Výtah mě svezl zpátky do přízemí. Klub jsem měl asi čtvrt hodiny pěšky od baráku, byla to pohodová procházka. Už mi ani nebyla taková zima, amfetamin makal naprosto ukázkově. V klubu touhle dobou nebyla ještě ani noha. Před chvílí zrovna otevřeli pro nedočkavce se spoustou volnýho času a chutí se nalejvat.
„Nazdárek Jayi. Dáš si to samý, co vždycky?“ zeptal se uculující se barman s umělou čelistí, ze který mu vystupovaly na každý straně tváře dva zahnutý ocelový bodce v barvě zelený metalízy. Vždycky mi díky tomu připomínal technokudlanku nábožnou. Místo odpovědi jsem souhlasně kývl a pohodil mu pětieurovku na barovej pult. Plešatá kudlanka mi bleskově přihrála pivo a já si kecnul do našeho oblíbenýho boxu. Netrvalo moc dlouho a dovalil Marley.
Vysokej, dvoumetrovej týpek oblečenej v rastamanskym ponču. Na široký ramena mu splývaly dlouhý, na tři prsty tlustý dreadlocky.
„Zdar, ty píčo!“ pozdravil hlubokým hlasem a na stůl opatrně usadil sklenici staropramenu. Po pivku se zbořil na sedačku boxu a zapálil si skoro zlomený, zmuchlaný cigáro. Ten zkurvenej staráč neznamenal vůbec nic dobrýho! Rastaman by si nikdy sám od sebe nekoupil takovou chcanku. Vždyť to není ani poctivý evropský pivo! Tyhle český chcandy se pijou, až když seš dokonale v hajzlu a nemáš na nic lepšího. Docházelo mi, proč byl před chvílí do telefonu tak tajemnej. Průser byl na obzoru, a pěkně velkej. Ba přímo kolosální!
„Ty vole. Ani mi neříkej, co na mě chceš zrovna vybalit!“ zavrčel jsem skrz zuby místo pozdravu. Došlo mi, že ten debil včera prochlastal úplně všechny prachy a nemá ani na pivo – natož na fofrprášek. Nestalo se to totiž poprvý.
„No. Jak jste to s tou růžovovlasou čubkou zatáhli pryč, začalo mi hučet v kládě a myslel jsem, že tu druhou kočku zlomim panákama.“
Marleyho výraz chvíli vypadal lítostivě, ale nevěřil jsem mu. Nikdy nebyl moc dobrej herec.
„Ty seš takovej debil! S těma prachama jsme přece počítali na nákup. Do prdele!“
Kdyby prodělal svojí vejplatu, bylo by mi to ukradený, ale byly to kurva i moje peníze! Vydělali jsme to řezáním koksu se speedem a jedlou sodou. Doslova kolektivní úspory! Ty teď parádně proluftoval přímo do hajzlu s nějakou podělanou donnou frigidou.
„Sorry, kámo. Nechtěl jsem ti to řikat do telefonu,“ omlouval se rastaman a do popelníku na stole odklepl mrtvolně šedý popel v barvě jeho stresem zesinalýho obličeje. Potom si upravil nervózně se třesoucí rukou pár dreadů, co se mu neposlušně pletly do ksichtu.
„Jsme v pěkný prdeli, ty demente! Kolik jste toho, do hajzlu, vychlastali? Vždyť jsi měl u sebe hodně přes litr!“ nadával jsem tomu vypatlanýmu dvoumetrovýmu rastakreténovi do obličeje. Moje držkování po něm stejkalo, jako kdyby byl z teflonu. Takhle se choval vždycky, když něco strašně posral.
„No, dali jsme nějaký panáky. Potom koks, kterej jsem splašil. Nějaký další panáky, piva, taxík k ní domu a...“
„Potom ti zabouchla tvrdolína do dveří a vyfakovala tě,“ otráveně jsem místo něj shrnul zbytek příběhu. Marley jenom poníženě kejval hlavou.
„Nějak tak, no,“ pronesl sebelítostivě a sčesal si dready dozadu. Měl jsem sto chutí ho kopnout do držky a tak stokrát to opakovat dokola.
„A co budeme teď jako dělat, ty retarde? Mám stěží na dva gramy speedu a na koks můžeme rovnou zapomenout!“
Na vysoký škole dýlerství by se z mýho hlasu dalo vyučovat, co přesně znamená zoufalství. Ty kokote zajebanej! Opatrně jsem vytáhl poslední cigáro z krabky, strčil si ho do koutku a zmuchlanou papírovou krabičku vztekle mrštil po Marleym. Rastaman na moje drzý gesto nijak nezareagoval. Normálně by mi na oplátku chrstnul pivo do ksichtu. Tentokrát se svým kokotstvím užíral. Dobře mu tak, kreténovi.
Potáhnul si smutně z cigarety a mlčel. Nejspíš přemítal, jestli mu to za tenhle patetickej pokus o pich vůbec stálo. Do prdele! Vždyť ten idiot doslova projebal tisícovku! Vlastně ani neprojebal, zasranej lůzr! Zapálil jsem si a vyfoukl namodralej kouř proti světlům nad naším boxem. Zamyšleně jsem sledoval, jak se proplétá do sebe a zcela náhodně mění tvary. Říkal jsem si, že tohle musí bejt nějaká zasraná matrixová simulace, která se náhle přepla do módu totální peklo. Kdyby rastafarián nebyl takový zkurvený hovado, namachrovaně bysme si dávali panáka vizoura před odchodem k Lupovi pro matro.
„Hej, proč se tváříte jak na funusu?“ pronesl povědomej hlas za náma. Znal jsem ho, ale radši jsem se pro jistotu ohlídnul. Byl to Joel, jeden z nejšikovnějších a nejschopnějších feťáků, který kdy fárali po ulicích našeho hoodu.
„Čau, kámo,“ pozdravil jsem bez nálady. Marley jenom dementně zíral před sebe a zpytoval poslední trosky svýho svědomí, který stejně ani neměl. Spíš litoval smutný a osamělý hoňky plný chemický zoufalosti, kterou si krátil celý dnešní dopoledne. Joel si vyrychleně přisednul k nám do boxu a típnul cigáro do popelníku.
„Tenhle kokotek nám prosral všechny peníze na koštung, dýlung i samotnej kauf. Jsme totálně v piči,“ uvedl jsem nasraně Joela do naší nezáviděníhodný situace a posměšně jsem mávnul palcem na Marleyho, kterej působil jako sedící hromádka neštěstí.
„Tak to ste asi hodně v prdeli, co?“ Joel by se určitě rád zazubil, kdyby nějaký zuby měl. Spoustu jich nechal v kouření krystalovýho pika a ten zbytek mu vylámali metropolicajti, když ho sem tam propleskávali při šťárách na místní drogovou smetánku. Promnul si cigaretovým svinstvem zasyflený vousy a vytáhl z kapes krabičku cigaret společně s telefonem, který ležérně pohodil na stůl.
„Ne, vole. Je nám fajn,“ zašeptal Marley a prolomil tím svoje mlčení. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, snad bych se i sarkasticky zasmál. Napil jsem se piva ze sklenice a sondoval situaci. Joel zamyšleně vejral do svojí sklenice piva a Marley si nervózně okusoval černý svinstvo z nehtů. Byl docela nechutnej, ostatně jako skoro vždycky.
„Hele, já možná vím, jak vám helfnout!“ řekl Joel a zasvítily mu oči. Ještě pořád v tom lítal stejně intenzivně jako včera v noci. Teda spíš ještě ani nezačal přistávat. Podle téměř hmatatelný aury jeho smradu nepřistával už několik dní, možná tejden. Co já vim?
„To jsem na tebe zvědavej,“ setřel jsem Joela, a ve skrytu duše tajně doufal, že z něj vypadne něco aspoň trochu příčetnýho.
„Zrovna včera jsem dělal pro jednoho týpka celkem jednoduchou prácičku. Chtěl vysledovat pár floutků od Růžovýho lotosovýho květu,“ chrchlal Joel začátek svýho plánu v tuberáckým kašli, protože mu zaskočilo pivo. Oba jsme zpozorněli. Sice to už od začátku smrdělo kriminálem, ale nebyli jsme v situaci, kdy by bylo dobrý držkovat a neskočit po čemkoliv, co nám seslalo samo nebe v podobě zasmrádlý fetky Joela.
„Ten cápek byl trochu divnej. Buzna, ale fest bohatá buzna. Platil na dřevo a zakládal si na diskrétnosti. Nejspíš nějakej korporát nebo mafoš. Nakonec mě vzal k sobě domů a ukazoval mi echtovně nechutný péčka, kde hlavní roli hrálo jeho péro v krku mladýho pankáčka. Ten klouček byl dost podobnej tady Jayovi,“ uvedl nás do detailů bezzubka a se zaujetím sledoval, jak se tvářím. Vyrazilo mi to dech. Připadalo mi to naprosto nepředstavitelný. Ráno jsem zažil uličku hanby jako nymfomanka, která se právě zastavila po bukakke ptákotoči a můj drahej kémo Joel přijde s takhle hovadským plánem.
„Hele, to radši voberu hned první babku na ulici, než abych přeblafnul ňákýho teplýho vošousta,“ odsekl jsem první věc, co mě napadla. Naštěstí mě ani na sekundu nenapadlo, že bych ze sebe udělal hračku na jednu noc pro nějakýho úchyla. Sice by asi nebyl problém sehnat na černým trhu vzpomínkovej neutralizér, kterej by zařídil přesně nula vzpomínek na noc plnou vášnivejch nechutností, ale nelákalo mě, aby ten zmrd potom pouštěl na potkání video s mojí šukačkou náhodnejm feťákům. A jen tak mezi náma, sezení na zadku, který mám docela rád, by po tomhle žůžu dobrodrůžu určitě nepřipadalo v úvahu.
Já jsem Jay, ty debile, mám přece nějakou úroveň!
„Hele, Jayolino, málem ses mě dotknul. Kdybych měl ambice dohazovat bohatejm buznám kloučky, tak už to dávno dělám. A rozhodně bych jim nenabízel vychrtlý lůzry, jako seš ty. Zkus zapřemejšlet, co se všechno s touhle informací dá udělat,“ uklidňoval Joel moje zjitřelý emoce a odklepl popel z cigarety. Kroutil u toho hlavou někde mezi znechucením a pobavením. Měl z toho smíšený pocity, stejně jako já. Marley viditelně pookřál. Byl šťastnej, že je z tohodle džobu venku, nebyl typ, na kterej by letěli týpci. Hm, no popravdě ani holky.
„Můžeme na něj udělat nějakou boudu, v tomhle jsme byli vždycky dobrý!“ přisadil si poťouchle Marley, když mu došlo, že v týhle fušce nebude muset hnout ani prstem.
„A jak jako, do prdele? Já s tím debilem prostě mrdat nebudu!“ nemohl jsem se zbavit představy šukačky s úchylákem za prachy. Ale neměli jsme úplně na vybranou. Mám úplně zacyklenej mozek kocovinou a amfetaminama.
„Hele, ty budeš jenom vábnička. Prostě se s ním skámošíš a půjdeš k němu domů. Tam ho něčím zbouráš a sebereš mu prkenici. Není to žádná raketová věda, ty vole,“ pokračoval Joel trpělivě v uklidňování, že na žádný anální hrátky ani nedojde. Jeho plán mi přišel stejně debilní jako na začátku.
„A ty víš, kde se pohybuje? Přece nenakráčím jen tak k němu domů s tím, že bych od něj chtěl dostat naložíno,“ oponoval jsem Joelovi. Ten plán mi nedával smysl. Nedocházelo mi, že některý týpci takhle prostě fungujou. Zvlášť takový, co si svoje prasárny nahrávaj a potom je pouštěj náhodnejm návštěvám jako trofeje.
„Jasně že jo. Vždycky když dělám pro někoho novýho, tak si ho proklepnu. Každý odpoledne chodí do jednoho baru na Vinohradech. Tam si vybere ňákýho buzíčka a jdou točit čuňárny k němu domů.“
Plán se pomalu rýsoval. Přijdu do toho baru, budu si představovat, že je ten týpek holka a prostě ho sbalím, jako ty zástupy holek předtím. V tomhle si věřím. Joel nám fakt přihrál kšeft roku! Najednou se mi to zdálo neprůstřelný.
„Pojedeme půl na půl, vy jste v prdeli a já si tý informace jakože náležitě cenim. Jay si bude muset máknout, abyste si vydělali na ten matroš, kterej tu chcete večer prodávat. Prostě mu nasypeš trochu roháče, co u sebe nosím pro vopravdu speciální příležitosti, a budeš si s ním muset poradit, než bude v limbu. No a potom mu vybereš kapsy!“ dokončil Joel skoro nekonečným monologem myšlenku a stvrdil to vítězoslavným típnutím vajglu do popelníku.
Chvíli jsem koukal zamyšleně na mobil, kterej mi nervózně přeskakoval z ruky do ruky, než skončil pohozenej na stole.
„Jsme tak v prdeli, že nám nic jinýho stejně nezbejvá. Jdem do toho!“ usmál jsem se na Marleyho, kterej mým rozhodnutím konečně nabral v obličeji zdravou barvu. Joel odběhl k baru pro tři panáky vodky. Hned jak je přinesl, padnul přípitek a dorazili s ním i větráky piva bez pěny. Oblíkli jsme se a vyrazili k Joelovu autu. Cestou jsme si dali ještě několik zastávek, kde Joel řešil svoje pofiderní kšeftíky a my mezitím vyhulovali v autě jeho trávu.

