Fakt zasloužená výplata

Čtvrtek 13. února 2059 13:22

Rozlepil jsem oči a nedokázal se soustředit na nic jinýho než na jejich příšerný pálení, který z nich vystřelovalo přímo do mozku. Připadalo mi, jako kdybych měl zevnitř pořezaný bulvy tisícem miniaturních žiletek. Hlava mi třeštila jako právě rozkřáplá zavařovačka zaražená v prdeli a nemohl jsem si díky tomu za boha vzpomenout, co se vlastně včera dělo. Těšila mě skutečnost, že jsem se neprobral zaházenej kelímkama od piva v rohu nějaký bohem zapomenutý špeluňky v hoodu po mejdanu. Ale i tak to nebyla žádná hodobóžová výhra v jackpotu, abych si mohl vesele vyskakovat. Kdybych udělal jedinej neuváženej pohyb, rozletěla by se mi hlava na kousíčky.
Vstal jsem z postele a pokusil se promnutím očí ulevit tomu strašnému pálení. Bohužel, nemělo to žádný pozitivní efekt, naopak mě začaly navrch ještě svědit. To znamenalo, že včera padla za vlast bečka piv a profetovali jsme se konečně do první ligy.
„To už vstáváš?“ ozvalo se rozespale za mnou. Leknutím jsem nadskočil, protože jsem nečekal žádnou další společnost.
„Musim na hajzl. Hned budu zpátky,“ odpověděl jsem podrážděně a odešel z ložnice. Automaticky jsem vyrazil do chodby směrem na záchod. Něco ale bylo špatně, dveře na chodbu nebyly na svém obvyklém místě. Byl jsem tak vypatlanej ranní kocovinou, že mi cizí byt přišel jako můj bejvák! Tohle mi odpoledne fakt nikdo neuvěří.
„Za dveřma. Vlevo,“ poučila mě holka z postele, aniž bych jí věnoval jakýkoliv pohled. Dostal jsem strach se ohlídnout, protože tyhle ranní setkání byly zpravidla sázkou do loterie. Někdy to bylo příjemný a nečekalo mě chození kanálama studem, koho jsem si tentokrát odtáhnul vyndanej domů. Zpravidla to byly fakt skvělý roštěnky, ale někdy jsem měl problém se jich zbavit a uvažoval o melodramatickém sehrání vlastní smrti. Stíhačky mi potom někdy nezanedbatelně komplikovaly život. Rozklepaně jsem se dobelhal na záchod. Nebyla nálada na frajeření a radši si sedl na čistě vypadající prkýnko. Bylo mi pěkně na hovno. Rozbolavělou hlavou mi dokola lítalo káravé co tu vlastně vůbec dělám? Nejspíš jsme se potkali s tou holkou včera v klubu. Zvedl jsem se a záchod mě příjemným hlasem vyzval k očištění. Neuchvátilo mě to, takže jsem za nepříjemného hluku automatického spláchnutí odvrávoral do vedlejší koupelny.
V nevelké koupelničce se sprchovým koutem bylo kromě sprchy ještě umyvadlo se zrcadlem. Byla tak malá, že se v ní stěží dalo otočit. Sice jsem nikdy neseděl v báni, ale určitě by koupelny na celách vypadaly úplně stejně jako standardizovaný sídlištní mini koupelničky v panelácích. Svému odrazu v zrcadle jsem nevěřil. Ta zrůdička v zrcadle mi nebyla ani vzdáleně podobná, včera jsem se musel vychlastat z podoby. Okolo očí se mi přes noc objevily tmavý pandí kruhy a pod levou lícní kostí se vystavoval otisk, kterej ani zdaleka nepřipomínal polštářovou otlačeninu. Přejížděl jsem po něm prsty a usilovně napínal mozkové závity, od čeho to, kurva, mohlo být. Dvouslovný standardní povel spustil proud vlažné vody do umyvadla. Opláchl jsem si obličej od všeho včerejšího hnusu. Na umyvadle se vystavoval automatický kartáček v těsném objetí se zubní pastou. Nabral jsem na něj trochu pasty z tuby a vypucoval si s ním zuby. Po vyplivnutí památky na včerejší kalbu se mi udělalo podstatně lépe. Zase jsem si začínal připadat jako člověk. Po zavření proudu z kohoutku voda odnesla zbytky toho hnusu do odpadu. Drobné chladné kapičky vody na holém břiše a slabinách mě upozorňovaly na to, že jsem neměl na sobě žádné oblečení. O tom, co se tu odehrávalo, se už nedalo pochybovat. Pomalu se mi začaly vybavovat střípky vzpomínek ze včerejšího večera.
Byli jsme s pár kámošema v klubu a úspěšně tam prochlastávali nepodmíněnou podporu, protože byl šťastnej den vyplácení peněz línejm sockám. Přesně takovejm, kterýma jsme byli my. Hráli pomalu a nudně, takže před reprobednama nebyla žádná pořádná zábava. Lámali jsme do sebe v boxu u baru jeden Heineken za druhým. Přisedly si k nám nějaký dvě kočky a daly nám na přivítanou koštnout jejich speed. Nebyla to úplná sračka, ale my jsme byli zvyklí na mnohem lepší modely. Hodnotil bych to jako normální průměr až podprůměr. Mokrý, trochu nažloutlý, ale svůj účel to splnilo. Táhli jsme to díky jejich fofrprášku téměř až do rána. Za boha jsem si nemohl vzpomenou na obličeje těch holek.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice a poprvé za střízliva viděl svojí nahou hostitelku ležící na posteli zády ke mně. Něco znuděně kreslila prstem do telefonu. Sedl jsem si na postel a začal s hledáním svého oblečení. Spodní prádlo byla moje první velká výhra. No, pro začátek dobrý. V mžiku jsem se do něj oblíkl a ucítil, jak moje sebeúcta pomalu vzrůstala.
„Ty už odcházíš? Myslela jsem, že si dáme ještě druhý kolo,“ prohodila sebevědomě ta holka a něco ledově chladného přejelo po mých zádech od ramene až po kraj boxerek. Otočil jsem se a hned mi došel původ obtisknutého vzoru na mojí tváři. Ta holka byla nositelkou temně rudé kybernetické ruky. Docela novýho, moderního modelu. Musel jsem si na tý ruce nějakou dobu k ránu poležet hlavou. Už asi tuším, proč jsem se nechal odtáhnout k ní domů. Po stranách měla vyholené vlasy a přes půl obličeje jí padala patka z tmavě růžových, čerstvě obarvených, vlasů. Měla pěkný obličej a tělo jako modelka, ale určitě jsem jí sbalil spíš kvůli jejímu wéru. Vždycky jsem si to chtěl rozdat s kyborgem. To byl můj tajnej celoživotní sen už od základky, kdy jsem pálil po Carol ze třídy, která se narodila kvůli drogové závislosti své matky bez obou nohou. Na ty její dlouhý, krásně strukturovaný nohy s neonovými svítícími pruhy jsem myslel dobrýho půl roku při ranních hoňkách před odchodem do školy.
„Už musím padat. Slíbil jsem Marleymu sehnat nějaký fofry,“ začal jsem se vymlouvat při soukání se do širokých kalhot. Slečna se ironicky usmála a přesedla si na posteli vedle mě.
„Kecáš! Taky bych jich pár chtěla!“ zaradovala se a zamávala prostetickou rukou z lehké slitiny nad hlavou jako kovbojka. Tohle gesto mi z konce včerejšího večírku vybavilo vzpomínku, jak ta holka řádila na mně se stejným gestem a já ji u toho zmaštěnej a kurevsky nadrženej prosil, aby mi drásala hrudník těmi drsnými, chladnými prsty. Zahnal jsem tu potupnou vzpomínku zase tam, odkud přišla a namyšleně si zhluboka odfrkl.
