Fakt zasloužená výplata

Další zasranej den začíná kocovinou

Čtvrtek 13. února 2059 13:22
Rozlepil jsem oči a příšerně mi třeštila hlava.
Tupá bolest vystřelovala z očí přímo do mozku a pravidelným bodáním mi připomínala, že jsem ještě nechcípnul.
Zase jsem to včera přehnal, to je bez debat.
Jedna věc byla jasná a zároveň uspokojující. Nevytuhnul jsem v klubu a nezačal další den jako zombie vstávající z hromady ulepenejch kelímků od piva. To není úplně blbej start do novýho dne. Fakt, že ne. Už to bejvávalo o dost horší.
Vstal jsem z postele a promnul si oči, abych se toho nepříjemnýho pocitu zbavil. Moc to ale nepomohlo. Viděl jsem pořád stejně rozmazaně, jako předtím. Zůstalo mi na rukách nějaký svinstvo ze včerejška a k bodavý bolesti se ještě přidalo svědění. Zpruzeně jsem zafuněl a zvedl se z postele. Všude okolo byla tma, protože byly zatažený žaluzie.
„To už vstáváš?“ ozvalo se rozespale za mnou. Leknutím jsem sebou trhnul, protože jsem nečekal žádnou společnost. Nevzpomínám si, že bych si někoho včera večer přitáhl domů.
„Musím na hajzl. Hned jsem zpátky,“ odpověděl jsem podrážděně při pokusu o odchod z mýho pokoje. Ten byl ztíženej hlavně tím, že jsem se netrefil napoprvý do dveří. Vlastně ani napodruhý. Dveře nebyly na svým místě.
Ty krávo! Včera jsem se tak zrubal, až jsem zapomněl, že jsem nespal u sebe doma. Dnešek začíná parádně. Tohle mi večer v klubu nikdo neuvěří.
Holka, který jsem zatím nevěnoval jedinej pohled, poprosila centrální ovládací jednotku její domácnosti o rozsvícení. Podstatně mi tím pomohla s vymotáním se z miniaturní ložnice. Ostatně celej její bejvák byl docela malej krcálek. Mohl mít maximálně třicet metrů čtverečních. V duchu jsem žasnul nad svojí schopností zabloudit v garsonce.
Na hajzlu jsem si radši sednul, protože jsem ještě nebyl ve formě a nebyl čas na hrdinství. Včera jsme museli vychlastat s Marleyem minimálně bečku Heinekenů.
Odšoural jsem se do koupelny, která byla jenom o trochu větší, než záchod. Miniaturní sprchovej kout, umyvadlo a pračka. Všiml jsem si roztahanejch hadrů jednoho ryze pražskýho fastfoodovýho řetězce, kterej začínal párkama v rohlíku a byl tak úspěšnej, že se mu proti všem očekáváním podařilo požrat dokonce i velikány jako Domino’s. Teď si v něm kromě typicky českejch hot dogů můžete dát i pizzu, burgery a posraný trdelníky.
Cejtil jsem se přišerně a zkusil si ošplouchat ksicht studenou vodou. Jeden ze spolehlivejch způsobů, jak z ranní trosky vysekat aspoň trochu použitelnýho týpka. Opláchl jsem si obličej a napřímil se, abych si spočítal zuby. Můj odraz v zrcadle mě přesvědčil o tom, že jsem ještě nebyl úplně v kondici a minimálně ještě pár hodin nebudu. Pod očima se mi vymalovaly tmavý pandí kruhy a na pravý tváři jsem měl vytlačenej vzorek, kterej mi vrtal hlavou. Přejížděl jsem po něm prsty a nemohl za boha přijít na to, od čeho ta otlačenina vznikla. Na typickou polštářovku to bylo příliš pravidelný a systematický.
Tekoucí voda mi odstříkávala na břicho a kapky ledový vody mě studily ve slabinách. Paráda! Zase jsem neudržel ptáka v kalhotách a píchal buchtu, kterou jsem sbalil v klubu. Už ani nedokážu spočítat, kolikátou v řadě. Jenom letos mohla bejt asi dvacátá. Balit holky není v mým případě žádnej problém, protože holky milujou dvě věci o dost víc, než cokoliv jinýho. Holky žerou diskžokeje, co hrajou techno a zároveň zbožňujou drogy.
A tyhle základní věci slibující společenskej úspěch u opačnýho pohlaví s přehledem splňuju.
Všiml jsem si jejího automatickýho kartáčku na zuby. Drze jsem si ho vzal a nanesl na něj pořádnou vrstvu zubní pasty. Motorek rozvibroval jeho štětinky a já si s ním vyčistil zuby. Bylo mi úplně ukradený, že to je fakt těžce nehygienický a právě jsem zneuctil ryze osobní majetek svý hostitelky. Prostě jsem si potřeboval ulevit od zbytků včerejší kalby v puse a nemalou vedlejší roli v tom zahrála i moje zvrácená škodolibost. Během těch dvou minut, co mi vrněl kartáček v puse jsem měl dost času přemejšlet nad tím, co se vlastně včera dělo.
Na rovinu. Lidi obecně fakt nesnáší, když o sobě říkáte na potkání, že jste nezaměstnaní. S kámošem Marleyem jsme na to přišli docela rychle. Proto o sobě radši říkáme, že jsme podnikatelé. Fajn, naše podnikání není úplně čístý a v souladu se zákonem, ale vynáší docela dost na to, abysme mohli podle libosti chodit chlastat do klubů. Naše profese obnáší nakupování, vážení, pytlování a prodávání sraček závislejm feťákům. Ten den byl pro nás ještě příznivější v tom, že byl den vyplácení nepodmíněný podpory línejm sockám. Přesně těm jako jsme byli my dva s Marleyem.
Všechno začalo v klubu. Hráli pomalý sračky, který by byly zábavný jenom kdybych mrsknul půlitrem po diskžokejovi. Takže jsme dřepěli v našem oblíbeným boxu a lámali do sebe jednoho Heinekena za druhým. Přisedly si k nám dvě holky a vzájemně jsme pokoštovali modely.
Jejich fofrprášek byla docela sračka. Taková ta znečištěná nažloutlá mrdka, kterou bych se styděl prodávat. Náš matroš od Lupy šlapal mnohem líp a udělali jsme s ním na ty čubky dobrej první dojem. Bohužel pro mně potom začala působit víla Heinekenka a čím víc se moje vzpomínky blížily k ránu, o to důsledněji mazala moje vzpomínky.
Nebudu to natahovat. Zavřel jsem tekoucí vodu a vrátil se předsíňkou zpátky do ložnice mojí dnešní hostitelky. Ležela zády ke mně a byla úplně nahá. Taky aby ne, na můj vkus měla festovně přetopenej bejvák. Něco kreslila prsty do svýho mobilního telefonu. Upřímně si nepamatuju ani ťuk ze včerejška a byl jsem na svojí hostitelku fakt zvědavej. Sednul jsem si na postel a začal se oblíkat. Už bylo na čase. Museli jsme ještě s Marleyem sehnat novou várku fofrů a dát se dohromady, abysme byli fit na večerní roznášky bílýho svinstva pod nosy všech místních technochtivejch smažek.