Mlsnej kocour

Čtvrtek 13. února 2059 19:02

Přijeli jsme před vyhlášenej vinohradskej buznabar, o kterým básnil Joel v klubu. Ti dva kokotci zůstali v autě, poslouchali reggaeton a mě z něj nevybíravě vyštípali ven. Teď už ta sranda visí jenom na mně, dávám tím všanc svoje anální panenství. Takže je v sázce kurva hodně! Všechno jenom pro to, aby si pár desítek lidí mělo dneska večer co cpát do nosu. Nasadil jsem si svoje oblíbený černo-červený raybany. Na ulici už svítily lampy veřejnýho osvětlení. Setmělo se. Viděl jsem sice úplný hovno, ale připadal jsem si díky tomu dobře a dodávalo mi to sebevědomí.
Vyrostl jsem na sídlišti, sice lepším, ale pořád to bylo zavšivený metroplexový sídliště. Po určitý denní hodině se dalo mluvit o štěstí, když člověk nezakopnul o zkedrovaný feťáky. Bejvávalo dobrým zvykem, že tatínkové svoje dcerušky vypravovali do školy s pásem cudnosti, nebo jak se tý zrůdnosti teďka vůbec říká. Vůbec netušim, protože jsem to nikdy nezažil na vlastní péro.
Čas od času u nás v hoodu vypukla lokální válka místních gangů. V tu chvíli bylo zhola nemožný chodit ven, pokud teda člověk nechtěl spáchat nepříliš frajerskou a hlavně úplně retardovanou sebevraždu. Když jsem ještě chodil do školy, hlavně na základku, tak jsem zákazy vycházení pokaždý ocenil. Člověk mohl hrát v pohodě místo učení síťový střílečky.
Vinohrady měly ale celkově jinou náladu, s atmosférou panelovejch sídlišť na periferiích se to nedalo srovnávat. Tohle je zbohatlický centrum metroplexu. Přehledně vyrovnaný činžáky obklopovaly ulici a zářící neonovej ukazatel mě naváděl do klubu s příznačným názvem Mlsnej kocour. Sešel jsem pár schodů pod úroveň chodníku a zabral za kliku dveří místa, do kterýho bych nikdy, za normálních okolností, ani nepáchnul.
Bylo to přesně takový, jak jsem si podobný místa vždycky představoval. Všude okolo bylo přítmí, kromě baru osvětleným neonovejma trubicema. Šel jsem rovnou k němu. Joel mi cestou sem dal podrobnou nalejvárnu o tom, jak to na podobnejch místech chodí. Doporučil mi oxidovat na baru a flirtovat s barmanem až do chvíle, než si mě ten vošoust všimne. Nebylo na co čekat, tohle byla ta příjemnější část našeho vychcanýho plánu.
​ „Zdarec, jednoho heinekena,“ pozdravil jsem barmana a rovnou si objednal. Usmál se a začal čepovat pivko. Mezitím jsem se usadil na barový stoličce a svlíknul si zimní bundu, kterou jsem ležérně pověsil na opěradlo. Klub nebyl úplně plnej, ale už takhle brzo večer tam bylo živo. Hrála veselá hudba, která se hodila k rázu podniku. Místní osazenstvo si to užívalo a s jistou rezervovaností křepčilo okolo diskžokeje. Moji pozornost upoutal pár dvou roztomile vyhlížejících plešatejch čtyřicátníků, který spolu v těsným objetí navzdory hudbě tančili zamilovanej ploužák. Z nějakýho nepochopitelnýho důvodu na mě působili jako kolegové z práce, co sem chodili na tajňačku, protože by je zruinoval rozvod se starejma. Zatímco jsem sledoval dva týpky v milostným ploužení se přede mnou objevila sklenice s pivem.
​ „Poprvý, že jo?“ zeptal se barman mile a poprosil zároveň gestem o drobný za pivko. Položil jsem mu je i s dýškem do ruky a usmál se na něj. Ty vole, já si to snad užívám!
​ „Vlastně jo, do centra moc nechodim. Slyšel jsem od kámošů, že je to tu někdy divoký,“ mrknul jsem na barmana, kterej si zrovna přepočítával právě zaplacený kováky. Tvářil se u toho zamyšleně, počítání mu působilo viditelný problémy. Nejspíš si ještě nenechal nainstalovat čip na korekci vrozenejch vývojovejch vad. Byli jsme na tom stejně. Já taky kdysi dávno díky mámině benevolentnosti podobnýmu zákroku odolal, navzdory mejm ne úplně uspokojivejm výsledkům ve škole. Nakonec jsem to dotáhnul až na vejšku, ale ta kvůli mojí neukojitelný zálibě v šukání, fetování a technu nejspíš stejně brzo vezme za svý.
​ „Touhle dobou je to ještě vodvárek, větší sranda začíná až po půlnoci,“ odpověděl při čištění sklenic na víno, který po jedný sundaval z držáků nad barovým pultem. Po očku jsem pozoroval celej klub a litoval, že nemůžu zaostřit na toho osamělýho týpka v boxu na druhý straně místnosti. Možnost, že tu vyhniju až do půlnoci mi teoreticky mohla způsobit citelný ztráty v rozpočtu, kterej se teď po zaplacení pivka významně zkrátil.
​ „To se ještě uvidí, jestli tady zůstanu. Záleží hlavně na tom, jak se tu zabavim.“
Mezitím mě zaujaly cigarety vystavený za barmanem. Poprosil jsem o ně. V duchu jsem slyšel zacinkání starožitný pokladny, která pohltila další nezanedbatelnou část rozpočtu na nákup další várky.
Sorry jako, bez krabičky cigár to tu prostě nedám.
​ „Ještě nikdy se mi nestalo, abych někoho nezabavil,“ ozval se hlas s výrazným sovětským přízvukem. Hrklo ve mně leknutím. Nadechl jsem se, abych se uklidnil, a otočil se za ním.
Bingo, tohle musí bejt on! Vysokej týpek, okolo šedesáti s udržovanou postavou a šedivýma vlasama. Usmál jsem se na něj a snažil se při tom nevypadnout z role. Rozbušilo se mi srdce napětím, ta situace byla festovně nepříjemná.
​ „Fakt jo? Jsem tady novej, rád se přesvědčím. Jmenuju se Dennis,“ představil jsem se falešným jménem. Moje odpověď ho očividně potěšila.
​ „Máš opravdu krásné, chlapecké jméno. Jmenuju se Mikhail, ale můžeš mi říkat Miku,“ pronesl úlisně a stiskli jsme si na přivítanou navzájem ruce. Měl pevnej sebevědomej stisk. Vzal jsem z barovýho pultu krabičku cigaret a vytáhnul si cígo. Nezaváhal ani vteřinu. Bleskově mi připálil. Potáhnul jsem si a napil se piva ze sklenice, která mezitím odpočívala na baru. Bonviván si nonšalantně přisednul na barovou stoličku vedle mě.
​ „Odkud jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Mám v oblibě mladé alternativní chlapíky. Mám populární soukromý kanál na síťovém datastreamu. Nechceš si přivydělat?“ navrhnul mi a objednal si víno do jedný ze sklenic, který před chvílí barman vypucoval utěrkou. Chvíli na to o sebe naše sklenice břinkly přípitkem.
​ „Jsem ze sídliště na kraji metroplexu. Tady v centru jsem úplně poprvý. O co jde?“ odpověděl jsem a poslal Mikhailovi falešnej úsměv. Ten blbeček si určitě právě připadal jako alfasamec první kategorie. Škoda, že u toho vypadal jako úchyl, co mlsně čeká, až sbalí kolouška a zprzní ho sjetýho u sebe doma. Došla mi krutá analogie mezi názvem baru Mlsnej kocour a prasárnou, kterou tu Mikhail každej den provozoval.
​ „Můžeme spolu zkusit udělat několik scének. Bude se ti to líbit.“
U slova líbit přidal na důrazu, až mi z toho naskočila husí kůže. Nesmim to teď poslat do kopru. Zaráželo mě, jak šel na jistotu. Určitě měl něco v záloze, aby mu to pokaždý vyšlo.
​ „To mě zajímá, vždycky jsem si přál bejt slavnej.“
Nečekaně rychle jsem se dostal do polohy slavomanský naivky, omotával jsem si ho okolo prstu. Napil jsem se piva a drze vyčkával, co z něj vypadne dalšího.
​ „Můžeme zajít ke mně do studia. Ukážu ti, co dělám. Je to tady kousek, za rohem,“ přitlačil. Nevěřil bych, že to půjde ještě víc. Ten hnus z něj byl doslova fyzicky cejtit. Radši jsem se ještě jednou napil na kuráž a seskočil z barový stoličky.
​ „Co by to bylo? Jsem tu teprve deset minut. Třeba se zabavím líp tady,“ provokoval jsem ho. Chtěl jsem ho trochu potrápit, bavilo mě mu to nedat úplně zadarmo.
​ „Nic neobvyklého, to bude záležet na tobě, jak moc budeš aktivní. Mám docela slušnou zásobu všeho možnýho. Máš rád kokain?“
Tenhle Mikhail umí epesně lákat chlapečky do svý perníkový chaloupky. Trochu starší, sovětská, přibuzlá verze Pyjéra Woodmana pokračovala dál v namlouvacím rituálu.
​ „Tak, zkusit to můžem. Co za to?“ odpověděl jsem otázkou bez emocí. Měl jsem v plánu vyvolat v něm dojem, že mi je všechno ukradený a nechám si za pár babek udělat úplně cokoliv. Mikhaila podle jeho výrazu v obličeji udivilo, že jsem si hned řekl o peníze. Asi je zvyklej na to, že mu chlapečci skákaj šipky do postele za pár lajniček.
Zalovil v kapse dobře padnoucího saka a vytáhnul peněženku z krokodýlí kůže. Překvapil mě, skutečná kůže byla docela vzácnost. Určitě je to starožitnost, ještě z minulýho století.
​ „Mám tu dvě stovky. Další dvě až bude po všem,“ nabídnul a mezi nepřirozeně dlouhejma prstama ukázal dvě stoeurovky. S hranou zbrklostí jsem mu je vytrhnul z ruky a chtivě si je nacpal do kapsy. Minul jsem se povoláním, měl jsem se dát na herectví. V duchu jsem toho sovětskýho bastarda proklínal, za tak málo bych se v životě neprodal.
​ „Oukej, jdeme na to,“ řekl jsem a vyexoval zbytek piva. Oblíknul jsem se do bundy a rozloučil se s barmanem. Z jeho výrazu jsem vytušil, že to nebude jenom obyčejná píchačka pro soukromej kanál na Síti. Když Mikhail domluvil zamáznutí svýho účtu, vytratili jsme se ven. Šli jsme nenápadně vedle sebe a nic nenapovídalo tomu, kam jdeme a co tam budeme dělat. Skoro by se dalo říct, že působí jako můj táta nebo strejda.
Ohromilo mě, jak je Praha v centru klidná. Bylo slyšet jenom křupání směsi sněhu a písku se solí, jak jsme po ní procházeli. Cestou jsme si povídali o všem možným, zároveň ale o ničem opravdu zajímavým, co by stálo za řeč. Snažil se bejt příjemnej, ale jeho vystupování na mě působilo jako maska.
Maska kanibalskýho šamana těsně před tím, než začne lidožravej rituál.

