Fakt zasloužená výplata

Čtvrtek 13. února 2059 13:22

Rozlepil jsem oči a nedokázal se soustředit na nic jinýho než na úděsný pálení v očích. Hlava mi třeštila jako rozbitá zavařovačka zaražená hluboko v prdeli a nešlo mi vzpomenout si, co se včera dělo. Byl jsem rád, že jsem se neprobral zaházenej kelímkama od piva v rohu nějaký špeluňky po party. Už to nebylo, co to bejvalo.
Sednul jsem si na postel a pokusil se promnutím očí ulevit tomu strašnému pálení. Včera musela padnout bečka piv a na stříbrným podnosu jsme asi sjížděli popel mýho dědy.
„To už vstáváš?“ ozvalo se rozespale za mnou. Vylekalo mě to. Nečekal jsem žádnou společnost.
„Musím na hajzl, hned budu zpátky.“ odpověděl jsem podrážděně a vstal z postele. Automaticky jsem vyrazil do chodby, kde měl být záchod. Něco ale bylo špatně. Chyběly tam dveře na chodbu. Měl jsem takovou kocovinu, že jsem si ani nevšimnul toho, že to nebyl můj byt.
„Je hned za dveřma, vlevo.“ poučila mě holka z postele, aniž bych jí věnoval pohled. Rozklepaně jsem se dobelhal na záchod a radši si sednul. Bylo mi pěkně na hovno. Co tu vlastně dělám? Nejspíš jsme se potkali s tou holkou někde v klubu. Zvednul jsem se a záchod se za mnou automaticky spláchnul. Příjemně pronesená výzva k očištění mě moc nezaujala a záchod jsem po anglicku opustil.
V nevelké koupelničce se sprchovým koutem bylo jenom umyvadlo se zrcadlem. Byla tak malá, že v ní stěží dalo otočit. Odrazu v zrcadle jsem nevěřil. To něco v zrcadle mi nebylo vůbec podobný. Měl jsem kruhy pod očima a pod levým okem mě překvapil otisk, který vypadal jinak, než otlačenina od polštáře. Přejel jsem po něm prsty a přemýšlel, od čeho to bylo. Standardizovaný dvouslovný povel spustil z vodovodu vodu do umyvadla. Opláchnul jsem si obličej od toho všeho hnusu. Na umyvadle se vystavoval automatický kartáček na zuby v těsném objetí se zubní pastou. Nabral jsem na něj trochu pasty z tuby a vyčistil si s ním zuby. Po vyplivnutí zubní pasty smíchanou se včerejší kalbou mi bylo o dost líp. Zase jsem si začínal připadat jako člověk. Po zavření proudu z kohoutku voda odnesla zbytky pasty do odpadu. Drobné kapičky vody na holém břiše a slabinách mi dávaly jasně najevo, že jsem neměl na sobě žádné oblečení. O tom, co se včera dělo, se už nedalo pochybovat. Mimochodem, musel jsem bejt ve strašný kocovině, protože jsem si ani nevšimnul, že jsem byl nahatej.
Byli jsme s Joelem a Marleyem v klubu v našem hoodu a úspěšně prochlastávali nepodmíněnou podporu, kterou jsme ten den dostali. Hráli tak pomalu a nudně, že si to ani nešlo u repráků užít. Lámali jsme do sebe v boxu u baru jeden Heineken za druhým. Přisedly si k nám nějaký dvě kočky a daly nám koštnout nějakej jejich speed na přivítanou. Táhli jsme to docela dlouho, skoro do rána. Za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak ty holky vypadaly.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice a poprvé za střízliva viděl svojí hostitelku, jak leží nahá na posteli zády ke mně. Něco znuděně kreslila prsty do telefonu. Sednul jsem si na postel a začal hledat svoje oblečení. Spodní prádlo byla první velká výhra. No, pro začátek dobrý. V mžiku jsem se do toho oblíknul, cítil jsem se zase o trochu líp, než předtím.
„Ty už odcházíš? Já myslela, že si dáme ještě druhý kolo.“ nesměle prohodila ta holka a něčím chladným přejela moje záda od ramene až po kraj boxerek. Otočil jsem se a hned mi došel původce obtisknutého vzoru na mojí tváři. Ta holka měla temně rudou kybernetickou ruku. Docela novej a moderní model. Už asi chápu, proč jsem se nechal odtáhnout k ní domů. Po stranách měla vyholené vlasy a přes půl obličeje jí padala patka z tmavě růžových, čerstvě obarvených, vlasů. Líbila se mi, ale určitě jsem jí sbalil spíš kvůli tomu wéru. Vždycky jsem si to chtěl rozdat s kyborgem.
„Už musím jít. Slíbil jsem Marleymu nějaký fofry.“ vymlouval jsem se unaveně mezitím, co jsem se oblékal do širokých kalhot. Slečna se ironicky usmála a sedla si na postel.
„Fakt, jo? Taky mi něco vemte!“ zaradovala se a zamávala tou umělou rukou nad hlavou. Při tomhle gestu se mi ze včerejšího večírku vybavila vzpomínka, jak ta holka řádila na mně a já ji u toho ještě prosil, aby mi škrábala hrudník těmi drsnými, chladnými prsty. Zahnal jsem tu potupnou vzpomínku zase tam, odkud přišla a zhluboka si namyšleně odfrknul.
„Jasně, že ti něco vezmeme. Máš nějaký eura?“ mrknul jsem na ni. Nahá punkerka vstala z postele a začala cosi hledat v haldě poházených hadrů na gauči naproti holografickému displeji infovize. Ten gauč mi vybavil další vzpomínku, včera to bylo docela divoký. Tušil jsem, že někde okolo něj se válí nedopitá láhev se zbytkem syntetickýho rumu, kterou jsme před tou šukačkou zašantročili, když jsme ze sebe nadrženě trhali oblečení.
Natáhl jsem si přes hlavu triko a trochu zápasil s rukávy. Zchladil mě kovový chlad prostetické ruky na břiše, která mi mezi slabiny a pásek zastrčila svazek bankovek. Uvědomil jsem si, že to musela bejt docela drsňačka, když si nenechala tu ruku potáhnout syntetickou kůží. Udělala dobře, ten přiznanej chrom byl zatraceně sexy.
„Máš tam na dva fofry. Tak mi to, broučku, večer nezapomeň přinýst do klubu.“ kývnul jsem na ni místo odpovědi a pobral zbytek svého oblečení.
