Vodka s vodou

Pátek 14. února 2059 15:30

Probudilo mě zvonění telefonu. Zvláštní, neměl jsem zapnutý budík. Z kapsy kalhot jsem vyhrabal ten zvonící krám a zvednul hovor. Byl to Marley.
„Čao, Jayolino, už jsi vyspinkanej?” zeptal se Marley a zněl, že byl v mnohem lepším rozmaru, než já. Zafuněl jsem mu nesrozumitelně do sluchátka.
„Teď jsi mě vzbudil. Kreténe!” zlobil jsem se ospale. Moje oči se stočily na hudební přehrávač. Pořád vyhrával hudbu, která se zapnula automaticky, když jsem dorazil z klubu domů. Na jeho hodinách se na mě culil čas, který hlásil půl čtvrté. Venku se pomalu stmívalo.
„Tak vstávej! Potřebuju, abys mi tu s něčím píchnul!” popohnal mě Marley na druhé straně hovoru. Opatrně jsem se posadil na postel, kýval jsem se do mírného a decentního rytmu právě hrající, pomalé skladby.
„Jo, jasný. Jenom si budu muset skočit pro nějaký hulení. Budu u tebe tak za hodinku.” odpověděl jsem a vstal z postele.
„Super. Na tebe se dá vždycky spolehnout. Vem mi prosim tě flašku vodky.” poprosil mě Marley těsně před tím, než hovor ukončil. Zase byl sjetej jak paprika. Zapomněl se dokonce rozloučit. Ale muselo se mu nechat, že mě bravůrně poslal pro flašku.
Vysprchoval jsem se a vyčistil si zuby. V kuchyni jsem zneškodnil to rozjedený, nepoživatelný jídlo z lednice přesným hodem do koše. V lednici už nic dalšího k jídlu nezbylo. Musel jsem se najíst někde venku po cestě za Marleyem. Převlíknul jsem se do oblečení, který tolik nesmrdělo kouřem z klubu a odešel z bytu. Ve výtahu jsem ospale koukal na vzkazy, který už skoro pět let tekly rozpuštěným inkoustem na dveřích a znovu prožíval dávné vzpomínky. Dělali jsme je s klukama z hoodu. Potom jsem si z toho dělal srandu, když jsem si tahal holky domů na píchání. Byl to dokonalej kundolap vysvětlovat jim cestou výtahem, proč je na dveřích napsaný, že Dan má malýho ptáka a proč já ho rozhodně malýho nemám. Vlastně celkově bylo k neuvěření, že mi to rodiče doma tolerovali. Jejich nejzlatější, jedinej patnáctiletej klouček si tahal domů kurvičky z hoodu a tam je celou noc prznil. Asi byli rádi, že se o sebe umím postarat sám. Vyšel jsem z baráku a dopnul si zimní bundu až ke krku. Byla zoufalá kláda a foukal studenej vzduch. Tentokrát mě už nic nehřálo, žádnej speed ani chlast. Byl jsem úplně totálně střízlivej.
Prošel jsem okolo stánku s kebabem, pozdravil se s Amirem a zamířil si to k nákupnímu centru. Zbývalo mi jenom přejít silnici, po který se proháněly auta směrem na letiště a hypnotizoval holografický zářící semafor, aby tam už konečně skočila zelená. Během několika vteřin se holografická signalizace změnila na zelenou a pustila mě na přechod. Kdybych se rozhodl přejít na červenou, nejpozději v osm večer by mi přišla obsílka s pokutou. Město, potažmo Metropolicie s.r.o., bylo velice efektivní, když šlo o výběr peněz od občanů. Docela mě s tím srali, ale to bylo asi tak jediný, co se s tím dalo dělat. Buzerovat normální lidi jim šlo krásně, potírání opravdový kriminality už jejich parketa úplně nebyla. Ihned za přechodem jsem zaplul do nákupního střediska. Atrium nákupáku bylo prostorné a z důmyslně schovaných reproduktorů hrála nenáročná hudba bez dunivých beatů. Nedalo se to zařadit, s klukama z hoodu, když jsme tam chodili pro chlast na pouliční party, jsme tomu říkali nákupákovej pop. Namířil jsem si to rovnou do obchodu s alkoholem. Byla samooblužná, stačilo projít okolo. Systém si sám načtením čipu kdesi v mém těle ověřil, že jsem plnoletý a nechal mě nakoupit. Pokud by mě napadlo cokoliv tam ukrást, tak by se opakoval stejný scénář, jako v případě, kdybych přešel na červenou. Dorazila by mi obsílka a pokuta. Případně by si mě doma vyzvedlo komando Metropolicie s.r.o. nebo v horším případě ranař, co by si šel pro budoucího vězně, kterýho vymění za odměnu.
