Rachot ve slumu

Úterý 25. Února 2059 10:33

Probudil jsem se do temné a vlhké místnosti Shaddackova sklepního bejváku ve slumu. Přesný čas v zorném poli mého vizuálního rozhraní mi připomínal, že za hodinu a půl budeme předávat Madlenku Břitvovi. Hodil jsem na sebe rychle oblečení a přesunul se do vedlejší místnosti. Za těch několik málo hodin, co jsem spal, se všechno dalo do pohybu. Lajka se Shaddackem zrovna dokončovali práce na malwaru, kterej měl z vraždící mašiny, kterou Leonid nepochybně byl, udělat stěží plahočícího se mentála. Prošel jsem kolem Lajky, která seděla na lehátku a něžně ji políbil na krk. Usmála se, trochu nepřítomně, nejspíš si v Síti vůbec nevšimla, že se jí někdo dotknul. S kódováním geniálního viru jim nejspíš nepomůžu, takže jsem se odebral výtahem za zbytkem party nahoře. Skrýši Synaptics, na rozdíl od sklepa zamořeným síťařským egem, vládla úplně jiná atmosféra. Další normální den v gangovém doupěti. Z mixážního pultu vyhrávalo rychlé techno a většina osazenstva velké tovární haly řádila sjetá na sračku. Buď se jednalo o běžný rituál před gangovou válkou, nebo jim to bylo všechno úplně ukradený. Radši jsem tomu dál nevěnoval pozornost, jelikož ta druhá varianta mi přišla víc pravděpodobná. Placky měl ten DJ fakt od podlahy, řezalo mu to slušně.
Dejvid mě u sebe v kanclu přivítal nalajnovanou kobrou koksu na zrcátku. Seděli tam i Marley s Daynou a Madlenkou Břitvovou. Měla celkem nakoupeno stejným modelem, kterej jsem si právě ládoval do nosu a explicitně poutavým slovníkem vedoucí bordelu právě drsně dehonestovala svýho starýho. Osazenstvo místnosti každý slovo pravidelně odměňovalo přiblblým kokainovým smíchem. Těch pár desítek vteřin, který jsem strávil v Dejvově kanclu, mě obohatilo o několik směšných intimních detailů Břitvova sexuálního života, kterým se budu asi do smrti smát, kdykoliv si na ně vzpomenu. Sednul jsem si pohodlně na Dejvův stůl a zapálil si konečně první dnešní cigáro. Podle toho, jak vypadali, tu takhle dřepěli několik dlouhých profrkaných hodin. Kombo cigárka s koksem mě příjemně nakoplo z ospalýho bloumání po skladišti.
„Tak co? Jak ses vyspinkal, ty šípková růženko?” zeptal se rozevlátě Marley, když se přestal dementně chechtat zmínce o Břitvově zálibě v hraní si na plyšovýho medvídka při perverzních sexuálních hrátkách. Kecal bych, kdybych řekl, že mi nešly posměšně koutky nahoru.
„Pohoda, kámo. Jenom ten pětihvězdičkovej pokoj dole měl trochu tvrdou postel,” odpověděl jsem unaveně a vzal si stranou Dejvida. Odešli jsme z jeho kanceláře a stoupli si k pultovému mrazáku, kterému říkali lednice. Zalovil jsem v něm a otevřel si náhodnou lahev limonády, ze které jsem se okamžitě napil, abych spláchnul nepříjemný pocit z koksu, který mi stékáním dráždil sliznici za nosem.
„Ty kreténe! Zbláznil ses? Nemůžeš se s ní takhle kámošit! Včera jsme ji unesli z jejich bordelu a dneska se bude pěkně vracet Břitvovi, aby nás nechali pozéři na pokoji!” vynadal jsem Dejvidovi. Ten nevypadal, že by ho to rozhodilo. Pravděpodobně měl s paní Břitvovou vlastní plány. Byl jsem rád, že okolo Madlenky nestrhnul gigantickej gangbang, ale měl jsem obavy, aby potom nekdákala všude po metroplexu, že Synaptics jsou plyšoví medvídci, stejně jako její starej.
„Vrátíme jí celou a v pořádku. Dostala jenom all-inclusive, aby se tu cejtila dobře. Moc si vyskakuješ na to, žes ještě včera neměl pod kontrolou ten průser, kterej jste v první řadě posrali vy!” vpálil mi Dejvid do ksichtu. Nasral mě, jak mi prskal nadávky hned po ránu do obličeje.
„Vole, ten průser upekl ten zasranej blonďatej korporát! My jsme jenom skákali podle toho, jak Klan a korporace pískali,” odseknul jsem zhurta. S Dejvem to ani nehnulo. Zapálil si cigaretu a urovnal si pár drátů, který mu čouhaly z jeho kybernetické ruky. Očima sjel na mojí novou ruku z černýho chromu a pokračoval dál.
„Ty si ještě neuvědomuješ jednu věc, kamaráde. Zahučels do tý jeho korporátní prdele až po kotníky a trčíš z ní jako neodkousnutá okurka. Až se mu s Lajkou zajíte, tak si vás z toho buzerantskýho kaďáku vytáhne jako použitou šprcku a najde si jinou hračku. Se stejnou lehkostí, s jakou jste včera večer pozabíjeli půlku hoodu,” pronášel svojí předpověď se stejným klidem, jako před chvílí. Překvapil mě, jak přesně trefil mojí situaci. Byl jsem chycenej za koule mezi korporací a Leonidem Krabanikovem. Sednul jsem si na pultovej mrazák a položil zlehka flašku na pult.
