Neřezaná paráda

Čtvrtek 13. února 2059 21:09

Stáli jsme u dveří do bytu našeho vařiče. Frajera, kterýmu nikdo v hoodu neřekl jinak, než Lupa. Byl to takovej nenápadnej týpek, kterej umně využíval klamu svýho těla. Kvůli tomu, že si měl dva roky zpátky odkroutit flastr v base za vaření speedu a nenastoupil do výkonu trestu, mu přestala platit Občanská identita. Nemohl si tím pádem nechat spravit oční vadu, kterou si odnesl z vaření těch sraček, co potom prodával dál. Bylo dost k podivu, že si to nenechal spravit u nějakýho soukromýho pouličního doktora. Vždycky, když na to přišla řeč, tak tvrdil, že těm zasrrranejm rrrákosnickejm žžžezníkům nevěří. Z toho důvodu nosil brejle, který vypadaly jako dna od lepších jogurtových sklenic. Vypadal srandovně, ale nebyl to žádnej komik a vytáčelo ho, když se téma hovoru stočilo na jeho brejle. Vzhledem k tomu, že to byl jeden z nejlepších vařičů na sídlišti, tak jsme si ho museli předcházet. Prdelky jsme si tedy z něj dělali pokrytecky až u nás doma. Jak jinak, než při pytlování toho svinstva, který nám prodával a jehož vaření mu odjebalo oči. Dokonalej feťáckej koloběh hada, kterej sám sobě požírá ocas. Další ze skutečných srdceryvných příběhů našeho milovanýho hoodu. Až jednou pověsím dráhu drogovýho dealera na hřebík, tak budu mít pořad v infovizi o těhle existencích.
Marley několikrát za sebou neurvale zazvonil. Během okamžiku se za dveřmi ozval lomoz. Ošuntělý panelákový dveře do bytu zasazený v jednolité betonovo-panelové zdi se otevřely a za nimi se objevil nevrlý Lupův ksicht. Od poslední návštěvy na něm přibylo pár strupovitých boláků navíc.
„Nazdarrr, vy zmrrrdi. Copak vás přivádí?” zaráčkoval Lupa, kterýmu bylo jasný, že jsme si nepřišli popovídat o o data streamových celebritkách nad kafíčkem se sušenkama. Vešli jsme do jeho skromně zařízeného bytu. Interiér jeho příbytku, který spíše připomínal squat, nebyl moc udržovaný.
„Máte štěstí, že jste mě tu chytli. Celej den jsem makal ve varrrně,” pokračoval v ráčkování a usadil se v nevelkém bytečku na otrhaný gauč naproti zábavnímu terminálu s velkou obrazovkou a síťovým headsetem, kterej ležel vedle něj na stolku. Vedle techniky bylo položené zrcátko s větší hromádkou nevalného žlutobílého svinstva.
„Hele, tyhle sračky bys neměl fetovat. Jebne ti z toho,” zaprudil jsem si při ukazování na znečištěnej matroš ležící na zrcátku. Tohle by se měly učit děti už ve školce, že matro takový barvy do nosu nebo žíly fakt nepatří.
„Víš hovno, co je dobrrrý, ty hovado! Přišli jste si prrro něco, nebo tu jenom prrrudíte, vy zmrrrdi?” odpálkoval mě Lupa a podrbal se hluboko v teplákách mezi nohama. V duchu jsem byl ohromen rapovou flow jeho ráčkování - dobrrrý, prrro, prrrudíte, vy zmrrrdi. Byl by to zarrručenej rrrapovej bangerrr.
„Tak jasný, máme lepší plány, než si tady s tebou povídat o nekonečnejch seriálech na Síti,” zašklebil se Marley a málem si při zapalování cigára opět zapálil dready. Měl by to nosit pořádně zagumičkovaný, nebo se takhle brzo upálí zaživa.
„To je dobře, že jste přišli jenom na skok. Má přijít Gerrrda na mrrrdaní,” vysypal ze sebe Lupa, když se zvedal z gauče a odešel do vedlejší místnosti pro trezorek, kde schovával matroš na prodej a pracně vyvařený eurovky.
„Nevím, kámo, jestli se dá řikat šukání za párno mrrrdačka,” pousmál jsem se při vytahování ruličky eurovek z taštičky na zimní bundě.
„Drrrž hubu, debile,” umlčel mě Lupa a přinesl trezorek, který záhy otevřel a ukázal jeho zásoby, „co to bude?” pokračoval při ukazování na narvaný balíčky s koksem a speedem. Asi ho trochu vytáčel fakt, že jsem byl v hoodu vyhlášenej lamač dívčích srdcí. Ono na tom nebylo nic tak světobornýho, stačilo kdyby člověk nebyl ráčkující dement a měl aspoň nějaký základní hygienický návyky. Stejně by ho bylo na šukání škoda, vařil fakt parádní matro.
„Bereme dneska za víc, zadařilo se,” řekl jsem s úsměvem Lupovi, když jsem po něm hodil svazek několika stovek a padesátek. Dohromady to dělalo tisíc Euro.
„Tolik peněz u vás není norrrmální, vybrrrali jste doma rrrodičům kasičky? Vždycky jste tu sockovali na komisi a najednou máte takovej balík!” zase se ozýval Lupův tradiční záchvat paranoie.
„Zadařilo se nám. Potkali jsme nějaký roštěnky, co si sjíždí nosánky už od rána a vykoupily nás,” pohonil si ego Marley. Ještě jsem na něj byl trochu nasranej, protože se mi nedařilo vytěsnit z hlavy vzpomínky uplynulých několika hodin. I když jsem zabodoval na Vinohradech, pořád mě nepřešla chuť ho nakopat do prdele.
„To je mi jedno, komu to dáte. Vemte si po tžech a šesti a potom vypadněte!” Lupa dneska neměl svůj den. Poslechli jsme ho a po krátkým rozloučení zmizeli z jeho smrdutýho krcálku. Smrdělo to tam chemickým potem a zapařenejma koulema. Tentokrát jsme se rozhodli, že mojí poctivostí vykoupený nákup nasaklujeme u mě doma. Cestou domů jsme na akademické úrovni debatovali, jak asi může vypadat chemická šukačka mezi Lupou a tou jeho Gerdou. Oba byli doslova a do písmene výstavní smažky. Jeden měl nevyčerpatelný zásoby matrrra a ta druhá zase pořád matrrro vyžadovala. Spolu tvořili dokonalou synergii, byla to typická love story z našeho hoodu.