„Nemáš nějakýho vyprošťováka? Jsem po včerejšku docela slušně rozbombenej.“ poprosil jsem jí o pivo. Usmála se a zavedla mě do kuchyňky. Cestou mi hladila zadek. Na to, že se snažila vypadat jako drsnačka, tak byla docela přítulná. Kuchyňka byla asi tak o dvě sójový kafe větší, než koupelna. Stěží jsme se tam oba vešli. Mezitím, co se snažila vydolovat nějaký alkohol z malé dvoupatrové lednice, jsem se ve stísněné místnosti namáhavě soukal do mikiny.
„Mám ho! Já věděla, že tu ještě něco zbylo.“ usmála se rozjařeně a vytáhla dvě plechovky Staropramenu. Bylo to sice mega sračkózní pivo, ale pořád lepší, než jet rozklepanej kocovinou metrem domů. Téměř naráz jsme otevřeli plechovky a připili si. Potom jsme se políbili na rozloučenou. Víceméně jsem tímhle úprkem zatáhnul svojí uličku hanby. Cestou k výtahu jsem se dlouze napil z plechovky. Z představy, jak do sebe leju to pivo venku na mrazu mi bylo na nic. Byla tam určitě stejná zima, jako včera v noci. Tenhle únor byl snad nejmrazivější, který jsem kdy zažil.

Vyšel jsem z vysokého paneláku a zamířil do nejbližší zastávky podzemky. Vzpomněl jsem si na svazek eurovek, kterej mi ta holka strčila za pas kalhot, jako nějaký čerstvě vystříkaný hračce. Byly pořád schovaný mezi páskem a boxerkama. Čerstvé podlitiny na břiše mě nepřekvapovaly, byly nezvratným důkazem šukačky s tou punkerkou. Eurobankovky mi skončily v taštičce připásané klipsy na zimní bundě. Kromě peněz na fet tam bylo smetí z trávy, telefon a krabička cigaret. V krabičce byly dvě poslední zmuchlané cigarety. Jednu jsem si rozklepanýma rukama strčil do pusy a zapálil. Potom následovala kontrola zpráv v telefonu, který tam za ráno naskákaly.
Byla tam záplava zpráv od Marleyho, který komentoval můj odchod s punkerkou a přál mi noc plnou chemický lásky. Znal mě moc dobře na to, aby se trefil. Potom mi psala máma, že jedou zase s tátou na služební cestu do Japonska s Grandeno Cybernetics. Budou tam minimálně čtvrt roku. Rodičů jsem si moc neužil. Byli to otroci v zápřahu korporace. Dost často mi přišlo, že snad ani moc neregistrovali, že vůbec existuju. Moc mi to nevadilo, ale někdy mě z toho přepadaly deprese. Obzvlášť když jsem komatil zfetovanej doma na gauči a byl úplně sám. Halucinace okolo mě lítaly a připomínaly mi bezútěšný život na panelákovém sídlišti. Drogy mi pomáhaly tyhle smutný období překonávat.
Další salva zpráv byly upozornění z mého vysokoškolského indexu, kde mi vyhrožovali vyhazovem, protože jsem tam čtvrt roku zpátky přestal chodit. I tentokrát jsem na ně kašlal, byla to už rutina. Psali mi skoro každej den. Znechuceně jsem telefon vrátil zpátky do taštičky a u mramorového vstupu do metra rozbil padesátieurovku v automatu na povolenky do hromadné dopravy. Automat mi do telefonu nahrál lístek a vysypal drobný do měniče. Vzal jsem si drobáky a zamířil k turniketu.
Turniket si bezdrátově přečetl lístek z telefonu a téměř neslyšně pípnul. Propustil mě dál do útrob pražského metra. Pomalu jsem scházel eskalátor na nástupiště, chladný průvan mi ošlehával tváře. Připomínal mi, že jsem se ještě neufetoval. Bylo mi líto vynechané sprchy, protože jsem si po té párty připadal ulepenej jako štětka po poctivý celonoční šichtě na bukkake dýchánku. Moje první zastávka byla jasná. Sprcha u mě doma a troška toho řádnýho vyprošťování. Punkerčino pivo mi pomohlo se rozhejbat, ale nepřipadal jsem si úplně připravenej na shánění sraček pro kámoše.
Se slušným sebezapřením jsem popoběhnul a stihnul na poslední chvíli metro mým směrem. Bylo to hodně na krev, dveře vozu a bezpečnostní bariéra nástupiště mě skříply, když se zavíraly. Prodral jsem se do metra a svalil se na nejbližší sedačku. Narazil jsem si kapuci bundy víc do obličeje a předstíral, že jsem takovej normální homelessák. Nestál jsem o problémy s kýmkoliv, protože bych s sebou v tomhle stavu tak maximálně šlehnul na zem. Hypnotizování reklamní obrazovky mě málem uklimbalo. Vytrvale jsem se snažil vytěsnit ze zorného pole reklamu na novej kosmetickej wér slibující prodloužení péra až o deset centimetrů. Prodlužování ptáků mě fakt netankovalo, zvlášť po týhle šílený noci.
Konečně se objevila moje stanice. Udělalo mi to radost. Nebylo to moc zastávek a naštěstí se mi podařilo nevytuhnout. Přede mnou bylo ještě hodně pouličních povinností. Nesnášel jsem smrad podzemky. Vždycky mě to nutilo si představovat, kolik asi tělesných tekutin se musí ve vestibulu nástupiště nahromadit, aby tam byl tak nechutnej smrad. Výtah mě vyvezl na světlo sídliště. Ulevilo se mi. Domov byl už jenom kousek. Prošel jsem parkem, okolo baru kde se každý večer uchlastávali dědci, co pamatovali ještě časy, kdy Evropská unie nebyla federace. Brzy se objevil koridor vedoucí do mýho baráku.
