Vodka s vodou

Pátek 14. února 2059 15:30

Probudilo mě zvonění telefonu. Zvláštní, neměl jsem na telefonu naplánovaný budík. Z kapsy kalhot jsem vyhrabal ten zvonící krám a zvedl hovor. Byl to Marley, který se mi dnes pokoušel už několikrát dovolat.
„Čao, Jayolino, už jsi vyspinkanej?” zeptal se rastafarián na druhé straně sluchátka a zněl, že byl v mnohem lepším rozmaru, než já. Zafuněl jsem mu nesrozumitelně do sluchátka.
„Vzbudil jsi mě, kreténe!” zlobil jsem se ospale. Moje oči se stočily na hudební přehrávač. Pořád vyhrával hudbu, která se spustila automaticky, když jsem dorazil z klubu domů. Na jeho hodinách se na mě culil čas, který hlásil půl čtvrté. Venku se pomalu smrákalo do další dlouhé únorové noci.
„Tak vstávej! Potřebuju, abys mi s něčím píchnul!” popohnal mě Marley na druhé straně hovoru. Opatrně jsem se posadil na postel a kýval se do mírného, decentního rytmu právě hrající skladby.
„Jo, jasný. Jenom si skočim pro nějaký hulení. Budu u tebe tak za hodinku,” odpověděl jsem a vstal z postele.
„Super! Na tebe se dá vždycky spolehnout. Vem mi cestou flašku vodky,” poprosil Marley těsně před tím, než hovor ukončil. Byl furt sjetej jak paprika. Zapomněl se dokonce rozloučit. Muselo se mu nechat, že mě bravůrně poslal pro flašku, jako kdybych byl jeho osobní caddy.
Hodil jsem si sprchu a vyčistil si zuby. V kuchyni jsem zneškodnil to rozjedený, nepoživatelný jídlo z lednice přesným hodem do koše. Lednice už nic dalšího k jídlu nenabízela. Musel jsem se najíst někde venku po cestě k Marleymu. Stinná stránka toho, že naši odjeli na služebku. Nebyl tu nikdo, kdo by vytrvale doplňoval jídlo do lednice, který bych mohl v ranních kocovinách užírat. Převlíkl jsem se do oblečení, který nesmrdělo kouřem z klubu a odešel z bytu. Ve výtahu jsem znuděně luštil vzkazy, který už skoro pět let tekly rozpuštěným inkoustem na dveřích a znovu prožíval dávné vzpomínky. Psali jsme si je navzájem s klukama z hoodu. Potom jsem si z toho dělal srandu, když jsem si tahal holky domů na píchání. Byl to dokonalej kundolap vysvětlovat jim cestou výtahem, proč je na dveřích napsaný, že má Dan malý péro a proč já ho rozhodně malýho nemám. Vlastně celkově bylo k neuvěření, že mi to rodiče tolerovali. Jejich nejzlatější a jedinej, nezletilej synáček si tahal domů do pokojíčku nejrůznější kurvičky z hoodu, kde je záhy poté celý dlouhý noci prznil. Asi je těšilo, že se o sebe umím postarat sám, nebo jim to bylo úplně u prdele. Spíš to druhý. Vyšel jsem z baráku a dopnul si zimní bundu až ke krku. Byla zoufalá kláda a foukal studenej vítr. Tentokrát mě už nic nehřálo, žádnej speed ani chlast. Byl jsem po delší době úplně totálně střízlivej.
Prošel jsem okolo stánku s kebabem, pozdravil se s Amirem a zamířil si to k nákupáku. Tentokrát jsem neměl chuť na kebab, protože jsem ho žvejkal včera, musel jsem si vybrat jiný žraso. Zbývalo mi jenom přejít silnici, po který se proháněly auta směrem na letiště a hypnotizoval jsem holografický zářící semafor, aby na něm už konečně skočila zelená. Během několika desítek vteřin signalizace konečně zezelenala a pustila mě na přechod. Kdybych se rozhodl přejít na červenou, nejpozději v osm večer by mi přišla obsílka s pokutou. Město, potažmo Metropolicie, byla velice efektivní, když šlo o výběr peněz od občanů. Docela mě s tím srali, ale to bylo asi tak jediný, co se s tím dalo dělat. Buzerace normálních lidí jim šla krásně od ruky, potírání opravdový kriminality už nebyla úplně jejich parketa. Ihned za přechodem jsem zaplul do nákupního střediska. Jeho atrium bylo prostorné a z důmyslně schovaných reproduktorů hrála nenáročná hudba bez žádného zřetelného beatu. Nedalo se to zařadit. S klukama z hoodu, při nákupech chlastu na pouliční party, jsme tomu říkali nákupákovej pop. Namířil jsem si to rovnou do prodejny s alkoholem. Byla samooblužná, stačilo projít okolo. Systém si sám načtením čipu v mým těle ověřil, že jsem plnoletý a nechal mě nakoupit. Pokud by mě napadlo cokoliv ukrást, tak by se opakoval stejný scénář, jako v případě, kdybych přešel na červenou. Dorazila by mi obsílka a pokuta. Případně by si mě doma vyzvedlo komando Metropolicie nebo v horším případě ranař, chytající budoucího vězně, kterýho by vyměnil za zajímavou finanční odměnu. Těm hajzlům se říkalo lovci lebek a ty za prdelí nikdo soudnej fakt nechtěl.
