Sabotáž

Neděle 23. Února 2059 21:50

Naší první štací byl klub v hoodu. Nějakou dobu jsme v něm nebyli, nedivil bych se, kdyby se po nás sháněli. Plán byl jednoduchej jako facka. Zmáčknout kokotka Dana, aby vyzpíval pár informací o baru, kterej nám Trent ukazoval. Pár týdnů zpátky se nám na jedný pařbě chlubil, že měl nějaký techtlovačky s jedním serjožou z jejich party. Vyhazovač nás poznal a pustil dovnitř, tradičně bez důsledné osobní prohlídky kvůli zbraním. Uvnitř bylo živo na to, že byl nedělní večer. Vzadu dunělo pomalejší techno a na baru postávaly hloučky navzájem bavících se lidí. Marley s Daynou šli obhlídnout situaci v klubu. S Lajkou jsme si skočili dát pár drinků na bar.
Pomalu jsem si zvykal na ty nový hračičky, který mi nedávno nainstalovali. Nejlepší na tom bylo informační rozhraní v očích, z toho jsem byl úplně hotovej. Chytré funkce mi dokonale nahradily telefon, který se tak stal pouhým těžítkem v kapse. Lajčiny brýle jsem si z nostalgie nechal jako šik módní doplněk, komunikaci mezi námi zastalo šifrované Síťové komunikační rozhraní. Kdykoliv jsme se mohli na dálku spojit a mluvit spolu bez jakéhokoliv slyšitelného zvuku nebo odposlouchávání. Cizí jazyky se mi měly automaticky překládat jenom tím, že jsem si je přečetl. Ještě jsem neměl příležitost to vyzkoušet. Bylo to prostě a jednoduše perfektní.
Po chvíli zevlování v klubu s pivkem jsme konečně narazili na Dana v jednom z menších dark roomů, zrovna vyhlížel dalšího kunčafta. Nevypadal už tak hrozně jako před týdnem. I tak jeho zanícený oči tvořily spíš image Angorskýho králíka, než profesionální štětky. Nevšiml si nás, nic nám nebránilo ho překvapit.
„Nazdar, debílku,” pozdravil ho Marley zostra a hrubě do něj vrazil ramenem. Dan po nečekané ráně zavrávoral a málem spadl na zem. Rastafarián se do toho uměl opřít, když měl správnou náladu.
„Ty vole, Marleyi, co děláš?” vykoktala ze sebe smažka, když si třela hrudník, kam schytala zásah Marleyho ramenem. Dayna si ho znechuceně prohlížela a vytáhla z pouzdra na opasku kombinézy ostrý špičatý armádní nůž, který se v okamžiku až nebezpečně přiblížil k Danově krku.
„Doneslo se k nám v několika povídačkách, že něco víš o sovětským koksovým doupěti na Letný,” doplnil jsem pohotově Marleyho drzým tónem. Moje černá ruka z lehké slitiny objala dlaní Danovo rameno a začala ho pomalu s nekompromisní razancí svěráku drtit.
„Kurvafix, Jayi! Já myslel, že jsme kámoši,” zapištěl plačtivě Dan. Nebylo mi ho ani trochu líto, konečně dostál svý pověsti největšího práskače v hoodu. Dozmrdoval se do toho dobrovolně lezením do sovětskejch zadků. Povolil jsem stisk jeho ramene, abych ho nerozdrtil.
„Nedávno jsi flexil, že se tam chodíš kurvit s těma sovětskejma pamrdama,” pokračoval Marley. Dayna přitlačila na nůž, který se dotýkal ostřím místa, kde byla Danova krční tepna.
„Chodil jsem tam jenom pro koks, nic velkýho. Ani je neznám jménem!” snažil se z toho vykroutit, přestože mu divoška dál tiskla nůž na krk. Day byla na stejné vlně jako my.
„Co kecáš, ty hajzle! Vždyť jsi hned nabonzoval Jaye s Marleyem Mikhailovi Lebeděvovi!” spustila náhle Lajka, která se tím zapojila do týrání Daniela. Nečekaný zvrat v souvislostech měl efekt atomový bomby. Mně a Marleymu to hnulo žlučí. Ten zmrdeček nás takhle podělal a naservíroval Mikhailovi. To kvůli němu ty sovětský svině oddělaly Joela!
„Ty šmejde!” procedil Marley dvě slova skrz zuby. V jejich rytmu vypálil Danovi pěstí rány do břicha. Dayna měla co dělat, aby držela nůž v bezpečné vzdálenosti do Danova krku a předčasně ho nepodřízla. Danovi z kapsy vypadl telefon, Marley toho hned využil a několikrát na něj vztekle dupnul. Kázání o tom, že zasraný práskači telefony teď už nepotřebujou, aby nemohli donášet na kámoše, doplnil několika sadistickými políčky do jeho hlavy..
„Musíme odtud vzít roha, tady si nás už všímaj lidi,” varovala mě Lajka přes komunikační rozhraní. Ohlídnul jsem se a zpozoroval kluka s holkou ve dveřích místnosti, která normálně sloužila jako bezpečné místo pro nevázané orgie. Mohlo jim bejt tak šestnáct a vytřeštěně s děsem v očích sledovali naše nevybíravý praktiky. Nejspíš si sem chtěli jít zapíchat a místo toho narazili na partu nasranejch pankáčů, kteří mlátí místní vyhlášenou smažku. Potom se naše pohledy s Lajkou setkaly. Nemuseli jsme si ani nic říkat. Daneček se s náma projede do slumu.
„No nic, pojedeme se projet. Tady si asi úplně nepokecáme. Přijde mi, že nám nerozumíš úplně jasně a zřetelně,” vpálil jsem Danovi do obličeje náš budoucí plán a omráčil ho výbojem elektřiny z paralyzéru ukrytým ve složité mechanice kybernetické ruky. Dan se sesunul na zem, podepřeli jsme ho s Marleyem pod ramenama a v bezvědomí vyváděli směrem k východu z klubu. Těm dvěma čumilům zbývaly dvě možnosti, buď přijmou úděl hoodu - a jednou se s určitostí dostanou do podobný šlamastyky jako my, nebo se stanou korporátníma otrokama ve sterilní klimatizovaný kanceláři, kde z nich sedřou časem kůži. Žádná zlatá střední cesta tady neexistovala.
