Horizont události

Sobota 15. února 2059 11:23

Tohle bylo nejlepší ráno za poslední dobu. Neměl jsem kocovinu, dojezd ani žádnej jinej problém, kterej mě poslední dobou sužoval a dával mi jasně najevo, že jsem jenom posraná smažka. Cítil jsem, že konečně žiju! Probudili jsme se téměř společně, řádili jsme včera dlouho do noci, ale přesto jsme se cítili fantasticky. Přivinuli jsme se s Lajkou k sobě a políbili se. Zvedl jsem se ze značně zváleného koberce a hledal kuchyni. Potřeboval jsem se napít něčeho studeného. Došel jsem do kuchyně a otevřel lednici. Byla tam láhev perlivé vody a vodka. Okamžitě se mi vybavil Marleyův recept a vzal ji s sebou. Vybavený pražským kombem jsem si sednul na gauč a do skleniček od včerejší tequilly rozlil vodku a dolil osvěžující studenou vodou. Napil jsem se z láhve a podal ji Lajce. Poděkovala mi a vychutnávala si osvěžující studenou vodu. Infovize pořád běžela a chrlila na nás nezastavitelný proud informací. Nechávali jsme ho proplouvat okolo nás, tohle ráno bylo jenom naše. Připili jsme si snídaní šampiónů a na přivítání nového dne si ještě jednou vášnivě zašukali. Nejdřív na gauči a potom jsme spadli zase zpátky na ten pletený, chlupatý koberec. Společně jsme se vysprchovali a užívali si každou sekundu společných chvilek. Jako kdyby měly být poslední. Jako první jsem ze sprchy odešel já a oblíknul jsem se. Ranní rituál jsem zakončil zapálením cigarety. Asi v polovině cigarety přišla Lajka. Nahá, ještě po jejím krásném těle stékaly kapky ranní sprchy. Poslala mi laškovný polibek a potom zmizela v útrobách její ložnice. Využil jsem chvilky pro sebe a podíval se do telefonu, kterej jsem na skoro celou noc vypustil z hlavy. Nebyl na to čas. Byla tam asi miliarda zpráv od Marleyho. Zběžně jsem je projel naučeným gestem, když mě něco nebavilo číst.
„Zabili ho, vole!” Zpráva někde uprostřed typicky vysmaženýho rastamanova projevu mě zarazila. Zaraženě jsem vrátil tok textových zpráv zpátky na začátek a začal číst znovu, tentokrát tomu věnoval větší pozornost. Čekal bych spíš salvu oplzlých komentářů na moje rande a feťácké soireé v místním bordelu. Kdybych se jenom mýlil.
„Jsme v prdeli, kámo!”
„Ten hajzl tě viděl na tý party!”
„Dal si to dohromady a došlo mu, že tě na něj poslal.”
„Ten posranej pes je fakt, kurva, mrtvej!”
„Kurva dopíči!”
„Doprdele, ty debile, jde po nás a ty si vyšukáváš!”
„Strašně ho to nasralo a dozvěděl jsem se, že nás oba zabije. Joel nás nabonzoval!”
„Našel Joela, popravil ho jako prašivýho čokla! Teď mi to napsala jeho holka!”
„Zabili ho, vole!”
„Jsme v pěkně kurevský prdeli, kámo!”
Po týhle, poslední zprávě jsem přestal číst. Polil mě studenej pot, jako kdybych se přehulil silným modelem z bongu. Tentokrát mi bylo jasný, že jsme se navezli do brutálního průseru. Doufal jsem, že to byl jenom nějakej další debilní vtípek, který si Marley někdy vymýšlel. Fotka, kterou přeposlala otřesená Joelova holka mě přesvědčila o opaku a vážnosti situace. Vůbec jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Nemohl jsem to říct Lajce, protože viníkem byl její blizký kontakt. Připadal jsem si totálně v prdeli. Věděl jsem, že Joelovi teklo do bot a potřeboval zdrhnout z metroplexu. Nečekal jsem ale, že ho ten bastard takhle podělá a zabije ještě dřív, než by se mu to skutečně povedlo. Lajka mezitím přišla do obýváku a tvářila se spokojeně. Snažil jsem se na sobě nedat znát, že mi oddělali jednoho z nejlepších kamarádů, kterýho jsem kdy v životě potkal. Bál jsem se i o Marleyho. Zahodil jsem telefon zpátky na zimní bundu. Ticho prolomila až Lajka.
„Máme práci. Dneska večer, Trent trvá na tom, aby to všechno klaplo dneska. Mám tě prej vzít s sebou.” usmála se a přisedla si ke mně s bongem, který sebrala z konferenčního stolku. Udělalo mi to radost, ale strach o nejlepšího kámoše to nepřebilo.
„Musím si zavolat, docela nutně.” usmál jsem se na Lajku a odešel na zasněženou terasu. Šoupací dveře na terasu se zaklaply a vytočil jsem Marleyho na telefonu. Rastaman to téměř hned zvednul. Netrpělivě čekal, až zavolám.
„Jsem zašitej ve slumech u Dejva. Měl bys udělat něco podobnýho. Ten kretén to myslí vážně!” hlesl do sluchátka.
„Dávám si majzla. Zkusím něco vymyslet, aby toho nechal. Jenom se nevystavuj. Sice ti to moc nepůjde, ale snaž se!” snažil jsem se ho uklidnit. Taky mi to moc nešlo. Hystericky, možná trochu hraně, se smál do telefonu.
