Noční jestřábi

Pátek 14. února 2059 2:30

Když otevřel dveře vedoucí na zasněženou ulici, tak ho nepříjemně ovanul vlezlý, studený vzduch. Díky regulátoru tělesné teploty mu časté změny teploty nevadily. Když ještě sloužil u zásahové jednotky Metropolicie s.r.o. a neměl ho nainstalovaný, tak ho zimní nečas nejednou potrápil. Před očima se mu objevila instance vzdálené kamery, kterou měl nainstalovanou na protější střeše. Přes přibližovací optiku viděl štíhlou dívku s černými vlnitými vlasy, jak si sedá na prostorný gauč naproti velké obrazovce zábavního terminálu a připaluje si skleněnou vodní dýmku. Vše bylo v pořádku. Poslední měsíc ji sledoval dnem i nocí. Kombinace blokátorů únavy a kyberneticky upravených orgánů mu pomáhala držet svůj cíl v bezpečí.
Viděl jí ráno, když vstávala a připravovala si snídani. Vídal jí přes den, když pracovala na svém síťovém terminálu a byla duchem pryč někde v hlubinách Sítě. Občas k večeru si odběhla někam ven do metroplexu. Službu potom přebírala některá z jeho pouličních záložních jednotek. Celkem jich měl nasmlouvaných asi šest nebo sedm, už nevěděl přesně. Nikdy je neviděl osobně, byli najatí přes jeho kontakt a vnímal je pouze jako čísla v tabulce rozlišená podle aktuální dostupnosti. Zrovna svítila čtyřka připravená k záloze. Byla asi tři minuty od místa akce. Veškerá komunikace probíhala na dálku přes šifrovaný implantovaný komunikátor za levým spánkem. Odtud vycházely i hlasy, které nikdo další neslyšel, a ani nemohl slyšet.
„Jak jsi na tom Hawku 03?” ozvalo se z šifrovaného Hawkova komunikačního implantátu.
„Všechno v pořádku. Cíl zabezpečen, záloha je připravena. Mám to pod kontrolou.” odpověděl beze slov Hawk a zkontroloval si pistoli schovanou v podpažním pouzdře pod pancéřovaným kabátem.
„Skvěle! Útočníci se blíží. Máme informaci o tom, že budou dvě auta. První bude lehce pancéřovaná úderná jednotka. Neměl by s nimi být problém.” poslouchal Hawk klidný hlas svého kontaktu. Hawk se usmál a aplikoval si do krku pneumatickým aplikátorem bojovou látku na zostření smyslů. Složením vzdáleně připomínala Hyper, ale byla ve všech ohledech lepší. Poskytovala rychlejší reakce, snižovala lépe únavu a hlavně nezpůsobovala zdravotní komplikace spojené se závislostí jako její pouliční sestra.
„Jdeme na to?” ujistil se.
„Kontakt za šedesát sekund.” zazněl klidný hlas.
„Bude to jízda, slibuju.” Hawk nervozně přešlápl z jedné nohy na druhou a přetáhl si přes hlavu kapuci dlouhého černého neprůstřelného kabátu. Snažil se vypadat jako bezdomovec, což se mu díky otrhané úpravě kabátu dařilo celkem úspěšně. Před akcí myslel hlavně na trosky své rodiny. Manželka se s ním před pěti lety rozešla, když nastoupil k zásahovému oddílu. Doufal, že jednou se mu jí podaří získat zpátky. Proto potřeboval peníze, aby mohl postavit dům, zaplatit velké rodinné auto, obehnat je vysokým plotem a jednou za rok vyrazit někam do tepla na dovolenou. Například teď, tuhle zasranou zimu, kterou už nemohl vystát. Věřil tomu, že když bude dělat tyhle levé kšefty, tak mu to půjde rychleji, než kdyby dělal policajta. Hlavně to bude zábavnější práce, než chytat smažky na ulicích nebo psát pokuty za parkování.