Položením ruky na čtečku biometrických údajů se otevřely vstupní dveře. Kopnul jsem do neprůstřelných dveří a pomohl si tak s jejich otvíráním. Prošel jsem chodbou k výtahu. Naštěstí čekal v přízemí. Skvělý, nemusel jsem čekat. Nemohl jsem se dočkat teplý sprchy, až ze sebe to všechno svinstvo spláchnu do odpadu. Interiér výtahu mi byl ukradenej, byl jsem štastnej, že to budu mít už kousek do bytu, který byl hned naproti výtahu. Po nespočtu pater a vteřin se konečně výtah zastavil a propustil mě do temné chodby, kterou osvětlovalo pouze světlo vycházející z kabiny výtahu. Po paměti jsem došel ke dveřím do bytu a poslední biometrickou čtečkou otevřel svoje soukromé království. Shodil jsem ze sebe všechno oblečení a rovnou vlezl do koupelny. Oproti té z rána byla tahle prostornější. Kohoutek začal chrlit vodu tak vařící, že se koupelna během několika minut zahalila do teplé páry. Po sprše jsem nahý vylezl z koupelny a nechal včerejší oblečení svému osudu. Naši mě za to jebat určitě dneska ani zítra nebudou. Měl jsem to na párku.
Oblékl jsem se do pohodlnějšího oblečení s ohledem na venkovní teplotu a zalovil pod konferenčním stolkem naproti gauči v mém pokoji. To, co jsem hledal tam bylo. Železná zásoba speedu připravená přesně na chvíle, kdy jsem byl rozstřelenej jako sporťák korporáta o tramvajovej ostrůvek. Kecnul jsem si na gauč a na rafinovaně schovaném zrcátku v desce stolku začal rýsovat dvě nesymetrické lajničky speedu indexovou kartou do školy. Hledání šnupátka okořenilo několik sprostých nadávek. Bylo zašitý ve vrstvě bordelu na stole. Netrvalo dlouho a našel jsem ho. Jedním tahem jsem vytáhl první čáru a na několik vteřin se mi chemickou šlehou zkřivil obličej. Vrátil jsem se do předsíně a vylovil z taštičky na zimní bundě se zeleně neonovými pruhy telefon. Vytočil jsem Marleyho číslo a doufal, že mi to ten rasta mašťák vezme. Při představě, že bych ho musel hledat po všech čertech mi bylo až úzkostně, i když jsem si právě naložil čáru speedu na probuzení. Marley na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat.
„Hej, Jayi, tak co? Jaký bylo prcání?“ začal tím, co ho zajímalo nevíc. Promnul jsem si nos, ve kterým mi visela amfetaminová vůně nadrcených krystalků a spustil.
„Nejlepší píchačka v životě, kterou jsem si nepamatoval. Nevíš, jak se ta buchta vůbec jmenovala?“ odpověděl jsem upřímně. Nějak jsme se s tou holkou ráno nepředstavovali. Ani si nejsem jistej, jestli jsem jí ho vůbec řekl. Za to mi bylo jasný, že se dneska večer potkáme v klubu.
„Vůbec nevim. No, a co ty fofry? Zvládneš to dneska?“ odpálkoval mě Marley. Slyšel jsem, jak rytmicky něco klepal do klávesnice. Přivydělával si programováním různých mechanických udělátek a dronů pro místní pozérgangy.
„Jasný. Dojíždím zásoby, mám i nějakou škváru. Přihodíš něco?“ odpověděl jsem Marleymu vážnějším tónem. Potáhnul jsem nosem, aby to slyšel. Zase se mi v nose objevila ta opojná vůně chemie.
„Jo. Je to sice složitější, ale něco budu mít. Stavíš se za půl hodinky v klubu?“ udržoval si Marley tajemný modus operandi. V duchu jsem si představoval, jak debilně se ten vymaštěnec asi tváří.
„No, to si kuř, musí to dopadnout! Jinak jsme v prdeli.“ přesvědčil jsem ho, že se za chvíli uvidíme. Přestávala mě bolet hlava, speed pěkně zabíral a léčil kocovinu. Rozloučili jsme se, telefon skončil v kapse kalhot. Jistým krokem, díky fofru, jsem přešel do kuchyně spojené s obývacím pokojem a zalovil nějakou rychlou snídani v lednici. Moc tam toho nebylo. Jenom zplihlý zbytek instantní večeře, který byl několik dní starý. Nechal jsem ho svému osudu, stejně nikdy nezplesniví. Hrábnul jsem po pytlíku dehydratovaného masa s teriyaki příchutí ve vlastní šťávě a nasoukal tu dobrotu do sebe. Nebylo to úplně nejlepší jídlo na světě, ale nebyl čas se někde zastavit na nudle nebo smaženou rýži. I kdyby na to byl čas, tak by stejně nebyla škvára na to, abych si ho koupil. Musel jsem trochu šetřit, abych z Lupy, našeho dealera, vymáčknul ty fofry pro punkerku a Marleyho. Bylo mi jasný, že mi z toho zbyde trochu toho svinstva za nehtama. Po dožvýkání té nebeské many jsem zahodil pytlík do koše a vrátil se do svého pokoje vyfrčet ten zbytek speedu. Byl čas jít do práce.
Během deseti minut jsem se vysypal z bytu, šoupací vstupní dveře se za mnou automaticky zavřely a výtah mě svezl zpátky do přízemí. Klub jsem měl asi čtvrt hodiny pěšky od domu, byla to pohodová procházka. Už mi nebyla ani taková zima, amfetaminy pracovaly ukázkově. V Klubu touhle dobou nebyla ani noha. Před chvílí otevřeli pro nedočkavce.
„Nazdárek Jayi. To co normálně?“ zeptal se barman s umělou čelistí, ze které mu vystupovaly na každé straně tváře dva zahnuté ocelové bodce v barvě zelené metalízy. Vypadal jako technokudlanka nábožná. Kývnul jsem na souhlas a hodil mu pětieurovku na barový pult. Plešatá kudlanka mi bleskově přihrála pivo a já si šel sednout do našeho oblíbeného boxu. Nečekal jsem moc dlouho. Byla přede mnou ještě půlka piva, když se dovalil Marley. Trochu oplácaný, dvoumetrový týpek oblečený v rastamanském ponču. Na široká ramena mu splývaly tlusté dreadlocky.
„Zdar, ty píčo!“ pozdravil a usadil sklenici Staropramenu na stůl. Po sklenici se zbořil na sedačku boxu i on a zapálil si skoro zlomený zmuchlaný cigáro. Když jsem zmerčil ten Staropramen, tak mi bylo jasný, odkud vítr vane s tou jeho tajemností. Byl to pěknej průser na obzoru.
