Autobahn expres

Středa 19. Února 2059 07:23

Vzbudil jsem se zimou. Pustá krajina Vysočiny se přes noc změnila v bílé pláně připomínající Alijašku. Přesunul jsem se do vedlejšího pokoje, kde jsme včera se Shaddackem popíjeli. Na stole byla plechovka fazolí se vzkazem od Dayny, abych si nechal chutnat. Vůbec jsem si nevšimnul, že by mi tu něco takovýho nechávala. Nejspíš to bylo překvapení na ráno. Otevřel jsem plechovku otvírákem, který jsem nedávno opravoval a položil plechovku na plynový vařič. Tuhle věc jsem nikdy na živo neviděl, možná tak maximálně v nějakém dobrodružném filmu z divočiny někde v horách. Škrtnutím zapalovače jsem ho přivedl k životu a poslušně mi začal ohřívat snídani. Myslel jsem na Lajku a byl už docela v nervu z toho, jak mě přepadaly chmurné myšlenky na to, co se s ní asi teď děje. Zahnal jsem ty myšlenky někam hodně daleko od sebe a promíchal lžící fazole v plechovce. Jak se směs omáčky a fazolí zahřívala, tak postupně provoněla kuchyň. Ze svého techno pokoje se vymotal rozespalý Shaddack.
„Dobré ráno, cucáku. Hezky ti to voní.” pozdravil a sedl si na svojí židli před rozjedený plastový pytlík s gumídky. Samozřejmě si hrstí nabral a začal žvýkat ranní dávku přeslazeného barevného svinstva.
„To byl včera večírek, co?” usmál jsem se při vypínání vařiče a obalování plechovky do blíže neurčitého kusu hadru, který ležel na kuchyňské lince.
„Ale jo! S tím minule taková sranda nebyla.” odpověděl, když polknul první dávku ranního cukru. Sundal si z obličeje dioptrické brýle a promnul si oči. Nejspíš ho pěkně bolela hlava, s tou lahví kořalky jsme se včera moc nemazali. Přisednul jsem si k němu a lžící pořád promíchával svoji snídani šampiónů.
„Pamatuješ si, o co jsem tě včera prosil?” zeptal jsem se Shaddacka opatrně a dal si první dnešní lžíci teplého jídla. Vlastně od večeře u Marleyho jsem neměl skoro žádný normální jídlo. Když do toho nepočítám to svinstvo, který mi nabídla včera Day. Dneska se mi to sakra hodilo, už jsem cítil, jak se mi ozývaly žaludeční vředy z toho neustálého stresu, chlastání a fetování.
„Myslíš vysledování tý tvý prcinky?” zvedl oči od stolu a znovu si nasadil brýle na nos.
„Jo, přesně to myslím. Jsem rád, že si to pamatuješ.” utvrdil jsem Shaddacka ve správné dedukci gestem rukou a pokračoval dál v konzumaci teplých fazolí.
„Tak to se neboj, na tom dělám už od včera. Trent mi za to kurevsky dobře zaplatil, předem. Takže mu na tom záleží stejně hodně, jako tobě.” odhalil mi nevědomky další skutečnost, o které jsem neměl ani tušení. Trentovi na Lajce muselo sakra záležet. Ale zdaleka ne tolik, jako mně.
„A už něco víš, nebo pořád nic?” pokračoval jsem dál v lámání rozumů ze Shaddacka.
„Zatím akorát vím, že je pořád v Praze. Ten zkurvysyn Krabanikov má podle útržků šifrované komunikace do Sajuzu problém vycestovat z metroplexu.” pochlubil se techno strejda a natáhl se po plechovce s fazolemi, kterou jsem mu kamarádsky přenechal. Stejně jsem cítil, že kdybych se ještě víc natláskal těma fazolema, tak bych prasknul.
„Jasný dej si. Hele, kamaráde, kde máš hajzl? Potřeboval bych si odskočit. Potřebuju si dát dvacetiminutovku, sám se sebou.” řekl jsem si o cestu na záchod.
„Tam, kde ses minule sprchoval, tak naproti. Moc se nelekej, nechodím tam díky pastě moc často.” varoval mě a dál debužíroval fazole. Odebral jsem se na záchod, kde jsem doslova prosral několik nádherných minut. Není nad to se dobře vysrat. Většinu času jsem strávil čtením novinových článků, kterými byla ta nejmenší místnost statku vytapetovaná. Zaujala mě předválečná černobílá fotka nějaké mně neznámé herečky s blond vlasy. Vlastně to bylo poprvé, co jsem v životě vůbec viděl nějakou černobílou fotku, mylně jsem předpokládal, že byla vyšisovaná. Když jsem se vrátil k Shaddackovi, tak mě tam překvapila Dayna.
„Nazdar, Day! Ty seš jako duch. Nikdy si nevšimnu, že jsi přišla.” pozdravil jsem Day a všimnul si, že Shaddack naší společnou snídani už zcháloval.