„To je mi jasný. Spočítal by si to i Marley na dojezdu. Jsme dohodnutý, že když sejmeme toho terminátora ze Sajuzu, tak nás nechá odejít do ústraní po svejch,” stál jsem si za svým. Dejvid mi otráveným výrazem naznačil, co si o tom myslí.
„Seš naivní hovado. Fakt si myslíš, že se toho bouchače jen tak zbavíte? Naseká vás jako kebab,” pokoušel se mírnit moje naděje na brzký důchod. Upřímně, nečekal jsem jinou odpověď. Pořád jsem měl na mysli hlavně radu od Trenta, kterej mi doporučoval, abych si moc nerozházel Synaptics, protože bez nich bude sestřelení Krabanikova nemožný. Sesednul jsem si z mrazáku a přátelsky, s trochou deziluze, poklepal Dejvida po rameni. Měl pravdu, zahučel jsem do nerovnýho vztahu s korporací a nechal si od nich nakreslit na záda dostatečně velkej terč pro Leonida, aby mě do nich dokázal střelit i se zavázanýma očima. Moje taktika ale byla jasná, nenechat se tím rozhodit a udělat maximum pro to, aby z toho aspoň Lajka vyvázla živá. My všichni ostatní jsme byli tak jako tak už dávno v hajzlu. Byla otázka času, kdy kohokoliv z nás sejme někdo od gangu, mafie nebo fízlů. Ona si zasloužila šanci na nový život v Praze, v Sajuzu si vytrpěla dost. Bez dalších slov jsme se vrátili do Dejvidova kanclu.
Marley zrovna sypal další nášup koksu na zrcátko a se zalíbením sobě vlastním lajnoval další šňůry. Asi jsem byl příliš odpočatý na další kolo fetování a radši se zdekoval. Přes komunikační rozhraní jsem se spojil s Lajkou, měli hotovo. Chtěla, abych se zastavil za nimi dole. Neváhal jsem ani vteřinu, stejně mě tady nahoře nic zajímavýho, kromě nezřízenýho fetování před akcí nečekalo. Cestou jsem ještě omrknul Hawka v přízemí. Připravovali se na akci, vypadali z toho celýho ansámblu magorů ve skladišti jako jediní profesionálové. Díky tomu mě alespoň opustily chmury, že před Břitvu nakráčíme jako banda zfetovanejch trosek.

Dole byla větší zima, než nahoře ve skladišti. Zároveň taky mnohem větší klídek. Shaddackovy počítače tiše vrněly svoje digitální symfonie. Lajka seděla na lehátku a klidně upíjela vodku z láhve, kterou si nechala přinést včera od Dejvidových lidí. Přivítala mě polibkem a vrazila mi do ruky flašku jako přípitek.
„Máme to hotový! Jestli to klapne, tak bude úplně v prdeli!” pochlubila se a vítězoslavně si zapálila prefabrikovaného jointa. Shaddack na to tiše přikývnul a potvrdil Lajčino tvrzení vztyčeným palcem, potom se dál věnoval svým věcem na displeji před sebou. Nevydržel jsem to a vyklopil skoro všechno, co jsme si řekli nahoře s Dejvidem. Lajka to poslouchala, jako by se nás Trent vůbec netýkal. Dokonce se tvářila tak lhostejně, že mi tím potvrdila domněnku o tom, že to brala jako holej fakt.
„A co sis myslel? Že bude hodnej strejda cukrář, kterej nám bude sypat peníze do chřtánu?” odpověděla s úšklebkem a poslala mi jointa. Pokouřil jsem si a zavrtěl hlavou.
„To ne, ale doufal jsem, že to budeme mít rychle za sebou,” řekl jsem a vyfoukl kouř. Udělalo se mi líp, už jenom Lajčina přítomnost mi pomáhala. Objali jsme se a předávali si po pár práscích jointa.
„Na Trenta se vyser, ten není teďka důležitej. Musíme dohrát tu blbě rozehranou hru s Rockerama a nějak se zbavit Leonida. Trenta budeme řešit až potom,” odbyla mě Lajka a dala mi pusu na tvář. Strávili jsme takhle spolu asi půl hodiny, než jsem si všimnul v rohu vizuálního rozhraní, že je už pomalu čas předat Rockerům jejich bordelmámu. Zavolal jsem přes komunikátor Dejvidovi a domluvili spolu setkání dole v přízemí skladiště u Hawka. Lajka zůstala se Shaddackem v jeho kutlochu, aby nám společně poskytli podporu v kyberprostoru. Naposledy jsem zamával Lajce na rozloučenou a zavřel za sebou sítí vypletenou zábranu nákladního výtahu. Nahoře v improvizované garáži už postávala asi dvacítka lidí od Synaptics a řešili předání. Dejvid už seděl v připraveném autě s naší válečnou kořistí a společně pokračovali v koksový pohodě. Pokecal jsem si s Hawkem. Vypadal i po tý šílený noci docela klidně, byl to opravdovej týpek do nepohody. Dohodli jsme se na tom, že se budeme držet zpátky a poskytneme jenom nutnou podporu Synaptics. Hawk s tím souhlasil. Přesunul jsem se do našeho auta.