„Jasně, že ti něco vyřeším. Máš nějaký chechtáky?“ mrknul jsem na ni. Stejně to nebylo ani tak ze známosti, jako z vidiny snadno vydělanejch peněz. Nahá punkerka vstala z postele a cosi hledala v haldě poházených hadrů na gauči proti holografickému displeji infovize. Ten gauč spustil gejzír vzpomínek na včerejšek, na tom gauči jsme si to včera rozdávali. A potom taky na zemi a v její posteli. Bylo to fakt divoký. Někde okolo gauče se válí nedopitá láhev syntetickýho rumu, která tam sletěla, když jsme ze sebe navzájem vinou feťácký nadržeností strhávali hadry.
Natáhl jsem si přes hlavu triko a zápasil u toho s rukávy. Zchladil mě ledový dotyk kovu prostetické ruky na břiše, která mi mezi slabiny a pásek kalhot zastrčila útlý svazek bankovek. Uvědomil jsem si, že musela bejt docela drsňačka, když si nenechala tu ruku potáhnout syntetickou kůží. Udělala dobře, ten brunátnej přiznanej chrom byl kurevsky sexy.
„Máš tam na dva fofry. Tak mi to, broučku, večer nezapomeň přinýst do klubíku,“ kývnul jsem na ni místo odpovědi a pobral zbytek svého oblečení. Slovo klubík mi zaházelo se žaludkem ještě víc, než dnešní kocovina. V hlavě mi zběsile křičela výstražná kontrolka, která mě nutila co nejdřív tenhle bejvák opustit.
„Nemáš nějakýho vyprošťováka? Jsem po včerejšku příšerně rozbombenej,“ poprosil jsem ji o pivo. Usmála se a zavedla mě do kuchyňky. Cestou mi hladila zadek. Její hranou drsňáckou image kazila přehnaná přítulnost a používání naprosto odporných, neadekvátních slov. Kuchyňka byla asi tak o dva sojkafy větší, než koupelna. Stěží jsme se tam oba naráz vešli. Mezitím, co se snažila vydolovat nějaký alkohol z malé dvoupatrové ledničky, jsem se ve stísněné místnosti soukal do mikiny.
„Mám ho! Já věděla, že tu ještě něco zbylo,“ usmála se rozjařeně a vytáhla dvě plechovky Staropramenu. Bylo to sice nejsračkóznější pivo v celým metroplexu, ale pořád lepší, než jet rozklepanej kocovinou metrem domů. Naráz jsme otevřeli plechovky a připili si. Po přípitku jsme se políbili na rozloučenou a měl jsem volnou cestu pryč z jejího bytu. Víceméně jsem tímhle úprkem dokonal svoji uličku hanby. Cestou k výtahu jsem se dlouze napil z plechovky až v ní vůbec nic nezbylo. Dopitou plechovku jsem zahodil do rohu kabiny výtahu jako memento dnešní návštěvy u punkerky pro dalšího cestujícího. Z představy, že bych do sebe to pivo lil venku na mrazu, mi bylo na nic. Byla tam určitě stejná zima, jako včera v noci. Tenhle únor byl snad nejmrazivější, kterej jsem kdy zažil.

Vypadl jsem z vysokého paneláku a zamířil do nejbližší zastávky podzemky. Vzpomněl jsem si na svazek eurovek, kterej mi ta pozérka strčila za pas kalhot, jako nějaký čerstvě ošukaný hračce. Byly pořád na svém místě mezi páskem a boxerkama. Čerstvé podlitiny na břiše mě už nepřekvapovaly, byly dalším nezvratným důkazem včerejší šukačky, kterou si budu ještě pěkně dlouho vyčítat. Eurobankovky skončily v mé taštičce připásané popruhy s upínáky na zimní bundě. Kromě peněz na fet tam bylo smetí z trávy, telefon a krabička cigaret. V krabičce zbyly dvě poslední zmuchlané cigarety. Jednu jsem si rozklepanýma rukama strčil do pusy a zapálil. Potom následovala kontrola zpráv v telefonu, který tam od rána průběžně naskakovaly.
Byla tam záplava zpráv od Marleyho, kterej řádně vyjetej živě komentoval můj odchod s punkerkou a přál mi noc plnou chemický lásky. Ten dredatej kujebák mě znal už dostatečně dlouho na to, aby věděl, jak to s největší pravděpodobností skončí. Potom mi psala máma, že odjeli s tátou zase na služební cestu do Japonska s Grandeno Cybernetics. Budou tam minimálně čtvrt roku. Rodičů jsem si nikdy moc neužil. Byli to otroci v zápřahu korporace. Dost často mi přišlo, že snad ani neregistrovali, že bych vůbec existoval. Většinou mi to nevadilo, ale někdy mě kvůli tomu trápily deprese. Hlavně ve chvílích, kdy jsem komatil překoplej doma na gauči a zůstával na svoje debilní dospívání úplně sám. Halucinace okolo mě lítaly a připomínaly mi bezútěšný život na panelákovém sídlišti. Na druhou stranu mi drogy všeho druhu pomáhaly tyhle smutný epizodky překonávat.
Další salva zpráv se týkala mé vysokoškolské docházky. Už poněkolikáté mi vyhrožovali vyhazovem, protože jsem tam tak nějak před čtvrt rokem přestal úplně chodit. I tentokrát jsem se na ně rutinně vykašlal, byli mi ukradení. Psali mi poslední dobou skoro každej den, a to znamenalo jediný, můj brzkej konec na univerzitní půdě. Znechuceně jsem telefon vrátil zpátky do taštičky a u mramorového vstupu do metra rozbil padesátieurovku v automatu na lístky do hromadné dopravy. Automat mi do telefonu nahrál lístek a vysypal drobný do měniče. Vzal jsem si drobáky a zamířil k tunelu vedoucímu dolů.
Turniket před eskalátory si bezdrátově načetl lístek z telefonu a tiše pípl. Propustil mě dál do útrob metra. Pomalým krokem jsem scházel eskalátor na nástupiště, chladný průvan tunelu mi ošlehával tváře. Připomínal mi, že jsem se ještě neufetoval k smrti. Bylo mi líto vynechaný sprchy, protože jsem si po tom všem připadal ulepenej jako štětka po poctivý celonoční šichtě na bukkake mejdanu s třiceti nadrbanejma japoncema. Moje první zastávka byla jasná. Slibovala sprchu u mě doma a trošku opravdovýho vyprošťování mýma železnýma zásobama. Punkerčino pivo mi sice pomohlo se rozhejbat, ale nepřipadal jsem si úplně připravenej na další rutinní shánění fetu pro všechny kámoše.
Se slušným sebezapřením jsem si popoběhnul a stihl na poslední chvíli metro v mém směru. Bylo to hodně na krev, dveře vozu a bezpečnostní bariéra nástupiště mě přiskříply, když při zavírání. Prodral jsem se do metra a svalil se okamžitě vyčerpaně na nejbližší volnou sedačku. Narazil jsem si kapuci bundy víc do obličeje a předstíral obyčejnýho městskýho zevláka. Nestál jsem o problémy s kýmkoliv, protože v tomhle stavu bych s sebou tak maximálně šlehnul na zem. Hypnotizování reklamní obrazovky mě málem uklimbalo. Vytrvale jsem se snažil vytěsnit ze zorného pole vedlejší reklamu na novej kosmetickej wér slibující prodloužení ptáka až o celých deset centimetrů. Prodlužování ptáků mě nijak zvlášť netankovalo, zvlášť po týhle šílený noci.