„To bys, kurva, měl. Ví, kde bydlíš. Nejspíš už někde oxidujou u tvýho bejváku. Joel to všechno vyzpíval. Doraž k Dejvovi.” řekl Marley a spojení se přerušilo. Celej ten vejlet pro rychlý prachy se posral. Jediný, co jsem věděl, bylo, že musím Marleyho vidět. Museli jsme se domluvit s těma smažkama od Dejva. Militantní smažky z ulic metroplexu sice vždycky smrděly, ale ochranu proti mafiánskejm zmrdům ze Svazu určitě dokážou líp, než Metropolicie s.r.o. Smutně jsem uložil telefon do kapsy u kalhot a vrátil se do vyhřátého obývacího pokoje. Lajka relaxovala na gauči a poslouchala puštěnou skladbu z multipřehrávače. Posadil jsem se vedle Lajky a přemýšlel, jak ji mám, kurva, dostat do squatu plnýho smažek z hoodu bez ztráty kytičky.
„Co se posralo? Jseš nějakej zaraženej.” zeptala se a otevřela oči. Asi po vteřině mi došlo, že to už věděla. Nechtěl jsem jí lhát.
„Někdo mi včera v noci oddělal kámoše. Bylo to pěkně hnusný.” zašeptal jsem, hrající líný kopák do atmosférických ploch příjemně doplňoval melancholický tón hlasu.
„Jo, vím. Viděla jsem to v přehledu zpráv, kterej se mi nahrál do štěnice, když jsi otevřel telefon. Musíme s tím krámem něco udělat, nejlepší by bylo, kdyby sis koupil něco lepšího z černýho trhu.” poučila mě. Vůbec mě tím ale neuklidnila. Chtěl jsem se zlobit, ale došlo mi, že když se mi dokáže dostat do telefonu jenom tím, že jsem v dosahu jejího hardwaru, tak nemá smysl bejt nasranej. Prostě mě to nenapadlo, v tomhle jsem byl zelenáč.
„Asi jo. Začínáme bejt pěkně v prdeli.” pokusil jsem se o úsměv, vůbec mi to nešlo. Vystřízlivěl jsem neuvěřitelně rychle.
„To taky vím. Slyšela jsem, o čem jste se bavili. Ten telefon je děravej, jak řešeto. Kde to je? Co je to za lidi?” pokračovala Lajka ve zpovídání. Pohladila mě po ruce. Bylo to něžné, intimní gesto, ale věděl jsem, že jí můžu věřit. Nic jiného mi nezbývalo. Musel jsem.
„Musíme za Marleyem. To je ten týpek, kterýho jsi slyšela se mnou mluvit. Zašil se ve slumech tady dole pod kopcem. Je tam s bandou smažek z hoodu. Pro přestřelku nejdou daleko, takže tam budeme v bezpečí.” pokračoval jsem ve zpívání. Lajka nevypadala, že by jí to nějak rozhodilo.
„Hele, ten kluk nebude úplně blbej. Lidi z Mafie tam ani nepáchnou. Ví, že by je ty smažky rozstřílely na sračku. Jdeme tam!” zavelela. Energicky se zvedla z gauče a šla se převléknout do ložnice. Využil jsem příležitosti a fouknul si shot z bongu. Zhruba ve chvíli, když jsem se začal zase vracet k sobě se objevila Lajka. Měla na sobě roztrhané červené maskáče, pod nerovnoměrně roztrhanými dírami se jí leskly černé kožené kalhoty. Právě si dopínala modrou leteckou bundu.
„Umíš střílet?” zaskočila mě otázkou, na kterou jsem nechtěl radši ani odpovídat.
„Ne, nikdy jsem to nepotřeboval.” odpověděl jsem. Hodila po mně pistoli, kterou jsem si schoval do vnitřní kapsy u bundy.
„Tak budeme doufat, že to nebudeš muset použít. Stejně bys nikoho netrefil.” řekla sarkasticky a vzala láhev vodky. Odešli jsme z jejího bytu do výtahu a ten nás snesl dolů. Ve výtahu jsme se líbali. Líbilo se mi, že ji ta situace nerozhodila. Byla to holka do nepohody. Před domem už stála připravená rikša, Lajka jí musela objednat během oblékání. Zastřešená tříkolka na elektrický pohon, vepředu seděl řidič a vzadu byla přesně dvě místa pro nás. Otevřel jsem Lajce dveře a pustil ji dovnitř, hned po ní jsem do tříkolky zalezl i já. Vozítko se rozjelo.
„Nasaď si brejle, broučku.” řekla stručně, poslechl jsem, o čem se budeme bavit ten řidič určitě nemusel nic vědět.
„Až tam dorazíme, tak budu od vás potřebovat vědět všechno o tom, co se stalo. Kdo oddělal toho vašeho kámoše, proč to udělal a bude ideální, když nebudete moc lhát. Určitě se z toho díky dostatku informací nějak vysekáme. Neboj se.” uklidňovala mě zpráva na displeji brýlí. Stiskl jsem Lajce ruku a usmál se. Vypadalo to naopak na pořádný vzrůšo.