„Ty sis čistil zuby mým kartáčkem?“ zeptala se trochu znechuceně. Usmál jsem se. V hloubi duše jsem doufal, že si toho všimne.
„Včera jsme prováděli mnohem horší věci, než že jsem si čistil zuby tvým kartáčkem,“ odpálkoval jsem ji a vzpomněl si na to, jak mě vášnivě líbala těsně po tom, co jsem jí lízal zadek.
„To už jdeš? Myslela jsem, že si ještě zapícháme,“ prohodila trochu zklamaně a odvrátila pohled od telefonu. Všiml jsem si, že si už objednávala novej nástavec na zubní kartáček.
„Fakt musim. Mám ještě dneska nějaký vyřizování,“ odpověděl jsem duchem úplně někde jinde a najednou mi něco studenýho přejelo po zádech. Vyskočil jsem z postele, protože mi to připomnělo hada nebo jinou studenou havěť. Naštěstí to nebylo nic, co by uteklo ze ZOO.
Šlo o její krvavě rudou, mechanickou ruku. Fakt pěknej model a mně konečně došlo, proč mezi náma přeskočila jiskra mrdu.
Trpěl jsem trochu úchylnou afinitou na kyborgy. Prostě mě to absolutně přitahovalo. A čím přiznanější jejich wér byl, tím víc mě to rajcovalo. Tenhle model byl fakt hustej. Docela novej a trochu mi haprovalo, kde na to ta borka vzala. Pracovala prej ve fast foodu a bydlela v malým krcálku na sídlišti. Tím by rozhodně takovejhle zázrak minimálně za sto tisíc euro nezatáhla. Asi měla bohatý rodiče nebo hodnýho strejdu, co jí to zacáloval.
Připomnělo mi to, jak jsem ve čtrnácti pálil za Carol od nás ze třídy na základce. Kvůli drogový závislosti její matky, která si nedokázala odpustit zlozvyky ani v těhotenství, se narodila bez nohou a od mala byla odkázaná na wér. Její oblíbená modrá minisukně ladila perfektně se zelenejma neonovejma pruhama na jejích kybernetickejch nohách a dost často jsem na to myslel při ranních hoňkách před odchodem do školy. Ty vole, to bejvávaly časy.
Vlastně, kde je teď Carol asi konec?
„Co budeš zařizovat?“ zeptala se ta holka a objala mě zezadu chladnou slitinou oceli a hliníku. Mohl jsem díky tomu zblízka obdivovat její detail, byla to fakt prvotřídní práce. Ta holka musela po večerech šlapat, nebo lovit psance, na který byly vypsaný odměny. Co já vím, třeba rovnou obojí. Nemohl jsem na to přestat myslet.
„Musíme s rastafariánem sehnat nějaký další fofry. Včera jsme tak nějak všechno vyfičeli,“ vysvětlil jsem při soukání se do šedivejch pytlovitejch maskáčů.
„Paráda! Vezmi mi taky něco za nákupku!“ řekla a zamávala nad hlavou prostetickou rukou jako kovbojka. Její nenucený gesto zvítězilo nad vílou Heinekenkou a pomohla mi s další várkou vzpomínek.
Úplně přesně stejně vyváděla, když jsme vášnivě píchali na jejím gauči. Vlastně pod tím gaučem by se měla válet flaška syntetickýho rumu, kterej jsme po sobě úplně zfrčený rozlejvali a potom slízávali.
Bože můj! Dělám fakt strašný věci, když jsem nadrženej a na sračku.
„Jo. Něco ti vezmu, máš nějakou škváru?“
Moje strohá odpověď bohatě stačila. Ta holka se už přehrabovala v haldě ulepenejch hadrů od chlastu a hledala peněženku. Naskytla se mi příležitost si jí pořádně prohlídnout. Byla fakt pěkná. Jediná vada na její kráse byl pohled připomínající palácovýho psíka po lobotomii.
Včera jsem si to ve svým vyjednodušeným stavu už neuvědomil. Tak na vrznutí po mejdanu dobrý, ale na nějakej reálnej fungující vztah byla vydlabaná jak necky. Normální, chytrý holky v metroplexu asi už dávno vychcípaly jako Pandy nebo zasraný ptáci Dodo. Nebo se rozhodně neválely po techno mejdanech v hoodu a spíš poctivě makaly v podělanejch korporátech.
Punkerka si učísla patku růžovýho číra, která jí padala přes obličej a strčila mi za pásek několik bankovek. Podle šířky balíčku šlo asi zhruba o dvě stovky. Ta holka byla fakt ve vatě. Na rozdíl ode mně. Včerejšek mě zase úplně vyšťavil. Ještě, že mám půlku podílu u Marleyho, jinak bych byl úplně v prdeli.
„Nemáš nějakýho vyprošťováka? Padám na držku,“ poprosil jsem jí o pivo.
„Jasný. Snad ještě něco zbylo v lednici,“ odpověděla a přesunuli jsme se do kuchyňky, která byla asi tak o dva sojkafy větší, než její koupelna. Standardní městská sídlištní garsonka se nezapřela. Zalovila v lednici a zkušeně vytáhla dva Staroprameny. Kurva, zase česká břečka! To tam nemáš pořádný pivo jako Heineken nebo Becks? Ale lepší, než dostat drátem do voka. Třeba mi to zabere i jako projímadlo.
Navzájem jsme otevřeli plechovky a připili si. Paráda, už cejtím, jak moje tělo ožívá! Natáhl jsem si přes hlavu mikinu a pomalu se připravil k odchodu.
„Přineseš mi večer ty fofříky do klubíku, medvídku?“ zeptala se mezi řečí. Užasle jsem ustrnul v údivu. Holka s čírem skoro až na prdel vypouštěla z pusy slova jako klubík, fofřík a oslovovala mě medvídku. Tenhle podělanej svět se v prdel obrátil!
V předsíni ležela moje bunda na zemi. Zvedl jsem jí a oblíkl se do jedinýho kusu oblečení, kterej mi připadal jako adekvátní ochrana před mrazem venku. Letos byla ta kláda fakt příšerná. Dali jsme si pusu. Ona to brala na rozloučenou jenom do večera.
Mně bylo jasný, že to bude už napořád.

Železná zásoba

Vypadl jsem z jejího paneláku a zamířil do nejbližší zastávky podzemky. Včera jsem se fakt utrhl ze řetězu, když jsem s ní jel až na zasraný sídliště Řepy. Matro s chlastem umí občas fakt divy. Ta buchta mi fakt nacpala svazek bankovek za pásek jako nějakýmu gigolovi. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, protože jsme se navzájem ani nepředstavili. Tady to fakt nebylo třeba. Schoval jsem bankovky do kapsy u bundy a vytáhl zmuchlanou krabičku cigaret. Zapálil jsem si cigáro a hořce toho po chvíli litoval. Připadalo mi, že mi ta ruka, ve který jsem držel cigáro, mrazem upadne.