Procházel jsem mezi regály a zaujala mě reklama na sovětskou vodku Stalingradskaja. Upřímně, vodku mohli mít Sověti třeba dobrou, ale vůbec jsem neměl chuť jí pít. Rozhodně ne po tom, co jsem se všechno o Sovětském svazu dozvěděl v hodinách historie. Na sklonku druhé světové války, než se americká vojska zastavila na hranicích Československa a Maďarska se během Jaltské konference Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli na rozdělení sfér vlivu. Díky předválečnému vývoji a zvěrstvům napáchaných během války se domluvilo, že Československo zůstane v západní části Evropy. Po válce se velice rychle zotavilo a začala druhá průmyslová revoluce, v Československu se začaly vyvíjet seriózní výpočetní projekty a korporace se předháněly v investicích do zdejších firem. Během protestů, které zmítaly jak východní, tak západní Evropou se Československo rozpadlo na Čechy a Slovensko. Bez velkého krveprolití, obě země na tom vydělaly. Demokratický systém odolával větším i menším protestům ze strany korporátních odborů, které se záhy poté zrušily. Ve stejné době přišla první verze Sítě. Propojila celý demokratický svět a začaly se nám otevírat i příběhy, které se odehrávaly za železnou oponou.
Sověti drželi svoje lidi zkrátka, vláda jedné strany táhla ekonomiku dolů, ale přes svou typickou nabubřelost nepřiznávali svoje chyby. Disidenty zavírali do pracovních táborů ne nepodobných německým koncentračním táborům za války. Ani dodnes technologicky nedohnali západní svět, nebylo to ani možné, korporace Sovětům nedodávaly potřebné součástky na výrobu pokročilých Síťových terminálů a cyberwaru. Podle toho, co jsem zachytil občas na Síti, tak nějaké ekvivalenty našich chytrých udělátek měli, ale byly tak sto let před opicema. Osobně jsem měl problém s tím, jak nakládali se svýma lidma. Chovali se k nim jako k bezcenným kusům masa.
Prošel jsem tedy okolo Stalingradské a zalovil v jiných vodkách. Vybral jsem takovou, která mi nejvíce připomínala oblíbenou Marleyho značku a zaplatil jsem u samoobslužného terminálu. Když jsem opouštěl obchod s chlastem, tak se mi rozvibroval telefon v tašce připásané na bundě. Otevřel jsem nepromokavý zip a zjistil, že se mi snažila dovolat Lajka ze včerejška. Rozbušilo se mi srdce a s hraným klidem jsem ten hovor zvednu.
„Ahoj. Copak potřebuješ?” ohlásil jsem se do telefonu.
„Nazdárek. Dostala jsem nápad na schůzku. Líbilo se mi, co jste včera v noci s Agawarou předvedli v tom klubu.” přivítala mě komplimentem, který mě pohladil na egu. Možná i trochu někde jinde.
„To jsem rád, s Agou je vždycky prdel.” zasmál jsem se a posadil se na lavičku uprostřed velké chodby nákupního střediska. Sledoval jsem hloučky lidí, jak chodily okolo a snažil si co nejvěrněji vybavit Lajčin obličej.
„Potřebovala bych od tebe s něčím pomoct. Zajedeme do jednoho klubu v centru, už jsem ti tam zařídila DJskej slot na hraní. Jenom budu potřebovat, aby sis vzal trochu jinou hudbu, než to, co jste dělali včera. Zvládneš to? ” poprosila mě. Byla to nabídka, kterou jsem si nemohl dovolit odmítnout. Prohrábnul jsem si prsty přechodem z mrazu do tepla zplihlé modré číro a koukal se do blba.
„Jaký to bude klub. Co budou čekat?” zeptal jsem se na upřesnění a hladil si u toho strniště na tvářích.
„Bude to diskoška, vem si něco vtipnýho a skočnýho. Hlavně pomalejšího.” upozornila mě. Líbilo se mi, že věděla, co chtěla.
„Jasný, to zvládnu. Přivezu nějaký funky.” vypotil jsem ze sebe během přemýšlení, jestli něco takovýho vůbec mám. Budu se muset u Marleyho přes Síťový připojení dostat k sobě domů a podívat se tam po něčem zajímavým.
„Tak to mám radost, draku. Jsi skvělej. Buď v devět na okraji západního sídliště. Buď tam přesně, za chvíli ti pošlu šifrovanou adresu. Klíč ti pošlu hodinu před schůzkou. Pá, broučku.” rozloučila se a položila hovor. Tvářil jsem se tupě jako po čerstvý lobotomii a v břiše mi příjemně mravenčilo. Tohle rande bude asi určitě o dost jiný, než všechny před tím. Zvedl jsem se z lavičky a šel se podívat ještě do trafiky, jestli nemají nějaký nový modely. Měl jsem od rána strašnou chuť na špeka. Trafika byla vyzdobená všemi možnými potřebami pro kouření. Vonělo to tam směsí tabáku a marihuany. Automaticky jsem přešel CBD strainy a rovnou se podíval na holografickém displeji na nabídku THC modelů. Byly seřazené podle obsahu THC a několika letmými dotyky nad hologramem jsem si vybral ty nejsilnější. Zaujal mě Strawberry Sour Diesel. Potvrdil jsem, že chci pět gramů a počkal, než skener zachytí můj občanský čip. Na telefonu mi píplo upozornění, že si mám tu dobrotu vyzvednout u pultu trafiky. Pomalu jsem se přesunul k pultu trafiky a zaflirtoval si s prodavačkou. Byla to sympatická blondýnka.
