Kytarovej nářez

Pondělí 24. Února 2059 02:33

Zase zpátky ve slumu. Šlo nám o kejhák. Byla otázka času, kdy nás Leonid Krabanikov najde a oddělá. V týhle hře kočky s myší jsme tentokrát tahali za kratší konec. Kvaltovali jsme rychle ke skladišti Synaptics, kde nás naštěstí nenechali čekat moc dlouho. Prohlídku kvůli výbušninám provedli mnohem důsledněji, tušil jsem průser a situace nahoře mi dala za pravdu. Čekal tam totálně nasupenej Dejvid. Na zlověstnosti mu přidávala banda sjetejch zabijáků okolo, kteří z nás nespustili oči. Výhružně namířený pasetelový bouchačky zvěstovaly mnohem větší průser, než jsem si chtěl připustit. Připadali jsme si jako pod drobnohledem. Dejv beze slov lusknul prsty, prošli jsme špalírem magorů od Synaptics do jeho kanceláře a její dveře se za námi nasraně zabouchly. Naštěstí v Dejvidovi zbyla nějaká důvěra, jelikož za námi nepustil i svojí ochranku. Znamenalo to pro nás velice drobný, ale významný, plusový bod. Bohužel převažovaly černý puntíky.
„Nevyhovuje nám cena koksu, kterou nám dáváte. Je to na hovno, Jayi! Skoro nic z toho netrhneme. Tady se, ty debile, fetuje speed a Hyper. Na nějakej předraženej koks nám lidi tady úplně jebou!” vychrlil na nás, když se zostra usadil do svýho křesla a zapálil si ručně balenou cigaretu. Provokativně vyfukoval kroužky cigaretového kouře a pozorně sledoval moji reakci. Trochu jsem ho podezíral z teatrálního přehrávání, aby z nás, potažmo Trentovy korporace, vyrazil příznivější cenu za kokain.
„Hele, zrovna jsme vyčistili západ metroplexu od Sovětů, který nám lezli do kšeftů. Cena bude lepší. Když se budeš trochu snažit, tak můžeš prodávat nařezanej koks speedem a jedlou sodou,” poradil jsem Dejvidovi léty osvědčenou metodu řezání drog, která většinu z nás do celýho tohodle blázince vlastně dostala.
„Myslíš ty sráče z Kalinky? Pavlačový báby to už nějakou dobu řvou z oken! Zahořelo to tam. Asi je ti jasný, že se v Praze tohle neděje každej den. Jestli jste to byli vy, tak gratuluju! Je toho plnej data pool,” usmál se křivácky Dejvid, když odeklepával popel z cigarety na zem a udělal posměšné gesto mechanickou rukou. Kurva, dneska mě ten týpek fakt nasíral. Měl jsem chuť mu plesknout jednu výchovnou. Čert vem, že by se tu potom semlely sakra jatka.
„Jo, vole! Sověti už zpívaj’ Kalinku v pekle unisóno se zmrdem Stalinem,” zahřměl Marley, s jointem v koutku. Překvapilo mě, že znal slovo unisono, u vyhulenýho rastafariána věc naprosto nevídaná. Kouřil konečně další brko, takže se v Marleyově přítomnosti blýskalo na lepší časy.
„Hele, zatím vám věřím, ale moje trpělivost se krátí. Byla by škoda, kdybyste mě zklamali. Přežívalo by se vám v hoodu s náma mnohem hůř.” Dejvid vstal z křesla a pokračoval ve vyhrožování, měl pěknou pifku kvůli počátečnímu neúspěchu s prodejem koksu. Asi v tom viděl zlatej důl, ale nedocházelo mu, že by musel tomu štěstíčku jít trochu naproti. V místnosti kromě jeho držkování bylo takový ticho, že jsme slyšeli mechaniku jeho ruky v pauzách dialogu. Klepaly se mu ruce, špatně se mi četla jeho řeč těla. Buď byl strašně nafičenej, nebo měl z něčeho vítr. Lajka se o mě znuděně opřela, měla už těch jeho keců plný zuby. Cítil jsem drobné pohyby, které dělala při přežvykování žvýkačky.
„Musíme se tu zašít. Jde po nás sovětskej zabiják z KGB,” prolomil jsem tísnivé mlčení, který mezi námi panovalo. Dejvid vyprsknul smíchy, bral to jako dobrej vtip.
„No, a co s tím mám jako dělat? Tak dlouho jste vysírali se Sovětama, až najednou máte za prdelí nějakýho buzeranta z KGB. To není problém našeho slumu ani Synaptics. Stačí, že jsme vám ubytovali dole toho smraďocha,” vysmál se mi Dejvid do obličeje. Ten frajer si přebral jeho neschopnost vyvařit peníze na koksu jako naší chybu a všechno okolo toho nám teď bude vyčítat, dokud nevypadneme pryč. Upřímně, takhle jsem ho ještě nezažil, byl vždycky v pohodě týpek. Lajka mezitím zpozorněla a sledovala každý Dejvidův pohyb. Na rozdíl ode mně v něm četla jako v knize.
„Tenhle týpek není nějakej obyčejnej mafiánskej šáša, kterejch je plná Praha. Je to profesionál z KGB. Háknul se nám do wéru a vodpálil bejvák, kde jsme se posledních pár dní zašívali. Když jsme ho viděli naposled, tak mi urval ruku!” odpověděl jsem Dejvidovi a dával si pozor, abych nezvedal příliš hlas. Ztráta ruky mě pořád docela dost dožírala. Dejvid mlčky pokuřoval a sledoval nás jako špatnej film v kině. Najednou se Lajka zvedla, přišla beze slov k Dejvidovu terminálu na jeho stole a otočila ho k sobě. Přiložila na něj ruku a záhy terminálový holografický projektor přes bezdrátové spojení promítnul podobiznu Leonida Krabanikova v životní velikosti. Proti drobné Lajce působil majestátně. Stačil mi pouhej pohled na toho sráče a všechno se ve mně vztekem vařilo.