Na rukávu jsem měl zavěšenou na dvou plastovejch rychloupínácích taštičku se svejma pokladama. Takový ty klasický věci, který u sebe běžně nosí dvacetiletí gentlemani z hoodu. Telefon, nádobíčko na fetování, elektrickej obušek a nějaký to obligátní smetí z trávy. Zkontroloval jsem obsah svýho telefonu.
Při pohledu na zprávy mi bylo jasný, že jsem to neměl dělat. Marley mě pokrytecky chválil a přál mi noc plnou chemický lásky. Věděl, jak to skončí ještě dřív, než já. Ten dredatej kujebák se nezdál a měl asi fakt pod čepicí. Další zpráva byla někde v neutrálním pásmu. Naši odletěli včera v noci na služebku do Japonska. Kurva, já věděl, že jsem něco prokaučoval! Zapomněl jsem se s něma rozloučit. Jsem totální debil. Proto byla ta zpráva od táty tak strohá.
Poslední zprávy, který za něco stály a zároveň mi nenabízely načerno prováděný úpravy těla, se týkaly mýho studia na vejšce. Před čtvrt rokem jsem tam přestal chodit a už poněkolikátý mi vyhrožovali vyhazovem, jestli tam nezačnu obratem docházet. Upřímně, ani tentokrát mě nepřesvědčili. Měl jsem tu bandu boomerů v piči. Posílali mi to automatem každej den, to znamenalo jediný – můj brzkej konec na akademický půdě. Znechuceně jsem vrátil telefon do taštičky a mezitím dorazil ke vchodu do podzemky.
Zastavil jsem u automatu na jízdenky a rozbil v něm padesátieurovku od punkerky na drobný. Koupil jsem si lístek a nechal si ho nahrát přes rozhraní automatu do telefonu. Prošel jsem turniketem, kterej si automaticky stáhl přes telefon data lístku a propustil mě dál. Na eskalátoru jedoucím od hlubin tunelů jsem si přetáhl přes hlavu kapuci bundy. Ulevilo mi to od ledovýho průvanu a poskytlo mi to příjemnou anonymitu. Podzemka byla i takhle přes den docela nebezpečný místo. Párkrát se mi už stalo, že mě přepadli kvůli telefonu nebo pár desetieurovkám v kapse.
Ke konci eskalátoru jsem si všiml přijíždějícího metra. Proti svý vůli jsem přidal do kroku a rozhodl se, že ho prostě stihnu. Kdybych musel čekat pět minut na další soupravu, hráblo by mi. Každý tempo běhu mi působilo totální utrpení. Otřesy se přenášely přes nohy a záda až do středu mý bolavý hlavy. Metro jsem ale doběhnul na poslední chvíli. Sice mě skřípla plexová bariéra mezi nástupištěm a vagónem, ale dal jsem si to! Prodral jsem se dovnitř a ucítil na sobě několik nechápavejch pohledů. Kdyby mi nebylo tak zoufale blbě, poslal bych je do hajzlu, ale spokojil jsem se jenom s líným, až vysíleným, kecnutím do sedačky.
Metro bylo navzdory denní hodině celkem narvaný. Moje místo v protisměru jízdy bylo poslední nezabraný. Sednul jsem si vedle staršího chlapíka ve značkovým zimním kabátu s kravatou a kufříkem, kterej by dal měsíční vejplatu za to, aby ode mně mohl odtáhnout na druhou stranu vagonu.
Další korpoboj, kterej to nedotáhl ani na taxíka nebo vlastní limuzínu. Takovejch marnejch ztroskotanejch existencí je stejně plná Praha. Ignoroval jsem ho a radši čuměl na video reklamy na displejích po celý délce vozu. Propagovaly kosmetický zákroky, tenhle rok frčely zrovna plastický operace ptáků. Každej pseudokorporát chtěl mít místo svýho normálního žaluda hlavičku s podobiznou Ms. Fan-tas-tic. Z týhle představy mi bylo ještě víc na zvracení, než z kocoviny, která se mnou otřesy vagónu festovně cloumala.
Zívl jsem si a opřel si hlavu o okýnko. Měl jsem co dělat, abych neusnul. Během čtvrt hodiny jsem dorazil do svý zastávky. Zvítězil jsem nad výtuhem a vystoupil. Udělalo mi to radost, protože kdybych se chrápající párkrát projel přes konečnou, moje dnešní plány by měly najednou dost podstatnej časovej deficit.
Stanice mě uvítala retuchem podzemky. Každá zastávka v desetimiliónový Praze měla svůj charakteristickej odér. Třeba zastávka pod naším hoodem zrovna jede přepáleným olejem z asijskýho bistra ve vestibulu. Taky aby ne, byl čas oběda a olej ve woku se od rána přepaloval. Byli vyhlášený gastronomický prasata. I kdyby nevařili z koček nebo krys, tak byli dobytci, co jedou stejnej olej v pánvi celej měsíc v kuse.
Zapadl jsem do výtahu a nechal se vyvézt na povrch. To bylo dobrý znamení, protože to znamenalo, že mám blízko už svůj bejvák a dám si konečně něco ostřejšího k vyproštění z kocoviny.
Obklopilo mě sídliště vysokejch unifikovanejch paneláků. Prošel jsem okolo zdi jednoho z nich, zhusta počmáraným sprejomalbou místních gangů. Vévodily jim jedovatě růžové nápisy Synaptics. Mezi šedivejma, betonovejma krabicema jsem rozpoznal svůj barák. Rozlilo se ve mně sílící teplo domova. Fakt jsem se tam tentokrát těšil. Ta cesta z Řep utíkala mnohem rychleji, než jsem čekal. Asi mi ještě trochu šlapal speed ze včerejška.
Přiložil jsem dlaň na skener a ten otevřel těžký, bezpečnostní dveře do domu. Výtah mě vyvezl do sedmnáctýho patra, kde jsem strávil celej život. Po cestě výtahem jsem ještě jednou naskenoval dlaň a zapadnul do ztichlýho bytu. Doma fakt nikdo nebyl. Shodil jsem ze sebe věci na zem a rovnou zamířil do koupelny se vysprchovat. Vařící voda ze sprchy mi pomohla zapomenout na tu příšernou kládu venku.
Po bezmála dvacetiminutový sprše jsem nadrženě vlítnul do svýho pokoje, čekala tam na mě vzpruha. Prohulený hadry na zemi jsem nechal uprostřed prostorný chodby. Naši mě minimálně několik tejdnů nebudou jebat za bordel na zemi. Můžu si dovolit to mít na párku.
Oblíknul jsem se do čistejch hadrů a posadil se na gauč před konferenčním stolkem. Zkušeným pohybem jsem odtrhl psaníčko přilepený na spodní straně desky stolu a rozbalil ho. Moje syslování železnejch zásob speedu se mi konečně vyplatilo. Bylo tam na dvě slušný čáry. Nalajnoval jsem si je na poloprůhledném displeji telefonu a uvědomil si, že to nemám čím vyjet. Očima jsem rychle přejel fosilní bordel píčovin, který se mi válely na stole. Po chvíli jsem držel mezi prsty kovový neonově barevný šňupátko.