„Kam ses tak vytratil?” zařval Marley. Byl tak zkoksovanej, že se neslyšel. Zapálil jsem si cigaretu a během prvních pár prásků si překontroloval stav svých bouchaček.
„Byl jsem dole za Lajkou. Chtěl jsem s ní ještě strávit nějakej čas, než vyjedeme do toho pekla, který nás čeká,” usmál jsem se na ukazatel munice ve vizuálním rozhraní a nasadil si sluneční brýle. Dayna nastartovala auto a rádio spustilo další nálož reggae z reprobeden.
„Jo, vlastně. Vy hrdličky,” uchechtnul se Marley a šňupal dál koks, kterej si drze zprivatizoval nahoře u Dejvida. Nemůžu se dočkat, až mu to Dejvid ten vyfrčenej matroš dá zacálovat do posledního centu. Jestli k tomu teda bude příležitost a nepostřílí nás dřív jako zelenáče. Day věnovala Marleymu nevraživý pohled a dala přednost sledování mumraje lidí od Synaptics, kteří se začali rozcházet do různých částí slumu. Vyjeli jsme nakonec čtyři auta, dvě Dejvova a dvě naše. Dejvid mi poslal přes komunikátor zprávu, že se domluvilo místo předání v komplexu starý teplárny vedle slumu. Zpráva plynule zmizela z mého zorného pole.

Během deseti minut náš konvoj dorazil na místo předání. Před výstupem z auta jsem si konečně protáhnul dutiny naším speedem a připravil se na nejhorší. Dejvid se s Břitvovou starou dohadoval na vyznění celé akce. Nebylo v našem zájmu, aby Břitva tušil cokoliv o tom, že jeho žena zažila kokainovou párty místo strachu o holej život. S Hawkem jsme stáli opodál drsně vyhlížejících gangsterů Synaptics. Na opačné příjezdové cestě se vyrýsovala kolona několika motorek obklopující dvě široká auta poctivé americké výroby. Břitva si jako správnej pozér potrpěl na zajímavý káry. Počkali jsme, než dorazili až k nám. Podle namířených samopalů ve střehu byla situace víc než napjatá.
Jako první vystoupil Břitva. Urostlej týpek ve středních letech. Podle toho, jak na něm pomalu praskala kožená bunda s klubovými nášivkami, trávil většinu svýho času v posilovně. Ten zbytek buď pígloval kurvičky v jejich klubovým bordelu, nebo šlapal nám podobným existencím po hlavách. V ruce držel obrovskou pistoli, o který si myslel, že mu dodávala respekt. Místo toho ale působil spíš jako monstrpozér s gigantickým kvérem v ruce. Takovej ten týpek, kterej měl anabolikama scvrklý péro na velikost fazolovýho lusku. Doháněl to někde jinde, když neměl v kalhotách. Směšnej dojem korunovalo okousaný párátko, který si převaloval místo cigára v puse ze strany na stranu. K tomu byl sjetej jako letní pneumatiky na driftovacím šampionátu.
„To jste vy, hovna, kerý mi unesli starou?” houknul na nás, mezitím, co se okolo něj objevilo dalších pět podobně přitroublejch frajerů v koženejch bundách. Zbytek seděl v autech nebo na motorkách. Stěží jsem se držel, abych nevyprsknul smíchy. Byla to fakt tragická sebranka pozérskejch retardů. Dohromady vypadali, že součet jejich IQ stěží dosáhne na trojcifernou hodnotu. Spojil jsem se s Lajkou, aby přes moje vizuální rozhraní mohla vidět výkvět místní drogově pozérscény.
„Nedělej ze sebe machra, Břitvo. Dneska seš za děvku ty,” odpálkoval Dejvid svého rivala a pomyslnou spojnicí prstem ve vzduchu propojil Břitvu a Madlenku. V hloučku rockerů se ozvalo několik nadávek, který Břitvu kibicovaly do nepředvídatelného steroidy řízeného vzteku.
„Prostě mi dejte ty dva sráče, kerý podělali v Divočině náš herák a mojí starou. K tomu navrch toho plesnivýho hackera, co ho schováváte u sebe v tý zasraný smradlavý žumpě!” Žasnul jsem nad jeho slovní zásobou, beztak se nežinýroval. Nejenom vrátit starou, ale rovnou s náma všema! Ten blbeček se asi posral v kině, smál jsem se mu v duchu do ksichtu. Hawk, který stál celou dobu vedle mě, se napřímil z ležérního opírání o Dejvidovo auto.
„Kromě vás a tvý ženy nikdo další neodjede. Patří ke mně, mají závazek u mýho šéfa,” zahřměl rozhodně a odjistil přes bezdrátové rozhraní útočnou pušku. Břitva si to nenechal líbit.
„A ty jsi jako kdo? Ty píčusi,” oponoval Břitva, který se s každým slovem přibližoval o krok blíž k nám. S Hawkem to ani nehlo. Dál stál napřímený v bojovém postoji a měl situaci podle všeho pod kontrolou.
„O to se nestarej. Chceš tu svoji starou, nebo si ji máme nechat?” přihlásil se opět ke slovu Dejvid. Docházela mu trpělivost, s každou další připomínkou toho kulturistickýho kreténa mu ubýval vzácný respekt jeho vlastního gangu.