„To jsem ráda, ještě ti dlužím nějaký peníze za tu včerejší party. Bude super, když si necháš nainstalovat aspoň komunikační implantát. Ráda bych si s tebou i pokecala. Sice jsi sexy, když mlčíš, ale je to trochu smutný.” vtipkovala mezitím, co jsem sledoval skrz tmavá skla slunečních brýlí polední frmol v ulicích. Lidi pospíchali z práce na rychlý oběd, sem tam nějakej zmrlzlej nebožák somroval na instantní polívku a syntetický víno v igelitovém obalu. Normální poledne ve zmrzlém metroplexu. Okolí se začalo měnit, z normálních ulic jsme přejeli do zóny hoodu, kam se normální lidi báli. Na řidičovi bylo vidět, že mu není moc příjemné projíždět klikatými uličkami polorozpadlých budov, ve kterých squatovala chudina, která si nemohla dovolit bydlet v normálních sídlištích. Sem se nechodilo žít, ale zmizet před zákonem nebo mafií. Ani Metropolicie sem nejezdila, i když se tu stávaly hromadné vraždy nebo šarvátky mezi místními gangy.

Dorazili jsme před zátaras tvořený pytli s odpadky a různými dalšími zábranami, které se tu postupem času nakupily. Dál už jsme museli jít po svých. Lajka vytáhla několik bankovek a vtiskla je s poděkováním řidičovi rikši do dlaně. Vystoupili jsme z kompaktní tříkolky polepené reklamami na instantní jídlo. Když tříkolka zmizela za rohem ulice zpátky do civilizace, tak otevřela láhev s vodkou a přihnula si. Byla docela zima, napil jsem se taky a obešli jsme zátaras oddělující slumy od zbytku metroplexu.
„Pěkný to tady máte, tohle jsme teda v Sajuzu neměli.” glosovala posměšně Lajka. Rozesmála mě, lepší bylo trpět v chudobě, ale svobodný, než bejt chudej a ještě cejtit podrážku režimu na zádech plnejch podlitin.
„Daň za svobodu. Na rozdíl od vás si můžeme vybrat.” kontroval jsem při zapalování cigarety. Lajka si taky připálila. Překvapivě bylo v uličkách slumů přibližně stejně živo, jako na normálních ulicích. Život plynul úplně stejně, jenom tu bylo mnohem víc drog a jiného pomíjivého štěstí na dosah. Mrazivý vzduch byl protkaný částečně nefunkční kanalizací, slumy měly svoje specifické aroma. V noci bylo to místo ještě víc tajemné, protože křivolaké uličky osvětlovaly pouze výlohy levných obchůdků a neonové poutače. Ale protože to byly jediný zdroje světla v ulicích, tak tam šlo dost často o kejhák. Člověk tady přišel k úhoně opravdu snadno, přijít o peněženku byla ta lepší varianta. Přišel k nám somrák na groteskně zbastlených nohách. Stěží chodil.
„Hojda, omladino. Nemáte pro beznohýho somráka nějaký drobáčky?” zeptal se a poklepal klackem na vybírání popelnic do svých hubených kybernetických nohách, který frčely naposledy tak v devadesátých letech minulého století. Zalovil jsem v taštičce mezi svými poklady a vytáhl dvacetieurovku.
„Tady to máš, kup si něco dobrýho k jídlu.” usmál jsem se na somráka a měl radost, že mohl mít aspoň trochu lepší den. Podle toho, jak vypadal, tak nejedl několik dní.
„Jseš docela rozhazovačnej.” rýpla si Lajka, bylo ale vidět, že jí moje štědrost potěšila.
„Tak vypadal, že pár dní neměl nic normálního v puse, stejně mi visíš ještě pět klacků.” odpověděl jsem v podobným stylu. Bavilo mě s Lajkou trávit čas. Nejenom, že dobře píchala, ale ještě měla dobrej smysl pro humor.
„Já se budu smát, až ti spadne ten tvůj samolibej úsměv, potom co zjistíš, kolik stojí instalace cyberwaru.” Ihned, jak mě setřela, tak mi dala pusu na tvář a na rozkroku jsem cítil její ruku. Využil jsem příležitosti a políbili jsme se. Svět se najednou zastavil a dokonce i ty slumy najednou voněly. Cítil jsem, jak se mi vyplavily endorfiny a zažil jsem podobný pocit, jako kdybych si šlehnul. Během chvilky jsme vystřízlivěli a vydali se dál na cestu. Předávali jsme si vodku a upíjeli. Po chvilce jsme došli před rozbořenou tovární halu.
„Tak jsme tady!” zajásal jsem a ukázal na zasquotovanou tovární halu. Na první pohled to vypadalo, jako obyčejná opuštěná tovární hala. Na ten druhý měly ty smažky připravený střílny, kamerový systém a měli tam vybavení pro malou soukromou armádu. Přelezli jsme plot, v tuhle chvíli už o nás museli vědět. Nechali nás dojít až ke dvoukřídlým dveřím do továrny.
„Oba dva dejte ruce nahoru!” ozvalo se z útrob továrny za dveřmi. Slyšeli jsme jasné a zřetelné odjištění zbraně. Oba jsme výzvu poslechli. Oslnila nás baterka, která nám v přítmí vstupu do továrny šajnila do obličejů.
„Jsou čistý, ani jeden z nich nemá v ruce zbraň, jenom ta holka drží v ruce litrovku vodky.” potvrdil druhý hlas.
„Kdo jste? Proč jste sem přišli?” začal vyslýchat první hlas, který nás oslovil.
