Kyberprostor

Středa 20. Února 2059 13:37

Byl to neuvěřitelnej pocit, konečně se vzbudit po noci, kdy nám nehrozilo žádný nebezpečí. Seděli jsme s Lajkou na posteli a přes půjčený holografický terminál vybírali moji novou ruku. Lajka mi pomáhala se zorientovat ve spoustě těch technickejch sraček okolo. Nabízelo mi to nepřeberný množství zpracování jako například umělou kůži bez známek wéru nebo barevnost od chromově stříbrné úpravy po všechny nejrůznější odstíny barevného spektra. K dispozici byly i speciální jednoúčelové modely nebo netradiční párové končetiny inspirované divokými zvířaty. Na vzhledu mi až tak moc nezáleželo, víc mě zajímaly skrytý funkce jako nainstalovanej Síťovej terminál a zákeřný zbraně pokrývající vystřelovací bodce nebo střílny jedovatejch šipek. Přiznám se, že na poprvý jsem byl doslova zahlcenej nepřebernýma možnostma výběru a Lajka moje představy o nový ruce i přes téměř neomezenej rozpočet důsledně krotila.
„Hele, bude ti stačit jenom terminál a později to třeba upgraduješ,” vysvětlovala mi trpělivě už po několikátý. Už jí moje nerozhodnost ve výběru kybernetický ruky unavovala. Přitom jsme se v tom výběru vrtali jenom čtyři hodiny. Byla to moje první amputovaná končetina a chtěl jsem si to náležitě užít se vším všudy.
„Jasný, jenom bych chtěl do toho ještě nějaký pořádný domlouvátko. Třeba skrytej paralyzér,” stál jsem si za svým. Představa paralyzéru mezi ukazováčkem a prostředníčkem mě naplňovala zvláštním pocitem uspokojující nadřazenosti v podbřišku.
„Oukej, až mě omylem omráčíš při píchání, tak si najdu jinýho blbečka,” odpálkovala mě znuděně mezitím, co polykala moje léky na bolest, jako kdyby to byly lentilky. Díky infuzím otupovačů bolesti to skoro vůbec nebolelo, tablety proti bolesti byly tím pádem zbytečný. Pořád mě pronásledovaly hnusné představy, jak musela těch pár dní s tím Sovětským zmrdem trpět. Potřebovala ty prášky mnohem víc, než já.
„Neboj se, tebe budu omračovat jenom pícháním,” pokusil jsem se Lajku přivést na lepší myšlenky. Přiznám se, že jsem se tímhle způsobem snažil trochu vyvažovat její splín ze všech sraček, který zažila za posledních pár dní. Konečně se usmála.
„Tak už dělej, vyber si ty cetky. Potom zkusíme, jestli na to vůbec máš, jednoručko,” popohnala mě pobaveně k rychlejšímu vybírání wéru masírováním rozkroku pod nemocniční dekou. Ta holka mě měla úplně přečtenýho.
„Jasný, už na to dlabu. Půjdu do toho paralyzéru, určitě to bude mít pojistku,” uzavřel jsem to jako hotovou věc a odkliknul právě dokončenou konfiguraci ruky, kterou měli zrovna skladem tady na klinice. Byla to černá, přiznaně mechanická ruka se Síťovým terminálem a šokovým paralyzérem na dobíjecí baterku. Slibovali přece nejmíň padesát použití! Čert vem, že to bylo reálně tak možná dvacet. Těm kecům v papírech se prostě nedalo věřit. Stejně to vyráběli nezletilý otroci podle ukradený technologie kdesi hluboko v Číně.
„Už ses rozhodnul, jestli si necháš udělat i to, co jsem ti doporučovala? Mám podezření, žes mě dusil těma sračkama okolo jenom proto, aby ses vyhnul tomu všemu dalšímu.” Lajka narážela na to, že mi našla Síťový rozhraní, který mi dovolí se připojovat do sítě i bez headsetu. Byl to pro mě obrovský zásah do těla. Vyvrtali by mi za ucho díru do lebky a nainstalovali hardware, který by mi umožnil se připojovat dle libosti. Nebylo to úplně blbý, ale byl jsem z toho úplně posranej strachy. Co kdyby ze mě tím udělali zeleninu, nebo nějakou zrůdu závislou na Síti. Nebo dokonce obojí? Nic proti Lajce nebo Shaddackovi, ale byl to úlet, když dokázali skoro několik dní operovat v Síti a žrali jenom Astropastu, aby nemuseli sedět ve vlastních sračkách.
„Ty hele. Já úplně nevím, k čemu by mi to mělo bejt dobrý. Neumím si představit, že bych visel v Síti tak dlouho jako ty,” odpověděl jsem s hraným respektem. Snažil jsem se získat čas, abych si to ještě víc promyslel.