„Ty vole. Ani mi to neříkej, co na mě chceš vybalit!“ zavrčel jsem skrz zuby místo pozdravu. Hned mi došlo, že ten debil včera prochlastal všechny peníze a nemá prachy ani na normální pivo - natož na fofrprášek. Neudělal to poprvé.
„No. Jak jste to s tou čubkou zatáhli pryč, tak mi začalo hučet v kládě a myslel jsem, že tu druhou kočku dostanu do postele panákama.“ Marleyho výraz chvíli vypadal lítostivě, ale nevěřil jsem mu to. Nikdy nebyl moc dobrej herec.
„Ty seš takovej debil! S těma prachama jsme přece počítali na to, abysme vydělali, ty vole.“ Kdyby prodělal svojí vejplatu, bylo by mi to ukradený, ale zčásti to byly i moje peníze. Vydělali jsme to řezáním koksu se speedem a jedlou sodou. Doslova kolektivní úspory.
„Sorry, kámo. Nechtěl jsem ti to říkat do telefonu.“ omluvil se rastaman a odklepl mrtvolně šedivý popel do popelníku na stole. Potom si upravil nervozně třesoucí se rukou pár spadlých dreadů do obličeje.
„Jsme pěkně v hajzlu. Kolik jste toho, do prdele, vychlastali? Vždyť jsi měl u sebe přes litr!“ vystřelil jsem další nadávky Marleymu do obličeje. Nevypadal moc, že by se ho to vůbec nějak dotklo.
„No, dali jsme nějaký panáky. Potom koks, kterej jsem splašil. Potom další panáky, piva, taxík k ní domů a ...“
„Potom ti zabouchla rasta tvrďáka do dveří a vyfakovala tě.“ shrnul jsem to otráveně za něj. Marley protáhl svůj idiotskej obličej a kývnul.
„Nějak tak, no.“ pronesl smutně a sčesal si dready dozadu, aby se mu už konečně nepletly do obličeje. Měl jsem sto chutí ho do toho zasranýho ksichtu kopnout. Tak dvacetkrát za sebou.
„A co budeme teď jako dělat, ty vole? Mám stěží na dva gramy speedu a na koks úplný hovno!“ Z mýho hlasu by se dalo ve škole dýlerství vyučovat zoufalství. Vytáhl jsem poslední cigaretu z krabičky, tu zmuchlal a vztekle jí po Marleyovi hodil. Marley kupodivu nijak nezareagoval. Normálně by mi za to vychrstnul pivo do obličeje. Tentokrát se svým kokotstvím, naštěstí, užíral. Dobře mu tak, šmejdovi. Potáhl si smutně z cigarety a mlčel. Nejspíš přemítal, jestli mu to za ten pokus o pich vůbec stálo. Do prdele! Vždyť ten idiot doslova projebal tisícovku! Vlastně ani neprojebal, lůzr! Zapálil jsem si a vyfoukl namodralý kouř proti světlům nad naším boxem. Zamyšleně jsem proti světlu sledoval jak se kouř proplétal do sebe a pozvolna měnil náhodně tvary.
„Hej, proč se tváříte jako na funusu?“ pronesl povědomý hlas za námi, který se rychle přibližoval. Poznal jsem ho. Radši jsem se ohlédnul, abych se přesvědčil, že to byl opravdu on. Byl to Joel, jeden z nejšikovnějších a nejschopnějších feťáků v hoodu.
„Čau, kámo.“ pozdravil jsem bez nálady. Marley jenom koukal smutně před sebe a zpytoval poslední zbytky svýho svědomí, který stejně nejspíš neměl. Spíš litoval. Smutný a osamělý hoňky plný zoufalosti. Joel si přisednul k nám do boxu a típnul cigáro do popelníku.
„Tenhle kokotek nám prosral všechny peníze na koštung, dýlung i samotnej kauf. Jsme úplně v prdeli.“ uvedl jsem nasraně Joela do naší nezáviděníhodné situace a ukázal palcem na Marleyho, kterej připomínal hromádku neštěstí.
„Tak to jste asi hodně v hajzlu, co?“ Joel by se určitě rád zazubil, kdyby měl nějaký zuby. Spoustu jich nechal v kouření metamfetaminu a ten zbytek mu vylámali metropolicajti, když ho sem tam propleskávali při šťárách místní drogové smetánky. Promnul si nikotinem zasyflené vousy a vytáhl z kapes krabičku cigaret s telefonem, které ležérně pohodil na stůl boxu.
„Ne, vole, hopsáme si tu blahem.“ prolomil Marley svoje mlčení téměř šeptem. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, tak bych se snad i zasmál, protože vidět ho v tomhle stavu nebylo úplně běžný. Napil jsem se piva ze sklenice a sondoval situaci. Joel zamyšleně koukal do své sklenice piva a Marley si nervozně okusoval černé konce nehtů. Byl docela nechutnej, jako vždycky.
„Hele, já možná vím, jak vám helfnout!“ řekl Joel a zasvítily mu oči. Ještě pořád v tom lítal, jako včera v noci. Teda spíš ještě ani nezačal přistávat.
„No, tak to jsem na tebe zvědavej.“ pokusil jsem se Joela setřít, a v hloubi duše doufal, že z něj nevypadne úplná kravina.
„Zrovna včera jsem dělal pro jednoho týpka takovou jednoduchou prácičku. Chtěl vysledovat pár floutků od Růžovýho lotosovýho květu.“ začal Joel vyprávět mistrovský plán. Oba jsme zpozorněli. Sice to smrdělo kriminálem, ale nebyli jsme v situaci, kdy by bylo dobrý si vyskakovat a nevzali všechno, co nám přišlo pod ruce.
„Ten týpek byl divnej. Buzna, ale docela bohatá buzna. Platil na dřevo a zakládal si na diskrétnosti. Nejspíš nějakej korporát nebo mafián. Nakonec mě vzal domů a ukazoval mi dost nechutný péčka, kde hlavní roli hrálo jeho péro a dost mladí pankáčci. Jako tady mladej Jay.“ uvedl nás do detailů bezzubka a pečlivě sledoval mojí reakci.
„Hele, to radši voberu hned prvního blbečka na ulici, než abych nastavil nějakýmu teplýmu vošoustovi.“ dal jsem najevo svoje rozladění. Naštěstí mě ani na sekundu nenapadlo, že bych ze sebe udělal hračku pro nějakýho úchyla na jednu noc. Sice by asi nebyl problém sehnat neutralizér, kterej by zařídil přesně nula vzpomínek na tu noc plnou nechutností, ale nelákala mě celá plejáda pohlavně přenosných nemocí, kterou by mě mohl pan buzna oblažit. A jen tak mezi náma, sezení se mi docela líbí. Tahle cesta nepřipadala v úvahu. Přece jsem měl nějakou úroveň.
