Neřezaná paráda

Čtvrtek 13. února 2059 21:09

Stáli jsme u vchodových dveří týpka, kterej si říkal Lupa. Byl to náš vařič. Lupa byl takovej nenápadnej týpek. Kvůli tomu, že si měl dva roky zpátky odkroutit flastr na Pankráci za vaření speedu a nenastoupil, tak mu přestala platit Občanská identita. Nemohl si nechat spravit oční vadu, která se mu rozvinula vlivem vaření těch sraček, co potom prodával. Bylo dost k podivu, že si to nenechal spravit u nějakýho soukromýho pouličního doktora. Vždycky, když na to přišla řeč, tak tvrdil, že těm felčarům nevěří. Kvůli tomu nosil brýle, který vypadaly jako dna od lepších starých jogurtových sklenic. Vypadal trochu komicky a byl docela alergickej na to, když se o tom začalo mluvit. Vzhledem k tomu, že to byl jeden z nejlepších dealerů na sídlišti, tak jsme si ho předcházeli a z těch brejlí si vždycky dělali predelky až doma. Při pytlování toho svinstva, který nám prodával a jehož vaření mu odjebalo oči.
Marley zazvonil, během okamžiku se za dveřmi ozval lomoz. Ošuntělý panelákový dveře do bytu se otevřely a za nimi se objevil Lupa.
„Nazdárek, kluci, copak vás přivádí?” usmál se Lupa, kterýmu bylo jasný, že jsme si nepřišli popovídat nad kafíčkem a sušenkama o světový politický situaci. Vešli jsme do jeho skromně zařízeného bytu. Nebyl moc udržovaný.
„Máte docela štěstí, že jste mně tu chytli. Celej den jsem makal ve varně.” pokračoval a usadil se v nevelkém bytečku na otrhaný gauč naproti zábavnímu terminálu s velkou obrazovkou a síťovým headsetem, který ležel na stolku. Vedle headsetu bylo položené zrcátko s hromádkou žlutobílého svinstva.
„Hele, tyhle sračky bys neměl fetovat. Jebne ti z toho.” usmál jsem se a ukázal na znečištěnej matroš na zrcátku.
„Víš hovno, co je dobrý, ty hovado. Přišli jste si pro něco, nebo tu jenom prudíte?” odpálkoval mě Lupa a podrbal se hluboko v teplákách mezi nohama.
„Tak jasný, máme lepší plány, než si tady s tebou povídat o nekonečnejch seriálech na Síti.” zašklebil se Marley a málem si při zapalování cigára opět zapálil dready. Měl by to radši nosit zagumičkovaný, nebo se takhle jednou upálí zaživa.
„To je dobře, že jste přišli jenom na chvíli. Má přijít Gerda na šukačku.” vysypal ze sebe Lupa, když se zvedal z gauče a chtěl jít pro trezorek, kde schovával matroš na prodej a těžce vyvařený eurovky.
„Hele, to nevím, jestli se dá řikat mrdu za párno šukačka.” pousmál jsem se při vytahování peněz z taštičky na zimní bundě.
„Drž hubu, debile,” umlčel mě Lupa a přinesl trezorek, který záhy otevřel a ukázal jeho zásoby. „co to bude?” pokračoval a ukázal na pytlíky s koksem a speedem. Narážel trochu na to, že jsem byl v hoodu vyhlášenej lamač dívčích srdcí. Ono to nebylo nic tak světobornýho, když člověk nevypadal jako Lupa a měl nějaký hygienický návyky.
„Bereme dneska za víc, zadařilo se nám.” řekl jsem s úsměvem Lupovi, když jsem po něm hodil svazek několika stovek a padesátek. Dohromady to bylo tisíc Euro.
„Tolik peněz u vás není normální, vybrali jste vašim doma kasičky? Vždycky jste tu sockovali na komisi a teďka máte takovej balík.” Lupa dostával zase záchvat paranoie z drog.
„Zadařilo se nám. Potkali jsme nějaký roštěnky, co si sjíždí nosánky už od rána a vykoupily nás.” pohonil si ego Marley. Ještě jsem na něj byl trochu nasranej, protože se mi nedařilo vyhnat z hlavy vzpomínky z posledních pár hodin. I přes úspěšnou misi na Vinohradech jsem mu chtěl nakopat prdel.
„To je mi jedno, komu to dáte. Vemte si po dvou od každýho a vypadněte!” Lupa dneska neměl svůj den. Poslechli jsme ho a po krátkým rozloučení odešli. Byli jsme rádi, že jsme vypadli z toho smrdutýho krcálku. Smrdělo to tam chemickým potem a zapařenejma koulema. Tentokrát jsme se rozhodli, že to napytlujeme u mě doma. Cestou domů jsme si v živých barvách vyprávěli, jak asi vypadá chemická šukačka mezi Lupou a Gerdou. Oba byli doslova výstavní smažky. Jenom ten jeden měl neustále zásoby matra a ta druhá zase pořád matro vyžadovala. Dokonalá synergie, byla to typická love story z hoodu.