„Nejdřív mi dejte mojí ženskou,” souhlasil Břitva. Dejvid gestem pokynul Madlence, aby přešla na druhou stranu hloučku naproti nám. Od sledování napínavé podívané mě vyrušilo rozhraní komunikátoru.
„Vidíme zvýšený výskyt Leonidových signálů okolo vás. Je zasraně blízko!” ozval se mi v uších Lajčin hlas. Hawk se na mě podíval a zpozorněl. Zmateně jsme přeskakovali očima po okolí a hledali společný cíl - jednoho zasraně nebezpečnýho sovětskýho kujebáka. Lajka měla pravdu, byl opravdu za humny. Seskočil z budovy nedaleký teplárny a štrádoval si to k nám narvanej ve svým hi-tech exoskeletu. Jeho oči děsivě žhnuly temně šarlatovou barvou. Vybavila se mi vzpomínka na vizi vlající sovětské vlajky, kterou nám včera napadl vizuální rozhraní. Nezaváhali jsme s Hawkem ani na vteřinu a spustili palbu. Kulky se od Krabanikova bezmocně odrážely, jako by to byly kuličky z dětských pistolek na hraní a ne fungl nový bouchačky, co poprvý střílely teprve včera. Vypálený střely od něj nejspíš lítaly stejně, jako při našem posledním setkání v podzemí Jihozápadního města, jenom to nebylo ve tmě kolektorových tunelů tak zřetelně vidět.
„Kde je Lajka? Bez ní neodejdu!” zakřičel rusky Leonid. Moje vizuální rozhraní mělo co dělat, aby stíhalo překládat. Hawk vytáhnul z kapsy EMP granát a odjistil ho. Ozval se vysoký tón se zvyšující intenzitou, vzali jsme s Hawkem okamžitě nohy na ramena. Kdybych teď přišel o vizuální rozhraní jenom na několik desítek vteřin, zkapal bych s fatální určitostí. Uběhli jsme necelých třicet metrů od zahozeného granátu, když se ozval tlumený výbuch elektromagnetického impulzu. Krabanikova to na chvíli zastavilo, ale způsobilo to zmatek mezi Rockery a Synaptics. Začali po sobě při ústupu zběsile střílet. Na obou stranách popadalo se sténáním několik krvácejících lidí. Mezi oběma znepřátelenými gangy vypukla nefalšovaná pouliční bitka. Pálili do sebe hlava nehlava, že si nevšimli mnohem většího sovětského problému.
„Leonid teď dostane trochu vlastní medicíny! Nespouštěj ho z dohledu, musíš na něj vidět. Jestli se od vás dostane na delší vzdálenost, než padesát metrů, tak se infekce zastaví! Spouštíme přenos malwaru, během dvaceti vteřin si bude myslet, že Břitva vypadá jako ty,” informovala mě Lajka o tom, že právě odstartovali se Shaddackovou pomocí zlatej hřeb dnešního představení a jak mám udržovat spojení mezi námi. Můj Síťový terminál posloužil jako bezdrátový prostředník mezi hackerskou základnou pod skladištěm Synaptics a naším cílem. Před očima se mi objevil odpočet do dokončení infekce malwarem. Leonid se pomalu zotavoval z EMP šoku. Kromě několika neohrabaných pohybů po výbuchu to vypadalo, že se mu jinak nic podstatného nestalo. Systémy jeho wéru naskočily neskutečně rychle po výpadku zpátky. Vysypal jsem do něj zbytky zásobníku, co zůstaly v mojí bouchačce a přebil. Najednou se vedle nás objevilo se skřípěním brzd černé auto. Dayna zachovala v nepřehledné situaci chladnou hlavu a mezitím dojela k nám. Zbaběle jsme vlezli do voňavého interiéru zánovního obrněného pětidvéřáku, odpočet zmizel z mého zorného pole. Malware nahlodal optické rozhraní zevnitř. První fáze se zadařila.
„Co vám, kurva, trvalo tak dlouho?” napomenul jsem udýchaně Marleyho s Daynou. Rastafairán si zrovna dopínal poklopec. Proč ti dva nadrženci myslí na kuřbu zrovna teď, když se tu děje nekázeň nejvyššího stupně? Stáhl jsem okýnko, abych z něj mohl mířit bouchačkou na Leonida. Ten už dávno zmerčil Břitvu s mnohem hezčí fazónou a vrhnul se po něm. Muselo se Břitvovi nechat, že nebyl zase takový ořezávátko. Uštědřil Krabanikovi několik jístých ran z jeho absurdně velký pistole, bohužel pro něj s nulovým efektem. Kulky i přes vysokou ráži se bezmocně odrážely od Leonidova subdermálního brnění. Sovětský zabiják se s ním tak nepáral. Nejdřív ho odhodil několik metrů od sebe a začal na něj křičet něco nesrozumitelnou směsicí ruštiny a několika doplňkových českých slov, který se stihl mezitím naučit. Pár Břitvových nejvěrnějších se snažilo Leonida odtrhnout od Břitvy, ale všechny jejich pokusy byly marný. Nakonec jeho exoskelet udělal zase to divný sonický bum a pět buzerantů v koženejch bundách odletělo od nich skoro dvacet metrů do hajzlu. Většina z nich byla z toho nečekanýho letu odvařená k smrti, popadali na zem jako hadrový panenky bez známek života. Někde hluboko ve mně se ozvalo staré trauma z našeho prvního setkání s Leonidem, zabolelo mě z toho za krkem.