„Tohle je major KGB Leonid Krabanikov. Vysokej důstojník druhý správy vnitřní bezpečnosti a kontrarozvědky Komitet gosudarstvennoy bezopasnosti. V Sajuzu má pod palcem kybernetickou bezpečnost a zvláštní operace. Nelítostnej, brutální a sadistickej vykonavatel národní zvůle. Na svým kontě má přes dvě stovky operací, z toho téměř všechny úspešný. Vyžívá se v likvidování disidentů, jeho nejoblíbenější kratochvílí je mučení zajatců. Necítí žádnou lítost, je to zasranej sovětskej hajzl,” představila Lajka toho sovětskýho pamrda, kterej nám už párkrát slušně zatopil. Dejvid si mlčky očima měřil holografickou projekci naší nemesis a dál bez zájmu kouřil cigaretu, jako kdyby se ho to ani trochu netýkalo.
„Co byla ta neúspěšná akce?” zeptal se s despektem Lajky. Leonid mu nepřipadal jako hrozba. Lajka mu opětovala stejně arogantní pohled, vlastně všichni jsme na něj koukali jako na největšího hajzla pod sluncem. Musel cítit tu nasranost, kterou v nás celou naší dnešní návštěvu v jejich skladišti pěstoval.
„Vzala jsem čáru ze Sajuzu, ty hovne,” odsekla drze Lajka, která do holoprojektoru pustila video z výslechu. Bylo točené z pohledu další osoby, přemýšlel jsem, jestli to netočila ona. Ta svině Krabanikov lila nějakýmu nebožákovi do očí olovo. Pro větší efekt nechala z reproduktoru terminálu hrát zvukový záznam, z toho sténání mi bylo na blití. Ten zvuk plný bolesti a utrpení se mnou zamával skoro stejně, jako když Hawk před pár hodinama prznil ruce Sergejovi Štepanovovi. Na Leonidovi nebylo vůbec nic dobrýho, byl to dvoumetrovej svalnatej čůrák plnej wéru a marxismu. Lajčin a Dejvidův souboj ega náhle přerušili dva týpci od Synaptics, kteří vtrhli do kanceláře. Něco pošeptali Davidovi do ucha. Stačil jedinej jeho pohled a bylo mi jasný, že dneska navzdory Dejvově zkurvený náladě už bylo líp a nebude to lepší.
„Pěkně se vám to posralo, Jayi. Po slumu chodí Rockeři a zabíjí kohokoliv, kdo jim přijde pod ruce, protože jim v Divočině někdo kápnul božskou o transportu smraďocha a blonďatý divoženky do Prahy!” pokračoval ve vysmívání Dejvid. Došlo jim, a nedalo to moc práce, že Shaddackův převoz skončil ve slumu. A tady nikdo jinej, než Synaptics nedokáže zajistit tak cennýmu frajerovi adekvátní ochranu. Zase tak překvapivá pointa to nebyla. Dejvidova nasranost raketově rostla, prozradil nám povídačky o několika přestřelkách venku, při kterejch to odneslo několik lidí od Synaptics. Dejv rozdal rozkazy svým lidem, poslal je bránit slum a nás postavil před hotovou věc. Dostali jsme na vybranou ze dvou možností. Buď okamžitě vypadneme a budeme rádi, že nás Synaptics nerozprodají na náhradní díly, nebo to s kytarkářema zařídíme. Měl jsem jasno, museli jsme to nějak vyřešit. I přes jeho dnešní čůráctví to byl pořád můj kámoš, dokonce jeden z nejdůležitějších.
„Hele, prostě to nějak zařídíme,” odpověděl jsem s namáhavě strojeným sebevědomím, uvnitř to bylo naopak. Cítil jsem se totálně vyhořele. Dejvida to možná trochu uklidnilo, čekal, že se na něj vykašleme a práskneme do bot. Kámoši z hoodu přece musí stát za sebou. Naštěstí nikdo nebyl proti. Beztak nám nic jinýho nezbejvalo.
„Neměli byste ztrácet čas, dali nám ultimátum. Chtějí do půlnoci vydat divoženku, tebe a smraďocha. Máš jedinou kliku, že to seš ty. Jinak by vás všechny už dávno někde u sebe ve Vysočanech porcovali na orgány,” usmál se poprvé, od chvíle kdy jsme přišli, upřímně Dejv a usadil se zase zpátky do křesla za stolem. Chudák Leonid, zastínila ho banda buzerantů s nagelovanejma patkama v koženejch bundách. Boj o území vedle hoodu měl momentálně přednost před sovětskou mašinou na zabíjení. Jestli si troufli nakráčet do slumů střílet Synaptics, tak byli festovně nakrknutý. Odešli jsme spráskaně z Dejvidova kanclu a svezli se nákladním výtahem do sklepení skladiště, kde už měl Shaddack pěkně zařízenej bejváček - přesně podle svýho gusta. Vonělo to tam sklepní zatuchlinou, Shaddackův splněnej sen. Nikdo ho tam neotravoval a gang ze shora mu tam nosil mnou objednaný zásoby Astropasty podle libosti. Měl tam pár obstarožních počítačů a nějaký další síťařský vybavení. Zrovna ležel na improvizované hackerské sedačce ze starého lehátka a lítal kdesi v hlubinách Sítě. Dayna měla radost ze shledání se starým kámošem, neváhala ani chvíli a něžně ho probrala ze Síťového nevědomí.
„Ahoj, čičinko. Přišla ses podívat na starýho Shaddacka?” usmál se, když otevřel oči a zamrkal. Marley z Dayny nemohl spustit oči, ten týpek do ní byl úplně zabouchlej! Dayna Shaddackovi ve zkratce vysvětlila naší situaci. Technostrejdu to naštěstí nevykolejilo z jeho zenového klidu. Bez zaváhání kývnul na pomoc. Byl to průser, ve kterým lítal taky. Vyšvihnul plán z partesu jako hudební virtuóz devátou sonátu při záchvatu inspirace před ranním sraním. S Lajčinou pomocí napadnou Síťové servery a vytáhnou z nich cokoliv, co by nám pomohlo oslabit pozici Rockerů. Další na řadě byl průšvih s děravou bezpečností našich Síťových terminálů. Úspěch téhle sebevražedné mise byl závislý na komunikaci přes Síť. Na staříka vyskočil až neobvykle vitálně z lehátka a uvolnil mi místo, abych si lehnul místo něj. Zapíchnul mi konektor do Síťového rozhraní a spustil na svém počítači bezpečnostní audit terminálu. Pozorně sledoval průběh textového výstupu na displeji nepřirozeně malého terminálu a v pravidelných intervalech u toho sprostě nadával. Nejčastěji něco o sovětských kurvách a zasraných pornoserverech.