...domlsal

Během několika dalších minut jsme dorazili před jeho barák. Odblokoval dveře otiskem dlaně a pak jsme vstoupili do chodby příjemně zrekonstruovanýho vinohradskýho činžáku. Mikhail prolomil nervózní ticho, který mezi náma na chodbě jeho domu zavládlo.
​ „Nahoře u mě se v klidu něčeho napijem. Ty se potom osprchuješ. Potom si trochu přepudrujeme nosy a vlítnem na to.“
Trefil jsem ho úplně přesně. Hned, jak to bylo možný, změnil roli hodnýho strejdy na sexuálního predátora.
​ „Oukej, nemám s tim problém,“ odbyl jsem ho mezitím, co jsme vycházeli schody do druhýho patra činžáku. Zastavili jsme se před dvoukřídlými dveřmi jeho bytu. Mikhail zachrastil klíčema a odemknul bejvák. Frajer musel bejt hodně ze starý školy, když měl rád takhle staromódní a nebezpečný věci. Lidi v centru si na podobnejch blbostech na úkor bezpečnosti úplně ujížděli. Jeho byt byl starobyle zařízenej. Všude okolo nás stál opulentní nábytek ze dřeva. Vůně dřeva se nesla celým bytem.
Stylovost jeho apartmánu narušovala všeobklopující aura mrdání smíchaná s chemickou vůní drog. Zavedl mě do obýváku, jehož ucelenej styl sovětský bolševický smetánky narušovaly kamery na stativech a obrovskej holovizní panel s prostorovou projekcí. Usadil mě na koženou pohovku. Otočil se a zalovil v luxusním minibaru naproti gauči.
​ „Co si dáš k pití?“ zeptal se a ukázal prstem na otevřenej minibar, ve kterým bylo nepřeberný množství luxusně vypadajících lahví různejch tvarů a velikostí.
​ „Máš něco průhlednýho?“ odpověděl jsem otázkou a nahmatal v kapse kalhot psaníčko s nadrceným roháčem, kterým mě Joel vybavil, než jsem vypadnul z jeho auta. Neklidně mi přeskakovalo mezi prsty v kapse. Čekal jsem na vhodnou chvíli, kdy mu ho s gustem vysypu kompletně celý do pití, abych od něj měl pokoj a on si už nemusel dál dělat starosti s obsahem svý šrajtofle.
​ „Pán je vybíravej, kouknu se,“ konstatoval s mírným neklidem a vybíral mezi lahvemi s čirým alkoholem. Některý měly dokonce opravdový korkový zátky. V životě jsem je neviděl. Používaly se totiž buď u nechutně drahejch flašek, nebo u historickejch kousků. Napadlo mě, že musíme pít z těch, co mají korkový zátky. Joel mi cestou sem během rychlokurzu pro pouliční šlápoty vysvětloval, že některý flašky má určitě napajcovaný GHBčkem nebo jinou dobrotou, po který je každej hned povolnější k sebevětší humusárně. Vzhledem k tomu, že to byl sovět, mi bylo jasný, že si drahý lahve nezkurví oblbovákama.
​ „Fíha! Co je ta s korkovou zátkou?“ snažil jsem se o hranej údiv. Mikhaila to zaskočilo, měl už nahmatanou jinou lahev, která znamenala noc plnou vášně, a ta mi fakticky do karet nehrála. Děkuju všem svejm sudičkám a Joelovi, protože jsem dostal do vínku pořádnou dávku stihomamu.
​ „To je obyčejná slivovice. Není vůbec ničím zajímavá. Je to úplně normální pití,“ snažil se vykroutit ze situace, která mu nebyla úplně příjemná. Tón jeho hlasu prozradil, že s touhle volbou vůbec nepočítal. Tohle kolo sovětský rulety jsem vyhrál zatím já.
​ „Víš, že jsem slivovici nikdy nepil?“ usmál jsem se a snažil se všechno uhrát na dojem roztomilýho kloučka. Přece by mu neodepřel panáka výběrovýho chlastu. Naštěstí neprokouknul můj kalkul a přišel s flaškou slivovice k ušáku naproti konferenčnímu stolku u gauče. Do dvou skleniček, který položil na stolek, rozlil čirej destilát z lahve. Zvuk vytažení korkovýho špuntu mě překvapil a nenuceně jsem se opravdu upřímně zasmál. Nikdy předtím jsem nic podobnýho neslyšel, určitě si jednou takovou flašku seženu!
​ „To jsem rád, že tě zaujala. Mám ji po svém otci a ten ji dostal před padesáti lety, když přijel ze svazu na návštěvu k rodičům mojí maminky na Moravu. To bylo ještě před Exodem. Vlastně jsem ji ještě neotevřel. Ale dnes je to výjimečná příležitost,“ vyprávěl Mikhail příběh jeho rodinnýho dědictví. Právě jsem trefil jackpot! Důležitou flašku s příběhem by si neposral ani úchylnej Sovět. Exodem měl mimochodem na mysli dobu před třiceti lety, kdy se venkov v celý Evropě z ekonomickejch a ekologickejch důvodů vylidňoval ve prospěch větších měst, a vznikaly první metroplexy.
„Děkuju. Vážim si toho,“ poděkoval jsem přeslušnělým tónem a čichnul ke sklenici, kterou mi podal přímo do ruky. Voněla jako kdyby ten alkohol byl ještě z opravdovýho ovoce. Nikdy jsem nic podobnýho neochutnal. Těšil jsem se na první doušek. Připili jsme si. Tahle chuť mě dokonale uchvátila.
Mikhailovi to očividně zase až tak moc nechutnalo. I když to bylo kvalitní pití, zvednul se mu kufr a neustál to. Zdrhnul na záchod, kde potom zvracel. Já si, na rozdíl od něj to pití docela užíval. Bylo geniální! Ale zároveň mi došlo, že takhle do něj ten Rohypnol asi nedostanu. Zachránil jsem se, ale nepodařilo se mi ho uspat. Je to pořád plichta. V tu chvíli mi došla absurdnost naší situace. Dva lidi se navzájem snaží dostat do bezvědomí oblbovákama.
Salvy zvracení stále neustávaly, znechuceně jsem odložil rozložený psaníčko na konferenční stolek a usilovně přemejšlel nad tím, jak do něj to svinstvo dostanu. Během dvou okamžiků mě z přemejšlení vytrhlo zvířecí chroptění. Podíval jsem se na stůl a tam, kde měl bejt můj Rohypnol, se na mě usmívala psí hlava malýho zakrslýho teriéra. Právě sežral koňskou dávku uspávadla.
Do prdele!
Stresem se mi zatočila hlava. Jsem nahranej! Mikhail mezitím doblil, spláchnul a šel si vyčistit zuby do koupelny. Sbalil jsem dočista vylízaný psaníčko od roháče do kapsy a zběsile vymejšlel plán, jak se dostat z tohodle průseru.
Zasranej čokle! Fuj! Jedeš, ty pitomá chlupatá, pažravá vobludo!
Upřel jsem zrak zpátky na minibar a očima vybíral další flašky, který vypadaly, že jsou starší, než dvacet let. Předpokládal jsem, že si sem tahal kluky, co maj hluboko do kapsy a tím pádem neznají nic jinýho, než levnýho vizoura. Automaticky jsem ze hry vyřadil značky Jack Daniel's, Old Smuggler's a jim podobný patoky. Zbylo jich pořád docela dost na výběr. Zaujala mě baňatá láhev naplněná brčálově zeleným alkoholem. Mikhail se mezitím vrátil.
​ „Moc se omlouvám. Zapomněl jsem, že nemám rád slivy. Musím si trochu spravit žaludek. Dáš si trochu koksu?“ zeptal se během utírání obličeje do županu. Bezděčným pohybem mě přesvědčil, že kromě něj na sobě nic jinýho nemá. Kurva drát! Snad se mi ho podaří nějak vyautovat dřív, než toho uvidim ještě víc!
​ „To je jasný, Miku. Koksíček se neodmítá! Sypej to sem,“ usmál jsem se a po očku sledoval, jestli ten jeho čokl vůbec ještě žije. Děsila mě myšlenka, jestli kokain, kterej bude šňupat na zlepšení nálady, nebude taky náhodou otrávenej. Pes ležel na zemi a pospával. Snad bude dobrej.
​ „To je dobře, vždycky mě to postaví na nohy. Nepustíme si nějaký video, který jsem nedávno natočil?“ zeptal se a na stříbrným podnosu škrábal zlatou imitací žiletky úhledný lajny koksu.
​ „Jasně! Zvládneš ještě nějaký pití?“ zeptal jsem se ho drze, hrál jsem to na to, že se mu moje sebevědomý vystupování líbí. Mikhail si šňupnul pořádnou šňůru koksu a ledabyle, se sovětským šarmem, ukázal prstem směrem k baru. Pochopil jsem, že si tam mám dojít sám a nemám ho s tim otravovat. Aspoň mi ten vocas nebude kérovat do vybírání flašek, a to je jasná výhra!
Když jsem se podíval na honosně vyzdobenou zelenou láhev, decentní výherní melodie se změnily na uřvaný jackpotový fanfáry. Podle etikety to byl sto let starej absint. Obřadně jsem ho vzal do ruky a opatrně ukázal Mikhailovi, kterej mezitím něco lovil v hlubinách svýho osobního terminálu napojenýho na holovizi.
​ „Absinthe, přes osmdesát let starý. Výborná volba. Někdy může způsobovat halucinace, ale to není nic, co by nám zrovna teď vadilo, že?“ okomentoval láhev v mojí ruce. Usmál jsem se na něj a nalil do skleniček. Po odložení flašky na stůl jsem si kecnul na gauč a vysál další dnešní šňůru. Tahle byla o dost lepší než moje několik tejdnů starý železný zásoby. Mezitím začala v holovizi hrát scéna, která mi libido fakt nezvedla, spíš naopak. Andělsky vypadající klouček, sotva zletilej, si cpal z Mikhailova pohledu jeho ptáka až po koule do krku. Prostorový reproduktory přehrávaly charakteristicky mlaskavý kloktavý zvuky, ze kterejch se mi zvedal kufr. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem viděl něco podobnýho. Musím ho nějak rychle dodělat, nebo takhle bude za chvíli cvičit na mně.
​ „Férový mrdání. Kolik lidí to už vidělo?“ zeptal jsem se Mikhaila a snažil se tu scénu podprahově vytěsnit z hlavy. Zase předvedl ten svůj strašnej slizkej úsměv plnej křivejch zubů.
​ „Asi sto deset tisíc. Placenejch.“
Bylo vidět, že mu můj dotaz udělal dobře. Napil jsem se absintu a znalecky naoko kejvnul. Vtip byl v tom, že vlastně vůbec nechápu, na co vůbec kejvu. Bylo to málo nebo hodně?
​ „To je slušný, za kolik máš jeden přístup?“ předstíral jsem zájem a lhal dál. Sto tisíc lidí, který platí za znásilňování chlapečků mi přišlo jako celkem velkej ansámbl prasáků. Podle mě ale spíš kecal, aby vypadal jako velký zvíře. S nejvyšší pravděpodobností to nebyla ani desetina.
​ „Mám dobrý postavení, jeden vychází zhruba na dvacku.“
Napil se absintu a byl už konečně docela malátnej. Ten hoša blbě snášel chlast. Navíc určitě nepočítal s tolika obstrukcema mezi příchodem a zásunem. Je to na dobrý cestě. Z koksu a chlastu mě polila vlna horka, sundal jsem si mikinu a sjel další čáru toho prvotřídního matroše. Už z toho necejtim skoro půlku ksichtu.
​ „Opatrně. Tohle je kvalitní zboží, není ředěný a je přímo z Kolumbie. Říkali o něm, že je devadesátiprocentní!“
Jeho výstraha mi byla u prdele. Moje tělo za posledních pár let snášelo mnohem víc pouličních sraček. Předávkování bylo to úplně poslední, čeho bych se teď zrovna bál. Málokdo by mě zdolal. Věděl jsem, že s takovou, co před chvílí předvedl, mu tutově ani nehoupne. Dopil jsem skleničku absintu a hlavou mi blesknul geniální nápad!
Prostě toho pitomce přechlastám do bezvědomí! Scéna v holovizi se změnila na něco fakt příšernýho. Hlavní roli hrálo škrcení páskem a řachání nasucho zezadu. Bylo mi z toho šoufl, ale zároveň jsem příjemně hučel kokainem. Byl to jeden z nejrozporuplnějších pocitů v mym životě. Jestli nějak mělo vypadat peklo, tak rozhodně takhle. Se sovětskym úchylem, v nevkusnym sovětskym bytě, puštěnym sovětskym homopéčkem a nekonečnou zásobou prvotřídního kolumbijskýho koksu.
​ „Hele. Víš, jak pijou velký kluci, co to maj rádi takhle drsně?“ podíval jsem se na Mikhaila a ukázal posměšně prstem na holovizní projekci. Někde hluboko uvnitř mi bylo ze sebe samotnýho na hovno, ale nic jinýho mi nezbejvalo. Vzal jsem do ruky flašku toho historickýho absintu a mocně se z ní napil. Mikhailovi se moc nechtělo, ale jeho ego mu naštěstí nedovolilo myslet racionálně. Přistoupil na mojí hru. Doufal v to, že si loupne povzbuzovač erekce a zvládne další svůj majstrpich bez ztráty kytičky. Podal jsem mu flašku absintu a s gustem sledoval, jak jí po námořnicku úplně zpocenej chlastá. Byl to pohled k nezaplacení.
​ „No vidíš, takhle se to dělá! Mám to rád drsně, ale někdy to bolí. Musíme se pořádně vožrat!“
Nechal jsem volnej průchod svýmu hereckýmu talentu. Mikhaila to asi vzrušovalo, ale už se mi v něm blbě četlo. Měl jsem problém s tím, že nebylo poznat, kterým okem na mě vlastně kouká. Čuměl na mě jako vyndanej chameleón. Můj plán vycházel.
Sundal jsem si tričko. Mikhail se zvednul, a než sáhnul po ovladači od holokamer, jsem se napil a vrazil mu s nadrženým pohledem flašku zpátky do ruky. Byli jsme k sobě asi nejblíž za celou dobu, skoro na polibek.
Už to do něj moc nelezlo, a právě to bylo žádoucí. Napil se a řekl něco, co znělo jako, že si musí dojít pro nějakej prášek. Už se ani neobtěžoval hrát si na slušnýho soudruha. Polonahej jsem pobaveně sledoval, jak vrávorá směrem do vedlejší místnosti. Nešlo mu to. Jeho patetický vstoupení zakončila tupá rána.
Ten klobásník se skácel k zemi. Měl jsem vyhráno, nejspíš měl alergii na tu slivovici, kterou jsme začali, a zbytek dokonal vysoce alkoholickej absint. Díky zelená vílo! No, a ten koks tomu asi taky úplně neprospěl.
Oblíknul jsem se, sesypal si do prázdnýho saklu celou hromadu koksu ze stolu a zkontroloval, jestli už zapnul holokamery. Naštěstí to nestihnul. Prohledal jsem mu sako a vybrakoval jeho koženou peněženku, měl tam skoro čtyři tácy. Dost na to, aby nám zaplatil další večer v klubu se zásobou od našeho dealera. To porno jsem nevypínal, ale pustil ho naopak co nejvíc nahlas, aby si to mlaskání, hekání a sténání užili s plnou parádou i jeho sousedi. Sbalil jsem skleničky s otiskama, flašku s tou dobrotou a konečně zmizel z toho zasyflenýho bytu. Už jsem skoro dostával pocit, že bych tam něco chytil už jenom sezením na tom promrdaným gauči. Bylo by mi toho zmrda i líto, ale když si vzpomenu na to zvrácený video, tak může bejt rád, že jsem si přišel jenom pro škváru a nedopadnul ještě mnohem hůř. Mikhail nebyl dobrej týpek. Nezasloužil si ničí slitování.
​ Marley s Joelem seděli v autě zaparkovaným nedaleko gaybaru a zrovna vypalovali jointa. Naskytl se mi úplně stejnej pohled, jako když mě před necelýma dvěma hodinama vykýblovali ven.
​ „Tak co, Jayolino?“ zeptal se netrpělivě Joel. Hodil jsem po něm pytlík plnej prvotřídního koksu a zavelel k odjezdu. Auto se rozjelo a já vítězně rozházel pětiseteurovky po autě. Podle reakce kluků bylo jasný, že se dnešní mise zadařila. To bylo poprvý v životě, co se mi podařilo utýct hrobníkovi z lopaty. Během půl hodiny jsme dojeli zpátky do hoodu. Ještě, když nás Joel vyhazoval před Lupovým panelákem jsem slušně hučel koksovou euforií.
S Marleym jsem šli k Lupovi pro matro na večer, aby měly co do nosu i naše ovečky.
Noc je ještě mladá.