„Dáte si k tomu ještě něco?” zeptala se obsluha mezitím, co pod pultem vybírala správný pytlík.
„Jo, prosím. Dejte mi dvě krabičky krátkých Lucky Strike v měkkým obalu.” odpověděl jsem a mezitím vytáhnul peníze, co jsme včera utržili prodejem těch bílejch sraček.
„V tom případě to bude sedmdesát euro.” usmála se profesionálně blondýnka. Zaplatil jsem stoeurovkou a mince si uložil do tašky společně s nákupem. Sbalil jsem si láhev vodky z pultu a po rozloučení zmizel z trafiky. Už mi bylo z toho nákupního centra na nic. V tom nákupáku mě nic nedrželo, odešel jsem bočním vchodem. Bylo to z něj blíž k Marleyovi domů. Před rotačními dveřmi jsem si zapnul bundu zase až ke krku a doufal, že se do mě nedá zima tolik, jako když jsem vycházel z domova ven. Ovanul mě studený vzduch ale držel jsem se statečně. Měl jsem ze sebe dobrej pocit. Bylo přede mnou nejlepší rande mýho života. Aspoň jsem si to myslel.
„Hele, kámo, nemáš nějaký drobný?” ozvalo se vedle mě. Podíval jsem se na toho obejdu, co se mě snažil odýzlovat o drobný. Okamžitě mi vykouzlil úsměv na rtech. Byl to Dejvid, stará známá smažka z hoodu. Spolu s jeho punkerskejma kámošema dělali nějaký neplechy, a když neměli hluboko do kapsy, tak si ujížděli na všech možných i nemožných sračkách z ulice. Teďka ale vypadal, že zrovna s klukama z gangu neměli moc kšeftů.
„Ty vole, co to tady děláš?” odpověděl jsem radostně a rozepnul si tašku na bundě, abych v ní zalovil pár mincí pro Dejvida.
„Řehole, posral se mi včera kšeft, jinak bych šel na Agawaru do klubu.” postěžoval si a podrbal se mezi dready prostetickou rukou bez potahu syntetickou kůží, která měla to nejlepší už dávno za sebou. Byly tam vidět dobře všechny možný převody, kabeláž a motorky, které tu ruku uváděly nervovými zakončeními do pohybu. Sem tam nějaký drátek. Bylo mi ho líto, tak jsem mu vtisknul několik euromincí do ruky a pokračoval v přátelském potlachu.
„Zase taková bomba to nebyla, ” lhal jsem, „už jsme tam zažili lepší mejdany. Aga se předváděl jako vždycky a dole bylo fakt přehnaně. Lidi, kterejm jsem prodával nějaký sračky, se tam málem přede mnou kvůli kartám o fet pozabíjeli.” shrnul jsem Dejvovi včerejší pařbu v klubu.
„Díky moc, Jayi, jsi klasa. Zachránil jsi mě před střízlivostí!” poděkoval Dave a předvedl mi radostný, vítězný taneček. Podařilo se mu mě rozesmát. Rozloučili jsme se a byl jsem už na odchodu, ale ještě mě na poslední chvíli zastavil.
„Hele, kámo, neměl bys ještě něco do nosu, nebo do fajfky?” zasomroval si. Chlapec nezklamal, čekal jsem, kdy to příjde.
„Jasný, počkej.” ujistil jsem ho, že ho nenechám na holičkách. Vytáhl jsem si z dealerské taštičky fungl nový, vakuově uzavíratelný, pytlík z trafiky a zalovil v něm mezi macatými palicemi. I v tom mrazivém suchu a se zmrzlými prsty bylo cítit, jak to lepilo. Jednu asi gramovou palici jsem mu vtisknul do vanilácký ruky a Dejv poděkoval. Vydal jsem se na cestu k Marleymu. Tentokrát už opravdu, nečekal jsem, že by mě ještě něco zdrželo. Míjely mě postranní uličky a zapadlé obchůdky, které se nacházely dál od hlavní třídy hoodu. Některé nabízely chemické přísady do jídel, korejské večerky slibovaly v únoru opravdové, čerstvé ovoce a těsně před Marleyho panelákem byl můj nejoblíbenější - bazar, kam chodily všechny smažky ze sídláku dávat do frcu svoje cennosti, aby měly večer v klubu nebo jen tak doma, co fetovat. Zrovna zavírali, nechápal jsem, proč se neodvážili do non stop provozu, protože lidi z hoodu měli svoje potřeby celý den, i v noci. Za bazarem jsem přešel silnici a vystoupal několik schodů ke zvonkům ke staršímu paneláku ještě z konce dvacátého století. Našel jsem Marleyho zvonek a zazvonil. Na displeji se během pár chvil objevil Marley a hned mě pustil do baráku.

