Světlo na konci tunelu

Sobota 15. února 2059 14:44

Auto pořád nezastavovalo. Před očima mi probíhal celej život a sem tam nějaká zpráva od Lajky na displeji chytrých brýlí. Už jsem to ani nevnímal, kilometry ulic metroplexu proplouvaly za oknem dodávky. Hawkův tým se připravoval, vypadali smíření se svým osudem. Korporátní žoldáci s útočnými puškami vypadali respektuhodně. Byli na tom rozhodně o dost líp než já a Marley. Měli o dost víc zkušeností v zabíjení lidí a my naopak byli na dně. Byli jsme za čůráky. I když vedle mě seděla Lajka, tak jsem z toho všeho byl solidně posranej. Stačilo cokoliv, zbloudila kulka, špatný slovo. Prostě cokoliv a jeden nebo všichni tři jsme mohli v okamžiku zařvat. Nevěděli jsme, do čeho nás Hawk s Lajkou vezli. Jediný jasný bylo, že na druhý straně je jeden nadrženej zmrd, kterej se nemůže dočkat toho, až mě znetvoří, ojede a zabije. Klidně i v náhodným pořadí, jak by mu to zrovna přišlo přes ptáka. Snažil jsem se pořád věřit tomu bloňďatýmu kravaťákovi a doufal se v tom nepřepočítali. Vzhledem k tomu, že se mu dařilo přes měsíc v kuse držet Lajku s jejíma psíma kusama po Síti a ve skutečný realitě naživu, tak určitě zvládne uřídit i takovou operaci. Z chmurných myšlenek připomínajících noční můru jsem procitnul až s další zprávou od Lajky.
„Za chvíli tam budeme. Připrav se miláčku. Už to budeme mít za sebou.” pokoušela se mě uklidnit. Moc jí to nešlo. Cítíl jsem, jak mi vystřelila hladina adrenalinu až na samou únosnou mez. Hučelo mi v uších. Marley si v nestřežené chvíli strčil nějakej uklidňovák do pusy a od té doby jenom tupě čuměl z okna. Vlastně tak čuměl od chvíle, kdy se dozvěděl, že nás použijou jako návnadu na Mikhaila. Takže ta změna nebyla moc markantní. Auto zastavilo na plácku před nějakou skladovou halou. Hawkovi lidi otevřeli dveře od dodávky a vyvedli nás ven. Hawk poslal jednoho člověka na prohlídku haly, jestli je všechno v pořádku. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že se to kolosálně posere. Buď nás vymění za klid a ten šmejd se na nás obou vystřídá a naše prdele poznají středověk. Nebo, že nás tam všechny do jednoho vykydlí jako v nějaký akční hře na Síti. Čím blíž byla chvíle předání, tím víc jsem propadal depresi.
„Je to tam čistý, můžete dovnitř.” objevilo se na displeji brýlí.
„Přepojuju ti veškerou komunikaci na veřejným kanálu od Hawka.” doplnila Lajka přidání Hawkova komunikačního kanálu. Tahle zdánlivá drobnost mi pomáhala věřit tomu, že snad nedopadneme jako úplný řešeta. Pořád to byla holka, se kterou jsem strávil krásnejch pár dní. I když na druhou stranu by mi to za ty zástupy holek, který jsem opíchal a nechal plavat, tak trochu patřilo.
„Oukej, jdeme.” přikázal Hawk a skupinka se dala do pohybu. První šla Lajka s Hawkem, potom já a Marley a za námi dva Hawkovi žoldáci. Jeden zůstal hlídat před dveřmi do opuštěného skladiště. Uvnitř skladiště byla hromada plastových krabic a harampádí. Sem tam nějaký odstavený auto a nahoře celé symfonii bordelu vévodil nákladový jeřáb.
„Mikhail je na cestě sem, bude tu tak za minutu.” informovala Lajka. Její zprávy se označovaly po přidání Hawkova kanálu srdíčkem. Eskorta nás otočila proti vchodu do skladu a nevybíravě nám podrazila nohy, abysme si klekli. Potom nás donutili si dát ruce za hlavu. Po tom, co jsem viděl srdíčko u Lajčiných zpráv, tak jsem jí víc věřil, ale nemuseli na nás být tak hrubí. Celkem to bolelo. Zasraný žoldáci.
„Kontakt za třicet sekund.” komentoval situaci jeden z nich.
„Mám je na mušce shora. Sniper na místě.” informoval sniper někde na jeřábu, jako potvrzení se na zavřených dveřích do skladiště ukázala červená tečka, která záhy zmizela.
„Pouštím ty hajzly dovnitř.” dal týmu vědět žoldák hlídající vchod do skladiště. Záhy poté se široké dveře do skladiště otevřely a propustily dovnitř denní světlo. Objevil se Mikhail v doprovodu čtyř dalších lidí ve značkových teplákovkách. Dva měli s sebou baseballové pálky, vypadalo to proti vybavení Hawkova týmu dost nepatřičně. Znechuceně jsem se usmál.