Konečně dorazila moje stanice. Cítil jsem v prázdnotě nekonečného dojezdu náznaky radosti. Nebylo to moc zastávek a naštěstí se mi podařilo překonat nutkání vytuhnout na sedačce. Čekalo mě ještě hodně dealerskejch pouličních povinností. Jeden z faktorů, proč jsem neusnul byl ten, že se mi hnusil zápach podzemky. Vždycky mě to podvědomě nutilo si představovat, kolik tělesných tekutin se asi musí ve vestibulu nástupiště nahromadit, aby tam byl tak nechutnej smrad. Výtah mě pomalým tempem vyvezl na denní světlo sídliště. Ulevilo se mi. Domov byl už na dosah ruky. Prošel jsem parkem, okolo staré hospody kde se každý večer uchlastávali dědci, co pamatovali ještě časy, kdy Evropská unie nebyla federace. Brzy se objevil koridor vedoucí do mého paneláku.
Položením ruky na čtečku biometrických údajů se otevřely vstupní dveře. Kopl jsem do těžkých, neprůstřelných dveří a pomohl si tak s jejich otvíráním. Prošel jsem chodbou k výtahu. Naštěstí čekal v přízemí. Nemohl jsem se dočkat vařící sprchy, až ze sebe všechno včerejší svinstvo spláchnu do odpadu pryč. Interiér výtahu mi byl ukradenej, byl jsem štastnej, že mě od mýho bytu dělí už jenom několik desítek vteřin. Po nespočtu pater se výtah konečně zastavil a propustil mě do temné chodby, kterou osvětlovalo pouze světlo vycházející z kabiny výtahu. Po paměti jsem došel ke dveřím do bytu a poslední biometrickou čtečkou otevřel svoje soukromé království. Shodil jsem ze sebe v předsíni všechno oblečení a rovnou zaplul do koupelny. Oproti té z rána byla tahle o dost prostornější. Kohoutek začal chrlit vodu tak vařící, že se koupelna během několika okamžiků zahalila do teplé páry. Po sprše jsem nahý vylezl z koupelny a nechal včerejší oblečení svému osudu na zemi. Naši mě za poházený svršky po podlaze předsíně určitě nejbližších pár měsíců jebat nebudou. Měl jsem to na párku, a to mi dělalo dobře.
Oblékl jsem se do pohodlnějšího oblečení s ohledem na venkovní zimní teplotu a zalovil pod konferenčním stolkem u gauče v mém pokoji. To, co jsem hledal tam bylo! Železná zásoba speedu nasyslená přesně pro chvíle, kdy jsem byl rozstřelenej jako sporťák korporáta o tramvajovej ostrůvek. Kecnul jsem si na gauč a na rafinovaně schovaném zrcátku v desce stolku začal rýsovat dvě nesymetrické čáry speedu vstupní kartou do školy. Hledání šnupátka okořenilo několik sprostých nadávek. Bylo zašitý ve vrstvě fosilního bordelu na stole, takže nebylo na první pohled vidět. Netrvalo dlouho a vítězně jsem ho svíral mezi palcem a ukazováčkem. Jedním tahem jsem vytáhnul první čáru a na několik vteřin se mi pálivou chemickou šlehou zkřivil obličej. Vrátil jsem se do předsíně a vylovil z taštičky na zimní bundě s neonovými pruhy telefon. Vytočil jsem Marleyho číslo a doufal, že mi to ten rastafarianskej mašťák zvedne. Při představě, že bych ho musel hledat po všech čertech mi bylo až úzkostně i když jsem si právě naložil čáru speedu na probuzení. Marley na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat.
„Héj, Jayi, tak jak? Zamrdal sis, kanče?“ začal tím, co ho zajímalo nejvíc. Promnul jsem si nos, ve kterým mi visela amfetaminová vůně nadrcených krystalků a spustil.
„Nejlepší píchačka v životě, kterou jsem si nepamatoval. Nevíš, jak se ta buchta vůbec jmenovala?“ odpověděl jsem tentokrát s upřímným úsměvem. Nějak jsme se s tou holkou ráno nepředstavovali. Ani si nejsem jistej, jestli jsem jí ho vůbec řekl. Za to mi bylo jasný, že se večer potkáme v klubu. Dostane svoje matro a já snad do té doby vymyslím, jak se jí zbavím.
„Vůbec nevim. No, a co ty fofry? Zvládneš to dneska?“ přestal se dohadovat Marley. Slyšel jsem, jak rytmicky něco klepal do klávesnice. Přivydělával si k podpoře programováním různejch mechanickejch udělátek do dronů pro místní gangstery z hoodu.
„Jasný. Zrovna dojíždím zásoby, mám i nějakou škváru. Přihodíš něco?“ odpověděl jsem Marleymu vážnějším tónem. Potáhl jsem nosem tak, aby to slyšel. Zase se mi v nose objevila ta opojná vůně chemie.
„Jo. Je to sice složitější, ale něco budu mít. Stavíš se za půl hodinky v klubu?“ udržoval si Marley tajemný modus operandi. V duchu jsem si nadutě představoval, jak debilně se ten vymaštěnec asi tváří. Díky kocovině mi mozek pořád fungoval tak na padesát procent, a to byl kurva výkon.
„No, to si kuř, musí to dopadnout! Jinak budeme namydlený,“ povzbuzoval jsem ho, abychom se co nejdřív viděli. Přestávala mě bolet hlava, speed pěkně pracoval a zázračně léčil kocovinu. Rozloučili jsme se, telefon skončil zpátky v kapse kalhot. Jistým krokem, díky fofru, jsem přešel do kuchyně spojené s obývacím pokojem a zalovil rukou pro nějakou rychlou snídani v lednici. Moc tam toho, bohužel, nezbylo. Jenom zplihlý zbytek instantní večeře, který byl starý několik dní. Nechal jsem ho svému osudu, stejně nikdy nezplesniví. Hrábl jsem po pytlíku dehydrovaného masa s teriyaki příchutí a nasoukal tu dobrotu do sebe. Nebylo to úplně nejlepší jídlo na světě, ale nebyl čas se někde zastavit cokoliv lepšího. Třeba nudle nebo smaženou rýži. I kdybych to stíhal, tak by stejně nebyla škvára. Měl jsem smolíka a musel trochu šetřit, abych z Lupy, našeho dealera, vymačkal fofry na prodej. Bylo mi jasný, že mi díky tomu zbyde trochu svinstva na horší časy za nehtama. Po dožvýkání té nebeské many jsem zahodil pytlík do koše a vrátil se do svého pokoje vyfrčet druhou lajnu, na kterou jsem se sakra těšil. Blížil se čas jít do práce.

Během následujících deseti minut jsem se vysypal z bytu, šoupací vstupní dveře se za mnou automaticky zavřely a zámek tichým cvaknutím bezpečně zamkl. Výtah mě svezl zpátky do přízemí. Klub jsem měl asi čtvrt hodiny pěšky od domu, byla to pohodová procházka. Už mi nebyla ani taková zima, amfetamin pracoval ukázkově. V klubu touhle dobou nebyla ani noha. Před chvílí zrovna otevřeli pro nedočkavce, jako jsme byli já a Marley.
„Nazdárek Jayi. To, co normálně?“ zeptal se barman s uculující umělou čelistí, ze které mu vystupovaly na každé straně tváře dva zahnuté ocelové bodce v barvě zelené metalízy. Vždycky mi připomínal technokudlanku nábožnou. Kývl jsem na souhlas a pohodil mu pětieurovku na barový pult. Plešatá kudlanka mi bleskově přihrála pivo a já si sedl do našeho oblíbeného boxu. Netrvalo to moc dlouho, přede mnou byla ještě půlka piva, když dovalil konečně Marley. Vysoký, dvoumetrový týpek oblečený v rastamanském ponču. Na široká ramena mu splývaly dlouhé, tlusté dreadlocky.
„Zdar, ty píčo!“ pozdravil a usadil opatrně na stůl sklenici Staropramenu. Po pivku se zbořil na sedačku boxu i on a zapálil si skoro zlomený, zmuchlaný cigáro. Ten Staropramen neznamenal nic dobrýho. Docházelo mi, proč byl do telefonu tak tajemnej. Průser byl na obzoru, a ten byl pěkně velkej. Ba přímo kolosální!