Doma byla větší pohoda než u Lupově zasmrádlým brlohu. Deska s technem bouchala z mýho gramofonu a představovala ideální kulisu k přípravě práce na večer. Prokládali jsme to ukradeným absinthem, kterej nás při každým upití zahřál na několik minut u srdíčka. Mě dokonce dvakrát, protože jsem s každým douškem oslavoval záchranu svýho kaďáku. Šlo nám to rychle od ruky a během dvou hodinek bylo hotovo. Zavibroval mi telefon, znuděně jsem ho vzal do ruky. Přišla mi zpráva, byla od kámoše Hanse. Stálo v ní, že se vrátil Agawara z vězení a vyrazil po obligátní zastávce v místním hampejzu rovnou do klubu.
„Ty píčo! Agawaru pustili dneska z basy,” okomentoval jsem Agawarův návrat překvapeným zvoláním. Marley zpozorněl a hodil po mně zrovna dokončenou krabičku s matrošem na prodej.
„Tak to se dneska pořádně zmatláme, máme co oslavovat!” zaradoval se Marley sedící na mý posteli. Byl opřený o zeď, na které visela ukradená cedule s nápisem zákaz kouření a zapálil si jointa. Ten model krásně voněl. Zvedl jsem se z gauče naproti hulícímu rastafariánovi a došel si natočit vodu do skleničky, abych mohl dál uchlastávat z absinthu. Měl jsem už solidně nakoupeno a kručelo mi v břiše. Přepadla mě chuť si dát něco k jídlu, ale zároveň nebyla tak strašná, abych hlady zpucoval tu nechutnou, několik dní rozjedenou, instantní večeři v lednici. Cestou do klubu se budeme muset někde zastavit pro jídlo. Vrátil jsem se zpátky do svého pokoje, kde se Marley vlnil v rytmu dubu a vychutnával si jointa. Začínal jsem pociťovat nadrženost vyrazit ven, připomínala mi zvláštní formu úzkosti padesát na padesát smíchanou se vzrušením. Tohle se mi stávalo pravidelně před mejdanama, který se potom zpětně ukázaly jako legendární. Přemluvil jsem Marleyho, aby toho špeka už konečně típnul do popelníku a vyrazili jsme konečně do víru hoodu, kterej nikdy nespí!
Venku mrzlo. Šli jsme s Marleyem vedle sebe po hlavní třídě lemované korporátními budovami a okrajem našeho sídliště. Zastavili jsme se u stánku s kebabem. S Amirem, kterej tam dělal ten nejlepší kebab v hoodu, jsme se znali asi rok. Jednou nás poprosil o gram hulení, tak jsme mu ho ve zhulený letní euforii bezděčně dali a on se nám za to odvděčil nejnacpanějším wrapem bez zeleniny, co jsem kdy viděl. Fakt nekecám, byl to strašnej macek. Někdy s náma po šichtě zašel na pár piv do klubu, kam jsme zrovna mířili. Dneska měl šichtu, ale nemělo to vliv na jeho chuť si nafutrovat čumák naším zbožím.
„Kluci, nemáte tam nějakou dobrotu? Už makám třetí tejden v kuse a pomalu mi docházej fofry,” zeptal se Amir a ukázal na unaveně rotující štangle geneticky vypěstovaného masa v grilech ze kterých sálalo příjemné teplo. Byl to komický pohled vidět zpoceného přičmoudlýho týpka v tričku ve stánku s kebabem a naproti nás dva nabalený v zimních bundách v totálním mrazu.
„To je jasný, kámo!” kývl jsem a hodil po Amirovi do stánku psaníčko s říznutým matrošem. Ty neřezaný jsme si schovávali jenom pro ty nejspeciálnější zákazníky. Podal mi na oplátku wrap s masem bez zeleniny a čtyři pětieurovky. Potom se zamilovaně podíval na psaníčko a jeho výraz beze slov prozradil, jakou z právě proběhlého obchodu měl radost. Plácli jsme si na pozdrav a pokračovali dál v cestě do klubu. Hood měl svoje kouzlo - špinavý a vysmažený kouzlo. Vyrůstání tady nebylo nejpříjemnější, ale kdo si na tohle panelákový sousedství zvykl, už nikdy by ho za žádnou cenu neopustil. Nebyla to ideální líheň korporátů. To byl taky jeden z důvodů, proč naši radši žili tady a ne někde ve vnitřním metroplexu. Asi jim stačilo trávit čas s kreténama v límečkách během pracovního dne. Natož žít mezi nima v centru a nedejbože se s nimi kámošit. Opravdovej život byl tady. Kdy se to vlastně v nich zlomilo, že vyměnili svůj život za práci pro korporaci a takhle je to sežralo zaživa?
„Hele, za co vlastně zašili Agawaru?” zeptal se Marley při vydechování vaporizované páry marihuany. Výpar se společně s mrazivým vzduchem formoval do mocného dračího dechu, který zvolna mizel za námi.
„Porval se při šťáře v klubu s fízlama. Byl nafičenej hyperákem a zabavil tím tyjátrem celý zásahový komando. Docela se divím, že ho pustili už teď. Řikalo se něco o tom, že dostane minimálně pět let,” odpověděl jsem mezi hladovým ukusováním kebabu.
„Hele, není ti divný, že ho pustili ven už po půl roce?” kontroval Marley po natáhnutí další dávky trávy z vaporizéru.
„Vůbec, určitě bonzoval. Měli bysme si na něj dávat bacha. Od nás nedostane za prachy ani krystal,” zakonspiroval jsem si. Stejně už touhle dobou bude zbouranej matrošem od někoho jinýho. Neonový poutač klubu se vynořil ze zimní tmy před námi. Naše cesta byla téměř u konce.