Doma byla větší pohoda než u Lupy v tom jeho zasmrádlým brlohu. Hrála hudba z mýho DJ přehrávače a připravovali jsme si práci na večer. Prokládali jsme to ukořistěným absinthem, kterej nás vždycky zahřál u srdíčka. Šlo nám to od ruky a měli jsme během hodinky hotovo. Zavibroval mi telefon, znuděně jsem ho vzal do ruky a podíval se na zprávu. Byla od Hanse, stálo v ní, že se vrátil Agawara z vězení a vyrazil po obligátní zastávce v bordelu rovnou do klubu.
„Ty píčo. Agawaru pustili z basy.” okomentoval jsem Agawarův návrat nahlas. Marley zpozorněl a hodil po mně krabičku s mojí zásobou matroše.
„Tak to se dneska pořádně zděláme, noc bude dlouhá!” radoval se Marley a zapálil si jointa. Zvedl jsem se z gauče a šel se napít vody do kuchyně. Už mi začínalo kručet v břiše. Přepadla mě chuť dát si něco k jídlu, ta nebyla ale zase tak velká, abych se vrhnul na tu několik dní mrtvou instantní večeři v lednici. Cestou do klubu se budeme muset někde zastavit pro jídlo. Vrátil jsem se zpátky do pokoje, kde se Marley vlnil v rytmu dubové hudby a pohuloval si z jointa. Začínal jsem pociťovat nadrženost někam jít, byla to taková zvláštní forma úzkosti smíchaná se vzrušením. Tohle se mi stávalo docela často před mejdanama, který byly potom legendární. Přemluvil jsem Marleyho, aby to už konečně típnul a vyrazili do víru hoodu, kterej nikdy nespí!
Venku mrzlo. Šli jsme s Marleyem vedle sebe po hlavní třídě lemované korporátními budovami a okrajem našeho sídliště. Zastavili jsme se u stánku s kebabem. S Amirem, který tam dělal už přes dva roky ten nejlepší kebab z hoodu, jsme se znali asi rok. Jednou nás poprosil o gram hulení, tak jsme mu ho dali a on se nám odvděčil nejnacpanějším kebab wrapem bez zbytečný GMO zeleniny. Skamarádili jsme se a někdy s náma zašel na pár piv do klubu, kam jsme měli zrovna namířeno. Dneska měl šichtu, ale to nezkrotilo jeho chuť si nafutrovat čumák naším zbožím.
„Kluci, nemáte tam nějakou dobrotu? Už makám třetí tejden v kuse a pomalu mi začínají docházet fofry.” zeptal se Amir a ukázal na unaveně rotující štangle geneticky vypěstovaného masa v grilech ze kterých sálalo příjemné teplo. Byl to komický pohled vidět zpoceného Čecha s arabskými kořeny v jeho stánku oblečeným jenom v tričku a nás nabalený v zimních bundách.
„To je jasný, kámo!” zvolal jsem a hodil po Amirovi do stánku pytlíček s říznutým matrošem. Ty neřezaný jsme si schovávali pro speciální zákazníky. Amir mi podal wrap s masem bez zeleniny a pět pětieurovek za matro. Amir se zálibně podíval na pytlíček a z jeho výrazu bylo vidět, že má radost. Plácli jsme si na pozdrav a pokračovali na cestě do klubu. Hood byl vždycky takovej - špinavej a plnej drog. Vyrůstání tady nebylo nejpříjemnější, ale kdo si na hood zvyknul, tak by ho už nikdy neopustil. Nebyla to ideální líheň korporátů. To byl taky jeden z důvodů, proč naši radši žili tady a ne ve vnitřním metroplexu. Stačilo jim trávit čas s těma kreténama v límečkách v práci, opravdovej život byl ale tady.
„Hele, za co vlastně zašili Agawaru?” zeptal se Marley při vydechování vaporizované páry marihuany. Pára marihuany společně s mrazivým vzduchem se zformovala do mocného dračího dechu, který pozvolna mizel za námi.
„Porval se při šťáře v klubu s metroušema. Byl nafičenej hyperákem a muselo ho odtáhnout celý komando. Docela se divím, že ho pustili už teď. Říkalo se něco o tom, že půjde minimálně na pět let.” odpověděl jsem Marleymu mezi hladovým ukusováním kebabu.
„Hele, není ti divný, že šel ven už po půl roce?” kontroval Marley po natáhnutí další dávky z vaporizéru.
„Vůbec, určitě bonzoval. Měli bysme si na něj dávat bacha. Od nás nedostane za prachy ani krystal.” zakonspiroval jsem si. Stejně už touhle dobou bude zbouranej matrošem od někoho jinýho. Než jsme dorazili do klubu, který už nebyl daleko jsem snědl svojí večeři a Marley měl dohuleno.

Přišli jsme před vchod do klubu a vyhazovač nás na ledabyle prohledal. Vzal si od každýho bůra jako vstupný a pustil nás dovnitř. Když jsme šli po schodech dolu do podzemního labyrintu chodeb, tak nás už uvítala pomalejší, pumpující hudba. Miloval jsem to, když to takhle z dálky dunilo. Na baru bylo pár lidí, ten největší nápor byl teprve před námi. Koupili jsme si pivka a sedli si do boxu ve kterém jsme odpoledne propadali beznaději. První kunčaft na sebe nenechal dlouho čekat.
„Čus, kluci. Máte nějaký fofry?” zeptal se Daniel a přisednul si k nám do boxu. Dneska vypadal trochu jinak než posledně. Měl na očích gigantické černé brýle a zjevně to mělo svůj důvod. Sednul si vedle mě a když koukal přímo na Marleyho sedícího naproti, tak jsem si všimnul, že měl fakt brutální zánět očí.
