Kernel klinik

Středa 19. Února 2059 22:07

„Ty vole, to si dělá prdel,” okomentoval udiveně Marley akční scénu, kterou právě viděl. Leonid Krabanikov přeskočil ze svého silničního motocyklu na auto s druhým týmem, který vezl Lajku do bezpečí. Kdyby Leonid nebyl zrovna jejich nemesis, tak by žasnul nad neskutečným akrobatickým kouskem. Bohužel se držel zuby nehty jeho nejlepšího kámoše za ruku a byl svědkem toho, jak se ho zoufale snažil sestřelit pryč. Marně. Leonid odolával všem jeho pokusům.
„Tak udělej něco, do háje! Nečum na to!” okřikl ho Daedalus při řízení v rychlosti dalece přesahující stovku. Marley se pokusil vyklonit z právě otevřeného okna dveří automobilu a několikrát vystřelil ze samopalu na Krabanikova. Bohužel minul, byl příliš opatrný. Bál se toho, že zastřelí Jaye. Nikdy mu střílení nešlo, nepotřeboval to k životu. Tedy až do téhle chvíle. Dalších pět vteřin bylo ještě děsivějších. Ozval se výbuch, který odmrštil jejich pronásledovatele od auta. Marley nevěřil vlastním očím a explozi stříkající krve obou aktéru. Daedalus zkušeně uhnul důstojníkovi KGB, který válel sudy po vozovce. Nechtěl jít do čelního střetu s odlétajícím stokilovým vazounem z auta před nimi, pravděpodobně by to neuřídil a vyletěl ze silnice.
„Do prdele! Viděl jsi to? Najednou mu vybuchla ruka a je v hajzlu!” komentoval šokovaně Marley. Zavřel ovladačem okýnko a snažil se podívat skrz zadní sklo, kde tušil místo Krabanikova dopadu. Bohužel kvůli tmě noční spojky neměl šanci vidět, jaký byl jeho osud. Pravděpodobně to neměl šanci přežít, ale u svině, kterou byl Leonid Krabanikov, bylo možné všechno.
„Jo, tvůj kámoš právě přišel o ruku,” okomentoval suše smutnou událost Daedalus a zapnul vysílačku svého komunikačního rozhraní.
„Jste tam v pořádku?” promluvil klidně do interkomu.
„Ne, nejsme. Jay to koupil. Urvalo mu to ruku, celý auto je od krve!” znělo z vysílačky.
„To jsme viděli. Hlavně zachovejte klid, musíte zastavit krvácení. Je při vědomí?” pokračoval Daedalus. Marley tupým výrazem sledoval auto před nimi a poslouchal rozhovor ve vysílačce.
„Zatím vypadá, že je, ale za chvíli asi zkolabuje. Dost krvácí!” odpověděla Dayna ustaraně.
„Musíte to krvácení zastavit. Stáhněte mu to, co z tý ruky zbylo pevně páskem a zacpěte bundou nebo trikem tu ránu. Zkusím najít cestu k nejbližší soukromé klinice,” pokračoval Daedalus v klidném instruování. Marley obdivoval jeho klid, samou nervozitou si vzpomněl na dávný zlozvyk z dětství a okusoval si do masa nehet na palci ruky.
„Jo, Lajka se celou tou sračkou probrala, už na tom maká,” Z Daynina hlasu bylo přes značnou nervozitu znát, že mají situaci pod kontrolou.
„Bezva, jsi šikovná holka. Předjedu vás a povedu ke klinice,” zakončil rozhovor Daedalus a přišlápnul plyn tak, aby se mohl zařadit před jejich auto. Marleymu se zvednul žaludek, jak ho zrychlení přitlačilo do sedačky.

Lajka si sundala pásek a zaškrtila Jayův krvácející pahýl. Podle Daedalovy rady ještě okolo zbytku levé ruky omotala svojí oblíbenou černou mikinu. Pokoušela se Jaye uklidnit, už nevnímal. Byl v bezvědomí.
„Do hajzlu, zkolaboval!” hlesla rozrušeně na Daynu.
„Zkus se podívat do přihrádky. Tyhle korporátní auta jsou vybavený lékarničkou, kdyby se něco posralo,” podělila se Dayna o své know how, které nabrala během bezpočtu přepadení na auta převážející korporátní zásilky. Lajka se nahla přes Jaye k přihrádce a otevřela ji. Krabička první pomoci tam opravdu byla, obsahovala pneumatické pero s adrenalinem a sadu menších injekcí s anagletiky plných opiátů.