Čtvrtek 13. února 2059 21:09

Stáli jsme u dveří do bytu našeho vařiče. Frajera, kterýmu nikdo v hoodu neřekl jinak, než Lupa. Byl to takovej nenápadnej týpek, kterej umně využíval klamu svýho těla. Kvůli tomu, že si měl dva roky zpátky odkroutit flastr v base za vaření speedu a nenastoupil do výkonu trestu, mu přestala platit Občanská identita. Nemohl tím pádem nic dělat s rozleptanejma očima z chemickejch reakcí, který jsou asi jedním z miliardy nežádoucích vedlejších efektů vaření fetu na koleni.
Stál mi rozum nad tím, že si to nenechal spravit u nějakýho soukromýho pouličního doktora. Vždycky když na to přišla řeč, tvrdil, že těm zasrrranejm rrrákosnickejm žžžezníkům nevěří. Z toho důvodu nosil brejle, který vypadaly jako dna od lepších jogurtových sklenic. Vypadal srandovně, ale nebyl to žádnej komik a vytáčelo ho, když se téma přátelskýho smalltalku náhodou stočilo na jeho brejle.
Vzhledem k tomu, že to byl jeden z nejlepších vařičů na sídlišti, lezli jsme mu do prdele. Srandičky jsme si z něj vždycky dělali přizdisráčsky až doma. Jak jinak, než při pytlování toho svinstva, který nám prodával a jehož vaření mu odjebalo oči. Dokonalej feťáckej koloběh hada, kterej sám sobě požírá ocas. Další ze skutečnejch srdceryvnejch příběhů našeho milovanýho hoodu. Až jednou pověsím dráhu drogovýho dealera na hřebík, asi si udělám datastreamovej pořad o těhle zoufalejch existencích.
Marley několikrát za sebou neurvale zazvonil. Skoro okamžitě se za dveřma ozvalo lomození. Ošuntělý panelákový dveře do bytu, zasazený v oprejskaný betonový zdi, se otevřely a zjevil se Lupův nevrlej ksicht. Od poslední návštěvy na něm přibylo pár strupovitejch boláků.
„Nazdarrr, vy zmrrrdi. Copak vás přivádí?“ zaráčkoval Lupa, kterýmu bylo jasný, že jsme si nepřišli popovídat o datastreamovejch celebritách nad kafíčkem se sušenkama napajcovanejma trávou. Vešli jsme do jeho skromně zařízenýho bytu. Interiér Lupova příbytku, kterej místama spíš připomínal squat, nebyl moc udržovanej.
„Máte štěstí, že jste mě tu chytli. Celej den jsem makal ve varrrně,“ pokračoval v ráčkování a usadil se na otrhanej gauč naproti zábavnímu terminálu s velkou obrazovkou a síťovým headsetem, kterej ležel vedle něj na stolku. Vedle techniky bylo položený zrcátko s větší hromádkou nevalnýho žlutobílýho svinstva.
„Hele, tyhle sračky bys neměl fetovat. Jebne ti z toho,“ zaprudil jsem si při ukazování na zrcátko s nekvalitním matrošem. Tohle by se měly učit děti už ve školce, že model takový barvy do nosu nebo nedejbože do žíly fakt nepatří.
„Víš hovno, co je dobrrrý, ty hovado! Přišli jste si prrro něco, nebo tu jenom prrrudíte, vy zmrrrdi?“ odpálkoval mě Lupa a podrbal se hluboko v teplákách mezi nohama. V duchu jsem byl ohromenej rapovou flow jeho ráčkování – dobrrrý, prrro, prrrudíte, vy zmrrrdi. Byl by to zarrručenej rrrapovej bangerrr.
„Jasný, taky máme lepší plány, než s tebou klábosit vo nekonečnejch seriálech,“ zašklebil se Marley a málem si zase zapálil dready při odpalování cíga. Měl by to nosit pořádně zagumičkovaný, nebo se takhle brzo upálí zaživa.
„To je dobře, že jste přišli jenom na skok. Má přijít Gerrrda na mrrrdaní,“ vysypal ze sebe Lupa, když se zvedal z gauče, a odešel do vedlejší místnosti pro trezorek, kde schovával matroš na prodej a pracně vyvařený eurovky.
„Nevím, kámo, jestli se dá řikat šukání za párno mrrrdačka,“ pousmál jsem se při vytahování ruličky eurovek z kapsy na zimní bundě.
„Drrrž hubu, debile,“ umlčel mě amatérskej chemik nasraným pohledem a přinesl trezorek, kterej záhy otevřel aby ukázal jeho zásoby.
„Co to bude?“ pokračoval při ukazování na narvaný balíčky s koksem a speedem. Asi ho trochu vytáčel fakt, že jsem byl v hoodu vyhlášenej lamač dívčích srdcí. Ono na tom nebylo nic tak světobornýho, stačilo, aby člověk nebyl ráčkující dement a měl aspoň nějaký základní hygienický návyky. Stejně by ho bylo na šukání škoda, vařil fakt parádní matro.
„Bereme dneska za víc, zadařilo se,“ řekl jsem s úsměvem Lupovi, když jsem po něm hodil svazek několika stovek a padesátek. Dohromady to dělalo tisíc euro.
„Tolik peněz u vás není norrrmální, vybrrrali jste doma rrrodičům kasičky? Vždycky jste tu sockovali stěží za polovic a najednou máte takovej balík!“ zase se ozýval Lupův obvyklej záchvat paranoie.
„Zadařilo se nám. Potkali jsme nějaký roštěnky, co si sjíždí nosánky už od rána, a ty nás úplně vykoupily,“ pohonil si ego Marley. Ještě jsem na něj byl trochu nakrknutej, protože se mi nedařilo vytěsnit z hlavy posledních několik uplynulejch hodin. I když jsem zabodoval na Vinohradech, pořád mě nepřešla chuť ho nakopat do prdele. To přejde, až se v klidu doma zmastím a uvidím pytlíčky, co nám vydělaj další lováky.
„To je mi jedno, komu to dáte. Vemte si po tšššech a šesti saklech a potom vypadněte!“
Lupa dneska neměl svůj den. Poslechli jsme ho a po krátkým rozloučení vypadli z jeho zatuchlýho krcálku. Smrdělo to tam chemickým potem a zapařenejma koulema. Tentokrát jsme se rozhodli, že to nasaklujeme u mě doma. Cestou domů jsme na téměř akademický úrovni debatovali, jak asi může vypadat chemsex šukačka mezi Lupou a tou jeho buchtou. Oba byli fakt echtovní, výstavní smažky. Jeden měl nevyčerpatelný zásoby matrrra a ta druhá zase pořád _matrrro _vyžadovala. Tvořili dohromady dokonalou synergii, doslova typickou feťáckou love and hate story. Byla by z toho suprová telenovela.
Víc se dozvíte v další epizodě datastreamovýho podcastu Jayovy smažky z hoodu!
Nezapomeňte si kupovat matroš jenom od prověřenejch dealerů!