„Nějakej sovětskej bastard vás nakazil zkurveným malwarem. Muselo se to stát během toho, když ti napadli vizuální rozhraní v Kalince,” konstatoval udiveně technostrejček a nevycházel u toho z údivu.
„To není možný, musel by bejt někde blízko nás. Malwarovou infekci by na dálku nedal ani Leonid,” oponovala skepticky Lajka a kroutila u toho nesouhlasně hlavou. Nechápal jsem, jak mi mohli napadnout terminál tak rychle, aniž bych o tom věděl. Zbytek konverzace jsem vypustil z hlavy a myslel na způsoby, jak nás vysekat z průseru mezi Synaptics a kytarkářema.
Shaddack něco začal zběsile klepat do mechanické klávesnice a dostával se do hackerského tranzu. Aby mi z toho nejeblo, tak jsem koukal Lajce na zadek, když stála ke mně zády a meldovala archívnímu hackerovi do práce. Ta její prdelka mi pomohla utéct před realitou, už zase. Stejně jako v Divočině, nebo při léčení na klinice. Pomalu mě zmáhala únava. Zalovil jsem v kapse a nahmatal zkumavku speedu, kterou jsem si přiložil k nosní dírce. Shaddack si toho po očku všimnul a okřiknul mě, abych si to vpálil až později. Amfetaminy by rozhodily spojení mezi jeho terminálem a mým Síťovým rozhraním. Neochotně jsem zkumavku s několika tichými nadávkami schoval zase zpátky do kapsy. Během dvaceti minut měli hotovo, bylo to čistý jako dětská prdelka. Nádavkem k tomu jsem vyfasoval upgrade terminálu, aby ho nebylo možné napadnout tak snadno. Vyměnili jsme si místo s Lajkou. Zapípal mi telefon, protože moje Síťový rozhraní bylo pořád offline. Objevila se zpráva od Trenta, chtěl se mnou a Lajkou mluvit co nejdříve v Síti. Vyčištění Lajčina terminálu proběhlo o dost rychleji, protože Shaddack už věděl, kam sáhnout. Klamal tělem, tenhle omšelej starej smraďoch je na beton síťařská legenda. Když bylo po všem, tak jsme se mohli zase připojit do Sítě na schůzku s Trentem. Opřel jsem se o lehátko, na kterém ležela Lajka a připojil se.

Po bootovací sekvenci terminálu mě obklopila úvodní místnost. Ve zprávách, které se vznášely asi dvacet centimetrů od mého obličeje, se mi objevila kotva. Přenesla mě na místo schůzky s Trentem. Jeho avatar vypadal stejně, jako když jsem jeho terminálem přesvědčoval Shaddacka do spolupráce. Lajka stála vedle mě. Přivítal nás ustaraným tónem.
„Víte, co se stalo? Váš byt je úplně na šrot. Vybuchl.” Jeho první informace nás nepřekvapovala, bylo nám to už dávno jasný. Lajka si vzala slovo.
„To byl Leonid, jde po nás. Zatím to byla jenom výstraha, napíchnul nám terminály a smyslový rozhraní. Kdyby to myslel vážně, tak by nás už dávno oddělal. Zatím si s náma jenom hraje,” vysvětlila a dodala detaily toho, jak nás nakazil malwarem. Hladké linie obleku Trentova avataru narušovaly světla neonových cestiček, které živě pulsovaly. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči a pozornost. Musím si rychle švihnout nějakej speed nebo se jít vyspat.
„Pošlu k vám Hawka s týmem. Nemáte ještě něco na srdci, Jayi?” zakončil dobrou zprávu otázkou a podíval se zpříma na mě. Věděl ještě o něčem dalším a chtěl si to potrvdit.
„Máme na krku válku gangů ve slumu. Musíme to urovnat. Nechtějí se smířit se ztrátou heráku, kterej jsme jim štípli pro klan v Divočině,” vysvětlil jsem v kostce Trentovi, ten se na chvíli odmlčel. Vypadalo to jako kdyby mluvil ještě s někým dalším mimo naší konverzaci. Během pár vteřin se vrátil zpět.
„Budete se s tím muset popasovat, bez pomoci Synaptics nebudete mít proti majorovi Krabanikovi nejmenší šanci,” konstatoval korporát. Zdržel se dalších komentářů a opustil místnost. Čekal jsem od něj trochu větší angažovanost, když to byla hlavně jeho vina. Dostal nás do těhle sraček. Vsadil bych boty, že tip na předání zboží podstrčil Shaddackovi právě on. Neměl jsem pro to ale zatím žádný důkazy.
„Zatím se odpoj, zkusím se Shaddackem udělat průzkum, kde všude mají Rockeři servery a zkusíme jim to tam trochu prošťourat. Třeba něco najdeme. Zatím se s Marleyem a Daynou stavte pro auto. Budeme potřebovat všechno, co v něm zůstalo,” prozradila mi Lajka další plán a taky zmizela z místnosti. Vrátil jsem se do víru událostí ve slumech.

Po odpojení jsem si vytáhnul kabel z konektoru Síťovýho rozhraní za uchem a postavil se na nohy. Zamotala se mi hlava únavou a rychlým přechodem mezi Sítí a realitou. Marley a Dayna se zrovna vraceli z vedlejší místnosti. Na sto procent si tam střelili rychlovku. Marleyho uspokojenej tupej výraz to nezpochybnitelně prozradil za něj. Lajka ležela na lehátku vedle mě a Shaddack měl na hlavě naražený Síťový headset. Zůstala mi v puse hořká pachuť toho, že máme za prdelí nasranej gang feťáků kvůli korporátovi, kterej si nad náma meje ruce, aby byl z obliga. Po krátké poradě jsme se vydali do ulic slumů pro naše auto. Neklidná nedělní noc změnila charakter slumu. Okamžitě se rozkřiklo po místních data poolech, že dneska tady po sobě navzájem střílí konkurenční gangy. Místní obyvatelé byli gangsterským životním stylem vycepovaní, po určitý době si na to dokáže zvyknout každej. Venku zůstali jenom Synaptics, kteří odráželi útoky konkurenčního gangu a pár sebevražedných hledačů senzací. Byli zvláštní skupina uživatelů data poolů tvořící guerillová zpravodajství. Přes komunikační rozhraní jsem se spojil s Hawkem. Doufal jsem, že bude na příjmu.