„Znám se s Dejvem, včera sem přišli s Marleyem. Mám se tu za nima zastavit.” vysvětloval jsem, když mě ten druhý týpek na hlídce prohledával.
„Hele, má u sebe bouchačku v bundě!” upozornil ten, který mě prohledával. Ten druhý kývnul a pokynul k prohledávání Lajky.
„Včera přišli, je nějakej průser. To asi už víš, když u sebe nosíš kvéra.” odpověděl na moje vysvětlení hlídač, kterej nás vyslýchal.
„Ta holka má kromě flašky vodky u sebe ještě dvě bouchačky a je od hlavy až k patě plná wéru.” padlo hlášení hlídače, který nás prohledával. Ten první něco potichu drmolil do vysílačky. Chvíli jsem koukal na Lajku, která se nechala skenovat detektorem. I v tak vyhrocené situaci jsme spolu flirtovali a mysleli spíš na šukání. Zkreslený zvuk, který přišel z vysílačky vůbec nedával smysl. Nejspíš byl šifrovaný a ten týpek s vysílačkou měl implantát, který to byl schopný přeložit.
„Jsou v pohodě. Můžeme je pustit dovnitř. Ty sleduj vchod, posíláme sem posilu, já ty dvě hrdličky vezmu za Dejvem.” Uzavřel prohlídku ten s vysílačkou a vzal nás potemnělou chodbou až k nákladnímu výtahu. Ani se neobtěžoval zavřít vrata od výtahu a stisknul tlačítko, které uvedlo výtah do pohybu. Ucítil jsem zvláštní úzkost, kterou jsem zahnal lokem vodky z láhve. Patra směrem nahoru útíkala, a když jsem napočítal třetí, tak se výtah s trhnutím zastavil. Hlídač otevřel vrata do patra a naskytl se nám bizarní pohled. Bylo tam asi dvacet lidí, někteří se váleli po různých variacích pohovek a vyspávali včerejší kocovinu, jiní v různých hloučcích postávali nebo posedávali u stolů a hráli různé hry o drogy. Oproti zkušenosti z klubu ne s kartami nebo kostkami, ale otáčeli na stolech zbraně a ten, na koho ukázala hlaveň pistole si mohl vpálit svoji vyhranou dávku speedu nebo Hyperu. Z koutu haly zněla hudba, kterou vyhrával DJ za mixákem. Nevěřícně jsme tu zoo procházeli a zastavili se před dveřmi do oddělené místnosti. Hlídač, který měl už konečně zbraň zajištěnou a hozenou přes rameno na popruhu, zaklepal na dveře. Ozvalo se zabzučení zámku. Vpustili nás dovnitř.
„Tak kde seš ty stará vojno? Tady Marley nám už všechno vykdákal.” přivítal nás Dejv. Na nose, který mu včera Marley přelomil, měl fixační náplast a pořád legračně pískal nosem. Pohledem jsem přejel místnost a hledal Marleyho. Ten seděl v křesle bokem a přitrouble se usmíval. Byl úplně mimo. Musel si před chvílí šlehnout nějakou píčovinu, která ho takhle vyjednodušila. Lajka nevěřícně s udiveným výrazem sledovala dění v místnosti.
„Chvíli nám to trvalo, ale už jsme tady.” prohodil jsem zamyšleně. Moje myšlenky byly teď někde u Marleyho, kterýho bych potřeboval probrat z toho tripu. Ukázal jsem na Marleyho palcem. Dejv byl víc při smyslech, nejspíš si nedal stejnou halucinogenní sračku, ale držel se starýho dobrýho perníku.
„Ten si teď fouknul trochu novýho matroše z Amstru. Do deseti minut by se z toho měl vychechat.” odpověděl Dejv a sednul si na pohodlně vypadající křeslo u stolu se Síťovým terminálem. Kdo by to byl řekl, že ten feťák, kterej ještě včera byl u nás za smažku největšího kalibru a dostal nakládačku od Marleyho v tramvaji je ve skutečnosti vůdce zdejšího gangu. Věděli jsme, že Synaptics něco v hoodu znamenají, ale nikdy by mě nenapadlo, že je jich tolik a jsou po zuby ozbrojení. A spojení Dejva se Synaptics mi taky nějak nedoteklo. Sedli jsme si s Lajkou na pohodlnou sedačku a dívali se okolo. Ještě jednou jsem si cvaknul z láhve vodky. Lajka si přes moje nohy natáhla svoje nohy v těch super kalhotech a zapálila si cigaretu.
„Koukám, že sis polepšil ze zevláka na ulici, co somruje hulení od kámošů na velitele pouliční bojůvky.” ušklíbnul jsem se na Dejva. S tím to ani nehnulo, potáhnul si z jointa a vyhodil si nohy na stůl vedle Síťovýho terminálu.
„Já to tak mám rád, fízlové si mě nevšímaj a fetuju si zadarmiko. Poznám tak dost lidí a někdy si někoho pustím i blíž k tělu. Třeba vás dva kujebáky.” odpověděl Dejvid s trochou namyšlenosti v hlase a namířil ukazováčkem na mně a potom na Marleyho, kterej byl tou dobou někde úplně jinde. Byl to docela zajímavej byznysplán, takhle nenápadně verboval lidi k sobě do Synaptics.
„Tak co tady budeme koumat?” zeptala se při vydechování nikotinového kouře. Přišlo mi zbytečný čekat na to, až se Marley probudí z toho tripu.