„To dáš, nejseš přece nějakej chudáček. Seš můj kluk a ten se nepodělá z pár drátů v mozkovým kmeni. Potřebuju spolehlivýho parťáka, ty práce od Trenta budou teď mnohem složitější,” řekla po tom, co mě políbila. Abych řekl pravdu, nejspíš mně to trochu nalomilo. Kývnul jsem na souhlas a Lajka se zaslouženým zadostiučiněním odklepla místo mě další položku na seznamu pod názvem Kompletní Síťové rozhraní s naprosto hrůzostrašnou cenovkou sto tisíc euráčů. Nebyl to levnej špás, ale když to Trent platil, tak proč by se ten blonďatej zmetek neprohnul. Nakonec přišla ta nejhorší věc, kterou chtěla, abych do sebe nechal nainstalovat. Z toho jsem byl posranej úplně nejvíc. Protože už jenom představa, že mi ti řezníci vydloubnou moje vlastní oči a nainstalujou nový kybernetický, působila scvrkávání ptáka hodně hluboko zpátky do podbřišku. Z holografického displeje terminálu na mě zíraly oči s tónováním celé oční plochy do různých barev, propojením na zbraňové systémy a možností zobrazovat všelijaký data do obrazu, co moje nové oči uvidí.
„Žádný strachy, nejdřív ti udělají Síťový rozhraní a hned, jak se ti to zahojí, tak si tě vemu do parády. Budu ti muset ukázat spousty vychytávek, který headset ani externí terminál nezvládnou. Budeš z toho hotovej, na nějaký voči si ani nevzpomeneš,” ujišťovala mě a hladila mě u toho dál mezi nohama. Líbilo se mi to, takže jsem neprotestoval ani tentokrát.
„Jak dlouho se to bude hojit? Viděl jsem nedávno jednoho debila po stejným zákroku a vůbec se to nepovedlo,” zeptal jsem se, abych získal víc času.
„Za dva dny budeš jak rybička. Až poznáš plnou verzi Sítě, tak stejně už nebudeš chtít zpátky a odpojím tě násilím,” dušovala se Lajka, její stisk mezi mýma nohama zesílil.
„Oukej, jdu do toho! Snad mě nezkurvíte ještě víc,” už jsem nedokázal dál vzdorovat a kývnul na to. Stane se ze mě kyborg.

„Nejprve vám provedeme instalaci Síťového rozhraní. Rekonvalescence bude probíhat rychleji díky akcelerátorům hojení, ty nejsou v ceně instalace ani zařízení. Budou hrazeny zvlášť. Souhlasíte s tím?” zeptal se mě doktor v modrém plášti. Díval jsem se někam skrz něj, bylo mi ukradený, kolik to bude stát. Potvrdil jsem svůj souhlas. Doktor pokračoval.
„Rekonvalescence ze zákroku by měla probíhat po aplikaci akcelerátorů přes noc. Budete v umělém spánku. Po probuzení se budete moci připojit v omezené míře na Síť. Máte již zařízený vstupní program pro základní práci s pokročilým Síťovým rozhraním?” pokračoval lékař ve zpovídání.
„Jo, budu to mít zařízený. Jenom do mě naperte ty sračky a probuďte, až to bude hotový. Co nejdřív, nemám v plánu zimní hibernaci.” Ihned, jak jsem to dořekl, mě přepadla chuť na cigáro. Bylo to absurdní, chtěli mi provrtat lebku a nacpat skrz dráty s čipama přímo do mozku a já myslel jenom na vypalování zobáku.
„Ihned po tom, co budeme mít jistotu, že Síťové rozhraní funguje, tak vám provedeme resekci zrakových orgánů a jejich plnou náhradu umělými bulvami s rozšířenými optickými schopnostmi. Ve vašem případě bude doba hojení přibližně dva dny. Doporučujeme tuto dobu strávit spíše v Síti. Nebudete moci nový zrak namáhat, takže cvičení v kyberprostoru bude rozhodně lépe využitý čas. Během těchto zákroků provedeme i instalaci přípojky pro vaší novou kybernetickou končetinu,” pokračoval v nalejvárně doktor při skenování očí nějakou hitech krabičkou.
„Díky za radu. Rozhodně nechci trávit čas v temnotě, takže si rád dopřeju krátkej neonovej výlet,” odvětil jsem drze a poprosil lékaře o cigaretu. Trochu se při vytahování krabičky cigaret šklebil, ale nakonec mi jí připálil stříbrným benzínovým zapalovačem.
„Po plném zahojení zraku už pouze provedeme instalaci samotné kybernetické končetiny. Potom vás propustíme. Jste mladý, vaše tělo dobře snáší léčbu a hojí se rychle, nepředpokládám žádné komplikace,” ubezpečil mě lékař a otočil dotykový tablet tak, abych se mohl podepsat. Několika křížky jsem stvrdil souhlas s procedurami a doktor konečně odešel pryč. Lajka to celou dobu pozorovala a měla radost, byla celá nadržená na zaučování do Síťových tajů. Nejenom na to, využili jsme právě nabytého soukromí a milovali se na nemocniční posteli.

Večer se stavila sestřička a dala mi nějaký oblbováky před zákrokem. Slušně mě to zmastilo, rozhodně to nebyl slabej model. Během několika minut jsem byl tuhej. Zdály se mi krásný sny, všechno bylo zahalený v růžovým hypnagogickým oparu. Procházeli jsme se s Lajkou oblečení jako zámožný viktoriánský manželský pár po nákupním středisku a hrál do toho zpomalený nákupákový pop. Sjížděli jsme tam všechny možný i nemožný kombinace drog, které se prodávaly v obchodech. Byla to dokonalá, nikdy nekončící párty. V tom snu uběhlo snad několik let, než mě probudili z umělého spánku a sen se rozplynul. Byla to strašná jízda. První, co jsem vnímal bylo intenzivní bílé světlo. Snad jsem to ještě nezatáhnul, čekala mě s Lajkou ještě spousta šukaček a drog, který jsme spolu zatím nevyzkoušeli.