Vnímal ticho na ulici, díky sněhové nadílce bylo ticho ještě zlověstnější. Udělal několik jistých kroků a slyšel, jak mu pod nohama křupal sníh. Zkontroloval, co dělala dívka, kterou měl na starosti. Stále seděla na gauči proti svému terminálu a opět si zapálila vodní dýmku. Neměla ani tušení, k čemu se právě každou vteřinou schylovalo pod jejím domem. Netušila, že byla celou dobu od příjezdu do Prahy jištěná Hawkem. Hawk zase netušil, kdo si ho na akci najal. Spojoval je jenom tajemný hlas, který Hawkovi prozradil, že se s dívkou zná. Nikdo mu ale nesdělil detaily akce. Proč je dívka pro zadavatele důležitá, proč se jí snaží mafie unést a ani její jméno. Všechno podléhalo utajení. Ve výsledku mu to mohlo být jedno. Vynikal hlavně v tom, že dokázal z ostatních lidí dělat řešeta.
„Kontakt za třicet vteřin. Hawku, ty tam spíš?” zeptal se hlas zadavatele v komunikátoru, byly v něm cítit obavy.
„Ne, čekám, až mi najede ten povzbuzovák.” zašklebil se Hawk v duchu do komunikátoru.
„Máme fotky. Bude to opancéřovaný BMW. Ze scanneru víme, že v něm sedí čtyři lidi.” Dostal další informace.
„To bude hračka. Mám je sejmout všechny?” ladil zadání. Podupával do ticha nohou.
„Neber zajatce, nepotřebujeme je. Ihned po skončení akce vyjede čistící tým na místo a zařídí úklid toho bordelu.” ujistil ho tajemně znějící hlas. Byl rád, že nebude muset řešit úklid několika rozstřílených lidí z ulice.
„Deset vteřin, než zastaví. Měl bys je už vidět.” ozvalo se. Hawk se vydal na chodníku naproti oslňujícím reflektorům právě přijíždějícího BMW. Nechal ho projet za svůj zorný úhel.

Sledoval je přes vzdálenou kameru. Dveře BMW se otevřely. Nechal vystoupit prvního. Měl přichystané nepříjemné překvapení. Ihned, jak se přiblížil ke vchodovému koridoru do domu, tak mu hlavou prolétla kulka ráže 12mm. Nebyl to pěkný pohled, tam kde gangem nebo mafií najatý zabiják měl čelo, byla díra velká jako tenisák. Klesl k zemi. Vylezl druhý, následovaný zbytkem posádky auta. I ten padnul k zemi s prostřelenou hlavou. Hawk ovládal přes neuronový vysílač odstřelovací pušku umístěnou vedle kamery. Stačilo mu jenom označit cíl a zbytek dokonala nelegální chytrá armádní elektronika. Nebyla zrovna levná, proto poslouchala na slovo. Náhle se otočil a vytáhl z podpažních pouzder pistole. Elektronika zadrátovaná v rukách mu do očních implantátů vysílala signály, kam přesně míří. Namířil obě hlavně na hlavy zbývajících zabijáků. Oba dostali po dvou zásazích do hlavy, padli k zemi bez známek života.
„Přestaneš se už předvádět, Hawku?” napomenul ho všudypřítomný hlas. Hawk se podrbal ještě teplou hlavní na nose, po kterém mu stékala kapka potu.
„Kde jsou ti další?” zeptal se a opatrně nahlédl do vyprázdněného auta. Bylo prázdné. Klíčky byly ještě v zapalování.
„Jsou na cestě, jeď jim naproti. Jedou z druhé strany, pojedeš jenom dopředu.” poradil mu zadavatel, který osobně akci koordinoval.
„Jasný, čím dál je vyřídím od tohodle baráku, tím líp.” glosoval a pozavíral dveře od jeho nového auta dřív, než do něj nastoupil. Auto nemělo ani vypnutý motor. Zabouchl za sebou dveře a rozjel se přes ležící mrtvolu naproti dalšímu cíli.’
„Jsou od tebe touhle rychlostí asi minutu.” informoval Hawka hlas a dal mu čas na rozmyšlenou, co vlastně bude dál dělat.