„Hele, málem se mě to dotklo. Kdybych měl ambice dohazovat bohatým pánům kloučky, tak už to dávno dělám a rozhodně bych nenabízel lůzry, jako jseš ty. Zkus zapřemejšlet, co se všechno s touhle informací dá dělat.“ uklidnil mě Joel a odklepl popel z cigarety. Marley viditelně pookřál. Byl rád, že je z tohodle jobu venku, nebyl zrovna krasavec.
„Můžeme na něj udělat nějakou boudu, v tomhle jsme byli vždycky dobrý!“ přisadil si Marley, když nemusel v tomhle jobu hnout ani prstem.
„A jako jak, do prdele? Já s tím debilem prostě šukat nebudu!“ nemohl jsem se zbavit představy šukačky s úchylákem za prachy. Ale neměli jsme moc na vybranou.
„Hele, ty budeš jenom vábnička. Prostě se s ním skámošíš a půjdeš k němu domů. Tam ho něčím zbouráš a sebereš mu prkenici. Není to žádná raketová věda.“ uklidnil mě Joel, tím že se žádný anální dobrodružství opravdu konat nebudou. Tenhle plán mi přišel pořád stejně debilní jako na začátku, ale rozhodně o kousek lepší než bejt přes noc za šlápotu. Včera jsem si toho užil až dost.
„A ty víš, kde se pohybuje? Přece nepůjdu k němu domů, že bych se od něj chtěl nechat vojet.“ oponoval jsem Joelovi. Ten plán mi nedával smysl. Nedocházelo mi, že někteří týpci prostě takhle fungujou. Zvlášť ti, co si nahrávají svoje prasárny a potom je pouští náhodným návštěvám.
„Jasně, že vím. Vždycky, než pro někoho dělám, tak si ho proklepnu. Každý odpoledne chodí do jednoho baru na Vinohradech. Tam si vybere nějakýho nebožáka a jdou k němu domů točit ty amatérský prasárničky.“ Plán se začínal pomalu rýsovat. Přijdu do toho baru, budu si představovat, že je ten týpek holka a prostě ho sbalím, jako ty desítky holek předtím. V tom jsem si věřil. Joel nám přihrál kšeft roku, kterej vypadal neprůstřelně.
„Půjdeme na půl na půl, vy jste v prdeli a já si tý informace náležitě cením. Jay si bude muset máknout, abyste si vydělali na ten matroš, kterej tu chcete večer prodávat. Prostě mu nasypeš trochu roháče, co u sebe nosím pro opravdu speciální příležitosti a budeš si s ním muset poradit, než bude kaput a potom mu vybereš kapsy.“ dokončil Joel svojí myšlenku a strvdil to vítězoslavným típnutím vajglu do popelníku. Chvíli jsem koukal zamyšleně na mobil, který nervózně přeskakoval z ruky do ruky, než skončil pohozený na stole.
„No, jsme úplně v prdeli. Nic jinýho nám stejně nezbejvá. Jdeme do toho!“ usmál jsem se na Marleyho, kterej konečně začal nabírat zdravou barvu v obličeji. Joel odběhl k baru pro tři panáky vodky. Hned jak je přinesl, padnul přípitek a dorazili jsme ty větráky piva, které se mezitím se změnily z klasického europiva do typický ostrovní břečky bez pěny. Oblíkli jsme se a vyrazili k Joelově autu. Cestou jsme se zastavili ještě na několika Joelových zastávkách, kde řešil svoje pofiderní kšeftíky a my hulili trávu v autě.

Čtvrtek 13. února 2059 19:02

​ Přijeli jsme do Vinohrad před homobar o kterým Joel mluvil. Joel s Marleyem zůstali v autě a poslouchali reggaeton. Teď už ta sranda visela celá na mně. Nasadil jsem si slušivé černočervené brýle RayBan na oči a vystoupil z auta. Ulice už byla osvětlená nočním osvětlením a stmívalo se. Vyrostl jsem na sídlišti, sice lepším, ale stejně to bylo sídliště. S atmosférou vnitřního města se to nedalo srovnávat. Přehledně vyrovnané činžáky obklopovaly ulici a neonový ukazatel mě naváděl do klubu s názvem Mlsnej kocour. Sešel jsem pár schodů pod úroveň chodníků a zabral za kliku klubu, do kterého bych nikdy za normálních okolností nevlezl. Sice by to nikdo neřekl, ale mám svoje zásady.
​ Bylo to přesně takový, jak jsem si to představoval. Všude bylo přítmí, kromě neony osvětleného baru a z repráků vyhrávala hudba z minulýho tisíciletí. Šel jsem rovnou k baru. Joel mi dal nalejvárnu, jak to všechno chodí. Měl jsem v plánu oxidovat na baru a flirtovat s barmanem. Dřív nebo později si mě měl ten vošoust všimnout. Nebylo na co čekat.
​ „Čus, jednoho Heinekena.“ pozdravil jsem barmana. Ten se usmál a začal točit pivko. Mezitím jsem se usadil na barové stoličce a svlíknul si bundu, kterou jsem pověsil za opěradlo stoličky. Klub nebyl úplně plný, ale už takhle brzo večer tam bylo živo. DJ vyhrával veselou hudbu, která byla moderní asi tak před osmdesáti lety. Místní osazenstvo si to užívalo a křepčilo okolo diskžokeje. Mezitím, co jsem se neklidně rozhlížel po okolí se přede mnou objevila sklenice s pivem.
​ „Do takových podniků asi moc nechodiš, co?“ zeptal se barman a poprosil zároveň gestem o drobné za pivko. Položil jsem mu je i s dýškem do ruky a usmál se na něj. Ty vole, já si to snad užívám!
​ „Moc ne, chodím spíš do centra, ale slyšel jsem, že je to tu někdy docela divoký.“ mrknul jsem na barmana, který si zrovna přepočítával drobné. Tvářil se u toho zamyšleně, počítání drobných mu působilo asi problémy. Nejspíš si nenechal nainstalovat čip na zlepšení vrozených vývojových vad.