Čtvrtek 21. Února 2059 19:14

Bílé světlo se rozplynulo v můj nemocniční pokoj. Jako prvního jsem si všimnul doktora ze včerejška a potom Lajky spokojeně podřimující na vedlejší posteli. Asi jsem spal docela dlouho. Bylo to ale málo, zopakoval bych si to ještě tak dvakrát za sebou. Hodiny na zdi mě přesvědčily o tom, že jsem spal téměř celý den i noc. Skoro celých dvacet čtyři hodin.
„Slyšíte mě, pane Koulowitzi? Operace se zdařila. Vaše Síťové rozhraní běží jako hodinky,” promluvil tichým hlasem lékař a ukázal mi na holografickém displeji různé grafy znázorňující probíhající data mezi mým mozkem a Síťovým terminálem. Dodal něco o tom, že moje tělo ten wér přijalo bezproblémově. Kývnul jsem na souhlas a instinktivně si sáhnul na místo, kde mě něco nepřirozeně trčelo z hlavy. Kromě náplastí, které chránily ránu před infekcí, mi ze zdířky trčel kabel připojený na kontrolní terminál. Byl to pro mě nový pocit, už jsem nebyl vanilka. Překvapilo mě, jak rychle jsem dal vale svému lidství.
„Za necelou hodinu vás odvezeme na další zákrok. Bylo by dobré, kdybyste se do té doby připojil asistovaně k Síťovému terminálu. Budeme udržovat vaše tělo anestetiky v necitlivém stavu. Vaše vědomí bude napojené v Síťové simulaci, anestetika na něj nebudou mít vliv,” pokračoval lékař v instrukcích. Byl jsem rád, že na to nebudu sám a Lajka mi se vším pomůže. Při působení akcelerátorů hojících procesů v těle jsem neměl moc síly na veškeré ostatní věci, tělo se soustředilo hlavně na hojení následků zákroku. Asi po půl hodině se objevila sestřička a přinesla mi oblbováky před další operací. Poprosil jsem ji, aby vzbudila Lajku. Zdravotní sestra ji jemně pohladila po rameni. Rozespale otevřela oči. Ihned pochopila, co se děje. Zlehka si sedla na nemocniční postel a unavenýma očima hledala terminál, který by zapojila do mého Síťového rozhraní. Našla ho během pár okamžiků, zapojila do něj několik kabelů a terminál zastrčila do přihrádky v posteli. Potom vzala kabel, který mi visel z nově nainstalovaného portu a propojila ho s terminálem. Udělaly se mi mžitky před očima, nebo alespoň mi to jako mžitky před očima připadalo.

Najednou jsem se vznášel ve vzduchoprázdnu. Překvapil mě pocit beztíže. Nedalo mi moc práce si uvědomit, že moje tělo právě leží na posteli v klinice, zatímco moje vědomí bylo plně připojené přes terminál v Síti. Neexistovaly vůně, nevnímal jsem ani potřebu dýchání. Necítil jsem žádné tělesné vjemy, ani když jsem se dotýkal své kyberprostorové persony. Terminál dokonale odstínil moje biologické potřeby od vědomí, které se právě nacházelo v kyberprostoru. V tom byl hlavní rozdíl mezi Síťovým rozhraním a headsetem. Kyberprostor mě dokonale osvobodil od těla.
Okolo mě se začaly z neonových shluků vykreslovat náhodné geometrické útvary do pevných tvarů, které se během několika vteřin zhmotnily ve sterilní bílou místnost připomínající Trentův obývák. Nedlouho po vykreslení prostředí se objevila v místnosti i Lajka. Objali jsme se na přivítanou, ale necítil jsem její blízkost. Bezděčně jsme se políbili. I přesto, že ani jeden z nás ten polibek necítil, tak to byla určitě jedna z těch nejlepších věcí za poslední dobu. V tuhle chvíli mě nejspíš doktoři na klinice vezli na operační sál, kde moje tělo dočasně oslepí a nainstalují nové oči.
„Jsem ráda, že se vidíme. Ten pohled na tebe, když ležíš na tom lůžku, je smutnej,” prolomila mlčení Lajka a vzala mně za ruku. Přenesli jsme se do jiné místnosti, pravděpodobně na nějakém serveru daleko v hlubinách Sítě. Místnost připomínala jednoduchý krcálek, trochu menší, než byla Marleyho garsonka v hoodu. Rozhlédnul jsem se okolo a kromě dvou pohovek postavených proti sobě a stolku mezi nimi v místnosti nic jiného nebylo. Lajka si ladně sedla na pohovku a gestem vyvolala ovládací panel připomínající terminálovou holografickou klávesnici, která svítila duhovými barvami.