„Už dávno ví, že tým alfa je tuhej. Budou připravený.” Hawk si přepnul oči na noční vidění s redukcí světla a vypnul reflektory. V hlavě se mu začal formovat plán, co se bude dít. Zrychlil. Potřeboval nabrat rychlost. Nahmatal bezpečnostní pás a zapnul si ho.
„Dneska se s tím nepářeš.” komentoval hlas Hawkovo konání. Měl rád, když ho někdo takhle mile překvapil.
„Takhle jsem si už pěkně dlouho nezařádil.” prohodil ledabyle při řízení. Už proti sobě viděl reflektory rychle jedoucího BMW.
„Dávej si pozor. Tihle už nebudou ořezávátka, jako ta banda chudáků před nimi. Je tam i Mlátička.” prozradil mu hlas. Po téhle informaci se rozklepal. Měl co dělat, aby udržel auto na zasněžené ulici rovně.
„Máme to s bonusem. Dokud bude Mlátička živej, tak to dneska neskončí!” Hawk rozzuřeně zatáhl za ruční brzdu a smykem se vrhnul před právě projíždějící auto, které měl celé vyvraždit. Vteřina před nárazem trvala snad hodinu. Vnímal to jako ve zpomaleném filmu. Zatajil dech a připravil se na náraz. Ozvalo se ohlušující řinčení roztříštěného skla a ohýbajících se plechů vozidel, které do sebe právě narazily.
V obou autech vybuchly air bagy. Ihned, jak se Hawk rozkoukal, tak si všimnul, že okýnko spolujezdce prorazil jeden z posádky auta, do kterého narazil. Ztěžka dýchal, do minuty nejspíš přestane bojovat s mnohačetnými vnitřními zraněními.
„Měl se připoutat, kretén.” pomyslel si Hawk a odepnul bezpečnostní pás. Okamžitě si uvědomil, že vlastně mluvil i na zadavatele. Něco mu hvízdlo okolo ucha. První kulka. Další na sebe nenechaly dlouho čekat. Výstřelů ale bylo podstatně méně, než jich očekával. Někdo z druhého týmu musel být nejspíš otřesený nárazem, možná i v bezvědomí. Otevřel dveře u řidiče a kryl se celou šířkou auta. Začali po něm střílet, jako smyslu zbavení. Do rachotu samopalů uslyšel i zlomyslné uchechtnutí v komunikátoru. Neslyšně se proplížil na druhou stranu auta a čekal, kdy je napadne to auto zkontrolovat. Střelba po několika vteřinách ustala.
„Tak ho jdi, kurva, zkontrolovat! Třeba je mrtvej!” slyšel z dálky. Ikonka ve výhledu mu ukázala překlad v reálném čase a označila zdrojový jazyk jako ruštinu.
„Mlátička se nám docela zkurvil, když se začal kamarádit se Sovětama.” konstatoval Hawk do komunikátoru a vytasil pistole z pouzder.
„Nejste zase až tak moc rozdílní. Taky jde s tím, kdo mu nejvíc zaplatí.” Hlas tímhle komentářem Hawka naštval a díky tomu se dostával do ráže. Ještě chvíli čekal, slyšel kroky. Když byly dostatečně blízko na útok, tak se postavil a zkontroloval situaci. Byli dva, ten který byl blíž to schytal mezi oči. Inkasoval za to první dnešní ránu, naštěstí to vykryl neprůstřelný kabát a během vteřiny oddělal i druhého. Díky drogám na zlepšení reflexů si dokázal vychutnat detail mozku, který opustil útočníkovu hlavu.
„Už tam zbývají jenom dva. Hoď tam granát a uteč!.” přikázal mu hlas.
„Seru na to! Mlátičku si udělám po svým!” odporoval a přesunul se na druhý konec SUV, které mu poskytlo krytí i ve stoje.
Nic neslyšel. Jako kdyby vzali roha. Nevěřil tomu a proti všem zásadám pouličního boje obešel auto. Alespoň neriskoval to samé, co mu radil hlas ve vysílačce. Schytat výbuch z granátu od protěšího auta bylo to poslední, co by dnes chtěl zažít.