Jedním tahem jsem vytáhnul první čáru a na několik následujících krátkých vteřin se mi chemickou šlehou zkřivil obličej. Opatrně jsem mezi tím svinstvem na displeji telefonu vytočil číslo na Marleyho a doufal, že mi to ten rastafarianskej mašťák zvedne. Představa, že bych ho musel hledat po všech čertech mě děsila. A to i přesto, že jsem si právě naložil čáru speedu na uklidněnou. Marley na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat.
„Héj, Jayi… Zamrdal sis, kanče?“ Začal samozřejmě tím, co ho zajímalo nejvíc. Promnul jsem si nos, ve kterým mi visela amfetaminová vůně nadrcenejch krystalků a spustil.
„Nejlepší píchačka v životě, kterou jsem si nepamatoval. Netušíš aspoň, jak se ta buchta vůbec jmenovala?“ střílel jsem nájezdem slova. Zapomínal jsem snad i artikulovat. Nějak jsme se s tou holkou ráno nepředstavovali. Vlastně to v tu chvíli nebylo ani podstatný. Za to mi bylo jasný, že se večer potkáme v klubu. Dostane svoje matro a snad do tý doby vykoumám, jak jí pošlu k vodě.
„Vůbec netuším, ty vole. No, a co ty fofry? Zvládneš se dneska vykopat z domova?“ přepnul se Marley do praktickýho módu. Slyšel jsem, jak něco rytmicky ťukal do klávesnice. Přivydělával si k podpoře programováním různejch mechanickejch udělátek do dronů pro místní gangstery z hoodu.
„Jasný. Zrovna dojíždím zásoby, mám i nějakou škváru,“ odpověděl jsem Marleymu vážnějším tónem. Potáhl jsem nosem tak, aby to slyšel. Zase mi dutinama projela opojná vůně chemie.
„Jo, vole. Se mnou je to trochu složitější. Stavíš se za půl hodinky v klubu?“
Marley dělal důležitýho. V duchu jsem si nadutě představoval, jak debilně se ten vymaštěnec asi tak tváří. Díky kocovině mi mozek pořád fungoval maximálně na padesát procent, a i to by byl kurva výkon.
„No, to si kuř, musí to dopadnout! Jinak budeme namydlený,“ povzbuzoval jsem ho, abychom se co nejdřív viděli. Přecházela mě bolest hlavy, speed pěkně pracoval a téměř zázračně léčil kocovinu. Rozloučili jsme se. Jistým nafofrovaným krokem, jsem přeletěl do kuchyně spojený s obývacím pokojem a zalovil v lednici pro nějakou rychlou snídani. Naši mi tam toho moc nenechali. Jenom několik dní zplihlej zbytek instantní večeře. Nechal jsem ho svýmu osudu, beztak nikdy nezplesniví. Hrábl jsem po pytlíku dehydrovanýho masa s teriyaki omáčkou a nasoukal jeho obsah do pusy.
Nebylo to úplně nejlepší jídlo na světě, ale nebyl čas se někde zastavit cokoliv lepšího.
Hmmm, třeba nudle nebo smaženou rejží. I kdybych to stíhal, stejně bych na to neměl škváru. Musel jsem trochu šetřit, abych z Lupy, našeho dealera, vymačkal fofry na prodej a něco na tom taky vydělal. Bylo mi jasný, že mi díky tomu zbyde trochu svinstva na horší časy za nehtama. Po dožvejkání tý nebeský many jsem zahodil prázdnej pytlík do koše a vrátil se do svého pokoje vyfrčet druhou lajnu, na kterou jsem se sakra těšil. Telefon jsem potom očistil od zbytků matra a strčil ho do kapsy.
Nadešel čas jít do práce.

Vnuknutí shůry

Během následujících deseti minut jsem vypadnul z bytu. Šoupací vstupní dveře se za mnou automaticky zavřely a zámek tichým cvaknutím bezpečně zamkl. Výtah mě svezl zpátky do přízemí. Klub jsem měl asi čtvrt hodiny pěšky od baráku, byla to pohodová procházka. Už mi nebyla ani taková zima, amfetamin makal naprosto ukázkově. V klubu touhle dobou nebyla ještě ani noha. Před chvílí zrovna otevřeli pro nedočkavce, jako jsme byli my s Marleyem.
„Nazdárek Jayi. Dáš si to samý, co vždycky?“ zeptal se uculující barman s umělou čelistí, ze který mu vystupovaly na každý straně tváře dva zahnutý ocelový bodce v barvě zelený metalízy. Vždycky mi tím připomínal technokudlanku nábožnou. Souhlasně jsem kývl místo odpovědi a pohodil mu pětieurovku na barový pult. Plešatá kudlanka mi bleskově přihrála pivo a já si sedl do našeho oblíbenýho boxu. Netrvalo to moc dlouho, přede mnou byla ještě půlka piva, a konečně dovalil Marley.
Vysokej, dvoumetrovej týpek oblečenej v rastamanským ponču. Na široký ramena mu splývaly dlouhý, na tři prsty tlustý, dreadlocky.
„Zdar, ty píčo!“ pozdravil hlubokým hlasem a usadil opatrně na stůl sklenici Staropramenu. Po pivku se zbořil na sedačku boxu a zapálil si skoro zlomený, zmuchlaný cigáro. Ten Staropramen neznamenal vůbec nic dobrýho. Rastaman by si nikdy sám od sebe nekoupil takovou chcanku. Vždyť to není ani poctivý evropský pivo! Tyhle český chcanky se pijou, až když seš dokonale v hajzlu. Docházelo mi, proč byl před chvílí do telefonu tak tajemnej. Průser byl na obzoru, a ten byl pěkně velkej. Ba přímo kolosální!
„Ty vole. Ani mi neříkej, co na mě chceš zrovna vybalit!“ zavrčel jsem skrz zuby místo pozdravu. Došlo mi, že ten debil včera prochlastal úplně všechny prachy a nemá ani na pivo – natož na fofrprášek. Nestalo se to poprvý.
„No. Jak jste to s tou červenovlasou čubkou zatáhli pryč, tak mi začalo hučet v kládě a myslel jsem, že tu druhou kočku dostanu do postele panákama.“
Marleyho výraz chvíli vypadal lítostivě, ale nevěřil jsem mu. Nikdy nebyl moc dobrej herec.
„Ty seš takovej debil! S těma prachama jsme přece počítali na nákup. Do prdele!“
Kdyby prodělal svojí vejplatu, bylo by mi to ukradený, ale byly to kurva i moje peníze! Vydělali jsme to řezáním koksu se speedem a jedlou sodou. Doslova kolektivní úspory a ty teď parádně proluftoval přímo do hajzlu s nějakou posranou donnou frigidou.
„Sorry, kámo. Nechtěl jsem to říkat do telefonu,“ omlouval se rastaman a odklepl mrtvolně šedý popel v barvě své kůže do popelníku na stole. Potom si upravil nervózně třesoucí se rukou pár spadlých dreadů do obličeje.
„Jsme v pěkný prdeli, ty vole! Kolik jste toho, do hajzlu, vychlastali? Vždyť jsi měl u sebe hodně přes litr!“ vystřelil jsem další nadávky tomu dvoumetrovýmu rastakreténovi do obličeje. Beztak byl najednou úplně maličkatej a provinilej. Nevypadal, že by se ho to vůbec nějak dotklo. Moje držkování po něm stejkalo, jako kdyby byl z teflonu. Takhle se choval vždycky, když něco strašně posral.