„Tak jsem tady, miláčku. Jak to, že jsi ty šmejdy dostala tak rychle?” pozdravil Mikhail a podíval se na nás, jak klečíme s rukama za hlavou, jako váleční zajatci.
„Ten s čírem se na mně nalepil v klubu a nechala jsem ho sebrat. Prásknul toho dredaře, byla to otázka hodinky.” odpověděla Lajka při posměšném gestu k nám. Mikhail se usmíval. Myslel si, že dostal přesně to, co chtěl.
„To je dobře. Nemusel jsem plejtvat svýma lidma na takový lůzry.” vysmíval se nám do obličeje.
”Dej nám hlavně výkupný za ty dva šmejdy! Ať už to máme za sebou.” prolomil mlčení Hawk a gestem dal svému týmu pokyn, aby byli v pozoru. Mikhail se zasmál a nechal jednoho člověka ze svého gangu hodit tašku někam na půl cesty mezi oběma skupinkami.
„Dávejte si pozor na tu tašku, nevypadá to dobře.” varoval na komunikačním kanálu Hawk. Nechal k ní poslat jednoho žoldáka. Opatrně hlavní útočné pušky pootevřel tašku.
„Jsou tam peníze, nevidím tam žádný výbušniny. Proskenuju to, bude mi to trvat t+1.” informoval žoldák beze slov a začal skenovat tašku zařízením připojeným na pušce. Výstup se mu nejspíš zobrazoval na jeho vizuálním rozhraní.
„Dej mu minutu, musíme se přesvědčit, že nás nevyhodíš cestou domů do vzduchu.” vysvětlovala výmluvně Lajka Mikhailovi. S ním to ani nehlo, nic neříkal. U psychopata jeho ražení to bylo divný. Začínal jsem tušit zradu. Dost velkou. Nebyl jsem asi jedinej v tomhle mizerným skladišti, komu to smrdělo. Hawk dal na soukromém kanálu pokyn, aby o sobě sniper dal vědět. Uprostřed Mikhailova zimního kabátu se objevila červená tečka, která šla pomalu nahoru knoflík po knoflíku. Přesně tak, jak měl kabát zapnutý, až k srdci.
„Hele, přestaň s náma vyjebávat. Kdyby ta taška byla čistá, tak už je dávno proskenovaná.” neudržel se Hawk. Jeho zkušenosti mluvily za vše.
„Proč na mě ta vopice mluví česky?” zeptal se Mikhail rusky a arogantně ukázal na Hawka. Lajka nepozorovaně něco spustila na provázku z kapsy a kopla to směrem k nám. Byl to klíč od pout.
„Protože na svině, který mi lžou, mluvím česky.” odsekl skrz zuby Hawk a nařídil skenujícímu žoldákovi ústup. Pozdě...
Taška vybuchla. Hawkův žoldák se rozletěl na kusy, země se otřásla a výbuch nás oslnil. Strhnul jsem Marleyho k nejbližšímu úkrytu. Byl moc napranej uklidňovákama na to, aby mohl nějak rozumně reagovat. Do pískání v uších se přidal zvuk střelby. Přísahal bych, že z nich tekla krev. Když jsme se kryli s Marleyem za nějakou bednou sraček, tak jsem si sáhnul do ucha a naštěstí šlo o planý poplach. Snažil jsem se zorientovat v tom bordelu. Zvířený prach si sedal a všude okolo zněla ohlušující střelba. Lajka se kryla za bednou asi deset metrů od nás. Mávla na mě.
„Seber ten klíč, do prdele!” objevilo se na displeji brýlí okořeněné srdíčkem. Opřel jsem zkoprnělýho Marleyho o bednu a vyskočil z úkrytu pro klíč. Cítil jsem, že mi těsně nějaká zbloudila kulka málem štrejchla chodidlo. Měl jsem kliku. Klíč jsem držel v ruce a znovu odskočil směrem k Lajce. Po dopadu mi zbývaly asi dva metry, který jsem doskočil ne úplně ladným kotoulem. Tohle nebylo štěstí, ale neukojitelná chuť přežít. V novém úkrytu před střelbou jsem si rozklepanýma rukama otevřel pouta a zahodil je někam do hajzlu. O to víc mě překvapilo, že směrem, kam jsem zahodil pouta se ozvala střelba. Měl jsem z prdele kliku, že mě netrefili. Lajka se rytmicky ve chvílích, kdy utichla střelba vyklonila a střílela z úkrytu. Podle toho, že se střelba neuklidnila, to nemělo valný efekt.
„Kryj se za každou cenu. Pokusím se je odvést na druhou stranu. Musíš rozdělat pouta Marleyovi a někam ho zašít!” vypsalo se mi na displeji od Lajky. Krátce jsme se políbili a Lajka něco vyhodila dopředu, byla to světlice, která odvedla pozornost. Rozeběhl jsem se co nejrychleji jsem mohl a stejně při nejbližší možnosti si zkrátil vzdálenost skokem, jako kdybych chytal utíkajícího psa. Dopadl jsem do protějšího krytu. Pořád jsem děkoval bohu za to, že jsem to ani jednou nekoupil.
„Týme, je zle! Mají tam nějakýho kyborga.” nechal se slyšet Hawk.