„Tohle časem potřebovat nebudeš. Používá se to hlavně, aby si adepti v kyberprostoru líp zvykali na nový schopnosti. Než se rozkoukáš, tak se přistihneš, že zkratky nebo příkazy budeš dělat intuitivně tím, že si na ně vzpomeneš,” vysvětlila mi a ukázala na klávesnici, kam vkládala nesrozumitelné příkazy. Mezi námi se objevil velký displej táhnoucí se přes celou šířku stolu, mohl být tak metr a půl vysoký. Pohovky byly od stolku tak důmyslně daleko, že jsme mohli vidět pohodlně celý displej před sebou. Na něm se objevila mapa Prahy se zvláštní vrstvou přes její satelitní zobrazení. Najednou se mapě propojily dva body, jeden zelený a druhý fialový.
„To, co teď vidíš na obrazovce, je mapa našeho posledního přesunu v Síti. Fialovej bod je naše výstupní poloha v klinice, kde jsou naše fyzický těla. Zrovna teď ležíš omámenej všema těma sračkama na operačním sálu, kde ti mrzačí starý voči a já na našem pokoji. Mezi námi je šifrovaný spojení v interní síti kliniky, za který jsme si připlatili,” vysvětlovala mi Lajka úplný základ. Zalapal jsem po dechu, kdyby tu bylo po čem zalapat. Pořád jsem těžce nesl výměnu svých očí za nové, kybernetické. Měl jsem je od narození a měl jsem s nimi vybudovaný úzce osobní vztah. Lajka si všimla mojí reakce a usmála se.
„Zelenej bod je místo, kam jsme se teď připojili. Je to server, u mě doma. Kdyby se nás pokusili vypátrat, a to je dost normální situace, tak by se dostali na adresu jinýho serveru někde v prdeli, třeba v Austrálii. Připojení je krytý, naše stopa končí tam. Kdybysme se na skrytí našich stop vyprdli, tak by nás mohli během akce v Síti zastřelit nebo zajmout. Byl by to konec hry,” pokračovala ve vysvětlování.
„A kde teď přesně jsme? Co je to za místo?” zeptal jsem se nedočkavě.
„Tohle místo si můžeš představit jako čekárnu mýho serveru. Neveřejnou, kam máme přístup jenom my dva. Připravila jsem ho pro potřeby našeho prvního setkání v kyberprostoru. Jsou tu speciálně upravený programy a subrutiny pro lepší vysvětlení toho, jak Síť funguje. Teď jsou naše terminály nastavený na vanilla přístup. Obyčejnej terminálovej přístup, kterej znáš, jestli jsi někdy použil headset pro přístup do Sítě,” na chvíli se odmlčela po další salvě technologických termínů. Pečlivě sledovala moje pohyby, asi jsem ji neudělal radost, protože jsem jenom seděl a čekal, co se bude dít dál.
„Oukej, asi nebudu zacházet dál do hloubky. Radši přejdeme k názorný ukázce,” řekla a během chvilky místnost ztmavla. Veškeré obrysy místnosti zmizely a postupně je plynule nahrazovaly obrysy ve střídavě zelených a fialových barvách. Plochy gaučů a stolu se změnily na zelené neonově stínované předměty, kterému vévodil nad stolem displej s decentním fialovým orámováním. Postava Lajky se také změnila společně s prostředím. Stala se neonově fialovou personou se zelenými akcenty. Okamžitě jsem si zkontroloval svoje ruce. Byly zelené s fialovými detaily. Podíval jsem se na Lajku, kterou moje udivená reakce bavila. Nepoznal jsem to s určitostí, protože obličej její persony ztratil veškeré obrysy a mimiku.
„Ty vole, to je dobrej haluz,” komentoval jsem udiveně, mezitím, co jsem zkoumal její obličej bez výrazu. Lajka ladně přeplula prostorem skrz fialově orámovaný virtuální displej. Pohodlně se usadila na gauči vedle mě. Ukázala na displej, ze kterého zmizela mapa našeho připojení a zobrazilo se tam srovnání vytížení mýho terminálu.
„Když operujeme ve vanilla režimu, tak většinu výkonu terminálu odebírá grafický zobrazení okolí a našich vymazlenejch avatarů. Vzhledem k tomu, že s sebou nechceme na mejdany tahat obrovský počítače nebo výkonnější stolní terminály, tak se to zpravidla obchází kyberprostorovým režimem. Ten oseká všechno na nejnutnější minimum a zrychlí vykreslování kyberprostoru včetně našich reakcí, které proudí přes terminál do Síťě.” Tímhle faktem mě upřímně překvapila, protože mě nikdy nenapadlo, že by Síťový terminály něco podobnýho vůbec mohly umět. Do téhle chvíle jsem používal Síťový terminál jenom na organizaci svých dat a střílení v herních simulacích. Nedalo mi to a začal jsem z ní tahat rozumy, k čemu by to mohlo bejt dobrý.