„Jeď blíž k němu! Musíme ho dodělat dřív, než prokoukne, že to nejsem já!” zakřičel jsem v zápalu boje na Daynu. Dupla na plyn a auto se rozjelo, naštěstí se nenechala dlouho přemlouvat. Ta holka byla faktickej poklad. Hawk se nacpal ke střešnímu okýnku a otevřel ho. Stoupnul si a zamířil na běsnícího Krabanikova.
„Vidíš, co by ti udělal, kdybys ses mu dostal pod pazoury?” Lajka suše okomentovala dosti nechutnou scénu, kdy Leonid postupně odtrhával Břitvovy končetiny od těla se stejnou lehkostí, jako kdyby to byl obyčejnej brouk a ne obávanej kulturistickej lídr pozérgangu. Břitva byl už úplně v prdeli, ale Krabanikov ho neviděl vinou našeho malwaru totálně rozsekanýho na sračku. Viděl mě, takže na něj jenom dokola řval otázku „Kde je Lajka?” a dělal z jeho těla čím dál tím větší krvavou kaši. Dejvidovi lidi se kryli za jejich vozidly a snažili se zvládnout nápory většiny Rockerské bandy. Úplně na svýho kápa v zápalu hyperovýho amoku zapomněli.
„Je to strašnej zmrd! Tohle je všechno, nebo máte v záloze ještě nějaký triky?” odpověděl jsem Lajce při snaze udržet mušku na běsnícím sovětovi ke kterýmu jsme se nezadržitelně blížili. Tou nepřetržitou palbou jsme doufali v zázrak, že po dostatečném množství vystřílených nábojů se zastaví, vysere se na to a půjde s brekem domů. Bohužel v tomhle případě nešlo o normální boss fight na konci videohry. Ale byla to kurevská zábava do toho šmejda vyprázdnit několik zásobníku jen tak ze srandy králíkům.
„Nech se překvapit, draku. Už mu tam nahráváme přídavek,” smála se mi do komunikátoru. Day okolo něj obkreslovala v uctivé vzdálenosti kruhy a naší jedinou starostí bylo udržet mušku na Leonidovi. Vypálili jsme do něj každej další dva zásobníky, než jsme to vzdali a radši zamířili do rozpadlé budovy teplárny. Rychle jsem na změnu plánu upozornil Lajku a řekl jí, aby poslala Dejvida se zbytkem Synaptics za náma. Zajeli jsme do haly teplárny a vyskočili z auta. Marleyho a Daynu jsme poslali zpátky na základnu Synaptiků do bezpečí, aby se při nejhorším postarali o Shaddacka s Lajkou, kdybysme tu náhodou s Hawkem zařvali. Odjeli druhou stranou továrny ven.
Leonid se nasraně blížil k nám, malware přestal fungovat a prokouknul naší lest. Přestal s plácáním pěstí do toho zbytku kostí a masa, který ještě před půl hodinou byly kulturistou se zálibou v královi Rock’n’Rollu. Byl od nás asi sto metrů, když se ozvala Lajka.
„Právě jsme ztratili spojení! Držte se laskavě v jeho blízkosti, abysme mohli brzo odstartovat další kolo sraček pro našeho drahého Leonidka Leonidoviče,” okomentovala dění před námi a škodolibě se u toho usmála. Ta holka už určitě zase kouřila trávu! Leonid urazil padesát metrů a odpočet se znovu spustil. S každým jeho dalším krokem průběh nahrávání kurevsky rychle poskakoval ke kýžené stovce.
Potom se to stalo! Krabanikovův stoický výraz profesionálního kydliče se zkroutil do čiré nasranosti, když si uvědomil, že v exoskeletu díky Lajkou nahranému malwaru neudělá už ani krok navíc. Škodlivý kód zabránil komunikaci jeho rozhraní s exoskeletem. Vztekle rumploval s mrtvou konstrukcí připevněnou na svých nohách. Hawk nelenil a vystřelil po něm několik granátů na přivítanou. Leonida náš pozdrav moc nepotěšil. Po menších explozích v jeho blízkosti se vztekle osvobodil z vězení mrtvého exoskeletu a pokračoval dál v cestě k nám po svých.
„Měli bysme se někde zašít, než Lajka se Shaddackem spustí další fázi,” hlesnul Hawk a přehodil si pušku přes rameno. Rozeběhli jsme se k nejbližšímu schodišti do vyšších pater teplárny. Našlapovali jsme přitom potichu, aby nás ten posranej sovět neslyšel. První patro nás uvítalo divokým mumrajem parovodních trubek a výhledem na velkou halu. Leonid zrovna vcházel do průmyslové budovy, měli jsme ho jako na dlani.
„Kde je, ty zasrane, Lajka?” zakřičel rusky Krabanikov. Určitě zapomněl po všech těch sračkách, co jsme mu provedli, češtinu. Moje vizuální rozhraní konečně začalo fungovat správně a překládalo mi ruštinu. Krčili jsme se v zákrytu tak, aby nás neviděl. Hawk si sundal pušku z ramene a s jistotou zamířil na sovětskou kreaturu, která nejistými kroky pokračovala dál. Těsně před tím, než se Hawk odhodlal stisknout spoušť granátometu, ho přerušil Lajčin hlas na komunikačním kanálu.