„Ty vole. Ani mi to neříkej, co zrovna chceš vybalit!“ zavrčel jsem skrz zuby místo pozdravu. Došlo mi, že ten debil včera prochlastal úplně všechny peníze a nemá ani na normální pivo - natož na fofrprášek. Nestalo se to poprvý.
„No. Jak jste to s tou čubkou zatáhli pryč, tak mi začalo hučet v kládě a myslel jsem, že tu druhou kočku dostanu do postele panákama.“ Marleyho výraz chvíli vypadal lítostivě, ale nevěřil jsem mu. Nikdy nebyl moc dobrej herec.
„Ty seš takovej debil! S těma prachama jsme přece počítali na nákup. Do prdele!“ Kdyby prodělal svojí vejplatu, bylo by mi to ukradený, ale byly to i moje peníze. Vydělali jsme to řezáním koksu se speedem a jedlou sodou. Doslova kolektivní úspory a ty teď proluftovaly přímo do hajzlu.
„Sorry, kámo. Nechtěl jsem to říkat do telefonu,“ omluvil se rastaman a odklepl mrtvolně šedý popel v barvě své kůže do popelníku na stole. Potom si upravil nervózně třesoucí se rukou pár spadlých dreadů do obličeje.
„Jsme pěkně v hajzlu! Kolik jste toho, do prdele, vychlastali? Vždyť jsi měl u sebe přes litr!“ vystřelil jsem další nadávky tomu dvoumetrovýmu rasta kreténovi do obličeje. Beztak byl najednou úplně maličkatej a provinilej. Nevypadal, že by se ho to vůbec nějak dotklo. Moje láteření po něm stékalo, jako kdyby byl z teflonu. Takhle se choval vždycky, když cítil vinu.
„No, dali jsme nějaký panáky. Potom koks, kterej jsem splašil. Nějaký další panáky, piva, taxík k ní domů a...“
„Potom ti zabouchla tvrdolína do dveří a vyfakovala tě,“ shrnul jsem otráveně za něj zbytek příběhu. Marley protáhl svůj idiotskej obličej a jenom zahanbeně kejval hlavou na souhlas.
„Nějak tak, no,“ pronesl sebelítostivě a sčesal si dready dozadu, aby se mu už konečně nepletly do obličeje. Měl jsem sto chutí ho do toho jeho zasranýho ksichtu kopnout a tak dvacetkrát za sebou zopakovat.
„A co budeme teď jako dělat, ty vole? Mám stěží na dva gramy speedu a na koks máme úplný hovno!“ Na vysoký škole dýlerství by se z mýho hlasu dalo vyučovat, co přesně znamená zoufalství. Kokot posranej! Vytáhl jsem opatrně poslední cigaretu z krabičky, papír krabičky zmuchlal a vztekle ji mrštil Marleymu do obličeje. Marley na moje drzé gesto nijak nezareagoval. Normálně by mi na oplátku vychrstl pivo do ksichtu. Tentokrát se svým kokotstvím, naštěstí, užíral. Dobře mu tak, šmejdovi. Potáhl si smutně z cigarety a mlčel. Nejspíš přemítal, jestli mu to za ten jeho patetickej pokus o pich vůbec stálo. Do prdele! Vždyť ten idiot doslova projebal tisícovku! Vlastně ani neprojebal, lůzr! Zapálil jsem si a vyfoukl namodralý kouř proti světlům nad naším boxem. Zamyšleně jsem proti světlu sledoval jak se kouř proplétal do sebe a pozvolna náhodně měnil tvary. Představoval jsem si, jaký by to bylo v alternativní dimenzi, kdyby rastafarián nebyl takový zkurvený hovado a namachrovaně bysme si dávali panáka vizoura před odchodem pro matro k Lupovi.
„Hej, proč se tváříte jako na funusu?“ pronesl povědomý hlas za námi, který se rychle přibližoval. Poznal jsem ho. Radši jsem se ohlédnul, abych se přesvědčil, že to byl opravdu on. Hlas patřil Joelovi, jednomu z nejšikovnějších a nejschopnějších feťáků, který kdy chodili po našem hoodu.
„Čau, kámo,“ pozdravil jsem bez nálady. Marley jenom koukal smutně před sebe a zpytoval poslední zbytky svědomí, který stejně nejspíš ani neměl. Spíš litoval smutný a osamělý hoňky plný chemický zoufalosti, kterou si krátil celý dnešní dopoledne. Joel si přisedl k nám do boxu a típnul cigáro do popelníku.
„Tenhle kokotek nám prosral všechny peníze na koštung, dýlung i samotnej kauf. Jsme úplně nahraný,“ uvedl jsem nasraně Joela do naší nezáviděníhodné situace a ukázal palcem na Marleyho, kterej působil jako sedící hromádka neštěstí.
„Tak to jste asi hodně v prdeli, co?“ Joel by se určitě rád zazubil, kdyby mu nějaký zuby vůbec zbyly. Spoustu jich nechal v kouření krystalovýho pika a ten zbytek mu vylámali metropolicajti, když ho sem tam propleskávali při šťárách místní drogové smetánky. Promnul si nikotinem zasyflený vousy a vytáhl z kapes krabičku cigaret s telefonem, který ležérně pohodil na stůl.
„Ne, vole. Sršíme štěstím a optimismem,“ zašeptal Marley a prolomil tím svoje mlčení. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, tak bych se snad i zasmál, protože vidět ho v tomhle stavu se nestávalo běžně. Napil jsem se piva ze sklenice a sondoval situaci. Joel zamyšleně koukal do svojí sklenice piva a Marley si nervózně okusoval černé konce nehtů. Byl nechutnej, ostatně jako vždycky.
„Hele, já možná vím, jak vám helfnout!“ řekl Joel a zasvítily mu oči. Ještě pořád v tom lítal stejně intenzivně, jako včera v noci. Teda spíš ještě ani nezačal přistávat. Podle aury jeho retuchu, to bylo už několik dní.
„No, tak to jsem na tebe zvědavej,“ pokusil jsem se Joela setřít, a ve skrytu duše tajně doufal, že z něj vypadne něco příčetnýho.
„Zrovna včera jsem dělal pro jednoho týpka celkem jednoduchou prácičku. Chtěl vysledovat pár floutků od Růžovýho lotosovýho květu,“ začal Joel vyprávět pozadí jeho mistrovskýho plánu. Oba jsme zpozorněli. Sice to smrdělo kriminálem, ale nebyli jsme v situaci, kdy by bylo dobrý držkovat a neskočit po všem, co nám přišlo pod ruce.
„Ten cápek byl trochu divnej. Buzna, ale fest bohatá buzna. Platil na dřevo a zakládal si na diskrétnosti. Nejspíš nějakej korporát nebo mafián. Nakonec mě vzal k sobě domů a ukazoval mi fakt nechutný péčka, kde hlavní roli hrálo jeho péro v krku mladýho pankáčka. Ten klouček se podobal tady Jayovi,“ uvedl nás do detailů bezzubka a se zaujetím sledoval mojí reakci. Vyrazilo mi to dech. Připadalo mi to naprosto nepředstavitelný. Ráno jsem zažil uličku hanby jako nymfomanka, který se právě zastavil ptákotoč a můj drahej parťák Joel přijde s takhle hovadským nápadem.
„Hele, to radši voberu hned první babičku o důchod na ulici, než abych přeblafnul nějakýmu teplýmu vošoustovi,“ dal jsem najevo svoje rozladění. Naštěstí mě ani na sekundu nenapadlo, že bych ze sebe udělal hračku pro nějakýho úchyla na jednu noc. Sice by asi nebyl problém sehnat neutralizér, kterej by zařídil přesně nula vzpomínek na tu noc plnou nechutností, ale nelákalo mě, že by ten zmrd potom pouštěl video s mojí šukačkou lidem, jako je Joel na potkání. A jen tak mezi náma, sezení se mi docela líbí. Tahle cesta nepřipadala v úvahu. Já jsem Jay, ty debile, mám přece nějakou úroveň!
