Divočina

Pondělí 17. Února 2059 01:49

Trent vypnul motor auta a vystoupili jsme. Otřásla se mnou zima, na Vysočině byla o poznání větší kosa než u nás v metroplexu. Měl jsem z toho všeho rozporuplné pocity. Nemohl jsem zůstat v Praze a zároveň jsem nechtěl hnít někde na buranově, kde lišky dávaly dobrou noc. Nedůvěřivě jsem si prohlížel statek a neskrýval svoje rozčarování. Omšelému statku vévodila vypreparovaná medvědí kůže v čele statku. Vypadala, že tu visí minimálně sto let. Udivovalo mě, že se ještě nerozpadala.
​ Nedalo mi to a dotknul jsem se toho, co kdysi dávno bývala nerozlučná součást statného medvěda. Z pod kůže se vyvalilo klubko asi padesáti malých pavoučků. Leknutím jsem s sebou trhnul a zakopl o Trenta a ne úplně elegantně s sebou fláknul na zem. Trent se zasmál a pomohl mi zpátky na nohy.
​ „Ty vole, Trente, co je to zase za kreténa z města?“ ozvalo se za námi. Ohlédl jsem se, ale díky světlu z vnitřku statku jsem nemohl pořádně zaostřit na chlapíka, který byl nejspíš Shaddack. Viděl jsem jenom hrubé, temné obrysy a někde v úrovni hlavy několik do různých stran zmačkaných chomáčů něčeho, co kdysi mohlo připomínat vlasy. Víc detailů jsem bohužel neviděl.
​ „Neboj, Shaddacku. On nebude taková lemra.“ snažil se Shaddacka uklidnit Trent a zapálil si dlouhou cigaretu usazenou ve špičce.
​ „Já bych byl dost nerad, kdyby dopadl stejně jako to hovádko boží minule. Museli jsme ho uklízet v lese, jak se rozsračkoval na té motorce.“ Shaddack se podrbal na pleši uprostřed hlavy a ustoupil z vchodu do statku. Začal jsem díky tomu rozeznávat jeho rysy. Byl to menší chlápek, podle jeho hlasu jsem si představoval někoho vyšší postavy. Jednu ruku měl plně kybernetickou. Vypadala moc pěkně, jeden z nejnovějších modelů. To se poznalo podle toho, že se to lesklo téměř novotou a ruka nenesla známky několika generací oprav. Jako věci, které se poctivě používaly každý den, se celkem často opotřebovávaly. Obyčejní gangsteři si mohli dovolit spíš levnější padělané modely potažené plastovou imitací kůže. Samozřejmě kvalita odpovídala ceně, takže byly často poruchové a různě dobastlené pouličními techniky. Třeba chudák Dejvid neměl ani jedno, pravděpodobně o tu ruku odýzloval nějakou nebohou oběť, která se připletla Synaptics do cesty.
​ „Neboj se. Říkám, že to nebude taková tragédie. Jde po něm Metropolicie. Potřebuju ho na chvíli uklidit sem, než se to přežene.“ vysvětlil Trent při kouření tý přibuzlý cigarety ve špičce.
​ „Na to ti dlabu! Já už tady žádný hajzly z města nechci. Jsou s něma jenom problémy!“ trval si na svém Shaddack. Přišel až ke mně a přísně si prohlížel můj obličej. Přišlo mi spíš, že se díval někam dozadu na krk.
​ „Kurva, zase další vanilka. Fakt mě sereš, že mi sem taháš tyhle lůzry bez rozhraní.“ pokračoval Shaddack v hudrování a zapálil si cigaretu baleného tabáku bez filtru.
​ „Hele, pořád si myslím, že není úplně marný. Docela dost věcí odkoukal od Lajky. Není úplně k ničemu, třeba by ti mohl pomáhat s drobnostma jako úklidy databází.“ prohodil ledabyle Trent a zašlápl dokouřenou cigaretu, kterou vytáhl ze špičky.
​ „Kurva, nemám čas tu zaučovat nějakýho zasranýho karbanátka. Vždyť je jenom maso a kosti. Nemá pro mě žádnou hodnotu. Všechno dělám v Síti. Bez rozhraní je mi tak akorát k nasazení na kokota.“ Shaddackův projev mě už sral. Věděl jsem moc dobře, kam mířil. Párkrát jsem se s lidma, co měli podobný názory na vaniláky, za svůj život potkal. Do jednoho byli namyšlení kokoti, kteří se opájeli pocitem jedinečnosti, pramenícího z toho, že měli za uchem vyvrtanou díru na kabely. Těmahle kreténkama jsme pohrdali i jako DJové, protože interface za ně udělal veškerou práci a potom jenom trapně máchali rukama nad hlavou.
​ „Začíná mi docházet trpělivost, Shaddacku! Udělal jsi průser, říkal jsem ti, že mi to vrátíš. A ta chvíle právě nastala. Toho floutka si tu necháš a tečka.“ ukončil Trent výměnu názorů a sedl do auta. Při otočení klíčku se rozzářily reflektory auta a Shaddacka nasvítily. Měl na sobě pletený svetr s archaickým vzorem, který narušovala mastná skvrna od technického oleje. Jeho mechanická ruka byla relativně nová. Dokazovalo to, že si spíš než na oblečení ujížděl na hi-techu. V prořídlých vlasech měl protažené kabely, které trčely z interfacu za pravým uchem. Na čele měl usazené brýle pro operování na Síti. Trent těsně před tím, než odjel, nacouval ke mně, stáhnul okýnko a něco mi z něj podal. Byla to pistole. Nová, neohmataná a nejspíš i nabitá. Vykulil jsem oči, nečekal jsem, že dostanu další pistoli.
