Drž hubu, když mám kocovinu

Neděle 16. února 2059 06:40

Marley ležel na podlaze otevřené dodávky. Zrovna se mu zdálo o tom, že ho plácal pendrekem velký huňatý pes po obličeji a šťastně u toho funěl. Usmál se v polospánku. Začínal si uvědomovat, že se mu posledních dvacet minut zdály krásně barevné sny. Začínal po předávkování prášky na úzkosti, které vysomroval od svého dodavatele nelegálních antidepresiv, pomalu střízlivět. Realita se s ním nemazlila, byla mu zima a před obličejem se mu klátil ztopořený penis, který se snažil jeho majitel vymasturbovat do Marleyho obličeje. Kdyby to byli ti roztomilí, huňatí psi, o kterých se mu zdálo.
„Ty zasranej zmrde!” zahřměl Marley a uštědřil úchylákovi mocnou facku do jeho ptáka. Bohužel pro Marleyho, už bylo pozdě. Těsně před tím to pouliční úchylák stihnul a ohodil Marleyho oblíbené rastafariánské pončo na rameni. Naštěstí se mu nestrefil do obličeje. Cloumal jím vztek. Probral se příliš rychle, na to, aby se dokázal ovládat a bezejmenému úchylákovi uštědřil několik ran pěstí do obličeje. Na to, že se moc nesnažil, tak mu to šlo parádně. Chlápek upadnul do bezvědomí už po druhé ráně. Marley se vypotácel z opuštěné, zničené dodávky a znechuceně se podíval na znečištěné rameno svého oblíbeného svršku. Smutně si ho sundal a pohodil ho zpátky do auta, ve kterém zbyl už pouze zmlácený polonahý úchylák. Otřásl se zimou a rozhodl se, že bude nejlepší vzít roha. Koutkem oka si všimnul chlápka, který celou tu scénu už nějakou dobu natáčel dronem opodál.
Zasranej influencer, kdyby mi radši místo toho vočumování pomoh’. Pomyslel si Marley, když se snažil rozhýbat svoje téměř dvoumetrové tělo do poklusu. Byl příliš zmrzlý na to, aby šel zimou krokem. Zdejší část metroplexu moc neznal. Předpokládal, že když doběhne na konec silnice, tak potká při nejmenším autobusovou zastávku. Byl nasranej. Čekal, že v tom skladišti to bude jeho konečná. Místo toho se mu do ksichtu vyhonil nějakej úchylák a ještě ho u toho natočil hledač senzací pro data pool. Tohle mu Jay přece nemohl udělat! Prostě se na něj vysrali a nechali ho napospas v průmyslové zóně někde na okraji metroplexu. Když doběhl na konec ulice, tak si všimnul, že je všude okolo stejný hovno, jako v ulici předtím. Klepal se. Už ani něvěděl, jestli zimou nebo adrenalinem z nasranosti. Pokračoval v rychlé chůzi, ta strašná kosa ho hnala dál. Na druhou stranu byl rád, že se už hýbal a rozcházel tím tu strašnou kocovinu. Po pěti minutách poklusu za sebou slyšel projíždět auto. Otočil se a zoufale se pokusil stopnout projíždějící dodávku. Kupodivu i přes Marleyovu osobitou image dodávka zastavila.
„Kam jedeš, člověče? Není ti zima?” ozvalo se z právě staženého okna oprýskané dodávky. Řidič byl postarší chlapík v pracovním oděvu.
„Kamkoliv na hromadnou dopravu, je mi to jedno.” odpověděl Marley rezignovaně. Rukama si snažil zahřát tělo, byla mu zima.
„Jedu směrem k letišti. Bude ti to stačit?” nabídl řidič. Marley se na vteřinu zasnil, jaké by bylo letět v přímé lince kamkoliv do tepla, třeba na Jamajku.