„Ty vole, co jsi dělal? Vypadáš strašně.” zeptal jsem se netaktně Daniela. Dan si beze slov sundal brýle a naskytl nám fakt nechutnou podívanou. Od poslední návštěvy u našeho stolu si nejspíš nechal udělat nový chromový oči, ale nedopadlo to úplně nejlíp.
„No, do prdele!” okomentoval Danovy oči Marley a kopnul do sebe pivo ze sklenice skoro na jeden zátah. Celkem mě překvapila jeho reakce, protože každej den sjížděl na data poolech horší nechuťárny.
„Nechával jsem si to udělat u jednoho levnýho pouličního doktora. Netušil jsem, že bude takovej fušer. Mám tam zánět jako hovado.” sypal ze sebe očividně sjetej Daniel. Nedivil jsem se, že byl tak nafutrovanej. Muselo to strašně bolet.
„S tímhle bys neměl vůbec lízt ven, kámo. Takhle ti ty voči vypadnou.” pokračoval rastaman naproti a hodil po Danielovi pytlík říznutýho speedu s jedlou sodou. Tenhle sociál, kterej šetří i na doktorovi přes oči, by si stejně koks nekoupil.
„Ale hovno, dal mi na to záruku. Prej by to mělo bejt do tejdne v pohodě.” bránil se Daniel, když sáhnul po pytlíčku a potom odpočítával bankovky pro Marleyho.
„Hlavně bys na to měl žrát antibiotika, máš to totálně zasviněný hnisem.” poradil jsem Danielovi a radši odvrátil pozornost do svýho telefonu. Daniel si nasypal trochu speedu na nehet u palce a šňupnul.
„Dobrej materiálek, díky kluci! Jayi, slep si tu auru, máš jí rozbitou!” zakýval hlavou Dan při dalším amfetaminovým nájezdu a odběhnul zpátky do labyrintu chodeb klubu. Poslal jsem za ním na rozloučenou ještě sprostý dvouprstový gesto. V duchu jsem ho poslal do prdele, potom mi byl konečně volnej.
„To je děsnej exot.” zavrčel Marley a zapálil si cigáro. Odhodil jsem telefon zpátky na stůl a napil se. Představa, že budeme celej večer obsluhovat takový kretény, mě upřímně děsila.
„Tipuju, že se mu ty voči nejpozdějc zejtra poserou. V horším případě mu z toho ksichtu vypadnou úplně.” odhadnul jsem životnost Danova nového implantátu. Ne, že bych s tím měl nějakou extra zkušenost, ale něco tak nechutnýho jsem dlouho neviděl.
„Stejně mu to bude tak maximálně k tomu, aby viděl na péra v dark roomu.” zabil to Marley a típnul cigaretu do popelníku. Zvednul jsem se a šel se vychcat na záchod. Držel jsem to od chvíle, co jsme odešli z mýho bytu. Cestou zpátky jsem potkal tu punkerku z rána s její kámoškou.
„Ahoj, čumáčku, tak co? Byli jste s Marleyem úspešný?” zeptala se a dala mi pusu na tvář. Pohladil jsem jí po zadku a strčil jí do zadní kapsy kalhot dva protekční pytlíky neřezanýho speedu, který jsem si schovával pro speciální klienty. Zase tak dobrá, aby si sáhla na koks od toho buzeranta, ale nebyla.
„To je jasný, kočko. Neřešil jsem celej den nic jinýho.” Tentokrát jsem ani moc nelhal. Při vzpomínce na Mikhailovo domáci video se mi udělalo nevolno a vzal jsem obě holky na bar. Objednali jsme si panáka pro každýho Stoličný a rundu Heinekenů. Přisedli jsme si k Marleymu do boxu a připili si.
„Hele, kdo tady dneska vůbec hraje?” zeptala se kámoška punkerky.
„A není to jedno? Stejně sem chodí všichni jenom šukat a fetovat.” odbyl Marley holku, co mu včera přivřela ptáka do domovních dveří. Dusno, mezi těma hrdličkama, by se dalo krájet. Každopádně jsem cenil Marleyovu kuráž. Se saklama sraček po kapsách měl ego zase v pořádku.
„Dneska se určitě za gramce na celou noc přisere Agawara, dneska ho prej pustili z basy a šel rovnou sem.” odhadnul jsem skladbu dnešního složení hudebního repertoáru.
„Tak si dáte asi pinčes, ne? Ty vaše celonoční sety byly legendární. Větší masakry jsem nikdy neslyšela.” punkerka se zazubila a pod stolem mi pohladila stehno. Měla na mysli asi tu noc, kdy jsme narvaný speedem hráli celou noc starý desky hardcore techna. Ta noc porom trvala skoro dva dny v kuse. Šňůra speedu každou půl hodinku dodává DJovi sílu. Starý, dobrý moudro, který platilo už za našich dědečků.
„Ne, dneska jsem si nic nebral. Jsem tu jenom obchodně.” odpověděl jsem neutrálně a poklepal na tašku plnou fetování pro místní smažky. Měl jsem spočítaný, že když prodám úplně všechno, tak si vydělám čtyřikrát tolik, než co bych tu dostal za celonoční hraní. A to bylo pro socku, jako jsem byl já, sakra hodně.