„A pak, že se ten taser nebude hodit,” rýpnul jsem si do Lajky při procházení okolo vyhazovače. Díval se na nás trochu nechápavě, ale Lajka mu hbitě vysvětlila, že přebral novej model a táhneme ho na pohotovost nejbližší kliniky, aby nechcípnul. Naložili jsme ho do kufru auta. Marley nenechal nic náhodě, spoutal mu ruce za zádama stahovací páskou. Po tom, co jsme se usadili v autě vonícím novotou, se spustila vášnivá debata.
„Jak jsi věděla, že nás ten zmrd prásknul Lebeděvovi?” zeptal jsem se Lajky. Ta si zrovna vedle mě na zadní sedačce zapalovala cigaretu. Vyfoukla mi kouř do obličeje a podívala se mi dlouze do očí.
„Řekl mi o tom ve slumech u Synaptiků Mikhail, než jsme vás odvezli do skladiště, kde jsme ho odpráskli.” Její odpověď mě nepřekvapila, ale ani nepotěšila. Tušil jsem tuhle drobnou souvislost od chvíle, kdy to Danovi vyštěkla do ksichtu.
„Mohla jsi mi o tom říct dřív,” odpověděl jsem vyčítavě při šnupání hrudky speedu, která se mi šprajcla někde mezi nosem a dutinama, kurevsky to pálilo.
„A co byste asi tak, vy dva machové, udělali? Tohle by se semlelo mnohem dřív a ničemu by to neprospělo!” Měla pravdu. Scéna, která se odehrála teď v klubu by se stala mnohem dřív a nebyli bychom na to připravení. Dan by sice dostal nakládačku, ale postěžoval by si svejm kámošům a za prdelí by se nám hnala sovětská mafie. Lajka vyfoukla nasupeně kouř z cigarety a vzala si zkumavku se speedem, kterou jsem jí gentlemansky podal.
„Vole, von je stejně strašnej zmrd. Stahoval nás měsíce o fet na sekeru a prodal nás nakonec za pár šňůr koksu,” zanadával ze sedačky spolujezdce Marley.
„Za pár šňupanců koksu by nás prodaly všechny smažky z klubu. Nikdy nebyli kámoši, jsou to zasraný feťáci. Jedinýho kámoše, kterýmu na nás záleželo, zasranej přizdisráč Lebeděv před tejdnem rozpáral na kusy,” odseknul jsem Marleymu. Zlost na Dana se mnou cloumala stejně jako s ním. Nejvíc nás na tom žrala skutečnost, že celou situaci úplně zbytečně odsral Joel.
„Serte na to. Píchneme do něj čůro ve slumu a pojedeme posekat ty sovětský mafoše,” prohodila jen tak mezi řečí krvežíznivě Dayna od volantu. Divoška se v metroplexu neztratí, hezky si ji burani vychovali.
„Zase tak jednoduchý to nebude, musíme toho šmejda přivézt do toho baru. Použijeme ho jako volavku,” varovala Lajka. Potom se ozvalo šňupání speedu. Když mi vracela zkumavku s fofrpráškem, tak mě laškovně kousla do ucha. Věděla moc dobře, že si tímhle vykoupí mojí nasranost.
„Jak tu kupu sraček chcete donutit ke spolupráci? Vždyť nám nemusí jít vůbec na ruku?” zeptala se Dayna, když čekala na červené a auto stálo. Marley se usmál a vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako baterka do dálkovýho ovládání.
„Tohle, je naše tajná zbraň. Je tam dost trhaviny na to, aby se už v životě nevysral,” chlubil se, když otáčel mezi prsty miniaturní nálož. Dneska mi ten speed šlápnul tak dobře, že jsem se cynicky rozchechtal. Už jsme byli skoro ve slumu. Auto po několika minutách zastavilo před zátarasem oddělujícím ghetto od metroplexu.

Vystoupili jsme z auta a probrali Dana, kterýmu jsme sundali z rukou pouta. Moc se mu nechtělo, ale jestli nechtěl chcípnout, tak nás musel poslouchat na slovo. Marley zamknul auto a zapluli jsme do hlubin slumu. Cestou jsme občas Dana popostrčili nebo propleskli, aby pokračoval v cestě. Snažil se nám vykroutit. Věděl, že bylo zle. Nakonec se ale brzy ideální ulička našla, Marley ji hned zatarasil popelnicí, aby nás nikdo neotravoval. Potom toho ubožáka nemilosrdně skopnul na zem. Holky se mezitím posadily na nějaký zbytky plastových krabic, nebo co ten bordel byl, a zapálily si navzájem cigarety. Těšily se na divadlo, který nás všechny čekalo.
„Tak povídej. Bude to lepší, když nám vyklopíš všechno, co víš o těch mafiánech z Letný,” začal jsem jako hodnej policajt. Bylo to k ničemu, ten trouba se tvářil, jako kdyby neuměl do pěti napočítat.
„Já ale netušim, co chcete vědět,” popotahoval Dan a snažil se získat body k dobru srdceryvným hereckým projevem. Marley se role zlýho poldy zhostil víc než skvěle. Natáhnul Danovi facku. Ten bohužel takovou ránu nečekal a chytil druhou ránu hlavou o zem.
„Marley je moc divokej. Zkus ho zkrotit, aby Dana moc nepocuchal. Neměl by tam dorazit úplně rozsekanej na sračku,” ozvalo se Lajčiným hlasem v komunikátoru. Měla pravdu, Dan by neměl vypadat jako fackovací panák. Bylo by to moc nápadný. Opatrně jsem Marleyho gestem upozornil, aby se zklidnil.
„Tak klídek, kámo. Marley má dneska na tebe kvůli Joelovi trochu pifku. Když se rozpovídáš o tom, jak to tam funguje, tak to bude lepší,” pokračoval jsem ve střídavém nátlaku na Dana. Ten si utřel krev z nosu a znovu se posadil. Jedno oko mu šlo šejdrem, ta rána o zem mu rozhodila sandál.