U Marleyho jsem se zřítil do gauče v obýváku jeho garsonky. Naproti gauči, u stěny, byl jeho stůl se všemi těmi různými serepetičkami, se kterými si celý dny hrál. Zrovna tam měl rozdělaného drona, kterému zachraňoval motor, nebo to aspoň tak vypadalo. Vedle rozdělaného drona měl do obdelníkového pole 2x2 naskládané monitory. Na jednom běžel data stream nějakého sportovního utkání ze Sítě, který měl zrovna rozkoukaný, na dalších dvou zdrojový kód drona a na posledním probíhaly nějaké monitorovací grafy a logy.
„Máš tu vodku, vole?” zeptal se Marley, když mezitím močil na záchodě za rohem, přes ten hodiny zadržovaný proud moči do záchoda jsem ho skoro neslyšel.
„Jasný, máš jí na lince v kuchyňským koutu.” odpověděl jsem a přitom sledoval záznam sportu, který mi vůbec nic neříkal. Nějací dva skoro nahatí, tlustí japonci tam do sebe řezali a snažili se vytlačit navzájem z ringu. Po vyhulení jointa to mohlo být zábavné, ale já zrovna moc zmaštěnej nebyl. Vytáhnul jsem z bundy trávu, co jsem si před necelou čtvrt hodinkou koupil a drze si vzal z Marleyho stolu papírky. Během drcení krásné, obsypané palice trávy pryskyřicí mě vyrušil Marley, který se vrátil se dvěma skleničkama vodky. Byly to pěkný lampy.
„Ty vole kámo, nepřehnal jsi to trochu?” zasmál jsem se při pohledu na téměř plnou sklenici vodky.
„Ale hovno, to je naředěný vodou. Takhle bych po dvou sklenicích byl úplně na mraky. Mám tu ještě docela dost práce s tím zasraným dronem.” vysvětlil Marley a přiťuknul si se mnou sklenicí vodky s vodou. Pokračoval jsem v balení jointa a Marley se dál vrtal v rozbitém dronovi.
„Hele, kdy ses dal vlastně na lítání?” zeptal jsem ze zvědavosti. Marley chodil ven jenom do klubu prodávat fet a občas lítat s drony pro nějaký hlavouny z místní mafie nebo Dejvidovy Synaptics.
„Ten je toho debila Smoochese. Měl ho na nějaký akcičce a dostal direkt zásah dávkou ze samopalu. Dojebal ho potom ten pád. Snažím se zachránit, co půjde.” vysvětlil a ukázal na monitory se zdrojovými kódy. Vůbec jsem dění na monitoru nerozuměl a radši se napil vodky, abych měl dostatek slin na olíznutí papírku. Olíznul jsem papírek a sklepal jointa tak, byl hezky udusaný. Už zbývalo jenom odtržení papírku a mohli jsme si zahulit fungl novou odrůdu, kterou jsme ještě nezkoušeli. Plamínek zapalovače olíznul špičku jointu a nasál jsem lahodný kouř. Vyfoukl jsem a Marley si toho všimnul.
„Hmm, to ses předvedl. Voní to kurevsky dobře.” ohodnotil to znalecky a otočil se na židli směrem ke mně. Ještě jsem tomu trochu zakotlil a poslal brko Marleymu. Když to pokuřoval, tak vypadal jako opravdovej rastafarián. Náhodou jsem si všimnul času, který promítal holografický projektor na stěnu. Bylo půl šestý. Měl bych asi začít řešit tu hudbu pro Lajku. Rastafarián mi poslal zpátky jointa. Pohulil jsem si a osmělil se k dotazu.
„Hele, rasto, nemáš tu někde headset na Síť?” zakašlal jsem při posílání špeka zpátky Marleymu. Ten ukázal vedle na chromovanou poličku vedle gauče, ležel na ní headset s terminálem. Natáhl jsem se pro něj a rozložil si ho vedle potřeb na balení trávy. Do terminálu jsem vrazil svůj paměťový čip, kterou jsem měl pro každou příležitost v kapse tašky. Nasadil jsem si headset se sluchátky na uši a čelo a zapnul terminál. Na poloprůhledném holografickém displeji terminálu proletěly rychle nesrozumitelné shluky písmen a znaků, potom se displej rozzářil uživatelským prostředím na kterém bylo několik ikonek. Na jednu jsem ukázal prstem a nasadil si headset na oči.