„To nevadí, dneska tu stejně řádím s tebou.” pronesla samolibě punkerka a už mě tím začínala srát. Na holku, u který ani nevím, jak se jmenuje, začínala bejt už moc otravná. Beze slov jsem se zvednul od stolu a šel se podívat do suterénu. Pod hlavní podzemní patro, kde byla známá smažkárna. Měli jsme to dobře vymyšlený, obcházeli jsme tyhle štace každou hodinu na střídačku a většinou už okolo dvou hodin po půlnoci bylo vykoupeno. Sešel jsem dolu po kovových schodech, trochu přituhlo. Netopilo se tam. Stejně to tam nikomu nevadilo. Lidi, co se tam zdržovali, by stejně necítili zimu, ani kdyby byli zavřený v mrazáku. Dorazil jsem do nevelké místnosti, kde byly naproti sobě dva gauče na kterých seděly různý podivný existence a hráli nějakou karetní hru na stolku mezi nimi. Když jsem dorazil dostatečně blízko, tak mi došlo, že hrajou poker o směsku různých drog na stole. Tu automatická stříkačka přeplněná z inzulinu na heroin, támhle inhalátory Ledu nebo Hyperu, nejvíc hratelná mi z těch sraček na stole přišla kostka hašiše.
„Čau, Jayi.” pozdravil jeden z hloučku karbaníků a mávnul na pozdrav. Přisednul jsem si k nim. Zvolil jsem nevalně, protože stejně nevalně smrděl i týpek vedle kterýho jsem si sednul. Dlouhý vlasy mu splývaly na ramena a nejspíš si tak půl roku nemyl vlasy. Vypadaly jako namazaný vazelínou. Byl to dost nechutný. Zrovna několik lidí odpadlo ze sázky a zbyli poslední dva hráči. Měli proti sobě dvě karty a týpek, co mě zdravil, zrovna pálil a otáčel poslední kartu na river. Jeden z hráčů vyprskl smíchy.
„Vole, já ti to říkal, že to nemáš sázet!” Měl radost, protože vyhrál.
„Ty zasranej hajzle!” zakřičel jeho protihráč a mrštil po něm téměř vypitý půllitr od piva, který se mu roztříštil o obličej. Napadená smažka spadla z gauče, čehož využil útočník, který bleskurychle vyskočil přes stůl a začal ho mlátit pěstmi od obličeje. Nevěřícně jsem na tu scénu, jak vystřiženou ze špatnýho filmu, koukal a dal se radši do řeči s týpkem, kterej mě znal.
„Koukám, že tu máte veselo.” řekl jsem nejistě a zapálil si cigaretu. Tázaný vysmaženec se podíval na nerovný souboj vedle něj a dostříkla na něj krev z obličeje nebožáka, kterýho ten agresivnější magor chtěl nejspíš umlátit k smrti pěstmi do obličeje.
„No, Roňák docela nerad prohrává. Třicetkrát jsme mu všichni říkali, aby se na to vysral a položil to. Ten dement neposlechnul.” Všimnul jsem si, jak to vysmahlo kouká na mojí zapálenou cigaretu. Milostivě jsem mu nabídnul novou přímo z papírové krabičky s nápisem Lucky Strike, kterou jsem si koupil, když jsme šli s Marleyem od Lupy. Poděkoval a položil mi obligátní otázku.
„Máš nějakej shit? Nemáme žádnej fofr.” Slyšel jsem částečně, protože měl cigaretu v puse, když si zrovna zapaloval.
„Mám tu koks a speed. Luxusní čerstvý zboží. Koksíček je dokonce kolumbijskej, žádná pražská sračka s omítkou z hajzlu.” odpověděl jsem a ukázal připravený pytlíček speedu. Smažce zasvítily oči. Nervozně si poposednul a naklonil se přes stůl aby na to líp viděl.
„Tak čerstvý, že ještě z toho cítíš čistidla?” zeptal se ten další týpek vedle něj. Doslova se mu sbíhaly sliny.
„Jo, je to dnešní. Zkoušeli jsme to s kámošem před hodinou a jsou to slušný šupy.” zafrajeřil jsem, abych jim to prodal. Zase tak dobrá jízda to nebyla, ale stejně by to nepoznali, jestli do sebe sypou tak nesmyslný kombinace drog, který se válely na stole.
„Bereme dva, zládneš slevit?” začal smlouvat týpek, kterej mě oslovil jako první. Místo odpovědi jsem zakroutil hlavou a pomalu si začal strkat pytlíček zpátky do kapsy.
„Ne, počkej, nechtěli jsme tě urazit. Jasný, že to bereme za plnou.” pokračoval omluvným tónem, který skoro zanikal v dunění techna z horního patra klubu. Usmál jsem se místo odpovědi a hodil po něm dva říznutý pytlíky speedu, co jsem nahmatal v kapse. Tyhle smažky byly vždycky jednoduchej deal. Pánové zkoušeli smlouvat, ale měli už tak rozežraný mozky od těch sraček, že by si neuměli představit situaci, kdybych odešel bez prodeje. Jako tichou poštou mi poslali dvě padesátky, který rychle zmizely v mé kapse mikiny na zip. Když jsem se zvedal na odchod, tak mě ještě týpek, kterýmu jsem právě prodal dva gramy speedu, oblažil pohledem na jeho zuby rozežraný od Hyperu. Odešel jsem z té místnosti a byl šťastnej, že si šlehnou a vypadnou někam do víru metroplexu krást na další fetování. Napadlo mě totiž, že u sebe nemám žádnou zbraň, elektrickej obušek jsem nechal nahoře v bundě. Prošel jsem si skoro všechny zašívárny a prodal ještě gram koksu za dvojnásobek. Potom jsem to zabalil a šel si zase sednout k Marleymu. Ty dvě čubky si šly naštěstí přepudrovat nosy a snad si půjdou i zapařit, aby od nich byl pokoj. Celkem rapidně se mi kazila nálada.