Kebabář Amir

Doma byla větší pohoda než v Lupově zasmrádlým brlohu. Z gramofonu bouchala deska s technem a dělala ideální kulisu k přípravám na večer. Prokládali jsme to zprivatizovaným absintem, kterej nás při každým upití zahřál na několik minut u srdíčka. Mě dokonce dvojnásobně, protože jsem s každým douškem oslavoval záchranu svýho kaďáku.
Šlo nám to pěkně od ruky, během dvou hodinek bylo hotovo. Zavibroval mi telefon, znuděně jsem ho zvednul ze stolu. Přišla mi zpráva. Byla od kámoše Hanse. Stálo v ní, že se Agawara vrátil z basy a po obligátní zastávce v místním hampejzu vyrazí rovnou do klubu.
„Ty píčo! Agawaru dneska pustili z basy,“ okomentoval jsem nahlas Agawarův návrat překvapeným tónem. Marley zpozorněl a hodil po mně zrovna dokončenou krabičku s matrošem na prodej.
„Tak to se dneska pořádně zmatláme! Máme co oslavovat,“ zaradoval se Marley sedící na posteli. Byl opřenej o zeď, na který visela kdysi dávno odněkud ukradená cedule s nápisem zákaz kouření, a zapálil si brko. Zvednul jsem se z gauče naproti hulícímu rastafariánovi a došel si natočit vodu do skleničky, abych mohl dál uchlastávat absinta bez obav z alkáčskýho kolapsu.
Měl jsem totiž už solidně nakoupeno a kručelo mi v břiše. Přepadla mě chuť dát si něco k jídlu, ale zároveň nebyla tak strašná, abych hlady zpucoval tu nechutnou, několik dní rozjedenou instantní večeři v lednici. Cestou do klubu se budeme muset někde zastavit pro jídlo. Vrátil jsem se zpátky do pokoje, kde se Marley vlnil v rytmu techno dubu a pokuřoval sladce vonícího jointa. Pomalu ve mně rostla nadrženost vyrazit ven. Připomínala mi zvláštní formu úzkosti řízlou padesát na padesát vzrušením. Tohle se mi stávalo pravidelně před mejdanama, který se potom zpětně ukázaly jako ty úplně nejlegendárnější ze všech. Přemluvil jsem rastamana, aby toho špeka už konečně típnul do popelníku, a vyrazili jsme do víru hoodu, kterej nikdy nespí!
Venku mrzlo. Šli jsme s Marleym vedle sebe po hlavní třídě lemovaný korporátníma budovama a okrajem našeho sídliště. Zastavili jsme se u stánku s rychlým občerstvením. S Amirem, kterej dělá úplně nejlepší kebab v hoodu, se známe asi rok. Jednou nás poprosil o gram hulení, tak jsme mu ho ve zhulený letní euforii bezděčně dali a on se nám za to odvděčil nejnacpanějším wrapem bez zeleniny, kterej jsem kdy viděl. Fakt nekecám, byl to strašnej macek. Někdy s náma po šichtě skočil na pár piv do klubu, kam jsme zrovna mířili. Dneska měl šichtu, ale to nemělo nejmenší vliv na jeho chuť nafutrovat si čumák našim zbožím.
„Kluci, nemáte tam nějakou dobrotu? Už makám třetí tejden v kuse a pomalu mi docházej fofry,“ zeptal se Amir a ukázal na unaveně rotující štangle geneticky vypěstovanýho masa v grilech, ze kterejch sálalo příjemný teplo. Byl to komickej pohled, vidět zpocenýho přičmoudlýho týpka v tričku ve stánku s kebabem a naproti tomu nás dva nabalený v zimních bundách v totálním mrazu.
„To je jasný, kámo!“ kejvnul jsem a hodil po Amirovi psaníčko s říznutým matrošem. Ty neřezaný jsme si schovávali jenom pro ty nejspeciálnější zákazníky. Podal mi na oplátku wrap s masem bez zeleniny a čtyři pětieurovky. Zamilovaně se podíval na psaníčko a jeho výraz beze slov prozradil, jakou radost mu udělala právě proběhlá transakce. Plácli jsme si na rozloučenou a pokračovali dál v cestě do klubu.
Hood měl svoje kouzlo – špinavý a vysmažený. Vyrůstat tady nebylo nejpříjemnější, ale kdo si na tohle panelákový sousedství zvyknul, už by ho nikdy za žádnou cenu neopustil. Nebyla to ideální líheň korporátů. To byl taky jeden z důvodů, proč naši radši žili tady, a ne někde ve vnitřním metroplexu. Asi jim stačilo trávit čas s kreténama v límečkách během pracovního dne. Natož žít mezi nima někde v centru, a nedejbože se s nima kámošit. Opravdovej život byl tady. Kdy se to v nich vlastně zlomilo, že vyměnili svůj život za práci pro korporaci a takhle je to sežralo zaživa?
„Hele, za co vlastně Agawaru zašili?“ zeptal se Marley při vydechování vaporizovaný páry marihuany. Výpar se společně s mrazivým vzduchem formoval do mocnýho dračího dechu, kterej pozvolna mizel za náma.
„Porval se při šťáře v klubu s fízlama. Byl nafičenej hyperákem a zabavil tím tyjátrem celý zásahový komando. Docela se divím, že ho pustili už teď. Řikalo se něco o tom, že vyfasuje minimálně pět let,“ odpověděl jsem mezi mlaskavým hladovým ukusováním kebabu.
„Hele, není ti trochu divný, že ho pustili ven už po půl roce?“ kontroval Marley po natáhnutí další dávky trávy z vaporizéru.
„Vůbec, určitě bonzoval. Měli bysme si na něj dávat bacha. Od nás nedostane za prachy ani krystal,“ zakonspiroval jsem si. Stejně už touhle dobou bude vybroušenej matrošem od někoho jinýho.
Před náma se vynořil ze zimní tmy rušivej svítící poutač klubu. Dnešní cesta tou podělanou zimou byla už skoro za náma.