„Čau, chlapáku! Ticho je moje největší přednost. Mám práci v Pelhřimově. S tebou. Mám tě okamžitě přivézt.” odpověděla Day a zapálila si cigaretu. Pravděpodobně měla dobrou náladu, protože se smála i když jsem jí stahoval o cigáro. Když mi ho dávala, tak říkala něco o tom, že hned po típnutí cigára vyjedeme. Taky jsem si to cigárko vychutnával. Vůbec to bylo hezké ráno, připomínalo mi to chvíle, kdy jsme se s Joelem po ránu probudili na jednom squatu ve slumu a už od rána se tam nalejvali levným vínem z plastového pytlíku. Nenuceně jsme s Day klábosili o blbostech a Shaddack se mezitím vytratil zpátky do své pracovny, kde dál pokračoval na hledání Lajky. Taky jsem se vytratil pro baťoh se zbraněmi a zimní bundu, čekal jsem podle nové sněhové nadílky slušnou zimu. Venku mě čekalo překvapení, Day tentokrát nepřijela na motorce, ale autem. Nebyl to žádný luxus, jako když mě sem přivezl Trent, ale aspoň se v tom dalo normálně sedět a kouřit jedno cígo od druhýho. Byl jsem rád, že mi konečně přestávalo bejt špatně z tý bouračky, kterou způsobil ten polokyborgskej šmejd ze Sajuzu. Když jsme se usadili v ne úplně zahřátém autě, tak jsem poprosil Day ještě o další cigaretu.
„Co vůbec potřebujete?” pokračoval jsem v lehké konverzaci. Day mezitím nastartovala a uvnitř auta začala hrát punková hudba. Trochu ztlumila zvuk a zařadila rychlost, aby se auto mohlo rozjet. Vrata Shaddackova statku se doširoka otevřela a projeli jsme jimi. Dokonce bych přísahal, že jsem koutkem oka viděl jeden z jeho dronů na stráži. Auto po zasněžené cestě, mírně řečeno, plavalo. Day měla všechno pod kontrolou. Hádal jsem, že řídila od mala.
„Shaddack včera narazil na pár zajímavých zásilek, který budou okolo poledne projíždět Pelhřimovem. Shodou okolností všechny na jenom místě.” vysvětlovala při řízení a po očku sledovala, jak jsem se snažil rozžhaveným archaickým autozapalovačem zapálit vysomrované cigáro.
„Zajímavý. Předpokládám, že asi budeme u toho, co?” odpověděl jsem současně s vyfouknutím opojného kouře. Uvědomil jsem si, že jsem taky pár dní nehulil trávu, to se mi už několik let nestalo. Dayna při řazení pokynula do rytmu uřvané hrající hudby pěstí a ujistila mě, že moje dedukce byla správná.
„Oukej, už jsem si myslel, že dneska bude nuda.” pokračoval jsem v monologu a pokuřování nejlahodnější cigarety, kterou jsem kdy měl tu čest kouřit. Lucky kurva Strike se prostě nezapřou.
„V divočině není nikdy nuda!” odpověděla sarkasticky plavovlasá řidička a přidala na rychlosti. Auto klouzalo po čerstvé sněhové pokrývce a doufal jsem, že to nenapálíme do prvního stromu u silnice. Do zatáčky jsme vjeli smykem a měl jsem co dělat, abych na sebe nenaklepal popel z cigára, který jsem měl frajersky v koutku pusy. Day byla zatraceně dobrá v řízení, ale to mi nebránilo, abych se připoutal. Ještě pořád ve mně rezonovala zkušenost, kdy to Hawk napálil do sloupu a všechny nás to docela slušně vyřídilo. Projeli jsme okolo cedule, která nám prozradila, že Pelhřimov byl jenom pět kiláků od nás. Vzpomněl jsem si na brýle od Lajky. Zkusil jsem si je nasadit a zjistil jsem, že bez Lajky byly úplně k ničemu. Teda, úplně ne. Připadal jsem si v nich drsně, ale spojení s Lajkou bylo úplně mrtvý. Alespoň mě už konečně neoslňovalo odrážející se denní světlo od sněhu. Ráno bylo v plném proudu.
„Dobrý brejle. Seknou ti.” pochválila mi brýle Day během řízení a ještě stihla přepnout na jinou, rychlejší skladbu. Musela bejt řádně zfrčená, když tohle všechno stíhala najednou. Všimnul jsem si ampule se speedem, která si hověla vedle řadící páky. Zvednul jsem jí a mlčky kývnul na Day.
„Jasný, dej si. Snídaně šampiónů.” okomentovala Day mezitím, co se snažila vyrovnat smyk, kdy nám málem ujely zadní kola ze silnice. Radši jsem to ignoroval a z palce si natáhnul první dnešní speed. Chemická vůně mi zaplavila nosní dírku a tohle ráno se najednou neslo v jiném duchu. Už jsem necítil tolik strach, že nás Day svojí zběsilou jízdou pošle do nejbližšího pangejtu a dokonce jsem se těšil na akci, kterou pro nás klan se Shaddackem vymysleli. Ještě jsem zatopil pod kotlem druhou dávkou a málem se překopnul. Day to měla fakt kurevsky silný. Začal jsem si klepat nohou do monotónního rytmu zběsilých kytar a vysmaženě se vrtal v přihrádce naproti sedačce spolujezdce. Po otevření na mně vypadla pistole a spousta drobnýho bordelu. Day si toho nevšímala, jenom mě upozornila, abych to potom vrátil zpátky. Udělalo mi radost, že jí to nevadilo. Byl jsem tak sjetej, že jsem nevěděl, co se sebou. Prohraboval jsem se těma malýma pokladama a papírama skoro celou cestu až do Pelhřimova. Dokonce se mi podařilo všechno úhledně přeskládat a uklidit tak, aby se obsah při otevření opět nevysypal zpátky. Auto se zastavilo, když Day típla motor a auto ztichlo, tak jsme si plácli. Byla to skvělá jízda.