Procházel jsem mezi regály a zaujala mě reklama na sovětskou vodku Stalingradskaja. Upřímně, vodku mohli mít Sověti třeba dobrou, ale vůbec jsem neměl chuť jí pít. Rozhodně ne po tom, co jsem se všechno o Sovětském svazu dozvěděl v hodinách historie. Na sklonku druhé světové války, než se americká vojska zastavila na hranicích Československa a Maďarska se během Jaltské konference Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli na rozdělení sfér vlivu. Díky předválečnému vývoji a zvěrstvům napáchaných během války se domluvilo, že Československo zůstane v západní části Evropy. Po válce se velice rychle zotavilo a začala druhá průmyslová revoluce. V Československu se začaly vyvíjet seriózní výpočetní projekty a korporace se předháněly v investicích do zdejších firem. Během protestů, které zmítaly jak východní, tak západní Evropou se Československo rozpadlo na Čechy a Slovensko. Bez velkého krveprolití, obě země na tom vydělaly. Demokratický systém odolával větším i menším protestům ze strany korporátních odborů, které se záhy poté zrušily. Ve stejné době přišla první verze Sítě. Propojila celý demokratický svět a začaly se nám otevírat i příběhy, které se odehrávaly za železnou oponou.
Sověti drželi svoje lidi zkrátka, vláda jedné strany táhla ekonomiku dolů, ale přes svou typickou nabubřelost nepřiznávali vlastní chyby. Disidenty zavírali do pracovních táborů ne nepodobných německým koncentračním táborům za války. Ani dodnes technologicky nedohnali západní svět, nebylo to ani možné, korporace Sovětům nedodávaly potřebné součástky na výrobu pokročilých Síťových terminálů a cyberwaru. Podle toho, co jsem zachytil občas na Síti, tak nějaké ekvivalenty našich chytrých udělátek měli, ale byly tak sto let před opicema. Osobně jsem měl problém s tím, jak nakládali se svýma lidma - brali je jako bezcenný kusy masa.
Prošel jsem tedy okolo Stalingradské a zalovil v jiných vodkách. Vybral jsem takovou, která mi nejvíce připomínala oblíbenou Marleyho značku a zaplatil u samoobslužného terminálu. Během opouštění obchodu s chlastem, se mi rozvibroval telefon v tašce připásané na bundě. Otevřel jsem nepromokavý zip a zjistil, že se mi snažila dovolat Lajka ze včerejška. Rozbušilo se mi srdce a s hraným klidem jsem zvedl hovor. Cítil jsem u toho šimrání v podbřišku.
„Ahoj. Co potřebuješ?” ohlásil jsem se do telefonu.
„Nazdárek. Dostala jsem nápad na schůzku. Líbilo se mi, co jste včera v noci s Agawarou předvedli v klubu,” přivítala mě komplimentem, který mi pohladil na ego. Možná i ještě trochu jinde, než jenom tam.
„To jsem rád, s Agou je vždycky sranda,” zasmál jsem se a posadil se na lavičku uprostřed haly nákupního střediska. Sledoval jsem hloučky lidí, jak chodily okolo a snažil si co nejvěrněji vybavit Lajčin obličej.
„Potřebovala bych od tebe s něčím pomoct. Zajedeme do jednoho klubu v centru, už jsem ti tam zařídila DJskej slot na hraní. Jenom budu potřebovat, aby sis vzal trochu jinou hudbu, než to, co jste hráli včera. Zvládneš to? ” poprosila mě. Byla to nabídka, kterou jsem si nemohl dovolit odmítnout. Prohrábnul jsem si prsty přechodem z mrazu do tepla zplihlé modré číro a koukal se do blba.
„Jakej to bude klub? Co budou čekat?” zeptal jsem se na upřesnění a hladil si u toho strniště na tvářích.
„Bude to diskoška, vem si něco vtipnýho a skočnýho. Hlavně pomalejšího, bude tam lepší společnost,” upozornila mě. Líbilo se mi, že přesně věděla, co chtěla.
„Jasný, to zvládnu. Vezmu si nějaký funky,” vypotil jsem ze sebe během přemýšlení, jestli něco takovýho vůbec mám. Budu se muset u Marleyho přes Síťový připojení dostat k sobě domů a podívat se tam po něčem výživném pro lepší společnost.
„Tak to mám radost, draku. Jsi skvělej. Buď v devět na okraji západního sídliště. Buď tam přesně, za chvíli ti pošlu šifrovanou adresu. Klíč pošlu hodinu před schůzkou. Pá, broučku,” rozloučila se a položila hovor. Tvářil jsem se tupě jako po čerstvý lobotomii a v břiše mi příjemně mravenčilo ještě víc, než předtím. Tohle rande bude o dost zajímavější, než všechny schůzky předtím dohromady. Zvedl jsem se z lavičky a namířil si to do trafiky, jestli nemají nějaký nový modely. Měl jsem od probuzení nezlomnou chuť se zhulit. Trafika byla vyzdobená všemi možnými potřebami pro kouření. Vonělo to tam směsí tabáku a marihuany. Automaticky jsem přešel zdravotní strainy a rovnou se podíval na holografickém displeji na nabídku zhulujících modelů. Byly seřazené podle obsahu THC a několika letmými dotyky nad hologramem jsem si vybral ty nejsilnější. Zaujal mě Strawberry Sour Diesel. Potvrdil jsem, že chci pět gramů a počkal, než skener zachytí můj občanský čip. Na telefonu mi píplo upozornění, že si mám tu dobrotu vyzvednout u pultu trafiky. Pomalu jsem se přesunul k prodavačce za pultíkem a zaflirtoval si s ní. Byla to milá, sympatická blondýnka.