Dorazili jsme před vchod do klubu a vyhazovač nás na oko ledabyle prohledal. Vzal si od každýho bůra vstupný a pustil nás dovnitř. Sešli jsme po schodech do podzemního labyrintu chodeb, kde nás už uvítala ozvěna pomalejší, pumpující hudby. Miloval jsem, když se takhle z dálky neslo dunění techna. Na baru zevlákovalo pár lidí, ten největší nápor na nás teprve čekal. Koupili jsme si pivka a zasedli do boxu, ve kterým jsme ještě odpoledne propadali beznaději. První kunčaft na sebe nenechal dlouho čekat.
„Čus, kluci. Máte nějaký fofry?” zeptal se Daniel a přisedl k nám do boxu. Dneska vypadal trochu jinak než posledně. Měl na očích gigantické černé brýle, které vyšly z módy tak před deseti lety a měl pro to svůj důvod. Tipnul bych si, že dostal nakládačku od nějakýho svýho zákazníka. Seděl vedle mě a během chvíle podezřívavého zkoumání mi to docvaklo, brejle schovávaly brutální zánět očí. Měly důmyslně zakrýt ložiska hnisu, ze kterých mu vytékaly lepkavé čůrky výtoku.
„Ty krávo, co jsi kurva dělal? Vypadáš fakt strašně,” zeptal jsem se trochu netaktně Daniela. Ten si beze slov sundal brýle a naskytl se nám pohled na nejnechutnější věc, kterou jsem dneska viděl. A to jsem dneska viděl nechuťáren na měsíc dopředu. Od poslední návštěvy u našeho stolu si nejspíš nechal udělat novej wér - chromový oči, ale nedopadlo to úplně podle jeho představ.
„No, do prdele, s tímhle bys mohl jít do obludária!” přisadil si do Danových očí Marley a kopnul do sebe pivo ze sklenice skoro na jeden zátah. Celkem mě překvapila jeho reakce, protože dennodenně sjížděl na data streamech mnohem větší nechuťárny. Spíš chtěl jenom Danovi zatopit.
„Nechal jsem si to udělat u jednoho levnýho pouličního doktora. Netušil jsem, že bude až takovej fušer. Mám tam zánět jako kráva,” sypal ze sebe slova úplně sjetej Daniel. Nepřekvapovalo mě, že byl tak nafutrovanej. Musel mít dost nepříjemný bolesti.
„S tímhle jsi neměl vůbec lízt ven, kámo. Takhle ti ty voči vypadnou,” pokračoval v pruzení rastaman naproti a hodil při tom po Danovi psaníčko říznutýho speedu s jedlou sodou. Tenhle sociál, kterej šetřil i na doktorovi přes oči, by si stejně kvalitní koks nekoupil. Ba co víc, ani by to po těch všech alpskejch sjezdovkách perníku se speedem neměl nejmenší šanci ocenit.
„Ale hovno, dal mi na to záruku. Prej by to mělo bejt do tejdne v pohodě,” bránil se Daniel, když hladově chňapal po psaníčku s tou sračkou a obratem kvapně odpočítával bankovky, které namyšleně hodil na stůl před Marleyho.
„Hlavně bys na to měl žrát antibiotika, máš to totálně zasyflený hnisem,” poradil jsem Danielovi a radši odvrátil svoji pozornost do telefonu. Daniel si nasypal trochu speedu na nehet u palce a hrudku hladově vyšňupnul.
„Jayi, slep si tu auru, máš jí rozbitou! Čau klucí,” zakýval trhaně hlavou Dan při několikátým dnešním amfetaminovým nájezdu a odběhl zpátky do labyrintu chodeb klubu. Ukázal jsem za jeho zády na rozloučenou sprostý gesto prostředníčkem a ukazováčkem. Za tu auru jsem ho poslal do prdele, potom mi byl konečně zaslouženě volnej.
„To je strašnej kretén,” zavrčel Marley a zapálil si cigáro. Odhodil jsem telefon zpátky na stůl a napil se. Představa, že budeme celej večer obskakovat takový hovada boží, mě upřímně srala. Budu se muset dneska kurevsky zbourat a nebo sbalit nějakou čubku, abych to tu dneska ve zdraví přežil. Klidně bych bral obojí, v tom se meze nekladou.
„Tipuju, že se mu ty voči nejpozdějc zejtra poserou. V horším případě mu z toho ksichtu vypadnou úplně,” odhadl jsem zběžně životnost Danova nového implantátu. Ne, že bych s tím měl nějakou extra zkušenost, ale něco tak nechutnýho jsem dlouho neviděl. Na implantátech šetřili ti největší magoři a kolenovrti.
„Stejně to má maximálně na to, aby viděl na postavený čůráky v dark roomech,” zabil celou příhodu cynicky Marley a típl cigaretu do popelníku. Radši jsem zvednul kotvy a šel se vychcat na záchod. Držel jsem to od chvíle, co jsme odešli z mýho bejváku. Cestou zpátky jsem potkal punkerku s čírem z rána a její kámošku.
„Čusík, čumáčku, tak co? Povedlo se vám to sehnat?” zeptala se a dala mi pusu na tvář. Slova, který vypouštěla z pusy mě neuvěřitelně iritovaly. Prej čusík a čumáčku, takhle lidi s mozkem přece nemluví! Ta holka mě zas a znovu přesvědčovala o tom, že punk je pro ní jenom zkurvená póza. Pohladil jsem ji po zadku a strčil jí do zadní kapsy kalhot dva protekční pytlíky neřezanýho speedu, který jsem si schovával pro speciální klientelu. Ani ne tak z osobních sympatií, ale protože mi ty peníze na drogy ráno vytrhly trn z paty. Tak dobrá, aby si sáhla na koks toho sovětskýho buzeranta z odpoledne, ale zase nebyla.
„To je jasný, kočko. Celej den jsem neřešil nic jinýho.” Tentokrát jsem zase tak moc nelhal. Při vzpomínce na Mikhailova domácí videa se mi stahovaly koule do břicha úzkostí a radši jsem vzal obě holky na bar. Padla objednávka panáků tequily a rundy Heinekenů pro všechny. Přisedli jsme si zpátky k Marleymu do boxu a připili si na zdraví nás všech, bohem zapomenutejch smažek v hoodu.