Vystoupili jsme z auta a prošli do pivovarní haly, ani jsem si skoro nevšimnul, že jsme projeli okolo po zuby ozbrojené hlídky. Před halou stál hlouček lidí oblečených v různorodých uniformách a taktického vybavení z vojenských přebytků. Na první pohled ale bylo jasné, že to nebylo regulerní vojsko, protože většina měla dlouhé vlasy a každá část uniformy byla jiného vzoru. Takhle rozháraně by soukromá armáda korporace nikdy nevypadala, armíci si vždycky obsesivně nechávali záležet na uniformitě a pečlivém vojenském sestřihu. Všichni do jednoho měli ale stoprocentně korporátní zbraně.
„Co to je za cosplay?” zeptal jsem se potichu opatrně Dayny. Ta se ke mně naklonila a trochu zavrávorala, protože uklouzla na uježděném sněhu, ze kterého si někdo z té partičky udělal klouzačku.
„To je můj klan, rozhodně jim tohle neříkej do ksichtu. Berou se docela vážně.” pošeptala mi a zapálila si cigaretu. Při srovnání s metroplexovými gangy mi připadali spíš jako parta pistolkářů v uniformách z army bazaru. Přišli jsme k nim.
„Zdar Day, tohle je ten novej týpek z města?” zeptal se jeden z hloučku. Měl chromovaně stříbrné oči, které jsem viděl nedávno u Dana v Klubu. Jenom s tím rozdílem, že tyhle oči jejich nositel bez problému přijmul. Kývnul jsem na pozdrav, šetřil jsem slovy. Day mě zatáhla za rukáv a vedla mě dál do útrob haly pivovaru. Pivovar byl zařízený podobně, jako skrýš Synaptics. Spousta míst, kde se dalo pozevlovávat a někteří tu i parkovali svoje auta. Většinou se jednalo o terénní úpravy téměř veteránských sporťáků, byly minimálně čtyřicet let starý. Museli mít dobrýho mechanika. Zpravidla ale s bizarním polepem a výhružnými nápisy. Došli jsme k jednomu gauči, kde zrovna seděli tři lidi. Dvě holky v maskáčích a týpek, který si dopřával zrovna ranní vodní dýmku nacpanou trávou.
„Kde seš? Trvalo ti to nějak dlouho.” zpražil týpek Day krátce po tom, co se rozkašlal při vyfukování kouře.
„Nějakej čas to zabralo, musela jsem to cestou k Shaddackovi objíždět, projížděli okolo lidi z Jihlavy. Ale dovezla jsem nás sem v pohodě. Je celej!” rozesmála se omluvně Day a plácla mě po rameni. Trochu nevraživě jsem se na vůdce klanu podíval, nebyl mi vůbec sympatickej. Byl to zaprcatělej týpek se špatně upravenými blonďatými vousy a dlouhý vlasy mu střapatě dopadaly na ramena. Rozhodně nepůsobil jako Dejvid, když rozdával práci svýmu gangu. Ten naopak klamal tělem a zjevem. Když vyšel mezi lidi, tak působil civilně a mohl nepozorovaně dělat, co ho napadlo. Tenhle prcek by v metroplexu skončil do hodiny rozstřílenej Metropolicií nebo nějakým pozérgangem.
„Prej jste pro mě nechali poslat kvůli nějaký práci, tak jsem tady. O co jde?” začal jsem konverzaci, nejvíc profesionálně, co mi drogy dovolily. Speed mě neustále nutil cvakat s přezkou tašky, kterou jsem měl tentokrát připnutou na rukávu bundy. Vůdce klanu to asi provokovalo, protože výhružně koukal na mojí ruku. Cítil jsem z něj, že by mi nejradši řekl, abych toho nechal ale snažil se být slušný. Vědomí toho, že ho to sralo mě uklidňovalo. Klasický souboj ega, který jsem zažíval skoro každej večer, když jsme s Marleyem podobným smažkám prodávali nařezaný speed jedlou sodou.
„Líbí se mi, že jdeš rovnou k věci.” vydoloval ze sebe, nejspíš trpěl nějakou poruchou pozornosti, která mu zabraňovala se soustředit při mém cvakání rukou.
„Nech toho, nebo to do tebe našiju!” vybuchl vzteky, ale byl příliš zhulený na to, aby působil respektuhodně. Ani to, že ukázal na pistoli v pouzdře taktické vesty mu na respektu nedodalo. Jak jsem odhadnul, v metroplexu by s tímhle chováním zdechnul do hodiny. Posadil jsem se na gauč naproti a vytáhnul pistoli, kterou jsem měl zastrčenou za pasem kalhot položil vedle sebe.
„Hele, bavme se prosím bez bouchaček. Prospěje nám to oběma. Máme si pomoct navzájem, tak se podle toho i chovejme.” začal jsem vyjednávat. Většinou to se smažkama vycházelo, neviděl jsem důvod, proč by to nefungovalo mimo metroplex.
„Tak se mi to líbí. Můžu vám předat informace k tomu jobu?” uklidnil se a předklonil se blíž k nám.
„Asi jo, ráno jsem se krásně vysral, klidně můžeme začít.” odpověděl jsem ležérně a poprosil Daynu o cigaretu. Ihned po tom, co jsem si zapálil, tak vůdce klanu začal vyprávět.
„Dneska okolo poledne bude projíždět na dálnici u Humpolce konvoj s léky. Budou ho doprovázet dvě auta po čtyřech korporátních vojácích. Samotný auto s nákladem bude mít v posádce další dva specialisty na motorizovaný boj a řidiče. Pustíme do akce dvě auta. Dayna s tebou a druhý auto jako podpora.” vysvětloval do té doby, než jsem ho přerušil.