„Dva dny zpátky jsme měli kvůli Marleyho morální nekonzistenci docela hluboko do kapsy. Projebal všechny prachy, který jsme měli na nákup sraček na prodej a přišel mi to říct do klubu osobně. Trochu jsem ho tam jebal za to, že se zachoval jako kokot a objevil se Joel - to je ten mrtvej týpek. Dohodil nám kšeft, mělo to bejt jednoduchý a rychlý. Jeden zmrdeček z Vinohrad si ujížděl na mladejch buzničkách. Plán byl ho zneškodnit rohypnolem a okrást. Vybrali mě jako jeho typ jako vábničku pro vstupenku k němu domů. Jenomže ten teplej zmrdeček měl psa, kterej tady hustodémonovi Jayovi celej ten rohypnol sežral a zaklepal bačkorama. Teplej zmrdeček to ještě nevěděl a pokoušel se mě ošukat. Místo pichu jsem ho zlil jako sovětskýho důstojníka a když odpadnul, tak jsem mu vybílil kapsy a zatáhnul koks. Borec se po probuzení nejspíš domáknul mrtvýho psa a začal šílet. Viděl mě včera na party v Duplexu a naplánoval pomstu. Nechal najít Joela a jeho hošové ho rozpárali na sračky. Marley se to dozvěděl od jeho holky a poslal tu zprávu mně. Podle toho všeho, co vím, tak ten hajzl už oxiduje v hoodu u mýho baráku a čeká, kdy se tam objevím, aby mě za trest vobtáhnul a oddělal.” vychrlil jsem celou příhodu okolo Mikhaila a jeho dementního čokla. Lajka zalapala po dechu. Dejv se přitrouble usmíval, už tu story slyšel po několikátý a pořád ho podle reakce bavila.
„Kd... Kdo je ten teplej zmrdeček?” začala se Lajka vyptávat, první slovo otázky vystresovaně polkla. Vzhledem k tomu, že to nebyla blbka, tak jí to postupně všechno docházelo.
„Myslím si, že ho znáš moc dobře. Včera v Duplexu jsem viděl na analýze čístoty matroše, že tvůj a ten ukradenej koks jsou stejný.” uvedl jsem to na pravou míru a zapálil si cigaretu. Lajka si sedla.
„To byl Mikhail Lebeděv?” vyhrkla. Přesně toho momentu jsem se bál. Prostě to celý prasklo.
„Jo, představil se mi jako Mikhail.” odpovídal jsem pořád klidně, uvnitř jsem se ale cítil příšerně. Ten průser byl kolosální. Pokud je někdo schopnej dostat do Svobodný Evropský Unie takhle čistej koks, tak to nebude nějakej nýmand.
„Ty jsi posral Mikhaila Lebeděva? Víš vůbec, kdo to je?” Z Lajčina hlasu byla cítit úzkost a strach. Vystresovaně si poposedla.
„Vím jenom, že to je zasranej zmrd, kterej šuká mladý kloučky a potom to vysílá na Síti.” odseknul jsem drze. Doslova jsem cítil, jak mě Lajka probodla pohledem.
„Tak toho, ty vole, víš zasraně málo! Měla bych tě pro něj oddělat!” cedila Lajka mezi zuby, položila mi ruku na stehno a z ruky ji vystřelily tři deseticentimetrové bodáky. Lajčin temperament zkrotilo až důrazné odjištění zbraně jednoho z Dejvových bodyguardů. Lajka si toho všimla a bodáky poslušně zajely zpátky. Dejv tu scénu pobaveně pozoroval.
„Víš úplný hovno, co jste provedli. Vždyť jsi to musel vědět, jak to všechno je! A neřekl jsi mi ani hovno!” pokračovala Lajka v nasraném monologu. Bylo mi jasný, co se v ní muselo mlátit za pocity. Byla vděčná za pomocnou ruku, když se tu objevila bez ničeho a já jsem byl řušivej element, kterej to všechno posral. Napila se z láhve a vypitou jí mrskla pryč. Napětí v místnosti se dalo krájet.
„Nemohl jsem ti to, kurva, říct. Bylo úplně jasný, že ti to musel nějak dát vědět. Bylo to pro mě bezpečný.” vymluvil jsem se z toho, že jsem to prostě zapřel.
„To si piš, že mi to dal vědět. Jenom jsem doufala, že nebudeš v týhle sračce zapletenej. Mám mu to okamžitě dát vědět, nebo tě přitáhnout k němu.” pokračovala. Naštěstí tu bodavou hrůzu v ruce už nechala zataženou.
„Tenhle hood má jedno nepsaný pravidlo,” přerušil Lajku Dejv, který se zvednul z křesla a šel k nám blíž.
„lidi, který v něm jsou, můžou beztrestně zabíjet jenom lidi z hoodu. Všichni ostatní mají kurevskou smůlu.” pokračoval a díval se hlavně na Lajku. Dejv mě pořád nepřestával překvapovat. Ze zevláka frajerem.
„A co mám, doprdele, teď asi dělat? Ani jeden z vás tady nemá šajna, čeho je Mafie okolo Mikhaila schopná.” odsekla Lajka a rebelsky se zvedla z gauče. Já i Dejv jsme jí sledovali a čekali, co asi udělá. Vážnost situace narušovalo dementní uchechtávání Marleyho na tripu.
„Máte snad nějakej, nápad, jak z toho ven?” pokračovala a naštvaně přešlapovala z jedné nohy na druhou. I když mně chtěla nechat zabít, tak jsem jí žral. Byla u toho zasraně sexy.