„Vlastní to nějakej Sergej Štepanov. Bral koks od Mikhaila. Teď ten matroš bere odjinud. Nevím odkud,” koktal Dan při vysvětlování. Jeho pidlovokej pohled se pomaličku při mluvení srovnával zpátky. Bál jsem se, aby nekrvácel do mozku nebo něco takovýho, ještě nám dneska musel pomoct.
„Kolik jich je? Deset? Dvacet? Víc?” pokračoval jsem ve vyptávání.
„Nevím. Vím jenom o pěti lidech se Sergejem. Ten zbytek jsou buď nájemní žoldáci nebo místní gangy, kterejm za to platí,” vzlykal zoufale.
„Fajn. Pojedeš s náma jako návnada. Chceme, abys je dostal tam, kam potřebujeme,” přerušil vzlykání Marley. Když jsem zvedl pohled na dreadaře, tak už držel v ruce nálož. Hodil mu ji ledabyle do ruky.
„Tohle si strč do prdele, už je to aktivovaný. Když budeš zlobit, tak už se nikdy v životě nevysereš. Je tam dost trhaviny na to, abys byl na dvě půlky,” vysvětlil Marley téměř plačícímu práskači. Dan se po posledním rastamanově slovu opravdu rozbrečel. Tentokrát to nebylo hraný.
„Nic takovýho si do zadních vrátek strkat nebudu!” odmlouval Dan a vzepjal ruce v prosebném gestu. Nevím ani proč, ale ruply mi nervy. Kopnul jsem ho do hrudníku a povalil na zem. Přitlačil jsem mu na spánek odjištěnou pistoli.
„Nedělej si z nás prdel, ty mrdko! My to myslíme vážně! Jestli si to do toho kaďáku nenarveš, tak ti ustřelím palici a sežerou tě místní kanibalistický feťáci nebo toulavý kočky!” pohrozil jsem Danovi. Místo jeho odpovědi se v komunikačním rozhraní ozval Lajčin obdivný komentář. Překvapilo jí, jak rychle se učím zvládat nový situace. Když se pět vteřin nic nedělo, nabil jsem náboj do komory. Schválně tak pomalu, aby to znělo ještě děsivěji. Splnilo to svůj účel. Dan si do svý práskačský prdele nacpal nálož a utřel si nos do rukávu kdysi bílého svetru. Dayna začala tleskat, když bylo po všem. V ponižování toho sráče se vyžívala, šel z ní strach. Žasnul jsem nad tím, jak rychle jsme prošli proměnou z místních bezvýznamných smažek v drsný gangstery.
„Tak jedeme! Uděláme si malou projížďku na Letnou,” poplácal jsem Dana po rozcuchaném účesu a vrátili se uličkami slumu zpátky do auta. Než jsme odjeli pryč, tak jsme zabalili Dana zpátky do kufru. Zase stejným způsobem, jako poprvé při cestě sem. Padla rána paralyzérem, svázali jsme ho a zavřeli kufr. Dayna nastartovala a auto se rozjelo směrem na Letnou. Dohodli jsme si tam sraz s Hawkem.

Neděle 23. Února 2059 23:23

Sešli jsme se v džungli výškových budov obklopující historickou část Letný. Už byl noční provoz, takže se nám jelo krásně. Obklopoval nás téměř neslyšitelný šum ruchu nočního velkoměsta, který občas přehlušilo projíždějící auto. Byla kurevská zima. Hawk stál před svojí korporátní károu s tónovanými neprůstřelnými skly, uvnitř seděli další tři po zuby ozbrojení borci. Vlastně vypadalo na chlup stejně jako naše kára. Jenom s tím rozdílem, že my měli navíc v kufru spoutanýho sráče, kterýho za chvíli zneužijeme.
„Jak se do toho pustíme?” zeptal se Hawk. Stál před námi ve svým bezdomoveckým ohozu. Z roztrhanýho kabátu mu trčela pistole zastrčená v podpažním pouzdře. Vypadal jako takovej ten drsnej týpek z akčního filmu, kterýho v tuhle nekřesťanskou hodinu nestáhnete ani o cigáro.
„Máme s sebou návnadu,” pochlubila se Lajka a otevřela kufr. Hawk se podíval dovnitř a uviděl slintajícího Dana v bezvědomí.
„Co to je za debila?” okomentoval Hawk bezvládně ležícího spoutanýho týpka v kufru.
„Tohle je týpek, kterej pekl sviňárny za našima zádama se Sergejem Štepanovem. Dostal zaslouženou nakládačku, práskačskej debílek,” škodolibě se zasmála, když pronesla dovětek o práskačským debílkovi.
„Myslíš, že budou chtít pustit ten jejich koksovej byznys dobrovolně?” Hawk trefil hřebík přímo na hlavičku. Trent při zadání tohodle jobu apeloval na to, aby se to zařídilo diskrétně. Lajčina odpověď mě zajímala, sám jsem nad tím přemýšlel.
„Jsou to Sověti. Mají rádi peníze a moc, kterou doma mít nemůžou. Dobrovolně to nepůjde. Trent má úplně zhulený představy o tom, jak Sověti fungujou,” glosovala Lajka. Sedl jsem si do otevřenýho kufru auta vedle spícího Dana a zapálil si cigáro.
„Takže je fakt jdeme vyjebat z Prahy ven?” ujistil jsem se s vydechnutím nikotinového kouře. Okolo projelo policejní auto. Nevšímali si nás, asi jeli někam si dát fastfood, koblihy, nebo obojí. Hawk zpozoroval, že jsem je paranoidně sledoval.
„Žádný strachy, Jayi. Dneska je nebudeme zajímat, Trent podmáznul místní policejní oddělení. I kdyby tu vybuchla atomovka, tak nás nechají na pokoji,” zasmál se vlastnímu vtipu. Pravděpodobně zavzpomínal na starý dobrý časy, když ještě byl fízl.