„Hele, Jayolino, málem ses mě dotknul. Kdybych měl ambice dohazovat bohatejm buznám kloučky, tak už to dávno dělám a rozhodně bych jim nenabízel lůzry, jako seš ty. Zkus zapřemejšlet, co se všechno s touhle informací dá udělat,“ uklidnil mě Joel a odklepl popel z cigarety, kroutil u toho znechuceně hlavou. Marley viditelně pookřál. Byl rád, že je z tohodle jobu venku, nebyl typ na kterýho letěli týpci. No, popravdě nebyl vlastně ani typ, na kterej by letěly holky.
„Můžeme na něj udělat nějakou boudu, v tomhle jsme byli vždycky dobrý!“ přisadil si poťouchle Marley, když věděl, že v týhle fušce nebude muset hnout ani prstem.
„A jak jako, do prdele? Já s tím debilem prostě mrdat nebudu!“ nemohl jsem se zbavit představy šukačky s úchylákem za prachy. Ale neměli jsme moc na vybranou. Kocovina a amfetaminy mi nebezpečně zacyklily mozek.
„Hele, ty budeš jenom vábnička. Prostě se s ním skámošíš a půjdeš k němu domů. Tam ho něčím zbouráš a sebereš mu prkenici. Není to žádná raketová věda, vole,“ pokračoval Joel trpělivě v uklidňování, že se na žádný anální žůžo dobrodrůžo ani nedojde. Jeho plán mi přišel stejně debilní jako na začátku, ale rozhodně o kousek lepší, než bejt zase za šlápotu. Dneska ráno jsem si toho užil až až.
„A ty víš, kde se pohybuje? Přece nenakráčím k němu domů a tím, že bych se od něj chtěl nechat naložit,“ oponoval jsem Joelovi. Ten plán mi nedával smysl. Nedocházelo mi, že někteří týpci prostě takhle fungujou. Zvlášť ti, co si nahrávají svoje prasárny a potom je pouští náhodným návštěvám.
„Jasně, že jo. Vždycky, než dělám pro někoho novýho, tak si ho proklepnu. Každý odpoledne chodí do jednoho baru na Vinohradech. Tam si vybere nějakýho nebožáka a jdou k němu domů točit ty amatérský čuňárny.“ Plán se začínal pomalu rýsovat. Přijdu do toho baru, budu si představovat, že je ten týpek holka a prostě ho sbalím, jako ty zástupy holek předtím. V tom jsem si věřil. Joel nám fakt přihrál kšeft roku! Najednou se mi to zdálo neprůstřelný.
„Pojedeme půl na půl, vy jste v prdeli a já si tý informace jako náležitě cenim. Jay si bude muset máknout, abyste si vydělali na ten matroš, kterej tu chcete večer prodávat. Prostě mu nasypeš trochu roháče, co u sebe nosím pro opravdu speciální příležitosti a budeš si s ním muset poradit, než bude v limbu a potom mu vybereš kapsy!“ dokončil Joel svojí myšlenku a stvrdil to vítězoslavným típnutím vajglu do popelníku. Chvíli jsem koukal zamyšleně na mobil, který nervózně přeskakoval z ruky do ruky, než skončil pohozený na stole.
„Jsme úplně v prdeli, nic jinýho nám stejně nezbejvá. Jdu do toho!“ usmál jsem se na Marleyho, kterej konečně nabíral zdravou barvu v obličeji. Joel odběhl k baru pro tři panáky vodky. Hned jak je přinesl, padl přípitek a dorazili jsme ty větráky piva, který se mezitím se změnily z milovanýho europiva do typický ostrovní břečky bez pěny. Oblíkli jsme se a vyrazili k Joelovu autu. Cestou jsme si dali ještě několik zastávek, kde Joel řešil svoje pofiderní kšeftíky a my mezitím vyhulovali v autě jeho trávu.

Čtvrtek 13. února 2059 19:02

​Přijeli jsme před vinohradskej buznabar, o kterým Joel mluvil v klubu. Ti dva kokotci zůstali v autě, poslouchali reggaeton a vyštípali mě z něj ven. Teď už ta sranda zůstala celá na mně, dával jsem všanc svoje anální panenství. Všechno jenom pro to, aby si pár desítek lidí mělo dneska večer co cpát do nosu. Nasadil jsem si svoje oblíbené černočervené brýle RayBan. Na ulici už svítily lampy veřejného osvětlení, stmívalo se. Viděl jsem sice úplný hovno, ale připadal jsem si díky tomu dobře a dodávalo mi to sebevědomí. Vyrostl jsem na sídlišti, sice lepším, ale pořád to bylo sídliště v metroplexu. Po určitý denní hodině se dalo mluvit o štěstí, když člověk nezakopl o zkedrovaný feťáky. Bylo dobrým zvykem, že rodiče svoje dcerušky vypravovali do školy s pásem cudnosti, nebo jak se tý odpornosti vlastně říkalo. Čas od času vypukla lokální válka mezi místními gangy, v tu chvíli bylo zcela nemožné chodit ven, pokud teda člověk nechtěl spáchat frajerskou a hlavně úplně debilní sebevraždu. Když jsem ještě chodil do školy, hlavně na základku, tak jsem zákazy vycházení pokaždé ocenil, bylo potom víc času na hraní Síťových simulací. Vinohrady měly celkově jinou náladu, s atmosférou vnějšího města se to nedalo srovnávat. Přehledně vyrovnané činžáky obklopovaly ulici a neonový ukazatel mě naváděl do klubu s příznačným názvem Mlsnej kocour. Sešel jsem pár schodů pod úroveň chodníků a zabral za kliku dveří místa, do kterého bych nikdy za normálních okolností ani nepáchnul. Bohužel Marley včera v noci udělal všechno pro to, aby se normální okolnosti staly pohádkou, kterou jsem se teď uklidňoval.
​ Bylo to přesně takový, jak jsem si podobný místa vždycky představoval. Všude okolo bylo přítmí, kromě neony osvětleného baru. Z repráků vyhrávala hudba, která vyšla z módy ještě v minulým miléniu. Šel jsem rovnou k baru. Joel mi dal podrobnou nalejvárnu o tom, jak to v těhle barech chodí. Doporučil mi oxidovat na baru a flirtovat s barmanem do chvíle, než si mě ten vošoust všimne. Nebylo na co čekat, tohle byla ta příjemnější část našeho ďábelskýho plánu.
​ „Zdarec, jednoho Heinekena,“ pozdravil jsem barmana a rovnou si objednal. Usmál se a roztočil pivko. Mezitím jsem se usadil na barové stoličce a svlékl si zimní bundu, kterou jsem pověsil ležérně za opěradlo. Klub nebyl úplně plný, ale už takhle brzo večer tam bylo živo. DJ vyhrával veselou hudbu, která byla moderní asi tak před osmdesáti lety. Místní osazenstvo si to užívalo a křepčilo okolo diskžokeje. Moji pozornost upoutal pár dvou roztomile vyhlížejících čtyřicátníků, kteří spolu v těsném objetí tančili ploužák. Z nějakého nepochopitelného důvodu na mě působili jako kolegové z práce, co sem chodili na tajňačku, aby se o nich jejich manželky nedozvěděly pravdu, protože by je rozvod zruinoval. Mezitím, co jsem se smířeně se svým osudem rozhlížel po okolí, se přede mnou objevila sklenice s pivem.