„Dáte si k tomu ještě něco?” zeptala se obsluha mezitím, co pod pultem vybírala správný pytlík.
„Jo. Dejte mi dvě krabičky krátkejch Lucky Strike v měkkým obalu,” odpověděl jsem a mezitím vytáhl peníze, co jsme včera úspěšně vydělali prodejem fetu smažkám.
„Bude to sedmdesát euro,” usmála se profesionálně blondýnka. Zaplatil jsem stoeurovkou a mince si uložil do tašky společně s nákupem. Sbalil jsem láhev vodky z pultu a po rozloučení zmizel z trafiky. Už mi bylo z toho nákupního centra na nic. Odešel jsem z chrámu konzumu bočním vchodem, bylo to z něj blíž k Marleyovi domů. Před rotačními dveřmi jsem si dopnul bundu až ke krku a modlil se, aby mi už nebyla taková kláda, jako když jsem před půl hodinou opouštěl svůj barák. Zase mi ta strašná, ubíjející zima vlezla až pod bundu, ale držel jsem se tentokrát statečně. Měl jsem ze sebe dobrej pocit. Čekalo mě nejlepší rande mýho života. Dodávalo mi to sebevědomí.
„Hele, kámo, nemáš nějaký drobný?” ozvalo se vedle mě. Podíval jsem se na toho obejdu, co se mě snažil odýzlovat o drobný. Okamžitě mi vykouzlil úsměv na rtech. To byl přece Dejvid! Stará dobrá, známá smažka z hoodu! Spolu s jeho punkerskejma kámošema páchali nějaký neplechy, a když neměli hluboko do kapsy, tak si ujížděli na všech možnejch i nemožnejch sračkách z ulice. Teď ale zrovna vypadal, že s klukama z gangu nebyli úplně úspěšný, když sockoval drobný před nákupákem.
„Ty vole, kámo, co tady děláš?” odpověděl jsem radostně a rozepnul si tašku na bundě, abych v ní zalovil pár eurovek pro Dejvida.
„Řehole, píčo. Posral se mi včera kšeft, jinak bych šel na Agawaru do klubu,” postěžoval si a podrbal se mezi dready splývajícími ze zátylku prostetickou rukou bez potahu syntetickou kůží, která měla to nejlepší už dávno za sebou. Byly tam dobře vidět všechny možný převody, kabeláž a motorky, které tu ruku uváděly nervovými zakončeními do pohybu. Sem tam nějaký drátek. Bylo mi ho líto, tak jsem mu vtisknul několik mincí do ruky a pokračoval v přátelském potlachu.
„Zase taková bomba to nebyla,” lhal jsem, „už jsme tam zažili lepší mejdany. Aga se předváděl jako vždycky a dole bylo fakt přehnaně. Lidi, kterejm jsem prodával matro, se tam málem přede mnou pozabíjeli kvůli kartám o fet,” shrnul jsem Dejvovi včerejší pařbu v klubu.
„Díky moc, Jayi, jsi klasa! Zachránils mě před střízlivostí!” poděkoval Dave a předvedl mi radostný taneček. Rozesmál mě. Rozloučili jsme se, byl jsem už na odchodu, ale ještě mě na poslední chvíli zastavil.
„Hele, kámo, neměl bys ještě něco do nosu, nebo do fajfky?” zasomroval si. Chlapec nezklamal, čekal jsem, jestli na to dojde. Somráci nikdy nedýzlujou jenom o jednu věc.
„Jasný, počkej,” ujistil jsem ho, že ho nenechám na holičkách. Vytáhl jsem si z dealerské taštičky fungl nový, vakuově uzavíratelný, pytlík z trafiky a zalovil v něm mezi macatými palicemi. I v tom mrazivém suchu a se zmrzlými prsty bylo cítit, jak to lepilo. Jednu, asi gramovou palici jsem mu vtisknul do vanilácký ruky a on mi za to poděkoval. Vydal jsem se na cestu k Marleymu. Míjely mě postranní uličky a zapadlé obchůdky, které se nacházely dál od hlavní třídy hoodu. Některé nabízely chemické přísady do jídel, korejské večerky slibovaly v únoru opravdové, čerstvé ovoce. Těsně před Marleyho panelákem byl můj nejoblíbenější - bazar, kde všechny smažky z hoodu dávaly do frcu svoje cennosti, aby měly večer v klubu nebo jen tak doma, čím si zpatlat hlavu. Zrovna zavírali, nechápal jsem, proč se neodvážili do non stop provozu, protože lidi z hoodu měli svoje potřeby pořád, i v noci. Za bazarem jsem přešel silnici a vystoupal několik schodů ke zvonkům na zdi staršího paneláku z konce dvacátého století. Našel jsem Marleyho zvonek a zazvonil. Na displeji se během pár chvil objevila dreadatá hlava, bez čekání a obvyklejch blbejch keců mě pustil do baráku.