„Kde jste? Potřebuju od vás píchnout. Musíme dostat káru do slumu,” poprosil jsem Hawka. Během několika vteřin mi potvrdil příjezd do půl hodiny k našemu autu. Mezitím jsme míjeli jednoho influencera, který se snažil zpovídat na kameru v létajícím dronu nespolupracující členy Synaptics, měli ho na párku. Marley je pozdravil, protože je znal. Strávil s nimi za poslední tejden docela dost času. Řekli mu, že v ulici opodál je několik gangsterů s patkama a džínovejma bundama. Poslouchal jsem to maximálně na půl ucha, protože mi většinu pozornosti sebralo ovládání komunikačního rozhraní. Řešení víc věcí najednou mi pořád dělalo problémy a nějakou dobu si na to budu ještě zvykat. Bohužel pro nás jsme se o přítomnosti těch hejsků o pár desítek vteřin později přesvědčili na vlastní kůži. Za rohem nás přepadli dva týpci, o kterých mluvili hoši od Synaptics. Museli to bejt oni, byli oháknutý jako nepovedenej cosplay Elvise Presleyho. Koukali jsme do hlavní bouchaček, kterýma na nás mířili.
„Kampak, zmrdi? Vyrazili jste si na procházku v pěkně debilní dobu!” pronesl vyšší rocker z dvojice a vycenil na nás zkažený zuby, který vypadaly stejně zatuchle jako jeho hadry.
„Snažíme se vymotat ze slumu. Bereme odtud roha. Zapomněli jsme se na jednom mejdanu,” lhal klidným až smířlivým tónem Marley a objal rukou přes ramena Daynu. Týpek se zkaženejma zubama si zastrčil pistoli do pouzdra v podpaží a vrhnul se po Dayně. Ten druhej vobejda se na to nadrženě díval. Taky, aby ne, byla to fakt kočka. Čekal s namířeným kvérem, až se ten druhej vyřádí. Hošové si chtěli zapíchat, ale u nás se přepočítali. Marley povolil Daynino objetí. Věděl, že se ubrání, zvlášť takovejm ubohejm šmuckám. Bylo to, jako kdyby pustil z řetězu bojovýho psa. Zrovna ji chytal pod krkem a chtěl rozepnout koženou kombinézu. Stačila chvilka násilnický nepozornosti z nadrženosti a objevila se příležitost pro výpad. Zarazila mu bleskově nůž do břicha a otočila s ním o devadesát stupňů. Semlelo se to strašně rychle. Ten druhej týpek vyhodnotil situaci úplně špatně, začal střílet po Dayně, která se kryla tělem jeho stále žijícího krvácejícího kámoše a tím ho dodělal. To už bylo ale jedno, protože mnohem dřív, než by stačil říct ’to jsem fakt posral’, tak mu moje dobře mířená rána na spánek provrtala hlavu. Zlepšil jsem se, jediný, co po něm na tomhle světě zbylo, byla krvavá šmouha jeho mozku na protější stěně přilehlého domu. Dayna využila chvilky po souboji a otřela si o mrtvolu pod sebou ruce zaflákaný od krve. Když vytahovala z břicha toho úchyla nůž, tak ještě z posledních sil zasténal. Ještě nebyl úplně hotovej. Dodělal jsem ho ledabyle výstřelem z pistole. Zkušeně jsme je popravili, za posledních pár dní jsme v tom začínali mít praxi. Nepokoušeli jsme dál osud a vymotali se ze slumu postranními uličkami, nemuseli jsme riskovat naše krky zbytečně. Bylo to docela chytrý rozhodnutí.

Dorazili jsme k našemu autu, usadili se v něm a trochu si zatopili. Poslal jsem Hawkovi slíbené souřadnice. Hawk odpověděl, že u nás bude za čtvrt hodiny. Využili jsme chvíle, zakouřili si jointa a dělali si prdel z toho průseru, kterej se rozlil všude okolo nás . Zhruba u druhýho kolečka posílání špeka mě kontaktovali přes komunikační rozhraní Lajka se Shaddackem. Vyšťourali jediný zajímavý slabý místo rockerů. Klubovej bordel v centru, kterej provozovala žena jejich šéfa - Břitvy. O Břitvovi jsem něco málo věděl pouliční šuškandou po data poolech, když jsem se nudil sjetej sám doma. Byl to blázen do Rock’n’rollu a za jeho téměř dvacetiletou rockerskou kariéru vybudoval z pár motorkářů největší drogovej pozérgang v Metroplexu. Teď to byla bezmála pětisethlavá banda. Většinu tvořila méně aktivní skupina páprdů v koženejch bundách, kteří jednou za čas vyjeli motorkama na spanilou cestu po Metroplexu, ale jinak chodili do práce po korporátech a snažili se sekat latinu - prostě praví pozéři. Ale jejich tvrdý jádro bylo jiný kafe, zhruba padesát hrdlořezů, kteří by klidně za šňup koksu od Břitvy pověsili kohokoliv za koule do průvanu, včetně nás. Plán se nám pomalu rýsoval jako lajna speedu na mejdanu.
Vedle nás zastavilo další auto. Bylo to auto Trentovy korporace. Hawk stáhl okýnko a mávnul z místa řidiče. Oplatil jsem mu pozdrav z právě otevřenýho okna auta a oblažil ho troškou zhulenýho dubu z autorádia. Poprosil jsem ho ještě o chvíli strpení, protože mi Lajka zrovna posílala do vizuálního rozhraní data, který nám měly pomoct s plánováním akce. Do toho hampejzu chodili píchat hlavně lidi od Rockerů a pár fízlů od Metropolicie s.r.o, zároveň tam dneska hlídali jenom dva vyhazovači z bližšího Břitvova okruhu. Ty naivky doufaly, že si na jejich šmajchlkabinet nikdo normální netroufne. Brnkali na strunu nadřazenosti, že se všichni potenciální útočníci budou bát odplaty. Dneska jim to teda bude hovno platný. Rozhodně nejsme normální a právě jsme si udělali zálusk na Břitvovu paničku. Lajka nám potvrdila z háknutých kamer, že tam pořád sedí na prdeli a maká. Jestli se teda u bordel mámy dá mluvit o práci, pochopitelně tam víc dřou ty její kurvičky. Sice zesílili ochranku, ale evidentně Břitvovi na jeho starý tolik nezáleželo, když jí nedonutil jet dneska domů z práce dřív. Vystoupil jsem z auta a vysvětlil Hawkovi náš plán, líbil se mu. Vyjeli jsme směrem do centra. Usadil jsem se pohodlně na zadní sedačce našeho auta a spojil se s Dejvidem.