Buzna Dan

Dorazili jsme před vchod do klubu a vyhazovač nás na oko ledabyle prohledal. Vzal si od každýho z nás bůra jako vstupný a pustil nás dovnitř. Sešli jsme po schodech do podzemního labyrintu chodeb, kde nás už uvítala ozvěna pomalejší, pumpující hudby. Miluju, když se takhle z dálky nese dunění techna. Na baru zevlákovalo pár lidí, ten největší nápor na nás ale teprve čekal. Koupili jsme si pivka a zasedli do našeho boxu, ve kterým jsme ještě odpoledne propadali totální beznaději. První kunčaft na sebe nenechal dlouho čekat.
„Čus, kluci. Máte nějaký fofry?“ zeptal se Daniel a přisednul si k nám do boxu. Dneska vypadal trochu jinak než posledně. Měl na očích naražený gigantický černý brejle, který vyšly z módy tak před deseti lety, a měl pro to asi pádnej důvod. Tipnul bych si, že dostal nakládačku od nějakýho svýho zákazníka. Seděl vedle mě a po několika vteřinách podezřívavýho zkoumání mi to docvaklo. Ty brejle schovávaly brutální zánět očí. Měly důmyslně zakrýt ložiska hnisu, ze kterejch mu tekly čůrky lepkavýho výtoku.
„Ty krávo, cos kurva dělal? Vypadáš fakt k poblití,“ zeptal jsem se netaktně Dana. Ten si beze slov sundal brejle a nám se naskytnul pohled na nejodpornější věc, kterou jsem dneska viděl. A to jsem jich dneska zažil tak na měsíc dopředu. Od poslední návštěvy u našeho stolu si nejspíš nechal udělat novej wér – chromový oči, ale určitě to nedopadlo úplně podle jeho představ.
„No do prdele, s tímhle bys moh jít někam do vobludária!“ přisadil si na úkor Danovejch očí Marley a znechucením do sebe kopnul pivo ze sklenice skoro na jeden zátah. Překvapila mě jeho reakce, protože dennodenně sjížděl na datastreamech mnohem větší humusárny. Spíš chtěl Danovi jenom zatopit, aby si připadal jako ještě větší čůráček.
„Nechal jsem si to udělat u jednoho levnýho pouličního doktora. Nečekal jsem, že to bude až takovej fušer. Mám v tom zánět jako kráva.“ Daniel aritkuloval značně překople. Nepřekvapovalo mě, že byl totálně nafutrovanej. Určitě tím řešil nepříjemnou bolest ze zánětu.
„S tímhle jsi neměl vůbec lízt ven, kámo. Takhle ti ty voči brzo vypadnou,“ pokračoval v pruzení rastaman a hodil při tom po Danovi psaníčko říznutýho speedu s jedlou sodou. Tenhle sociál, kterej šetřil i na doktorovi přes oči, by si kvalitní koks stejně nekoupil. Ba co víc, ani by to po těch všech alpskejch sjezdovkách perníku se speedem neměl nejmenší šanci ocenit.
„Ale hovno, dal mi na to záruku. Prej to bude do tejdne v pohodě,“ bránil se, když hladově chňapal po psaníčku s tou sračkou a obratem kvapně odpočítával bankovky, který ve spěchu hodil na stůl před Marleyho.
„Hlavně bys na to měl žrát antibiotika, máš to totálně zasyflený hnisem,“ poradil jsem mu a radši odvrátil svoji pozornost k telefonu. Daniel si nasypal trochu speedu na nehet u palce a hrudku hladově vyšňupnul.
„Jayi, slep si tu auru, máš jí rozbitou! Čau klucí,“ zakejval trhaně hlavou Dan při několikátým dnešním amfetaminovým nájezdu a odběhnul zpátky do labyrintu chodeb klubu. Ukázal jsem za jeho zádama prostředníčkem a ukazováčkem na rozloučenou fakáče. Prej auru, ty nedomrlej kriple.
„To je strašnej kretén,“ zavrčel Marley a zapálil si cigáro. Odhodil jsem telefon zpátky na stůl a napil se. Představa, že budeme celej večer obskakovat takový hovada boží, mě upřímně srala. Budu se muset dneska kurevsky zbourat nebo sbalit nějakou buchtu, abych to tu přežil. Klidně bych bral rovnou obojí, v tom se meze nekladou.
„Tipuju, že se mu ty voči nejpozdějc zejtra poserou. V horším případě mu z toho ksichtu vypadnou úplně,“ odhadl jsem zlomyslně životnost Danova novýho implantátu. Ne že bych s tím měl nějakou extra zkušenost, ale něco tak nechutnýho jsem dlouho neviděl. Na wéru šetřej jenom největší kolenovrti a magoři.
„Stejně to má maximálně na to, aby viděl na postavený čůráky v dark roomech,“ zabil celou příhodu cynicky Marley a odklepnul popel z cíga pod sebe. Radši jsem zvednul kotvy a šel se vychcat na záchod. Držel jsem to od chvíle, co jsme odešli z mýho bejváku. Cestou zpátky jsem potkal punkerku s čírem z rána. Měla s sebou i outěžek, Marleyho donnu frigidu.
„Čusík, čumáčku, tak co? Povedlo se vám to sehnat?“ zeptala se a dala mi pusu na tvář. Slova, který od rána vypouští z pusy mě neuvěřitelně iritujou. Prej čusík a čumáčku, takhle lidi s mozkem přece kurva doprdele nemluví! Ta holka mě zas a znova přesvědčuje o tom, že punk je pro ní jenom zkurvená póza. Pohladil jsem ji po zadku a strčil jí do zadní kapsy kalhot dva protekční pytlíky neřezanýho speedu, který jsem si schovával pro speciální klientelu. Ani ne tak z osobních sympatií, ale protože mi ty peníze na drogy ráno vytrhly trn z paty. Tak dobrá, aby dosáhla na koks toho sovětskýho buzeranta z odpoledne, zase nebyla.
„To je jasný, kočko. Nic jinýho jsem neřešil.“
Tentokrát jsem zas tak moc nelhal. Radši jsem vzal obě holky na bar. Padla objednávka panáků tequily a rundy heinekenů pro všechny. Sedli jsme si zpátky k Marleymu do boxu a připili si na zdraví nás všech, bohem zapomenutejch smažek z hoodu.
„Hele, kdo tady dneska vůbec hraje?“ zeptala se donna frigida a kroutila si u toho s nepřítomným výrazem vlasy okolo prstu.
„A není to jedno? Stejně sem všichni chodí jenom mrdat a fetovat,“ odbyl Marley holku, která mu včera přivřela ptáka do domovních dveří svýho paneláku. Dusno mezi těma hrdličkama by se dalo krájet. Každopádně jsem cenil Marleyho kuráž. Psaníčka matroše po kapsách vystřelily jeho ego zase zpátky do nebes. Ten kluk je konečně zase šťastnej a spokojenej.
„Dneska se určitě za gramce na celou noc nakýbluje Agawara, prej ho pustili z basy a šel rovnou sem,“ odhadnul jsem složení dnešního hudebního repertoáru.
„Tak si dáte asi pinčes, ne? Vaše celonoční sety byly legendární. Větší masakry jsem v životě neslyšela,“ vyzubila se punkerka a pod stolem mi nenápadně hladila vnitřní stranu stehen. Měla na mysli asi období, kdy jsme po uši narvaný speedem váleli až do rána starý fláky hardcore techna. Ta noc byla pěkně dlouhá, před ránem svítalo mezitím asi třikrát. Šňůra speedu každou půlhodinku dodá dýdžejovi sílu.
Starý dobrý moudro, který platilo už za našich diskžokejskejch praotců.
„Ne, dneska jsem si nic nebral. Jedu jenom byznys,“ odpověděl jsem neutrálně a poklepal na taštičku plnou drog pro místní smažky. Měl jsem spočítaný, že když prodám úplně všechno, vydělám si čtyřikrát tolik, než co bych tu dostal za celonoční hraní. A to je pro socku, kterou bezesporu momentálně jsem, sakra velkej rozdíl.
„To nevadí, dneska tu stejně řádíme spolu,“ pronesla samolibě s úsměvem punkerka. Už mě svým přístupem dožírala. Na holku, u který ani nevím, jak se jmenuje, začíná bejt nějak moc rozpínavá. Beze slov jsem se zvednul od stolu a skočil se podívat do suterénu, pod hlavní podzemní patro, kde byla nechvalně proslulá smažkárna.
Naše rutina byla vymyšlená dobře. Obcházeli jsme tyhle zapadlý štace každou hodinu na střídačku a většinou už okolo dvou hodin po půlnoci bylo vyprodáno. Sešel jsem dolu po kovovejch schodech a oklepal se zimou, protože se tam nikdy netopilo. Stejně by to nikomu nevadilo. Lidi, jestli se jim tak vůbec dalo říkat, by stejně neucejtili zimu, ani kdyby je zavřeli do mrazáku.
Směsice feťáků a pouličních gangsterů z okolí tu měla svojí soukromou svatyni. Mohlo se tu dělat úplně všechno, od inhalování hyperu po skupinový znásilňování čehokoliv, co bylo zrovna po ruce.
Tyhle vyfetovanci ztělesňovali noční můru všech zodpovědnejch rodičů, co kdy varovali svoje ratolesti před všudypřítomnejma drogama a démonem zvaným alkohol. Takhle jednou, vy smradi, dopadnete, když si nebudete dávat bacha!
Dorazil jsem do nevelký místnosti, kde proti sobě stály dvě roztrhaný pohovky, na kterejch seděly různý pochybný existence a hrály na malým stolku karty. Šlo o starej dobrej poker a v banku byla exotická variace nejrůznějších drog. Tu automatická stříkačka přeplněná z inzulínu na herák, támhle inhalátory ledu nebo hyperu. Kostka černýho hašiše mi z těch všech sraček přišla nejhratelnější.
„Čau, Jayi,“ pozdravil kdosi z hloučku karbaníků a mávnul na pozdrav. Přisednul jsem si k nim. Svoje místo jsem zvolil nevalně, protože stejně nevalně smrděl týpek, vedle kterýho jsem zabral místo. Půl roku nemytý dlouhý vlasy mu z kdysi postavenýho číra splývaly na ramena. Frajer si to snad tužil vazelínou. Nebo nevim, určitě byly fakt megamastný. Zvedal se mi z toho kentusáka kufr. Zrovna ze sázky vypadlo několik lidí, zbyli poslední dva mohykáni. Měli proti sobě dvě karty a týpek, kterej mě zdravil, zrovna pálil a pak otáčel poslední kartu. Rozuzlení pokerový partičky vrcholilo. Jeden ze zbývajících dvou hráčů vyprsknul smíchy.
„Vole, já ti řikal, že to nemáš sázet!“
Měl radost, protože vyhrál.
„Ty zasranej hajzle!“ zařval jeho zhrzenej protihráč a mrsknul po něm prázdnej pullitr od piva, kterej se mu s křupáním skla a kostí roztříštil o ksicht. Napadená smažka sletěla skoro bezvládně z gauče. Ten agresivnější frajer toho využil, skočil přes stůl, kterej skoro převrhnul a když dopadnul na svojí nebohou oběť, zuřivě ji mydlil pěstma do ksichtu. Nevěřícně jsem tu scénu, jak vystřiženou ze špatnýho filmu sledoval a dal se radši do řeči s cápkem, kterej mě prvně pozdravil.
„Koukám, že tu máte veselo,“ řekl jsem mírně nejistě a zapálil si. Tázanej vysmaženec se s nezájmem mrknul na nerovnej souboj vedle něj a v tu chvíli ho ohodila krev z nebožáka, kterýho ten pošahanej magor chtěl nejspíš vlastnoručně umlátit k smrti.
„No, Roňák fakt nerad prohrává. Třicetkrát jsme mu všichni říkali, aby se na to vysral a položil to. Ten dement neposlech a jel si dál svoje.“
Všimnul jsem si, jak to vysmahlo kouká na moje kouřící cígo. Milostivě jsem mu nabídnul přímo z papírový krabičky s nápisem Lucky Strike. Poděkoval a položil mi obligátní otázku.
„Máš nějakej shit? Došly nám fofry.“ Úplně jsem mu nerozuměl, protože si zrovna zapaloval vysockovaný cigáro a mumlal to na půl pusy.
„Mám tu koks a speed. Luxusní čerstvý zboží. Koksíček je dokonce kolumbijskej, žádná pražská sračka s omítkou z hajzlu,“ odpověděl jsem a rozevřel psaníčko se speedem. Vysmažencovi zasvítily oči. Nervózně si poposednul a naklonil se přes stůl, aby líp zaostřil.
„Speed je tak čerstvej, že z toho ještě cejtíš čistidla?“ zeptal se zvědavě další týpek vedle něj. Sbíhaly se jim sliny. Dneska odtud neodejdu s prázdnou, kšeftíčky se hezky rozjížděj.
„Jo, je to dnešní. Zkoušeli jsme to s kámošem před hodinou a jsou to slušný šupy,“ zafrajeřil jsem, abych jim to líp prodal. Ten model nebyl zase taková jízda, ale stejně by to nepoznali, jestli do sebe sypou nesmyslný kombinace drog, který se zrovna válej na stole.
Rvačka vedle stolu se uklidnila. Drsnej Roňák nechal svojí oběť bezvládně zadupanou do země, kde už jenom bezmocně ležela a tiše krvácela. Frajer si hned po tom, co vstal, otřel ruce do kalhot zašmířenejch pouličním bordelem a mlčky s pošahaným výrazem sledoval náš probíhající obchod. Doufal jsem, že frajer nebude chtít koštovat rovnou ze psaníčka, protože by ho zahamtal krví přizabitýho týpka na zemi.
„Bereme dva, zlevníš?“ smlouval týpek, kterej mě oslovil jako první. Místo odpovědi jsem zakroutil hlavou a pomalu si strkal psaníčka zpátky do kapsy. Ron si mezitím sednul zpátky na gauč a žmoulal doznívajícím vztekem kostku hašiše mezi prsty. V další chvíli si kousek ukousl ulomeným předním zubem. K mýmu překvapení ten hašiš neválel do brka nebo sucháče, ale rovnou ho spolknul. Měl jsem sto chutí zakroutit ještě jednou hlavou, ale mám strach, abych toho hromotluka náhodou nevytočil.
„Ne, počkej, nechtěli jsme tě nasrat. Jasně že to bereme za plnou,“ pokračoval omluvným tónem, kterej zanikal v dunění techna z horního patra klubu. Místo odpovědi jsem se usmál a hodil po něm dvě psaníčka říznutýho speedu, co jsem nahmatal v kapse. Matroš, kterej jsem mu ukazoval před chvílí byl totiž našmelenej, aby vypadal, že ho je víc.
Tyhle smažky byly vždycky jednoduchej deal. Pánové zkoušeli smlouvat, ale měli z těch sraček už tak rozežraný mozky, že by si nedokázali představit situaci, kdybych odešel pryč a nic by jim z toho nekáplo. Zároveň se tady špatný zprávy šířily rychlostí blesku. Kdyby se někdo dohmátnul, že zbušili a okradli dealera, měli by příště určitě minimálně problém s ochrankou.
Tichou poštou mi poslali dvě padesátky, který rychle zmizely v kapse mojí mikiny na zip. Když jsem se zvedal na odchod, tak mě ještě týpek, kterýmu jsem právě prodal dva gramy speedu, oblažil pohledem na svý zuby rozežraný od hyperu. Vypadnul jsem a byl šťastnej, že si konečně šlehnou a vezmou roha někam do víru metroplexu čořit na další fetování.
Napadlo mě totiž, že u sebe zrovna nemám žádnou zbraň. Zapomněl jsem elektrickej obušek nahoře v bundě. Prošel jsem pečlivě všechny zašívárny a prodal ještě gram koksu za dvojnásobek. Potom jsem to zabalil a vrátil se nahoru k Marleymu. Ty dvě čubky si šly naštěstí přepudrovat nosy a snad si půjdou zapařit, aby od nich byl pokoj.
Atmosféra dole mi totiž dokonale zkurvila náladu.