„Jasný, sednu si tam na Metro. To je skvělý. Díky!” poděkoval rastafarián a přisednul si do dodávky. Byla to starší dodávka, byla cítit zašlým kouřem z levných cigaret a olejem na nářadí. Bylo mu to jedno. Hlavně, že v ní bylo teplo.
„Co děláš v těhle končinách? Sem se chodí jenom umírat.” zeptal se ho řidič při zapalování krátké cigarety.
„Byli jsme tu na mejdanu a vytuhnul jsem. Zapomněli mě nabrat do auta.” odpověděl hbitě Marley během zahřívání rukou o mřížku topení auta.
„Jo, to my jsme taky chodívali pařit, když jsme bejvávali mladý. To ještě ty párty za něco stály! Teďkoň jsou tyhle periférie zamořený splodinama. Nebojíte se, že dostanete z toho raka?” rozpovídal se řidič dodávky.
„Ani ne, beru dvakrát ročně antikarciny.” zasmál se Marley. Věděl totiž, že při jeho životním stylu je otázkou času, kdy by jeho tělo začalo protestovat. Dávka se rovnala jedné práci s dronem pro gangy z hoodu, nebylo to nic drahého.
„Tak to chápu. Myslel jsem, že vám mladým to je ukradený. Ty vakcíny jsou zázrak!” přikyvoval řidič. Marley byl už duchem v podzemce směrem k sobě domů. Potom mu to došlo. Domů rozhodně nemůže! Měl strach, že na něj zaklepou ti sajuzácký hajzlové a rozstřílí ho na padrť. Ze všech sil se snažil vymyslet náhradní plán, kde by se mohl schovat. V klubu nebyl s majitelem tak dobrej kamarád jako Jay nebo Agawara, takže tam by ho pár dní nenechali přespat. Přespání u Lupy byla doslova horrorová představa. Neuměl si představit, že by snášel ty jeho debilní kecy o píchání za pervitin déle, než bylo nutné. Jay byl se zbytkem party někde v hajzlu. Stejně na něj měl pifku. Dostal ho do téhle stupidní situace, byla to jeho vina. Najednou mu to došlo. Vrátí se zpátky do slumů k Dejvovi. Tomu to bude u prdele, že tam bude pár dní bivakovat. Uklidnil se a sledoval ubíhající cestu předním sklem. Sem tam prohodil nějakou větu ze slušnosti s řidičem, který ho svezl.
Když dorazili k letišti, tak Marley poděkoval, rozloučil se a zaplul co nejrychleji do metra. Nebyla tam taková zima, jako venku. Teploměr na terminálu ukazoval něpěkných deset stupňů pod nulou. Nemohl uvěřit tomu, že dokázal spát tak dlouhou dobu v otevřeným autě na mrazu. Metro mělo jet za necelou minutu. Trávil čekání sledováním reklam naproti nástupišti. Běžela tam rádoby vtipná reklama na levné dietní pivo Staropramen. Zvednul se mu žaludek, napůl nechutí k dietnímu pivu a napůl kocovinou. Přijel vlak metra, sednul si do nejodlehlejšího místa ve vagonu a opřel si hlavu o okýnko. Trvalo to několik stanic, než se dostal blízko ke slumu. Z povahy věci tam žádná zastávka hromadné dopravy nebyla a ani být nemohla. Bylo to území nikoho. Vystoupil z metra se zástupem lidí, kteří pospíchali na ranní šichtu do kanceláře otročit za mrzké korporátní peníze. Najednou si všimnul asi deset metrů před sebou dvou revizorů, kteří kontrolovali procházejícím cestujícím průkazky přes občanské čipy. Bylo mu jasné, že ho nenechají projít. Taky, že ne. Tihle hajzlové vždycky čekali na výrazné typy, které si potom náležitě podali.
