Katarze

Úterý 25. Února 2059 16:20

Sjeli jsme výtahem dolů do Shaddackova doupěte. Všude po zemi se válely rozjedené pytlíky gumových medvídků a pár vycucaných tub od Astropasty. Nahoře se sjížděl koks se speedem na improvizovaný techno party a naše soukromá síťařská legenda oslavovala způsobem sobě vlastním. Měl k dispozici hromady tajných dat ze Sajuzu a mohl se v nich nerušeně vrtat. Bivakoval pod základnou novopečené jedničky pražského podsvětí a to má svoje výhody. Shaddackovy oči právě pozorně těkaly po datech proudících holografickou projekcí jeho terminálu. Ani by si v zápalu hackerského voodoo nevšiml, že jsme přišli, kdybych mu křupansky neodložil láhev vodky do hologramu.
„Co děláš, cucáku? Zrovna tu mám práci!” napomenul mě Shaddack a cvakl si přímo z flašky a zavzpomínal tím na staré dobré časy v divočině. Zapálil jsem si cigaretu a udělal si pohodlí na lehátku v uctivé vzdálenosti od hologramu. Lajka mezitím udiveně četla výstupy dat v projekci.
„To jako fakt? Nejsou ty data zkurvený?” zeptala se ohromeně, klepal se jí hlas vzrušením.
„Je to jenom dešifrovaný, nic jinýho jsem s tím nedělal. Nemyslím si, že by se ta data zkurvila dešifrovacím procesem,” odpověděl hacker po zajedení hltu vodky plnou hrstí gumových medvídků.
„Co tam vlastně vůbec vidíte?” neodolal jsem nutkání se zeptat. Lajka odvrátila pozornost od projekce a shrnula obsah ukradených dat z Leonidova datového úložiště.
„Můj malej bráška je naživu! Deset let jsem doufala, že ho najdu.” Oči se jí zaleskly dojetím.
„Vypadá to, že mu udělili reverzní azyl v Brežněvovu-2. Když jsem se snažil najít, kde to místo je, tak se mi podařilo vyšťourat jenom nějaký zmínky o uzavřeným tajným městě,” povzdechl si Shaddack a poslal nám lahev zpátky. Lajka se dychtivě napila, aby zklidnila rozklepané ruce vzrušením.
„Musíme tam za každou cenu! Určitě existuje způsob, jak ho z toho vysekat,” pokračovala Lajka jako by byla v tranzu. Vytrhl jsem jí flašku z ruky a lačně se samou nasraností napil. Z představy, jak letíme do Sovětskýho svazu, se mi dělalo ouzko. Radši jsem se napil ještě podruhý, protože mi to nepřišlo vůbec jako dobrej nápad. Jednoho sovětskýho hajzla jsme se horko těžko zbavili a poženeme se rovnou do hlubin jámy lvové. Vždyť je jich tam skoro půl miliardy a všichni fungují jenom na vodku. Tohle přece nemůže dopadnout dobře! Byl to ještě hloupější nápad, než nechat Marleyho nacpat vyjetýmu práskačovi nálož semtexu do zadku.
„Co je vůbec ten zasranej reverzní azyl? Zní to zasraně sovětsky,” zeptal jsem se Lajky po několikátým ujištění, že určitě cestu do Sajuzu zvládneme a přežijeme, když si budeme dávat majzla. Pilo mi to krev. Pokaždý, když někdo opakuje takovou blbost neustále dokola, tak sám sebe přesvědčuje o tom, že to bude nakonec v pohodě.
„Opatření proti emigraci. Dostávají ho důležití lidé od Strany příkazem. Zpravidla je to život soustředěný jenom na práci v uzavřeném městě a izolace od zbytku Sajuzu,” vysvětlila.
„A myslíš, že nám projde pokus o únos ostře sledovanýho tovaryše z města, který úředně neexistuje?” pokusil jsem se o předem prohranou argumentaci.
„Jasný. Zvládli jste zmasakrovat s Hawkem nejlepšího frajera KGB. Tohle bude pro tebe hračka,” pohladila mi ego a odměnila mě polibkem. Díky tomu, že mě vzrušila, jsem nedokázal vzdorovat. Proklínám svoje nadržený hormony a testosteron!