„Na jednoduchý přihlášení do tvýho terminálu doma nebo hraní her bohatě stačí výkon terminálu jako takovýho. Tady hraje roli každá milisekunda, která probíhá mezi terminálem a cílovým uzlem, se kterým operuješ v kyberprostoru. Jakmile se sníží rychlost tvýho připojení na nulu, tak se během pěti vteřin terminál z bezpečnostních důvodů odpojí od Síťě a ty zažiješ něco, vedle čeho budou tvoje největší kocoviny jako procházka zenovou zahrádkou. Teď to zkoušet nebudeme, ale za každou cenu se tomu vyhni! Budeš si připadat, jako kdyby sis chtěl vyblejt vnitřnosti z těla ven po splašený hodince na centrifuze,” odpověděla mi Lajka na moji otázku ke kyberprostorovýmu režimu. Ještě dodala, že to samý by se stalo, kdyby mi někdo násilím vytrhnul kabel z data portu za uchem. Na chvíli jsem si pomyslel, že bych se chtěl proletět a skutečně silou myšlenky proletěl skrz holografický displej. Celé to trapné představení bylo zakončeno přistáním na protější sedačce. Došlo mi, že bych si měl rychle zvyknout na přesun v kyberprostoru myšlenkou, a ne pohybem, jako ve skutečným světě. Lajka neváhala ani chvíli a přiletěla za mnou. Uklidnila mě tím, že takhle je ze začátku v kyberprostoru marnej úplně každej.
„Neboj se, teďka dojdeme k tomu nejlepšímu, co kyberprostor umí,” řekla a v ruce se jí objevila malá tyrkysově svítící krabička. Opustili jsme útulnej neonovej pokojíček a objevili se v místě připomínající chodbu vesmírný lodi jako vystřižený z nějakýho hipsterskýho filmu dvacátýho století. Otočil jsem se mlčky na Lajku.
„Tohle je naše první prácička. Někde na tomhle serveru jsou uložený data, který musíme dostat. Buď opatrnej, každá chyba, kterou uděláš nás může stát vyhození ze serveru a budeme se muset připojit zpátky. Tobě zrovna teď děrovej šok nepřeju. Musel by sis pobejt pár desítek minut v bezvědomí, než se mi podaří nahodit tvoje vědomí zpátky sem,” varovala mě Lajka a pomalu jsme se přitom přesouvali zeleným neonem nasvícenou chodbou. Zastavili jsme se u dveří, které bezpečně oddělovaly zbytek serveru od nebezpečí. Lajka vytáhla krabičku připomínající tablet a spustila na něm nějaký kód. Vysvětlila mi, že právě dešifruje heslo do další části systému, do kterého jsme se nahackovali. Dokola běžící řada náhodných znaků na holografickém displeji narůstala, až nakonec zezelenala a otevřela přístup do další části. V místnosti za dveřmi byly tři objekty, jeden válcový a vedle něj dva menší, které připomínaly stromy složené z vektorů.
„Ten válec je graficky reprezentovaná databáze. Měli bysme se do něj podívat, jestli tam nenajdeme něco zajímavýho. Musíme bejt ale kurva opatrní, protože při sebemenším podezření ožijou ty dva Ledy po stranách a pěkně nám zatopí,” řekla Lajka a ukázala na vektorové stromky okolo databáze. Potom dodala ještě, že to je ochranný software, který má chránit data proti krádeži. V lepším případě nás vykopne ze serveru pryč, v tom horším nám uškvaří mozky zaživa. Ani jedna z těch situací se mi nelíbila. Přistoupil jsem k databázovému objektu a zblízka si ho prohlédnul. Z dálky vypadala jeho barva jako jednolitá, ale při bližším pohledu bylo vidět, že jeho barvu tvoří dohromady pulzující struktury dat. Každá část byla jiná a málokdy se tam něco opakovalo. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů, která objevovala taje světa za zrcadlem. Lajka mi dala první úkol, měl jsem si aktivovat útočný software a krýt ji, kdyby se při extrakci dat z databáze něco semlelo. Výběr programu byl intuitivní, stačilo si vyvolat podvědomě nabídku instalovaného softwaru a vybrat útočný program. V ruce se mi objevila plazmová pulzní puška, naplnilo mě to pocitem správnýho pulzního hajzla. Lajka se napojila na databázi a začala skenovat data, který by stály za stažení. Sledoval jsem ji při práci a snažil se neztratit přehled o dění okolo, mezitím jsem si všimnul, že se něco na samém okraji mého zorného pole hýbalo. Když jsem se otočil tím směrem, tak se na mě šklebila tmavě modrá neonová masožravá kytka. Ten Led se oživil a šel po nás!
Vystřelil jsem z pulzní pušky a provrtal do Ledu díru. Bohužel ho to jenom mírně zpomalilo. To byla ale jenom špatná zpráva, ta katastrofická byla, že tím útokem se probudil i druhý virtuální hlídač, který se začal sápat po Lajce. Ta zrovna byla naplno ponořená v databázi. Ustoupil jsem od Ledu a začal střílet do toho druhýho, blíž k Lajce. Zpomalovalo ho to, ale ne tolik, aby nedosáhnul na Lajku. Ta vycítila, že se něco děje, protože se bleskurychle přesunula na jiné místo. Vypadalo to, jako kdyby se teleportovala, ale spíš jenom dočasně zrychlila svůj terminál. Když se objevila na bezpečnějším místě, tak do něj taky začala sypat střely z příručního blasteru. Bohužel moji pozornost ukradla úchvatná scéna Lajčina zkušeného boje s ochranným programem a zapomněl jsem se krýt. Led mě několikrát trefil. Všechno se začalo zmateně trhat a ztratil jsem orientaci v čase a prostoru. Mohl jsem dostat těch ran asi pět, než všechno zčernalo a objevili jsme se zase na začátku chodby, která vypadala jako interiér vesmírné lodi.