„Zdar, vole. Zařídíme to s rockerama. Během hodiny bude ten problém vyřešenej, zatím se mi hezky postarej o Lajku a smraďocha. Ručíš mi za ně kejhákem,” usmál jsem se v duchu na Dejvida. Jeho hlas a postoj v zorném poli mého vizuálního rozhraní působil klidnějším dojmem, než před hodinou v jeho kanclu. Už nevypadal, že se vzteky sesype na hromádku. Bylo to na dobrý cestě.
„Nebudu se ptát, jak to uděláte, ale jsem zvědavej. O ty dva se neboj. Zavřu je na zámek a budeme je hlídat, jako kdyby to byl náš sklad Hyperu,” slíbil Dejv. Spojení mezi námi se přerušilo. Poprosil jsem Lajku, aby mezitím připravili naše pole působnosti. Potřebovali jsme vědět, kde všude mají lidi z ochranky, kolik jich tam sedí a přístup do kamer v jejich vnitřní síti. Odpověď mi přišla téměř obratem. Sedělo tam osm frajerů z gangu, kteří si tam hráli na bodyguardy. Podle záznamů z kamer, který samozřejmě v tom bordelu oficiálně nebyly, ale dva rockeři právě zfetovaný klátili frajerky na cimrách, dva další stáli před klubem a zbytek už úspěšně několik hodin prolejval játra na baru. Ochranka za všechny prachy. Kdybych zase někdy měl v plánu rozjebat několik gangů v Metroplexu, tak jedině během noci z neděle na pondělí.
„Díky, kočko! Nelekejte se, Dejvidovi lidi vás tam dole zalígrujou, příštích pár hodin bude ve slumu trochu dusno,” varoval jsem Lajku, její bezpečnost byla pro mě nejstěžejnější. Kdyby se jí něco stalo, mohli bysme se sebrat a jít třeba do prdele.
„V pohodě. Visíme se Shaddackem v Síti a připravujeme vám půdu pro bezproblémovej průběh akce,” poděkovala za ochranu, kterou jsem jim s Dejvidem domluvil a zmizela v hlubinách kyberprostoru. Dráždila mi představivost, co nám připraví za překvápko. Nebo spíš osazenstvu rockerského bordelu. Zrovna jsme projížděli tunelem spojující hood s centrem. V celém tunelu jsme byli sami. Takhle klidnou noc jsem dlouho v Metroplexu nezažil. Pravděpodobně veškerou pozornost Metropolicie uzmula jedna rozmázlá mrtvola v hoodu na chodníku pod luxusním panelákem, výbuch sovětskýho baru na Letný, přestřelky ve slumech a v neposlední řadě exploze luxusního apartmánu v centru. Dneska se metrouši nezastaví a dobře těm líným zmrdům tak. Vytáhnul jsem pistoli z pouzdra a zkontroloval zásobník. Počet nábojů odpovídal číslu, který se mi ukázalo na vizuálku. Plný zásobník hlásil i samopal, který se válel vedle na sedačce. Marley si ještě zakouřil trochu trávy z vaporizéru. Ohromovalo mě, kolik toho byl schopnej vyhulit před akcí, na který budeme muset možná vystřílet už druhej pajzl plnej lidí. Přepadla mě zase chuť na speed, kterej mi Shaddack nedovolil vyšňupat u něj v kutlochu. Dodalo mi to životně důležitou energii. Noc byla ještě mladá.
Auto vyjelo z tunelu a obklopila nás historická zástavba centra prorostlá moderními korporátními věžáky ze skla a betonu. Day si šňupla speed za volantem při čekání na zelenou a zanadávala na větší provoz. Už tu neplatil zákaz vycházení, jako v hoodu. Vzhledem k tomu, že jsme tu neměli domluvenou omluvenku od policejních hlídek, museli jsme trochu ubrat na divokosti našeho přístupu. Sledoval jsem noční shon velkoměsta, který se lišil od ospalého hoodu. Zase o sobě dala vědět Lajka s novými detaily z rockerského hampejzu.
„Nazdar, draku! Vymysleli jsme skvělej plán. Mají tam holoprojektor a promítneme jim trochu zglitchovanou podobiznu jejich kápa a zabavíme je tím. Pošleme bordelmámu k autu, aby opustila lokál. Hawk začne čistit hampejz uvnitř a vy si počkáte venku na odjíždějící auto. Propustíte ochranku na věčnost a zhaftnete paní Břitvovou!” pochlubila se Lajka jejich mistrovským plánem. Bylo to jednoduchý a vypadalo to celkem čistě. Cítil jsem v tom naději na úspěch.