​ „Tohle si nech, je to tu docela divoký, bude se ti to hodit. Vrátím se až tě zametu dostatečně hluboko pod koberec. Zatím toho mameluka moc neser, on si na tebe zvykne. Ani jeden z vás není úplný debil.“ rozloučil se Trent a vycouval ze statku. Vrata se za ním automaticky zavřela. Shaddack zatleskal a ukázal vztyčený prostředníček na odjíždějícího Trenta.
​ „Mamrde posranej! Táhni už do prdele.“ zaskučel chlapík s kabelovým bordelem na hlavě a mávnul na mě. Naznačil mi, abych šel za ním. Mlčky jsme vešli do statku a on zamknul. Byl jsem docela rád, že tam měl teplo. Nečekal jsem, že se dá i taková ruina vytopit. Prošli jsme předsíňkou, která byla až na tlustý kabel vedoucí kamsi do sklepa, prázdná. Ve světničce měl připravený jídelní stůl, nejspíš ho ale k jídlu nepoužíval. Uprostřed leželo něco zeleného, evidentně kdysi živé jídlo. Ve městě to chodilo tak, že se většina jídla nekazila. Nebylo, co by se v něm kazilo. Všechno byla umělina, stabilizátory a podobný tory, který zněly tak děsivě, že bylo lepší o nich nevědět. Shaddack zmizel ve vedlejší místnosti, zabouchl za sebou dveře.
​ Položil jsem na stůl pistoli v uctivé vzdálenosti od plesnivého zbytku Shaddackovy svačiny a sedl si na rozvrzanou židli. Zakroutil jsem hlavou. Tohle vyhnanství u podivínského síťaře kdesi na Vysočině v prdeli byla poslední věc, která mi zbývala. Bez holky, s dvouma bouchačkama a s malou nadějí, že se mi podaří Lajku najít dřív, než jí ten bastard Leonid odtáhne zpátky do Sajuzu. Rozhlédl jsem se okolo. Nerezový dřez, byl čistý. Jenom vypadal, že se v něm nic dlouho nemylo. Vedle pracovní deska stolu. Celkem zaprášená. Vrtalo mi hlavou, jak Shaddack asi jedl, protože tady si to asi rozhodně nepřipravoval.
​ Než jsem se dokázal soustředit na další věc, protože únava už brzdila mozek na plné obrátky, se objevil Shaddack. Tentokrát bez toho drátovýho bordelu, co mu visel z hlavy a konečně promluvil.
​ „Sorry, kámo. Ten minulej cápek mi tu udělal malou nehodu. Od tý doby nemám rád lidi, co mi sem Trent vozí.“ postěžoval si a vytáhl tubu něčeho z kapsy.
​ „Dáš si něco k večeři? Mám tu jenom Astropastu. Je to skvělý.“ dodal a vycucal polovinu tuby najednou. Z představy, že do sebe dostávám v nervech takový svinstvo mi bylo na nic. Odmítl jsem znechuceně gestem a díval se dál udiveně na večeřícího chlapíka v umašťeným svetru.
​ „Nevadí, aspoň zbyde víc na mě. Já to zbožňuju.“ řekl a s gustem vysál druhou polovinu tuby. Přešel místnost k druhým, zavřeným dveřím a odemknul je. Byla tam tma. Nebylo vidět, co se v ní skrývá.
​ „Klidně se můžeš vyspat támhle, ten minulej mamlas tu nechal spacák. Snad ti to bude stačit. Já mám ještě noční šichtu, tak nedělej bordel. Ráno vymyslíme, co bys tu mohl zatím dělat.“ pozval mě k přespání podivín a odšoural se zase zpátky do svého zeleně osvětleného doupěte. Zvedl jsem se s námahou ze židle a vzal si pistoli ze stolu s sebou. S takovým magorem na statku se bude pistole pod polštářem rozhodně hodit. Znepokojovala mě jeho zmínka o tom, že bych mu mohl bejt jenom na kokota. Přesunul jsem se do vedlejší místnosti. Byla trochu zatuchlá, ale byl jsem tak utahanej z Trentova koksu v autě, že mi to bylo ukradený. Ulehl jsem na osamělou postel v pokoji a ucítil pod hlavou studený polštář. Zajištěnou pistoli jsem schoval pod polštář a přikryl se neméně zatuchlým spacákem, který byl ledabyle pohozený přes půl postele.

Úterý 18. Února 2059

​ Vzbudil jsem se, když už bylo světlo. Nebo to aspoň vypadalo, že už svítalo. Nic se mi nezdálo, otřes mozku a únava z cesty udělala svoje. Pistole pod polštářem pořád byla, takže se nejspíš dá Shaddackovi věřit. Měl jsem z něj trochu blbej pocit, čekal jsem od něj, že mě spíš v noci přepadne a vojede. Zvednul jsem se z postele a vyklepal bordel ze spacáku na zem. Byly v něm drobky, docela dost jsem jich měl nejspíš všude po sobě. Měl jsem z toho trochu žaludek na pochodu, bylo mi na zvracení. Nebyla to úplně nejčístší postel, ve který jsem kdy v životě spal. Zase na druhou stranu, chrápat sjetej ve squatu Synaptics by taky nebylo to pravý ořechový.