Objevil jsem se v příjemném vstupním atriu do Sítě, které připomínalo jamajský slum při východu slunce. Marley se nezdál, byl to romantik a technicky zdatnej týpek. Tyhle terminály neuměly podobné prostředí, musel si ho tam dodělat sám. Termínál vestavěným senzorem sledoval moje ruce a umožňoval mi se pohybovat po příjemném prostředí. Připadal jsem si jako kdybych opravdu cítil to teplo a vůni jamajské pláže u Kingstonu. Naučeným gestem jsem si roztáhl nabídku. Vytočil jsem adresu svýho úložiště u mě doma v bytě. Pohled okolo se rozmazal a plynule mě přesunul před můj brloh. Nebyl jsem takovej hračička jako rastafarián, takže jsem si vystačil s obyčejným generickým pokojíčkem puberťáka ze základní nabídky. Před vchodem do pokoje mě zastavily zamčené dveře. Odšifroval jsem je naskenováním svého krevního řečiště před senzorem terminálu. Terminál bez problému poznal, že jsem to já. Pro jistotu ještě naskenoval headsetem oční sítnici. Vlezl jsem do brlohu a ignoroval různě poházenej bordel, kterej byl v krabicích všude okolo. Starý fotky, pár věci do školy, imerzivní hry a nějaký to péčko. To, co jsem potřeboval bylo úplně jinde. Pod vyšším stolem s virtuálním mixážním pultem se mi válely kufry s deskama. Každá deska představovala hudební soubor. Bylo jich docela dost. Měl jsem je roztříděné v kufrech podle stylů. Lajka si poručila nějaký to Funky. Otevřel jsem si kufr ve kterým jsem ho před pár lety nechal. Gestem jsem si otevřel další kufr na desky, který znázorňoval paměťový čip, co jsem naládoval do terminálu. Přenos proběhnul docela rychle. Potěšilo mě to. Měl jsem obavy, že Marley bude mít pomalý připojení. Hudba se zkopírovala téměř okamžitě. Ušetřil jsem minimálně půl hodiny kopírování.
Sundal jsem si headset a na holodispleji se odlogoval. Paměťový čip zase skončil bezpečně uložený v pouzdře schovaným v tašce mé bundy. Všimnul jsem si, že Marley začal nadávat.
„Do prdele, kurva drát!” ozvalo se od jeho pracovního stolu. Nasraně se napil vodky.
„Co je, kámo?” zeptal jsem se opatrně. Taky jsem do sebe poslal zbytek vodky s vodou.
„Ten zasranej krám je úplně v prdeli! Skoro jsem oživil hlavní jednotku a najednou se z toho zakouřilo a od tý doby je to v hajzlu. Úplně mrtvý!” nadával a zapálil si znovu jointa, kterýho zapomněl během doby, co jsem byl v Síti, hulit.
„Ser na to, normálně mu to hoď zpátky na hlavu.” odpověděl jsem klidně při zapalování cigarety. Marley se zvednul ze židle a sednul si na gauč vedle mě. Začaroval trochu prsty před terminálem a všechny monitory začaly zobrazovat zvětšený obraz nějakých dvou skoro nahatých tlustoprdů v ringu. Z důmyslně rozmístěných reproduktorů po rastamanovým bytečku zněla bez pochyb zcela jasná japonština.
„Už mi z toho mrdá. Pustíme si něco inteligentnějšího. Viděl jsi ty poslední visual stimy z nepokojů v Americe? Vodlet jak sviňa.” zeptal se a na menu termínálu začal prsty projíždět nabídku nových videí.
„Dej to tam. Per to do mě!” zasmál jsem se a odklepl popel z cigára do popelníku. Marley tam mezitím pustil video točené z vlastního pohledu, které bylo původně dělané pro smyslovou projekci, ale někdo ho předělal pro standardní displeje. Ve videu se někdo rval s policajtem v plný polní a štítem. Moc mě to nebavilo, balil jsem dalšího jointa.
„Co vlastně děláš večer?” zeptal se Marley mezitím, co nalejval další vodku, kterou doplnil obligátní vodou z karafy vedle terminálu.
„Mám rande s jednou holkou z klubu, co jsem včera potkal. Mám si prej vzít nějakou hudbu. Jedeme do nějakýho klubu v centru.” usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na Lajčin obličej. Přišla mi zpráva od Lajky, která měla odblokovat tu předchozí s adresou. Zapamatoval jsem si adresu a vymazal z telefonu.