„Co je s tebou? Seš nějakej přepadlej.” usmál se Marley. Kroutil si zrovna dread okolo ukazováčku při sledování nějakýho videa na telefonu.
„Ále, jenom jsem byl dole. Je to tam čím dál tím horší, před chvílí se tam málem zabili kvůli buchně s herákem a dvoum inhlalátorům Hyperu.” shrnul jsem svoje poslední zážitky. Marley si poposednul a napil se ze sklenice. Potom začal vyprávět jeho příběh.
„Jsou to hovada, minulej tejden jsem tam málem tasil vobušek. Prej, že je toho speedu málo. Feťácký vošousti, jsou agresivní hlavně takhle ze začátku, protože ještě nemají špičku.” Kývnul jsem na souhlas a znechuceně si došel pro pivo. Když jsem se vrátil, tak jsme změnili téma konverzace.
„Hele, kdo tady vlastně dneska mastí? Teď hrajou normální techno, ten Agič se ještě nesrovnal se svobodou?” zeptal se Marley.
„Agáč nejspíš teď někde v dark roomu píchá a fetuje. Hrát bude nejdřív o půlnoci. Jakejkoliv čas před půlnocí mu přijde debilní.” shrnul jsem zkušeně průběh první Agawarovy party na svobodě. Sledoval jsem, jak pomalu padá pěna piva a zamyslel se nad tím, že před námi byla ještě celá noc. Zahnal jsem chmury tím, že si dáme s Marleyem čáru na hajzlu a půjdeme si taky trochu užít tý nefalšovaný klubový atmosféry.
„Hele, začínám bejt docela slušně unavenej, to herecký představení v gay klubu mě docela vyčerpalo. Měli bysme si taky jít doplnit energii.” navrhnul jsem Marleymu. Ten souhlasně zamrkal a začal si pomalu balit svoje věci na stole. Náhle nás vyrušil dneska už důvěrně známý hlas.
„Nazdar! Vy čůráci! Nechcete se sem rovnou přestěhovat?” Byl to Joel, který pravděpodobně za klubem zaparkoval auto po svejch pochybnejch kšeftech a naštrádoval si to rovnou sem.
„Jsme tady jako doma, vole!” Plácnul jsem si s Joelem a ukázal ukazováčkem na rozepnutou tašku s naším soukromým kolumbijským koksem.
„Ááá, pánové už startujou!” Zatrsal Joel do dunicí hudby a poplácal mě po rameni. Vzali jsme si pití a odebrali se na nejbližší hajzl. Joel zaklapnul zámek dveří a připravili jsme si start dnešního večera na hranatém kapesním zrcátku, který Joel hbitě vyndal z kapsy. První šel Joel, potom Marley a první kolo jsem zakončil já. Cítil jsem, jak se mi do žil vlila nová energie. Konečně se mi ulevilo od nálady, kterou jsem chytil mezi těma smažkama v dolním podlaží. Něco v hlavě se mi přepnulo a začal jsem přemýšlet, jak se zbavím tý punkerky z rána. Nějak mi neseděla. Vlastně ani nechápu, proč jsem s ní minulou noc skončil v posteli. Nechal jsem si to zatím pro sebe. Vzpomněl jsem si na toho uspanýho psa.
„Hele, Joeli, kolik tam bylo toho Rohypnolu?”
„Asi tak dost na uspání sto kilový holky. Proč?” odpověděl mi Joel. Zarazilo mě, že to měl přepočítaný na lidskou váhu. Proboha, k čemu to vůbec u sebe nosil? Ty speciální příležitosti se mi zdály dost temný.
„Já jenom, že mi dementní čokl toho prasáka všechno sežral.” přiznal jsem se při rýsování další rundy koksových čar.
„Ty vole! Ten asi doštěkal.” vybuchl v zlomyslný smích Joel. Očividně ho to na rozdíl ode mě pobavilo. Ten pes si to nezasloužil, nebyl v plánu.
„Neměl sežrat, na co přišel. Byl blbě vychovanej, blbě dopadnul.” přisadil si Marley. Natáhnul připravenou čáru a smotal si dlouhé dready vzadu do drdolu.
„Hele, a jak ses teda toho pitomce zbavil?” vykulil se Joel, když se dosmál a bral si od Marleho srolovanou padesátieurovku.
„Prostě jsem toho kreténa přechlastal. Nevěřil jsem jeho flaškám, tak jsem z něj tahal lahve, který byly bezpečný a zakorkovaný. Nakonec se zeblil jak prase, byl mimo, dal si čáru tohodle libovýho modelu a já do něj nalil ještě několik nášupů absinthu. Když si chtěl dojít pro povzbuzováka na péro, tak s sebou šlehnul na zem a byl v prdeli.” vysvětlil jsem a převzal kokainovou štafetu.