​ Po návratu do kuchyně, jsem si všimnul, že Shaddack nechal otevřeno k sobě. Ležel nehybně na speciálně upraveném křesle, které se dalo polohovat. Pro dlouhé akce v Síti asi nutnost. Přemýšlel jsem, jestli zrovna spí nebo něco dělá. Co jsem viděl pár horších netrunnerů u nás ve čtvrti, tak se při činnosti aspoň trochu hýbali. Shaddack ležel zcela nehybně. Tipoval jsem, že ten páprda nejspíš usnul v Síti. Odešel jsem z kuchyně a prohlédl si zbytek statku. Většina místností byla zahlcená různými variantami serverů a vybavení k síťařině. Konečně jsem narazil na koupelnu. Ta byla v relativním kontrastu vůči ostatním místnostem. Byla uklizená a čistá. Shaddack ji podle všeho používal.
​ Prohlédl jsem si pár skříní a našel dokonce čisté ručníky. Strhnul jsem ze sebe oblečení a dal si sprchu. Snažil jsem se moc neplýtvat vodou, protože mi bylo jasné, že to má asi ohřívané v bojleru. Snažil jsem se mu nebýt moc na obtíž. Čekal jsem tedy od něj to samé. Abychom si navzájem moc nepřekáželi. Utřel jsem se čistým ručníkem a lekl se. V otevřených dveřích do koupelny stála holka oblečená v černé kožené kombinéze a v podpaží držela motorkářskou helmu.
​ „Sorry, chlapáku. Nečekala jsem tu návštěvu. Ten minulej Trentův objev není pryč ani týden. Většinou sem vozí lidi jednou za čtvrt roku.“ pronesla a hodila po mně ručník. Utřel jsem se a oblíknul. Holka mezitím odešla nejspíš do kuchyně, slyšel jsem tam něco rachotit. Holka neklepe, je oblečená jako něco mezi dominou a motorkářkou a všichni pořád něco plácají o nehodách okolo Trentových lidí. Došel jsem za lomozem z kuchyně. Stála tam a snažila se otevřít konzervu s umělým jídlem nějakým archaickým nástrojem. Moc jí to nešlo.
​ „Počkej, hoď mi to. Já to umím otevřít.“ nabídl jsem jí pomoc s otevřením plechovky s jídlem. Podala mi konzervu i s otvírákem. Otvírák byl, mírně řečeno, úplně na sračku. Ohnutý a povolený tak, že nemohl ani fungovat. Začal jsem s otvírákem v ruce prohledávat vnitřek kuchyňské linky a během chvilky našel to, co jsem hledal. Byla to zaprášená palička a jídelní nůž. Stačilo pár úderů na otvírák a utáhnout dva šroubky. Otvírák byl najednou opravený a otevřít s ním konzervu byla hračka. Podal jsem otevřenou konzervu neznámé holce. Usmála se, protože měla radost.
​ „Děkuju, já už bych to musela hlady zase rozsekat sekerou. Dva dny jsem nic nejedla.“ poděkovala a skládací lžící začala dolovat ztuhlý obsah konzervy. Vypadalo to jako psí žrádlo. Asi to chutnalo o dost líp, podle toho, jak se ta holka ládovala smrdutou chuťovkou z plechovky.
​ „Sorry, já jsem se ti zapomněla představit. Jmenuju se Dayna. Pomáhám tady Shaddackovi s různýma věcma. Dělá pro náš klan Síťový záležitosti.“ představila se a podala mi ruku. Měla jí potetovanou nějakou změtí různobarevných čar. Působilo to na mě, že se tím snažila schovat jizvy na předloktí. Potřásli jsme si rukou a já si jí konečně prohlídnul zblízka. Měla středně dlouhé blonďaté vlasy a modré oči. Na první pohled byla docela sympatická.
​ „Ahoj. Já jsem Jay, momentálně lítám ve strašným průseru.“ Víc se mi nechtělo se ani představovat. Jediný, co mě zaujalo, že je z klanu. Něco málo jsem o klanech v divočině slyšel. Některý byly jako party nomádů, který se všude pohybovaly v Americe mimo města. Tam to ale bylo trochu pochopitelnější. Místa mimo metroplexy v Evropě byly o poznání klidnější. Aspoň se tu snad zbytečně nezabíjeli lidi. Ale přepadávání dodávek na dálnicích bylo mimo území metroplexu na denním pořádku. Převozy materiálu se děly vždycky bez výhrad ozbrojené. A nejlepší bylo, když jely vlakem nebo maglevem.
​ „Jak dlouho se tu zdržíš?“ zeptala se a podala mi konzervu se zapíchnutou skládací lžící. Sáhnul jsem po konzervě a několikrát si nabral. Bylo to moje jediný jídlo za posledních pár dní. Taky jsem si tu sračku užil. Bylo to hnusný, ale po pár hladových dnech je každý jídlo dobrý.