„Na prdelkování budeme mít dost času potom. Pustíme se do plánování,” přerušila náš kuřácký kroužek Lajka a příručním terminálem vygenerovala holografickou mapu špeluňky, kam máme namířeno. Nebyla moc velká, pár místnosti. Samotná hospoda, za ní kuchyň přístupná i z druhé strany budovy z vnitrobloku činžáků. Jinak normálka záchody, sklad a kancelář, nic víc.
„Celý to mají napojený na Síti. Samozřejmě s precizností zabezpečení jak se na sovětský kujebáky sluší,” pokračovala Lajka, než jsem jí přerušil.
„Takže dobře?” zeptal jsem se a nervozně si u toho přetáčel mezi prsty zkumavku speedu. Lajka se na mě pobaveně podívala.
„Ne, vůbec. Ovládnutí celýho systému mi bude trvat maximálně pět minut. Sověti, když nemají průpravu z KGB, tak používají stejně děravý cajky jako ty,” setřela mě a po odpovědi si zapálila. Hawk se podíval na mapu a začal nahlas plánovat.
„Takže se musíme dostat do toho vnitrobloku a dostaneme se k zadnímu vchodu. Budeme čekat na váš signál. Když to poserete, tak vás z toho vysekáme zadem,” navrhnul Hawk. Kývli jsme s Lajkou na souhlas. Nakonec jsme se dohodli tak, že já s Marleyem a Danem půjdeme dovnitř. Pokusíme se to nějak vyřešit našima fantastickejma sociálníma dovednostma. Lajka hákne jejich systémy tak, aby mohla vydolovat všechny informace. Kdyby se to zvrtlo, tak udělá v jejich místní síti virvál a upozorní na to Hawka, kterej se svýma lidma vtrhne zadním vchodem dovnitř a vyčistí lokál. Po skončení akce nás vyzvednou obě auta před barem a odvezou do bezpečí pryč.
Vrátili jsme se zpátky do vyhřátých aut a rozjeli se směrem do křivolakých uliček a jednosměrek. Chvíli jsme jen tak objížděli okolí toho baru a snažili se být nenápadní. Hawkovo auto se odpojilo ještě před naším kličkováním po letenských jednosměrkách. Probouchají se mezitím do činžáku poblíž a potom vnitroblokem co nejblíž k nám. Zakempili jsme nakonec s autem asi pět minut chůze od sovětské špeluňky, která pro dnešní večer představovala středobod našich zájmů. Lajka přes pár hi-tech hraček skenovala kamery a jiný štěnice, který by nám mohly náš plán překazit. Nakonec podle jejího odhadu nic takovýho stejně neměli. Spoléhali se především na to, aby působili jako banda zasranejch sovětskejch hrdlořezů, což byla taktika, která nám hrála do karet. Doufali, že se z nich většina protivníků posere dřív, než cokoliv začne. Políbili jsme se s Lajkou na rozloučenou a ona se připojila terminálem do Sítě. Zamířili jsme ke kufru našeho auta a vzali si nejnutnější vybavení. Pod mikiny jsme si oblíkli neprůstřelný vesty, doplnili je pistolemi. Marley si vzal svůj oblíbený malý, skladný samopal. Pro dodání kuráže jsme si plácli a nezbývalo nic jiného, než probudit práskače Dana. Stačilo pár facek a byl vzhůru jako ranní ptáče.
„Hele, ty šmejde! Pamatuj si, že máme tvůj kaďák ve svý moci. Stačí jedinej náznak toho, že tam jsi proti svý vůli a budeš mít prdel na kusy,” pohrozil Marley právě probuzenému Danovi. Odkýval nám to a dál radši mlčel. Bál se další nakládačky, já vlastně taky. Marley okolo sebe dneska utvořil auru drsnýho bouchače. Doufal jsem, že Dan nebude tak blbej, aby nás provařil. Pomohl jsem mu z kufru auta.
Cesta utíkala pěšky docela dobře, nikde nebyla ani noha. Typická nedělní noc, lidi se připravovali na následující pracovní den a zpravidla všechny normální kluby nebo obchody měly po víkendu už dávno zavřeno. Pod nohama nám křupal zmrzlý sníh a z nebe padaly vločky sněhu osvícené video reklamami na sloupech, které lemovaly chodník. Některé nabízely levné tarify připojení do Sítě nebo na míru generované exkluzivní erotické filmy. Nikdo z nás za celou cestu nepromluvil. Po chvíli jsme stáli před naším cílem. Vypadalo to jako obyčejnej bar, nic extra. Až na samotný jméno, který lemovalo vchod do lokálu. Bylo vyvedené směskou azbuky a rádoby moderního písma. Právě mě překvapila další skvělá vlastnost nově instalovanýho wéru. Azbuka se chvíli skenovala a pod nápisem se objevil překlad do češtiny. Ta hospoda se jmenovala Kalinka. Takový vychytávky si nešlo nezamilovat. Před vstupem do útrob baru jsem si oči přepnul na bojový mód. Zabarvily se do černé barvy. Mohla by to být výhoda při vyjednávání se sovětským podsvětím. Bude jednodušší, když moje oči budou v pokerovém módu, aby v nich nemohli číst moje emoce. Dan se otřásl strachy, když sledoval rychlou změnu barvy mých očí. Krok před tím než jsme vstoupili dovnitř, tak Marley ještě jednou Danovi pro sichr zamával před očima dálkovým ovládáním od nálože, kterou měl zaraženou hluboko v prdeli mezi půlkama. Podezíral jsem Marleyho z toho, že mu to dělalo radost.

Typická slovanská hospoda. Asi deset lidí nasávalo vodku a kouřilo levný sovětský cigára z černýho dovozu. Sedli jsme si ke stolu v rohu a nechali se obsloužit od sympatický blondýny s východním přízvukem ve středním věku, na který ani zdaleka díky kosmetickým zákrokům nevypadala. Objednali jsme si šest panáku vodky, do každý nohy jednoho pro všechny. S Marleyem jsme seděli proti sobě, Dan vedle mě. Byl docela vyrovnanej, na to, že ho něco tlačilo v zadku.