U rastafariána jsem se zřítil do gauče v obýváku jeho garsonky. Naproti gauči, u stěny, byl jeho stůl se všemi různými serepetičkami, které tvořily část jeho obživy. Zrovna tam měl rozdělaného drona, kterému zachraňoval motor, nebo to aspoň tak vypadalo. Vedle rozkuchaného letadélka měl do obdélníkového pole přišroubované na zdi čtyři monitory. Na jednom běžel data stream nějakýho sportovního utkání, který měl zrovna rozkoukaný, na dalších dvou zdrojový kód vznášedla a na posledním probíhaly blíže neurčené monitorovací grafy a logy.
„Máš tu vodku, vole?” zeptal se Marley, během močení na záchodě za rohem. Přes ten hodiny zadržovaný proud moči do záchoda jsem ho skoro neslyšel.
„Jasný! Máš jí na lince v kuchyňským koutu,” odpověděl jsem při sledování sportu, který mi vůbec nic neříkal. Nějaký dva skoro nahatý, tlustý japonci tam do sebe řezali a snažili se navzájem vytlačit z ringu. Po vykouření jointa to mohla být zábava, ale já zrovna moc zmaštěnej nebyl. Ideální příležitost vytáhnout z kapsy trávu, kterou jsem si před necelou čtvrt hodinkou koupil a ubalit špeka. Během drcení krásné, palice trávy obsypané pryskyřicí mě vyrušil Marley, který se vrátil se dvěmi skleničkami vodky. Byly to strašný lampy.
„Ty hele, kámo, nepřehnal jsi to trochu?” zasmál jsem se při pohledu na téměř plnou sklenici vodky.
„Ale hovno, to je naředěný vodou. Takhle bych byl po dvou sklenicích byl úplně na mraky. Mám ještě docela dost práce s tím zasraným dronem,” vysvětlil Marley a připili jsme si sklenicemi s naředěným alkoholem. Pokračoval jsem v balení jointa a Marley se pustil dál do vykosťování rozebraného dronu.
„Hele, kdy ses dal vlastně na lítání?” zeptal jsem ze zvědavosti. Marley chodil ven jenom do klubu prodávat fet a občas lítal s drony pro nějaký hlavouny z místní mafie nebo gangy.
„Nějakej pátek to už bude, mám to rád od mala,” zamumlal rastaman, když pájkou od sebe odstraňoval jednotlivé části plastovo-kovové létající mrtvolky.
„A tohle je tvoje? Vypadá, že dostal pěkně na prdel,” pokračoval jsem v dotěrných otázkách.
„Vůbec, tenhle je toho debila Smoochese. Měl ho na nějaký akcičce a dostal direkt zásah dávkou ze samopalu. Dojebal ho potom ten pád. Snažím se zachránit, co půjde,” vysvětlil a ukázal na monitory se zdrojovými kódy. Vůbec jsem dění na monitoru nerozuměl a radši se znovu napil vodky, abych měl dostatek slin na olíznutí papírku. Zabalil a sklepal jsem marihuanovou cigaretu tak, aby se hezky udusala. Už zbývalo jenom odtrhnout papírek a mohli jsme si zahulit fungl novou odrůdu, kterou jsme spolu ještě nezkoušeli. Plamínek zapalovače olíznul špičku jointu a nasál jsem lahodný kouř. Vyfoukl jsem a Marley zavětřil lahodnou vůni skéra.
„Hmm, to ses předved, kamaráde. Voní to kurevsky dobře,” ohodnotil znalecky a otočil se na židli směrem ke mně. Ještě jsem tomu trochu zakotlil a poslal mu brko. Při pokuřování vypadal jako opravdovej rastafarián. Náhodou jsem si všiml času, který promítal holografický projektor na stěnu. Bylo půl šestý. Měl bych asi začít řešit tu hudbu pro Lajku. Joint se mi vrátil zpátky, pohulil jsem si a osmělil se k dotazu.
„Hele, rasto, nemáš tu někde headset na Síť?” zakašlal jsem při posílání špeka nazpátek Marleymu. Ten ukázal rozhuleným jointem na pochromovanou poličku vedle gauče, ležel na ní headset s terminálem. Natáhl jsem se pro něj a rozložil si ho vedle kuřáckých potřeb na balení trávy a nainstaloval svůj paměťový čip. Nasadil jsem si headset se sluchátky na uši a čelo a zapnul terminál. Na poloprůhledném holografickém displeji terminálu proletěly rychle nesrozumitelné shluky písmen a znaků, potom se displej rozzářil uživatelským prostředím na kterém bylo několik ikonek. Na jednu z nich jsem ukázal prstem a nasadil si headset na hlavu.