​ „Nevim. To záleží na tom, jestli se to podaří Trentovi nějak vyřešit. V Praze je po mně docela sháňka. Rozstříleli jsme teplýho překupníka koksu a nějaká hvězda KGB ze Sajuzu mi unesla holku.“ vybalil jsem po tom, co jsem polknul poslední plánované sousto a vrátil plechovku zpátky Dayně.
​ „Jo? Tak aby ses dočkal. Ten poslední ňouma se tu moc dlouho neohřál. Ujížděl těm zmetkům od Jihlavy na motorce a rozšvihal se o strom kousek od statku.“ Upřímně, moc vtipný mi to nepřišlo.
​ „Hele, co tady dělal konkurenční klan? Já myslel, že si moc do zelí nelezete.“ zeptal jsem se a naznačil gestem, jestli nemá cigaretu. Vytáhla krabičku cigaret a hodila mi jí. Vzal jsem si cigaretu a s obrovským uspokojením si ji zapálil zapalovačem v krabičce, který jsem jako slušně vychovaný týpek zase vrátil zpátky do krabičky. Tenhle zvyk jsem viděl naposledy u svý babičky, která většinu doby, co jsem ji znal, seděla před infovizí a kouřila jednu od druhý.
​ „To je jednoduchý, Shaddack je nejlepší síťař široko daleko. Takový esa nemáte ani v Práglu.“ odpověděla, když chytla krabičku, kterou jsem jí hodil zpátky. Shaddack se nezdál, ten prďola v umazaným svetru byl asi fakt dobrej, když se o něj přetahujou klany v divočině.
​ „Aha. Právě, že na to moc nevypadá, takovej strejda.“ vysmál jsem se Shaddackovi. A všimnul si, že se vynořil ze svýho kyberkutlochu.
​ „Jenomže ten strejda vydělává klanu fakt slušný peníze, ty smrkáči.“ odpověděl mi Shaddack, když odkládal bezdrátové síťové brýle na kuchyňský stůl. Samozřejmě v opatrné vzdálenosti od toho shnilého hnusu uprostřed stolu. Otočil se zády ke mně a začal mluvit směrem k Dayně.
​ „Máš to pro mě, už mi bez toho fakt slušně mrdá.“ zeptal se a položil sedící Dayně ruku na rameno.
​ „Jasný, že to mám. Je to položený v předsíni na zemi v tý opancéřovaný krabici.“ navedla Shaddacka Dayna a usmála se. Shaddack odešel do předsíně statku a během chvíle se vrátil se stříbrným opancéřovaným kufříkem. Podle toho, jak si ho opatrně nesl, tak tam musel mít fakt poklady. Beze slova zmizel ve svém doupěti a zavřel za sebou dveře.
​ „Co tam má tak důležitýho?“ pousmál jsem se nad obřadností, se kterou si ten kyberstrejda nesl kufr k sobě.
​ „Jak ho tak znám, tak speed, Astropastu, kolu a gumový medvídky.“ mrkla na mě Dayna. Vysvětlila mi, že Shaddack si ujíždí na speedu a sladkostech. Prý nic jinýho než Astropastu nejí. Nemusí díky tomu tak často řešit lidský záležitosti. Přitakal jsem jí a protočil oči v sloup, protože mi takovej způsob životosprávy přišel úplně na hovno.
​ „Co máš v plánu? Měl by sis najít nějakou zábavu, protože tady je to fakt rychle nuda.“ zeptala se mě holka v kožené kombinéze, když vstávala ze židle při vyhazování dojedené plechovky. Vzal jsem starý hadr, který se válel pod kuchyňskou linkou a smetl s ním do koše v druhé ruce tu nechutnou plesnivou věc.
​ „Tak teď mi došly nápady, asi bych se měl naučit střílet. Trent mi tu nechal bouchačku a nechci dopadnout jako ten minulej hejhula.“ shrnul jsem Dayně svoje plány a položil před Daynu na stůl pistoli. Dayna se na pistoli podívala a podle jejího úšklebku to nebyl úplně marnej nápad.
​ „Seženu ti pár krabiček nábojů. Samozřejmě to nebude grátis. Odmakáš si to nějakou prací pro nás. Dej mi půl dne, ještě dneska se vrátím.“ řekla Dayna a oblékla si přes ramena a ruce zase zpátky horní polovinu kombinézy, která se ještě před chvílí válela na zemi u nohou. Jedním tahem zipu schovala tričko s názvem nějaké punkové kapely, které měla vystavené na odiv a nasadila si helmu.
​ „Zatím si naplánuj nějaký lehký činnosti. Budeš muset bejt odpoledne připravenej. Zkuste se tady se Shaddackem nezabít.“ řekla a odešla směrem ven ze statku. Vzdáleně jsem slyšel uřvané nastartování terénní motorky a potom už jenom, jak se zaklapla vrata. Shaddack vylezl z jeho pokoje a měl na tváři přilepeného gumového medvídka. Dayna asi fakt nelhala, Shaddack je trochu magor, ale nejspíš neškodnej. Rozhodl jsem se, že Shaddackovi nebudu moc překážet a strávil odpoledne prolézáním stodoly u statku. Měl tam zajímavou směsici nesmyslů a cetek. Sám jsem u spousty věcí z dob minulých ani nevěděl, k čemu kdysi mohly sloužit. Během pár hodin jsem to vzdal a šel si ještě lehnout. Dayninu radu jsem si vzal k srdci. Znovu jsem spal s pistolí pod polštářem.