„Hele, kdo tady dneska vůbec hraje?” zeptala se kámoška punkerky.
„A není to jedno? Stejně sem chodí všichni jenom mrdat a fetovat,” odbyl Marley holku, která mu včera přivřela ptáka do domovních dveří. Dusno mezi těma hrdličkama, by se dalo krájet. Každopádně jsem cenil Marleyho kuráž. Psaníčka matroše po kapsách vystřelily jeho ego zase zpátky do nebes. Ten kluk byl zase šťastnej a spokojenej.
„Dneska se určitě za gramce na celou noc nakýbluje Agawara, dneska ho prej pustili z basy a šel rovnou sem,” odhadl jsem dnešní složení hudebního repertoáru.
„Tak si dáte asi pinčes, ne? Vaše celonoční sety byly legendární. Větší masakry jsem v životě neslyšela,” punkerka se zazubila a pod stolem mi hladila vnitřní stranu stehen. Měla na mysli asi období, kdy jsme po uši narvaný speedem váleli až do rána starý fláky hardcore techna. Ta noc byla pěkně dlouhá, před ránem svítalo mezitím asi třikrát. Šňůra speedu každou hodinku dodávala diskžokejovi sílu. Starý, dobrý moudro, který platilo už za našich praotců.
„Ne, dneska jsem si nic nebral. Dneska jedu jenom byznys,” odpověděl jsem neutrálně a poklepal na taštičku plnou drog pro místní smažky. Měl jsem spočítaný, že když prodám úplně všechno, tak si vydělám čtyřikrát tolik, než co bych tu kdy dostal za celonoční hraní. A to bylo pro socku, kterou jsem bezesporu momentálně byl, sakra hodně.
„To nevadí, dneska tu stejně řádíme spolu,” pronesla samolibě s úsměvem punkerka, už mě svým přístupem dožírala. Na holku, u který ani nevím, jak se jmenuje, začínala bejt nějak moc rozpínavá. Beze slov jsem vstal od stolu a skočil se podívat do suterénu, pod hlavní podzemní patro, kde byla nechvalně proslavená smažkárna. Naše rutina byla vymyšlená dobře, obcházeli jsme tyhle zapadlý štace každou hodinu na střídačku a většinou už okolo dvou hodin po půlnoci bylo vyprodáno. Sešel jsem dolu po kovových schodech a oklepal se zimou, protože se dole nikdy netopilo. Stejně to tam nikomu nevadilo. Lidi, jestli se jim tak vůbec dalo říkat, by stejně necítili zimu, ani kdyby je zavřeli do mrazáku. Směsice feťáků a pouličních gangsterů z okolí tu měla svojí soukromou svatyni. Mohlo se tu dělat úplně všechno, od inhalování hyperu po skupinový znásilňování, ztělesňovali noční můru všech zodpovědných rodičů. Dorazil jsem do nevelké místnosti, kde stály proti sobě dva gauče, na kterých seděly různý pochybný existence a hráli nějakou karetní hru na stolku stojícím mezi nimi. Když jsem dorazil dostatečně blízko, tak mi došlo, že hrajou poker o variaci různých exotických drog. Tu automatická stříkačka přeplněná z inzulínu na herák, támhle inhalátory Ledu nebo Hyperu. Nejvíc hratelná z těch sraček na stole mi přišla kostka černýho hašiše.
„Čau, Jayi,” pozdravil jeden z hloučku karbaníků a mávnul na pozdrav. Přisednul jsem si k nim. Svoje místo jsem zvolil nevalně, protože stejně nevalně smrděl týpek vedle kterýho jsem zabral místo. Dlouhý vlasy, který si tak půl roku nemyl, mu splývaly na ramena. Frajer si ty vlasy chtěl snad tužil vazelínou, nebo nevím. Zvedal se mi z toho kentusáka kufr. Zrovna několik lidí odpadlo ze sázky, zbyli poslední dva mohykáni. Měli proti sobě dvě karty a týpek, kterej mě zdravil, zrovna pálil a pak otáčel poslední kartu. Rozuzlení pokerové partičky dosahovalo svého vrcholu. Jeden z posledních dvou hráčů vyprskl smíchy.
„Vole, já ti říkal, že to nemáš sázet!” Měl radost, protože vyhrál.
„Ty zasranej hajzle!” zařval jeho zhrzený protihráč a mrštil po něm prázdný půllitr od piva, který se mu s křupáním skla a kostí roztříštil o obličej. Napadená smažka sletěla z gauče, čehož využil agresivnější týpek, který bleskurychle vyskočil přes stůl a mydlil ho zběsile pěstmi do obličeje. Nevěřícně jsem na tu scénu, jak vystřiženou ze špatnýho filmu, koukal a dal se radši do řeči s cápkem, kterej mě prvně pozdravil.
„Koukám, že tu máte veselo,” řekl jsem nejistě a zapálil si cigaretu. Tázaný vysmaženec se podíval na nerovný souboj vedle něj a zrovna ho ohodila krev z nebožáka, kterýho ten agresivnější magor chtěl nejspíš vlastnoručně umlátit.
„Nó, Roňák fakt nerad prohrává. Třicetkrát jsme mu všichni říkali, aby se na to vysral a položil to. Ten dement jel svoje a neposlechnul.” Všiml jsem si, jak to vysmahlo kouká na mojí zapálenou cigaretu. Milostivě jsem mu nabídl novou přímo z papírové krabičky s nápisem Lucky Strike. Poděkoval a položil mi obligátní otázku.
„Máš nějakej shit? Nemáme žádný fofry.” Úplně jsem mu nerozuměl, protože si zrovna zapaloval vysockovaný cigáro.
„Mám tu koks a speed. Luxusní čerstvý zboží. Koksíček je dokonce kolumbijskej, žádná pražská sračka s omítkou z hajzlu,” odpověděl jsem a ukázal rozevřený psaníčko se speedem. Vysmaženci zasvítily oči. Nervozně si poposedl a naklonil se přes stůl aby líp zaostřil.