„Za přibližně tři minuty spustíme poslední fázi útoku. Vyřadíme mu úplně řídící jednotku wéru, potom bude nejzranitelnější. Ještě s výbušninama počkejte,” pokárala Hawka, který poslušně, ale zároveň s velkou dávkou neochoty sundal zklamaně prst ze spoušti.
„Tou dobou z nás bude stejně krvavá kaše, jako z Břitvy! Hejbněte sebou! Kde je vůbec ten kokot Dejvid?” chrlil jsem vzrušeně slova na Lajku. Leonid se mezitím došoural doprostřed haly a marně nás svýma rudýma očima hledal. Ty výbušniny mu musely vyřadit nějakou část wéru, díky které se hýbal. Hawk mi přes komunikátor prozradil skutečnost, že má poslední dva granáty. Z představy, že budeme muset hrát ještě dalších pár minut na schovávanou s tímhle frajerem, mi bylo pěkně šouflově.
„Synaptics dodělávají Rockery. Trochu je nasralo, když si všimli, že Leonid udělal z jejich šéfa sekanou a mysleli si, že za to můžou Synaptics. Děláme co můžeme. Prostě ho nějak zabavte a až to spustíme, tak ho doděláte,” vyfakovala mě nevědomky Lajka a odpojila se zpátky k přípravě odpalu poslední digitální atomovky. V duchu jsem ty hyperový feťáky proklel. Nejistě jsme se na sebe s Hawkem podívali a nemuseli nic říkat. Byl to zmar. V rohu vizuálního rozhraní se mi objevil odpočet, který v nepřesných intervalech odpočítával tři minuty. Nejradši bych vzal roha, aby nás nenašel, ale museli jsme zůstat v okruhu padesáti metrů, aby to mělo smysl. Leonid mezitím přestal s prohledáváním spodního patra a ozvaly se kroky na schodišti spojujícím naše patra. Hawk zpozorněl a prozradil mi komunikátorem svůj plán. Až bude skoro nahoře, tak seskočí do spodního patra a odláká ho ode mně zase zpátky dolů. Chtěl jsem ho zastavit, protože ten plán byl jasná sebevražda, ale už se mi ho nepodařilo zadržet. Hawk přeskočil zídku balkónu patra továrny a schválně při dopadu udělal co největší randál, aby na sebe upozornil. Podle změny směru zvuku Leonidových kroků se mu plán vydařil. Ozvala se první exploze granátu. Vyběhl jsem z úkrytu a podíval se z balkónu dolů na šarvátku Hawka s Leonidem.
Leonid se zrovna zvedal ze země po zásahu granátem a držel v ruce mohutnou bouchačku, která původně patřila Břitvovi. Do spuštění Shaddackova kódu zbývaly necelé dvě minuty. Hawk se rozhodl, že se mu nedá snadno a vystřelil mu pistoli samopalem z ruky. Přísahal bych, že jsem viděl odletět kromě pistole i Leonidův ukazováček. Odtrhnul jsem se od impozantního divadla, které tam ti dva šílenci předváděli a seběhl do přízemí haly. Dole bylo už všechno jinak, Hawk s Leonidem okolo sebe kroužili. Korporátní zabiják svíral jistě v ruce samopal a usilovně přemýšlel, jestli mu pomůže napálit poslední granát do Leonida už teď. Krabanikov vysunul z ruky tři nebezpečně vypadající třiceticentimetrové bodce. Hawka to nerozhodilo, přepnul režim střelby na granátomet a vypálil po něm svůj poslední granát.
Když granát zasáhl svůj cíl, odhodil Leonida znovu na záda. Kromě ohořelýho kabátu a díry v něm mu skoro nic jinýho nestalo. Kurva práce, ten chlápek je snad nezničitelnej. Hawk skočil na ležícího soka, využil příležitosti a zasypával ho ranami svých obřích pracek do obličeje. Oba spolu zápolili jako páni. Krabanikov byl v nevýhodě, protože jeho jedinou ruku držel pevně na zemi a druhou mu nakládal do obličeje rány pěstí za který by se nestyděli ani nejlepší profesionální zápasníci. K naší smůle to nemělo žádný efekt. Ten hajzl měl takovou výdrž, že snad nemohl být ani člověk. Hawk měl už skoro na vrch, když se to posralo. Hawk se křečovitě prohnul a jeho ruka probíjela jasně viditelnými modrými blesky. Musel dostat šlehu od paralyzéru v Leonidově ruce, kterou mu držel na zemi. Náš plán na získání více času do detonace poslední vlny malwaru právě ztroskotal. Leonid nepromarnil svojí šanci a zabodnul do ležícího Hawka bodce své ruky. Kdybych nebyl debil, vzal bych si s sebou aspoň jedno EMPéčko. Musel jsem zabránit další ráně, která by ještě víc zmenšila Hawkovy šance na přežití. Do skončení přesunu a detonace malwaru zbývala necelá minuta.
„Hej, ty sovětská kurvo! Nechceš si radši vzít to, pro co sis sem přišel?” zakřičel jsem ze všech sil na Leonida Krabanikova a vystoupil z úkrytu. Leonid se zastavil. Chvíli přemýšlel, asi mu ty rány do hlavy způsobily aspoň otřes mozku. Otočil se mým směrem a postavil se vrávoravě na nohy. Z hlavy mu chcalo krve, jako z vola.