Úterý 18. Února 2059 19:58

​ Probudila mě Dayna, která se mnou mlčky zatřásla v posteli. V kuchyni se svítilo. Shaddack seděl zamyšleně na židli u stolu a gurmánsky vysával tubu Astropasty. Vstal jsem z postele a pistoli si strčil za pas kalhot. Oblékl jsem si péřovou vestu a šel za Daynou do kuchyně. Na stole ležely čtyři balení nábojů.
​ „Klan ti posílá tohle. Je to za dvě stovky. Tady na venkově jsou takový věci trochu dražší, než ve městě. Máme tu trochu náročnější logistiku.“ vysvětlila Dayna. Strčila dvě krabičky nábojů do batohu a podala mi ho.
​ „Tohle si vem, jedeme spolu na takovou lehčí fušku. Asi dvacet kilometrů odsud se bude dít předávka drog pro Jihlaváky. Budou tam jenom dva, takže bysme je měli sejmout v pohodě.“ instruovala mě Dayna.
​ „Klan ty drogy potřebuje, vybouchl nám zdroj z Prahy. Poslední dva dny se to tam úplně zbláznilo. Kvůli tomu musíme předávku pro ty zmrdy z Jihlavy překazit a obrat je o všechny drogy.“ Trochu mi to nehrálo. Vždyť ráno přinesla Shaddackovi nějakej speed. Tuhle námitku jsem jí řekl. Čekal jsem, že to nebude tak jednoduchý.
​ „Ono jde o to, že kluci z klanu jsou tak trochu závislí na heráku a ten sem teče z Prahy. Speed a tyhle další svinstva bereme z Brna. Jsou tam spolehlivější vařiči. Shaddackovi se podařilo na náš tip dešifrovat Jihlavský satelitní spojení s Prahou a přišli jsme na tenhle obchod. Jsou to drogy zadarmo, který se klanu a určitě i tobě, budou hodit. Budou tam za pět hodin. Budeme mít dost času si zastřílet, abys nebyl úplná lama, až se začne střilet.“ pokračovala podrobně Dayna s dalšími detaily plánu. Podíval jsem se na pistoli zastrčenou za pasem a nahodil si batoh na záda. Vylezli jsme ze statku a zamířili k Daynině motorce. Shaddack vykouknul za námi a místo rozloučení řekl.
​ „Zkuste mi na cestě zpátky koupit na benzínce nějaký gumáky.“ Dayna se zarazila a otočila se.
​ „Shaddacku, ty vole, vždyť jsi tam měl skoro kilo medvídků! Co jsi s tím udělal?“ zeptala se a probodla Shaddacka pohledem. Vypadala naštvaně.
​ „Jsem si dal lajničku a zmizelo to tak nějak samo.“ vyzubil se technostrejda z verandy statku.
​ „Zkusíme se někde zastavit. Vždyť víš, že tady je široko daleko úplně nasráno.“ odbyla Dayna Shaddacka a nasedla na motorku. Nasednul jsem si za ni. Shaddack otevřel dálkovým ovládáním vrata a s natůrováním motoru jsme vyjeli do divočiny Vysočiny. Cesta ubíhala rychle, po necelé půl hodině jsme se zastavili na lesní mýtině. Dayna vytáhla ze svého batohu několik plechovek od fazolí a příruční halogenové světlo. Plechovky mi vrazila do ruky a donutila mně je rozmístit do půlkruhu asi třicet metrů od nás. Holka v kombinéze nastavila širší rozptyl světla na svítilně a nechala mě dojít až k ní.
​ „Tak frajere. Můžeš si zastřílet. Zkus to.“ pobídla mě. Nastavil jsem pistoli jednou rukou na ležato tak, jak jsem viděl občas vyhrožovat drsný týpky na ulici v hoodu, když šlo do tuhýho. Do týhle doby jsem měl zkušenosti jenom ze Síťových herních simulací.
​ „Takhle ne, ty vole! Takhle netrefíš ani hovno.“ vysmála se mi a vytáhla svojí bouchačku. Namířila a pěti ranami prostřílela skoro všechny cvičné terče. Poslala mně znovu narovnat plechovky a donutila napodobovat přesně způsob střelby, který mi ukazovala. Na rozdíl ode mně, byla docela vystřílená, takže jsem to od ní rychle odkoukal. Po dvou kolech jsem se konečně trefil aspoň u čtyř cílů. Nechala mě ještě další dvě kola zkoušet. Bez asistence, kterou mi v simulaci zprostředkoval zaměřovací kříž to nebylo úplně lehký.
​ „No, nejseš úplně marnej, ale doufám, že se tam nic neposere. Myslím, že bys mi mohl aspoň krejt záda.“ Vypnula svítilnu, nechala plechovky napospas divočině a odjeli jsme na místo předávky. Cesta trvala podstatně kratší dobu, než jsem čekal. Jeli jsme po nějaké zasněžené polní cestě a potom i nějakou lesní cestou. Nakonec jsme zastavili.
​ „Teď si řekneme, co se bude dít. Vidíš támhle ten strom?“ řekla a ukázala na opuštěný strom asi tři sta metrů od nás mezi silnicí a polem. Kývnul jsem na souhlas.