„No, dali jsme nějaký panáky. Potom koks, kterej jsem splašil. Nějaký další panáky, piva, taxík k ní domů a...“
„Potom ti zabouchla tvrdolína do dveří a vyfakovala tě,“ shrnul jsem otráveně za něj zbytek příběhu. Marley protáhl svůj idiotskej obličej a jenom poníženě kejval hlavou.
„Nějak tak, no,“ pronesl sebelítostivě a sčesal si dready dozadu, aby se mu už konečně nepletly do ksichtu. Měl jsem sto chutí ho do něj kopnout a opakovat to několik minut dokola.
„A co budeme teď jako dělat, ty retarde? Mám stěží na dva gramy speedu a na koks máme úplný hovno!“ Na vysoký škole dýlerství by se z mýho hlasu dalo vyučovat, co přesně znamená zoufalství. Kokot zajebanej! Vytáhl jsem opatrně poslední cigaretu z krabičky, papírovou krabičku zmuchlal a vztekle ji mrštil Marleymu po držce. Rastaman na moje drzý gesto nijak nezareagoval. Normálně by mi na oplátku chrstnul pivo do ksichtu. Tentokrát se svým kokotstvím užíral. Dobře mu tak, kreténovi.
Potáhl si smutně z cigarety a mlčel. Nejspíš přemítal, jestli mu to za ten jeho patetickej pokus o pich vůbec stálo. Do prdele! Vždyť ten idiot doslova projebal tisícovku! Vlastně ani neprojebal, zasranej lůzr! Zapálil jsem si a vyfoukl namodralý kouř proti světlům nad naším boxem. Zamyšleně jsem proti světlu sledoval jak se proplétal do sebe a zcela náhodně měnil tvary. Představoval jsem si, jaký by to bylo v alternativní dimenzi, kdyby rastafarián nebyl takový zkurvený hovado a namachrovaně bysme si dávali panáka vizoura před odchodem pro matro k Lupovi.
„Hej, proč se tváříte jako na funusu?“ pronesl povědomý hlas za námi, který se rychle přibližoval. Poznal jsem ho, ale radši jsem se ohlídnul za sebe. Byl to Joel, jeden z nejšikovnějších a nejschopnějších feťáků, který kdy fárali po ulicích našeho hoodu.
„Čau, kámo,“ pozdravil jsem bez nálady. Marley jenom koukal dementně před sebe a zpytoval poslední trosky svýho svědomí, který stejně ani neměl. Spíš litoval smutný a osamělý hoňky plný chemický zoufalosti, kterou si krátil celý dnešní dopoledne. Joel si vyrychleně přisedl k nám do boxu a típnul cigáro do popelníku.
„Tenhle kokotek nám prosral všechny peníze na koštung, dýlung i samotnej kauf. Jsme totálně v piči,“ uvedl jsem nasraně Joela do naší nezáviděníhodný situace a posměšně mávnul palcem na Marleyho, kterej působil jako sedící hromádka neštěstí.
„Tak to jste asi hodně v prdeli, co?“ Joel by se určitě rád zazubil, kdyby nějaký zuby měl. Spoustu jich nechal v kouření krystalovýho pika a ten zbytek mu vylámali metropolicajti, když ho sem tam propleskávali při šťárách na místní drogovou smetánku. Promnul si cigaretovým svinstvem zasyflený vousy a vytáhl z kapes krabičku cigaret s telefonem, který ležérně pohodil na stůl.
„Ne, vole. Sršíme štěstím a optimismem,“ zašeptal Marley a prolomil tím svoje mlčení. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, tak bych se snad i zasmál. Napil jsem se piva ze sklenice a sondoval situaci. Joel zamyšleně koukal do svojí sklenice piva a Marley si nervózně okusoval černý svinstvo z nehtů. Byl nechutnej, ostatně jako vždycky.
„Hele, já možná vím, jak vám helfnout!“ řekl Joel a zasvítily mu oči. Ještě pořád v tom lítal stejně intenzivně, jako včera v noci. Teda spíš ještě ani nezačal přistávat. Podle téměř hmatatelný aury jeho smradu nepřístával už několik dní, možná tejden. Co já vím?
„No, tak to jsem na tebe zvědavej,“ pokusil jsem se Joela setřít, a ve skrytu duše tajně doufal, že z něj vypadne něco příčetnýho.
„Zrovna včera jsem dělal pro jednoho týpka celkem jednoduchou prácičku. Chtěl vysledovat pár floutků od Růžovýho lotosovýho květu,“ chrchlal Joel začátek jeho plánu v tuberáckým kašli, protože mu zaskočilo pivo. Oba jsme zpozorněli. Sice to smrdělo kriminálem, ale nebyli jsme v situaci, kdy by bylo dobrý držkovat a neskočit po všem, co nám seslalo samo nebe v podobě zapáchající fetky Joela.
„Ten cápek byl trochu divnej. Buzna, ale fest bohatá buzna. Platil na dřevo a zakládal si na diskrétnosti. Nejspíš nějakej korporát nebo mafián. Nakonec mě vzal k sobě domů a ukazoval mi echtovně nechutný péčka, kde hlavní roli hrálo jeho péro v krku mladýho pankáčka. Ten klouček se podobal tady Jayovi,“ uvedl nás do detailů bezzubka a zaujatě sledoval, jak se tvářím. Vyrazilo mi to dech. Připadalo mi to naprosto nepředstavitelný. Ráno jsem zažil uličku hanby jako nymfomanka, která se právě zastavila na bukakke ptákotoči a můj drahej parťák Joel přijde s takhle hovadským plánem.
„Hele, to radši voberu hned první babču na ulici o důchod, než abych přeblafnul nějakýmu teplýmu vošoustovi,“ dal jsem najevo svoje rozladění. Naštěstí mě ani na sekundu nenapadlo, že bych ze sebe udělal hračku pro nějakýho úchyla na jednu noc. Sice by asi nebyl problém sehnat vzpomínkovej neutralizér, kterej by zařídil přesně nula vzpomínek na tu noc plnou vášnivejch homosexuálních nechutností, ale nelákalo mě, že by ten zmrd potom pouštěl na potkání video s mojí šukačkou feťákům, jako je Joel. A jen tak mezi náma, sezení na zadku, který mám docela rád, by po tomhle žůžu dobrodrůžu nepřipadalo v úvahu.
Já jsem Jay, ty debile, mám přece nějakou úroveň!
„Hele, Jayolino, málem ses mě dotknul. Kdybych měl ambice dohazovat bohatejm buznám kloučky, tak už to dávno dělám a rozhodně bych jim nenabízel lůzry, jako seš ty. Zkus zapřemejšlet, co se všechno s touhle informací dá udělat,“ uklidňoval moje zjitřelý emoce Joel a odklepl popel z cigarety. Kroutil u toho znechuceně hlavou. Marley viditelně pookřál. Byl rád, že je z tohodle jobu venku, nebyl typ na kterýho letěli týpci. No, popravdě nebyl vlastně ani typ, na kterej by letěly holky.