„Nejdřív z tebe vymlátím, kde je Lajka a potom ti urvu hlavu, ty hajzle!” vyhrožoval při pomalých krocích. Pravděpodobně ho opouštěly síly, protože by už nedoběhl ani na hajzl, kdyby ho přepadlo náhlý sraní. Ukázal jsem mu výsměšně prostředníček a vystřelil několik dávek do nohou, abych ho vyprovokoval. Trochu zrychlil, ale nebyla to žádná sláva. Můj plán vyšel, ale měl jednu vadu na kráse. Dál už jsem to nedomyslel. Couval jsem rychleji, ale byl jsem na pochybách, že měl v sobě obyčejnou baterku. Tenhle frajer byl baterka Duracell, která by klátila vibrátorem tejden v kuse. Nemám šanci ho utahat tímhle způsobem.
„Nekecej, zmrde. Vždyť se ke mně ani nedobelháš, jak tě Hawk zřídil. Jak se chceš v tomhle stavu probourat k Lajce a ještě jí odtáhnout zpátky do Sajuzu?” vysmíval jsem se Krabanikovovi a z dlouhé chvíle mu vystřílel několik dalších děr do stehen kybernetických nohou.
„Lajka se musí vrátit do Svazu. Je jediná svého druhu. Na rozdíl od tebe, ty jsi jenom další z řady hlupáků, kteří mě podcenili,” odpověděl zmateně Leonid. Zarazil mě.
„Podcenili?” pronesl jsem nevěřícně. Záhy poté jsem se přesvědčil o tom, že jsem ho opravdu podcenil. Z Leonidovy ruky se proti mně vymrštily bodce, které před chvílí zapíchnul do Hawka. Dva z nich mě zasáhly do ramene, jeden proletěl naskrz pod klíční kostí. Bolestí se mi zamotala hlava a ztratil jsem rovnováhu. Padnul jsem na zem, bylo to v prdeli. Odpočet ukazoval dvacet vteřin. Lajka se mě snažila vzchopit přes komunikační rozhraní, ale její slova se rozplývaly do nicoty, šokem jsem je nezvládal ani vnímat. Stačilo tak málo a mohli jsme bejt všichni v suchu. Leonid se ke mně přibližoval stále blíž. Měl jsem co dělat, abych neomdlel. Byl to jeden z nejtěžších soubojů v mém životě.
„Nezapomněl jsi na někoho, ty hajzle ze Sajuzu?” ozvalo se za Krabanikovem, ten se otočil a schytal od Hawka ránu železnou trubkou do obličeje. Hawkův nečekaný úder ve mně zmobilizoval všechny síly a pomohl mi tak se zvednou i přes úpornou bolest rozsekanýho ramene zpátky na nohy. Vyškubnul jsem si bodce z ramene a jeden z nich zarazil Leonidovi do zad, když se přetlačoval s Hawkem. Moje pravá ruka obtočila jeho krk a levou rukou jsem se snažil zakrýt jeho oči. Hawk zkušeně bodnul trubkou Leonida na solar a odpočet konečně dojel na nulu. Jeho čas vypršel. Skoro bych řekl, že jsem cítil, jak jeho tělesné funkce zabíjí virus našeho síťařského komanda.
„Je to tady! Popřejte strejčkovi Leonidovi štastný umírání,” potvrdila Lajka úspěšné nahrání malwaru. Teď ovládají software jeho kybernetiky. Stál na místě a byl v prdeli. Mezitím prsty mojí mechanické ruky nahmataly Leonidovy oči, které jsem bez slitování zatlačil co nejhlouběji do důlků. I přes chrom svých prstů jsem cítil, jak jeho bulvy neodolaly tlaku a praskly. Zařval bolestí a to byl moment, kdy jsem mu poslal do prázdných očních důlků ránu paralyzérem. Krabanikov dostal pořádnou šlehu přímo do kontaktů vizuálního rozhraní. Přestal jsem s dlouhým výbojem, až když začínal být smrad spálené elektroniky a škvařícího se masa nesnesitelný. Padnul se mnou na zádech na zem. Převalil jsem se z boku na kolena a vyčerpaně se snažil postavit. Hawk mi s tím pomohl.
Leonid sebou cukal v předsmrtné agónii až mu epileptickým záchvatem z pusy lítaly cucky pěny. Lajka si pomyslně v komunikačním kanálu odplivla, vůbec toho hajzla nelitovala. Mezitím potvrdila stahování všech jeho dat do našeho úložiště.
„Lajka-23, Lajka-23, Lajka-23...” opakoval umírající Leonid na zemi zacyklená slova, která nám nedávala vůbec žádný smysl. Zopakoval to ještě několikrát, než se nadobro odmlčel. Bylo po všem. Nepřál jsem si nic jinýho, než si zapálit cigáro a měl plnou hlavu jenom myšlenek na sex, drogy a techno. Najednou něco v Leonidovi cvaklo a ozvalo se staré známé pískání, které zvěstovalo blížící se výbuch. Už jsme věděli, co dělat. Vzít okamžitě roha co nejdál od Leonidovy mrtvoly. Exploze nás odhodila. Při dopadu jsem přišel o vědomí.