„V těch autech bude deset pičusů s bouchačkama a koporátním výcvikem a vy nás tam pustíte ve čtyřech?” oponoval jsem skepticky při vydechování cigaretového kouře.
„Máme informace o tom, že po tom vašem včerejším kousku s herákem tu bude návštěva od Jihlaváků. Víc dát nemůžu, tady budou jatka.” řekl s kamenným ksichtem. Neměl svědomí, protože v podstatě řekl, že tady většina lidí pochcípá. Nedocházela mi logika toho, proč nás tedy nenechají tady jako podporu. Nejspíš byl ten náklad pro ně hodně důležitý.
„Zvládneme to vůbec? Máme šanci, nebo je to jednosměrná letenka do pekla?” otočil jsem se na Day a zeptal se na podstatnou věc. Nikdy jsem podobnou věc nedělal, neuměl jsem si spočítat, jak moc velká pravděpodobnost bude, že z nás udělají sekanou. Dayna se zamýšlela, ale nakonec kývla.
„To dáme. Budeme se muset snažit, ale to dáme.” potvrdila naše šance. Věřil jsem jí, ale pořád ve mně hlodaly pochybnosti. Museli bysme se těch aut zbavit dřív, než se vysypou z aut, jinak skončíme jako prostřílený krvavý cedníky. Kývnul jsem na souhlas.
„Jdeme do toho, kolik mi z toho kápne?” usmál jsem se arogantním úšklebkem.
„Hodí ti to docela dost. Pět tisíc euro mínus těch pár krabiček nábojů, co jsme ti včera poslali.” zněla odpověď od otrhaného blonďáka naproti. Za nasazení vlastního krku kvůli lékům pro gang buranů bych si představoval víc, ale přesně taková částka mi teď chyběla v rozpočtu kvůli tomu, že mě Lajka nestihla vyplatit. Byl jsem totálně švorc.
„Oukej, beru to.” odsouhlasil jsem částku za nabídnutou fušku. Stejně v týhle zasraný prdeli nešlo dělat nic jinýho, než masakrovat lidi okolo sebe. Zlatej metroplex. Day se zvedla a za ruku mě odtáhla k zamřížované kleci, za kterou byla zbrojnice. Když jsem to viděl, tak jsem si připadal jako Alenka v říši divů. V držácích byly zapasovaný samopaly jeden jako druhý, naproti byly vystavené různě velké zbraně a pod každým kouskem byla odpovídající munice. Překvapilo mě, že to měli uložený takhle profesionálně. Příklon k paramilitární organizaci se u nich projevoval tímhle způsobem. Osobně mi líbil spíš styl pouličního gangu jako u Synaptics, ale stejně mě to mile překvapilo. Mezitím, co jsem slintal nad arzenálem, který by uživil malou soukromou armádu, tak dorazil týpek, který nás pustil dovnitř. Vybral jsem si slušnou útočnou pušku, sice byla trochu těžší, ale připadal jsem si s ní drsně.
„Tuhle si neber, vystřelíš z toho a přizabiješ mě při řízení zpětným rázem!” pokárala mě Dayna a ukázala spíš na mnohem menší poloautomatické samopaly. Měla pravdu, z takhle velkýho kvéru jsem ještě nestřílel a pravděpodobně bych ho neukočíroval. Poprvý v životě jsem zalitoval toho, že jsem neměl žádnej wér, kterej by mi kompenzoval zpětnej ráz útočný pušky. Ale malým samopalem do ruky jsem taky nepohrdnul. Vzal jsem si dva, který jsem si přehodil přes rameno a vyndal si několik náhradních zásobníků. Napadlo mě, že by se mi hodila taktická vesta na kterou bych si přidělal zásobníky, nechtěl jsem se vystavit riziku, že bych musel při přestřelce z auta do auta lovit zásobníky pod nohama. Dayna byla překvapená, že jsem si vybíral vybavení tak zkušeně. Hned jsem jí vysvětlil, že tyhle zkušenosti mi zprostředkovaly Síťové simulace a hry, kterýma jsme si krátili dětství v panelácích v dobách nejkrvavějších válek gangů. Náš hood toho tou dobou hodně zažil. Mohlo se chodit ven jenom na vlastní nebezpečí. Hlavně simulace v Síti z jasných důvodů napodobovaly vojenské postupy a ne guerillovou válku mezi gangy. Samotnýho mě překvapilo, že se mi to všechno vybavilo až dneska a ne včera při přepadnutí jihlavskýho klanu. Asi jeden z dalších mozkových errorů, který způsobilo dlouhodobý zneužívání drog. Rozhodl jsem se radši svoje bouchačky nechat v batohu a vzal jsem si dvě spolehlivější a vyleštěné, které ještě zářily novotou. Pistole jsem dal do pouzder, které jsem přidělal na vojenský pásek. Na neprůstřelnou vestu jsem si přidělal taktickou vestu se sunkami na zásobníky a vzal si několik granátů. Byl jsem rád, že mi moc do výběru vybavení moc nekecali, všechno mělo svůj smysl. Když jsme vylezli ze zbrojnice, tak jsme se rozloučili s kápem klanu a sedli do auta. Samopaly jsem uložil bezpečně pod nohy před sedačkou spolujezdce a batoh zahodil na zadní sedačku Daynina upraveného sporťáku. Při nastupování do auta, jsem si všimnul, že bylo připravené na jízdu po sněhu. Sporťák měl přidělaný kola připomínající výrazným a mohutným vzorkem traktor.