„Bomba! Je to skvělý, jdeme do toho! Budeme tam za pět minut,” poděkoval jsem lehce vysmaženě Lajce, spojení se opět přerušilo. Opravdu jsme k jejich klubu dorazili za necelých pět minut. Daly by se podle nás řídit hodinky. Naše auto zastavilo kousek od odjezdové cesty z vnitrobloku, kde podle Lajčiných informací bylo parkoviště Rockerů s autem Břitvovy ženy. Lajka se ozvala do společného kanálu s Hawkem, že už začali se Shaddackem jejich show. Poslala nám k tomu i obraz z jedné kamery, kterou ovládli během přípravy. Holografická projekce Břitvy zaujala zdeformovaným vzřezením a nesmysly, které blábolila na celý bar. Bylo vidět, že pozorně hltají každé jeho slovo a snaží se v těch hovadinách najít smysl. Moc jim to nešlo, popravdě po celonočním chlastání, který dneska předváděli, by to stejně neměli šanci prokouknout. Bordelmáma se odebrala se svojí osobní stráží z kanclu a vyrazila k autu ve vnitrobloku. Hawk s týmem vyskočil z auta přesně ve chvíli, kdy se za Břitvovou starou zavřely dveře a naběhli dovnitř. Nechtěli ohrozit vrchní hampejznici při odchodu. Cestou popravili zkušeně dva vyhazovače před barem. Kamera z bordelu mi prozradila tajemství o Hawkem odstartovaným krveprolití, začali to tam zkušeně čistit a nenechali nikoho na živu. Lajka mi poslala další záznam z kamery, tentokrát z vnitrobloku. Na své kameře jsem viděl, že Břitvova stará sedá kvapně do auta a snaží se vzít roha. Střelba v klubu vykonala svůj psychologický efekt. Naznačil jsem Dayně, že bude potřeba zatarasit jejich autu výjezd z vnitrobloku. Jejich auto vyrazilo do průjezdu. Dayna ve správný čas zacouvala do cesty. Byli v pasti. Za prdelí měli Hawka, kterej jako terminátor razil cestu napříč mizerně zabezpečenou bincárnou a před sebou měli zaparkovaný opancéřovaný korporátní auto, kterýmu by nerozhodil sandál ani granátomet. Na jejich místě bych se posral strachy a vzdal to.
Popadnul jsem samopal a vystoupil, Marley šel hned za mnou. Vyzvali jsme týpky z ochranky, aby vypadli z auta. Na náš vkus reagovali trochu přemrštěně, okamžitě se chopili iniciativy a začali po nás střílet. Kryli jsme se za kapotou neprůstřelný karoserie auta, od který se odrážely vypálený kulky z jejich pistolí. Vyměnili jsme si pár výstřelů, než jsem jednoho z nich trefil do hlavy a zapadnul pod otevřený dveře jejich auta. Ten druhý na nic nečekal a vrátil se na místo řidiče, nastartoval a rozjel jejich auto nejvyšší možnou rychlostí proti našemu.
Nápad to byl možná dobrej, ale provedení trochu pokulhávalo. S naším autem to víceméně ani nehnulo. Marley využil příležitosti, vyskočil na kapotu naší káry a nasypal do druhého bodyguarda několik vzteklých dávek ze svého samopalu. Vytáhl jsem otřesenou motorkářskou manželku z auta. Plácala afektovaně něco o tom, že si nás Břitva narazí na kokota. Čekalo jí ale přehodnocení situace, protože měla pět centimetrů od hlavy namířenou bouchačku, takže už radši dál držela hubu. Přesunuli jsme jí urychleně do auta a odpíchli to co nejrychleji pryč. Jednak jsme tam stáli na hulváta a druhak do nás lehce nabouralo auto při marném pokusu se rozjet a odtlačit nás z cesty. Těch pár minut, co se to všechno seběhlo, jsme si připadali jako červenej hadr na Metropolicii. Naštěstí jsme to zvládli dostatečně rychle, než se kdokoliv dokázal rozkoukat. Snad to nikdo nestačil naprášit fízlům.
„Pohoda, Hawku. Paninku máme už v autě, vracíme se zpátky. Dožeňte nás v centru,” informoval jsem přes komunikační kanál Hawka a kamera mi potvrdila, že tam taky se vším skoncovali. Hawk zrovna při opouštění baru komicky zakopnul o rozstřelenou hlavu jednoho vazouna, kterej to koupil hned z kraje jejich dokonalýho akčního baletu. Kamerový záznam zmizel z mého zorného pole, cynicky jsem se té scéně uchechtnul. Lajka byla bombastický operátor celé akce, vyznamenala se. Zajímalo mě, za kolik z toho všeho mohla děkovat výcviku KGB.
„Snad si nemyslíte, že vám tohle projde! Břitva vám utrhne koule zaživa!” ozvalo se vedle mě, vlastně jsem zazdil paní Břitvovou při opájení se úspěšnou akcí. Měl bych se naší vzácné návštěvě věnovat. Byla dokonale zachovalou čtyřicítkou, přirozeně krásnou bez plastik. Takovej ten typ, kterej vypadá až do stáří skvěle. Kdyby zrovna nepíchala s tím hovadem Břitvou, tak mohla bejt data poolová influencerka nebo infovizní star. Gentlemansky jsem zajistil samopal a otočil se na ní. Pro ten správnej efekt jsem si zatmavil oči do temné černoty. Leknutím s sebou trhla, fungovalo to perfektně.
„Už ho máme na krku. Pomůžeš nám ho setřást,” vysvětlil jsem klidně a dodal všechno o tom, jak jsme s Day překazili jejich deal s jihlavským klanem a dal to do souvislosti s těma všema hovnama, který začal Břitva vyvádět v rajónu Synaptics. Dobrou minutu jenom čuměla s otevřenou pusou a snažila si to ve svý vyperoxidovaný hlavičce složit dohromady. Určitě nebyla nejostřejší tužka v penálu. Poprosil jsem jí o telefon, který mi rozklepanou rukou předala do ruky. Marley se otočil ze sedačky spolujezdce a namířil na rockerskou první dámu svojí pistoli.
„Ale my už spolu skoro manželé nejsme. Vždyť chodí šukat do bordelu moje holky,” začala se marně vykecávat z průseru, ve kterým byla právě zapadlá až po uši. Úplně všem v autě už bylo dávno jasný, že tady nejde o posvátnej svazek motorkářský svatby, ale o obyčejnej gangsterskej princip. Prostě jsme Břitvu drželi za koule a mohli si s ním dělat, co se nám zamane. Kdyby náhodou dopustil smrt svý ženy, i za předpokladu, že s ní pár let nepíchal, tak by ztratil respekt a konkurenční klika jeho vlastního gangu by ho semlela jako masomlejnek. Byl by nahranej. Poprosil jsem tu ženskou o telefonní číslo na Břitvu. Prozradila mi, že ho má v telefonu uloženýho jako Šmudlíka. Vytočil jsem s pobaveně-samolibým úsměvem šmudlíkovo číslo.
„Co chceš? Vždyť jsem ti říkal, že mi dneska večer nemáš volat. Ty cigára ti dovezu,” ohlásil se Břitva, kterej v mých očích klesnul. Vytočil jsem telefon jednoho z nejobávanějších týpků v Metroplexu pod kontaktem ’Šmudlíček <3 <3 <3‘.