Frajer Agawara

„Co je s tebou? Seš nějakej zaprdlej,“ usmál se Marley. Žmoulal si zrovna mezi prstama dreadlock, aby umravnil z něj vylezlý vlasy a sledoval u toho nějaký debilní video v telefonu.
„Ale, jenom jsem byl dole. Je to tam čím dál tím horší, před chvílí se málem pozabíjeli kvůli buchně s herákem a dvěma inhlalátorům hyperu,“ shrnul jsem ve zkratce svoje poslední zážitky. Marley si poposednul a napil se. Potom se podělil o svoje vlastní zkušenosti s dolním smažkáriem.
„Jsou to hovada, minulej tejden jsem na ty kretény málem tasil vobušek. Prej že je toho speedu málo. Feťácký vošousti, jsou agresivní hlavně takhle ze začátku, protože ještě nemaj špičku.“
Odkejval jsem mu to a znechuceně si došel pro další pivo. Když jsem se vrátil s natankovaným půllitrem heinekena, stočili jsme téma konverzace jiným směrem.
„Hele, kdo tady vlastně dneska mastí? Hrajou normální techno, ten Agič se ještě nesrovnal se svobodou?“ zeptal se Marley.
„Určitě teď někde v dark roomu píchá a futruje chobot. Hrát bude nejdřív o půlnoci. Jakejkoliv čas před půlnocí mu přijde pod jeho úroveň,“ shrnul jsem zkušeně průběh první Agawarovy party na svobodě. Pěna v mý sklenici pozvolna padala a něco mi říkalo, že dnešní večer ještě ani pořádně neodstartoval. Byli jsme pořád až moc střízlivý. Napadlo mě zahnat chmury na hajzlu a jít si taky užít trochu nefalšovaný, klubový atmošky.
„Hele, začínám bejt docela unavenej, to herecký představení v gay klubu mě dost vyšťavilo. Potřebuju nějakou vzpruhu,“ navrhnul jsem Marleymu a doufal, že neprokoukne chuť na speed neohrabaně zabalenou do výmluvy na únavu z héreckejch výkonů. Souhlasně zamrkal a okamžitě pobalil všechny svoje věci na stole. Náhle nás vyrušil důvěrně známej hlas nejlepšího kujebáka ze všech kujebáků v hoodu.
„Nazdar! Vy čuráci! Nechcete se sem rovnou přestěhovat?“ pozdravil Joel, kterej konečně po svejch pochybnejch kšeftech zaparkoval auto za klubem a naštrádoval si to rovnou na jistotu sem k nám.
„Jsme tady jako doma, vole!“ Plácli jsme si s Joelem. Ukázal jsem důležitě ukazováčkem na rozepnutou tašku s našim soukromým kolumbijským koksem.
„Aháá, pánové už startujou!“ Joel zatrsal do monotónně dunící hudby a poplácal mě po rameni. Vzali jsme si pití a vytratili se na nejbližší hajzl. Zašili jsme se tam zaklapnutím zámku a nadrženě načárali koks z našich soukromejch zásob na hranatym kapesním zrcátku. První etapu si napálil Joel, potom tour de rypáček pokračovalo přes rastamana, až to nakonec skončilo u mě.
Šňup, trocha pálení a byl jsem v pohodě! Cejtil jsem, jak se mi do těla vlejvá nová energie. Konečně se mi ulevilo, odplavila se nálada, kterou jsem se nakazil od těch vysmaženejch idiotů dole. Přeplo mi v hlavě a najednou jsem usilovně přemejšlel, jak se zbavit tý čůzy z rána. Ta holka je strašnej poděs. Vlastně ani nechápu, proč jsem s ní minulou noc skončil v posteli. Pravděpodobně jsem se nechal zblbnout nadržeností a svejma divnejma úchylkama.
Vzpomněl jsem si na Mikhailova uspanýho psa. „Hele, Joeli, kolik tam bylo toho roháče?“
„Asi tak akorát na uspání stokilový slonice. Proč?“ odpověděl bezděčně vysmaženej Joel. Zarazilo mě, že to měl přepočítaný na lidskou váhu. Proboha, k čemu to vlastně u sebe nosil? Ty speciální příležitosti se mi najednou zdály jako nebezpečně hluboká králičí nora a nechtěl jsem do ní zalejzat ještě níž.
„Já jenom že ten sovětskej prasák měl čokla, co mi sežral všechen ten matroš,“ přiznal jsem při rýsování další rundy koksovejch čar.
„Ty vole, nene! Ten asi doštěkal,“ rozesmál se zlomyslně Joel a odhalil díry tam, kde kdysi dávno byly zuby. Očividně ho to na rozdíl ode mě pobavilo. Ten pes si to nezasloužil, nebyl v plánu. Kdyby o mně natočili film, tak by na konci titulků nemohla bejt uklidňující hláška o tom, že při natáčení umřelo přesně nula zvířátek. Moje karma zaplakala.
„Neměl sežrat, na co přišel. Byl blbě vychovanej, blbě dopadnul,“ přisadil si Marley. Smotal si dready do drdolu na temeni hlavy a natáhnul do dutin slušnou čáru koksu.
„Hele, a jak ses teda toho pitomce zbavil?“ vykulil se Joel, když se přestal smát, a bral si od Marleyho srolovanou padesátieurovku.
„Prostě jsem toho kreténa přechlastal. Nevěřil jsem jeho flaškám, tak jsem z něj tahal lahve, který byly bezpečně zakorkovaný. Nakonec se zeblil jak prase. Byl mimo, dal si čáru tohodle libovýho modelu a já do něj nalil ještě několik nášupů absintu. Když si chtěl konečně dojít pro povzbuzováka na ptáka, šlehnul sebou vo zem a byl v piči,“ vysvětlil jsem a převzal kokainovou štafetu, když Joelova čára zmizela.
„Hehe, ten kretén měl alergii na chlast. Měls neuvěřitelný štěstí. Kdyby ji neměl, tak by ti ještě teď rozmrdával kaďák,“ uznale konstatoval Joel a zamyšleně se drbal na bradě.
„Stejně je to prdel. Týpek, co tady v Praze klátí kloučky a na tom homosnuffu vydělává prachy, padne po pár panácích chlastu, který má doma v baru,“ rejpal Marley při přemejšlení nahlas zbytky kokainu z nosu. Nakonec z něj uválel kuličku a odcvrnknul jí pryč.
„Měl jsem štěstí začátečníka. Vybral jsem flašky, který neměl pajcovaný,“ zavrtěl jsem hlavou při zandávání feťáckýho náčiní zpátky do taštičky.
„Hovno! Štěstí začátečníka, prej… To byl prostě vosud. Ten kretén zařve stejně jako jeho debilní čokl. Deme pařit!“ utnul veškerý úvahy Marley a odemkl dveře od záchoda. Za nimi se mezitím naštosovalo pár lidí, který měli v plánu se jít dovnitř normálně vymočit. Marley jim věnoval několik úšklebků a pár urážlivejch gest. Naše další zastávka je hlavní hvězda dnešního večera.
Klub se pomalu plnil lidma, podíval jsem se na hodinky implantovaný pod kůží. Bylo za půl hodiny dvanáct. Jestli Agawara bude fakt dneska hrát, tak máme poslední šanci ho odchytit na backstage. Propletli jsme se klubem, pozdravili pár známejch od vidění a dorazili k zavřený místnosti, kde fetoval snad každej dobrej pařmen z hoodu. Před dveřma do backstage stál vyhazovač.
„Kam dete?“ podíval se přísným pohledem. Měl dva metry a podle úsečnosti holý věty si s náma rozhodně nechtěl povídat.
„Hele, já jsem tady rezident. Hraju tady skoro každej tejden. Prej je tu Agawara, tak se s ním chceme vidět. Přisypat mu trochu matroše pod nosánek, aby se mu líp hrálo,“ začal jsem starou dobrou pohádku o tom, kdo je tady v klubu hvězda. Vyhazovač nehnul ani brvou. Změřil si nás pohledem. Jedinej, kdo se mu byl schopnej podívat zpříma do očí, byl Marley, kterej byl zhruba stejně vysokej. Ozvalo se cvaknutí dveří a ustoupil nám. Protáhli jsme se kolem něj do útrob místnosti pro vystupující. Agawara tam byl s mojí starou známou, punkerkou. Seděla mu na klíně a nadrbaně mu olizovala ucho. Ta čubka si prostě dneska chtěla nutně zapíchat s dýdžejem. Vůbec mi to nevadilo. Udělalo mi naopak radost, že jsem se jí konečně bez velkýho úsilí zbavil.
„Ahoj, Jayolino!“ pozdravil Aga a shodil ze sebe tu čubku dolů jak otravný psisko. Ta nevěřícně koukala a tvářila se provinile. Nečekala, že bych si dovolil dorazit za panem diskžokejem až sem na backstage. Docela se přepočítala. Ještě před půl rokem jsme byli nerozlučná dvojka, jako Prd a Zmrd. Objali jsme se na pozdrav a zabrali gauč a křesla okolo stolku.
„Tak co? Jaký byly mrdačky v base?“
Aga se usmál a otevřel flašku absintu, kterou jsem mu podal. Už ho tam moc nezbejvalo. Konečně tu nazelenalou tekutinu dorazil a nemuseli jsme se s tím sajrajtem dál tahat.
„Mrdání bylo na hovno, ale tohle pití je fantastický!“ řekl znalecky po prohlídnutí prázdný historický flašky a zahodil jí jako správnej pankáč někam do rohu místnosti. Ozval se zvuk roztříštěnýho skla.
„Jo, ta flaška byla s věnováním. Nechal nám jí jeden holomek, protože jí adekvátně nedocenil,“ zaprudil si Marley a začal rýsovat koks pro Agu. Nemohl jsem přehlídnout, jak se ta holka styděla. Její trapásek mě bavil úplně stejně jako mě pobavil osud flašky absinthu. Po pár šňůrách a dnešních zážitcích jsem se dostával do správně destruktivní nálady.
„Jayi, zahraješ si dneska se mnou? Dej si aspoň desku. Bude to nářez, vole!“ přemlouval Agawara. Upřel na mě svoje úzký asiatský oči. Z jeho pohledu jsem cejtil, že to myslí fakt upřímně.
„Ale jasný, dvě desky ti určitě zčadim. Jako za starejch časů,“ uklidnil jsem ho a pobídnul, aby si dal další várku kolumbijskýho národního dědictví.
„Tak čau, já si jdu ještě přepudrovat nos a těším se na vaše hraní,“ rozloučila se punkerka, ale nikdo z nás jí nevěnoval ani pohled. Ta štětka ztratila veškerej respekt i u ostatních. U mě ho teda ztratila už dávno ráno kecičkama o klubíku.
„Máte nějakej další matroš?“ zeptal se Agawara. Dostal zamítavou odpověď s tím, že jsme už všechno rozfofrovali. Může bejt rád, že dostal aspoň pokoštovat. Nikdo z nás nestojí o fízly za prdelí.
„Nevadí, docela jsem se tam zklidnil, nakonec mi stačej jenom předbalený jointy z trafiky,“ zasmál se a vstal z gauče. Protahoval si záda, jako před každým hraním. Na otázku, za jak dlouho půjde na věc se mi dostala odpověď, že za deset minut. Přesně o půlnoci. Moje předpověď vyšla na minutu přesně! Škoda, že jsem si na to nevsadil. Mohl jsem vyhrát nějakou škváru. Plácli jsme si na rozloučenou, že se za hodinku, po dalším kolečku okolo klubu, stavím roztočit pár desek za mixákem.
Odešli jsme z backstage na bar si dát další pivo. Nebylo kam si sednout a postávali jsme před barem. S Marleym jsme si dohodli rozdělení klubu na dvě poloviny a dohodu zapili čerstvě natočeným pivem.
Dunění z reprobeden z ničeho nic ustalo. Ozval se nepokojenej křik. Uměl jsem si představit, že teď lidi po sobě lejou pivo z kelímků a dožadujou se dalšího mixu. Vždycky když smažkám sebereš hudbu, tak se zblázněj. Agawara s tímhle pocitem uměl dost dobře pracovat a věděl, že právě teď přichází jeho chvíle.
Repráky začaly prskat pod nesrozumitelnejma zvukama, který připomínaj ladění archaickýho rádiovýho vysílání ze vzduchu. Hlukovou stopu nezvykle protíná rytmická pasáž. Bar ztichnul. Nikdo, až na mě, to nechápal. Rytmus vzdáleně připomíná starej hip hop z konce dvacátýho století. Chvíli se zdálo, že hluk vycházející ze zvukovýho aparátu se snaží dav před sebou překřičet. Neúspěšně. Věděl jsem moc dobře, o co Agovi jde. Tohle jsme spolu dělali už asi před rokem. Hluk se po několika ostrejch skrečích změnil v rychlý rytmický bouchání a lidi se začali vlnit. Měl vyhráno! Dav byl dokonale jeho. Plácli jsme si s rastamanem a každej z nás se vydal prodávat drogy svým směrem.
Sorry, teda dělat ze zoufalejch existencí šťastný feťáky. Joela jsme nechali za sebou nevěřícně zírat na Agawarovo dílo.
Hardcore to byl ale parádní. To fakt nekecám.