„Dáš si s náma pár panáků na kuráž a půjdeš najít toho šmejda, za kterým jsme sem přišli. Je ti to jasný?” prolomil jsem mlčení instruováním Dana. Nic neodpověděl, jenom kývnul hlavou. Mezitím hbitě přiběhla servírka a položila před nás panáky vodky, který jsme si objednali. Padnul první přípitek po vzoru ostatního osazenstva baru. Vypadali už pěkně nalitě, přímo úměrně pokročilé noční hodině.
„Za chvíli to budu mít hotový, jak jste na tom?” zeptala se Lajka, jejíž zmenšená kyberprostorová persona se mi právě vkradla do výhledu. Nenuceně jsem se personě usmál, pobavilo mě to. Uvědomil jsem si díky tomu, že si musím dávat pozor, jak se tvářím, když s někým mluvím přes komunikační rozhraní a moje okolí o tom neví.
„Je to dobrý, sedíme a chlastáme vodku, snažíme se splynout s davem. Až to dopijeme, tak ho vypustíme jako Krakena,” ubezpečil jsem Lajku, že všechno jde podle plánu.
„Až to budu mít hotový, tak budete moct začít show. Až bude po všem, tak si skočíme někam na dobrou večeři. Myslím na tebe!” dodala mi odvahu do dalších perných chvil. Vzrušovala mě, když dělala tyhle Síťový vylomeniny. Zapálil jsem si cigaretu a podíval se na panáky před námi. Jedna řada byla už vypitá a s tou druhou jsme čekali na Lajčin povel. Sledoval jsem dění okolo sebe, nevypadalo to nijak nebezpečně. Obyčejná putyka na Letný, akorát s tím rozdílem, že v okolí nebyl slyšet jiný jazyk, než ruština. Díky tomu bar působil velice monotématicky. Nepozorovaně jsem si z nehtu palce šňupnul hrudku speedu. Dan na mě hladově koukal. Ten jeho psí pohled mě zlomil a poslal jsem mu nenápadně zkumavku pod stolem. Marley kupodivu nic nechtěl, necejtil se úplně ve svý kůži. Sověti ho srali snad ještě víc než mě. Dan si vpálil do nosu dávku, která by urazila hlavu i slonovi a vrátil mi nenápadně pod stolem zkumavku. Zachroptěl, když posmrkával zbytky toho bílýho svinstva do sebe. Podle toho, kolik si naložil, mi už bylo jasný, proč se vrhnul na dráhu práskače a profesionální kurvičky. Takovej apetit by určitě nebylo snadný ukojit normální prací.
„Mám to prolomený, je tu pár kamer. Vzadu je pět frajerů, který do sebe lejou stakany jak o život. Bude to asi ochranka, nevidim jim pořádně do obličejů. V kuchyni je tma a prázdno. Hawk říkal, že jsou skoro na místě. Jdeme na to, zlomte vaz!” informovala mě moje holka prostřednictvím persony v zorném poli, přišel čas jít do akce. Pozvednul jsem panáka a pokynul k přípitku. Druhá sklenička vodky do nás zahučela a Dan se nejistým krokem vydal na cestu k baru. Měl tam začít tahat rozumy, kde dneska vězí Sergej Štěpanov. Marley si přisednul ke mně, aby se nemusel ohlížet přes rameno. Se zaujetím jsme ho sledovali. Dal se do řeči s barmanem a najednou se něco začalo dít. Něco hodně špatnýho, co jsme fakt v plánu neměli. Daniel se nepřirozeně kroutil, jako kdyby se mu chtělo srát a celý to bizarní divadlo vyvrcholilo tím, že se z jeho útrob ozvala menší exploze. Nálož vybuchla! Potom nastala fakt nechutná podívaná. V okruhu jednoho metru okolo Dana se rozlila neuvěřitelná spoušť sraček a krve. Nevěřil bych, že se do jednoho feťáka vejde tolik sajrajtu najednou! Doufám, že vzpomínku na něco tak hnusnýho, se mi jednou podaří vytěsnit z hlavy. Krvavý cucky byly všude okolo, jenom ne tam, kam patřily - v jeho těle.
„Co se to, kurva drát, právě stalo?” zeptal jsem se vytřeštěně Marleyho. Trochu jsem měl podezření, že nálož odpálil jen tak z plezíru. Vrátil mi stejně udivený pohled. Bar ztichnul. Všichni nechápavě koukali na naší volavku, která se z ničeho nic roztrhla vejpůl. Potom automaticky jejich pohledy skončily na nás. Věděli, u kterýho stolu seděl. Veškerou pozornost v podniku jsme si tímhle krvavým divadlem ukradli pro sebe. Podle rastamanova výrazu to rozhodně v plánu nebylo.
„Hele, Lajko, jsme v prdeli. Ten idiot najednou vybouchnul. Jeho střeva jsou rozházený všude po lokálu!” zaskučel jsem šokovaně do komunikátoru.
„Koukejte něco fofrem vymyslet, v místní síti Kalinky teď přibyl ještě jeden síťař! Zkusím ho vyřídit, ale nezvládnu to hned,” hlesla Lajka a okamžitě se odmlčela.
„Hawku, je to blbý, ten kokot je na kusy! Asi ho někdo odstřelil místo nás. Koukejte nám s tím píchnout!” vychrlil jsem bleskurychle na Hawka, teď jsme hráli o každou vteřinu. Klekli jsme s Marleyem na zem do krytu a začali vymýšlet záložní plán. Ten spočíval v tom, že jsme převrátili těžký stůl s kamennou deskou na bok a schovali za ním. Mramor na stole nám vytrhl trn z prdele. Netrvalo ani pět vteřin, než se ozval nasranej křik v ruštině a první výstřely. Nejvíc ze všeho byly slyšet odražené kulky od desky mramorového stolu, za kterým jsme se zašívali.
„Nenecháme vás v tom! Udělali jste tam docela rotyku!” utvrdil nás v téměř bezvýchodné situaci Hawk a vydal pokyn ke startu jejich akce. Vyklonil jsem se z krytu a zkusil zamířit. Bohužel místo těch sovětskejch hajzlů byly vidět jenom zasraný obdelníkový reklamy na sovětský homoporno. Schoval jsem se do krytu, abych to nekoupil. Doufal jsem, že to byla nějaká haluz z kombinace špatný sovětský samohonky a speedu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale reklamy na Sovětský bukvice tam strašily pořád dál. Do hajzlu, takhle nic netrefím ani za zlatý prase!