„Ten parchant Lebeděv to ani jednou nekoupil. Vybouchlo to dřív, než jsem ho stačil trefit” informoval sniper.
„Kyborg je zlej, jestli něco nevymyslíme, tak nás rozstračkuje na kusy!” zněla další zpráva, která se mi objevila ve výpisu zpráv společného kanálu. Podíval jsem se z úkrytu a opravdu tam stál dvoumetrovej kyborg nařachanej od hlavy až k patě chromem. V ruce držel majestátní brokovnici, kterou můžou udržet v ruce jenom augmentovaní žoldáci. Normálnímu člověkovi by to urazilo při prvním výstřelu pazoury.
„Nejdřív musíme udolat lidi a potom se soustředit na toho kyborga!” radila Lajka. Po očku jsem jí sledoval a vypadala, že moc dobře ví, co dělá. Rozklepanýma rukama jsem se snažil otevřít Marleyova pouta. Vyšlo mi to až na čtvrtý pokus. Snažil jsem se sledovat, jak to vypadá, pořád mi to připadalo, jako kdyby všichni sprejovali bouchačkama a ani nijak zvlášť nemířili. Naštěstí se mi podařilo od Lajky odkoukat taktiku sledování zvuku a v klidnějších momentech vzít roha někam pryč. Když střelba utichla, tak jsme se s klopýtajícím Marleyem uklidili dál od střelby pryč. Opřel jsem ho v bezpečnější části skladiště o roh z beden a důrazně mu připomněl, aby se vůbec nehýbal a nikam neodcházel. V jeho stavu toho stejně nebyl schopnej. Uvědomil jsem si, že mi Lajka vlastně dala bouchačku. Vyndal jsem ji z bundy a pokoušel se marně přijít na to, jak se ten krám vlastně natahuje. Tenhle typ pistole jsem nikdy neviděl. Po očku jsem sledoval i komunikaci mezi aktivnější částí týmu.
„Dostal jsem jednoho!” informoval sniper.
„Dobra práce. Ještě toho vlevo na třetí hodině!” chválil Hawk.
„Už je po něm!”
„Jsi skvělej, mazej dolu, potřebujeme krejt zezadu!” instruoval Hawk.
„Rozkaz!”
„Ten kyborg je strašnej. Všechno se od nej odráží!” nadávala Lajka.
„Hoďte na toho kreténa někdo granát!”
„Jdu na to!” byla poslední zpráva, než se ozvala ohlušující rána.
„Kde je Lebeděv? Ten nesmí vzít roha!” ozval se Hawk.
„Někde tu musí bejt! Ven nikdo neutekl. Ani ti naši dva pochcandírové.” ta poslední zpráva mě nasrala. Vzteky se mi podařilo odjistit zbraň a natáhnout náboj do komory.
„Co ten kyborg?” ptal se Hawk.
„Pořád na nohách, teda na noze. Ten granát mu jednu nohu urazil. Dávám mu tak dvě minuty, než z něj vyteče všechna šťáva.” pochlubila se Lajka. Podíval jsem se z krytu na bojiště a byla to strašná mela. Hawkovi lidi a Lajka úspěšně obkličovali poslední dva mafiány a Mikhaila s kyborgem. Ten plecháč vypadal, že mlel z posledního. Pomalu jsem se přesouval k bojujícímu týmu. Zajímalo mě, jak to celý dopadne. Byl jsem zaměřený hlavně na Mikhaila, chtěl jsem ho oddělat. Do střelby se ozvala tupá rána, kyborg padnul na zem. Vypadal, že už byl konečně mimo hru.
„Kyborg je sestřelenej.” objevilo se na displeji od jednoho ze žoldáků. Pořád jsem měl na mušce Mikhaila. Musel jsem ještě blíž, abych ho dokázal aspoň trefit. Měl jsem tak vystřelenej adrenalin, že jsem si tu příležitost prostě nemohl nechat utýct. Mikhailovi spolubojovníci, jestli se to teda tak dalo nazvat, padali jeden po druhým, až nakonec skončil jenom Mikhail. Jejich síla se opírala hlavně o kyborga. Bez něj byli prostě v prdeli.
„Dost, hele. Já prostě nechám ty dva feťáky jít a vy mi taky dáte pokoj.” pokusil se Mikhail o smír a smál se u toho. Všichni v místnosti, včetně něj samotnýho věděli, že to bylo marný smlouvání. Jediný, co jsem si přál, bylo toho zmrda oddělat. Aněco uvnitř mi bránilo ho oddělat jako prašivýho psa. Hawk přišel k Mikhailovi, který držel ruce vzhůru a napálil mu pažbou útočné karabiny do obličeje. Mikhail spadnul na zem a čůrky krve z jeho nosu na zemi malovaly abstraktní obrazce.
„To máš za tu českou vopici. Mrdko, skončils.” vysvětlil rázně Hawk situaci Mikhailovi.
„Vy ještě nevíte, že sem jede.” Bývalý bonviván se snažil vykroutit z bezvýchodné situace.