„Gratuluju! Jsi v díře, miláčku!” pokárala mě přísně Lajka a ukázala posměšně gesto palcem. Snažil jsem se rozkoukat a přijít na důvod, proč jsme zase tady a ne někde v limbu zpátky v mým těle.
„Co se to, kurva, stalo?” vykoktal jsem ze sebe, byl jsem připravenej na nejhorší.
„Dostal jsi svoji první nakládačku od Ledu. Z toho si nic nedělej, dostaneš ji dneska ještě hodněkrát. Nechci tě šetřit, musíš se toho docela dost naučit,” usmála se během kontroly stavu připojení.
„Nejsem takovej blázen, abych tě vystavila děrovýmu šoku do těla, který právě operujou. Upravila jsem naše pískoviště, abys měl šanci těm Ledům čelit. Nejsou to žadný chudáčci, ale ani ne zdaleka opravdový Ledy, na který ve skutečným kyberprostoru narazíme,” nepřestávala mě překvapovat. Potom mi ještě řekla, že se to dá přirovnat k časové smyčce. Všechny procesy fungují stejně při každém spuštění, abych se na ně naučil správně reagovat. Při nezdaru se pískoviště vyresetuje na původní stav a budeme muset začít znovu. Udělalo mi to radost, tenhle typ her jsem měl vždycky rád. Vymyslela to parádně.
Pustili jsme se do toho znovu od začátku. Tentokrát jsme dorazili o kousek dál, než mě sežral oranžový datový tygr. O tři pokusy dál mě udupal k smrti neonový slon. Po desátém resetu jsem to přestal počítat. Bylo toho neskutečně moc. Naučil jsem se během toho šílenství používat programy jako Paklíč, Analyzér a další udělátka, který mi pomáhaly zdolávat různý situace v kyberprostoru. Takhle jsme pokračovali neuvěřitelně dlouho, než jsme došli ke kýženému cíli. Tím byla korporátní databáze, kterou jsme měli zálohovat na naše úložiště. Lajka mě nechala zálohovat mezitím, co bojovala s modrozeleným čínským drakem. Ohromila mě její neuvěřitelná představivost při vytváření našeho soukromého pískoviště.
Celou dobu jsem se královsky bavil a užíval si to. Konečně se mi podařilo vytahat data do posledního souboru a mohl se věnovat taky nějaký zábavě. Přepnul jsem na útočný program a nasázel do kyberprostorového draka solidní náklad z pulzní pušky. Začal se zpomalovat, jeho pohyby působily trhaně, až nakonec zamrznul a rozpadl se na tisíce malých pixelů. Neustál zpomalování útočnými programy, až se zhroutil a nevyhnutelně začal timeout, během kterého se jeho jádro muselo restartovat. Vyhráli jsme. Radostně jsme si plácli dlaněmi a chodby pískoviště se rozplynuly do digitální temnoty. Okolo nás se začal znovu skládat pokojíček jako na začátku, když jsme se připojili do kyberprostoru.
„Jsi neuvěřitelnej! Udělal jsi mi radost, jak ses zlepšil! Ten drak a celá ta situace byla už skoro na úrovni skutečnýho kyberprostoru tam venku,” pochválila mně Lajka a její persona se mi vrhla okolo ramen. Cítil jsem pocit zadostiučinění, že jsem se zlepšil z totálního zelenáče na alespoň trochu použitelnýho síťaře.
„Co budeme dělat dál? Máme ještě vůbec nějakej čas?” zeptal jsem se a plácnul Lajku po zadku její persony.
„Ty toho ještě nemáš dost? Viseli jsme tam skoro dva dny!” odpověděla mi a ukázala na dobu běhu jejího pískoviště na virtuální obrazovce. Měla pravdu, už byl nejvyšší čas se odpojit. Lajka se na mě dlouze podívala a čekala, co se bude dít. Nechtělo se mi do skutečnýho světa, měl jsem strach z toho, jestli se ta operace povedla. Lajka mě naštěstí okamžitě uklidnila, že je dost nepravděpodobný, aby se to celý posralo. Odpojili jsme se.

Sobota 23. Února 2059 17:23

Moje vědomí se po dvou dnech vrátilo zpátky do těla. Byl to nezvyk po tak dlouhé době strávené v kyberprostoru. Cítil jsem zatuchlou vůni nemocničního pokoje a slyšel pípání strojů, které monitorovaly moje tělesné funkce. Přede mnou ale byla pořád jenom tma. Lajka mě držela za ruku a potichu mi řekla, že za chvíli dorazí doktor. Už věděli, že jsem vzhůru.
„Proč nic nevidím? Je všechno v pohodě?” zeptal jsem se.