„Ty vole! Myslel jsem, že budeme už jenom fetovat a dělat divoký mejdany,” souhlasil jsem nakonec s výletem do Sajuzu. Trochu mě sralo, že největší argument pro souhlas byla Lajčina ruka svírající mýho ptáka. Na druhou stranu, když jsem byl svědkem, jak ožila a dojalo jí to, stejně bych nemohl říct ne. Kdyby jela sama, tak by jí tam asi nejspíš zhaftli a už bysme se nikdy neviděli. Jiná možnost tam stejně nebyla.
„Nechci vám do toho kecat, ale po Síti se už šíří šuškanda, že je na vraha toho mafiánskýho diskžokeje vypsaná odměna. Stejně vám bude brzo Praha malá. Uklidit se kamkoliv z dosahu lovců hlav bude určitě moc dobrej nápad,” pochlubil se Shaddack novými zvěstmi.
„Cože, vole? To jako fakt? Vypsali na nás odměnu?” zeptal jsem se udiveně. Shaddack přepnul stream Leonidových dat na prohlížeč Sítě a ukázal několik fotek z kamery bezpečnostního systému Agawarova domu. S punkovou vervou nám vlastní jsme s Marleyem a Lajkou na těch fotkách křičeli, že my jsme oddělali Agawaru. Nechali jsme se přistihnout při činu jako banda podělanejch zelenáčů.
„Tady to máš černý na bílým,” konfrontoval mě technostrejda obrazovkou stránky s našimi fotkami a tučnou odměnou dvacet tisíc euro za každýho. Shaddackův argument byl neprůstřelný. Agawarova smrt asi někoho pěkně nakrkla.
„Do prdele!” zvolal jsem zoufale a uhodil vztekle pěstí do stolu.
„V tom případě nám nic jinýho nezbejvá! Budu muset vymyslet, jak nás dostanu do Sajuzu s diplomatickým vízem, aby nás moc neotravovali straničtí aparátčíci. Zatím skoč říct Marleymu nahoru novinky o tom, jaký jsou z nás hvězdy, vole,” odfrkla si Lajka zklamaně a potom si lehla na lehátko. Připojila se do Sítě a začala s přípravou detailů daleké cesty na východ. Mrknul jsem spiklenecky na Shaddacka a ten mě vztyčeným prostředníčkem ujistil, že se z Prahy určitě ani nehne. Byl tu spokojenej, sice to nebyl jeho statek v divočině, ale měl nepřetržitou ochranu, kterou mu poskytovali Synaptics. A ta nebyla k zahození. Ještě si přisadil obligátní pruzeníčko o tom, že tohle přesně obnáší život v podsvětí. Teda aspoň tak to znělo. Zase při mluvení žvejkal to svoje gumový svinstvo. Kurva fix, máme před sebou cestu do zasranýho Sovětskýho svazu, za prdelí lovce hlav a životní rady mi uděloval starej asociální hacker. Radši jsem se ještě naposledy napil vodky, dostávala mě potřeba se úplně do mrtě zdunit. Připadalo mi, že mě to po těch pár šňůrách speedu s koksem, už moc neopíjelo. Zatím jsem se rozloučil se Shaddackem a nechal Lajku pracovat na detailech cesty. Určitě si mě najde mezi ostatníma nahoře. Byl jsem pěkně nasranej, takhle skvěle nakročeno a celý se to nakonec posralo.

Horní patro bylo už slušně rozjetý. Hudba hrající gangovým diskžokejem adekvátně zrychlila aby vyrovnávala hladinu chlastu a drog v krvi všech zúčastněných. Dayna zbaštila nejspíš nějakou extošku, protože se svlíkla ze svý kožený kombinézy a chodila po hale oblečená jenom v Marleyho tričku s motivem jamajskýho lva. Vypadala, jako kdyby měla na sobě šaty, celkem ji to seklo. Rastafarián měl kliku, narazil si konečně fakt skvělou holku. Marley mezitím seděl na gauči, jako by se ho to netýkalo a ládoval si do nosu lajnu koksu.