„Hehe, ten kretén měl alergii na chlast. Neuvěřitelný štěstí. Kdyby ji neměl, tak by ti rozmrdal kaďák.” uznale konstatoval Joel.
„Stejně je to prdel. Týpek, co tady v Praze klátí kloučky a viditelně na tom skorosnuffu vydělává prachy, padne po pár panácích chlastu, co má doma v baru.” rýpal při přemýšlení nahlas Marley zbytky kokainu z nosu. Nakonec z něj udělal z něj kuličku, kterou odcvrnknul pryč.
„Měl jsem štěstí začátečníka. Vybral jsem láhve, který neměl pajcovaný.” zavrtěl jsem hlavou při zandávání feťáckýho náčiní zpátky do taštičky.
„Hovno, štěstí začátečníka, prej. To byl prostě vosud. Ten kretén zařve stejně jako jeho debilní čokl. Deme pařit!” utnul veškeré úvahy Marley a odemknul záchod. Za nimi se mezitím naštosovalo pár lidí, co chtělo jít obyčejně na ten záchod močit. Marley jim věnoval několik úšklebků, pár urážlivých gest a šli jsme se podívat na hlavní hvězdu dnešního večera. Klub se pomalu plnil lidma, podíval jsem se na hodinky a bylo za půl hodiny dvanáct. Jestli Agawara bude dneska hrát, tak jsme měli poslední šanci ho chytnout na backstage. Vydali jsme se rovnou tam. Před dveřmi na backstage stál vyhazovač.
„Kam jdete?” podíval se přísným pohledem. Měl dva metry a nevypadal, že by si chtěl povídat.
„Hele, já jsem tady rezident. Hraju tady skoro každej tejden. Prej je tam dneska Agawara, tak se s ním chceme vidět. Přisypat mu trochu matroše pod nosánek, aby se mu líp hrálo.” začal jsem starou dobrou pohádku o tom, kdo je tady v klubu hvězda. Vyhazovač nehnul ani brvou. Změřil si nás pohledem. Jedinej, kdo se mu byl schopnej podívat do očí byl Marley, kterej byl zhruba stejně vysokej. Ozvalo se cvaknutí dveří a ustoupil. Prošli jsme okolo něj do útrob místnosti pro DJs. Agawara tam byl s naší starou známou punkerkou, která mu seděla na klíně a nadrženě mu olizovala ucho. Ta čubka si prostě chtěla nutně dneska zapíchat s DJem na party. Vůbec mi to nevadilo. Byl jsem naopak docela rád, že jsem se jí konečně a hlavně bez námahy zbavil.
„Ahoj, Jayolino!” pozdravil Aga a shodil ze sebe tu holku dolů jako otravný psisko. Ta nevěřícně koukala a tvářila se provinile. Nečekala, že bych si dovolil dorazit za pánem DJem až na backstage. Docela se přepočítala. Ještě před půl rokem jsme byli nerozlučná dvojka, asi jako Prd a Zmrd. Objali jsme se na pozdrav a usadili se na gauč a sedačky okolo stolku.
„Tak co? Jaký byly mrdačky v base?” zeptal jsem se místo pozdravu. Aga se usmál a otevřel lahev Absinthu, kterou jsem mu podal, už tam moc nezbývalo. Celou jí dopil.
„Mrdání na hovno, ale to pití je fantastický!” řekl po znaleckém prohlédnutí prázdné historické láhve a zahodil jí někam do útrob místnosti. Ozvaly se nezaměnitelné zvuky roztříštěného skla.
„Jo, ta flaška byla s věnováním. Dal nám jí jeden holomek, nebyl schopnej jí ocenit.” zaprudil si Marley a začal rýsovat další koks pro Agu. Nemohl jsem přehlídnout, jak se ta holka styděla. Ten její decentní trapásek mě bavil a hřál u srdce jako před chvílí dopitý absinth.
„Jayi, zahraješ si dneska se mnou? Dej si aspoň desku. Bude to skvělý!” začal mě přemlouvat Agawara. Upřel na mě svoje asijské oči a z toho pohledu jsem cítil, že to myslel vážně.
„Ale jasný, dvě desky ti určitě ukradnu. Jako za starejch časů.” uklidnil jsem ho a pobídnul, aby si dal další várku kolumbijskýho národního dědictví.
„Tak čau, já si jdu ještě přepudrovat nos a těším se na vaše hraní.” rozloučila se punkerka a nikdo z nás ji nevěnoval ani pohled. Ta štětka ztratila respekt.
„Máte nějakej další matroš?” zeptal se Agawara. Dostal zamítavou odpověď s tím, že jsme už všechno rozfofrovali. Mohl bejt rád, že jsme mu dali pokoštovat, ale fízly za prdelí nikdo z nás nechtěl.
„Nevadí, docela jsem se tam zklidnil, nakonec mi stačí jenom předbalený jointy z trafiky.” zasmál se a vstal z gauče. Protahoval si záda. Jako před každým hraním. Na otázku, za jak dlouho bude hrát se mi dostala odpověď, že za deset minut. Přesně o půlnoci. Moje předpověd vyšla na minutu přesně. Plácli jsme si na rozloučenou, že si za hodinku, po dalším kolečku okolo klubu, stavím hodit pár desek s ním.