„Sorry, broučku,” omluvila se Lajka, když Jayovi zapíchla pero s adrenalinem do svalu a vyprázdnila ho do poslední kapky. Jay zalapal po dechu a zmateně těkal očima po autě. Daedalus se mezitím zařadil před jejich auto a vysílačkou potvrdil, že našel cestu do nejbližší pouliční kliniky. Lajka neváhala ani vteřinu a ihned po tom, co se Jay probral, mu píchla další injekci s analgetiky do roztrhané ruky. Jay nadával bolestí. Bylo s podivem, že dokázal ve svém stavu vůbec mluvit.
„Po tomhle tě to už nebude bolet. Věř mi,” konejšila ho Lajka. Kupodivu to nedoplnila žádným sprostým slovem, jak u ní bylo dobrým zvykem. Daedalus zpomaloval auto, vjeli do civilizovanější části města. Dayna jela přesně za ním, dodržovala tak zvyklosti jízdy v Divočině.
„Co se to, kurva, stalo?” ptal se zmateně Jay a snažil se ze všech sil neztratit znovu vědomí. Vnímal Lajčinu přítomnost a uklidňoval se tím, že se jim za cenu jeho ruky podařilo zachránit Lajku. Bolest způsobená utrženou rukou pomalu mizela v opojném opiátovém oparu. Už mu to bylo jedno.
„Nevím. Taky jsem se pořádně probrala, až když se to stalo,” udržovala Lajka komunikaci s Jayem, aby znovu neupadl do bezvědomí.
„Za chvíli tam budeme. Asi za minutu,” dal jim vědět Daedalus přes vysílačku. Dayna si oddychla. Opravdu se bála, aby to nedopadlo špatně. I když se s Jayem znali jenom chvíli, tak ho měla radši než zbytek parťáků v Klanu, kde donedávna přežívala. Měl charakter a takových lidí bylo v jejím světe pomálu.
„Jak jste na tom, Jayi. Podařilo se Lajku vysvobodit?” ozval se nečekaně Trentův hlas z vysílačky. Zrovna teď se korporátovo zpovídání nehodilo.
„Jsem z toho venku, ale Jay to kurevsky blbě koupil. Přišel o ruku,” řekla zkroušeně Lajka a hladila při tom Jayovi rameno. Ten mezitím klimbal sjetý drogami proti bolesti.
„To je mrzuté, otevři mu účet na klinice. Bylo by dobré, kdybys vybrala nějaký adekvátní chrom. Mám s vámi velké plány,” usmál se Trent, Lajku urazil jeho pragmatizmus.
„Musíme se dát nejdřív dohromady. Jay je na sračku a já se taky musím po těch několika dnech mlácení a planých poprav hodit do klidu,” shrnula Lajka události posledních několika dní. Dayna s sebou znechuceně trhla. Věděla, že Sověti jsou zvířata, ale tohle se nedalo srovnávat ani s drsným životem v Divočině. Udělal to své svěřenkyni, kterou si piplal několik douhých let. V duchu Lajku obdivovala, že to zvládla a nezbláznila se.
„Zasranej píčus, za tohle mu uříznu ptáka,” zamumlal Jay, který byl víc pod vlivem léku na bolest, než při smyslech. Lajku překvapila jeho výdrž, většina lidí pod vlivem farmaceutických opiátů není schopná pohnout prstem, natož dát dohromady smysluplnou větu. Daedalus zpomaloval, konečně zahlédla kliniku. Zaparkovali za autem, které je vedlo. Na nic nečekala a vyskočila z auta na chladný vzduch. Poprvé si vychutnala dýchání na svobodě. Otevřela dveře spolujezdce a opatrně nadopovaného Jaye zvedla ze sedačky. Marley těžkopádně přiběhl a pomohl jí, aby ho mohli dovést do recepce kliniky.
Dveře se rozletěly, jak vtrhli dovnitř. Recepční nejdřív líně zvedla oči. Chvíli trvalo, než jí došla vážnost situace. Její první reakce ale nebyla zcela profesionální, pouze jí padla brada leknutím. Posadili Jaye na sedačku a Marley se snažil hlídat, aby neztratil příliš krve. Lajka několika rychlými kroky přeskočila k recepci.