Objevil jsem se v příjemném vstupním atriu do Sítě, které připomínalo klidný jamajský slum při východu slunce. Marley se nezdál, byl romantik a hlavně technicky zdatnej týpek. Tyhle terminály neuměly podobné prostředí, určitě si ho tam musel dodělat sám. Terminál vestavěným senzorem sledoval moje ruce a umožňoval mi pohybovat se po příjemném prostředí. Připadalo mi, jako kdybych opravdu cítil teplo a vůni jamajské pláže kdesi u Kingstonu. Notnou dávkou přispěla Marleyho přetopená garsonka a právě vykouřená tráva. Naučeným gestem jsem si roztáhl nabídku. Vytočil jsem adresu svýho úložiště u mě doma. Pohled okolo se rozmazal a přesunul mě před můj brloh. Nebyl jsem ani zdaleka takovej hračička jako rastafarián, takže jsem si vystačil s obyčejným generickým pokojíčkem puberťáka ze základní nabídky. Před vchodem do pokoje mě zastavily zamčené dveře. Odšifroval jsem je naskenováním svého krevního řečiště před senzorem terminálu. Terminál bez problému poznal, že šlo o mě. Pro jistotu ještě naskenoval headsetem oční sítnici. Vlezl jsem do brlohu a ignoroval různě poházenej bordel, kterej byl v krabicích všude okolo. Starý fotky, pár věci do školy, imerzivní hry a sem tam nějaký péčka. To, co jsem potřeboval, bylo úplně jinde. Pod vyšším stolem s virtuálním mixážním pultem se mi válely kufry s deskama. Každá deska představovala jedno hudební album. Bylo jich teda opravdu požehnaně. Měl jsem je roztříděné v kufrech podle stylů. Lajka si poručila nějaké to funky. Otevřel jsem kufr, ve kterým jsem ho před rokem nechal. Gestem jsem si otevřel další kufr na desky, který představoval paměťový čip, co jsem předtím naládoval do terminálu. Přenos proběhl neuvěřitelně rychle. Potěšilo mě to. Měl jsem obavy, že Marley bude mít pomalý připojení. Evidentně na rychlosti Sítě nešetřil. Hudba se zkopírovala bezpečně na můj pameťový čip. Ušetřil jsem minimálně půl hodiny kopírování.
Sundal jsem si headset a na holodispleji se odlogoval. Čip zase skončil bezpečně uložený v pouzdře schovaným v tašce mojí bundy. Marley začal nadávat.
„Do prdele, kurva drát!” ozvalo se od jeho pracovního stolu. Nasraně se napil vodky.
„Co je, kámo?” zeptal jsem se opatrně. Taky jsem do sebe poslal zbytek obsahu sklenice.
„Ten zasranej krám je úplně v hajzlu! Skoro jsem oživil hlavní jednotku a najednou se z toho zakouřilo a od tý doby je to v prdeli. Je to úplně mrtvý!” nadával a přitom do rytmu poslední věty několikrát vztekle uhodil pěstí do právě zdechlého dronu. Potom si s úlevou zapálil jointa, kterýho zapomněl během chvíle, co jsem byl v Síti, hulit.
„Vyser na to a hoď to tomu kreténovi Smoochesovi zpátky na hlavu,” odpověděl jsem klidně při zapalování cigarety. Marley se zvedl ze židle a přisedl si na gauč vedle mě. Začaroval trochu prsty před terminálem a všechny monitory začaly zobrazovat zvětšený obraz nějakých dalších dvou skoro nahatých tlustoprdů v ringu. Z důmyslně rozmístěných reproduktorů po rastamanovým bytečku zněla zcela zřetelně japonština.
„Už mi z toho mrdá. Pustíme si něco inteligentnějšího. Viděls ty poslední vizuály z nepokojů v Americe? Je to úlet jako hovado,” zeptal se a na menu terminálu prsty projížděl nabídku nových videí.
„Dej to tam. Per to do mě!” zasmál jsem se a odklepl popel z cigára do popelníku. Marley tam mezitím pustil video točené z vlastního pohledu, které bylo původně dělané pro smyslovou projekci, ale někdo ho překonvertoval pro standardní displeje. Ve videu se někdo rval s policajtem v plný polní a štítem. Nakládačka od fízlů mě nebavila, balil jsem u toho dalšího jointa.
„Co vlastně děláš večer?” zeptal se Marley mezitím, co nalejval další vodku, kterou doplnil obligátní perlivou vodou z plastové lahve vedle terminálu.
„Mám rande s jednou holkou z klubu, co jsem včera potkal. Mám si prej vzít hudbu na hraní. Jedeme do nějakýho klubu v centru,” usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na Lajčin obličej. Přišla mi zpráva od Lajky s dešifrovacím klíčem k její adrese. Zapamatoval jsem si po odhalení adresu a obě zprávy potom důsledně vymazal z telefonu.