Odešli jsme z backstage na bar si dát další pivo. Nebylo kam si sednout, tak jsme zůstali před barem. S Marleyem jsme si dohodli rozdělení klubu na dvě poloviny a dohodu stvrdili připitím z čerstvě natočenýho piva. Najednou dunění z reprobeden ustalo. Ozval se nespokojený křik a uměl jsem si představit, že tam teď lidi po sobě lili pivo z kelímků a dožadovali se dalšího mixu. Vždycky, když smažkám sebereš hudbu, tak se zblázní. Agawara s tímhle pocitem dost dobře pracoval a věděl, že přichází jeho chvíle. Repráky začaly prskat pod nesrozumitelným zvukem, který připomínal ladění archaického rádia ze vzduchu. Hlukovou stopu během chvíle začala protínat rytmická pasáž. Bar ztichnul. Nikdo, až na nás, to nechápal. Rytmus připomínal starý hip hop z konce dvacátého století. Chvíli se zdálo, že hluk z reprobeden se snaží dav na stage přeřvat. Neúspěšně. Věděl jsem moc dobře, co to Aga zkouší. Tohle jsme spolu dělali asi před rokem. Hluk se změnil v rychlé rytmické bouchání a lidi začali jásat. Měl vyhráno. Dav byl dokonale jeho. Plácli jsme si s rastamanem a každý se vydal svým směrem prodávat drogy dalším smutným existencím. Joela jsme nechali za sebou nevěřícně zírat na Agawarovo dílo. Hardcore to byl ale parádní, nekecám.
Zamíříl jsem zpátky do spodního patra a byl pěkně nafičenej. Nekoukal jsem pořádně před sebe a omylem do někoho vrazil. Tak debilně, že jsme oba skončili zlití pivem od hlavy až k patě. Ta holka navíc uklouzla po rozlitým pivu a spadla na zem.
„Ježiši, moc se omlouvám.” prohodil jsem, když jsem jí pomáhal zpátky na nohy. Byli jsme oba slušně ulepený od toho piva, bylo skoro celý. Stačil jsem si všimnout, že měla uhrančivě modrý oči.
„Ty vole, jsem celá mokrá!” stěžovala si sovětským přízvukem neznámá kráska. Změřil jsem si jí pohledem a fakt se mi líbila. Na rozdíl od punkerky bylo na první pohled jasný, že má osobnost. Imponovalo mi její nasrání v očích.
„Je mi to moc líto, můžu tě pozvat na panáka? Jako omluvu, bylo by mi ctí.” začal jsem na sebe nezvykle slušně. Byla nejzajímavější holkou, kterou jsem tady za poslední dobu potkal. A že jich bylo.
„Ale jo. Stejně takhle nikam nemůžu, aspoň uschnu.” usmála se plaše. Potěšilo mě, že mě neposlala do hajzlu. Odešli jsme k baru a objednali si dva panáky dobrýho hruškovýho destilátu s nějakými drinky. Našli jsme si pěkně schovaný místo dál od stage, kde jsme si mohli v klidu pokecat.
„Jak se vůbec jmenuješ?” pokusil jsem se napravit chybu ze včerejška. Už mě nějak ty bezejmenný holky přestávaly bavit.
„Jmenuju se Lajka, a ty?” odpověděla a prohlížela si se zalíbením skleničku s čirou tekutinou.
„Jsem Jay. Teda takhle mi všichni řikají, jinak jsem Jason, ale nemám to jméno moc rád.” K tomuhle jsem se vlastně nikdy nikomu nepřiznal. Všichni v mým okolí si mysleli, že se jmenuju jenom Jay.
„Jo, to máš pravdu. Měl by ses představovat spíš jako Jay. Jason je divný jméno.” usmála se a pozvedla skleničku k přípitku. Celkem mě překvapilo, že měla lepší způsoby a slovní zásobu, než devadesát devet procent holek v týhle sídlištní špeluňce. Na chvíli, ale opravdu jenom na chvíli jsem se zamyslel, jestli punkerka už náhodou nekouří Agu pod DJ pultem.
„Tak s tím radši ani začínat nebdudu.” odpověděl jsem a připili jsme si dobrým pitím. Podíval jsem se na tašku s koksem a radši jí nechal zavřenou. Nemusel jsem každou holku hned zfičet jak uragán. Lajka šáhla do kapsy a vyndala vaporizér. Když ho kouřila, tak pěkně voněl.
„Co je to za model? Voní to pěkně.” snažil jsem se pokračovat v neohrabané konverzaci. Tentokrát mi na tom záleželo, nebylo mi to ukradený, takže jsem si připadal jako slon v porcelánu. Ten pocit mi připomínal, že se možná začalo odehrávat něco fakt naprosto úžasného.
„Je to Radikal Edward kush, pěstuje to nějakej děděk na Moravě. Mám ho ráda, protože je to jeden z mála modelů, kterej mě opravdu spálí. Chceš ochutnat?” vysvětlila Lajka a nabídla mi vaporizér. Neodmítnul jsem a počoudil si. Mělo to skutečně těžkou chuť a překvapilo mě, kolik jsem vydechnul páry. Byl to hodně silnej model a vaporizér, hučel jsem téměř okamžitě. Po několika čoudech jsem jí ho vrátil, nezvednul bych se potom ze sedačky.