„Kdo sem jede?” ptala se viditelně nervózní Lajka mířící pistolí na Lebeděvovu hlavu.
„Leonid sem jede. Rozháže vás tady jako kuželky a ty Lajko, pojedeš hezky poslušně zpátky domů.” předpověděl Mikhail těsně před tím, než mu Lajka provrtala hlavu přesně mířenou trefou mezi oči. Mikhailův pozlátkový život przniče chlapečků a mafiánskýho poskoka skončil na zemi opuštěnýho skladiště na periferii pražskýho metroplexu.
„Týme beta. Zahajte akci. Máte volný pole působnosti. Lebeděv je sestřelenej.” objevila se zpráva na displeji brýlí od Hawka, která spustila v centru na Vinohradech druhou fázi plánu. Teď právě začala před Mikhailovým bytem akce, kdy se banda žoldáků v převlečení za metropolicajty vrhla na Mikhailův byt.
„Nikam nepojedu, ty sráči. Tady jsem doma!” řekla viditelně otřesená Lajka mezitím co obírala Mikhailovu mrtvolu o všechny důležitý věci, pro které jsme si do tohodle skladiště přijeli. Cesta k nejkvalitnějšímu kokainu v metroplexu se nám právě otevřela.
„Kdo je, do prdele, Leonid?” zeptal jsem se Lajky. Ta se na mě podívala a bylo vidět, že se jí o tom moc nechce mluvit.
„To není teďka důležitý.” odsekla Lajka.
„To je důležitý. Docela dost. Jeho lidi nejsou žádný ořezávátka. Řešil jsem je celou dobu, co jseš tady.” přiznal Hawk, kterej nevypadal v plné taktické výstroji jako člověk, ze kterého by bylo dobrý si dělat prdel.
„Je to můj bejvalej šéf ze sajuzu.” přiznala Lajka při zasouvání pistole do pouzdra na opasku červených roztrhaných kalhot. Zajistil jsem pistoli a taky ji schoval. Vrátil jsem se do zadní části skladiště pro Marleyho. Pomohl jsem mu na nohy a podpíral ho při cestě zpátky. Byl těma práškama úplně vymletej, jako jedinej z nás sem přišel asi opravdu umřít. Vůbec by si toho ani nevšimnul.
„Ten týpek je úplně v prdeli.” okomentoval Hawk dvoumetrového rastafariána na klepkách opřeného o mě.
„Prostě se bál umřít. Radši by to zatáhnul na sračku sjetej, než střízlivej.” omluvil jsem Marleyho stav a posadil ho. Bohužel byl tak sťatej, že se sesunul na zem a zůstal tam bezvládně ležet.
„No, tahle mrtvola se naštěstí za chvíli probere.” zakřenila se Lajka. Schytala za to ode mě kyselý pohled. Naštěstí mě zachránil Hawk tím, že nechal Marleyho odnést do auta svýma lidma.
„Co ten Leonid? Musíme toho šmejda nějak setřást.” prohodil jsem mezitím, co jsem si zapaloval cigaretu. Připadalo mi to, jako kdybych začal novej život.
„Toho nesetřeseme. Je jako mašina, která jede za svým cílem. Byla jsem blbá, když jsem si myslela, že mu vezmu roha.” litovala se Lajka. Za celou tu dobu, co jsme byli spolu, jsem ji takhle rozhozenou neviděl.
„Tak mu nakopeme prdel, od toho nás máš.” snažil jsem se Lajku uklidnit. Hořce se usmála a pochopil jsem, že to byla pro ni jenom slabá, planá útěcha. Vyšli jsme k dodávce na denní světlo. Ovál nás mrazivý vítr periferie metroplexu. Všude okolo byly jenom opuštěný skladiště a továrny průmyslové zóny. Kdyby tu nebyla zbytková radioaktivita průmyslové výroby, tak by tu určitě vznikl slum. Pěkně parádní slum. Vyčerpaně a líně jsme se naskládali do dodávky a rozjeli se zpátky do města.
„Akce ukončena. Všechno zajištěno.” uvědomila nás zpráva týmu beta o konci akce. Měli jsme to za sebou. Sedli jsme si s Lajkou vedle sebe a opřela se o mě. Klepala se, ten kokot Mikhail Lebeděv ji i po smrti dokonale rozhodil sandál. Její ruka nahmatala mojí a stiskla ji. Objal jsem jí rukou přes ramena.
„Slib mi, že kdybych zmizela, tak mě najdeš.” poslala mi zprávu Lajka. Musela se toho zatraceně bát, když takhle změnila tón.
„Vždycky tě najdu. Slibuju.” pošeptal jsem jí do ucha tak, aby to nikdo další neslyšel. Lajka se přitiskla ještě blíž. Netušil jsem, že tohle byla poslední chvíle na nějakou dobu, co jsme byli k sobě tak blízko.