„Tak to je pohoda. Asi si taky zajedu do Dejvic zamrdat,” zafantazíroval Marley, který si po cinknutí do mojí skleničky přihnul. Bylo mi jasný, že nemluvil o šukání s rozumnou holkou, ale o návštěvě nějakýho zapadlýho privátu, kde za šoustačku vysolí minimálně dvě kila na dřevo. Zapálil jsem další brko a chvíli koukal na videa, který mě vůbec nezajímaly. Kdybych nehulil jedno brko za druhým a nepil u toho vodku s vodou, tak jsem byl už dávno někde v trapu. Asi hodinu po dokouření jointa jsme na přeskáčku pouštěli různý videa, co jsme objevili ve výpisu data streamu. Taky mi během toho zevlování před Marleyho terminálem dorazila donáška jídla z místního fastfoodu, kterou jsem si zařídil přes telefon. Konečně jsem se najedl. Během té doby jsme dorazili zbytek flašky vodky, dali si nějakej ten Mikhailův koks a nakonec vyrazili na tramvaj.

Venku byla tradičně zima. Díky tomu, jak jsme se spravili u Marleyho doma, to ale nebylo tak hrozný. Stáli jsme na tramvajové zastávce a čekali, než k nám přijede tramvaj. Dokuřoval jsem cigaretu, kterou jsem potom uměleckým tríčkem zahodil do koše a byl šťastnej, že už máme tramvaj na cestě. Pomalu se blížila. Marley vytrvale přežvýkával vyžvejkanou žvejkačku. Byl sjetej jako paprika. Taky jsem měl nakoupeno, a přemýšlel nad tím, jestli si toho Lajka všimne. Radši jsem se uklidňoval tím, že aspoň neodpadnu po prvním uvítacím brčku, který určitě přijde. Občas se mi večer stávalo, že mi padla hlava únavou na stůl a usnul jsem. Z toho mě měla zachránit záložní dávka koksu, kterou jsem si ulil přesně pro tyhle případy brzké únavy. Tramvaj mezitím dorazila a otevřela dveře. Z ní se vysypalo pár normálů, kteří jeli z práce domů odpočívat. Pro nás ale všechno teprve začínalo.
V tramvaji se topilo, rozepnul jsem si bundu a obsadili jsme sedačky za sebou. Bylo jich ještě docela dost volných. Tramvaj ohlásila zákaz nástupu a rozjela se. Sledoval jsem mlčky video reklamy a podupával si nohou do funky rytmu, který existoval jenom v mé hlavě. Marleyho dlouhé, mocné dready padaly přes sedačku tramvaje a téměř schovaly madlo sedačky. Když se tramvaj zastavila na další zastávce, nakýbloval se do ní Dejv se vší parádou. Nejspíš si během odpoledne vysomroval víc eurovek, protože byl vykopanej jak podzemní garáže.
“Nazdar zabijáci!” zařval a přitom radostně zuřivě gestikuloval rukama. Potom pokračoval v krasojízdě.
”Kam jedete? To jsme se dlouho neviděli, Jayolino, co? Sem si naložil moc a už jsem s těma kreténskejma hovadama nevydržel. Prostě móc týpci! Lidi z gengu jsou přehnaný. Majkí, ten malej sráč se přepálil Hyperem a úplně zkomatil! Nó, sice bude dobrej, ale nemusím koukat na vykriplený malý sráče! Kam jedete?” zakončil Dejv svůj myšlenkový výron stejnou otázkou, kterou začal. Ušklíbl jsem se a on mezitím zasedl vedle Marleyho.
”Já si jedu, kémo, zapíchat! Konečně to můžu pořádně rozjet, znáš to. Když jsem zmatlanej, tak se mi ta moje vrtačka ani skoro nepostaví, ale po tomhle vejmazu je to prostě masakr. Ti řikám, že ty děvky dneska zažijou takovej anální bombing, že se z toho poserou!” spustil rastafarián. Všiml jsem si, že Marleymu litají z koutků sliny. Bylo to docela nechutný. Mrknul jsem na Dejva a zasmál se. Ten rasta to dneska večer fakt zabíjel. Podle Dejvova výrazu jsem už byl připravenej na to, že z něj vypadne nějaká ještě větší zhovadilost.
”Zašukat jó? Ty krávó, já už nepíchal tak dlouho, že už je mám jako kulečníkový koule. Já bych tak prznil, že bych se oběsil na chámovodech!” Kupodivu to takovej nesmysl nebyl. Dejvid si rád ujížděl na opiátech, ale tentokrát byl vydýzlovanej jako běsnící bejk. Takže bych jeho sexuální choutky i chápal. Byly zase zpátky, a takový návraty jsou vždycky plný radosti a štěstí. Teda minimálně pro jednu zúčastněnou stranu.
”Ty píčo! Konečně nemám ptáka jenom na pochcávání, tak je mi líto takovou cennou chvíli provařit fáráním po plexu. Ty krávo, ani nevíš, jakou mám radost, že jsem tě potkal!” pokračoval Dejv, kterej byl k nezastavení, směrem k Marleymu. Najednou se otočil ke mně a skoro až nesrozumitelně rychle dodal.
”No na tebe, Jayolino, taky nesmím zapomenout! Zapomenout na týpka jako jsi ty by byl kurevskej hřích. Neodpustitelnej nejvíc moc mrtě hárdkórovej hřích! Díky za tu trávu a drobný, nakoplo mě to a udělal pár chudáků za nákupákem. Udělal jsem potom dobrej kauf.“ Skoro jsem se těch jeho vyjetejch očí leknul. Musel bejt narvenej tím svinstvem až k prasknutí. Nejspíš to byl Hyper nebo starý dobrý piko. Najednou se opět odvrátil na Marleyho a pokračoval v tom jeho přehnaným monologu.