„Tak čerstvý, že ještě z toho cítíš čistidla?” zeptal se ten další týpek vedle něj. Doslova se mu sbíhaly sliny. Dneska odtud neodejdu s prázdnou, kšeftíčky se hezky rozjížděly.
„Jo, je to dnešní. Zkoušeli jsme to s kámošem před hodinou a jsou to slušný šupy,” zafrajeřil jsem, abych jim to líp prodal. Zase taková jízda to nebyla, ale stejně by to nepoznali, jestli do sebe sypou nesmyslný kombinace drog, který se zrovna válely na stole.
„Bereme dva, zlevníš?” začal smlouvat týpek, kterej mě oslovil jako první. Místo odpovědi jsem zakroutil hlavou a pomalu si strkal psaníčka zpátky do kapsy.
„Ne, počkej, nechtěli jsme tě nasrat. Jasně, že to bereme za plnou,” pokračoval omluvným tónem, který zanikal v dunění techna z horního patra klubu. Usmál jsem se místo odpovědi a hodil po něm dvě psaníčka říznutýho speedu, co jsem nahmatal v kapse. Tyhle smažky byly vždycky jednoduchej deal. Pánové zkoušeli smlouvat, ale měli už tak rozežraný mozky od těch sraček, že by si nedokázali představit situaci, kdybych odešel pryč a nic jim z toho nekáplo. Tichou poštou mi poslali dvě padesátky, který rychle zmizely v kapse mojí mikiny na zip. Když jsem se zvedal na odchod, tak mě ještě týpek, kterýmu jsem právě prodal dva gramy speedu, oblažil pohledem na jeho rozežraný zuby od hyperu. Vypadnul jsem pryč a byl šťastnej, že si šlehnou a vezmou roha někam do víru metroplexu čořit na další fetování. Napadlo mě totiž, že u sebe zrovna nemám žádnou zbraň, elektrickej obušek jsem zapomněl nahoře v bundě. Prošel jsem pečlivě všechny zašívárny a prodal ještě gram koksu za dvojnásobek. Potom jsem to zabalil a vrátil se nahoru k Marleymu. Ty dvě čubky si šly naštěstí přepudrovat nosy a snad si půjdou zapařit, aby od nich byl pokoj. Atmosféra dole mi dokonale zkurvila náladu.

„Co je s tebou? Seš nějakej přepadlej.” usmál se Marley. Kroutil si zrovna dread okolo ukazováčku při sledování nějakýho debilního videa na telefonu.
„Ále, jenom jsem byl dole. Je to tam čím dál tím horší, před chvílí se tam málem zabili kvůli buchně s herákem a dvěma inhlalátorům s hyperem,” shrnul jsem svoje poslední zážitky ve zkratce. Marley si poposedl a napil se ze sklenice. Potom se podělil o svoje zkušenosti s dolním smažkáriem.
„Jsou to hovada, minulej tejden jsem na ty kretény málem tasil vobušek. Prej, že je toho speedu málo. Feťácký vošousti, jsou agresivní hlavně takhle ze začátku, protože ještě nemají špičku.” Odkýval jsem mu to a znechuceně si došel pro pivo. Když jsem se vrátil, stočili jsme téma konverzace jiným směrem.
„Hele, kdo tady vlastně dneska mastí? Hrajou normální techno, ten Agič se ještě nesrovnal se svobodou?” zeptal se Marley.
„Určitě teď někde v dark roomu píchá a futruje chobot. Hrát bude nejdřív o půlnoci. Jakejkoliv čas před půlnocí mu přijde pod jeho úroveň,” shrnul jsem zkušeně průběh první Agawarovy party na svobodě. Pěna v mý sklenici pozvolna padala a dnešní večer ještě pořádně neodstartoval. Byli jsme až moc střízliví. Napadlo mě zahnat chmury na hajzlu a jít si taky trochu užít nefalšovaný klubový atmošky.
„Hele, začínám bejt docela unavenej, to herecký představení v gay klubu mě docela vyšťavilo. Měli bysme si jít doplnit energii,” navrhl jsem Marleymu a doufal, že neprokoukne chuť na speed neohrabaně zabalenou ve výmluvě na únavu. Souhlasně zamrkal a okamžitě pobalil všechny svoje věci na stole. Náhle nás vyrušil důvěrně známý hlas nejlepšího kujebáka ze všech kujebáků v hoodu.
„Nazdar! Vy čůráci! Nechcete se sem rovnou přestěhovat?” pozdravil Joel, kterej konečně zaparkoval auto po svejch pochybnejch kšeftech a naštrádoval si to rovnou na jistotu sem k nám.
„Jsme tady jako doma, vole!” Plácnul jsem si s Joelem a ukázal důležitě ukazováčkem na rozepnutou tašku s naším soukromým kolumbijským koksem.
„Ááá, pánové už startujou!” Zatrsal Joel do monotónně dunící hudby a poplácal mě po rameni. Vzali jsme si pití a vytratili se na nejbližší hajzl. Joel zaklapnul zámek dveří a obratem připravil start dnešního večera na hranatém kapesním zrcátku prostřednictvím našeho soukromýho matroše, kterej jsem mu podal. První si napálil Joel, potom Marley a první kolo jsem zakončil já. Šňup, pálení a byl jsem v pohodě! Cítil jsem, jak se mi do těla vlévala nová energie. Konečně se mi ulevilo od nálady, kterou jsem se nakazil od těch vysmaženejch idiotů dole. Přepnulo mi něco v hlavě a začal jsem usilovně přemýšlet, jak se zbavit tý zatracený punkerky z rána. Ta holka byla poděs. Vlastně ani nechápu, proč jsem s ní minulou noc skončil v posteli. Pravděpodobně jsem se stal obětí svý vlastní nadrženosti.
„Hele, Joeli, kolik tam bylo toho Rohypnolu?” Vzpomněl jsem si na Mikhailova uspanýho psa.
„Asi tak akorát na uspání sto kilový holky. Proč?” odpověděl bezděčně nabuzenej Joel. Zarazilo mě, že to měl přepočítaný na lidskou váhu. Proboha, k čemu to vlastně u sebe nosil? Ty speciální příležitosti se mi najednou zdály jako nebezpečná králičí nora a nechtěl jsem do ní lézt hlouběji.