„Dík. Jsi tu dlouho? Ještě jsem tě tu neviděl.” poděkoval jsem a dál se pokoušel udržet konverzaci. Lajka dál kouřila Radikala a požitkářsky vyfukovala lahodně vonící páru.
„Ne, ani ne. Přistěhovala jsem se sem nedávno. Mám tady dneska večer nějaký obíhání.” Napadlo mě, jestli tady tady něco nedealuje, ale moc mi to k ní nesedělo. Spíš dělala nějakou klubovou práci. Head hunting, nebo něco takovýho.
„Chceš s něčím pomoct? Znám tady skoro všechny.” nabídnul jsem se. Určitě bych zvládnul hodně věcí. Tenhle klub jsem znal jako svoje boty.
„Hele, s tímhle mi asi nepomůžeš. Jsi hrozně milej, ale už musím běžet.” rozloučila se Lajka a zvedla se na odchod. Opětoval jsem jí pozdrav a zalitoval, že tentokrát jsem nezatlačil víc na pilu. Nebyl jsem zvyklej na chvíle, kdy bych byl z holky takhle vyklepanej. Než jsem se z toho zhulení stačil vzpamatovat, tak byla pryč. Napil jsem se piva, abych trochu zklidnil svoje rozbušený srdce z toho nečekaného setkání a taky se zvednul. Přede mnou bylo ještě nějaké prodávání sraček feťákům.
Cestou zpátky na stage k Agovi jsem skutečně stihnul bouchnout ještě pár gramů řezanýho speedu. Přes backstage jsem došel k Agawarovi, kterej už byl pořádně spocenej a očividně si to užíval. Na stole vedle gramofonů jsem narýsoval dvě lajny speedu ze soukromých zásob. Švihnul jsem si jednu a s Agou vyměnil sluchátka za srolovanou bankovku. Stoupnul jsem si za gramofony a podíval se na lidi pod sebou. Bylo narváno, jako vždycky, když do toho Agawara mlátil jako hluchej do vrat. Vybral jsem si oblíbenou desku, co jsem měl i ve svý kolekci a začal hrát. Po očku jsem koukal na lidi, jak se bavili a to mě dobíjelo. Najednou jsem si všimnul, že tam vzadu postávala Lajka. Chtěl jsem se předvést. To vlastně ani s tou deskou, co jsem si vybral, jinak ani nešlo. Zapadlo to dokonale. Lidi skákali, některý se i svlíkali. Taky jsme to s Agou už několikrát zažili, že jsme je těma nářezama skoro uvařili. Aga mezitím naložil koks a podávali jsme si na přeskáčku asi dvacet minut sluchátka. Ani jeden beat nepřišel na zmar, přesně jako posledně před půl rokem, když jsme se tady přesně na tomhle místě loučili s Agawarovou svobodou. Některý věci se prostě nezapomínají. Rozloučil jsem se s davem na party a šel hledat Marleyho.
Před backstage mě čekalo překvapení. Stála tam Lajka.
„Byl jsi dobrej. Co děláš zejtra?” zeptala se, teda aspoň jsem doufal, že se na to ptala. Měl jsem hlukem slušně zalehlý uši.
„Nevim, asi se budu léčit ze slušný kocoviny.” Snažil jsem se vypadat skromně a jako slušnej kluk.
„Mám pro tebe možná zejtra zajímavou prácičku, šlo ti to od ruky.” řekla, vzala telefon a ukázala mi kód s jejím ID. Nabídla mi svoje číslo. To jsem nemohl odmítnout. Už jsem tu šanci nechtěl prokaučovat.
„No super. Proč jsi neřekla Agovi? To je jeho večer.” vyzvídal jsem vykuleně při skenování jejího ID. Telefon pípnul a oznámil, že se nám vyměnily kontakty.
„Muklové mě nezajímají, potřebuju normální lidi.” suše odvětila Lajka a schovala telefon do kapsy. Udělala krok ke mně blíž a políbíla mě. Zamotala se mi hlava a objali se. Během chvíle, která mi přišla jako celá věčnost se odtáhla, zamávala a odešla. Byl jsem z toho slušně zmaštěnej. Zamířil jsem na bar hledat Marleyho. Pár lidí mi poděkovalo za skvělý výměny s Agou a na baru jsem si objednal další pivo. Zkontroloval jsem si obsah dýlertašky a zjistil, že bylo skoro vyprodáno. Dnešní mise byla skoro splněná. Podařilo se mi najít Marleyho.
„Čau, vole. Nemáš ještě něco? Škemraj mi tu nějaký holky o matroš.” zahlaholil opile Marley. Měl už taky dobře nakoupeno. Předal jsem mu zbytek speedu, co jsme měli na prodej a rozloučil se. Měl jsem už toho taky plný zuby a zatáhnul to. Cestou domů mi pískalo v uších a hučelo v kládě. Tentokrát mi to nevadilo, věděl jsem, že se zítra uvidím s Lajkou a třeba tenhle skvělej mejdan bude mít pokračování.
Doma jsem spadnul oblečenej do postele a okamžitě usnul. Bylo to docela štěstí, Agawara měl ty odposlechy moc nahlas a pořád mi pískalo v uších.

Pokračování příště