​ „Tam se za dvacet minut potkají ti dva zmetci. Musíme se připravit. Objedeme to a překvapíme je z druhý strany silnice. Je tam sráz dolů, celkem prudkej, tak to moc nepokoušej. Budeme mít jenom jednu šanci. Mám tam vytipovaný místo, kde se schováme.“ Opět jsem mlčky kývnul a motorka se zase rozjela. Objeli jsme místo předání a zakopali se kousek od stromu. Motorku jsme zakamuflovali maskovací sítí a šli se schovat. Do předání zbývalo asi jenom pět minut. Ozvala se zima. Nebyl jsem úplně vhodně oblečenej na takovou zimu. Dayna si všimla, že se klepu. Sáhla do kapsy ledvinky, kterou měla upnutou přes hrudník a vytáhla malou zkumavku. Byl tam speed.
​ „Dej si trochu, uklidníš se a nebudeš se tak klepat zimou a nervama.“ řekla a podala mi zkumavku. Neváhal jsem ani vteřinu. Nasypal jsem si tečku amfetaminu na nehet palce na ruce a šňupnul. Dayna udělala to samé a zase zkumavku schovala. Měla pravdu. Uklidnilo mě to a postavilo zase na nohy. Sevřel jsem chladnou pažbu pistole a odjistil jí. Dayna také sáhla po pistoli, kterou měla v pouzdře na zadní straně kombinézy někde v úrovni pasu.
​ Netrvalo to ani moc dlouho a uslyšeli jsme přijíždět auto na silnici ke stromu. Dayna se podívala na implantované hodinky na hřbetu ruky a kývla na mě. Druhý auto dorazilo chvíli po něm. Pomalu se plížila nahoru k silnici tak, aby nebyla vidět. Kamuflovala se vysokou trávou, která byla ledová jako vysočinské podnebí v zimě jenom může být být. Plížil jsem se pomalu za ní. Než jsme se připlížili na dohled místa předání, tak přijelo i druhé auto. Překvapilo nás, že měl nahlas puštěné autorádio. Vyhrávalo z něj něco mezi country a punkem. Bylo to dost hrozný, ty kytary mě fakt sraly.
​ „Ty debile posranej, proč to máš takhle nahlas?“ zeptal se neznámý hlas z prvního auta při vystupování. Ozvalo se zaklapnutí dveří auta.
​ „Mám to rozbitý, zapne se to pokaždý, když nastartuju. Tady je to stejně jedno.“ vymluvil se druhý hlas. Dayna byla už skoro na dohled. Musela je už vidět. Pokynula mi, abych šel za ní na její úroveň. Oba stáli naproti sobě mezi dvěma auty, která se navzájem osvětlovala. Nebyli to žádní lumeni, protože nám tímhle naservírovali všechno, co jsme k přepadení potřebovali. Měli jsme dokonalý přehled o situaci. Day protočila oči otrávením a pomalu se začala plížit blíž. Následoval jsem ji. Nastavili jsme se tak, abychom nebyli vidět.
​ „Kolik toho máš, máš to všechno?“ zeptal se jeden hlas. Musel trochu křičet, protože měl co dělat, aby přeřval tu buranskou slátaninu, co hrála z druhého auta. Sledoval jsem je oba a pomalu se plížil za Daynou.
​ „Jo, mám to všechno. V Praze to ale docela lítá. Nějaký kreténi se tam ve velkým postříleli na periferii. Motá se okolo toho docela dost chlupatejch a všude šťouraj. Zdroj nám skoro úplně vyhořel.“ popsal dění v metroplexu ten druhý a otevřel kufr auta. Když se oba sešli u kufru, Day se vyplížila na silnici a popohnala mě za ní. Začali se dohadovat na ceně.
​ „Bude to dražší, ten dealer mě natáhnul.“ omlouval se ten, který přivezl matroš.
​ „Jak dražší, na něčem jsme se dohodli. Na komplikace vám serem.“ ohradil se příjemce a chytil toho druhého za klopy kožené gangové bundy. Bylo mi to jasný, byl od Rockerů. Nevěděl jsem, že ti kytarový šmejdi obchodujou s lidma z Divočiny. I když na druhou stranu jsem měl celou dobu nějakou Divočinu úplně na párku.
​ „Můj šéf řikal, že jestli to nebudete chtít dráž, tak vám mám nasrat.“ přilejval ten dealer bezostyšně olej do ohně. Pořád jsme pro oba týpky byli vzduch. Měli dost problému sami se sebou.
​ „Já ti zase řikám, že to buď prodáš za tu cenu, co byla domluvená!“ nenechal se klanový gangster odbýt dealerem a snažil se ze sebe setřást jeho ruce ruce. Začali se přetahovat. Bylo nám jasný, že tohle je naše chvíle! S namířenými pistolemi jsme naběhli k nim na dostřel.
​ „Nebo nám taky můžete dát oboji, vy kreténi!“ zahrozila Day a střelila toho burana do nohy. Mířil jsem na toho, který spadnul na zem a přesunul se k němu. Day mířila na toho druhýho, kterej ještě zatím stál.
​ „Tohle vás pelhřimáky vyjde draho. To jste posrali!“ vycenil na Day shnilé zuby. Pozdě, dostal pažbou pistole ránu do hlavy a kleknul. Snažil jsem se toho ležícího pitomce prohledat. Našel jsem jenom pistoli a nůž. Nic víc u sebe neměl. Obojí jsem si nechal a přišlápl mu krk, aby se nemohl hýbat.