„Kurvafix! Co se děje? Místo těch sovětskejch zmrdů vidím jenom reklamy na ptáky ohniváky!” pálil jsem stresovaně slova na Lajku slova do komunikátoru.
„Máš háknutý vizuální rozhraní! Už to řešíme se Shaddackem. Dej nám minutku. Dávejte si bacha, přidali se tam někteří týpci z kanclu. Štepanov tam zůstal zašitej s bouchačkou v ruce,” pokusila se mě uklidnit. Marně. Byl jsem vyklepanej, jako drahej pes na mrazu. V pravidelných intervalech jsem slyšel salvy výstřelů. Marley občas vykouknul z krytu a vystřelil.
„Marleyi, vem to za mě! Nevidím tam ani hovno! Jdou sem posily. Místo těch zmrdů tam jsou jenom reklamy na postavený péra!” varoval jsem rastamana, aby nás kryl. Podle větší intenzity střelby se právě střetli Hawkovi lidi a Štěpanovova ochranka. Potvrdil mi to i Marley, kterej si spokojeně pohvizdoval dubovou melodii při přebíjení samopalu. Věděl, že se posekají mezi sebou a už nebudeme muset ani jednou vystřelit.
„Máme ho, už je v prdeli. Minimálně deset minut budeš mít klid. Je v díře!” zajásala Lajka, když vyhodili ze Sítě se Shaddackovou pomocí strůjce problému s mým vizuálním rozhraním. Pravděpodobně se teď válel někde na zemi v reálným světě a snažil se nevyblejt si žaludek z těla ven. Před očima se mi objevilo desetivteřinové odpočítávání, které představovalo restartovací proces vizuálního rozhraní. Čekalo mě nejdelších deset vteřin v mým životě. Palba pomalu ustávala. Hawk, jako poslední akční hrdina, zachránil situaci. Nenápadně jsme vykoukli z našeho krytu, Hawk zrovna posledního nasranýho serjožu zneškodnil zásahem do krku. Ještě několik dlouhých vteřin chroptěl krev, než vykrvácel. Bar se změnil k nepoznání. Kalinka se stala minulostí, všechno okolo nás bylo buď rozstřílený nebo rozmlácený šílenstvím, který se tu zvrhlo během poslední minuty. Ve vzduchu se pořád vznášel smrad posledního Danova uprdnutí. Lajka mi poslala miniaturu plánu baru a zvýraznila náš cíl - kancelář. Zamířili jsme tam. Jeden z Hawkových frajerů vykopnul dveře a hodil dovnitř oslňující granát. Výbuch ožralé osazenstvo kanclu oslepil. Byli tak na káry, že vůbec netušili, která bije. Zaznělo několik planých výstřelů do zdí, málem se tam postříleli navzájem. Ozval se bolestný výkřik a několik sprostých ruských nadávek. Hawkova parta si oba sověty vzala do parády.
Sergej Štěpanov a jeho nějakej kuřbuřt během neuvěřitelně krátký doby leželi ksichtama na sovětským tepichu, kterej se naposledy luxoval v minulým tisíciletí a měli svázaný ruce za zádama. Kdyby nebylo průseru s Danielovou prdelí, tak by všechno klaplo i bez toho tyjátru okolo. Dneska jsme toho sovětskýho pitomce měli šanci snad i přechlastat.
„Jsou vaši, kluci,” uvedl nás Hawk a vztekle kopnul do frajera, kterej Štepanova postřelil do nohy. Sergeje posadili a mohli jsme do něj začít hučet, aby kápnul božskou. Ze začátku nám na naše otázky neodpovídal, ale Hawk se neupejpal a dloubnul Sergeje hlavní do krvácejícího průstřelu nohy. Zaskučel bolestí, ale stejně to nikam nevedlo. Dal tak prostor Hawkovi, aby trochu přitvrdil. Bez okolků mu začal lámat pravou ruku od prstů směrem nahoru. Ze zvuku křupajících kostí se mi udělalo zle, zlomeniny jsem nikdy nedával úplně dobře. Sergejův kámoš měl smůlu a poblil jsem mu nedopatřením záda. Když mu Hawk vyvrátil loket, tak konečně vyměknul a začal bonzovat. Celý to prej zpunktoval jeden diskžokej od nás z hoodu. Proto měli jako spojku Dana z klubu. Prej ho nedávno pustili z lapáku, kde se seznámil s místním sovětským podsvětím.
„Vole, to je ten sráč Agawara. Jsem ti říkal, že to hrál na obě strany, zmrdeček. Jak s fízlama, tak s těmahle sovětskejma kurvama,” prohodil s hraným překvapením Marley při pálení předbalenýho jointa, kterýho si schovával až bude úplně po všem. Marihuanový kouř provoněl místnost kanceláře jinak zatuchlý špeluňky.
„Kde je ten hajzl teď?” zeptal jsem se už značně pocuchanýho Štěpanova, kterej si z posledních sil držel groteskně zlomenou ruku v lokti. Odpověď z něj lezla jako z chlupatý deky. Přerušované výdechy naznačovaly, že bojoval s obrovskou bolestí z mnohačetných zlomenin ruky a krvácející rány na noze. Napráskal by teď i to, co nevěděl. Prozradil nám, že Agawara je teď nastěhovanej v luxusním bejváku kousek od klubu v hoodu. Zaplatil to z nově nabytýho koksovýho bohatství. Řekl nám úplně všechno včetně adresy a přesný polohy bytu. Několikrát tam spolu prej sjížděli koks a píchali štětky. Vytlačili jsme z něj poslední dílky skládačky, který do sebe zapadly. Hawk ho konečně odprásknul se stejnou lehkostí, jako kdyby byl zmrzačenej brouk bez nožiček a on ho zašlápnul. Bez výčitek a žádnýho velkýho divadla mu provrtal čelo přesně zamířenou ránou. Jeho kámoš odešel za pár vteřin na věčnost za ním, aspoň už nemusel řešit starosti s prádelnou po tom, co jsem mu před chvílí poblil záda. Další štace bude v našem hoodu, bohužel pro nás. Sebrali jsme se z baru pryč a lidi od Hawka nastražili na rozloučenou pár náloží. Auta nás vyzvedla přímo před Kalinkou, která bude nějakou dobu mimo provoz. Ideálně už napořád. Byl to jasný vzkaz, že koks v Praze prodáváme už jenom my. Pohled skrz zadní okno auta naskytnul příležitost vidět Kalinku explodovat téměř filmovou explozí. Byla to tečka za prvním dnešním úkolem, teď už zbejvalo jenom poctít Agawaru nepřátelskou návštěvou u něj doma. Cestou jsem v duchu děkoval Trentovi za podmáznutý fízly, decentně se nám ta akcička vymkla z rukou. Bylo by nepříjemný řešit do toho ještě honičky s bengama.