„Tak to je pohoda. Asi si zajedu taky do Dejvic zamrdat.” zafantazíroval Marley, který si po cinknutí do mojí skleničky přihnul. Bylo mi jasný, že nemluvil o žádným šukání s rozumnou holkou, ale o návštěvě nějakýho zapadlýho privátu, kde za píchačku vysolí minimálně dvě stovky na dřevo. Zapálil jsem další brko a chvíli koukal na ty videa, který mě vůbec nezajímaly. Kdybych nehulil jedno brko za druhým a nepil u toho vodku s vodou, tak jsem byl už dávno někde v trapu. Asi hodinu po dokouření jointa jsme na přeskáčku pouštěli různý videa, co jsme objevili ve výpisu data poolu. Taky mi během toho zevlákování před Marleyho terminálem dorazia donáška jídla z místního fastfoodu, kterou jsem si zařídil přes telefon. Konečně jsem se najedl. Během té doby jsme zdělali zbytek flašky vodky, dali si nějakej ten koks od Mikhaila a nakonec vyrazili na tramvaj.

Venku byla tradičně zima. Díky tomu, jak jsme se spravili u Marleyho doma, to ale nebylo tak hrozný. Stáli jsme na tramvajové zastávce a čekali, než nám přijede tramvaj. Dokuřoval jsem cigaretu, kterou jsem potom umělecky zahodil do koše a byl šťastnej, že už máme tramvaj na cestě. Pomalu se blížila. Marley vytrvale přežvýkával vyžvejkanou žvejkačku. Byl sjetej jako paprika. Taky jsem měl nakoupeno, přemýšlel jsem nad tím, jestli si toho Lajka všimne, nebo ne. Radši jsem se uklidňoval tím, že aspoň neodpadnu. Občas se mi stávalo, že jsem padnul ksichtem na stůl a usnul. Z toho mě měla kdyžtak zachránit záložní dávka koksu, kterou jsem si ulil přesně pro tenhle případ. Tramvaj mezitím dorazila a otevřela dveře. Z ní se vysypalo pár normálních lidí, kteří jeli z práce domů odpočívat. Pro nás ale všechno teprve začínalo.
V tramvaji se topilo, rozepnul jsem si bundu a obsadili jsme sedačky za sebou. Bylo jich ještě docela dost volných. Dveře se zavřely a tramvaj se rozjela. Sledoval jsem mlčky video reklamy a klepal si do neexistujícího funky rytmu v hlavě nohou. Marleyho dlouhé, mocné dready padaly přes sedačku tramvaje a skoro schovaly madlo sedačky, na které seděl. Když se tramvaj zastavila na další zastávce, tak se do ní nakýbloval Dejv jako uragán. Nejspíš si vysomroval víc eurovek, protože byl vykopanej jak podzemní garáže.
“Nazdar zabijáci!” zařval a přitom radostně zuřivě zagestikuloval rukama. Potom spustil znova.
”Kam jedete? To jsme se dlouho neviděli, Jayolino, co? Sem si naložil moc a už jsem s těma kreténskejma hovadama nevydržel. Prostě móc týpci! Lidi z gengu jsou přehnaný. Majkí, ten malej sráč se přepálil Hyperem a úplně zkomatil! Nó sice bude dobrej, ale nemusím koukat na vykriplený malý sráče! Kam jedete?” zakončil Dejv svůj myšlenkový výron stejnou otázkou, kterou začal. Ušklíbnul jsem se a on si mezitím sednul vedle Marleyho.
”Já si jedu, kémo, zapíchat! Konečně to můžu pořádně rozjet, znáš to. Když jsem zmatlanej, tak se mi ta moje vrtačka ani skoro nepostaví, ale po takovýmhle vejmazu je to prostě masakr. Ti řikám, že ty děvky dneska zažijou takovej anální bombing, že se z toho poserou!” spustil rastafarián, všimnul jsem si, že Marleymu litají z koutků sliny. Bylo to docela nechutný. Mrknul jsem na Dejva a zasmál se. Ten rasta to dneska večer fakt zabíjel. Podle Dejvova výrazu jsem už čekal, že z něj vypadne zase nějaká krávovina.
”Zašukat jó? Ty krávó, já už nepíchal tak dlouho, že už je mám jako kulečníkový koule. Já bych tak prznil, že bych se oběsil na chámovodech!” Kupodivu to takovej nesmysl nebyl. Dejvid si rád ujížděl na opiátech, ale tentokrát byl vydýzlovanej jako běsnící bejk. Takže jsem jeho sexuální choutky i chápal. Byly zase zpátky, a takový navraty jsou vždycky plný radosti a štěstí. Teda minimálně pro jednu stranu ze zúčastněných.
”Ty píčo! Konečně nemám ptáka jenom na pochcávání, tak je mi líto takovou cennou chvíli provařit fáráním po metroplexu. Ty krávo, ani nevíš, jakou mám radost, že jsem tě potkal!” pokračoval Dejv, kterej byl k nezastavení, směrem k Marleymu. Najednou se otočil ke mně a skoro až nesrozumitelně rychle dodal.