„Budeme se toho zmrdečka muset nějak zbavit. Ten bastard má přístup k dokonalýmu matroši, určitě je tu dost lidí, který by ho rádi viděli spláchnutýho do hajzlu výměnou za jeho zdroje.” řekl jsem těsně před odcvrnknutím vajglu do rohu místnosti k rozbité flašce od vodky.
„Ty, vole, Jayi. To si děláš prdel?” změnil tón Dejv, kterej znechuceně koukal na to, jak jsem do rohu jeho kanceláře odstřelil vajgla. Zakroutil jsem hlavou a pokračoval v plánu.
„Vůbec. Ten zmrd umí sehnat devadesátiprocentní koks. Stačí toho kokotka odstranit a vytahat z něj jeho kontakty. Kdokoliv, kdo si jenom přičuchne ke koksu v takový čistotě, bude zasraně bohatej.” Dejvida moje slova uklidnila. Měl jsem pravdu, kdyby se podařilo převzít jeho byznysy, tak nebudeme muset pár let na nic sáhnout. Teda kromě zástupu štětek a šnupátka. Majitel těch kontaktů bude Tony zasranej Montána. Lajka si sedla zpátky vedle mě.
„Myslíš, že to mafie nechá jenom tak? Poserou se z toho, Jayi.” snažila se mi vysvětlit, jak se věci mají. Bylo mi to jedno, v tuhle chvíli mi šlo hlavně o můj kejhák.
„Nenechá, musíme ten byznys předat někomu, kdo si poradí s tím, že jim to bude vadit. Sorry, Dejve, ale Synaptics to asi určitě nebudou. My z toho budeme těžit bokem. Nejdůležitější bude odstranit hlavu chobotnice, která na nás posílá velký špatný.” Dejv se zase pohodlně usadil do křesla, po tom, co jsem mu vysvětlil situaci. Ten nápad mu šrotoval v hlavě, vyřešilo by to všechny naše problémy. Zálibně si u toho prohlížel příruční samopal v pastelových barvách. Lajka sledovala, co se bude dít. Určitě se jí nechtělo jít do toho, aby mně předhodila Mikhailovi jako kus masa.
„To zní jako plán.” pronesl nonšalantně Dejv při odkládání samopalu na stůl před křeslem. Lajka sondovala situaci a pohodlně se uvelebila v gauči.
„Něco zkusím, dejte mi tak deset minut.” řekla přesně před tím, než se odmlčela. Její tělo se uvolnilo a vypadalo to, jako kdyby usnula.
„Ty krávo, to byla jízda!” pronesl Marley, kterej právě procitnul z jiné dimenze designerských drog. Dejv se usmál a přinesl Marleymu plechovku vychlazenýho piva. Ticho, během kterého nikdo nic neříkal, narušilo otevření plechovky.
„Co je? Stalo se něco?” ozvalo se od Marleyho, když do sebe vylil nejmíň polovinu piva.
„No stalo se hodně, ale vlastně jsi o nic nepřišel.” usmál jsem se na Marleyho. Byl jsem rád, že byl zase mezi živejma. Marley se při rozkoukávání zadíval na Lajku, která bezvládně ležela na gauči.
„Ty vole, Jayolino, to je ta tvoje prdelka? Je fakt dobrá! To jsi měl vidět včera... ” řekl uznale Marley, naštěstí pro nás rozvádění jeho milostných dobrodružství po dejvických bordelech Dejv přerušil.
„Hele, vy dva mamrdi, pamatujte si, že tohle nedělám zadarmo. Kdykoliv budu od vás něco potřebovat, budete moje děvky! Je vám to jasný?” řekl s hranou důležitostí, kterou jsem prokouknul. Tohle dělal dost často.
„Jasný, vzpomenu si, až budeš zase somrovat paličky travičky.” setřel jsem Dejva. Byla to forma místního vtipu, v hoodu jsme si byli všichni rovní. Dejvid vytáhnul zrcátko s hromádkou speedu a začal to sekat. Byl jsem za ten nápad docela šťastnej, protože jsem bez snídaně po těch vodkách byl slušně rozemletej. Nejdřív jsem si natáhnul já, potom si dal Marley. U Dejvida se to zastavilo, znechuceně ukázal na svůj přeražený nos. Vytáhl z kapsy aplikátor a nasypal trochu speedu do něj, zalil to sterilní vodou z jednorázové nádobky, která se mu válela na stole. Šlehnul si ho aplikátorem a přebytečný bordel srazil rukou ze stolu na zem. Po tom speedu mi bylo líp, konečně jsem měl čistou mysl. Marley si zase sednul zpátky do křesla, kde strávil celý svůj trip.
„Jaký to vůbec bylo? Je to nějaká novinka.” zeptal se Dejv při posmrkávání.
„Byla to jízda. Chvíli jsem si představoval, jak by to tady vypadalo, kdyby tu byl Sajuz.” smál se Marley a málem si při zapalování cigarety opálil dready, který si radši sčísnul dozadu.
„Hehe, bylo by to tu pěkně na píču!” smál se Dejv, z jeho hlasu jsem vytušil, že si v hlavě schválil další sračku, co tu brzo budou Synaptics prodávat mezi místní feťáky. Zfetované uchechtávání nad představou naší země, která by skončila pod nadvládou bandy idiotskejch ruskojazyčnejch dědků přerušila až Lajka, která se právě vrátila ze Síťě.