​ „Ty posraná čubko!“ ozval se ten praštěný týpek a držel se za čelo, ze kterého mu tekla krev. Day se s ním nepárala a prostřelila mu hlavu. Jak ten ležící, postřelený gangster, tak já jsme šokem zkoprněli. Viděl jsem v metroplexu toho docela dost, ale takhle chladnokrevně zastřelenýho týpka jsem viděl úplně poprvý. Utratila ho jako prašivýho psa. Cuknul jsem s sebou a nacpal skučícímu gangsterovi červený gangový šátek do pusy. Pořád mu moje noha na krku bránila se hýbat.
​ „Tak na co čekáš, ty vole? Oddělej toho kreténa!“ zakřičela Day a vztekle kopla do ležící mrtvoly. Zamrkal jsem a přiložil tomu ležícímu hajzlovi pistoli k hlavě. Cítil jsem, jak mi po zádech teče studený pot a teplo na čele. Stres mi klepal celým tělem. Kromě zvýšení tlaku na krk toho ležícího nebožáka jsem se na víc nezmohl.
​ „Ježiši dělej, je otázka času, kdy tem vocasům dojde, že je zle a pošlou sem posily!“ tlačíla dál Day. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl spoušť nad čelem ležícího gangstera. Jeho mozek ozdobil temnou a ledovou silnici. Rozklepal jsem se ještě víc a snažil se odvrátit pohled od nepěkně rozprsknutýho guláše krve, lebky a vlasů. Zvedl se mi žaludek a vedle ležící mrtvoly se pozvracel. Day neváhala a vytáhla tašku s drogovou zásilkou z kufru auta. Cejtil jsem, že se hluboko ve mně něco posralo. Už to nikdy nebude jako předtím.
​ „Jayi, ty kreténe. Dělej něco!“ zakřičela a hodila po mně ukradenou tašku. Lovila pořád něco po kapsách druhé mrtvoly. Hledala asi peníze. Během několika vteřin našla, co hledala.
​ „Padáme!“ zavelela a rozeběhli jsme se k zaparkované motorce. Během krátkého běhu jsem si hodil do batohu nalezenou pistoli a nůž. Určitě se budou jednou hodit. Nasedli jsme na motorku a rychle se rozjeli co nejdál od místa nepodařeného drogového kšeftu. Bylo to poprvý, co jsem někoho zabil a bylo mi ze mě samotnýho na hovno. Věděl jsem, že metroplex je drsnej. Ale většina záležitostí, která se netýkala gangů se dala vždycky vyřešit. Tady asi platily jiný pravidla.
​ Byla to fakt divočina. Teda pardon, Vysočina.
​ Velkou část cesty jsme jeli jinudy a po lesních cestách. Na silnici jsme se odvážili až v bezpečné vzdálenosti od Pelhřimova. Dokonce jsme narazili na benzínku. Byla non-stop. V těhle krajích to prý byla vzácnost. Byla tam jenom obsluha. Day zaparkovala motorku kousek od obchodu a nechala mě hlídat. Všimla si, že nejsem úplně ve svý kůži, tak mi dala na uklidněnou zkumavku se speedem. Při šňupání jsem si všimnul, že mám nohu s botou zasranou od krve toho zastřelenýho týpka. Asi budu potřebovat někde sehnat nový boty. Dayna se vrátila rychle. V batohu jí cinkaly lahve s chlastem a šustily obaly od gumových bonbónů. Nakopli jsme motorku a v klidu dojeli zpátky na Shaddackův statek.

​ Shaddack na nás čekal, otevřel automaticky bránu. Po tom, co se za námi zavřela, tak jsem se cítil víc v bezpečí. Ještě pořád jsem měl pachuť krve na patře a cítil její smrad. Adrenalin ze speedu mi to vyrovnával, ale nebyla to žádná sláva.
​ „Tak co, máte to?“ vyvalil se Shaddack z verandy a z jeho tónu hlasu bylo jasný, že nešlo o heroin.
​ „Jo, tady to máš.“ řekla Day a vrazila Shaddackovi batoh do ruky. Spokojeně si s ním přisednul k nám v jeho skromné kuchyni.
​ „Jak jste to zvládli? Koukám, že mladej se vrátil. Čekal jsem, že zařve někde na půli cesty.“ rýpnul si Shaddack. Beze slov jsem položil na kuchyňskou linku batoh a začal z něj vyndavat svoji kořist. Shaddack si všimnul pistole a přestal se blbě vyptávat. Aspoň k něčemu bylo, že ten podivín měl IQ sto šedesáti učitelů tělocviku. Věděl, kdy má držet hubu.
​ „Jo, byl dobrej. Dokonce jednoho oddělal úplně sám, ten se neztratí.“ dmula se Day pýchou a vytáhla ze svého batohu před Shaddackem láhev vodky. Bez žádného dalšího slova ji otevřela a napila se. Dál lahev kolovala. Taky jsem se na několik loků najednou napil. Potřeboval jsem tím zapít pachuť krve. Ale ani ta lahev vodky to asi nejspíš nedokáže spláchnout.