„Bude to prdel. Už se těším!” zajásala Day přitom, když šňupala speed z nové zkumavky. S díky jsem si zkumavku převzal a taky se trochu upravil, dostávalo mě to do správně bojovné nálady. Amfetamin mi příjemně zvyšoval seběvědomí. Dayna mi ukázala dva inhalátory.
„Víš k čemu to je a co to dělá?” zeptala se a podala mi jeden inhalátor. Poznal jsem to bezpečně, byl to Hyper.
„Jasný, to je Hyper. Pěkná sračka, co z nás udělá běsnící psychopaty.” usmál jsem se na Daynu a vzpomněl si na bezpočet vyjetejch smažek, který lítaly po hoodu a měly co dělat, aby ten stav ukočírovaly. Občas se stalo, že ne a buď jim explodovalo srdce, nebo z toho návalu energie a toxickým příměsím hráblo. Ti nebožáci přišli o rozum, už navždycky, nenávratně jim to uvařilo mozek. Beze slov jsem si strčil inhalátor do sunky. Stejně už nebylo cesty zpět a přišlo mi lepší mít na dvacet minut vybičovaný reflexy na dvě stě procent, než se nechat zastřelit.
„To zvládnem. Když už do sebe sypeme tenhle koktejl krystalovýho prga a speedu, tak by nám to nemělo rozhodit sandál.” uklidnila mě Day. Vlastně se přiznala, že to nebyl speed, ale půl na půl metamfetamin a amfetamin. Neměl jsem perník moc rád, ale nebyla mi zima a nebál jsem se tý hrůzy, do který jsme šli. Aspoň to vysvětlilo, proč to dneska šlape mnohem víc, než včera.
„Oukej, díky za upřímnost.” řekl jsem odevzdaně, když otočila klíčkem. Spustila se hudba a auto s odpichem vyrazilo na cestu k Humpolci, kde jsme se měli napojit asi pět kilometrů dál na dálnici za konvoj. Cesta utíkala a naskytla nám pohled na nepřeberné množství opuštěných sídel a domů okolo silnice. Sporadicky jsme potkali dům v dohledu u silnice, který byl osídlený bezejmennými vyhnanci z metroplexu, kteří se snažili přežít v nehostinné pustině ovládané klany. Asi měli stejně náročný život jako klany, které mezi sebou bojovaly o zdroje proudící po dálnici mezi pražským a brněnským metroplexem. Přemýšlel jsem nad tím, proč společnosti nepoužívaly maglev mezi metroplexy a vycházelo mi z toho jenom, že muselo být mnohem levnější zboží přepravovat s ochrankou, než platit vysoké poplatky za dopravu maglevem. Mohly si to dovolit jenom nejbohatší společnosti nebo mezinárodní korporace.
„Jakej máme čas?” zeptal jsem se Day přes křičící hudbu plnou kytar a zapálil si cigaretu z krabičky, která klouzala odstředivou silou po palubní desce podle toho, kam zrovna Day otáčela volant.
„Podle plánu dojedeme na místo, kde se máme s nima potkat za půl hodiny.” odpověděla a věnovala se dál zasekle řízení. Krátili jsme si cestu překřikováním naplno ohuleného autorádia a neustálým vykuřováním cigaret. Byl jsem Day vděčnej za to, že se dělila o cigára. Bez toho bych už asi dávno zmagořil. Dojeli jsme na nadjezd nad dálnicí, na kterou jsme se měli napojit. Čekání nám utíkalo, protože se Dayna často vyptávala na život v hoodu uprostřed metroplexu. Asi půl hodiny, po tom, co jsme na místo dorazili se přidalo i druhé auto vybavené stejně, jako to naše.

Středa 19. Února 2059 11:53

„Připravte se, za dvě minuty projedou okolo vás.” zachrastila vysílačka zprávu na kterou jsme čekali. Day nastartovala auto. Položil jsem si samopal na klín a připravil si inhalátor s Hyperem.
„Za jak dlouho ta sračka začne působit?” zeptal jsem se pro jistotu, ještě jsem si Hyper nikdy nešlehnul, takže jsem byl zvědavej.
„Skoro hned, jak to vdechneš. Hlavně to vysaj úplně celý. Je dost drahej na to, abys s tím plejtval a vydrží šlapat dýl.” předala mi instrukce mezitím, co bedlivě sledovala dálnici na mojí straně auta. Neklidně jsem si přehazoval inhalátor z jedné ruky do druhé a koukal stejným směrem jako Dayna.
„Za minutu je tam máte. Hned, jak je uvidíte, tak vyražte.” pokračovala vysílačka v praskání. Na horizontu se objevila silueta rychle jedoucího SUV a za ním nákladní auto. Za ním muselo jet další SUV, přesně podle plánu, který nám klan předal. Day vdechla Hyper z inhalátoru a natůrovala auto, to najednou zahrabalo a vystřelilo do zatáčky na dálnici smykem. Za námi vyjíždělo i druhé klanové auto. Během jízdy v zatáčce jsem vdechnul svůj Hyper, přesně podle instrukcí, který mi dala Day. Začalo mi hučet v uších až to přehlušilo burácející punkovou skladbu, která nás v autě obklopovala. Všechno mi najednou přišlo pomalejší, než se ve skutečnosti odehrávalo a poskytovalo mi to tak dokonalý přehled o situaci. Byla to slušná jízda. Vyřítili jsme se na dálnici a dali se do sledování konvoje, který byl asi tři sta metrů před námi. Jeli kurevsky rychle, ale naše upravený sporťáky uměly překvapit. Rychlost, kterou Day vyhrotila přes turbo v motoru mě zarazila do sedačky. Bylo to zasraný vzrůšo!