„Dobré ráno, podstoupíte kontrolu, nebo se ...” začal revizor předříkávat zpaměti naučenou hlášku vynucující souhlas s naskenováním občanského čipu. Bohužel to nestihl doříci do konce. Marley mu nasraně vmžiku vypálil čelem na nos. Revizor se zlomeným nosem padl do kleku na zem. Druhému, který mu přispěchal na pomoc, prokopnul bez váhání koleno. Dal se na útěk. Počítal, že během minuty, maximálně dvou, bude mít v patách metropolicajty. Přemýšlel, kolik stovek metrů mu zbývá z výstupu stanice metra do slumů. Něco okolo kilometru, to by měl zvládnout uběhnout. Běžel neurvale, občas do někoho vrazil nebo odstrčil, když mu stál v cestě. Nechtěl se nechat zašít za to, že měl propadlou lítačku na hromadnou dopravu. Když vyběhnul eskalátor, tak se objevil na autobusovém terminálu. Vydal se nejrychlejší cestou ke slumům. Metropolicajti na sebe nenechali dlouho čekat. Marleyho popis byl celkem jednoduchý. Dvoumetrový rastafarián v mikině a dreadlocky až po zadek byla snadno identifikovatelná kombinace poznávacích znamení. Trochu přidal. Věděl, že mu bude stačit doběhnout za hranici slumů a ti hajzlové ho nechají jít. Neodváží se překročit hranice slumu, natož tam někoho sebrat.
Nedával si chvíli pozor a přehlédl auto, zastavilo těsně tak, aby ho nesrazilo. Překulil se přes kapotu a dal se dál do běhu. Ztratil trochu času, naštěstí kdysi na střední škole byl v atletickém týmu, takže jenom oprášil svoje staré zkušenosti s během. Cítil ale, že zvládne jenom zaběhnout do první křivolaké uličky slumu. Jeho životní styl feťáka si vybral svou daň. Běhalo se mu ztěžka. Slyšel za sebou dupot těžkých bot ochránců zákona. Ochránci zákona by se jim říkat úplně nemuselo, protože Metropolicie byla známá svou nekonzistencí ve vymáhání práva. Zpravidla byly dva módy, buď vyšetřovaný měl na úplatek, nebo neměl. Díky tomu bujela v metroplexu kriminalita.
„Zastav, ty hajzle!” zakřičel jeden policista a vystřelil do vzduchu výstražný výstřel. Marley nezpomalil, naopak přidal. Už viděl první zátarasy, které označovaly čtvrť nikoho vedle hoodu. Dupot ustal, ozývaly se další výstřely. Naštěstí byli na tom policisté s fyzičkou ještě hůř než Marley, takže nedokázali prchajícího rastafariána trefit. Marley slyšel hvízdání kulek okolo sebe. Děkoval bohu, že se ho netrefili. V běhu přeskočil zátaras a podle svého plánu zaběhnul do první uličky, která byla přístupná. Policajty měl z krku. Zpomalil a poklusem pokračoval postranními uličkami slumu ke skladišti, kde bydlel Dejv a jeho squatterská partička.
Bylo to jasné, teď už se nějakou dobu hromadnou dopravou neprojede. Naštěstí měl v plánu se zašít na pár dní u Synaptics a potom dojít pěšky domů. Hlavní bylo dojít k Dejvovi. Sledoval začínající ranní mumraj uliček slumu. Pouliční kuchaři si připravovali svoje přenosné kuchyně a prodejci si rozbalovali stánky obsahující všechno možné od syntetických potravin až po experimentální narkotika, která jim prodával Dejv ze Synaptics. Byla neděle, takže se ještě budou konat uprostřed slumu na improvizovaném náměstí bleší trhy. Marley přemýšlel, že by se tam podíval, jestli by náhodou nepotkal nějaké součástky do dronů za pár euro. Jak zpomalil, tak se do něj opět dala zima. Byl už naštěstí blízko.
Když po několika minutách dorazil před Dejvovo skladiště. Překvapilo ho, že skladiště nikdo nehlídal. Dveře byly zavřené. Nechtělo se mu čekat, tak začal mlátit do vrat, aby vzbudil kohokoliv ze Synaptics. Bušení bylo marné, jenom vzbudil místního bezďáka, který v nedalekém zbytku domu bivakoval ve svém skládacím stanu a himalájském spacáku, které představovaly jeho jediný pořádný majetek.