„Nazdar šmudlo. Jak už ti asi došlo, tak máme tvojí prdelku. Koukej stáhnout ze slumu svoje lidi a potom se začneme bavit o výkupným,” měl jsem co dělat, abych se mu nevysmál do ucha. Na druhé straně hovoru bylo chvíli ticho. Marley natáhnul pistoli tak, aby to bylo slyšet.
„Co si to dovolujete vy šmejdi? Víte, kdo já jsem? Za tohle vás přejedu parním válcem!” vyhrožoval hlas na druhé straně telefonu. Přepnul jsem hovor na video a ukázal mu jeho ženu, která seděla s výmluvným výrazem vedle mě. Stékající slzy strachu jí zanechávaly na makeupu černé stopy. Vypadalo to geniálně. Telefon měl v zorném poli i pistoli, která na ni mířila. Litoval jsem toho, že jsem ten hovor nenahrával, zejtra by to byl jasnej hit na všech metroplexovejch data poolech.
„Hele, my ti nedáváme na výběr. Stáhni svoje lidi ze slumu a to pronto! Zejtra ve dvanáct ti ji předáme na místě, který si vybereme. Jestli se v nejbližších chvílích nedozvíme, že jste odtáhli do prdele, tak vyvrhneme střeva tvý ženský ze Štefánikova mostu do Vltavy!” pokračoval jsem v nátlaku na Břitvu. Z telefonu se obratem ozval hrdelní výkřik plný vzteku. Těžce nesl hořkou prohru. Všimnul jsem si, že Day objížděla tunely tak, abysme do nich nezajeli. Ta holka byla fakt chytrá. Kamery jsme teď rozhodně nepotřebovali.
„Nemyslete si, že jste z toho venku. Tohle vás bude ještě mrzet!” vztekal se Břitva. Byl stejně namrzlej jako jeho gang, nebyl nic víc, než nabubřelej buran s bandou motorkářů, co si ujížděli na koksu a trapným rock’n’rollu.
„Jasný, ty šmudlo, máš deset minut na to, aby rockeři zmizeli ze slumu. Ráno se ti ozveme, ty zmrde!” rozloučil jsem se s Břitvou a zavěsil telefon. Poprosil jsem Marleyho, aby hlídal dál Břitvovu peroxidku. Zkopíroval jsem si Břitvův kontakt do svýho telefonu a telefon jeho ženy vyhodil z okýnka na silnici. Šťouchnul jsem v Síti do Lajky.
„Copak, dráčku? Perfektně jste tam zaváleli, bylo to fantastický! Jsem z tebe normálně vlhká,” pochválila mě Lajka. Byl to jeden z nejlepších komplimentů, který jsem kdy v životě slyšel. Zvedla mi koutek do toho debilního arogantně-samolibýho výrazu.
„Sledujte v nejbližších deseti minutách situaci ve slumu. Měl jsem na drátě Břitvu. Během chvíle se Rockeři stáhnou a odtáhnou konečně do prdele,” informoval jsem Lajku a zároveň poslal zprávu stejného znění Dejvidovi, aby se uklidnil a dával si pozor na svoje území. Okolí se pozvolna měnilo ze směsi historických budov a moderních korporátních věží do šedivých sídlišť periferie. Už jsme opouštěli centrum a zase se cítili jistější v kramflecích. Marley zapnul autorádio a pustil tam pro zlehčení nálady reggae. Day se nahlas podivila nad tím, proč si pouštíme reggae, protože jí taková hudba přišla ulítlá. Ten jí zase na oplátku začal vysvětlovat protestní smysl povstání utlačovaných rastafariánů nad vládou bělochů. Znělo to trochu debilně od bílýho týpka s dreadama. Sledoval jsem pozorně paní Břitvovou, aby neudělala žádnou pitomost. Po asi deseti minutách jízdy po hlavní třídě směrem do hoodu jsme narazili na policejní zátaras. Schoval jsem samopal mezi svoje záda a sedačku auta. Namířil jsem na ni nenápadně pistoli pod zimní bundou, aby jí nenapadlo udělat něco opravdu hloupýho.
„Jestli nás provaříš, tak půjdeš jako první. Ještě dřív, než ti fízlové,” varoval jsem jí přísným tónem. Dayna zastavila před policejním zátarasem a stáhla okýnko. Marley ztlumil protestsong hrající z autorádia, který brojil proti nadvládě Babylonu.
„Dobrý večer, kontrola dokladů. Tahle čtvrť je momentálně z bezpečnostních důvodů uzavřená,” pozdravil příslušník Metropolicie, který nahlédnul přes stažené okýnko do auta. Modlil jsem se, aby ještě k nim nedošla informace o tom, že jsme před chvílí trochu řádili v centru. Všimnul si našeho rukojmí a zvedly se mu koutky. Paní Břitvovou viděl rád a nebylo to poprvé.
„Dobrý večer, paní Madlenko! Vás bych tu nečekal. Co tu děláte?” pozdravil zvesela peroxidovou milfku sedící vedle mě. To nám chybělo, metropolicajt, kterej chodí píchat do gangovýho bordelu. Znamenalo to, že ještě o ničem neví! Já se snad poseru!
„Zdravím, Karlosi. Jedu na letiště, za hodinu mi letí letadlo na Bali. Ochladilo se, takže je nejvyšší čas si vybrat dovolenou,” odpověděla slušně a zamrkala. Asi měla slušně nahnáno, protože si během pár okamžiku dokázala před zátarasem upravit obličej tak, aby nevypadala jako uplakaná oběť únosu.
„Za teplíčkem, to vám závidím. Kdo vás zítra zastoupí?” zeptal se pohotově metropolicista a začal vyzvídat, kdo zítra přebere štafetu bordelmamá. Už byl v myšlenkách někde jinde. Ani mu nedošlo, že její ochranka jsou dva punkeři z hoodu a bílej rastafarián, věc která by u Rockerů byla naprosto nemyslitelná.