„Můžeme na něj udělat nějakou boudu, v tomhle jsme byli vždycky dobrý!“ přisadil si poťouchle Marley, když mu došlo, že v týhle fušce nebude muset hnout ani prstem.
„A jak jako, do prdele? Já s tím debilem prostě mrdat nebudu!“ nemohl jsem se zbavit představy šukačky s úchylákem za prachy. Ale neměli jsme úplně na vybranou. Kocovina s amfetaminy mi nebezpečně zacyklila mozek.
„Hele, ty budeš jenom vábnička. Prostě se s ním skámošíš a půjdeš k němu domů. Tam ho něčím zbouráš a sebereš mu prkenici. Není to žádná raketová věda, ty vole,“ pokračoval Joel trpělivě v uklidňování, že na žádný anální hrátky ani nedojde. Jeho plán mi přišel stejně debilní jako na začátku.
„A ty víš, kde se pohybuje? Přece nenakráčím jen tak k němu domů s tím, že bych se od něj chtěl nechat naložit,“ oponoval jsem Joelovi. Ten plán mi nedával smysl. Nedocházelo mi, že někteří týpci prostě takhle fungujou. Zvlášť ti, co si nahrávají svoje prasárny a potom je pouští náhodným návštěvám jako trofeje.
„Jasně, že jo. Vždycky, když dělám pro někoho novýho, tak si ho proklepnu. Každý odpoledne chodí do jednoho baru na Vinohradech. Tam si vybere nějakýho buzíčka a jdou točit čuňárny k němu domů.“
Plán se pomalu začínal rýsovat. Přijdu do toho baru, budu si představovat, že je ten týpek holka a prostě ho sbalím, jako ty zástupy holek předtím. V tom jsem si věřil. Joel nám fakt přihrál kšeft roku! Najednou se mi to zdálo neprůstřelný.
„Pojedeme půl na půl, vy jste v prdeli a já si tý informace jakože náležitě cenim. Jay si bude muset máknout, abyste si vydělali na ten matroš, kterej tu chcete večer prodávat. Prostě mu nasypeš trochu roháče, co u sebe nosím pro opravdu speciální příležitosti a budeš si s ním muset poradit, než bude v limbu a potom mu vybereš kapsy!“ dokončil Joel skoro nekonečným monologem myšlenku a stvrdil to vítězoslavným típnutím vajglu do popelníku. Chvíli jsem koukal zamyšleně na mobil, kterej mi nervózně přeskakoval z ruky do ruky, než skončil pohozenej na stole.
„Jsme tak v prdeli, že nám nic jinýho stejně nezbejvá. Jdu do toho!“ usmál jsem se na Marleyho, kterej mým rozhodnutím konečně nabral zdravou barvu v obličeji. Joel odběhl k baru pro tři panáky vodky. Hned jak je přinesl, padl přípitek a dorazili s ním i větráky piva bez pěny. Oblíkli jsme se a vyrazili k Joelovu autu. Cestou jsme si dali ještě několik zastávek, kde Joel řešil svoje pofiderní kšeftíky a my mezitím vyhulovali v autě jeho trávu.

Osmdesátky jsou dávno passé, kámo

Čtvrtek 13. února 2059 19:02

Přijeli jsme před vinohradskej buznabar, o kterým Joel básnil v klubu. Ti dva kokotci spolu zůstali v autě, poslouchali reggaeton a vyštípali mě nevybíravě z něj ven. Teď už ta sranda zůstala celá na mně, dával jsem tím všanc svoje anální panenství. Všechno jenom pro to, aby si pár desítek lidí mělo dneska večer co cpát do nosu. Nasadil jsem si svoje oblíbený černočervený brýle RayBan. Na ulici už svítily lampy veřejného osvětlení, stmívalo se. Viděl jsem sice úplný hovno, ale připadal jsem si díky tomu dobře a dodávalo mi to sebevědomí.
Vyrostl jsem na sídlišti, sice lepším, ale pořád to bylo sídliště v pražským metroplexu. Po určitý denní hodině se dalo mluvit o štěstí, když člověk nezakopl o zkedrovaný feťáky. Bylo dobrým zvykem, že tatínkové svoje dcerušky vypravovali do školy s pásem cudnosti, nebo jak se tý zrůdnosti vlastně říká. Čas od času u nás vypukla lokální válka mezi místními gangy. V tu chvíli bylo zhola nemožný chodit ven, pokud teda člověk nechtěl spáchat nepříliš frajerskou a hlavně úplně retardovanou sebevraždu. Když jsem ještě chodil do školy, hlavně na základku, tak jsem zákazy vycházení pokaždý ocenil. Mohl jsem místo sezení ve třídě mastit hry na Síti.
Vinohrady měly ale celkově jinou náladu, s atmosférou panelovejch sídlišť na periferiích se to nedalo srovnávat. Přehledně vyrovnaný činžáky obklopovaly ulici a zářící neonovej ukazatel mě naváděl do klubu s příznačným názvem Mlsnej kocour. Sešel jsem pár schodů pod úroveň chodníků a zabral za kliku dveří místa, do kterýho bych nikdy, za normálních okolností, ani nepáchnul.
​ Bylo to přesně takový, jak jsem si podobný místa vždycky představoval. Všude okolo bylo přítmí, kromě neonovými trubicemi osvětleného baru. Šel jsem rovnou k baru. Joel mi cestou sem dal podrobnou nalejvárnu o tom, jak to v těhle barech chodí. Doporučil mi oxidovat na baru a flirtovat s barmanem až do chvíle, než si mě ten vošoust všimne. Nebylo na co čekat, tohle byla ta příjemnější část našeho vychcanýho plánu.
​ „Zdarec, jednoho Heinekena,“ pozdravil jsem barmana a rovnou si objednal. Usmál se a začal čepovat pivko. Mezitím jsem se usadil na barové stoličce a svlékl si zimní bundu, kterou jsem ležérně pověsil za opěradlo. Klub nebyl úplně plný, ale už takhle brzo večer tam bylo živo. DJ vyhrával veselou hudbu, která se hodila k rázu podniku. Místní osazenstvo si to užívalo a s jistou rezervovaností křepčilo okolo diskžokeje. Moji pozornost upoutal pár dvou roztomile vyhlížejících plešatých čtyřicátníků, kteří spolu v těsném objetí navzdory hudbě tančili zamilovanej ploužák. Z nějakého nepochopitelného důvodu na mě působili jako kolegové z práce, co sem chodili na tajňačku, aby o tom jejich manželky nevěděly, protože by je jinak rozvod zruinoval. Mezitím, co jsem sledoval dva týpky v milostném ploužení, se přede mnou objevila sklenice s pivem.
​ „Do těhle podniků nechodíš moc často, co?“ zeptal se barman mile a poprosil zároveň gestem o drobné za pivko. Položil jsem mu je i s dýškem do ruky a usmál se na něj. Ty vole, já si to snad užívám!