​ „Touhle dobou ještě moc ne, větší zábava je tu až okolo půlnoci.“ odpověděl a začal čistit utěrkou sklenice na víno zavěšené za barem. Pozoroval jsem po očku celý klub a litoval, že nemůžu zaostřit na toho osamělého týpka v boxu na druhé straně klubu.
​ „No to se ještě uvidí, jestli tady ještě budu. Záleží, jestli se tady něco bude dít.“ Zaujaly mě cigarety za barmanem a objednal si je.
​ „Tady se vždycky něco děje.“ ozvalo se za mnou hlas s výrazným sovětským přízvukem. Vylekalo mě to, ale klidně a s rozvahou jsem se otočil. Tohle musel být on. Usmál jsem se na něj a snažil se nevypadnout z role. Rozbušilo se mi srdce, ta situace nebyla vůbec příjemná.
​ „Fakt, jo? Jsem tady novej, rád se přesvědčím. Jmenuju se Dennis.“ představil jsem se mu. Moje odpověď ho potěšila a podal mi ruku.
​ „Opravdu krásné jméno. Já jsem Mikhail. Ale můžeš mi říkat Miku.“ pronesl úlisně a stiskli jsme si ruce na přívítanou. Vzal jsem krabičku cigaret a vytáhl z ní cigaretu. Mikhail neváhal ani vteřinku a bleskově mi připálil. Potáhl jsem si a napil se piva ze sklenice, která na mě už nějakou dobu čekala na baru. Mikhail si přisedl na barovou stoličku vedle mojí.
​ „Odkud jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Mám rád takové typy, jako jsi ty. Mám populární soukromý kanál na Síťovém data poolu. Nechtěl by sis přivydělat?“ navrhl mi a objednal si víno do jedné z těch sklenic, kterou barman před chvíli pucoval. Vyfoukl jsem kouř z cigarety a během chvíle naše sklenice břinkly o sebe přípitkem.
​ „Jsem z okraje Prahy. Tady v centru jsem úplně poprvé. Co pro mě máš?“ usmál jsem se na Mikhaila. Tentokrát jsem se nemusel přetvařovat. Ten blbeček si určitě připadal jako alfasamec první kategorie. Škoda, že u toho vypadal jako úchyl, co mlsně čeká, až sbalí kolouška a zprzní ho sjetýho u sebe doma. Začínalo mi docházet, proč se tenhle klub jmenoval Mlsnej kocour.
​ „Můžeme zkusit spolu natočit několik scének. Bude se ti to líbit.” U slova líbit přidal na důrazu, naskočila mi z toho husí kůže. Ale nemohl jsem to teď posrat. Zaráželo mě, jak šel na jistotu. Musel mít něco za lubem v záloze.
​ „To mě zajímá, vždycky jsem si přál bejt slavnej.” Nečekaně rychle jsem se dostal do polohy slávuchtivé naivky. Napil jsem se piva a čekal, co z něj dál vypadne.
​ „Tak můžeme zajít ke mně do studia. ukážu ti, co dělám. Je to tady za rohem.” pronesl ještě víc slizce, než předtím. Ten hnus z něj byl doslova fyzicky cítit. Radši jsem se ještě jednou napil a sesednul z barové stoličky.
​ „Co by to bylo? Jsem tu teprve deset minut. Možná tu bude lepší zábava.” provokoval jsem ho. Chtěl jsem ho trochu potrápit.
​ „Normálka, nějaký kouření, pasiv, aktiv. Co si vybereš, mám docela slušnou zásobičku všeho možnýho. Máš rád speed?” Mikhail moc dobře věděl, jak lákat chlapečky do svý perníkový chaloupky. Usmál jsem se a odpověděl.
​ „Tak, zkusit to můžeme. Co za to?” Mikhaila udivilo, že jsem si řekl hned o peníze. On si snad myslel, že bych se mu prodal za pár šňupanců speedu! Nenechal jsem se vyvést z koncentrace. Zalovil v kapse dobře padnoucího saka a vylovil peněženku z krokodýlí kůže. Překvapil mě, byla celkem vzácná. Musela být starožitná.
​ „Mám tu dvě stovky, další dvě až bude po všem.” nabídnul a ukázal dvě stoeurovky mezi nepřirozeně dlouhými prsty. S hranou zbrklostí jsem mu je vytrhnul z ruky a strčil si je do kapsy. V duchu jsem toho bastarda proklínal, za tak málo moje počestnost určitě nebyla.
​ „Okej, jdeme na to.” řekl jsem a dopil zbytek piva, který stál na baru. Oblékl jsem se do bundy a rozloučil se s barmanem. Z jeho výrazu jsem vytušil, že to nebude jenom obyčejná píchačka pro soukromej kanál na Síti. Počkal jsem až Mikhail domluvil zaplacení lístku na svém účtu a odešli jsme z klubu. Šli jsme nenápadně vedle sebe. Překvapovalo mě, jak byla Praha v centru takhle klidná. Bylo slyšet jenom křupání směsi sněhu a písku se solí, jak jsme po ni procházeli. Cestou jsme si povídali o všem možném, vlastně ani nic zajímavého. Snažil se být příjemný, ale jeho vystupování na mě působilo jako maska. Maska kanibalského šamana těsně před tím, než začne lidožravý rituál. Během několika minut jsme dorazili před vchodové dvěře jeho domu. Odblokoval dveře a vešli jsme do příjemně zrekonstruovaného vinohradského činžáku. Mikhail prolomil nervózní ticho, které mezi námi na chvíli zavládlo.
​ „U mě doma se v klidu něčeho napijeme a ty si dáš sprchu. Potom si trochu přepudrujeme nosy a vlítneme na to.” Odhadl jsem ho přesně, role hodnýho strejdy začínala brát za svý.
​ „Oukej, s tím nemám problém.” odbyl jsem ho mezitím, co jsme vyšli schody do druhého patra velkoryse stavěného domu. Zastavili jsme se před dvoukřídlými dvěřmi starého střihu. Mikhail zachrastil klíči a odemknul. Divil jsem se, že tady na Vinohradech neměli biometrické čtečky, jako na periferiích. Centrum bylo pořád dost staromódní. Vešli jsme do jeho bytu. Byl starobyle zařízený. Retro nábytek nebo dvoukřídlá okna, kterými do potemnělého bytu svítily lampy pouličního osvětletní. Zavedl mě do obýváku, starobylý ráz jeho bytu narušovaly holo kamery na stativech a obrovský panel holovize pro prostorovou projekci. Usadil mě na koženou pohovku. Otočil se a zalovil v luxusním minibaru několik kroků od gauče.