„Protože máš zavázaný oči, vole. Ten doktor ti musí sundat bandáže s urychlovačem hojení,” odpověděla klidně Lajka. I přes klidný projev jsem cítil ostrý sarkazmus v jejím hlasu. Ulevilo se mi. Nemohl jsem se dočkat toho, až mi sundají obvazy z očí a já konečně zase uvidím svět okolo sebe. Lékař na sebe nenechal dlouho čekat a po krátké kontrole mého stavu na přístrojích začal stříhat obvaz, který mi objímal horní polovinu obličeje. Barva okolo se změnila z černé na modrou, bylo to prosvítáním světla pokoje přes modré polštářky s akcelerátorem hojení. Opatrně mi oba sundal a poprvé jsem novýma očima spatřil Lajku. Na první pohled všechno vypadalo stejně. Doktor mi posvítil do očí baterkou a pozorně sledoval reakci očí. Ukázal tři prsty a zeptal se, kolik jich ukazuje. Viděl jsem je jasně a zřetelně, neměl jsem moc náladu si z něj dělat prdel, tak jsem radši odpověděl správně.
„Vypadá to, že se všechno povedlo. Oči fungují perfektně,” konstatoval lékař a něco si zapsal do tabletu, který držel v ruce. Lajka, která seděla na nemocniční posteli, mi pošeptala, že mi vyšperkuje rozhraní tak, abych mohl využít každou vychytávku nových očí. Doktor mi sdělil, že mi ještě co nejdříve nainstalují ruku a propustí mě. Instalace by měla trvat asi jenom půl hodiny, než mi zasadí ruku do hnízda nad loketním kloubem a udělají nutné seřízení. Už jsem se nemohl dočkat toho, až z té kliniky vypadnu. Instalace byla opravdu bezproblémová. Moje nová černá ruka mi padla jako ulitá. Poslušně poslouchala na slovo a překvapilo mě, že mi vůbec nechybí cit v ruce. Tlakové senzory v prstech automaticky podle povrchu regulovaly přítlak. Technik, který měl na starosti kalibraci to hned vyzkoušel. Hodil po mně skleničku a sledoval, jak ji chytím. Ruka elegantně chytila skleničku, jako kdyby byla moje vlastní a navíc ji ani nerozdrtila. Ohromilo mě to, sednul jsem si z toho na prdel.
„Výborně pane Koulowitzi, tady jsme hotoví. Jste zase v pořádku, dokonce ještě lepší, než kdykoliv předtím,” shrnul můj zdravotní stav technik a předal mi propouštěcí zprávu. Trochu mi nehrálo, proč mi říká Koulowitzi, ale nechal jsem to plavat. Všechny nainstalované systémy běžely na sto procent a usmívala se na mě cenovka všech zákroků. Byla astronomická. Lajka mě potom ujistila, že Trent všechno zatáhne, protože jsem si to zasloužil. Opustili jsme kliniku a chytli si hned první rikšu směrem do Trentova bytu.

Když jsme vešli dovnitř, uvítal nás neuvěřitelný svinčík. Marley a Dayna se podle všeho už zabydleli. Všude se válely flašky od piva a krabice od instantních jídel. Bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že jsem byl zase doma. Marley zrovna něco klepal do svýho terminálu a Dayna se válela na gauči pod saténovou dekou. Podle toho, jak se kroutila, tak byla solidně zpatlaná nějakou dobrotou, kterou si s Marleyem dneska dali.
„No vítej, stará vojno!” přivítal nás Marley a plácnul si se mnou. Lajka pohodila na zem svůj batoh s terminálem, který si nechala přivézt na kliniku a šla se osprchovat, celou tu dobu strávila se mnou v nemocnici.
„Dobře jste to tady zprasili, co jste dělali celou tu dobu?” začal jsem nenuceně konverzaci se svým nejlepším kámošem.
„Dáváme dohromady strategii dýlování těch kvazikorporátních sraček. Za poslední dva dny nám to vyneslo přes třicet tisíc euro!” chlubil se Marley svými obchodními úspěchy. Dayna se posadila a dodala, že ten novej model od Synaptics skvěle šlape. Takže se nenudili, překvapili mě. Čekal jsem spíš, že budou jenom žrát pizzu, fetovat a píchat.
„Tak to je boží, jste dobrý. Byl tu Trent?” zeptal jsem se mezi řečí, když jsem si šel pro pivo do lednice. Odkopnul jsem pár krabic od pizzy, abych nakonec zakopnul o lahváče. Zakopnutí jsem doplnil sprostou nadávkou, jinak bych to nebyl ani já.
„Jo, staví se za chvíli. Chce s náma mluvit. Byl tu včera, zajímal se hlavně o Shaddacka,” odpověděla Dayna.
„Co je se Shaddackem?” odpověděl jsem otázkou, když jsem si poprvé otevřel pivo svojí novou kybernetickou končetinou. Zátka odletěla v mžiku mezi krabice od pizzy a jiný bordel.
„Dost blbě nese přestěhování do Prahy. Ti lidi od Trenta ho něčím nadopovali a necejtil se tady moc dobře. Hledal mu nějakou cimru dost daleko od lidí. Nakonec ho zašili u Dejvida ve slumech,” uvedl to na pravou míru Marley a napil se piva, které stálo před ním na stole.
„Tak u Synaptics se bude mít dobře, to je skoro stejná díra, jako ta jeho pastouška v Divočině,” usmál jsem se a napil se z lahve piva. Po celé té době to bylo fantastické se konečně napít něčeho normálního, co nesmrdělo nemocnicí na sto honů. Přisednul jsem si k Marleymu a díval se mu přes rameno na holografický displej jeho terminálu. Ladil si tam kód ke svým dronům.