„Můj kluk je zraněnej a ztratil docela dost krve! Napumpovala jsem do něj jedno pneupero s epinefrinem a injekci s analgetiky,” spustila na recepční. Ta těkala vytřeštěnýma očima mezi Lajkou a Jayem, který si přes veškerou Marleyho snahu zvolna lehal na gauči, kam ho usadili. Opět upadal do bezvědomí.
„Dobrý večer. O všechno se postaráme. Nebojte se,” řekla s lehce otřeseným úsměvem po tom, co zadala požadavek do interního systému kliniky. Byla zvyklá na zranění způsobené bouračkami nebo střelná poranění, ale takhle rozervanou ruku viděla naposledy na obrázku v učebnici. Dala situaci velkou prioritu, protože během pár okamžiků se rozletěly dveře akutního příjmu, naložili Jaye na lehátko a odvezli do hlubin kliniky. Lajka si oddechla a vzala do ruky tablet, který ji sestřička na recepci podala. Byl tam formulář na vyplnění údajů o pacientovi. Lajka jenom suše požádala o maximální diskrétnost kvůli Metropolicii. Recepční ji ubezpečila, že nemají smlouvu s Metropolicií, takže klinika poskytne korporátní tutlání v ceně zákroků.
„Marleyi, zvládneš mi pomoct vyplnit ten dotazník? Já vlastně ani nevím, jaký je jeho příjmení,” poprosila vyčerpaně vedle stojícího rastafariána, který ji galantně posadil na jiný, čistý gauč.
„Jasný, neboj se. Něco vymyslíme, můžeme tam napsat jakýkoliv sračky, protože Jay už je úředně mrtvej,” zasmál se cynicky, když si přebíral tablet. Měl chuť si konečně zahulit trávu, ale psaní zhovadilostí do formuláře kliniky byla mnohem větší zábava. Lajka byla ráda, že se toho ujal Marley, měla toho všeho tak akorát plné zuby. Celé tělo jí bolelo a zásoby adrenalinu vybičované vyhrocenou situací posledních deseti minut skokově mizely. Chtěla si jenom na chvíli odpočinout. Během několika okamžiků usnula. Marley přes Lajku přehodil svojí bundu a začal vyplňovat jméno. Jayovi se vždycky líbilo jméno Evžen, nebo se vlastně líbilo mně? To je jedno, bude to Evžen Koulowitz. Škodolibě se zasmál a do kolonky jméno vyplnil to nejdebilnější, které ho zrovna napadlo.

Dayna přitiskla čelo na volant a snažila se vstřebat všechny události od příjezdu do Prahy. Ještě pořád s ní cloumal speed, který do sebe sypala v kolektorových chodbách, aby zkrotila klaustrofobické záchvaty. Z relaxace ji vyrušilo zaklepání na okénko auta. Vylekaně sebou paranoidně trhla. Ulevilo se jí, když v siluetě venku poznala Daedaluse. Už odložil všechny ty taktické postroje, kapsičky a zbraně. Vypadal bez nich jako normální týpek, docela sympaťák. Stáhla okýnko a zeptala se, co potřebuje.
„Přišel jsem si ještě pokecat, než odjedu. Zítra musím zase zpátky do Berlína,” usmál se a vyzval Daynu k vystoupení.
„Proč?” odpověděla Day otázkou. Neklidným, zfetovaným pohybem se podrbala na tváři.
„Odvezu to zasviněný auto zpátky. Korpové ho hodí do čistírny, kolega vám ho docela zaflákal,” zhodnotil spoušť uvnitř auta.
„Jo, to by asi bylo v pohodě,” rezignovala, vytáhla okýnko a vystoupila. Poprvé viděla Daedala jako civilního člověka a ne jako žoldáka.
„Neboj se, byli jste dobří. Nejste úplní profíci, ale máte nakročeno správným směrem. To byla tvoje první akce?” pochválil celý tým Daedalus a sednul si do auta.
„Ne, vlastně jo. Ježiši. Tady v metroplexu jsem byla poprvý v životě,” přiznala se rozklepaným hlasem Dayna. Daedalus ji jemným gestem pohladil po ruce a ujistil, že si nevedla vůbec špatně. Zamával, zavřel dveře a auto odjelo do hlubin nočního města. Ještě předtím, než odjel, tak Dayně vřelým gestem dal klíče od druhého auta do dlaně. Dálkovým ovládáním ověřila, jestli auto bylo zamčené a přešla klidným krokem do kliniky. V recepci uviděla známé tváře. Ležící Lajku na gauči a vedle ní sedícího rastafariána, který se poťouchle uchechtával u zadávání nějakých věcí do tabletu.