„Já jenom, že ten prasák Mikhail měl psa a sežral mi všechen matroš pro něj,” přiznal jsem při rýsování další rundy koksových čar.
„Ty vole, nene! Ten asi doštěkal,” vybuchl v zlomyslný smích Joel a odhalil díry tam, kde kdysi dávno byly zuby. Očividně ho to na rozdíl ode mě pobavilo. Ten pes si to nezasloužil, nebyl v plánu. Kdyby o mně natočili film, tak by na konci titulků nemohla bejt uklidňující hláška o tom, že při natáčení nepřišly žádný zvířátka k úhoně. Moje karma zaplakala.
„Neměl sežrat, na co přišel. Byl blbě vychovanej, blbě dopadnul,” přisadil si Marley. Natáhnul připravenou čáru a smotal si dlouhé dready vzadu do drdolu.
„Hele, a jak ses teda toho pitomce zbavil?” vykulil se Joel, když se přestal smát a bral si od Marleyho srolovanou padesátieurovku.
„Prostě jsem toho kreténa přechlastal. Nevěřil jsem jeho flaškám, tak jsem z něj tahal lahve, který byly bezpečně zakorkovaný. Nakonec se zeblil jak prase, byl mimo, dal si čáru tohodle libovýho modelu a já do něj nalil ještě několik nášupů absinthu. Když si chtěl dojít pro povzbuzováka na ptáka, tak s sebou šlehnul na zem a byl v prdeli,” vysvětlil jsem a převzal kokainovou štafetu.
„Hehe, ten kretén měl alergii na chlast. Měls neuvěřitelný štěstí. Kdyby ji neměl, tak by ti rozmrdal kaďák,” uznale konstatoval Joel a zamyšleně se drbal na bradě.
„Stejně je to prdel. Týpek, co tady v Praze klátí kloučky a na tom homosnuffu vydělává prachy, padne po pár panácích chlastu, který má doma v baru,” rýpal při přemýšlení nahlas Marley zbytky kokainu z nosu. Nakonec z něj uválel kuličku a odcvrnkl ji pryč.
„Měl jsem štěstí začátečníka. Vybral jsem láhve, který neměl pajcovaný,” zavrtěl jsem hlavou při zandávání feťáckýho náčiní zpátky do taštičky.
„Hovno. Štěstí začátečníka, prej. To byl prostě vosud. Ten kretén zařve stejně jako jeho debilní čokl. Deme pařit!” utnul veškeré úvahy Marley a odemkl záchod. Za nimi se mezitím naštosovalo pár lidí, co chtělo jít obyčejně na ten záchod močit. Marley jim věnoval několik úšklebků, pár urážlivých gest a šli jsme se podívat na hlavní hvězdu dnešního večera. Klub se pomalu plnil lidma, podíval jsem se na hodinky implantovaný pod kůží a bylo za půl hodiny dvanáct. Jestli Agawara bude dneska hrát, tak jsme měli poslední šanci ho chytit na backstage. Propletli jsme se klubem, pozdravili pár známých od vidění a dorazili k zavřené místnosti, kde fetoval snad každej dobrej DJ z hoodu. Před dveřmi na backstage stál vyhazovač.
„Kam jdete?” podíval se přísným pohledem. Měl dva metry a rozhodně si nechtěl povídat.
„Hele, já jsem tady rezident. Hraju tady skoro každej tejden. Prej je tu Agawara, tak se s ním chceme vidět. Přisypat mu trochu matroše pod nosánek, aby se mu líp hrálo,” začal jsem starou dobrou pohádku o tom, kdo je tady v klubu hvězda. Vyhazovač nehnul ani brvou. Změřil si nás pohledem. Jedinej, kdo se mu byl schopnej podívat do očí byl Marley, kterej byl zhruba stejně vysokej. Ozvalo se cvaknutí dveří a ustoupil nám. Prošli jsme okolo něj do útrob místnosti pro vystupující. Agawara tam byl s mojí starou známou - punkerkou. Seděla mu na klíně a nadrženě mu olizovala ucho. Ta čubka si prostě chtěla nutně dneska zapíchat s DJem. Vůbec mi to nevadilo. Udělalo mi naopak radost, že jsem se jí konečně a bez námahy zbavil.
„Ahoj, Jayolino!” pozdravil Aga a shodil ze sebe tu čubku dolů jako otravný psisko. Ta nevěřícně koukala a tvářila se provinile. Nečekala, že bych si dovolil dorazit za pánem diskžokejem až sem na backstage. Docela se přepočítala. Ještě před půl rokem jsme byli nerozlučná dvojka, asi jako Prd a Zmrd. Objali jsme se na pozdrav a usadili se na gauč a křesla okolo stolku.
„Tak co? Jaký byly mrdačky v base?” zeptal jsem se místo pozdravu. Aga se usmál a otevřel lahev Absinthu, kterou jsem mu podal, už tam moc nezbývalo. Konečně tu nazelenalou tekutinu dorazil a nemuseli jsme se s tím dál tahat.
„Mrdání bylo na hovno, ale to pití je fantastický!” řekl po znaleckém prohlédnutí prázdné historické láhve a zahodil jí někam do útrob místnosti. Ozval se zvuk roztříštěného skla.
„Jo, ta flaška byla s věnováním. Přenechal nám ji jeden holomek, nebyl schopnej ji náležitě docenit,” zaprudil si Marley a začal rýsovat další koks pro Agu. Nemohl jsem přehlídnout, jak se ta holka styděla. Upřímně mě bavil její trapásek, stejně jako mě bavil před chvílí dopitý absinth.
„Jayi, zahraješ si dneska se mnou? Dej si aspoň desku. Bude to nářez, vole!” přemlouval Agawara. Upřel na mě svoje asijské oči a z jeho pohledu jsem cítil, že to myslel srdečně vážně.
„Ale jasný, dvě desky ti určitě zčadim. Jako za starejch časů,” uklidnil jsem ho a pobídl, aby si dal další várku kolumbijskýho národního dědictví.