„Co ty? Jak neseš to s tou rukou?” osmělil se Marley, když zkoumal její detaily. Zacinkal jsem prsty z lehké slitiny na lahev piva.
„Zvykám si. Myslel jsem, že to bude horší. Spíš mě zarazilo, že mi říkali Koulowitzi. Nevíš o tom něco?” podíval jsem se s úšklebkem na Marleyho. Ten poťouchle vyprskl smíchy a zavřel terminál.
„Jsem ti říkala, že to je píčovina, Marleyi,” ozvalo se od Dayny, která se právě nahá soukala do kožené kombinézy.
„Chtěl jsem tam napsat Hitler. Mohlo to bejt horší,” odseknul Marley a nasál do nosní dírky kokain, který byl na stolku vedle jeho terminálu.
„Debile,” řekl jsem suše a dal si taky. Do drogového doupěte nečekaně přišla blonďatá kravata. Samotnej Trent, osobně. Urovnal si místo na gauči a usadil se k nám.
„Drahá partičko, hezky jste se tady zabydleli. Dokonce i asistentka se přizpůsobila vašemu stylu, že Nino?” pozdravil Trent a s úsměvem glosoval bordel, který organicky vybujel během pár dní v jeho bytě. Šok to byl i pro mě, ještě dva dny zpátky tu bylo čisto a sněhobílo. Teď tu nejbližší barvu k původní bílé má koks na skleněné desce stolu v obýváku.
„Si piš, vole!” odpověděla Nina s německým přízvukem. Trent vytáhnul svůj telefon z kapsy a začal promítat na infovizním displeji několik horkých novinek. Ukázal nám nějaký bar v širším centru metroplexu a pár lidí na fotkách.
„Náš zpravodajský tým zjistil několik zajímavých věcí. Tenhle sovětský bar platí za naší největší konkurenci. Budete se jim muset podívat, samozřejmě s diskrétností vám vlastní, trochu na zoubek. Budete je muset přesvědčit ke spolupráci, nebo jim vysvětlit, že v Praze s prodejem drog skončili,” představil nám zadání Trent. Úkol zní asi docela jasně, horší byly ty sovětský ksichty. Všichni vypadali jako pěkně nepříjemná banda mafiánskejch zmrdů.
„Posílám vám do telefonů potřebná data k akci. Ještě si tady na chvíli ukradnu Jaye, potřebuju s ním mluvit,” rozdal úkoly Trent. Odešli jsme spolu do ložnice. Trent zavřel dveře a ujistil se, že nás nebude slyšet ven.
„Jsem ti vděčný za to, že se vám podařilo vysekat Lajku z toho průseru. Na začátečníka to je velice dobré, zorganizoval jsi to skvelě!” začal Trent zlehka. Kývnul jsem místo poděkování. Nenechal mě ale nic říct, okamžitě spustil dál.
„Asi jsi viděl účet za všechny operace. Není malý, pravděpodobně to nedokážeš sám v dohledné době splatit. Mám pro tebe nabídku, výhodnou nabídku. Leonid Krabanikov vám utekl, je pro nás obrovská hrozba. Nejenom tím, že to je agent KGB, který nám tu lítá bez jakéhokoliv dozoru, ale je to přímá hrozba pro Lajku. Bez ní Evropu neopustí. Tvůj hlavní úkol bude se všemi možnými prostředky zbavit toho sovětského bastarda. Pokud se ti to podaří, tvůj dluh vůči mně zanikne a budeš zase volný.”
Tak a je to venku, stal jsem se Trentovou děvkou! Stáli jsme proti sobě a dívali se navzájem do očí. Moc na výběr jsem neměl. Účet za kliniku byl zasraně vysokej, ale nečekal jsem, že na mně hodí zabití toho sovětskýho zmetka. Pěkně si to ten blonďatej hajzl spočítal. Na druhou stranu, co by mohlo být tak složitýho na vykydlení jednoho takovýho zasrana? Už jsme ho jednou skoro sundali.
„Nevidím tady jinou možnost. Asi do toho musím, že jo?” odpověděl jsem a vytáhnul si cigaretu z krabičky v kapse.
„Pokud nechceš splácet pár let, tak budeš muset. Ty na to se svým talentem máš. Dostaneš za to, až bude po všem, i zaplaceno,” upravil nabídku trochu Trent, bylo to o trochu příznivější. Připálil mi cigaretu a vrátili jsme se zpátky do obýváku. Lajka seděla vedle Dayny na gauči a ručníkem si sušila svoje dlouhé černé vlasy.
„Rád tě vidím Lajko, měla jsi pravdu. Nakonec se Shaddackovi ve slumu líbí. Pod svícnem je největší tma,” řekl Trent, než konečně vypadnul zase pryč. Přisednul jsem si k partičce a přihnul si rozklepanou rukou z lahve piva. Ten blonďatej hajzl mě dokonale přechcal.
„Co jste tam spolu řešili?” zeptala se Lajka.
„Nic důležitýho. Jenom, že musíme vyprášit kožichy pár zasranejm Sovětům,” odpověděl jsem suše a položil flašku zpátky na stůl.

Pokračování příště