„Hele, mám nechat Jayovi vyholit koule a prodloužit ptáka?” zeptal se šibalsky, když zvedl oči od tabletu.
„Nemyslím si, že by to teď úplně ocenil,” řekla Dayna při tom, když si sedla na opěradlo gauče nebezpečně blízko vedle Marleyho. Ani si toho nevšimla, jak byla unavená.
„Je to starej prasák, ať si toho vohniváka nechá přešít za svoje,” odfrknul si Marley pod vousy. Daynu zaujal formulář, který Marley vyplňoval a jemným pohybem mu ho sebrala z ruky. Stálo tam, že Evžen Koulowitz prodělal nepracovní úraz na cirkulárce, když bral roha z domácí party na šichtu v soukromým bordílku. Poprvé se za celou dobu v Praze usmála.
„Bordýlku se píše s tvrdým y, vole,” setřela Marleyho, když mu vracela formulář zpátky do ruky.
„Jseš nějaká chytrá, na divošku,” odseknul drze. Ani nevěděla proč, ale vzrušilo jí to. Dostala chuť si s tím pražským rastafariánem zašukat. Kousla se do spodního rtu a nahnula se k Marleymu blíž.
„Dodělej to. Chtěla bych ti ukázat na záchodě něco docela osobního.” pošeptala mu do ucha. Daynin návrh Marleyho nakopnul, takže se moc nezdržoval vypisováním dalších blbostí a formulář odeslal. Dayna mezitím odešla nenápadně na záchod recepce. Marley odevzdal zařízení recepční a už ne tak nenápadně se zdekoval na záchod za divoškou. Dámský záchod byl prázdný. Otevřel první kabinku. Byla prázdná, kromě něčeho velkého a nepěkného v míse. I prostřední kabinka zela prázdnotou.
„Tady, ty troubo!” ozvalo se z poslední kabinky. Marley neváhal ani vteřinu a otevřel poslední zbývající kabinku. Dayna tam stála, měla rozepnutou koženou kombinézu. Ta zakrývala jenom spodní část rozkroku a bradavky jejích prsou. Skoro okamžitě mu houplo. Ještě dřív, než se začali vášnivě líbat.

Lajku vzbudilo jemné zatřesení. Otevřela oči, stál před ní doktor v modrém zdravotnickém plášti.
„Vy jste sem přivezla toho mladíka s utrženou rukou? V papírech je napsané, že se jmenuje Evžen Koulowitz,” zeptal se a pečlivě sledoval Lajčinu reakci.
„Jo, to je můj přítel,” odpověděla při rozespalém mnutí očí. Podívala se na hodinky, které ji prosvítaly na pravé ruce pod kůží. Mohla spát maximálně necelé dvě hodiny. Vedle na gauči spali o sebe opření Marley a Dayna. Byli cítit pícháním na sto honů. Přála jim to, hodili se k sobě.
„Tak pojďte se mnou. Už je stabilizovaný a přesunuli jsme ho na pokoj,” uklidnil Lajku lékař a vydali se pomalým krokem po nemocniční chodbě až do Jayova pokoje. Než Lajku nechal samotnou a odešel, tak ji ještě varoval, že je pod sedativy po operaci. Přilehla si k němu do postele, ani se únavou neobtěžovala si sundat boty. Z vlastní zkušenosti věděla, že díky rozmanité paletě léků, které do něj nasypali, by nechytil infekci, ani kdyby mu Marley na tu ruku nazvracel. Mrazilo jí v morku kostí, že kvůli ní přišel o ruku. Pohladila ho po tváři a položila si hlavu na jeho rameno. Pokusila se zapomenout na chybějící prostor tam, kde ho chtěla chytit za ruku při usínání. Jay nečekaně Lajce sáhnul na zadek.
„Měl bys spát. Bylo to strašný,” snažila se nevypadat otřeseně. Stejně jí prokouknul.
„Neboj, za chvíli stejně zase usnu. Jsem těma sračkama nacpanej po kokota,” snažil se mluvit, ale moc mu to nešlo. Hladila ho ve vlasech a přitiskla zpátky hlavu na jeho rameno. Objal ji a za chvíli usnuli. Byli konečně spolu. Už je nikdo nikdy nerozdělí.

Pokračování příště