Dorazili jsme k baráku, kde měl mít Agawara svůj novej bejvák. Naštěstí díky vyvražděný Kalince netušil, že jsme mu byli na stopě. Moment překvapení byl na naší straně. Hawka jsme poslali s jeho týpkama spát domů, zasoužili si to, protože odvedli fantastickej kus práce. Bylo správný si to vyřídit tak, jak se v u nás slušelo a patřilo, jenom mezi felákama z hoodu. Dayna zůstala v autě a čekala na nás s nastartovaným motorem. Do vysokýho paneláku jsme si to naštrádovali předním vchodem. Zámek od hlavních dveří nebyl pro Lajku žádná výzva. Říkala něco o tom, že tak primitivní algoritmus by zvládli cracknout i úplný debilové. Zašli jsme do sklepů v suterénu. Lajka se potřebovala trochu povrtat v rozvodné skříni, která měla na starosti připojení celé budovy na Síť. Strčila si do svého rozhraní kabel, který propojila s hardwarem ve skříni. Stačilo několik desítek vteřin, během kterých zjistila veškerou Síťovou aktivitu v Agově bytě. Podle všeho byl v limbu. Kromě servisního provozu z chytrých zařízení nešlo nic dovnitř, ani ven. Vytáhla si dokonce přístupové kódy ke vstupu do bytu. Na závěr toho fascinujícího hackerského představení odpojila jeho byt od Síťě. Pro jistotu ještě omezila celé budově s téměř třemi sty byty možnost odesílat data ven. Poskytla nám tím dokonalé soukromí. Byla úžasná, když dělala to, co jí šlo nejlíp. Teda až po šukání, samozřejmě.
Zbytek byl až trapně jednoduchej. Vyjeli jsme do patra, kde byl Agův byt a získanými údaji si ho otevřeli. Byt byl potemnělý, pouze do něj prosvítalo světlo nočního metroplexu. Aktivoval jsem si noční vidění a tiše prohledával byt. Marley hlídal u dveří, držel si odstup. Najít Agawaru byla hračka, fakt ležel v posteli a chrápal!. Nečekal vůbec nic. Navíc v celým bytě jsme byli sami! Jenom my a on. Čekal jsem ještě někoho dalšího, třeba ochranku. Gestem jsem upozornil Lajku, aby byla zticha. Agawara spokojeně ve spánku oddychoval, pravidelně si sem tam zachrápal. Divil jsem se, že s ním nebyla ta punkerská štětka z minulýho tejdne. Asi ji poslal do prdele stejně rychle, jako já před ním. Vlastně to byla jeho škola, která mě vychovala do děvkaře, jakým jsem ještě nedonedávna byl. Počkal jsem si na vhodný okamžik mezi nádechy a nevybíravě ho vyhodil z postele. Měl na sobě jenom spodní prádlo. O to víc cítil chlad mojí zbraně, kterou jsem mu tlačil na holý zátylek. Lajka rozsvítila. Přechod z nočního vidění do světla byl téměř okamžitý, ty oči jsem fakt miloval.
„Co to má bejt? Do hajzlu!” vyjekl udiveně. Nedivil jsem se mu. Vytáhnout někoho v zabezpečeným bytě z postele, je trochu podpásovka.
„Co tady děláš, Jayi?” pokračoval a potvrdil, že mě poznal i přes oslnění náhle rozsvíceným světlem. DJ se nezapřel, poznal mě podle hlasu.
„Ago, jedna věc mi celou dobu vrtala hlavou. Jak je, kurva, možný, že tě pustili z basy tak rychle?” začal jsem napruženě, ale celkem potichu, vzhledem k okolnostem. Nechtěli jsme udělat moc velkej bordel, aby na nás nějakej debilní proaktivní soused zavolal fízly. Marley přišel za náma do ložnice, v jedné ruce držel samopal visící na rameni a v druhé měl čoudící cigaretu.
„V base jsem měl na výběr ze dvou možností. Buď by mě všichni mrdali každej den, nebo jsem si musel najít kamarády. S fašounama jsem se kvůli svýmu ksichtu kámošit nemoh’ a Sověti mi přišli jako fajn týpci,” odpověděl Agawara, kterýmu jsme dovolili si sednout. Pobaveně sledoval nás tři, jak nad ním stojíme s odjištěnýma kvérama. I v tak mizerný situaci, ve který se nacházel, si připadal povýšeně. Byl to typickej Agawara, ve svý největší kráse a nahotě. Prvotřídní namyšlenej sráč.
„Jenomže sis začal s blbejma lidma. Stojíš nám a Synaptics v cestě,” promluvil Marley při kouření cigarety. Odklepnul cigaretu na čistý, bílý koberec.
„Ty vole, Marleyi, tady se nekouří.” napomenul Marleyho Aga. Nechtěl si připustit, v jak moc velkým průseru byl. Zapálený cigáro byla jeho nejmenší starost.
„Vůbec to nechápeš, vole. Ten koks je teď náš byznys, ty a ti zmrdi ze Sajuzu jste minulost. V Praze jste prostě dodýlovali,” vysvětloval jsem dál trpělivě. Lajka to celý pozorovala a šnupla si speed. Chvílema vypadalo, že zrovna s někým měla hovor přes komunikační rozhraní.