„Klaplo to. Trent souhlasil s plánem na zneškodnění Mikhaila výměnou za kokainový cesty. Dnešní akce se přesouvá, tohle mu vynese víc peněz. Dostala jsem návrh toho, jak to má proběhnout. Máme tebe a Marleyho předhodit Mikhailovi a o zbytek se postará Trentův tým, kterej se teď dává dohromady.” vysvětlila plán, kterej se mi nelíbil. Ani za zlatý prase.
„Nemyslím si, že to klaplo, když jim nás předhodíte jako flákoty masa. Nemám žádnou jistotu, že nás nenecháte tomu hajzlovi napospas.” zavrčel jsem směrem na Lajku. Lascivně si přehodila nohu přes nohu. Zbytek místnosti nás se zájmem sledoval, Marley se stěží ovládal a rytmicky skřípal zubama. Lajka vytáhla telefon a ukázala mi na displeji Mikhailovu vizitku.
„Předám vás já. To snad bude dostatečná záruka, ne? Musíš mi prostě věřit!” usmála se a zase schovala telefon do kapsy maskáčů. Upřímně, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu jsem doufal, že Lajka se bude potřebovat Mikhaila taky zbavit a bude z toho mít stejný prospěch jako my. Na tu druhou jsem si říkal, jestli náhodou sajuzáci spolu nedrží basu. Lákadlo vyřešit nepohodlnýho Jaye a Marleyho a shrábnout případnou odměnu za naše hlavy viselo ve vzduchu. Marley se hystericky hraně uchechtnul, zvednul se z křesla a koukal skrz prachem zaněřáděné okno někam do blba. Cítil jsem to stejně jako rastaman. Vzpomněl jsem si ale na tu střílející mašinu Hawka ze včerejška a spočítal si, že by nás z toho mohli podobní zabijáci slušně vysekat.
„Asi nám nic jinýho nezbejvá, co?” odpověděl jsem sklesle, cejtil jsem se jako zvadlý péro.
„Pokud nechceš vzít roha někam do divočiny, tak ne.” vrátila mě Lajka do reality. Život v divočině byl úplně o nečem jiným než tady v metroplexu. Skoro, jako kdybych se měl vrátit do středověku mezi opice. Pravděpodobně by ani jeden z nás nevydržel na vlastní pěst dýl, než pár dní. Divočinu ovládaly motorizované gangy buranů, kteří nejdřív stříleli, a až potom se ptali. Vlastně nikdo, kdo vzal roha z metroplexu se už nikdy nevrátil. Dejv nás se zaujetím sledoval. Rastafarián se zfetovaně kymácel ze strany na stranu. Vypadal, že s sebou flákne o zem.
„Hele, asi tu není jiná cesta. Já se nebudu schovávat ve slumech věčně.” sdělil rezignovaně Marley. Usnadnil mi rozhodování, kývnul jsem na souhlas.
„Oukej, dejte mi hodinku. Musím se ještě ponořit do Síťě a vyřešit nějaký technický věci s Trentem.” řekla Lajka a políbila mě. Když se připojila do Síťe, tak to vypadalo, jako kdyby usnula. Zvedl jsem se z gauče a šel k Marleymu. Ten pořád koukal z okna přes vrstvu prachu a sazí. Mumraj ve slumech tak vypadal o dost líp než ve skutečnosti.
„Hele, jsme v průseru, ale takhle máme aspoň nějakou šanci se z toho vysekat.” pokoušel jsem se uklidnit Marleyho. Odpověděl mi jenom zamručením doplněné o zavrtění hlavou ze strany na stranu. Pohyb hlavy kopírovaly dlouhé dreadlocky, které se roztančily. Nechal jsem Marleyho v jeho melancholické náladě.
„Máš tady něco k pití? Mám z toho průseru a vodky totálně vyschlo v krku.” zeptal jsem se Dejva. Ten zvednul oči od terminálu na stole a ukázal směrem do hlavní haly. Doplnil něco o lednici. Vyšel jsem z Dejvidovy kanceláře a hledal lednici. Podle něčeho, co přípomínalo kuchyňskou linku jsem odtušil, že se jednalo asi o kuchyň. Přišel jsem ke kuchyňské lince a našel pultový mrazák, který jako jediný vypadal, že slouží k ukládání jídla. Otevřel jsem ho a v jeho útrobách se nacházely láhve všeho možného mezi kostkami suchého ledu. Vytáhnul jsem tu nejméně závadnou, která vypadala, že není složená jenom z alkoholu. Byly to lahvičky nějaké žluté tekutiny v přepravce. Doufal jsem, že to bude limonáda. Otevřel jsem ji a napil se. Trefa! Byla to pomerančová limonáda se spoustou bublinek. Dokonale mě to osvěžilo a vyčistilo hlavu. S otevřenou lahvičkou limonády jsem se vrátil do kanclu. Dejvid pořád něco lovil v terminálu a Marley si konečně sednul do gauče. Vypadal pořád stejně zasmušile jako předtím. Pomalu, ale jistě se s tou situací smiřoval. Měl jsem strach stejně jako on, jenom jsem to na sobě nechtěl nechat znát. Takhle mlčky jsme seděli do chvíle, než se Lajka vrátila z hlubin Síťě. Dejv poslal svojí ochranku pryč. Zůstali jsme sami, jenom já, Marley, Dejv a Lajka.