​ „Co piješ rád?” zeptal se a ukázal na právě otevřený minibar, který obsahoval velké množství luxusně vypadajících lahví.
​ „Máš něco čirýho?” odpověděl jsem otázkou a nahmatal v kapse kalhot psaníčko s nadrceným rohypnolem, kterým mě Joel před odchodem do homobaru vybavil. Neklidně jsem si s ním pohrával mezi prsty. Váhal jsem nad vhodnou chvílí, kdy mu ho vysypu do pití.
​ „Pán je vybíravý, to není úplně běžné.” konstatoval a vybíral mezi lahvemi s čirým alkoholem. Některý měly dokonce opravdový korkový zátky. V životě jsem je neviděl. Používaly se totiž buď u nechutně drahých lahví, nebo u historických kousků, ještě ze starých časů. Uvědomil jsem si, že musím pít z těch, co mají korkové zátky. Drahej chlast by si totiž určitě nezkurvil rohypnolem.
​ „Co je ta s korkovou zátkou?” hrál jsem údiv. Mikhaila to zaskočilo, měl už nahmatanou jinou lahev, která znamenala noc plnou vášně. Ta se mi fakt nehodila.
​ „To je obyčejná slivovice. Nic, co by tě mohlo zajímat. Naprosto obyčejné pití.” Pokusil se vymluvit. Jeho tón hlasu prozradil, že s touhle volbou vůbec nepočítal.
​ „Víš, že jsem slivovici nikdy nepil?” usmál jsem se a snažil se hrát roztomilýho kloučka. Naštěstí neprokouknul můj kalkul a přišel k ušáku naproti konferenčnímu stolku u gauče. Do dvou skleniček, které položil na stolek rozlil slivovici z láhve. Potěšilo mě, jaký zvuk ta lahev při otvírání udělala a nenuceně jsem se upřímně zasmál. Ten zvuk mě zvláštním způsobem uspokojil, nikdy jsem ho neslyšel.
​ „To jsem rád, že tě zaujala. Mám jí po svém otci, dostal jí před padesáti lety, když přijel ze Sovětského svazu na návštěvu k rodičům mé matky na Moravu. To bylo ještě před exodem. Vlastně jsem jí nikdy neotevřel. Ale s tebou udělám výjimku.” začal Mikhail vyprávět příběh starožitné láhve. Právě jsem trefil jackpot! Takhle důležitou láhev s příběhem by si neposral ani Sovět. Exodusem myslel dobu před čtyřiceti lety, když se venkov z ekonomických a ekologických důvodů v celé Evropě začal vylidňovat ve prospěch větších měst a začaly vznikat metroplexy.
​ „Děkuju, moc si toho vážím.” poděkoval jsem mu a přičuchnul ke sklenici, kterou mi podal do ruky. Voněla jako by ten alkohol byl z opravdového ovoce. Nikdy jsem nic podobného neochutnal. Docela jsem se těšil. Připili jsme si a ta chuť mě uchvátila. Mikhailovi to očividně zase tak moc nechutnalo. I když to bylo kvalitní pití, zvednul se mu žaludek a stěží to ustál. Rychle zdrhnul na záchod, kde dlouze zvracel. Já si, na rozdíl od něj to pití užíval. Bylo geniální. Zároveň mi bylo jasný, že nejspíš do něj ten rohypnol takhle nedostanu. Zachránil jsem sebe, ale nepodařilo se mi ho uspat. V tu chvíli mi došla absurdnost té situace. Dva lidi se navzájem snaží zfetovat práškama. Když salva zvracení neustávala, tak jsem znechuceně odložil rozložené psaníčko na konferenční stůl a začal přemýšlet, co s tím budu dělat. Během dvou okamžiků mě z přemýšlení vytrhlo nepřirozené chroptění. Podíval jsem se na stůl a tam, kde měl být můj rohypnol, tak se na mě usmívala psí hlava malého teríéra, který právě sežral koňskou dávku uspávadla. Stresem se mi zatočila hlava, byl jsem najednou v prdeli! Mikhail mezitím spláchnul a šel si vyčistit zuby do koupelny. Sbalil jsem psaníčko od sežranýho roháče do kapsy a začal přemejšlet, jak se z tohodle průseru dostanu. Zasranej čokl! Zaměřil jsem se zpátky na minibar a začal si vybírat další láhve, který vypadaly starší, než pár let. Předpokládal jsem, že si sem tahal kluky, kteří měli hluboko do kapsy a tím pádem nic jinýho, než Jacka Danielse neznali. Měl jsem docela na výběr. Zaujala mě baňatá láhev naplněná brčálově zeleným alkoholem. Mikhail se mezitím vrátil zpátky.
​ „Moc se omlouvám, zapomněl jsem, že nemám rád slivy. Musím si trochu spravit žaludek. Máš rád koks?” zeptal se během utírání obličeje do županu.
​ „To je jasný, Miku. Koksem nikdy nepohrdnu. Sypej to sem.” usmál jsem se a po očku sledoval, jestli ten pes vůbec dýchá a žije. Mezitím jsem přemýšlel, jestli kokain, který bude šňupat na zlepšení nálady, nebude taky náhodou otrávenej. Pes si lehnul na zem a začal pospávat.
​ „To je dobře, vždycky mě to postaví na nohy. Nepustíme si nějaký video, co jsem dělal nedávno?” zeptal se a na stříbrném podnosu začal škrábat žiletkou úhledné čáry kokainu.
​ „Jo, můžeme. Zvládneš ještě nějaký pití?” zeptal jsem se drze, hrál jsem to na to, že se mu moje vystupování líbí. Mikhail se zarazil, šňupnul si slušnou čáru kokainu a ukázal na bar. Pochopil jsem to tak, že si tam mám dojít sám. Nevadilo mi, že mi to dovolil a neobsloužil mě. Dal mi skvělou příležitost si vybrat cokoliv. Když jsem se podíval na tu zelenou láhev, začaly hrát vítězný jackpotový fanfáry. Podle etikety to byl sto let starý absinth. Vzal jsem ho obřadně do ruky a opatrně ho ukázal Mikhailovi, který mezitím lovil něco v hlubinách svého mobilu připojeného na holovizi.