„Až budu projíždět okolo tak je pokrop ze strany, pokoušej se nejdřív sestřelit řidiče. Když se ti to nepovede, tak střílej na kola, aby nemohli jet dál.” radila Day při řízení, byla nezvykle soustředěná. Stáhnul jsem tlačítkem ve dveřích okýnko a hudbu přehlušilo hučení větru z okýnka. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zase slyším. Prvotní nával Hyperu byl pryč a už mi zůstávalo jenom soustředění na cíl. Docházelo mi, proč to těm smažkám většinou uvařilo mozek, tohle bych nechtěl zažít jen tak, bez zábavy. Zbláznil bych se asi z milardy zbytečných vjemů. Namířil jsem samopal na úroveň okýnek auta, které jsme pomalu ale jistě doháněli. V brýlích, které jsem měl na očích se mi objevil zaměřovací kříž přesně tam, kam jsem namířil hlaveň bouchačky. Tak přece mi ty brejle byly k něčemu dalšímu, než jenom jako vzpomínka na Lajku! Spojily se samopalem a pomáhaly mi přesně mířit, v kombinaci s Hyperem to byla dokonalá kombinace.
„Dávej bacha, když se ti nepodaří rozstřílet řidiče ani kola, tak uberu plyn a před nás vyjede to druhý auto. Takhle se budeme střídat tak dlouho, než je doděláme.” zakřičela Dayna, aby byla v tom randálu vůbec slyšet. Připravil jsem se na první dávku střelby, nastavil jsem dávkový mód a v duchu děkoval věrné simulaci, která mě kdysi naučila podvědomě střílet ze samopalu. Potěšilo mě, že mi brýle potvrdily přepnutí na dávkový režim a dokonce zobrazily počet nábojů. Byli jsme na dostřel. Poznal jsem to podle toho, že zaměřovací kříž zezelenal. Počkal jsem ještě chvíli, než auto bylo na úrovní řidiče. Spustil jsem střelbu dávkami. Naproti všem očekáváním se mi podařilo rozstřílet okýnko u řidiče, ale měl jsem smůlu, nepodařilo se mi trefit řidiče. Podle plánu jsem tedy začal střílet na kola. Taky bez výsledku. Day ubrala na rychlosti a vystřídalo nás druhé auto. Všimnul jsem si, že mi zbyly přesně tři náboje v zásobníku. Zahodil jsem zásobník pod nohy před sedačku a okamžitě přebil na další. Z klanového auta před námi se vynořila dlouhá hlaveň brokovnice, která začala šířit zkázu. Přesnou trefou se mu podařilo trefit řidiče, poznal jsem to podle výstřiku krvavé kaše z okýnka řidiče. Okamžitě mě napadlo začít střílet ze zadu do zadních kol. Bez řidiče budou v prdeli a stěží ten smyk zvládnou. Chytré spojení mi pomohlo zamířit a dvěma dávkami jsem pokropil obě zadní kola. Plán mi vyšel na jedničku, auto zahnulo doleva směrem na svodidla. Řidič druhého klanového auta správně vyhodnotil situaci a zpomalil tak, aby se mohl zařadit bezpečně za nás. Auto zadní eskorty narazilo do svodidla nekontrolovatelně se otočilo okolo celé své osy. Skoro jsme jeli po krajnici, aby nás nesejmulo. Měli jsme kurevský štěstí, že se nás nedotklo. Neměli dneska vyjíždět bez sněžných řetězů, nebyli by tak v prdeli.
„Berte to druhý auto vepředu, my se postaráme o ten náklaďák.” ozvalo se z vysílačky. Dayna dupla na plyn a auto zase zrychlilo. Skoro jsme začali předjíždět náklaďák, když se otevřely vrata do nákladového prostoru. Měl jsem ještě příležitost je pokropit. Přísahal bych, že jsem toho jednoho hajzla trefil do nohy, výsledek jsem neviděl, protože jsme byli už na úrovni náklaďáku a já bedlivě sledoval, jestli po nás nezačne nikdo střílet. Všechno šlo podle plánu. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že auto za námi lehce nadskočilo. Přes něco nebo někoho přejeli.
„Dobře vy, ten kokot vypadnul, jak jste mu prostřelili nohu.” ozvalo se z vysílačky před tím, než se ozvala rána z brokovnice a ještě další. Musela to bejt famózní přestřelka. Škoda, že jsem na ní nekoukal v síťový simulaci, ale tady a teď ve stimulantem vybuzeným stavu. Ve skutečným světě! Střelba z brokovnice neustávala. Všimnul jsem si, že na nás nalétával dron ze vzduchu. Pěkně mě to nasralo, nečekal jsem to. Začal jsem po něm pálit automatickou palbou. Ten sráč byl ale tak malej, že se nedal skoro trefit. Musel jsem se naprosto soustředit, abych jeho nepravidelný let dokázal usledovat hlavní.