„Asi Raďule. Nechala jsem je střihnout, byla o to docela mela. Stavte se a budete to mít gratis. Na účet podniku,” usmála se a poslala vzduchem policajtovi polibek. Najednou okolo sebe šířila energii a mrdavost dvacítky, tak takhle to ta ženská dělala. Padla mi čelist, málem mě to taky zmátlo. Možná to taky byl důvod, proč měli s Břitvou tak volnej vztah. Tahle ženská si uloví kohokoliv, na koho si ukáže. Policajt se zřetelně začervenal, kývnul a propustil nás dál na cestu do hoodu. Usoudil, že Hawkovo auto zařazené za námi, patří k eskortě Madlenky Břitvový a pustili je taky. Už jsme před sebou měli jenom cestu přes hood do slumu. Tohle bylo silný kafe i na mě. Z tohodle průseru nás vytáhla tupá blonďatá milfka provozující gangovej bordel a nadrženej fízl štamgast. No doprdele! Šnupnul jsem si speed ze zkumavky a nabídnul i paní Břitvový. To její divadlo mě natolik uchvátilo, že jsem se s ní podělil o matroš. Nejdřív se na zkumavku dívala s despektem, zvažovala to, ale nakonec si dala taky. Brala to jako vstřícné gesto hodnýho policajta a poděkování za to, že nám zachránila prdel. Projížděli jsme okolo klubu, kde se zrovna odehrávala šťára. Metropolicejní prasátka čmuchala viníky vraždy Agawary, vůbec netušili, že jsme jim právě projeli přímo před rypáčkama. Poprosil jsem Daynu, aby před nás pustila Hawkovo auto, aby nás dovedl k jejich příjezdové cestě do slumu. Jeli jsme přes starou teplárnu, která na slum navazovala. Bordelmáma seděla v sedačce jako zařezaná a skřípala vystresovaně zubama. Nikdy ve slumu nebyla a cloumal s ní speed. Byl to dobrej model. Když jsme projeli průmyslovým komplexem, tak jsme zastavili u znovu zataraseného vjezdu, který si před týdnem prokopal Hawk a jeho tým. Z jejich auta vyskočili pohotově dva žoldáci a odklidili ten bordel, aby naše auta mohla projet dál.
Slum nás svojí nenasytnou atmosférou pohltil. Zrovna svítalo. Jeho ulice a uličky byly o poznání klidnější, než když jsme odtud v noci odjížděli. Břitva dodržel svoje slovo. Kytarkáři se na to vysrali a šli domů. Během pěti minut jsme byli u skladiště Synaptics. Dal jsem to vědět Dejvidovi, aby si Břitvovu paničku vyzvednul. Auta vjela přímo do skladu, už na nás čekali. Zastavili jsme, samotný Dejv otevřel dveře na její straně a na poměry pouličního gangu jí gentlemansky převzal se vší parádou. Trochu jsem se bál toho, že jí dají co proto, ale šéf Synaptics měl nějakou úroveň. Na kluka z ulice to byl dobrej týpek. Tohle by se o lidech z klanu říct nedalo. Trvalo by to tak dvacet vteřin, než by se na ní začal celej klan střídat. Když Dejvid s kýženou cennou návštěvou a jeho tlupou zmizeli v útrobách skladiště, tak jsme si konečně oddychli. Jeden průser byl úspěšně zažehnanej, ale ještě jsme měli za prdelí Leonida, který určitě vyčkával na správnou chvíli, aby nás mohl pozabíjet a odtáhnout Lajku zpátky do Sajuzu. Dole v suterénu na nás čekali Lajka a Shaddack, neváhali jsme ani vteřinu.

S Lajkou jsme se na přivítanou objali a políbili, potom začala vyprávět o našich dalších šancích na přežití. Cítila se jako ve svém živlu, mluvila rychle a živě. Nejspíš si taky po akci přepudrovala nos speedem. Konečně jsem si dal v klidu cigárko a přistihl se, že jí ani moc nevnímám a jenom se kochám pohledem na její prsa. Byl jsem po tom všem už šeredně utahanej. Zlepšila by to určitě další čára speedu nebo kdybysme si zapíchali. Nebo proč ne rovnou obojí?
„Leonid je blízko! Jeho signály mají relativně krátkou odezvu, takže ví, co se tu dneska semlelo. Určitě se objeví v tu nejhorší chvíli, znám ho moc dobře. Na to se musíme připravit,” varovala nás a potvrdila mi domněnku, že se ten zasranej kujebák vynoří v nejnevhodnější chvíli. Pokuřovala předbalenýho jointa, kterýho jí poslal Marley a živě u toho gestikulovala rukama. Byl to jeden z nejlepších pohledu, který jsem za poslední dobu viděl. Byla kurevsky sexy a těšilo mě, že jsme byli všichni v pohodě. A jako bonus k tomu měla ještě jedno eso v rukávu.
„Předtím, než jsem vzala kramle ze Sajuzu, tak jsem si stáhla do svýho úložiště všechny kódy Leonidova exoskeletu a jeho wéru! Shaddack právě maká na malwaru, kterej mu rozežere veškerej software ovládající jeho chrom. Až budeme dostatečně blízko, tak mu zvládneme háknout oči a rozbít pohybovou soustavu. Jeho ruce a nohy jsou čirej chrom. Když ho dostatečně oslabíme, tak mu potom zatopíme výbušninama!” Tohle byla přesně ta fantastická zpráva, na kterou jsem po všech dnešních sračkách čekal! Když se mu zvládneme nabourat pod kapotu všeho wéru, tak už nebude tou nezastavitelnou mašinou a nakopeme mu prdel.
„Skvělý! Víš, co to znamená?” zeptal jsem se Lajky. Nechápavě se na mě podívala.
„Ne, ale zajímá mě to,” odpověděla.
„Že potom budeme moct odejít do důchodu. Žádný korpové, jako Trent, ani schovávání se před sovětskejma hajzlama. Budeme jenom my dva spolu a konečně svobodný,” vysvětlil jsem s úsměvem od ucha k uchu. Lajka se usmála a odvedla si mě za pásek vedle do místnosti na Shaddackovu matraci. Milovali jsme se docela dlouho, nebo aspoň mně to přišlo jako dlouhá doba. Byl jsem příliš sjetej a unavenej, ale bylo to boží! Užili jsme si každou vteřinu. Usnuli jsme spolu nazí pod nějakým zavšiveným spacákem a nemohli se dočkat toho, až Leonidovi zakroutíme krkem. Brzo bude konečně po všem a my budeme nejlíp mrdající důchodci pod sluncem!