​ „Absinthe, přes osmdesát let starý. Výborná volba. Někdy může způsobovat halucinace, ale to není nic, co by nám zrovna teď vadilo, že?” okomentoval láhev v mé ruce. Usmál jsem se na Mikhaila a nalil do skleniček. Když jsem položil lahev na stůl a usednul na gauč, tak jsem si dal další lajnu koksu. Mezitím začala v holovizi hrát scéna, ze který mi nebylo dobře. Andělsky vypadající klouček, sotva zletilý, si cpal z Mikhailova pohledu jeho ptáka až do krku. Prostorové reproduktory přehrávaly charakteristické zvuky, ze kterých se mi zvedal kufr. Bylo mi z toho na zvracení. Musel jsem to nějak rychle dodělat. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem viděl něco podobnýho.
​ „Férová mrdačka. Kolik lidí to vidělo?” zeptal jsem se Mikhaila a snažil se tu scénu podprahově vytěsnit z hlavy. Mikhail se zase slizce usmál.
​ „Asi sto deset tisíc, placených.” Bylo vidět, že mu můj dotaz udělal dobře. Napil jsem se absinthu ze skleničky a přikývnul.
​ „To je slušný, za kolik máš jeden přístup?” vyprsknul jsem s nehraným údivem. Překvapilo mě, že je na Síti tolik prasat ochotných platit za znásilňování chlapečků. Spíš ale kecal, aby vypadal jako velký zvíře.
​ „Mám dobrý postavení, jeden vychází zhruba na třicet pět.” Napil se absinthu a bylo vidět, že mu pomalu zpomalují reakce. Ten hoša blbě snášel alkohol nad padesát procent. Začalo mi být horko, sundal jsem si mikinu a šňupnul si další čáru.
​ „Opatrně. Tohle je kvalitní zboží. Není to ředěné, je to přímo z Kolumbie. Říkali mi, že je to devadesátiprocentní.” Jeho výstraha mi byla ukradená, moje tělo za posledních pár měsíců snášelo spousty sraček z ulice. Předávkování bylo to úplně poslední, čeho jsem se zrovna teď bál. Málokdo by mě zdolal. Věděl jsem, že s takovou, co před chvílí předvedl mu tutově ani nehoupne. Šnupnul jsem si to a začal mě brnět obličej. Výbornej pocit, kterej mi částečně pomáhal překonat tuhle bizarní situaci. Dopil jsem skleničku abshintu a napadl mě spásný nápad. Upiju ho do bezvědomí! Scéna v holovizi se změnila na něco fakt hroznýho. Hlavní roli hrálo škrcení páskem a docela drsný šukání zezadu. Dělalo se mi z toho špatně, ale zároveň jsem příjemně hučel. Byl to jeden z nejvíc rozporuplných pocitů v mým životě.
​ „Hele. Víš, jak pijou velký kluci, co to mají rádi takhle drsně?” podíval jsem se na Mikhaila a palcem ukázal na holovizní projekci. Někde hluboko uvnitř mi bylo ze sebe samotnýho na nic, ale nic jinýho mi nezbejvalo. Vzal jsem do ruky lahev toho historickýho absinthu a mocně si loknul z láhve. Mikhailovi se to moc nelíbilo, ale ego mu naštěstí nedovolilo jinak. Přistoupil na mojí hru. Doufal, že si loupne povzbuzovač erekce a zvládne další svůj majstrpich v řadě. Podal jsem mu láhev a sledoval, jak si po námořnicku připil z té sto let staré láhve.
​ „No vidíš, takhle se to dělá! Mám to rád drsně, ale někdy to bolí. Musíme se pořádně opít!” nechal jsem volný průchod svému hereckému talentu. Mikhaila to asi vzrušovalo, ale už se mi v něm blbě četlo. Měl jsem problém s tím, že jsem nevěděl, kterým okem na mě vlastně koukal. Můj plán začal vycházet. Sundal jsem si tričko. Mikhail se zvednul a než šáhnul na ovladač od holokamer, tak jsem se napil a vrazil mu lahev do ruky. Už to do něj moc nelezlo, a právě to bylo žádoucí. Napil se a řekl něco, co znělo jako, že si musí jít pro nějakej prášek. Polonahý jsem sledoval, jak vrávoral směrem do jiné místnosti. Moc mu to nešlo. Nakonec jsem slyšel tupou ránu. Ten klobásník se skácel k zemi. Měl jsem vyhráno, nejspíš měl alergii na tu slivovici, kterou jsme začali a zbytek dokonal vysoce alkoholický absinth. Díky zelená vílo! No a ten koks tomu asi taky moc nepomohl. Oblíkl jsem se, sesypal si do pytlíku od ranního speedu skoro celou hromádku koksu toho prasáka a zkontroloval, jestli zapnul holokamery. Naštěstí to nestihnul. Prohledal jsem jeho sako a vytáhnul koženou peněženku, měl tam skoro tři tisíce euro. Dost na to, aby nám vyšel další večer v klubech se zásobou od našich dealerů. Nechal jsem tam hrát to porno a pustil to co nejvíc nahlas. Sbalil jsem sleničky od absinthu, láhev s tou dobrotou a vzal roha z toho bytu strašnýho bytu. Skoro by mi toho zmrda bylo líto, ale když si vzpomenu na to video, tak mi z něj bylo akorát na hovno. Mikhail nebyl dobrej týpek. Nezasloužil si moje slitování, vlastně ani nikoho jinýho.
​ Marley a Joel pořád seděli v autě zaparkovaném nedaleko od gaybaru a hulili jointa. Naskytl se mi vlastně stejnej pohled jako když jsem je před chvílí nechával v autě.
​ „Tak co, Jayolino?” zeptal se Joel. Hodil jsem po něm pytlík plnej prvotřídního koksu a zavelel k odjezdu. Auto se rozjelo a vítězně jsem rozházel pětiseteurovky po autě. To bylo poprvý, co se mi podařilo utéct hrobníkovi z lopaty. Během dvaceti, pětadvaceti minut jsme dojeli do hoodu. Mezitím mi přestávala dojíždět koksová euforie. Rozloučili jsme se před Lupovým barákem s Joelem, kde nás vysadil z auta. Vydali jsme se sehnat nějakej matroš na večer. Noc byla ještě mladá.

Pokračování příště