„Co mám chápat? Tys’ to celý posral, Jayi! Nejdřív jsi s Joelem a támhle tou vopicí pojebal Mikhaila Lebeděva, začal prcat s jeho svěřenkyní a nakonec jste ho vodpráskli. Sověti jsou na tebe zasraně nasraný...” Agawarův monolog náhle změnil tón z basu na soprán, když mu Marley naštvaně přišlápnul koule k zemi. Ta vopice mu asi hnula žlučí. Aga skučel a za to dostal nádavkem pěstí na rypák, aby držel hubu. Na jeho pošlapaný bílý trencle odkapávala krev z jeho nosu.
„Skončili jste všichni. Sergej Štepanov to má už za sebou, Kalinka je minulost. O to jsme se postarali. Zbejváš už jenom ty, hajzle,” vložila se do konverzace Lajka.
„A ty seš jako kdo? Od tý doby, co ses tu objevila, je to tu celý v prdeli. Zasraná sovětská kurvo! Jay se zaplejtá s těma tvejma korporátníma zmrdama a Marley vám to žere i s navijákem!” bránil se Agawara. Tentokrát začala docházet trpělivost mně. Nacpal jsem mu hlaveň pistole, kterou jsem na něj mířil, do pusy a pomalu začal ztrácet pracně udržovanej klid.
„Původně jsme ti sem přišli jenom vyhrožovat a chtěli jsme tě nechat bejt. Ale vypadá to, že nemáme šanci tě přesvědčit po dobrým. Budeme tě asi muset nějak demonstrativně krouhnout,” skřípal jsem nasraně zubama. Zvednul se mu kufr z příliš hluboko zacpaný bouchačky v krku, Agův dávivej reflex mě vytrhnul z násilnickýho tranzu. Přestával jsem se poznávat a vytáhl pistoli z jeho pusy.
„Tys bejvával hodně dobrej kluk. Do tohodle všeho jsem tě ale přitáhl já. Pamatuješ si, když jsi byl mladej hejsek bez číra a neuměl jsi ani sladit dvě desky?” snažil se mi hrát na city. Už mě to unavovalo. Tohle dělal pokaždý, když se mě snažil vmanipulovat do něčeho, co jsem nechtěl, nebo pro mě nebylo výhodný.
„Lidi a časy se mění. To bys mohl vědět nejlíp, když máš nový sovětský kámoše,” odseknul jsem mu nasraně. Agawara si stoupnul a plivnul mi směs slin s krví do obličeje. Na oplátku dostal ránu pažbou pistole do ksichtu. Já i rastafarián jsme přišli o trpělivost, nikam to nevedlo. Dotáhli jsme Agawaru s Marleyem na lodžii ložnice a pověsili z balkónu hlavou dolů. Seběhlo se to příliš rychle. Už jsme ani neřešili, jestli to někdo uslyší. Stejně to už bylo jedno. Každý další Agawarovo slovo bolelo jako nůž v břiše, kterým sadisticky otáčel.
„Tak naposledy, ty zmrde. Přestaneš s těma sračkama?” dal jsem mu poslední šanci. Lajka tu situaci podle jejích slov, který mi říkala na komunikační lince, nestíhala. Prej dneska předvádíme čím dál tím přesvědčivější výkony. Ani trochu netušila, jak moc osobní konflikt to byl. Ten hajzl si nás vždycky vodil jako kurvy, šméčkoval na matroši a dělal z nás debily. Teď nechápal, že se karta obrátila a nechtěl si to připustit.
„Seru na vás, mrdky!” nezměnil svůj postoj Agawara. Byla to poslední chyba v jeho životě. Současně jsme oba povolili stisk na jeho kotnících a nechali ho padat volným pádem třiadvacet pater dolů. Několikrát se přetočil, než vzdálené plesknutí o zem ukončilo jeho volný pád. Neměl šanci to přežít. Okamžitě jsme se zdekovali z jeho bytu a dole sedli do auta k Dayně. Tak akorát včas. Několik dolních pater už bylo probuzených pádem mýho bejvalýho nejlepšího kamaráda. Začali se pídit, jestli zase někdo náhodou nespáchal sebevraždu, v hoodu se to občas stávalo.
Bylo po něm, už tu nebyl s náma. Takhle skončil Agawara, nejhustější DJ z hoodu. Byli jsme na cestě do Trentova bejváku. Pražský noční ulice byly klidný, ale někdo si nepřál, abysme si konečně u Trenta doma oddechli.
Seděli jsme s Lajkou na našich místech v autě, Marley vyprávěl strašně oplzlou historku z bordelu Dayně a najednou se nám rozplynulo vnímání okolního světa. Někdo se nám naboural do smyslového rozhraní. Před námi se objevily dvě žhnoucí oči barvy sovětské vlajky.
„Ještě to neskončilo. Dřív nebo později vás dostanu. Vím kam jedete, Lajku odvezu domů. Nikdy se z toho nedostanete živí!” vyhrožoval nelidsky deformovaný hlas. Nebylo pochyb, že to byl Leonid Krabanikov. Naše poslední překážka před spokojeným důchodem. Potom se hacknutá vize do našich smyslových rozhraní rozplynula a znovu jsme se objevili v jedoucím autě, který se nebezpečně přibližovalo k našemu zapůjčenýmu bejváku. Lajka mi stiskla křečovitě ruku a varovala Daynu, aby změnila směr jízdy.
„Musíme jinam! Leonid ví, kam jedeme. Nejspíš tam už je a zabije nás!” z jejího hlasu byla znát únava a strach.
„Oukej, změna plánu. Jedeme do slumu,” odfrknul si zklamaně Marley a ustaraně se podíval na Daynu. Nasraně jsem si šňupnul speed a políbil Lajku. Ta mi poradila, abych vyřadil z provozu Síťový terminál. Nebyli jsme už v bezpečí. Poslechnul jsem a vypnul terminál. Museli jsme se z toho průseru nějak dostat. Ve špíně slumu se zatím zašijeme, otázkou bylo, na jak dlouho a jestli nám to k něčemu bude. Museli jsme vymyslet plán, jak se zbavit Leonida. Shaddack s Dejvidem budou ti nejpovolanější.