„Máme to vymyšlený. Za chvíli mám udělat hovor s Mikhlailem, kde ukážu spoutanýho Jaye a Marleyho. Domluvíme se na předání v jednom skladišti na periferii. Už sem jede auto, který nás vyzvedne. Hawk si tam bere pět po zuby ozbrojených magorů. Hned, jak se tam Mikhail objeví, tak ho rozstřílí na sračku. Vytěžíme jeho kontakty z telefonu a potom druhý tým vytěží i jeho byt včetně všech těch prasáren, co tam má. Prasárny odešlou moje botnety na všechny dostupný strany novinářům. Přikryjeme tím obchod s drogami.” vysvětlovala a u toho ukazovala na jednotlivé osoby. Dejvida uklidnila tím, že to přebírá Trent a bude mít domluvený super duper kamarádský ceny na kokain. To znamená, že pro nás Lupa skončil a budeme prodávat přes Dejvida ten nejlibovější koks v metroplexu. Všichni až na mě a Marleyho byli spokojení. Holt riziko podikání.
„Můžeš mi, Dejve, prosím půjčit dva lidi se samopalama a pouta? Svážeme teď tyhle dvě hérečky a uděláme ten hovor.” poprosila vyzývavě Dejvida. Ten přes vysílačku zavolal dva lidi od něj z gangu a nechal nás jimi spoutat policejníma želízkama. Lajka mi vyndala z kapsy brýle a narazila mi je na oči. Došlo mi, že bude mluvit rusky. Z kapsičky na maskáčích vytáhla miniaturní dron s kamerou a nastavila ho, aby lítal přesně na úrovni Lajčiny hlavy. Ovládala ho přes bezdrátové rozhraní. Těm dvěma členům Synaptics přikázala, aby stáli za námi a mířili na nás stejně pastelově barevnými samopaly, jako měl Dejv položený na stole. Když se jí to divadlo podařilo naaranžovat tak, aby vypadalo uvěřitelně, tak vytočila přes telefon spojení na Mikhaila. Dron z interního reproduktoru přenášel hovor k nám do místnosti.
„Ahoj, Lajko. Ani jsem už nedoufal. Máš pro mě dobré zprávy?” ohlásil se Mikhail z reproduktoru. Ihned, jak jsem slyšlel ten hlas, tak mi naskočila husí kůže. Málokoho jsem nenáviděl tak, jako toho sovětskýho zmrda.
„Dostala jsem je oba. Byli v jednom klubu na okraji metroplexu. Prodávali tam tvoje zboží.” napráskala nás bez uzardění. Mikhail se zasmál.
„Přivez mi je, já se o ty bastardy postarám.” přikázal tvrdě.
„Už jsme na cestě, pošlu ti šifrované místo předání. Bude to dost daleko od centra, budeš z obliga. Vím, že to takhle máš rád.” navrhla neméně tvrdě Lajka. Zněla neústupně. Úplně jinak, než včera na té diskotéce.
„Výborně. Toho s tím čírem, Jasona, mi moc nepocuchejte. Chci si to s ním vyřídit osobně.” bylo neuvěřitelný, jak ten člověk dokázal být nechutnej i přes telefon. Málem jsem vypadnul z role a flusnul po dronovi. Tak moc mě ten hajzl Mikhail vyváděl z míry.
„Neboj, vim, že je to tvůj typ.” usmála se Lajka a ukončila hovor. Ihned poté odeslala místo předání. Myslel jsem si, že nám ta pouta sundají, ale byl jsem na omylu. Vyvedli nás jako při skutečný eskortě z kanceláře a zamířili jsme k nákladnímu výtahu. Když jsme se tam všichni naskládali, tak se rozjel směrem dolů. Připadal jsem si jako kus dobytka, kterej hnali na porážku. Věřil jsem Lajce, že to neposere. Nic jinýho nám ani nezbejvalo. Když se výtah konečně zastavil dole, tak bylo vidět, že před skladištěm už stála zaparkovaná černá dodávka s neprůhlednými skly. Odvedli nás až k ní, nasedli jsme a když Synaptics eskorta za náma zavřela dveře, tak se dodávka rozjela. Museli prorazit někde zátaras, aby sem vůbec mohli vjet. Vzhledem k tomu, že řídil Hawk a měl s sebou ještě několik bouchačů, tak to pro ně asi nebyl problém. Seděl jsem vedle Lajky a vedle ní v řadě jeden z těch žoldáků od Hawka.
„Promiň. Tohle je jediná šance, jak to udělat, aby vás nevodpráskli rovnou.” omluvila se mi Lajka přes text na displeji brýlí. Zvednul jsem ruce s pouty a vyčítavě se na Lajku podíval.
„Hele, tohle je trochu přes čáru.” glosoval jsem ironicky situaci. Lajka dělala, že ji moje slova vůbec nezajímají.
„Přes čáru? To máš pravdu. Už jsme hodně daleko, jsme za horizontem události.” pokračovaly textové zprávy, položil jsem Lajce nenápadně ruku na stehno a kývnul. Měla pravdu byli jsme ve stejné situaci, jako kdybychom vletěli do černé díry, která nás každou sekundou pohlcovala a tím nám dávala méně šanci na návrat. Nic už nikdy nebude jako předtím. Byli jsme za horizontem události, daleko za bodem návratu.

Pokračování příště