”Kam vlastně jedeš mrdat ty dredatej blázne? Doufám, že né za nějakou tvojí soukromou štětkou. To bys mě, kurva, zklamal! Kámo! Od takovýho magora, jako seš ty, bych čekal spíš nějakej fákt hustej hodinovej hotel plnej tlustejch kurvisek!” chrlil dál vytrvale a neúnavně. Marley se zařechtal, div se ve vagóně nevysypaly skla a upřel pohled na Dejvida. Poprvý od nástupu jsem si všiml, že nás nevěřícně sleduje asi desítka párů zvědavých očí spolucestujících ve vagonu.
”To si piš, že jedu do toho nejlepšího dejvickýho bordelu! Tam má každá buchta filcky jako dvoueurovky a smrdí okenou!” připravil Marley Dejva na zlatý hřeb večera. Ten se na chvíli zastavil a bylo na něm vidět, že přemýšlel. V jeho stavu jsem pochyboval o tom, jestli toho byl vůbec schopnej.
”Jasná, jedeme do Štětek! Tý volé, tam jsem jednou chytil od takový vošklivý holky s bobrem jak amazonskej prales, trypla, vole! Mazéc! Tam mě znaj, mám tam slevy! To ještě před tím, jak jsem si …” Když zase Dejv začal vyprávět další salvu ujetejch perverzních prasáren, tak jsem si uvědomil, že jsme ujeli celkem dost zastávek, ti dva mimoni se přiblížili ke svýmu cíli a mě se začalo blýskat na klidnější cestu. Tramvaj se zastavila a přistoupili další cestující, kteří nevěřícně sledovali pouliční divadlo, který tropili mí kámoši. Oba dva se stali definitivně středem pozornosti. Korporace by mohly ušetřit za náklady na propagaci prostřednictvím těch kokotskejch videoterminálů, kdyby si najala tyhle pošuky a nechala je zfetovaný jezdit tramvají. Minimálně bordely by propagovali perfektně.
”… začala šlehat herák do toho svýho hnusnýho, zafilckovanýho těla. Marley, ty blázne, tý psychopaté …” Při pobaveným sledování nechápavých pohledů plných opovržení jsem zaslechl úryvek Dejvova veskrze intelektuálního projevu, protože jsem ho ve svých stavech nestíhal souvisle poslouchat. Asi se dneska rozhodl, že vyčerpá celou svojí slovní zásobu a začal ještě navrch s Marleyem nekontrolovatelně cloumat. Bez dalších pochybností byl naládovanej Hyperem. Takhle by ho perník nikdy nezpracoval.
”… ty největší kurevníku pod sluncem, ojedu tvojí mámu a pak…” Nakonec rastamanovi došla, přes značnou míru zmatlanosti, trpělivost a umlčel skoro pomateného Dejva jedinou, přesně mířenou ránou pěstí na nos. V přihlížejících, ve mně, a dokonce i v tom somrákovi, kterej osamoceně seděl na lavičce a při pití čůča koukal do projíždějící tramvaje, v tu chvíli hrklo, když jsme všichni viděli, jak rastafariánova obrovská ruka masakrovala Dejvův obličej. Tramvaj v okamžiku úplně zmlkla. Bylo to jako kdyby se zastavil čas. Bohužel, pro toho vysmažence, se nezastavil. Odletěl ze sedačky a přistál pod tou protější na druhé straně tramvaje. Zaplul tam parádně. Atmosféra v tramvaji se dala krájet. Okamžitě mě napadlo, že ta nehýbající se smažka to už nerozdejchá. Docela oprávněně, taková rána by urazila hlavu i slonovi.
”Marleyi, ty kreténe. Tys ho voddělal!” ceknul jsem potichu, úzkostí mi docházel dech. Ještě jsem nikdy žádnýho svýho kámoše v takovým stavu neviděl. Marley se na mě podíval a zasmál se.
”Ale hovno, vole! Dyť tyhle přestřelence znáš, můžeš je přejet pancířovou dodávkou a stejně si dojdou pro další dávku,” okomentoval rastaman nehybné tělo ležící na zemi a přes zákaz kouření v tramvaji si zapálil cigaretu. Tramvaj znovu zastavila a většina těch debilních čumilů konečně přestoupila do druhého vagónu.
Do ticha vyprázdněné tramvaje se z úst plných krve ležícího Dejva ozvalo nesrozumitené bublání, kterému nebylo rozumět. Snažil se zeptat na to, co ho to vlastně přejelo? Jeho pokusy o slova doplňovalo zlověstné chroptění vycházející z přeraženého nosu. Podrazácky jsem s arogantním úsklebkem ukázal palcem na Marleyho. Sedl se zpátky na sedačku a odplivnul zbytek krve, který nestačil vytéct nosem ven. Začal si utírat zakrvácený obličej do zelené mikiny, kterou měl schovanou pod zaprasenou zimní bundou. Mikina během chvíle vypadala, jako kdyby měla maskáčový vzor. Vlastně to bylo docela zlepšení proti původnímu stavu svršku.