„Drž hubu, když mám kocovinu!” ozvalo se od homelessáka, který se ospale líhnul ze stanu. Marley zkřivil obličej a vydal se k nic netušícímu nebožákovi.
„Ty drž hubu, zasranej zasrane! Já mám kocovinu!” zakřičel Marley nasupeně. Dneska toho už měl všeho plné zuby. A to bylo teprve ráno! Každým krokem se blížil k bezdomovci a pomalu přestával přemýšlet nad důsledky svého konání. Vlastně od té doby, co se vzbudil nad tím vůbec nepřemýšlel. Vedla ho jen nekonečná spirála frustrace.
„Prostě si dej zpátečku, odkud jsi vylezl a nevysírej tady! Já chci spát!” bránil se bezdomovec, který ještě netušil čeho všeho je tohle ráno Marley schopný. Ve skutečnosti viděl rudě a jeho autopilot by byl schopný vetchou tělesnou schránku homelessáka zbavit života dřív, než by vydechl slovo kocovina.
„Seru na tebe, ty zmrde, mám zasraně debilní ráno! Zapluj do toho stanu zpátky a dělej, že neexistuješ!” vyhrožoval Marley s každým krokem, kterým se stával čím dál tím větší obětí své hluboké agresivity. Homelessák to nestihnul, Marley ho už držel za klopy zapáchajícího zimního kabátu a zblízka mu prskal do obličeje pestrou škálu nejrůznějších nadávek. Už se napřahoval k parádní facce.
„Marleyi, to fakt budeš mlátit tady starýho Tomáše kvůli jeho nevymáchaný, smradlavý držce? Nechceš si vyskakovat na někoho sobě rovnějšího?” ozvalo se za ním. Marley pustil bezdomovce na zem a otočil se. Za ním stál Dejvid, který zrovna přicházel z noční šichty kdesi v Metroplexu.
„Zrovna jdu za tebou. Mám strašný ráno.” odpověděl smutně Marley, měl na krajíčku z vyčerpání.
„Jo, nevypadáš moc dobře, mám nahoře dobrej matroš. Nechceš ho zkusit? Mohlo by ti to pomoct.” usmál se Dejvid a pokusil se vzít rastafariána okolo ramen. Bohužel neúspěšně, nedosáhl na něj. Při nejistém chechtání srandovně pískal díky zlomenému nosu, který měl shodou okolností na svědomí také Marley.
„Víš, že by mi to udělalo moc dobře? Dneska se mi vyhonili do ksichtu, šli po mně revizoři, fízlové a tenhle smraďoch byl poslední kapka.” omlouval se Marley a vykročil směrem k Dejvovu skladišti. Dejvid se znovu usmál, tentokrát trochu hořce.
„Já vím, viděl jsem to na data poolu. To muselo bejt hrozný.” komentoval Marleyho příhodu a stěží zadržoval smích. Video s onanujícím bezdomovcem bylo virálním hitem data poolu dnešního rána. Zkrátka všichni už určitě viděli onanujícího bezdomovce do Marleyho obličeje.
„Co, že jsi to viděl?” zeptal se Marley. Došlo mu to, jenom tomu nechtěl uvěřit.
„Ser na to, jdeme se zmastit. Mám skvělej, vzpomínky mazající model.” chlácholil Dejvid.
„Jasný, na tohle chci zapomenout, a to fofrem.” litoval se Marley. Už téměř vcházeli do skladiště, ve kterém squatovali Synaptics.
„Taky bych chtěl zapomenout, kdyby se mi vyhonil bezďák do držky.” rýpnul si sarkasticky Dejvid otevírající skladiště. Tentokrát už smích nezadržel.
„Drž hubu, když mám kocovinu, kámo.”

Pokračování příště