„Vzdej to, Hawku! Nemáš na to!” ozval se ten samý hlas, který ho před několika lety mučil týden v kuse. Každá minuta trvala věčnost. Pořád měl v živé paměti výboje elektrickým proudem, rozdrcené kouby na každém prstu na obou rukách a zpřerážené kosti na všech končetinách. Hawkovo tělo bylo zázrakem moderní technologie. Vlastně nejspíš už byl více stroj, než člověk.
„Takovou radost ti neudělám, ty šmejde!” odsekl Hawk a zaměřoval se v duchu na stejné místo, odkud slyšel Mlátičkův hlas. Napadlo ho, že když vyskočí z úkrytu do strany, tak dostane jedinečnou šanci ho zasáhnout. Zhluboka se nadechl a vyskočil z úkrytu. Za letu viděl Mlátičkův obličej, který ho naplňoval až po okraj nenávistí. Moc se nezměnil. Dvoumetrová hora svalů vyhnaná anaboliky. Stejně, jako když sloužil u tajné služby. Zatnul zuby a při největší koncentraci, která byla v té situaci možná, několikrát vystřelil na Mlátičkovu hlavu. Dopadl a schoval se za nejbližší auto. Každou chvílí musela zaznít opětovaná palba. Nic takového se ale nestalo. Znovu se rozhostilo to stísněné, jakoby snové, zimní ticho tlumené sněhem. Zaměřil se na sebemenší náznaky zvuků a nemohl věřit svým uším.
„Dostal jsi ho!” ozvalo se Hawkovi za levým uchem. Oddechl si a šel se přesvědčit. Mlátička ležel na zemi s prostřeleným krkem a při marném lapání po dechu chroptěl a prskal krev okolo sebe. Nechal ho tam trpět, věděl, že v tomhle stavu ho už nemohl ohrozit. Vedle Mlátičky se válela celkem nová Sovětská útočná puška, kterou ještě neměl ve sbírce. Vzal si jí a přehodil přes rameno. Obhlédnul vrak auta a skutečně našel posledního z komanda Beta v autě. Byl v bezvědomí, pravděpodobně si zlomil vaz, ale ještě žil. Hawk se smířeným výrazem popravil. Prokázal mu tak službu, stějně by už nikdy neudělal krok po vlastních. Pomalu se vracel k mlátičkovi.
„Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli, kdy ti to mlácení do koulí a lámání kostí osobně vrátím. Nečekal jsem ale, že na to budu mít tak málo času.” vysvětloval mu. Nedostal žádnou odpověď. Mlátička už, bohužel, skoro ani nedýchal.
„Máš vlastně štěstí. Kdybych tě nesejmul takhle napoprvý, tak bych ti udělal z konce života peklo na Zemi.” pokračoval a pomalu zvedal hlaveň útočné pušky k hlavě ležícího, steroidy nacpaného zabijáka. Byl překvapený, že nejevil žádné známky emocí. Užil si poslední chvíle, kdy Mlátička dýchal pražský ledový vzduch a stiskl spoušť. Mlátičkovo tělo ihned poté opustil život.
„To bylo dojemné! Jako z antické tragédie.” zasmál se škodolibě hlas na druhé straně komunikátoru. Hawk se zadostiučiněním oddychoval, rozhlížel se po vylidněné ulici a koukal na přijíždějící auto. Naštěstí neblikalo. Nebyla to zásahová jednotka Metropolicie s.r.o., nejspíš někde debužírovali GMO bagety na benzínce a předstírali práci.
„Vyzvednou tě a odvezou zpátky. Pro dnešek máš konec. Zítra by měl být klid, ale na pozítří zase něco vymysleli. Zjišťuji podrobnosti. Pohov.” dodal hlas s obvyklým klidem. Hawkovi to při nasedání do záchranného auta bylo jedno. Chtěl jet zpátky do svého bytu, kterému poslední měsíc říkal domov a dát si sprchu. Chtěl ze sebe smýt všechny dnešní mrtvé duše a ulevit svému napůl kybernetickému tělu. Bez dalších myšlenek sledoval vylidněné ulice, které na periferii Prahy nebyly žádnou výjimkou a myslel na dluh, který právě splatil. Sobě i tomu hajzlovi Mlátičkovi.

Pokračování příště