„Tak co, vole? Co jste tam měli tak důležitýho?” zeptal se, zvědavka, a vyšťoural si zbytky koksu z nosu. Jednu věc měla moje mladá s tímhle frajerem společnou, oba dva mě dneska oslovovali vole. Přisedl jsem si k němu na gauč a přehodil mi kus oprýskaného zrcadla na klín. Byly na něm zvláštním uspokojujícím způsobem rovnoměrně nalajnované čáry. Všechny téměř dokonale stejné, v tomhle byl rastaman fakt precizní. Natáhl jsem si první a náznaky opilosti byly zase v čudu. Vyměnil jsem s Marleyem speed za flašku vodky a odpověděl mu tu ptákovinu, kterou Lajka dole vymyslela.
„Lajka chce jet do Sajuzu,” řekl jsem zklamaně, koks mi bolestivě dráždil sliznice. Marley zamrkal a podle zaujatého výrazu jsem si získal jeho pozornost.
„Co tam chce, jako kurva, dělat?” odpověděl s vykuleným výrazem otázkou.
„Ten sovětskej hnusák měl v sobě data o tom, že soudruzi drží někde v Sajuzu jejího mladšího bráchu.”
„Tak hodně štěstí, my tady s divoženkou zatím budeme pokračovat ve slibně rozjetým byznysu. Jestli se vůbec vrátíte, tak budete určitě bohatý,” odmítl Marley participovat na výletu do Sajuzu. Chápal jsem ho. Bohužel pro něj to byla jenom ta lepší první polovina novinek, které jsem ze Shaddackova doupěte nesl.
„No Shaddack zjistil ještě něco. Je to pěkně na hovno,” řekl jsem a zarazil se, abych vymyslel, jak to kulantně podat. Promnutí kokainem znecitlivělého nosu mi poskytlo dostatek času k přemýšlení.
„A co to je? Jayi, seš strašně tajemnej!” zvýšil Marley hlas.
„Jdou po nás lovci hlav, vole. Vypsali na nás tři odměnu dvacet tácu za každýho! Daynu asi nemají, není na záznamech z Agawarova domu, protože na nás čekala v autě,” pokračoval jsem ve vysvětlování. Marley se na mě, zcela vážně, podíval. Myslel si, že si z něj dělám prdelky.
„Ale hovno!” myslel si, že ho lakuju.
„Fakt. Stejně odtud musíme vzít roha. Je jenom otázka času, kdy na nás přijdou. Do divočiny fakt nechceš, je to tam na hovno. Ten Sajuz zní vlastně jako docela dobrej nápad,” snažil jsem se Marleyho uklidnit.
„Jste se všichni úplně posrali! Máme sedět tady na prdeli a užívat si vejvaru, kterej jsme vydělali. Ne se plahočit přes celou Evropu do ňákýho zasranýho Sajuzu!” rozchechtal se hystericky rastafarián. Cejtil jsem se jako bych měl koule v kleštích. Naše vyhlídky nebyly nejlepší.
„To bude v pohodě, nebude to zase takovej Mordor. Zajedeme tam, zařídíme to a zase se vrátíme letadlem zpátky. Co by se na tom mohlo asi posrat? Ber to jako zaslouženou dovolenou,” nenechal jsem se vyvést z míry a zase vyměnil zpátky zrcadlo za flašku. Myslel si o mně, že jsem debil. Taky aby ne, když jsem mu tvrdil o únosu přísně střežený osoby ze Sovětskýho Svazu, že to bude fajnová dovolená. Zapálil jsem si cigaretu a ucítil zavibrování telefonu v kapse kalhot. No jo, vlastně telefon! Úplně jsem na něj při těch všech sračkách zapomněl. Měl bych se pořádně naučit se Síťovým rozhraním a tenhle krám konečně zahodit do kanálu. Marley na to rychle zapomněl a měl kecavou, takže detailně rozebíral píchání s Daynou. Konečně měl holku, který za to nemusel platit. Částečně jsem ho poslouchal, ale víc mě zajímal obsah data poolu, kterej jsem už přes tejden neviděl. Přihlášení byla otázka vteřiny a vyskočily na mě tisíce zpráv. Většina z nich byly jenom egoistické kecy bez hlubšího smyslu dokazující sobeckost jejich autorů. Mezitím se objevilo upozornění na to, že mě vyloučili ze školy. Bylo mi to ukradený. Myslím si, že jsem objevil smysl svýho života jinde, než v aplikovaný výpočetní technice. K čemu bych to, proboha, potřeboval? Sorry školo, teď jsem Baron von podsvětí, OG Zmrd a Pablo Escobar z hoodu. Zasranej démon speedu a ulice, vole! Seru na tebe.