Neuplynula ani minuta od toho, co jsem jí slíbil, že ji neopustím a ozvala se velká rána. Znělo to, jako kdyby nám praskla pneumatika. Hawk ztratil nad autem kontrolu a naboural do prvního sloupu osvětlení, který byl v cestě. Všechno v autě s sebou trhlo směrem dopředu. Já a Lajka jsme narazili do sedaček před námi. Cítil jsem, že ve mně něco křuplo. Auto nám nepřetržitým troubením dalo najevo, že bylo slušně rozstřelený. Když jsem se z toho stačil rozkoukat, tak jsem uslyšel velkou ránu na střeše auta. Prohlubně ve střeše odpovídaly lidským nohám, jenže mnohem větším. To znamená, že skočil na střechu auta z velké výšky. To prostě nemohly bejt lidský nohy, normální člověk by si tímhle kouskem vrazil kolena až do mozku. Vypadalo to, že máme na krku dalšího kyborga.
„Leonid...” hlesla z posledních sil Lajka, než omdlela. Do prdele! To si nemohl ten kretén dát trochu na čas? Hawk se i přes notně hýbnutý záda vypotácel z auta a začal zoufale střílet na to něco na střeše dodávky. Jeho lidi se k němu přidali. Byl jsem svědkem toho, jak jeden po druhém lítali pryč od auta. Hawk otevřel dveře, aby nám umožnil útěk z auta. Snažil jsem se Lajku vytáhnout z dodávky během toho, co Hawk kropil z karabiny tu nelidskou věc na střeše dodávky. Najednou Hawka něco odhodilo pryč. Musel dostat něčím strašnou ránu, nebylo vidět čím. Zabral jsem, abych bezvládnou Lajku vytáhnul z auta a to bylo jediný, co se mi podařilo. Nebyl jsem schopný jí odtáhnout ani metr, natož někam do bezpečí.
V tu chvíli jsem ho poprvý uviděl. Stál tam na střeše dodávky a snažil se odpárat pancéřovanou střechu. Měl určitě přes dva metry, možná dva a půl. Jeho nohy připomínaly klokana, proto byl schopnej skákat tak vysoko. Tělo proporčně odpovídalo nohám, musel mít neuvěřitelnou sílu. Jediný, co připomínalo člověka byl jeho obličej. Tvrdý a nelítostný obličej, kterému kralovaly krvavě rudé oči. Určitě nebyly biologický. A právě ty oči spočinuly na mně. Máchnul rukou a neviditelná síla mě odhodila tak deset metrů od auta. Cítíl jsem, že jsem už úplně mimo. Nemohl jsem popadnout dech a nebyl jsem schopný se ani zvednout. Poslední věc, kterou jsem viděl, bylo jak ta kyborgská zrůda vytáhla bezvládnou Lajku k sobě nahoru a přehodila si jí jako hadrovou panenku přes rameno. Potom už nebylo nic, ztratil jsem vědomí.

Neděle 16. února 2059 20:54

Probudil jsem se na lůžku, které připomínalo nemocniční, ale nemocnice to nebyla ani smykem. Všude byl cítit cigaretový kouř, ze kterýho mi natahovalo. Do sterilního nemocničního interiéru to mělo taky daleko. Neměl jsem na sobě tričko a na mně byla přidělaná celá plejáda různě nesmyslnejch serepetiček na drátkách. Okolo pípaly různý přístroje. Pomalu jsem si sednul a rozhlédnul se, strašně mi třeštila hlava.
„To je fajn, že už jseš vzhůru, potřeboval bych na to lůžko už uložit někoho dalšího.” ozvalo se zleva. Chtěl jsem se podívat tím směrem, ale krk mi dal bolestí jasně najevo, že to nepůjde. Zaklel jsem a otočil se celým tělem. Několik drátků, které byly na mně přilepené se odtrhly a spadly na zem. Udělalo se mi z té bolesti špatně a točila se mi hlava. Můj žaludek to nějak neustál a pozvracel jsem podlahu vedle lůžka.
„Ty vole, to ses nemohl trefit do toho kýblu vedle postele?” pokáral mě hlas, konečně jsem zvednul hlavu a viděl, kdo na mě mluvil. Ten týpek měl do doktora hodně daleko. Mohl být tak maximálně o dva roky starší než já, jeho vojenské khaki kalhoty zdobily skvrny od krve. Na hlavě měl něco, co vzdáleně připomínalo afro a sem tam měl vlasy tak zacuchaný, že tvořily přírodní dready. S Marleyem by si rozuměli. Kurva drát, kde je Marley?
„Co se stalo? Přivezli se mnou sem ještě někoho dalšího?” začal jsem se vyptávat, necítil jsem potřebu se omlouvat za pozvracenou podlahu. Tomuhle pouličnímu felčarovi teda určitě ne.
„Přivezli vás sem Trentovi lidi. Tebe a ještě toho vazouna, kterýho dáváme dohromady. Dopadl blbě. Pár zlámanejch kostí a dost ošklivě nalomený obratel. Nějakou dobu si tu poleží. Ale dáme ho dohromady. Ty seš na tom o dost líp, jenom sis hnul krkem a máš otřes mozku.” shrnul situaci felčar a zapálil si cigaretu. Znova se mi z toho kouře udělalo blbě. Cigáro si asi nějakou dobu nedám. Stoupnul jsem si, zatočila se mi hlava a radši jsem se zase posadil.