​ „Moc ne, chodím spíš do centra. Slyšel jsem od kámošů, že je to tu někdy divoký,“ mrknul jsem na barmana, který si zrovna přepočítával právě zaplacené drobné. Tvářil se u toho zamyšleně, počítání drobáků mu působilo menší problémy. Nejspíš si nenechal nainstalovat čip na zlepšení vrozených vývojových vad. Byli jsme na tom stejně, já taky kdysi dávno díky mámině benevolentnosti podobnému zákroku odolal, navzdory mým ne úplně uspokojivým školním výsledkům. Nakonec jsem to dotáhl až na vejšku, ale ta kvůli mojí neukojitelný zálibě v šukání, fetování a technu stejně brzo vezme za svý.
​ „Touhle dobou je to ještě vodvárek, větší sranda začíná až po půlnoci,“ odpověděl a začal čistit utěrkou sklenice na víno zavěšené za barem. Pozoroval jsem po očku celý klub a litoval, že nemůžu zaostřit na toho osamělýho týpka v boxu na druhé straně místnosti. Možnost, že tu vyhniju až do půlnoci mi teoreticky mohla způsobit citelný ztráty v rozpočtu, kterej se teď po zaplacení pivka na baru významně zkrátil.
​ „No to se ještě uvidí, jestli tady zůstanu. Záleží, jestli se tu dokážu zabavit.“
Mezitím mě zaujaly cigarety vystavené za barmanem a poprosil jsem ho o ně. V duchu jsem slyšel zacinkání starožitný pokladny, která pohltila další nezanedbatelnou část rozpočtu na nákup další várky.
Sorry jako, bez krabičky cigár to tu prostě nedám.
​ „Ještě nikdy se mi nestalo, abych někoho nezabavil,“ ozval se hlas s výrazným sovětským přízvukem. Hrklo ve mně leknutím. Nadechl jsem se, abych se uklidnil a otočil se na něj.
Bingo, tohle musel bejt on! Vysokej týpek, okolo šedesáti s udržovanou postavou a šedivými vlasy. Usmál jsem se na něj a snažil se při tom nevypadnout z role. Rozbušilo se mi srdce napětím, ta situace byla fest nepříjemná.
​ „Fakt, jo? Jsem tady novej, rád se přesvědčím. Jmenuju se Dennis,“ představil jsem se falešným jménem. Moje odpověď ho potěšila a podal mi ruku.
​ „Máš opravdu krásné, chlapecké jméno. Jmenuju se Mikhail, ale můžeš mi říkat Miku,“ pronesl úlisně a stiskli jsme si navzájem ruce na přivítanou. Měl pevný, sebevědomý stisk. Vzal jsem z barového pultu krabičku cigaret a vytáhl si cigaretu. Nezaváhal ani na vteřinu. Bleskově mi připálil. Potáhl jsem si a napil se piva ze sklenice, která mezitím odpočívala na baru. Bonviván si nonšalantně přisedl na barovou stoličku vedle mě.
​ „Odkud jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl. Mám v oblibě mladé, alternativní chlapíky. Provozuji populární soukromý kanál na Síťovém datastreamu. Nechtěl by sis přivydělat?“ navrhl mi a objednal si víno do jedné ze sklenic, které barman před chvíli pucoval utěrkou. Vyfoukl jsem kouř z cigarety a vzápětí naše sklenice břinkly o sebe přípitkem.
​ „Jsem ze sídliště na kraji metroplexu. Tady v centru jsem úplně poprvé. Co by to obnášelo?“ poslal jsem Mikhailovi falešnej úsměv. Ten blbeček si určitě právě připadal jako alfasamec první kategorie. Škoda, že u toho vypadal jako úchyl, co mlsně čeká, až sbalí kolouška a zprzní ho sjetýho u sebe doma. Začala mi docházet krutá analogie mezi jménem baru Mlsnej kocour a prasárnou, kterou tu Mikhail každej den provozoval.
​ „Můžeme zkusit spolu udělat několik scének. Bude se ti to líbit.“
U slova líbit přidal na důrazu, až mi z toho naskočila husí kůže. Nemohl jsem to teď posrat. Zaráželo mě, jak šel na jistotu. Určitě měl za lubem něco v záloze, aby mu to pokaždý vyšlo.
​ „To mě zajímá, vždycky jsem si přál bejt slavnej.“
Nečekaně rychle jsem se dostal do polohy slavomanský naivky, omotával jsem si ho okolo prstu. Napil jsem se piva a drze vyčkával, co z něj vypadne dalšího.
​ „Můžeme zajít ke mně do studia. Ukážu ti, co dělám. Je to tady kousek, za rohem,“ přitlačil. Nevěřil bych, že to půjde ještě víc. Ten hnus byl z něj doslova fyzicky cejtit. Radši jsem se ještě jednou na kuráž napil a seskočil z barové stoličky.
​ „Co by to bylo? Jsem tu teprve deset minut. Třeba se zabavím líp tady,“ provokoval jsem ho. Chtěl jsem ho trochu potrápit, bavilo mě mu to nedat úplně zadarmo.
​ „Normálka, nějaký kouření, pasiv, aktiv. Co si vybereš, mám docela slušnou zásobu všeho možnýho. Máš rád speed?“ Mikhail uměl moc dobře lákat chlapečky do svý perníkový chaloupky. Trochu starší, sovětská, přibuzlá verze Pyjéra Woodmana pokračovala dál v namlouvacím rituálu.
​ „Tak, zkusit to můžeme. Co za to?“ odpověděl jsem otázkou bez emocí. Měl jsem v plánu vyvolat v něm dojem, že mi je všechno ukradený a nechám si za pár babek udělat úplně cokoliv. Mikhaila podle jeho výrazu v obličeji udivilo, že jsem si řekl hned o peníze. Asi byl zvyklej na to, že mu ti chlapečci skákali šipky do postele za pár šňupanců perníku.
Ale navenek nenechal na sobě nic znát. Zalovil v kapse dobře padnoucího saka a vytáhl peněženku z krokodýlí kůže. Překvapil mě, skutečná kůže byla docela vzácnost. Musela být starožitná, ještě z minulýho století.
​ „Mám tu dvě stovky. Další dvě až bude po všem,“ nabídl a ukázal dvě stoeurovky mezi nepřirozeně dlouhými prsty. S hranou zbrklostí jsem mu je vytrhl z ruky a chtivě si je nacpal do kapsy. Minul jsem se povoláním, měl jsem se dát na herectví. V duchu jsem toho sovětskýho bastarda proklínal, za tak málo bych se v životě neprodal.
​ „Oukej, jdeme na to,“ řekl jsem a dopil najednou zbytek piva. Oblékl jsem se do bundy a rozloučil se s barmanem. Z jeho výrazu jsem vytušil, že to nebude jenom obyčejná píchačka pro soukromej kanál na Síti. Když Mikhail domluvil uhrazení svého účtu, vytratili jsme se ven. Šli jsme nenápadně vedle sebe a nic nenasvědčovalo, kam jsme šli a co tam budeme dělat. Skoro by se dalo říct, že mohl působit můj táta nebo strejda.
Ohromilo mě, jak je Praha v centru klidná. Bylo slyšet jenom křupání směsi sněhu a písku se solí, jak jsme po ni procházeli. Cestou jsme si povídali o všem možným, zároveň ale o ničem opravdu zajímavém, co by stálo za řeč. Snažil se být příjemný, ale jeho vystupování na mě působilo jako maska.