„Máme i toho druhýho bastarda. Budeme hlídat náklaďák, to druhý auto je vaše.” spravila nás vysílačka. Děkoval jsem bohu za to, že jsem hrál jako malej tolik simulací a nenechal se od toho našima vyjebat, protože mi to dneska dokonale zachránilo život. Dayna přidala na rychlosti a zkurvila mi přesně zamířenou střelu na dron.
„Kurva, snažím se tu střílet!” zahlásil jsem na Daynu, která mě ignorovala, byla v řidičském tranzu. Pokusil jsem se ještě jednou zamířit na dron, který na nás sem tam vypálil. Naštěstí nebyl moc nebezpečný, jeho střely se od našeho auta neškodně odrážely. Ale kdyby nás trefil otevřeným okýnkem, tak by to určitě nebylo příjemný jako ranní šukačka. Rozhodně bych nechtěl mít po všech těch sračkách ještě prostřelený nohy nebo ruce. Přepnul jsem automatický režim na dávky, zbývalo mi tam na tři stisknutí spoušti. Nic moc, musel jsem pořádně mířit. Druhá dávka našla svůj cíl a dron se rozsekal o náklaďák. Když jsme auto s návěsem předjížděli, tak jsem sledoval řidiče, který nás vykuleně sledoval a jel pořád stejně rychle. Měl to asi tak přikázaný, hlavně neměnit styl jízdy a nechat to vyřídit auto před námi. No jo, vlastně! Co to auto před náma?
Když už skoro Dayna předjížděla náklaďák, tak se před nás nasáčkovalo to druhý SUV.
„Do prdele!” zaklela Day a trochu zpomalila, aby vytvořila dostatečný prostor k uhýbání před střelbou z auta před námi. Nebylo to asi moc platný, ale lepší než to rovnou koupit. Zahodil jsem další zásobník a nabil. Byli jsme v pasti. Vedle nás bylo nákladní auto, před námi to SUV a vlevo svodidla.
„Připrav se, ty hajzlové budou po nás střílet zepředu!” varovala mě Dayna. Hned po tom, co to dořekla, se rozevřely zadní dveře obrněného SUV a ozvala se palba. Většinu střel schytala kapota auta. Jedna střela ale zcela určitě proletěla předním sklem. Hvízdla přesně mezi námi. Bylo to pěkně o fous. Vyklonil jsem se z okýnka a střílel před sebe. Horší bylo, že nebylo na nikoho vidět. Byla to střílna. Okamžitě jsem popadnul vysílačku.
„Zpomalujeme, pusťte nás ven, mají tam střílnu. Nemáme je jak sejmout!” zakřičel jsem do vysílačky.
„V pohodě, zpomalte, pustíme vás a vyřídíme je.” zněla chrastivá odpověď. Day okamžitě zpomalila a během chvíle jsme se zařadili mezi náklaďák a klanové auto, které se prodralo na naše původní místo.
„Počítejte do pěti a doufejte, že ten výbuch nepoškodí náklaďák, jinak budete v prdeli. Dávej si bacha Day!” zaznělo varování z vysílačky. Chvíli mi to nedávalo smysl.
„Co, že to budou dělat?” zeptal jsem se, v tom randálu dálnice moje slova skoro zanikla. Najednou se vedle nás objevilo klanové auto a stočilo se do hodin přes ruční brzdu. Museli okamžitě zpomalit. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak se celkem bezpečně s tou situací poprali. Dřív, než jsem se rozkoukal, tak se ozval výbuch. Museli do toho auta střelit granát se zpožděním granátometem. V plné rychlosti jsme minuli hořící auto, které prudce zpomalovalo. Tohle nemohli rozdejchat, ani kdyby se posrali.
„Umíš řídit?” zeptala se Dayna. Odpověděl jsem jí zaroucením hlavy na nesouhlas.
„To je pěkný, zavolej přes vysílačku do druhýho auta Kamilovi s Hynkem. Někdo ten krám bude muset odvézt k nám do Pelhřimova.” pokračovala. Přes vysílačku jsem dal vědět, aby co nejdřív dohnali.
„Budeme muset toho kokota nějak donutit zastavit. To už je tvoje práce.” řekla Dayna a už se jenom soustředila na řízení. Jak jsme se dostali na úroveň kabiny, tak jsem se vyklonil z okýnka auta a naznačil gestem řidičovi, aby zpomalil. Dělal, že nerozumí. Docela mě nasral, pohrozil jsem mu samopalem, kterým jsem mu mířil přímo doprostřed hlavy. Nákladní auto začalo zpomalovat. Využili jsme toho a zařadili se před něj.
„Už ho máme na dohled. Zpomaluje. Jsme tam za chvíli.” potvrdila nám vysílačka kontakt. Ve zpětném zrcátku jsem sledoval náklaďák. Postupně jsme zpomalovali, až jsme zastavili úplně. Otevřel jsem dveře a vyskočil z auta ven. Doběhnul jsem k náklaďáku a otevřel dveře a důrazně gestem samopalem přikázal řidiči, aby vystoupil. Ten poslechnul a vystoupil.
„Koukej si lehnout, zmrde, na zem a dej ruce za hlavu!” zakřičel jsem na něj klasickou hlášku, kterou vždycky zdravili metropolicajti, když na nás dělali zátahy skrz nelegální party v metroplexových slumech. Přišlápnul jsem řidiče na zemi a mířil mu přitom na hlavu hlavní zbraně. Ostatní klanisti dorazili během chvíle. Ten, co seděl na spolujezdci, vystoupil a přeběhl kolem mně k řidiči.
„Žije?” zeptal se.