„Nepřivezli ještě úplně sjetýho rastamana? Jste si docela podobný.” nedalo mi a zeptal jsem se na svýho nejlepšího kámoše.
„Ne, přivezli jenom tebe a toho svalovce. Ten zbytek byl roztřískanej na sračky a nebylo jim pomoci. Vlastně to neměl přežít ani ten druhej. Má tuhej kořínek. Ten mrtvej zbytek měl uniformy. Rozhodně žádnej rastafarián.” Naštěstí to vypadalo, že se to Marleymu vyhnulo.
„Kde mám svoje věci? Je mi zima a musím si zavolat.” poprosil jsem o svoje věci. Felčar ledabyle ukázal na skříňku naproti lůžku při vytírání mých blitek. Vratce jsem dobelhal ke skříni ze které jsem vytáhnul oblečení a bundu s věcmi. Po tom, co jsem na sebe nahodil oblečení proběhla kontrola telefonu. Tam se na mě usmíval nový kontakt na Trenta. Teda, abych byl přesný, tak se na mě doslova culila jeho fotka. Bylo mi jasný, že jsem v těch korporátních sračkách až po uši. Zpráva připojená ke kontaktu mi dávala jasně najevo, že se mu mám hned ozvat. Neváhal jsem ani vteřinu. Telefon chvíli vyzváněl, ale brzy to zvednul.
„To jsem rád, že tě slyším, Jayi. Jak je Hawkovi?” ozvalo se ze sluchátka. Podíval jsem se zoufale do útrob pouliční kliniky a bolestivě zavrtěl hlavou.
„Je prej pěkně rozsekanej, nějakou dobu si tu poleží.” odpověděl jsem smutně. Pořád mi z toho všeho bylo pěkně na hovno.
„To jsem slyšel, dej mi tak dvacet minut. Jsem kousek od kliniky, vyzvednu tě tam. Uděláme si malý výlet.” Trentův hlas mi zněl jako hodně z dálky. Cítil jsem se vyčerpaně i když jsem spal skoro celej den. Moje tělo nejspíš bojovalo s tím zraněním. Všechno mě bolelo, jako kdyby mě sejmul autobus.
„Oukej. Počkám tady. Nevíš něco o Marleyovi? Tady na klinice není a ani ho nepřivezli.” zeptal jsem se Trenta na Marleyho mezitím, co jsem si dopínal zip mikiny.
„Ne, nikdo o něm nic neví. Nebyl ve ztrátách, takže se jenom někam při tom útoku Krabanikova zašil. Dej si zatím něco k pití, ten výlet bude trochu delší.” odbyl mě ten korporátní hajzl a zavěsil. Vzal jsem si všechny svoje věci a odšoural se z místnosti.
„Počkej týpku, co ten účet. Nebyl jsi tu zadarmo.” zavolal na mě felčar při připravování lůžka na dalšího nebožáka, co v týhle díře měl skončit.
„Ten, kdo mě sem nechal přivézt, se o to postará. Já jsem ve všech směrech úplně dutej.” odseknul jsem felčarovi, aniž bych se na něj podíval. Bylo mi jasný, že Trent ten účet zatáhne. Jinak by nás sem nenechal přivézt. Pomalým krokem jsem došel na recepci, kde měli pohodlně vypadající gauč a puštěnou infovizi. Zeptal jsem se noční recepční, jestli mi od něj půjčí ovladač. Byla celkem sympatická a usměvavá, takže mi nedělalo ani v tomhle stavu moc práce ji přesvědčit o tom, že ho fakt nutně potřebuju. Kdybych neměl holku unesenou nějakým zkurvysynským kyborgem ze sajuzu a otřes mozku, tak bych jí pozval na rande.
Stoupnul jsem si s vypůjčeným ovladačem infovize před displej a začal zadávat smíšeně haptické a hlasové příkazy. Hledal jsem jakýkoliv záznamy o tom, co se to vlastně včera semlelo. Měl jsem smůlu, nikde o tom nebyla ani zmínka. Trentovi se podařilo svýma dlouhýma prstíkama zahladit všechny stopy. Byl dobrej, ten kluk. Abych si ukrátil chvíli, tak jsem projížděl zprávy zprávy z metroplexu. Tuhle něco o komerčních výletech do vesmíru na orbitální stanice okolo Země, támhle drobná zprávička o potlačení nepokojů v Boleslavské průmyslové zóně. Pár reportáží o drogové kriminalitě v metroplexu, kterých vyšlo každý den tak deset. Když mě to přestalo bavit, tak jsem si sednul na gauč a čekal na Trenta. Telefon jsem radši ani nezkoumal, bolela mě tak příšerně hlava, že bych na něm stejně nic nepřečetl. Trent na sebe nenechal dlouho čekat.
Objevil se v recepci, noblesně jako vždycky. Slušně pozdravil, podali jsme si ruce a zatáhnul účet za můj nocleh na klinice. Oblíknul jsem se do bundy a vyšli do zimy před klinikou. Ozvalo se pípnutí, líně jsem zvedl oči od chodníku a viděl jsem docela slušnýho sporťáka od Audi. Udělalo mi radost, že se svezeme pořádným autem, konečně. Usadili jsme se v pohodlných sedačkách a Trent vyjel. Auto vonělo kůží, to nebylo úplně běžný, měly to jenom ty nejlepší a nejdražší modely.