Tajemná Lajka

Zamíříl jsem zpátky do spodního patra a byl pěkně nafičenej. Bušilo mi srdce. Nemohl jsem se soustředit na svoje okolí. Nekoukal jsem pořádně před sebe a omylem do někoho vrazil. Tak debilně, že jsme oba skončili zlitý pivem od hlavy až k patě. Ta holka navíc uklouzla po rozlitým drinku a kecla si přede mnou na zadek do lepkavý kaluže.
„Ježiši, moc se omlouvám,“ prohodil jsem, když jsem jí pomáhal zpátky na nohy. Byli jsme oba festovně ulepený pivem. Skoro jsem se z něj ani nenapil, kurva drát! Potom mě uhranuly její modrý oči.
„Ty vole, jsem celá mokrá!“ stěžovala si neznámá kráska sovětským přízvukem. Kombinace východního akcentu a hláška o tom, že je mokrá, mi dokonale pobláznila radar na holky. Změřil jsem si ji pohledem a fakt se mi líbila. Na rozdíl od punkerky bylo na první pohled jasný, že má osobnost. Imponovala mi její nasranost v očích. Mimochodem, východní Slovanku jsem taky ještě nepíchal.
„Je mi to moc líto. Můžu tě pozvat na panáka? Jako omluvu. Bylo by mi ctí,“ začal jsem na svoje poměry nezvykle slušně. Byla s přehledem nejzajímavější holka, kterou jsem tady za poslední dobu potkal. A že jich bylo.
„Ale jo. Stejně takhle nikam nemůžu. Aspoň uschnu,“ usmála se plaše. Potěšilo mě, že mě neposlala hned do hajzlu. Je mi jasný, že mám aspoň nějakou šanci. Odešli jsme zpátky k baru a objednali si dva panáky tequilly bez všech těch rituálních sraček okolo. Našli jsme si pěkně schovaný místo dál od stage, kde se dalo v klidu pokecat.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ napravil jsem svojí včerejší chybu. Už mi ty bezejmenný cuchty lezou krkem.
„Lajka. A jak ty, vyfrčenko?“ odpověděla a prohlížela si mě se zalíbením přes panáka s čirou tekutinou. Můj tupej instantně zamilovanej výraz po posledním slovu, ale jenom na vteřinku, trochu zvadnul. To je to na mě tak moc vidět?
„Jsem Jay. Teda takhle mi všichni řikaj. Jinak jsem Jason, ale ve skutečnosti to jméno nesnášim.“
Tohle vlastně skoro nikdo, kromě mejch spolužáků, vůbec netuší. Všichni v mym okolí věří, že se jmenuju jenom Jay.
„Jo, to máš pravdu. Měl by ses tak představovat. Jason je dost divný jméno,“ usmála se a pozvedla skleničku k přípitku. Překvapilo mě, že má lepší způsoby a slovní zásobu než devadesát devět procent holek v týhle sídlištní feťácký špeluňce. Na chvíli, ale opravdu jenom na chviličku jsem se zamyslel, jestli punkerka už náhodou nekouří Agu pod DJ pultem. Nechal jsem jí hulit dál Agawarovo péro a vrátil se duchem zpátky k Lajce.
„Budeme teda dělat, že se to nikdy nestalo.“
Připili jsme si. Podíval jsem se na tašku s koksem a nechal jí zavřenou. Nemusim každou holku hned zfičet na plech. Lajka sáhla do kapsy a vytáhla vaporizér. Během pokuřování příjemně sladce voněl, jinak než rastamanův model.
„Co to hulíš? Voní to fantasticky,“ snažil jsem se pokračovat v konverzaci, která byla na moje poměry hodně neohrabaná. Tentokrát mi fakt záleželo na tom, udělat dobrej dojem. Nebylo mi to volný, takže jsem si připadal jako slon v porcelánu. Ty vole. Koktám a plácám úplný píčoviny. Neodbytnej pocit mi naznačuje, že se tu možná odehrává něco naprosto neobyčejnýho.
„Je to Radikal Edward kush, pěstuje to nějakej dědek v ilegální pěstírně na kraji Prahy. Mám ho ráda, protože je to jeden z mála modelů, kterej mě opravdu zmastí. Dáš si taky?“ vysvětlila a nabídla mi vaporizér. Neodmínutnul jsem a počadil si. Mělo to skutečně těžkou chuť a překvapilo mě, kolik jsem vydechnul páry. Byl to hodně silnej model a vaporizér, hučel jsem skoro okamžitě. Po několika čoudech jsem jí ho vrátil, jinak bych se nezvednul ze sedačky.
„Dík. Seš tu dlouho? Ještě jsem tě tu neviděl,“ poděkoval jsem a pokračoval v konverzaci. Lajka dál kouřila a požitkářsky vyfukovala lahodně vonící páru.
„Ne, ani ne. Přistěhovala jsem se nedávno. Mám tu dneska večer nějaký obíhání.“
Napadlo mě, jestli tady taky něco nedealuje, ale moc mi to k ní nesedělo. Spíš to tipuju na nějakou klubovou práci. Headhunting, nebo něco takovýho.
„Chceš s něčím pomoct? Znám tu skoro všechny a všechno,“ nabídnul jsem svojí pomoc. Určitě bych zvládnul hodně věcí. Tenhle klub byl můj druhej domov, znal jsem ho jako svoje boty. A ty už taky něco zažily.
„Hele, s tímhle mi asi nepomůžeš. Seš hrozně milej, už musím běžet,“ rozloučila se a odešla. Opětoval jsem jí pozdrav a zalitoval, že jsem tentokrát nezatlačil víc na pilu. Nejsem zvyklej na to, abych se z holky takhle dokonale posral. Než jsem se stačil vzpamatovat z akutní zhulenosti, byla už v trapu. Napil jsem se piva, abych zklidnil svoje srdce rozbušený z toho nečekanýho setkání. Po chvíli jsem taky vypadnul, čekalo mě ještě nějaký prodávání sraček pochybnejm feťákům.
Cestou zpátky na stage k Agovi jsem skutečně stihnul bouchnout ještě docela dost psaníček řezanýho speedu. Přes backstage jsem se vrátil k Agawarovi, kterej už byl pořádně zpocenej a očividně si to užíval. Na stole vedle gramofonů jsem narýsoval dvě lajny koksu ze svejch soukromejch zásob. Švihnul jsem si jednu a s Agou vyměnil sluchátka za srolovanou bankovku. Stoupnul jsem si za gramofony a podíval se na lidi pod sebou.
Bylo narváno. Jako vždycky, když do toho Agawara mlátí jako hluchej do vrat. Vybral jsem si oblíbenou desku, co jsem měl i ve svý kolekci a pustil jí. Po očku jsem koukal na lidi, jak se bavěj a to mě dobíjelo, kam se na to hrabou nějaký posraný drogy.
Všiml jsem si, že vzadu, na samým konci bujarý klubový tlačenice postává Lajka. Dostal jsem chuť se předvádět a moje ego mě ovládlo. To vlastně ani s tou deskou, kterou jsem si vybral, nešlo jinak. Zapadlo to dokonale. Lidi skákali, odvážnější se i svlíkali. Taky jsme to s Agou už několikrát zažili, že jsme je těma nářezama skoro uvařili. Aga mezitím naložil koks a podávali jsme si na přeskáčku asi dvacet minut sluchátka. Ani jeden beat nepřišel na zmar, přesně jako posledně, když jsme se na tomhle místě loučili s Agawarovou svobodou. Některý věci se prostě nezapomínaj. Rozloučil jsem se s davem na party a šel hledat Marleyho.
Před backstagí mě čekalo překvapení. Stála tam Lajka.
„Byls dobrej. Co děláš zejtra?“ zeptala se. Teda aspoň jsem doufal, že se na to ptala. Měl jsem hlukem zalehlý uši.
„Nevim, asi se budu léčit ze slušný kocoviny.“
Snažil jsem se vypadat skromně, jako slušnej kluk, kterej si dává bacha na zdravej životní styl.
„Možná mám pro tebe na zejtra zajímavej džob. Šlo ti to od ruky,“ řekla, vzala telefon a ukázala mi kód se svým identifikátorem. Nabídla mi svoje číslo! Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít.
„No super! Proč jsi neřekla Agovi? Dneska to je jeho večer,“ vyzvídal jsem vykuleně při skenování jejího ídéčka. Telefon pípnul a oznámil tím, že se nám vyměnily kontakty.
„Muklové mě nezajímaj. Potřebuju normální, spolehlivý lidi,“ odvětila suše a schovala zase telefon zpátky do kapsy. Udělala krok blíž ke mně a políbili jsme se. Zamotala se mi hlava a objali jsme se na rozloučenou. Během chvíle, která mi přišla jako celá věčnost, se odtáhla, zamávala a odešla. Její polibek mi zbláznil hormony tak, že jsem byl ještě víc zmaštěnej, než předtím. Lajčina tajemnost mě vzrušovala.
Zamířil jsem na bar hledat Marleyho. Pár lidí mi poděkovalo za skvělý výměny s Agou. Na baru jsem si řekl o další pivo. Zkontroloval jsem si obsah dýlertašky a zjistil, že se zásoby fetování na prodej významně zúžily. Dnešní mise je skoro splněná! Podařilo se mi najít Marleyho.
„Čau, vole. Nemáš ještě něco? Škemraj mi tu nějaký holky o matrošek,“ mumlal opile Marley. Byl už taky docela zbouranej. Předal jsem mu zbytek speedu, co jsme měli na prodej a rozloučil se s ním. Mám toho už plný zuby, a tak jsem se vytratil pryč. Cestou domů mi pískalo v uších a hučelo v kládě. Tentokrát mi to nevadilo. Věděl jsem, že se zejtra uvidíme s Lajkou a třeba tenhle skvělej mejdan bude mít ještě pokračování.
Doma jsem spadnul oblečenej do postele a okamžitě vytuhnul. Naštěstí. Agawara měl kurevsky ohulený odposlechy a blbě by se mi usínalo, kdybych nebyl úplně vyšťavenej.