”No na tebe, Jayolino, taky nesmím zapomenout! Zapomenout na týpka jako jsi ty by byl kurevskej hřích. Neodpustitelnej nejvíc moc mrtě hárdkórovej hřích! Díky za tu trávu a drobný, nakoplo mě to a udělal pár chudáků za nákupákem. Udělal jsem potom dobrej kauf.“ Skoro jsem se těch jeho vyjetejch očí leknul. Musel bejt narvenej tím svinstvem až k prasknutí. Nejspíš to byl Hyper a starý dobrý piko. Najednou se opět odvrátil na Marleye a pokračoval v tom jeho přehnaným monologu.
”Kam vlastně jedeš prznit ty dredatej blázne? Doufám, že né za nějakou tvojí soukromou štětkou. To bys mě, kurva, zklamal! Kámo! Od takovýho magora, jako seš ty, bych čekal spíš nějakej fákt hustej hodinovej hotel plnej tlustejch kurvisek!” chrlil dál vytrvale a neúnavně. Marley se zařechtal, div se ve vagóně nevysypaly skla a upřel pohled na Dejvida.
”To si piš, že jedu do toho nejlepšího dejvickýho bordelu! Tam má každá koc filcky jako dvoueurovky a smrdí okenou!” připravil Marley Dejva na zlatý hřeb večera. Ten se na chvíli zastavil a bylo na něm vidět, že přemýšlel. V jeho stavu to byla věc naprosto nevídaná!
”Jasná, jedeme do Dejvickejch štětek! Tý volé, tam jsem jednou chytil od takový vošklivý holky s bobrem jak amazonskej prales, kapavku! Mazéc! Tam mě znaj, mám tam slevy! To ještě před tím, jak jsem si …” Když zase Dejv začal vyprávět další salvu naprosto perverzních prasáren, tak jsem si uvědomil, že jsme ujeli celkem dost zastávek a že se přiblížili ke svýmu cíli a mě se začalo blýskat na klidnější cestu. Tramvaj se zastavila a přistoupili další cestující. Marley a Dejv se stali středem pozornosti.
”… začala šlehat herák do toho svýho hnusnýho, zafilckovanýho těla. Marley, ty blázne, tý psychopaté …” Zaslechl jsem úryvek Dejvova vskutku intelektuálního projevu, protože jsem ho nestíhal souvisle poslouchat. Asi se dneska rozhodl, že vyčerpá celou svojí slovní zásobu a začal ještě navíc s Marleyem nekontrolovatelně cloumat.
”… ty největší kurevníku pod sluncem, ojedu tvojí mámu a pak …” Nakonec rastamanovi došla, přes značnou míru zmatlanosti, trpělivost a umlčel skoro pomateného Dejva jedinou, přesně mířenou ránou na nos. V přihlížejících, ve mně, a dokonce i v tom somrákovi, který osamocený seděl na lavičce a při pití čůča na lavičce koukal do projíždějící tramvaje, hrklo když viděli, jak rastafariánova obrovská ruka zasáhla Dejvův nos s razancí bouracího kladiva. Tramvaj v okamžiku úplně zmlkla, jako kdyby se zastavil čas. Bohužel pro toho vysmažence se nezastavil, odlétl ze sedačky a přistál pod protější sedačkou. Zaplul tam slušně. Atmosféra v tramvaji se dala krájet. Okamžitě mě napadlo, že ta nehýbající se smažka je mrtvá jako papoušek Polly z jednoho prehistorickýho skeče od bandy dementů z Británie. Docela oprávněně, taková rána by urazila hlavu i slonovi.
”Marleyi, ty kreténe, tys ho voddělal!” ceknul jsem potichu, úzkostí mi docházel dech. Ještě jsem nikdy žádnýho svýho kámoše v takovým stavu neviděl. Marley se na mě podíval a zasmál se.
”Ale hovno, dyť tyhle přestřelence znáš, můžeš je přejet pancířovou dodávkou a stejně si dojdou pro další dávku.” okomentoval rastaman nehybné tělo ležící na zemi a přes zákaz kouření v tramvaji si zapálil cigaretu. Tramvaj znovu zastavila a většina těch debilních čumilů konečně přestoupila do druhého vagónu.
Do ticha vyprázdněné tramvaje se z úst plných krve ležícího Dejva ozvalo nesrozumitené bublání, kterému jsem stěží rozuměl. Snažil se zeptat na to, co ho to vlastně přejelo? Jeho pokusy o slova doplňovalo zlověstné chroptění vycházející z přeraženého nosu. Kývnul jsem na něj, když jsem podrazácky s arogantním úšklebkem ukazoval na Marleyho. Posadil se zpátky na sedačku a odplivnul zbytek krve, který nestačil vytéct nosem ven.
Smažka se dál snažila marně artikulovat. Snažila se Marleyovi vnutit názor, že má ránu jako ženská. S nezaměnitelným křupnutím si narovnal přelomený nos. Tenhle kluk musel bejt fakt brutálně na máry.