„Tak čau, já si jdu ještě přepudrovat nos a těším se na vaše hraní,” rozloučila se punkerka a nikdo z nás jí nevěnoval ani pohled. Ta štětka ztratila veškerej respekt i u ostatních. U mě ho ztratila už ráno kecičkama o klubíku.
„Máte nějakej další matroš?” zeptal se Agawara. Dostal zamítavou odpověď s tím, že jsme už všechno rozfofrovali. Mohl bejt rád, že jsme mu dali pokoštovat, ale o fízly za prdelí nikdo z nás nestál.
„Nevadí, docela jsem se tam zklidnil, nakonec mi stačí jenom předbalený jointy z trafiky,” zasmál se a vstal z gauče. Protahoval si záda. Jako před každým hraním. Na otázku, za jak dlouho bude hrát se mi dostala odpověď, že za deset minut. Přesně o půlnoci. Moje předpověd vyšla na minutu přesně, škoda, že jsem se o to nevsadil. Mohl jsem vyhrát nějakou škváru. Plácli jsme si na rozloučenou, že si za hodinku, po dalším kolečku okolo klubu, stavím roztočit pár desek za mixákem.
Odešli jsme z backstage na bar si dát další pivo. Nebylo kam si sednout, tak jsme zůstali před barem. S Marleyem jsme si dohodli rozdělení klubu na dvě poloviny a dohodu zapili čerstvě natočeným pivem. Najednou dunění z reprobeden ustalo. Ozval se nespokojený křik a uměl jsem si představit, že teď lidi po sobě lili pivo z kelímků a dožadovali se dalšího mixu. Vždycky, když smažkám sebereš hudbu, tak se zblázní. Agawara s tímhle pocitem uměl dost dobře pracovat a věděl, že přichází jeho chvíle. Repráky začaly prskat pod nesrozumitelnými zvuky, které připomínaly ladění archaického rádiového vysílání ze vzduchu. Hlukovou stopu protínala rytmická pasáž. Bar ztichnul. Nikdo, až na nás, to nechápal. Rytmus připomínal starý hip hop z konce dvacátého století. Chvíli se zdálo, že hluk ze zvukového aparátu se snaží dav před ním překřičet. Neúspěšně. Věděl jsem moc dobře, co to Aga zkouší. Tohle jsme spolu dělali asi před rokem. Hluk se změnil v rychlé rytmické bouchání a lidi se začali vlnit. Měl vyhráno! Dav byl dokonale jeho. Plácli jsme si s rastamanem a každý se vydal svým směrem prodávat drogy. Sorry, teda dělat z nešťastných existencí šťastný feťáky. Joela jsme nechali za sebou nevěřícně zírat na Agawarovo dílo. Hardcore to byl ale parádní, fakt nekecám.

Zamíříl jsem zpátky do spodního patra a byl pěkně nafičenej. Bušilo mi srdce a nemohl se soustředit na svoje okolí. Nekoukal jsem pořádně před sebe a omylem do někoho vrazil. Tak debilně, že jsme oba skončili zlití pivem od hlavy až k patě. Ta holka navíc uklouzla po rozlitým drinku a kecla si přede mnou na zadek do lepkavé louže.
„Ježiši, moc se omlouvám,” prohodil jsem omluvně, když jsem jí pomáhal zpátky na nohy. Byli jsme oba slušně ulepený pivem. Bylo skoro plný, kurva. Stačil jsem si všimnout jejích uhrančivých modrých očí.
„Ty vole, jsem celá mokrá!” stěžovala si sovětským přízvukem neznámá kráska. Kombinace východního přízvuku a hláška o tom, že je mokrá, mi dokonale zbláznila radar na holky. Změřil jsem si ji pohledem a fakt se mi líbila. Na rozdíl od punkerky bylo na první pohled jasný, že má osobnost. Imponovala mi její nasranost v očích. Mimochodem, východní slovanku jsem taky ještě neměl.
„Je mi to moc líto. Můžu tě pozvat na panáka? Jako omluvu. Bylo by mi ctí,” začal jsem na svoje poměry nezvykle slušně. Byla to nejzajímavější holka, kterou jsem tady za poslední dobu potkal. A že jich bylo.
„Ale jo. Stejně takhle nikam nemůžu. Aspoň uschnu,” usmála se plaše. Potěšilo mě, že mě neposlala do hajzlu. Odešli jsme zpátky k baru a objednali si dva panáky dobrýho hruškovýho destilátu s nějakými drinky na zapití. Našli jsme si pěkně schovaný místo dál od stage, kde se dalo v klidu pokecat.
„Jak se vůbec jmenuješ?” napravil jsem svojí chybu ze včerejška. Už mi nějak ty bezejmenný holky nějak lezly krkem.
„Jmenuju se Lajka, a ty?” odpověděla a prohlížela si se zalíbením panáka s čirou tekutinou.
„Jsem Jay. Teda takhle mi všichni říkají, jinak jsem Jason, ale nemám to jméno moc rád.” K tomuhle jsem se vlastně nikdy nikomu nepřiznal. Všichni v mým okolí věřili tomu, že se jmenuju jenom Jay.
„Jo, to máš pravdu. Měl by ses tak představovat. Jason je divný jméno,” usmála se a pozvedla skleničku k přípitku. Překvapilo mě, že měla lepší způsoby a slovní zásobu, než devadesát devět procent holek v týhle sídlištní feťácký špeluňce. Na chvíli, ale opravdu jenom na chviličku jsem se zamyslel, jestli punkerka už náhodou nekouří Agu pod DJ pultem. Nechal jsem ji hulit dál Agawarova ptáka a vrátil se duchem zpátky k Lajce.
„Tak s tím radši ani začínat nebudu,” odpověděl jsem a vypili jsme poté společný přípitek. Podíval jsem se na tašku s koksem a radši ji nechal zavřenou. Nemusel jsem každou holku na potkání hned zfičet na plech. Lajka sáhla do kapsy a vyndala vaporizér. Při pokuřování pěkně voněl.
„Co je to za model? Voní to pěkně,” snažil jsem se pokračovat v, na svoje poměry, neohrabané konverzaci. Tentokrát mi záleželo na tom udělat dobrej dojem, nebylo mi to volný, takže jsem si připadal jako slon v porcelánu. Ten pocit mi naznačoval, že se tu možná začalo odehrávat něco opravdu naprosto neobyčejného.