​ „Do těhle podniků nechodíš moc často, co?“ zeptal se milý barman a poprosil zároveň gestem o drobné za pivko. Položil jsem mu je i s dýškem do ruky a usmál se na něj. Ty vole, já si to snad užívám!
​ „Moc ne, chodím spíš do centra. Slyšel jsem od kámošů, že je to tu někdy divoký,“ mrknul jsem na barmana, který si zrovna přepočítával právě zaplacené drobné. Tvářil se u toho zamyšleně, počítání drobných mu působilo menší problémy. Nejspíš si nenechal nainstalovat čip na zlepšení vrozených vývojových vad. Byli jsme na tom stejně, já taky kdysi dávno díky mámině benevolentnosti podobnému zákroku odolal, navzdory mým ne úplně uspokojivým školním výsledkům. Nakonec jsem to dotáhl až na vejšku, ale ta kvůli mojí neukojitelný zálibě v šukání, fetování a technu stejně brzo vezme za svý.
​ „Touhle dobou je to ještě vodvárek, větší sranda začíná až po půlnoci,“ odpověděl a začal čistit utěrkou sklenice na víno zavěšené za barem. Pozoroval jsem po očku celý klub a litoval, že nemůžu zaostřit na toho osamělého týpka v boxu na druhé straně klubu. Možnost, že tu vyhniju až do půlnoci mi teoreticky mohla způsobit citelný ztráty v rozpočtu, kterej se po zaplacení pivka na baru významně krátil.
​ „No to se ještě uvidí, jestli tady ještě budu. Záleží, jestli se zabavím.” Mezitím mě zaujaly cigarety vystavené za barmanem a objednal jsem si je. V duchu jsem uslyšel zacinkání starožitné pokladny, která pohltila další nezanedbatelnou část rozpočtu na nákup další várky. Sorry, bez krabičky retek to prostě nedám.
​ „Ještě nikdy se mi nestalo, abych někoho nezabavil,“ ozval se hlas s výrazným sovětským přízvukem. Hrklo ve mně leknutím, ale podařilo se mi v okamžiku se uklidnit. Nadechl jsem se a otočil se. Bingo, tohle musel být on! Vysoký týpek, okolo šedesáti s udržovanou postavou a šedivými vlasy. Usmál jsem se na něj a snažil se při tom nevypadnout z role. Rozbušilo se mi srdce napětím, ta situace nebyla vůbec příjemná.
​ „Fakt, jo? Jsem tady novej, rád se přesvědčím. Jmenuju se Dennis,“ představil jsem se mu. Moje odpověď ho potěšila a podal mi ruku.
​ „Máš opravdu krásné chlapecké jméno. Jsem Mikhail, ale můžeš mi říkat Miku,“ pronesl úlisně a stiskli jsme si navzájem ruce na přivítanou. Měl pevný a sebevědomý stisk. Vzal jsem z barového pultu krabičku cigaret a vytáhl si cigaretu. Nezaváhal ani na vteřinu a bleskově mi připálil. Potáhl jsem si a napil se piva ze sklenice, která mezitím odpočívala na baru. Bonviván si nonšalantně přisedl na barovou stoličku vedle mě.
​ „Odkud jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Mám v oblibě mladé, alternativní chlapíky. Provozuji populární soukromý kanál na Síťovém data streamu. Nechtěl by sis přivydělat?“ navrhl mi a objednal si víno do jedné ze sklenic, které barman před chvíli pucoval utěrkou. Vyfoukl jsem kouř z cigarety a vzápětí naše sklenice břinkly o sebe přípitkem.
​ „Jsem z kraje metroplexu. Tady v centru jsem úplně poprvé. Co by to obnášelo?“ poslal jsem Mikhailovi falešný úsměv. Ten blbeček si určitě právě připadal jako alfasamec první kategorie. Škoda, že u toho vypadal jako úchyl, co mlsně čeká, až sbalí kolouška a zprzní ho sjetýho u sebe doma. Začala mi docházet krutá analogie mezi jménem baru Mlsnej kocour a prasárnou, kterou tu Mikhail každej den provozoval.
​ „Můžeme zkusit spolu udělat několik scének. Bude se ti to líbit.” U slova líbit přidal na důrazu, naskočila mi z toho husí kůže. Nemohl jsem to teď posrat. Zaráželo mě, jak šel na jistotu. Určitě měl za lubem něco v záloze, aby mu to pokaždý vyšlo.
​ „To mě zajímá, vždycky jsem si přál bejt slavnej.” Nečekaně rychle jsem se dostal do polohy slávychtivé naivky, omotával jsem si ho okolo prstu. Napil jsem se piva a drze vyčkával, co z něj vypadne dalšího.
​ „Můžeme zajít ke mně do studia. Ukážu ti, co dělám. Je to tady kousek, za rohem,” přitlačil, nevěřil bych, že to ještě půjde ještě víc. Ten hnus z něj byl doslova fyzicky cítit. Radši jsem se ještě jednou na kuráž napil a seskočil z barové stoličky.
​ „Co by to bylo? Jsem tu teprve deset minut. Třeba se zabavím líp tady,” provokoval jsem ho. Chtěl jsem ho trochu potrápit, bavilo mě mu to nedat zadarmo.
​ „Normálka, nějaký kouření, pasiv, aktiv. Co si vybereš, mám docela slušnou zásobičku všeho možnýho. Máš rád speed?” Mikhail uměl moc dobře lákat chlapečky do svý perníkový chaloupky. Trochu starší, sovětská, přibuzlá verze Pierra Woodmana pokračovala dál v namlouvacím rituálu.
​ „Tak, zkusit to můžeme. Co za to?” odpověděl jsem otázkou bez emocí, abych v něm vyvolal dojem, že mi je všechno jedno. Mikhaila podle jeho výrazu v obličeji udivilo, že jsem si řekl hned o peníze. Asi byl zvyklej na to, že mu ti chlapečci skákali šipky do postele za pár šňupanců amfetaminu. Nenechal jsem se vyvést z koncentrace. Zalovil v kapse dobře padnoucího saka a vylovil peněženku z krokodýlí kůže. Překvapil mě, skutečná kůže byla docela vzácnost. Musela být starožitná, ještě z minulého století.
​ „Mám tu dvě stovky. Další dvě až bude po všem,” nabídl a ukázal dvě stoeurovky mezi nepřirozeně dlouhými prsty. S hranou zbrklostí jsem mu je vytrhl z ruky a chtivě si je nacpal do kapsy. Minul jsem se povoláním, měl jsem se dát na herectví. V duchu jsem toho sovětskýho bastarda proklínal, za tak málo bych se v životě neprodal.
​ „Oukej, jdeme na to,” řekl jsem a dopil na ex zbytek piva. Oblékl jsem se do bundy a rozloučil se s barmanem. Z jeho výrazu jsem vytušil, že to nebude jenom obyčejná píchačka pro soukromej kanál na Síti. Počkal jsem až Mikhail domluvil zaplacení lístku na svém účtu. Vytratili se z klubu pryč. Venku jsme šli nenápadně vedle sebe. Ohromilo mě, jak je Praha v centru klidná. Bylo slyšet jenom křupání směsi sněhu a písku se solí, jak jsme po ni procházeli. Cestou jsme si povídali o všem možném, vlastně ale o ničem opravdu zajímavém. Snažil se být příjemný, ale jeho vystupování na mě působilo jako maska. Maska kanibalského šamana těsně před tím, než začne lidožravý rituál.

Během několika dalších minut jsme dorazili před jeho dům. Odblokoval dveře otiskem dlaně a vstoupili jsme do chodby příjemně zrekonstruovaného vinohradského činžáku. Mikhail prolomil nervózní ticho, které mezi námi na chodbě jeho domu zavládlo.
​ „Nahoře u mě se v klidu něčeho napijeme a ty se potom osprchuješ. Potom si trochu přepudrujeme nosy a vlítneme na to.” Odhadl jsem ho přesně, roli hodného strejdy postupně mění za styl sexuálního predátora.