Přišla k nám Dayna a zřítila se unaveně na Marleyho. Objala ho a chtěla se na jeho klíně schoulet do klubíčka jako rozmazlená kočka. Během toho bizarního divadla jsem si dost jasně všiml, že na sobě neměla kalhotky. Odklepnul jsem znuděně odkouřený popel z cigarety a dál posouval bezcílně obsah streamu data poolu na telefonu. Najednou mi někdo zakryl zezadu oči. Polibek ze strany na krk mě přesvědčil o tom, že to byla Lajka. Přisedla si k nám na gauč.
„Hele, fakt ti to nevadí? Jedu určitě, ale cejtim se s tebou v bezpečí. Moc mi záleží na tom, abysme jeli spolu,” začala trochu provinile a dál bezostyšně pokračovala ve využívání svých ženských zbraní.
„Nemám z toho sice moc dobrej pocit, ale stejně nám nic jinýho nezbejvá,” ujistil jsem ji, že v tom lítáme spolu. Políbili jsme se na usmířenou, už ze mě opadala zlost kvůli lovcům hlav a cestě do Sajuzu.
„Oslavíme to a zejtra začnu s přípravou cesty, nějakou dobu mi to zabere, ale bude to stát za to! Užijeme si to,” zněla opravdu šťastně, ani jsem v to nedoufal. Konečně se z tý drsný, nepřístupný frajerky stávala holka z masa a kostí.
„To zní o dost líp. Rád bych si chvíli odfrknul,” usmál jsem se. Drogy konečně začaly šlapat. Už i ta hudba se mi začínala líbit.
„Jsem ráda, moc to pro mě znamená. Za chvíli se můžeme odtud zdekovat a zapícháme si u mě doma. Víš, že jsme to dělali za celou tu dobu jenom dvakrát u mě doma? Chybí mi ta pohoda a jsem už strašně nadržená,” pošeptala mi vzrušeně do ucha. Skoro mi z toho houplo, když jsem si vzpomněl na naší první šukačku po akci v Duplexu. Byl to skvělej nápad, zajet konečně v klidu domů. Prožívat zase ty normální věci, jako dát si sprchu, koukat na filmy a milovat se u toho. Vlastně jsem si to pod vlivem událostí a drog úplně neuvědomoval, ale strašně dlouho jsem nic nejedl. Kručelo mi hladem v břiše. Pizza nebo nudle s rychlým dovozem domů je geniální nápad. Rozhodně by to byla lepší chálka, než zdejší slumový krysí kebab ze stánku. Bylo mi líto, že opustíme takhle brzo rozjetej mejdan, ale party život byl až příliš vysoko na mojí pyramidě potřeb. Tentokrát zvítězilo jídlo, píchání a filmy. Mezitím, co jsme se bavili s Lajkou, jsem bezmyšlenkovitě posouval obsah rukou na telefonu, už zase! Ten posranej zlozvyk! Zrovna jsem se zastavil na videu, který podle statistik zhlédnutí musela vidět celá Praha tak třikrát dokola včetně kojenců a starejch skoro mrtvejch boomerů. Jmenovalo se Tomuhle frajerovi vycákal ksicht houmlessák! Až uvidíte, co se stalo potom, tak se poserete!
Ten název mě nalákal a nedočkavě jsem to video rozkliknul. Týpek, kterýmu se ten bezdomoveckej obejda právě onanoval do obličeje, se až nebezpečně podobal Marleymu.
„Ty krávo, Marleyi, viděls tohle video? Kurva, kámo! Ten frajer, kterýmu si ten bezďák právě mrská ptáka do ksichtu, je ti strašně podobnej!”

Stay tuned, space cowboy!