„Budeš muset na chvíli z města. Je tu po tobě sháňka ze strany Metropolicie.” začal Trent zostra mezitím, co řídil klidným tempem auto po noční ulici. Podíval jsem se na Trenta a radši ani nic neodpověděl. Neměl jsem na to sílu, ani morál.
„V pořádku, beru to jako souhlas. Odvezu tě za známým od nás. Bydlí dostatečně daleko od Prahy. Bude to tam pro tebe bezpečný, není to žádná luxusní chatička, ale třeba se ti tam bude líbit.” pokračoval během plynulého řízení. Byl jsem rád, že měl zapnutý stabilizátor trajetkorie a nejezdil moc rychle. Jinak bych mu asi to auto zaneřádil, stejně jako pokoj na klinice.
„Jak dlouho tam budu? Slíbil jsem Lajce, že ji najdu.” odpověděl jsem s nelibostí v hlasu. Promnul jsem si unaveně oči.
„Přesně to tam budeš dělat. Tedy ne úplně ty, ale člověk ke kterému tě vezu. Ty tam budeš mít nějakou práci. Pořád mi dlužíte s Lajkou spousty práciček.” řekl klidným hlasem Trent, očima ani jednou nespustil oči z vozovky.
„Co tam budu teda dělat? Lajka je někde v Praze. Proč mě vezeš do nějaký prdele mimo Prahu?” začínal jsem pomalu zvyšovat hlas. Bohužel kvůli mému stavu to nebylo úplně efektivní a bylo mi jenom víc na zvracení. Třeštila mi hlava.
„Vezu tě za nejlepším síťařem. Teda po Lajce, ta je nenahraditelná.” Trentova odpověď mě neuspokojila. Během cesty jsem si všimnul dvou stejných aut, které nás obklopily z vertikálně z obou stran po směru jízdy. Tušil jsem, že si Trent objednal eskortu až na místo, kam mě vezl.
„Asi mi poděkuješ za to, že jsem ti nechal odstranit občanský čip. Pro tu kliniku to byl běžný zákrok.” pokračoval dál v monologu, který mě začal přesně do téhle chvíle unavovat. Ihned, jak řekl to s tím občanským čipem, tak jsem s sebou trhnul.
„To není možný, přece je to napojený na míchu, mohli jste mě zmrzačit!” vystartoval jsem nečekaně a sáhnul si za krk na místo, kde jsem prsty nahmatal pooperační protizánětlivou náplast. Opravdu mi to udělali, zbavili mě všech občanských výhod. Stala se ze mě nula. Žádný legální pronájem, žádný ježdění hromadnou dopravou, žádnej účet v bance. Sice jsem preferoval placení hotovostí, ale maloval jsem si, že jednou budu spořádanej týpek s normálním rodinným životem.
„Napojené na míchu to rozhodně není, pro tvoje budoucí angažmá v mých službách je to povinná predispozice.” kontroval Trent a přepnul auto na autopilota, aby se adaptabilně přizpůsoboval autu před námi. Míjeli jsme podjezd, který odděloval centrum metroplexu od periferie. Začínala dálnice obchvatu. Trent si uvolnil limeček dobře padnoucí košile a požádal mě, abych vyndal z přihrádky kokain a zrcátko. Rezignoval jsem na jakýkoliv odpor. Upřímně, měl jsem na ten koks celkem i chuť. Udělal jsem elegantní, rovnoměrné lajničky a podal pozlacené otevírací zrcátko Trentovi. Lajnu koksu vysál zlatým šňupátkem a zase poslal zrcátko zpátky mně. Sroloval jsem si pětieurovku z bundy do ruličky a po vyšňupání se mi konečně udělalo líp.
„Výborně. Teď se s tebou bude určitě i lépe mluvit. Díky za možnost odstranit Mikhaila, postupně přebíráme jeho drogový byznys. Jeho dodavatelé jsou rádi, že dokážeme distribuovat rychleji a lépe než on. Té možnosti si vážím a myslím, že po tvém návratu do Prahy můžeš počítat s pravidelným příjmem.” potěšil mě pár drobky z miliónového byznysu s koksem. V tuhle chvíli mi to bylo úplně jedno.
„Díky, třeba si ten předčasnej důchod i trochu užiju.” odpověděl jsem sarkasticky a díval se tupě z okna auta ven na ubíhající kilometry v dálničním koridoru.
„V důchod nedoufej, máš před sebou ještě hodně práce. Vidím v tobě potenciál. Umíš v drogách chodit, nedělal bych to pro tebe, kdybys byl jenom obyčejná smážka z ulice.” upozornil mě Trent. Odpověděl jsem mu jenom sarkastickým pohledem. Bylo mi jasný, že jsem se stal Trentovou děvkou. Začal jsem rýsovat další lajny koksu.