​ „Oukej, nemám s tím problém,” odbyl jsem ho mezitím, co jsme vycházeli schody do druhého patra velkoryse stavěného činžáku. Zastavili jsme se před dvoukřídlými dveřmi jeho bytu. Mikhail zachrastil klíči a odemkl. Divil jsem se tomu, že jeho byt nebyl na otisk dlaně, jako všechny ostatní byty, které jsem kdy viděl. Třeba byl jenom staromódní, obyvatelé centra si v podobných blbostech na úkor bezpečnosti doslova libovali. Vešli jsme do jeho bytu. Byl starobyle zařízený. Retro nábytek nebo dvoukřídlá okna, kterými do potemnělého bytu svítily lampy pouličního osvětlení. Stylovost jeho bytu narušovala všeobklopující aura mrdání a zápach zatuchlého semene smíchaný s chemickou vůní drog. Zavedl mě do obýváku, ucelený maloměšťácký styl narušovaly kamery na stativech a obrovský panel holovize s prostorovou projekci. Usadil mě na koženou pohovku. Otočil se a zalovil v luxusním minibaru naproti gauči.
​ „Co si dáš k pití?” zeptal se a ukázal na právě otevřený minibar, ve kterém bylo velké množství luxusně vypadajících lahví různých tvarů a velikostí.
​ „Máš něco průhlednýho?” odpověděl jsem opět otázkou a nahmatal v kapse kalhot psaníčko s nadrceným rohypnolem, kterým mě Joel vybavil, než jsem opustil jeho auto. Neklidně mi přeskakovalo mezi prsty v kapse. Čekal jsem na vhodnou chvíli, kdy mu ho s gustem vysypu kompletně celý do pití, abych od něj měl pokoj a on si už nemusel dělat dál starosti s obsahem šrajtofle.
​ „Pán je vybíravý, na to nejsem zvyklý,” konstatoval s mírným neklidem a vybíral mezi lahvemi s čirým alkoholem. Některý měly dokonce opravdový korkový zátky. V životě jsem je neviděl. Používaly se totiž buď u nechutně drahých flašek, nebo u historických kousků, ještě ze starých časů. Napadlo mě, že musíme pít z těch, co mají korkové zátky. Drahej chlast si určitě nezkurví oblbováky.
​ „Fíha! Co je ta s korkovou zátkou?” hrál jsem údiv. Mikhaila to zaskočilo, měl už nahmatanou jinou lahev, která znamenala noc plnou vášně a ta mi do karet opravdu nehrála.
​ „To je obyčejná slivovice. Nic, co by tě mohlo zajímat. Naprosto obyčejné pití,” pokusil se vykroutit. Jeho tón hlasu prozradil, že s touhle volbou vůbec nepočítal. Sovětská ruleta mi zatím nevystřelila mozek z hlavy.
​ „Víš, že jsem slivovici nikdy nepil?” usmál jsem se a snažil se všechno uhrát na dojem roztomilýho kloučka. Přece by mu neodepřel panáka výběrového destilátu. Naštěstí neprokouknul můj kalkul a přišel s láhví slivovice k ušáku naproti konferenčnímu stolku u gauče. Do dvou skleniček, které položil na stolek rozlil čirý destilát z lahve. Zvuk vytažení korkového špuntu z lahve mě zvláštním způsobem uspokojil a nenuceně jsem se upřímně zasmál. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšel, určitě si jednou takovou flašku seženu! Musím ji mít doma.
​ „To jsem rád, že tě zaujala. Mám jí po svém otci, dostal ji před padesáti lety, když přijel ze Sovětského svazu na návštěvu k rodičům mé matky na Moravu. To bylo ještě před Exodem. Vlastně jsem ji dodnes ještě neotevřel. Ale s tebou udělám dnes výjimku,” začal Mikhail vyprávět příběh starožitné láhve. Právě jsem trefil jackpot! Důležitou láhev s příběhem by si neposral ani Sovět. Exodem měl na mysli dobu před čtyřiceti lety, když se venkov z ekonomických a ekologických důvodů v celé Evropě začal vylidňovat ve prospěch větších měst a začaly vznikat první metroplexy. Jedním z nich se stal i metroplex Praha.
​ „Děkuju. Vážím si toho,” poděkoval jsem mu a přičichl ke sklenici, kterou mi podal přímo do ruky. Voněla jako by ten alkohol byl z opravdového ovoce. Nikdy jsem nic podobného neochutnal. Těšil jsem se na první doušek. Připili jsme si a ta chuť mě uchvátila. Mikhailovi to očividně zase až tak moc nechutnalo. I když to bylo kvalitní pití, zvedl se mu žaludek a stěží to ustál. Rychle zdrhnul na záchod, kde potom dlouze zvracel. Já si, na rozdíl od něj to pití užíval. Bylo geniální. Bylo mi jasný, že takhle do něj ten rohypnol asi nedostanu. Zachránil jsem se, ale nepodařilo se mi ho uspat. Byla to pořád plichta. V tu chvíli mi došla dokonalá absurdnost naší situace. Dva lidi se navzájem snaží zfetovat oblbovadlama. Salvy zvracení stále neustávaly, znechuceně jsem odložil rozložené psaníčko na konferenční stolek a usilovně přemýšlel nad tím, jak do něj ten roháč dostanu. Během dvou okamžiků mě z přemýšlení vytrhlo zvířecí chroptění. Podíval jsem se na stůl a tam, kde měl být můj rohypnol, se na mě usmívala psí hlava malého zakrslého teriéra, kterej právě sežral koňskou dávku uspávadla. Do prdele!
Zatočila se mi stresem hlava. Jsem nahranej! Mikhail mezitím doblil, spláchnul a šel si vyčistit zuby do koupelny. Sbalil jsem dočista vylízaný psaníčko od roháče do kapsy a začal zběsile vymejšlet plán, jak se dostat z tohodle průseru. Zasranej čokl! Fuj, jedeš, ty chlupatá, smradlavá vobludo! Zaměřil jsem se zpátky na minibar a začal očima vybírat další flašky, který vypadaly, že jsou starší, než dvacet let. Předpokládal jsem, že si sem tahal kluky, který měli hluboko do kapsy a tím pádem nic jinýho, než levnýho vizoura neznali. Tím pádem byly venku ze hry Jack Daniels, Old Smuggler a podobný patoky. Bylo jich pořád docela dost na výběr. Zaujala mě baňatá láhev naplněná brčálově zeleným alkoholem. Mikhail se mezitím vrátil zpátky.
​ „Moc se omlouvám. Zapomněl jsem, že nemám rád slivy. Musím si trochu spravit žaludek. Dáš si koks?” zeptal se během utírání obličeje do županu. Tou bezděčnou činností mě přesvědčil, že kromě županu na sobě nic jiného neměl. Kurva drát! Snad se mi ho podaří nějak vyautovat dřív, než toho uvidím ještě víc!
​ „To je jasný, Miku. Koks se neodmítá! Sypej to sem,” usmál jsem se a po očku sledoval, jestli ten jeho čokl vůbec žije. Děsila mě myšlenka, jestli kokain, kterej bude šňupat na zlepšení nálady, nebude taky náhodou otrávenej. Pes ležel na zemi a pospával, tak snad to bude v pohodě.
​ „To je dobře, vždycky mě to postaví na nohy. Nepustíme si nějaký video, co jsem dělal nedávno?” zeptal se a na stříbrném podnosu začal škrábat zlatou imitací žiletky precizně úhledné lajny koksu.