„Jo, žije.” odpověděl jsem. Ozval se výstřel, který řidiče zbavil života, který mi už podruhé za dva dny ohodil boty cizím mozkem.
„Kurva, co děláš? Vždyť nebyl ani ozbrojenej!” podíval jsem se nechápavě na klanistu, který bezohledně popravil bezbranného řidiče.
„Stejně by tady chcípnul zimou, nikdo by mu tu nezastavil.” odpověděl, aniž by mi věnoval pohled a nasednul do auta, který okamžitě nastartoval a rozjel se. Druhé auto náklaďák svižně dohnalo a nechalo nás za sebou. Nechápavě jsem si sednul zpátky k Day do auta a sledovali jsme náklaďák ze zadu. Už jsem se k tomu nechtěl vracet, už nikdy. Bylo mi toho řidiče líto, byl tak o dva roky starší, než já a skončil tady, uprostřed vysočinské divočiny. Na rozdíl od toho gengstra ze včera mi ho bylo opravdu upřímně líto.
„Ser na něj, měl pravdu. Kdyby ho nezastřelil, tak by tu do několika hodin chcípnul. Do Prahy i do Brna je to kurevsky daleko a dřív by umrznul.” vysvětlovala Dayna. Pomalu nám začínal dojíždět Hyper a všechny zážitky z posledních dvaceti minut mi přišly jenom jako zlý sen. Byla to dokonalá bojová droga. Dlouhých pět minut jsme spolu nemluvili. Cejtil jsem se jako použitá šprcka a Day jenom neklidně klepala prsty do volantu při řízení.
„Vraťte se na základnu. Potřebujeme nutně ten náklad.” přikázala vysílačka.
Do Pelhřimova jsme se vrátili po staré okresce mimo dálnici. Bylo to bezpečnější.

Středa 19. Února 2059 13:43

Když jsme dopravili konvoj zpátky do Pelhřimovskýho pivovaru, tak nás uvítala pěkná sračka. Klany se tu mezitím postřílely a z Pelhřimovského klanu zbyla sotva polovina. Odrazili útok konkurence, ale za bolestných ztrát. Zdravotnický materiál se tedy zasraně hodil. Přiznám se, že jsem je taky nelitoval. Tohle byl jinej svět, než ten u nás metroplexu. Přišel ke mně vůdce klanu a vrazil mi domluvenou částku srolovanou v ruličce do ruky a vzal si zpátky všechno jejich vybavení.
„Mám pro tebe dobrou zprávu, za půl hodiny se tu zastaví pro tebe Trent. Odveze si tě zase zpátky do tý vaší díry.” řekl mi a odnesl si všechno do zbrojnice. Byl jsem rád, že jsem byl už jednou nohou pryč z týhle prdele. Čekání na Trenta jsem strávil usazený v gauči, koukal mlčky na tu spoušť a upíjel z láhve vodky, abych přechlastal ten nechutnej hyperovej dojezd. Dayna seděla vedle mě a občas jenom líně natáhla ruku po láhvi. Moc jsem jí neznal, ale přišlo mi, že už skoro únavou spala. Nejspíš proto, že pár dní na spánek úplně rezignovala.
Ozval se lomoz zvenku. Najednou někdo vběhnul do pivovaru a zamával na mě.
„Hej, pražáku, máš tu odvoz!” zavolal na mě a udělal mi radost. Rozloučil jsem se s Daynou, slíbil jsem, že se sem pro ni vrátím, až bude v Praze všechno vyřešený. Věřil jsem, že se Synaptics by jí bylo o dost líp, než s těmahle makakama. Plácli jsme si na pozdrav. Vzal jsem si batoh od Shaddacka s pistolema vyšel na mráz. Moje místo bylo v Trentově sporťáku obklopeným eskortou složenou ze dvou neprůstřelných minibusů nacpaných malou korporátní armádou. Sednul jsem si do auta, Trent tam nebyl, auto řídil nějaký zaměstnanec korporátu.
„Máš štěstí, Jayi, zařídil jsem ti čistírnu papírů mnohem rychleji, než jsem čekal. Šlo to jako po drátkách.” přivítal mě ve vytopeném autě Trentův hlas.
„Díky moc. Jak to?” zeptal jsem se udiveně.
„Jsi mrtvej, vítej v podsvětí.” ozvalo se z reproduktorů auta bez jakýchkoliv emocí. Pročísnul jsem si slepené číro zaschlým potem a znaveně složil obličej do dlaní. Nebyl jsem úplně ve stavu, kdy bych byl schopnej dohlídnout na všechny důsledky Trentova kroku.
„Co Lajka?” pokračoval jsem ve znuděném vyptávání se na důležité otázky.
„Našli jsme jí. Shaddack jí vysledoval v Praze. Krabanikov nemůže zatím opustit Prahu.” řekl Trent a doufal, že ve mně vzbudí nějaké emoce.
„Fakt, jo?” zvednul jsem pohled z dlaní na palubní desku auta. Dobře věděl, že tahle informace na mě bude působit stejně dobře jako nášleh.
„Je v Praze, víme kde a ještě dneska ji z toho vysekáme!” Informace, kterou jsem se dozvěděl, byla to nejlepší za posledních několik dní. Zapnul jsem si bezpečnostní pás.
„Tak na co čekáme? Nesmíme ztratit ani minutu!” popohnal jsem řidiče, který dal pokyn k odjezdu. Náš konvoj se rozjel směrem k dálnici směrem na Prahu.
Vracel jsem se domů.

Pokračování příště