​ „Zachytil jsem na jihlavský síti pár zkazek, že už o tom ví. Naštěstí je nenapadlo podezírat nás z Pelhřimova.“ zazubil se Shaddack. Day se na něj unaveně podívala a dedukci opravila, že jim to nejpozději zítra dojde. Ale podle jejího názoru s tím klan počítal. Budou připravení na odvetu. Jihlaváci prej neměli koumáka jako je Shaddack, kterej je v jejich komunikačních kanálech jako ryba ve vodě. Radši investovali do mobility a zbraní. Přišli tím o obrovskou výhodu.
​ „Budu muset ještě doručit klanu ten herák. Zůstanu už tam, abych neriskovala nějaký překvapení. Zapněte si na dobrou noc drony.“ mrkla po nás Day. Napila se z flašky vodky na posilněnou a pobalila se na cestu. Lahev mi ještě před tím vrazila do ruky.
​ „Moc se nevožer, zejtra si pro tebe přijedeme. Máme o tebe zájem.“ pošeptala a bez žádného dalšího slova odešla ze statku. Zamával jsem jí za zády a sedl si k Shaddackovi, který se spokojeně ládoval u malého příručního terminálu gumovými medvídky. Koukal jsem mu přes rameno, jak tam na příkazovém řádku datluje nějaké nesrozumitelné shluky písmen a klíčových slov.
​ „Co to děláš?“ zeptal jsem se unaveně Shaddacka. Byl jsem rád, že jsme spolu začínali vést normální konverzaci bez vzájemného špičkování. Neměl jsem na strejdovy kecičky dneska náladu.
​ „Spouštím rutiny, který zapnou drony na naší ochranu. Takhle si na nás ty jihlavský kurvy nepříjdou.“ pochlubil se Shaddack při psaní na drobné klávesnici. Celkem jsem se divil, že na to vůbec viděl. Napil jsem se ještě z lahve a nabídl Shaddackovi. Ten na jeho poměry celkem slušně odmítl a nechal si záležet na posledním úderu do klávesy enter. Zaklapnul počítač a rozpovídal se.
​ „Jsem rád, že vás nesejmuli. Fakt mě nebaví tu pořád točit dokola ty lumpy z metroplexu. Proto jsem z něj odešel. Tady mám klid. Lidi z klanu mě chrání, posílají mi sem speed a Astropastu. Co si víc můžu přát? Ty jejich neplechy mi zaplatí servery a můžu bez obav dál pracovat.“ pokračoval a nabral si plnou hrst želatinový dobroty z pytlíku. Dlouze a zálibně se na hrst medvídků podíval a nacpal si jí celou do pusy. Jeho debužírování jsem bral jako výzvu k tomu, abych taky mohl něco říct.
​ „No já doufám, že odtud budu moct brzo vypadnout. Mám ještě v Praze nějakou práci. Docela důležitou fušku.“ zamachroval jsem. Shaddack pořád žvýkal to gumový svinstvo a mlaskal. Vypadal spokojeně.
​ „Jak moc daleko sahají tvoje sítě? Umíš se dostat do Prahy?“ Zeptal jsem se zvědavě. Shaddack by nám s Trentem mohl pomoct najít Lajku. Technostrejda si dal na čas. Dožvýkal a gumovou hmotu polknul. Byl jsem tak napnutej, že jsem se i přes únavu prošel po kuchyni. Když jsem se zastavil u kuchyňské linky, tak spustil.
​ „Jasný, mám tu satelitní připojení k Síti. Dostanu se úplně kamkoliv. Co bys tam potřeboval?“ odpověděl mi síťař a sáhl po lahvi vodky.
​ „Potřeboval bych háknout síťe sovětský mafie a Metropolicie. Určitě budou něco vědět o tom, kdo mi unesl holku.“ vysvětlil jsem Shaddackovi svoji motivaci. Ani ho to moc nepřekvapilo. Asi už párkrát něco takovýho řešil.
​ „Jasný, zejtra se na to podíváme. Třeba se mi podaří u toho udělat i velkou ránu.“ odpověděl postarší síťař a zálibně si prohlížel svojí kybernetickou ruku.
​ „Velkou ránu, jo? Co to je?“ zeptal jsem se lehce opilého síťaře a zapálil si cigaretu.
​ „Velkou ránu. Něco, čím bych se zapsal do síťařšký historie. Něco co by mě udělalo nesmrtelným.“ Zadíval jsem se Shaddackovi při jeho fantazírování do očí, měl je už pěkně skleněný. Tihle hackeři, nic nevydrží. Podle mě to už nějakou dobu ztrácelo úroveň.
​ „Hele, Shaddacku…“ pronesl jsem vážným tónem. Vzal jsem si lahev a napil se.
​ „Co je, ty cucáku?“ usmál se Shaddack.
​ „Ty nejseš zase takovej kretén, za kterýho jsem tě včera měl.“ řekl jsem a poplácal Shaddacka po rameni. Sbalil jsem si zbraně do batohu a šel si lehnout. Tentokrát jsem za sebou zavřel dveře a pistoli si nechal pod polštářem jenom kvůli tomu, že jsem měl strach z odplaty jihlavskýho klanu. Shaddacka jsem už bral jako kámoše. Než jsem usnul, tak jsem myslel na Lajku. Bylo mi smutno a doufal jsem, že se mi ji podaří vysekat z toho kurevskýho průseru.

Pokračování příště