​ „Jasně! Zvládneš ještě nějaký pití?” zeptal jsem se drze, hrál jsem to na to, že se mu moje vystupování líbí. Mikhail si šňupnul si řádnou lajnu kokainu a ukázal ledabyle, se sovětským šarmem, prstem směrem na bar. Pochopil jsem, že si tam mám dojít sám a nemám ho s tím otravovat. Aspoň mi ten vocas nebude kérovat do vybírání flašek, jasná výhra. Když jsem se podíval na tu zelenou láhev, decentní výherní melodie se změnily na uřvaný jackpotový fanfáry. Podle etikety to byl sto let starý absinth. Vzal jsem ho obřadně do ruky a opatrně ho ukázal Mikhailovi, který cosi mezitím lovil v hlubinách svého osobního terminálu napojeného na holovizi.
​ „Absinthe, přes osmdesát let starý. Výborná volba. Někdy může způsobovat halucinace, ale to není nic, co by nám teď zrovna vadilo, že?” okomentoval láhev v mé ruce. Usmál jsem se na Mikhaila a nalil do skleniček. Po odložení lahve na stůl jsem si sedl na gauč a natáhl si do nosní dírky další dnešní šňůru. Tahle byla o dost lepší, než moje několik týdnů starý zásoby. Mezitím začala v holovizi hrát scéna, která mi libidlo fakt nezvedla, spíš naopak. Andělsky vypadající klouček, sotva zletilý, si cpal z Mikhailova pohledu jeho ptáka až po koule do krku. Prostorové reproduktory přehrávaly charakteristicky mlaskající kloktavé zvuky, ze kterých se mi zvedal kufr. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem viděl něco podobnýho. Musím ho nějak rychle dodělat, nebo takhle bude za chvíli cvičit na mě.
​ „Férový mrdání. Kolik lidí to už vidělo?” zeptal jsem se Mikhaila a snažil se tu scénu podprahově vytěsnit z hlavy. Zase předvedl ten jeho strašnej slizkej úsměv.
​ „Asi sto deset tisíc. Placených.” Bylo vidět, že mu můj dotaz udělal dobře. Napil jsem se absinthu ze skleničky a znalecky přikývl. Vtip byl v tom, že jsem vlastně nechápal na co vůbec kývu. Bylo to málo nebo hodně?
​ „To je slušný, za kolik máš jeden přístup?” předstíral jsem zájem. Sto tisíc lidí, kteří platí za znásilňování chlapečků mi přišlo jako celkem velký ansámbl prasáků. Podle mě ale spíš kecal, aby vypadal jako velký zvíře. Pravděpodobně to nebyla ani desetina.
​ „Mám dobrý postavení, jeden vychází zhruba na pětatřicet.” Napil se absinthu a bez dalších pochybností se mu začaly výrazně zpomalovat reakce. Ten hoša blbě snášel chlast a ještě navíc nepočítal s tolika obstrukcema mezi příchodem a zásunem. Bylo to na dobrý cestě. Začalo mi být horko, sundal jsem si mikinu a sjel další čáru toho prvotřídního matroše. Už jsem necejtil skoro půlku ksichtu.
​ „Opatrně. Tohle je kvalitní zboží. Není to ředěné, je přímo z Kolumbie. Říkali o tom, že je to devadesátiprocentní!” Jeho výstraha mi byla u prdele, moje tělo za posledních pár měsíců snášelo mnohem víc sraček z ulice. Předávkování bylo to úplně poslední, čeho bych se teď zrovna bál. Málokdo by mě zdolal. Věděl jsem, že s takovou, co před chvílí předvedl mu tutově ani nehoupne. Dopil jsem skleničku absintu a hlavou mi bleskl geniální nápad. Prostě toho pitomce upiju do bezvědomí! Scéna v holovizi se změnila na něco fakt příšernýho. Hlavní roli hrálo škrcení páskem a řachání nasucho zezadu. Bylo mi z toho šoufl, ale zároveň jsem příjemně hučel kokainem. Byl to jeden z nejvíc rozporuplných pocitů v mým životě. Jestli nějak mělo vypadat peklo, tak rozhodně takhle. Se sovětským úchylákem v nevkusným rusky vypadajícím bytě, puštěným gaypornem a nekonečnou zásobou prvotřídního koksu. Prostě všechno špatně.
​ „Hele. Víš, jak pijou velký kluci, co to mají rádi takhle drsně?” podíval jsem se na Mikhaila a palcem posměšně ukázal na holovizní projekci. Někde hluboko uvnitř mi bylo ze sebe samotnýho na nic, ale nic jinýho mi nezbejvalo. Vzal jsem do ruky lahev toho historickýho absinthu a mocně si loknul z láhve. Mikhailovi se to moc nelíbilo, ale ego mu naštěstí nedovolilo jinak. Přistoupil na mojí hru. Doufal, že si loupne povzbuzovač erekce a zvládne další svůj majstrpich bez ztráty kytičky. Podal jsem mu láhev a s gustem sledoval, jak po námořnicku chlastá z té sto let staré láhve.
​ „No vidíš, takhle se to dělá! Mám to rád drsně, ale někdy to bolí. Musíme se pořádně vožrat!” Nechal jsem volný průchod svému hereckému talentu. Mikhaila to asi vzrušovalo, ale už se mi v něm blbě četlo. Měl jsem problém s tím, že nebylo poznat, kterým okem na mě vlastně koukal. Zíral jako vyndanej chameleón. Můj plán vycházel. Sundal jsem si tričko. Mikhail se zvednul a než sáhl po ovladači od holokamer, tak jsem se napil a vrazil mu s nadrženým pohledem flašku zpátky do ruky. Už to do něj moc nelezlo, a právě to bylo žádoucí. Napil se a řekl něco, co znělo jako, že si musí dojít pro nějakej prášek. Polonahý jsem pobaveně sledoval, jak vrávoral směrem do vedlejší místnosti. Nešlo mu to. Jeho patetické vstoupení zakončila tupá rána. Ten klobásník se skácel k zemi. Měl jsem vyhráno, nejspíš měl alergii na tu slivovici, kterou jsme začali a zbytek dokonal vysoce alkoholický absinth. Díky zelená vílo! No, a ten koks tomu asi taky nepomohl.
Oblíkl jsem se, sesypal si do pytlíku od ranního speedu skoro celou hromadu koksu toho prasáka a zkontroloval, jestli zapnul holokamery. Naštěstí to nezvládl. Prohledal jsem jeho sako a vytáhl koženou peněženku, měl tam skoro čtyři tácy. Dost na to, aby nám zaplatil další večer v klubech se zásobou od našeho dealera. To porno jsem nevypínal a pustil ho naopak co nejvíc nahlas, aby si to mlaskání, hekání a sténání užili s plnou parádou i sousedi. Sbalil jsem skleničky s otisky, flašku s tou dobrotou a konečně zmizel z toho strašnýho bytu. Bylo by mi toho zmrda i líto, ale když si vzpomenu na to video, tak může bejt rád, že jsem si přišel jenom pro škváru a nedopadnul mnohem hůř. Mikhail nebyl dobrej týpek. Nezasloužil si moje slitování, vlastně ani nikoho jinýho.
​ Marley a Joel seděli v autě zaparkovaném nedaleko gaybaru a zrovna při mém příchodu hulili jointa. Naskytl se mi vlastně stejnej pohled, jako když mě před necelýma dvěma hodinama vyhodili z auta.
​ „Tak co, Jayolino?” zeptal se netrpělivě Joel. Hodil jsem po něm pytlík plnej prvotřídního koksu a zavelel k odjezdu. Auto se rozjelo a vítězně jsem rozházel pětiseteurovky po autě, bylo jasný, že se dnešní mise povedla. To bylo poprvý, co se mi podařilo utéct hrobníkovi z lopaty. Během půl hodiny jsme dojeli zpátky do hoodu. Mezitím mi dojížděla koksová euforie. Rozloučili jsme se před Lupovým barákem s Joelem, který nás vysadil z auta. Vydali jsme se sehnat nějaký matro na večer. Noc byla ještě mladá.