„Je to Radikal Edward kush, pěstuje to nějakej děděk na Moravě. Mám ho ráda, protože je to jeden z mála modelů, kterej mě opravdu zhulí. Chceš ochutnat?” vysvětlila a nabídla mi vaporizér. Neodmítl jsem a počadil si. Mělo to skutečně těžkou chuť a překvapilo mě, kolik jsem vydechnul páry. Byl to hodně silnej model a vaporizér, hučel jsem skoro okamžitě. Po několika čoudech jsem jí ho vrátil, jinak bych se nezvedl ze sedačky.
„Dík. Jsi tu dlouho? Ještě jsem tě tady neviděl,” poděkoval jsem a pokračoval v konverzaci. Lajka dál kouřila a požitkářsky vyfukovala lahodně vonící páru.
„Ne, ani ne. Přistěhovala jsem se nedávno. Mám tu dneska večer nějaký obíhání.” Napadlo mě, jestli tady tady něco nedealuje, ale moc mi to k ní nesedělo. Spíš dělala nějakou klubovou práci. Head hunting, nebo něco takovýho.
„Chceš s něčím pomoct? Znám tady skoro všechny,” nabídl jsem svojí pomoc. Určitě bych zvládnul hodně věcí. Tenhle klub byl můj druhej domov, znal jsem ho jako svoje boty. A to už něco zažily.
„Hele, s tímhle mi asi nepomůžeš. Jsi hrozně milej, už musím běžet,” rozloučila se a odešla. Opětoval jsem jí pozdrav a zalitoval, že tentokrát jsem nezatlačil víc na pilu. Nebyl jsem zvyklej na chvíle, kdy bych se z holky takhle posral. Než jsem se stačil z té zhulenosti vzpamatovat, tak byla v trapu. Napil jsem se piva, abych trochu zklidnil svoje rozbušený srdce z toho nečekaného setkání a taky zvedl kotvy. Přede mnou bylo ještě nějaké prodávání sraček feťákům.
Cestou zpátky na stage k Agovi jsem skutečně stihnul bouchnout ještě docela dost psaníček řezanýho speedu. Přes backstage jsem došel k Agawarovi, kterej už byl pořádně spocenej a očividně si to užíval. Na stole vedle gramofonů jsem narýsoval dvě lajny koksu ze soukromých zásob. Švihnul jsem si jednu a s Agou vyměnil sluchátka za srolovanou bankovku. Stoupl jsem si za gramofony a podíval se na lidi pod sebou. Bylo narváno, jako vždycky, když do toho Agawara mlátil jako hluchej do vrat. Vybral jsem si oblíbenou desku, co jsem měl i ve svý kolekci a pustil ji. Po očku jsem koukal na lidi, jak se bavili a to mě dobíjelo, kam se na to hrabaly drogy. Všiml jsem si, že vzadu, na samém konci rozbujařené klubové tlačenice postávala Lajka. Dostal jsem chuť se předvádět a moje ego mě ovládlo. To vlastně ani s tou deskou, kterou jsem si vybral, jinak ani nešlo. Zapadlo to dokonale. Lidi skákali, odvážnější se i svlíkali. Taky jsme to s Agou už několikrát zažili, že jsme je těma nářezama skoro uvařili. Aga mezitím naložil koks a podávali jsme si na přeskáčku asi dvacet minut sluchátka. Ani jeden beat nepřišel na zmar, přesně jako naposledy, když jsme se tady přesně na tomhle místě loučili s Agawarovou svobodou. Některý věci se prostě nezapomínají. Rozloučil jsem se s davem na party a šel hledat Marleyho.

Před backstage mě čekalo překvapení. Stála tam Lajka.
„Byl jsi dobrej. Co děláš zejtra?” zeptala se, teda aspoň jsem doufal, že se na to ptala. Měl jsem hlukem zalehlý uši.
„Nevim, asi se budu léčit ze slušný kocoviny.” Snažil jsem se vypadat skromně, jako slušnej kluk, kterej dbá na zdravej životní styl.
„Mám pro tebe zejtra možná zajímavou prácičku. Šlo ti to od ruky,” řekla, vzala telefon a ukázala mi kód s jejím identifikátorem. Nabídla mi svoje číslo. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít!
„No, super! Proč jsi neřekla Agovi? Dneska to je jeho večer,” vyzvídal jsem vykuleně při skenování jejího ID. Telefon pípnul a oznámil tím, že se nám vyměnily kontakty.
„Muklové mě nezajímají, potřebuju normální spolehlivý lidi,” odvětila suše Lajka a schovala telefon do kapsy. Udělala krok ke mně blíž a políbila mě. Zamotala se mi hlava a objali jsme se na rozloučenou. Během chvíle, která mi přišla jako celá věčnost se odtáhla, zamávala a odešla. Její polibek mi zbláznil hormony tak, že jsem byl ještě víc zmaštěnej, než předtím. Lajčina tajemnost mě vzrušovala´. Zamířil jsem na bar hledat Marleyho. Pár lidí mi poděkovalo za skvělý výměny s Agou a na baru si řekl o další pivo. Zkontroloval jsem si obsah dýlertašky a zjistil, že se zásoby fetování na prodej významně zkrátily. Dnešní mise byla skoro splněná. Podařilo se mi najít Marleyho.
„Čau, vole. Nemáš ještě něco? Škemraj mi tu nějaký holky o materiálek,” zahlaholil opile Marley. Měl už taky dobře nakoupeno. Předal jsem mu zbytek speedu, co jsme měli na prodej a rozloučil se. Měl jsem už toho plný zuby a vytratil se pryč. Cestou domů mi pískalo v uších a hučelo v kládě. Tentokrát mi to nevadilo, věděl jsem, zítra se uvidíme s Lajkou a třeba tenhle skvělej mejdan bude mít pokračování.
Doma jsem spadnul oblečenej do postele a okamžitě odpadnul. Naštěstí, Agawara měl příliš ohulený odposlechy a blbě by se mi usínalo, kdybych nebyl úplně vyšťavenej.