Zanedlouho se z reproduktoru ozvalo, že tramvaj dojela do stanice Obchodní třída Dejvická. Dejv okamžitě, neúměrně ke svýmu aktuálnímu stavu, byl připravenej k výstupu. Hned po otevření dveří z nich vypadnul na ten rádoby nablýskaný, zaplivaný mramorový chodník. Nejspíš měl otřes mozku. Marley si se mnou plácnul na pozdrav, vystoupil a pomohl Dejvovi na nohy. Divil jsem se, kolik toho tyhle smažky vydrží, když si frčej svůj styl. Dveře se s pípnutím bzučáku zavřely a tramvaj se rozjela dál napříč metroplexem. Osiřelá tramvaj po exodu těch dvou pošuků ztichla a bylo slyšet jenom tiché pomlouvání dalších dvou spolucestujících bezpečně sedících na druhém konci vagonu. Nevěnoval jsem jim žádnou pozornost. Vůbec žádnou. Myslel jsem jenom na Lajku. Bylo mi všechno najednou u prdele. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo se dostat Lajce pod kalhotky a zůstat tam fakt hodně dlouho. Jak je to vlastně dlouho, co jsem měl naposledy nějakou holku, se kterou jsem jenom nepíchal a nesliboval jí, že s ní vydržím déle než pár hodin? Jako normální člověk?
Tramvaj se zase zastavila a nabrala další dávku podivných lidských existencí. Dva asi dvacetiletí příslušníci white power spolku. Parchanti. Jak já jsem ty fašouny nesnášel. Mít po ruce bouchačku, tak bych je nejradši poslal přesně tam, kam patřili. Do horoucích pekel, pěkně mezi Josepha Goebbelse a Adolfa Hitlera do grupáče v kotli lávy.
Naštěstí si mě ty fašounský šmejdi moc nevšímali. Měli jiný starosti. Celkem nahlas totiž přemýšleli, jak vystrnadit z vládnoucí strany politika, který jejich společenství už pěkně dlouho zaslouženě znepříjemňoval život.
Najednou se mě to netýkalo. Měl jsem náladu jenom na to si odehrát dneska jeden DJ mix a ošukat holku svejch snů. To bylo přesně to, co jsem dlouho neřešil. Pomalu jsem se přibližoval k cíli svý cesty tramvají a ve mně se začínaly mísit takový zvláštní pocity, jako kdybych šel na první rande. Úplně jsem zapomněl na spousty korporátních reklam, které se valily nespočtem displejů po stranách tramvaje nad okny. Všude se smáli rádoby šťastní herci a ukazovali, jak se dnešní korporátní společnost dokáže postarat o svoje milé, otročící ovečky. Vlastně i tohle mi bylo momentálně u prdele. Tramvaj se zastavila na poslední zastávce před mým cílem. Ty dva holohlaví kreténi vypadli a přistoupila nějaká dost opotřebovaná šlapka.
„Nechceš si užít?“ zeptala se rezignovaně. Místo odpovědi jsem soucitně odvrátil hlavu a rozhodl se, že budu její ubohou existenci ignorovat.
Naštěstí to pochopila a s menší dávkou explicitních výrazů, se s elegancí, jak se na kurvu sluší, uvalila na sedačku a snažila se neusnout. Byl to žalostnej pohled.
Při představě, že bych s ní musel mít sex a ještě potom za to zaplatil, mi bylo celkem smutno. V zasněněžené krajině výhledu ze střešovických skal se mi naskytla krása toho našeho všemi milovaného metroplexu. Dost se toho za posledních pár let změnilo. Málo budov v Dejvické části bylo nižších než dvacet pater. Konečně se pro mě tramvaj zastavila naposledy. Umožnila mi opustit potemnělou a depresvní dročku místního dopravního podniku. Není divu, že hodně lidí takhle v noci při cestě domů zmizí. Lidi jsou zkrátka svině. Dveře se otevřely, vypustily mě ven na chladný střešovický vzduch. Po mém výstupu zabzučely a zavřely se. Tramvaj konečně odfrčela dál směrem na Petřiny. Oklepal jsem se a povytáhnul zip zimní bundy. Rozhlédl jsem se po tichých uličkách a vydal se na adresu, kterou mi Lajka poslala.
Zapálil jsem si cigaretu a jako za odměnu gurmánsky vyfouknul kouř do mrazivého okolí. Moje cesta nebyla naštěstí už moc dlouhá. Najednou jsem jí uviděl. Maličkatou, roztomile opřenou o dveře taxíku a pokuřovala cigaretu. Když vyfoukla cigaretový dým, tak to vypadalo jako kdyby tam nestála nejlibovější holka pod sluncem, ale sexy dračice se skvělýma prsama. Tahle noc bude ještě vostrá.

Pokračování příště