„Hej! Jayi! Vstávej, ty píčo,” ozval se známej hlas, kterej se mi zdál daleko a částečně zanikal díky pískání v uších. Poslední dobou blbě snáším, když v mý blízkosti cokoliv vybuchuje. Chtělo se mi zvracet a třeštila mi hlava na celý kolo. Byl to Dejvid, kterej nás s jeho bandou našli ležet kousek od kupy rozházenejch krvavejch sraček, který byly ještě před chvílí Leonidem Krabanikovem. Vrazil mi do ruky flašku vodky, abych si cvaknul. Prej jsem vypadal jako kus hovna. Popravdě jsem se tak i cejtil, o tom nebyl pochyb. Lajka si přes komunikátor oddechla, že Leonid už prděl konečně do hlíny. V rameni mi zely dvě otevřený rány, ze kterejch chcala krev. Hawk stál opodál a kouřil cigaretu. Bylo to vlastně poprvý, co jsem ho za celou tu dobu viděl kouřit. Vytáhl jsem si cigáro a poprosil Dejvida, aby mi zapálil. Po tom, co mi připálil, mi pomohl vstát, dneska už podruhý, na nohy. Stěží jsem se na nich udržel, ale už to bylo lepší. Bude to určitě stejný jako kocovina, musí se to rozchodit. Zdekovali jsme se ze starý teplárny a nechali se odvézt autem zpátky do slumu.
Seděli jsme s Hawkem vedle sebe. Na to, že měl vyvrtaný tři díry do žeber vypadal docela dobře, protože z něj opadl odděláním Leonida stres. Řekl mi svoje pravé jméno a začal vyprávět o tom, jak se dostal vůbec k Trentovi. Ten hajzl si ho vyhlídnul během zátahu u něj v korporaci a vychcaně ho donutil se vykašlat na práci u fízlů. Prostě a jednoduše se mu podařilo Metropolicii přeplatit, aby dělal křivárny pro jeho korporaci. Záleželo mu jenom na tom, aby si dal do kupy rodinu, která byla vinou jeho workoholismu v troskách. Teď doufá, že se mu podaří všechno urovnat. O ničem jiným ten týpek v podstatě nemluvil. Přál jsem mu to, byl to frajer.
Události posledních pár hodin poznamenaly atmosféru ve skladišti. Dost Dejvidovejch lidí to zatáhlo na věčnost při přestřelce s Rockery, ale naštěstí se podařilo zbytky těch hajzlů zahnat zpátky do jejich díry kdesi ve Vysočanech. Snad se už neodváží páchnout na území Synaptics. O Madlence Břitvový se od té doby nic nevědělo. Prej vzala čáru, když Leonid dělal z jejího starýho trhací kalendář. Zbytek gangu se snažil dát do kupy. Fetovali na bolest všelijaký babsko-smažkovský rady. S Lajkou jsme se sladce přivítali naším prvním svobodným polibkem. Pomohla mi zkušeně ošetřit to rozvrtaný rameno. Nádavkem jsem dostal pár tablet proti infekci z Dayniných tajných zásob. Měl jsem z toho dobrej pocit. Shaddack prej dole zrovna dělal na dešifrování dat, který se podařilo zachránit ještě dřív, než Leonid spustil svůj poslední ohňostroj na rozloučenou. Abych se přiznal, taky jsem byl celej nadrženej na nějaký ty střípky ze Sajuzskejch tajnejch služeb. Marley byl z úspěchu naší sebevražedný mise tak šťastnej, že mě ten dredatej kokot samou radostí uznale plácnul svojí tlapou do toho rozsekanýho ramene. Místo omluvy ubalil obrovskýho špeka. Nebylo to špatný.
Trochu mi kazilo radost, že se ještě neozval Trent. Poslední dobou nás jenom sledoval z povzdálí a meldoval do nás, když jsme něco provedli. Nebylo toho málo, ale mohl by se mi ozvat a říct, že jsem volnej týpek. Svojí část dohody jsem splnil. Pravděpodobně ho nasralo, že se nám podařilo s Lajkou splnit podmínky, aby nás vyvázal z astronomických dluhů, který jsme si nasekali. Myšlenky na toho blonďatýho korpozmrda zahnala první lajna koksu představující naše vítězství. Příjemně mi to rozbrnělo celý tělo a přestaly mě bolet rány v rameni. Kam se na to hrabaly nemocniční analgetika. Opravdovýmu neřezanýmu koksu se nic na světě nevyrovná. Někdo ve skladišti se konečně přestal upejpat a začal pouštět muziku z gramofonů. Halu skladiště prostoupily houpavé kopáky techna. Svět se začal vracet do normálu, bylo to skvělý.
Mezitím, jsme odpočívali s Lajkou o sebe opření, všichni jsme už zapomínali na ten strašnej průser, kterej ohrožoval poklidnej život ve slumu. Poprvé za celou tu dobu se nám poštěstilo jen tak sedět na zadku a užívat si jeden druhého navzájem. Naneštěstí byl Shaddack jinýho názoru, chtěl s námi okamžitě mluvit. Ještě jednou jsme se zamilovaně políbili, zprivalizovali si flašku vodky z erárních zásob téměř bezednýho mrazáku Synaptiků a potají se zdekovali dolu.

Pokračování příště