„Hele, jak jste se vlastně s Lajkou poznali? Vím, že jí do Prahy převedl Mikhail, ale jak jste se dali dohromady vy?” nadhodil jsem kontrolní otázku toho, kolik chlupů informací dokáže asi tak upustit.
„Mikhail mi doporučil její služby, protože je fenomenální síťařka. Nikdo neumí dělat to, co ona.” zasmál se arogantně a potáhl si z kapalinové cigarety. Po několika potáhnutích mi jí poslal. Vyměnil jsem jí za připravené zrcátko s další rundou kokainu.
„Jak ti můžu věřit, že mě časem nepotopíte, jako jste potopili Mikhaila?” pokračoval jsem v nepříjemných otázkách. Čekal jsem, že se se mnou přestane bavit. Vypadal ale po tom kokainu a pokouření vaporizovaného roztoku mnohem víc civilně, než když mě vyzvedával z tý zaflusaný kliniky. Bylo mi líto Marleyho, kterej se teď pravděpodobně někde potloukal metroplexem, ale věřil jsem, že to dal líp než já nebo Hawk.
„Dokud si o sobě nezačneš myslet, že máš na víc než být součástí týmu, tak se ti to nemůže stát. Svých kolegů si vážím.” řekl s odzbrojující logikou. Celkem jsem to chápal, princip byl stejný jako na ulici. Jenom se v tom všem točilo mnohem víc peněz. Zase jsme si po pár potáhnutích z cigarety prohodili propriety. Další lajna koksu mi konečně dokonale utišila bolesti hlavy a krku. Trent moc dobře věděl, proč nasadit koksový zábaly. Krajina okolo dálnic se změnila. Domy a sídliště ustoupily divoké a nespoutané krajině. Nikdy jsem nebyl mimo metroplex, jenom jsem slyšel strašidelný historky o tom, že divočina zvládla pohltit všechno cizí, co do ní nepatřilo. Z autorádia lině vyhrával pomalý a hutný odpočinkový beat. Kromě světlometů byla všude okolo tma. Byli jsme v zemi nikoho.
„Co vlastně byla ta kyborgská stvůra?” zeptal jsem se, když se mi vybavila vzpomínka na ty zářící rudé oči, které skoro Hawka zmrzačily a unesly Lajku. Při té vzpomínce mi naskočila husí kůže.
„To byl Leonid Krabanikov. Elita Sovětské KGB, ten nejlepší z nejlepších. Technicky to není ani kyborg.” řekl Trent suše, jako kdyby Leonidův respekt prosáknul i k nám do střeženého konvoje na cestě mimo pražský metroplex.
„A co to, kurva, bylo? Vím, co jsem viděl. Z člověka toho moc nepobralo.” trhnul jsem hlavou doleva na Trenta tak, že se ozvalo zase zranění z poslední akce. Zase tak dobře mě ten koks asi neumrtvil. Trent pořád dál pokuřoval příjemně zmašťující roztok z atomizéru, jako kdyby se ho to netýkalo.
„On je člověk, sice ne úplně z masa a kostí. Dle mých informací si toho nechal udělat docela dost úprav, ale je to člověk. Podle záznamů z Hawkova třetího oka měl na sobě exoskelet. Proto vypadal jako kyborg.” To, co jsem se právě dozvěděl, mě zarazilo. Na druhou stranu to dávalo smysl. Bylo lepší se do toho oblíknout a ne se tím stát. Rozhodně to bylo praktičtější.
„A proč šel po Lajce? Vypadal, že mu záleželo jenom na ní.” nepřestával jsem se vyptávat. Trent byl nečekaně sdílný na informace, tedy spíš se rozhodl, že mi řekne všechno, na co se zeptám.
„Byla jeho nejlepší síťař, bála se, že skončí v mašinerii tajných služeb a nakonec by stejně skončila mrtvá, není hloupá. Tak se rozhodla odejít sem k nám na druhou stranu. Svobodná duše chce žít ve svobodném světě.” usmál se Trent a dál pokuřoval roztok z atomizéru. Cesta ubíhala, díky prázdné dálnici, kde občas projely podobné konvoje s kamiony jsme mohli jet rychleji. Vzpomínal jsem na Lajku a její temperament, kterej mě vzrušoval. Stěží jsem věřil tomu, že se to všechno semlelo tak rychle.
„Takže máme na krku sajuzáckou KGB a musíme jí z toho vysekat.” shrnul jsem trochu bázlivě situaci. Odpovědí mi bylo jenom tiché přikývnutí. Snažil jsem se tu informaci zpracovat, ale byl jsem už moc sjetej. Nedokázal jsem vymyslet žádný funkční scénář, jak to provést. Nechal jsem to teda radši svýmu zítřejšímu já.
Cíl naší cesty se nezadržitelně blížil. Naštěstí náš konvoj působil respektuhodně, takže nás po celou cestu nikdo nepřepadnul. Věřil jsem v to, že společně dokážeme Lajku z toho sovětskýho svrabu vyhrabat. Netušil jsem, kde skončíme, ale věděl jsem, že všechno teprve začíná.

Pokračování příště