Smažka se dál marně snažila artikulovat. Snažila se Marleyovi vnutit názor, že má ránu jako holka. S nezaměnitelným křupnutím si narovnal přelomený nos. Tenhle kluk musel bejt fakt brutálně na máry.
Zanedlouho se z reproduktoru ozvalo, že tramvaj dojela do stanice Obchodní třída Dejvická. Dejv okamžitě, neúměrně ke svýmu aktuálnímu stavu, byl připravenej k výstupu. Hned po otevření dveří z nich vypadnul na ten rádoby nablýskaný, zaplivaný betonový chodník. Nejspíš měl otřes mozku. Marley si se mnou plácnul na rozloučenou, vystoupil a pomohl Dejvovi na nohy. Divil jsem se, kolik toho tyhle smažky vydrží, když si frčej svůj styl. Dveře se s pípnutím bzučáku zavřely a tramvaj se rozjela dál napříč metroplexem. Osiřelá tramvaj po exodu těch dvou pošuků ztichla a bylo slyšet jenom tiché pomlouvání dalších dvou spolucestujících bezpečně sedících na druhém konci vagonu. Nevěnoval jsem jim žádnou pozornost. Vůbec žádnou. Myslel jsem jenom na Lajku. Bylo mi všechno najednou u prdele. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo se dostat Lajce pod kalhotky a zůstat tam fakt hodně dlouho. Jak je to vlastně dlouho, co jsem měl naposledy nějakou holku, se kterou jsem jenom nepíchal a nesliboval, že s ní vydržím dýl, než pár hodin? Tím myslím fakt mít normální holku a žít s ní jako normální člověk?
Tramvaj znovu zastavila a nabrala další dávku podivných lidských existencí. Dva asi dvacetiletí příslušníci white power spolku. Parchanti. Jak já ty fašouny nenávidím. Mít po ruce bouchačku, tak bych je nejradši poslal přesně tam, kam patří. Do horoucích pekel, pěkně mezi Josepha Goebbelse a Adolfa Hitlera do grupáče s kakodémonama v kotli lávy.
Naštěstí si mě ty fašounský svině moc nevšímaly. Plešouni měli jiný starosti. Relativně nahlas přemýšleli, jak vystrnadit z vládnoucí strany politika, kterej jim vytrvale už pěkně dlouho zaslouženě zatápěl. Bohužel pro nás všechny, strašně málo.
Najednou se mě to netýkalo. Měl jsem náladu jenom na to si odehrát dneska jeden DJ mix a ošukat holku svejch snů. To bylo přesně to, co jsem dlouho neřešil. Konečně jsem pro to taky musel něco udělat a ne jenom mávat psaníčkama nebo pytlíčkama s pilulkama. Jak jsem se pomalu přibližoval k cíli své cesty, začínaly se ve mně mísit zvláštní pocity, připomínající úplně první rande v životě. Zazdil jsem spousty korporátních reklam, které se valily nespočtem displejů po stranách tramvaje nad okny. Všude se smáli rádoby šťastní herci a ukazovali, jak se dnešní korporátní společnost dokáže postarat o svoje milé, otročící ovečky. Vlastně i tohle mi bylo momentálně u prdele. Tramvaj se zastavila na poslední zastávce před mým cílem. Ty dva holohlaví kreténi vypadli a nově přistoupila dost opotřebovaná pouliční šlapka.
„Nechceš si užít?“ zeptala se rezignovaně. Místo odpovědi jsem soucitně odvrátil hlavu a rozhodl se, že budu její ubohou existenci ignorovat.
Naštěstí to pochopila a s menší dávkou explicitních výrazů, se s elegancí, jak se na kurvu sluší, uvalila na sedačku a snažila se neusnout v herákovém rauši. Byl to žalostnej pohled.
Při představě, že bych s ní musel mít sex a ještě potom za to zaplatil, mi bylo prostě na hovno. V zasněněžené krajině výhledu ze střešovických skal se mi naskytla krása toho našeho všemi milovaného metroplexu. Dost se toho za posledních pár desítek let změnilo. Málo budov v Dejvické části bylo nižších než dvacet pater. Konečně se pro mě tramvaj zastavila naposledy. Umožnila mi opustit potemnělou a depresvní dročku dopravního podniku. Není divu, že hodně lidí takhle v noci při cestě domů zmizí. Lidi jsou zkrátka svině. Dveře mě vypustily ven na chladný střešovický vzduch. Po mém výstupu zabzučely a zavřely se. Tramvaj konečně odfrčela dál směrem na Petřiny. Oklepal jsem se a povytáhnul zip zimní bundy. Rozhlédl jsem se po tichých uličkách a vydal se na adresu, kterou mi Lajka poslala.
Zapálil jsem si cigaretu a jako za odměnu gurmánsky vyfouknul její kouř do mrazivého okolí. Moje cesta nebyla naštěstí už moc dlouhá. Najednou jsem ji uviděl. Maličkatou, roztomile opřenou o dveře taxíku a pokuřující cigaretu. Když vyfoukla cigaretový dým, tak to vypadalo jako kdyby tam nestála nejlibovější holka pod sluncem, ale sexy dračice se skvělýma prsama. Tahle noc bude ještě vostrá.