Maska kanibalského šamana těsně před tím, než začne lidožravý rituál.

Mlsnej kocour domlsal

Během několika dalších minut jsme dorazili před jeho dům. Odblokoval dveře otiskem dlaně a vstoupili jsme do chodby příjemně zrekonstruovaného vinohradského činžáku. Mikhail prolomil nervózní ticho, které mezi námi na chodbě jeho domu zavládlo.
​ „Nahoře u mě se v klidu něčeho napijeme a ty se potom osprchuješ. Potom si trochu přepudrujeme nosy a vlítneme na to.“ Odhadl jsem ho přesně, roli hodnýho strejdy obratně mění za styl sexuálního predátora.
​ „Oukej, nemám s tím problém,“ odbyl jsem ho mezitím, co jsme vycházeli schody do druhého patra velkorysé, vzdušné chodby činžáku. Zastavili jsme se před dvoukřídlými dveřmi jeho bytu. Mikhail zachrastil klíči a odemkl. Divil jsem se tomu, že jeho byt nebyl na otisk dlaně, jako všechny ostatní byty, který jsem kdy viděl. Třeba byl ze starý školy a měl rád staromódní věci. Obyvatelé centra si v podobnejch blbostech na úkor bezpečnosti doslova libovali. Jeho byt byl starobyle zařízenej. Všude okolo nás byl starobylý, opulentní nábytek ze dřeva. Vůně dřeva se nesla celým bytem. Dřevěná byla i dvoukřídlá okna, kterými do potemnělého bytu svítily lampy pouličního osvětlení.
Stylovost jeho apartmánu narušovala všeobklopující aura mrdání a náznaky smradu zatuchlý mrdky smíchaný s chemickou vůní drog. Zavedl mě do obýváku, ucelený styl sovětský bolševický smetánky narušovaly kamery na stativech a obrovský panel holovize s prostorovou projekci. Usadil mě na koženou pohovku. Otočil se a zalovil v luxusním minibaru naproti gauči.
​ „Co si dáš k pití?“ zeptal se a ukázal na právě otevřený minibar, ve kterém bylo velké množství luxusně vypadajících lahví různejch tvarů a velikostí.
​ „Máš něco průhlednýho?“ odpověděl jsem opět otázkou a nahmatal v kapse kalhot psaníčko s nadrceným Rohypnolem, kterým mě Joel vybavil, než jsem vypadnul z jeho auta. Neklidně mi přeskakovalo mezi prsty v kapse. Čekal jsem na vhodnou chvíli, kdy mu ho s gustem vysypu kompletně celý do pití, abych od něj měl pokoj a on si už nemusel dál dělat starosti s obsahem jeho šrajtofle.
​ „Pán je vybíravý, kouknu se,“ konstatoval s mírným neklidem a vybíral mezi lahvemi s čirým alkoholem. Některý měly dokonce opravdový korkový zátky. V životě jsem je neviděl. Používaly se totiž buď u nechutně drahejch flašek, nebo u historickejch kousků. Napadlo mě, že musíme pít z těch, co mají korkový zátky. Drahej chlast si určitě nezjebe oblbovákama.
​ „Fíha! Co je ta s korkovou zátkou?“ snažil jsem se o hraný údiv. Mikhaila to zaskočilo, měl už nahmatanou jinou lahev, která znamenala noc plnou vášně a ta mi do karet opravdu nehrála. V duchu jsem děkoval svým sudičkám, který mi daly do vínku poctivou dávku stihomamu.
​ „To je obyčejná slivovice. Není vůbec ničím zajímavá. Je to naprosto obyčejné pití,“ snažil se vykroutit. Jeho tón hlasu prozradil, že s touhle volbou vůbec nepočítal. Sovětská ruleta mi zatím nevystřelila mozek z hlavy.
​ „Víš, že jsem slivovici nikdy nepil?“ usmál jsem se a snažil se všechno uhrát na dojem roztomilýho kloučka. Přece by mu neodepřel panáka výběrovýho chlastu. Naštěstí neprokoukl můj kalkul a přišel s flaškou slivovice k ušáku naproti konferenčnímu stolku u gauče. Do dvou skleniček, které položil na stolek, rozlil čirý destilát z lahve. Zvuk vytažení korkovýho špuntu mě překvapil a nenuceně jsem se opravdu upřímně zasmál. Nikdy předtím jsem nic podobnýho neslyšel, určitě si jednou takovou flašku seženu! Musím to mít prostě doma.
​ „To jsem rád, že tě zaujala. Mám ji po svém otci a ten ji dostal před padesáti lety, když přijel ze Sovětského svazu na návštěvu k rodičům mé matky na Moravu. To bylo ještě před Exodem. Vlastně jsem ji ještě neotevřel. Ale dnes je to výjimečná příležitost,“ vyprávěl Mikhail příběh starožitné láhve. Právě jsem trefil jackpot! Důležitou láhev s příběhem by si neposral ani úchylnej Sovět. Exodem měl na mysli dobu před třiceti lety, kdy se venkov z ekonomických a ekologických důvodů v celé Evropě vylidňoval ve prospěch větších měst a vznikaly první metroplexy. Jedním z nich se stala i Praha.
​ „Děkuju. Vážím si toho,“ poděkoval jsem přeslušněle a čichl ke sklenici, kterou mi podal přímo do ruky. Voněla jako kdyby ten alkohol byl z opravdovýho ovoce. Nikdy jsem nic podobného neochutnal. Těšil jsem se na první doušek. Připili jsme si a ta chuť mě dokonale uchvátila.
Mikhailovi to očividně zase až tak moc nechutnalo. I když to bylo kvalitní pití, zvedl se mu žaludek a stěží to ustál. Rychle zdrhnul na záchod, kde potom dlouze zvracel. Já si, na rozdíl od něj to pití užíval. Bylo geniální! Bylo mi jasný, žeh a ekologických důvodů v celé Evropě vylidňoval ve prospěch větších měst a vznikaly první metroplexy. Jedním z nich se stala i Praha.
​ „Děkuju. Vážím si toho,“ poděkoval jsem přeslušněle a čichl ke sklenici, k takhle do něj ten Rohypnol asi nedostanu. Zachránil jsem se, ale nepodařilo se mi ho uspat. Byla to pořád plichta. V tu chvíli mi došla dokonalá absurdnost naší situace. Dva lidi se navzájem snaží zfetovat oblbovákama.
Salvy zvracení stále neustávaly, znechuceně jsem odložil rozložený psaníčko na konferenční stolek a usilovně přemejšlel nad tím, jak do něj ten roháč dostanu. Během dvou okamžiků mě z přemýšlení vytrhlo zvířecí chroptění. Podíval jsem se na stůl a tam, kde měl bejt můj Rohypnol, se na mě usmívala psí hlava malýho zakrslýho teriéra, kterej právě sežral koňskou dávku uspávadla. Do prdele!
Zatočila se mi stresem hlava. Jsem nahranej! Mikhail mezitím doblil, spláchnul a šel si vyčistit zuby do koupelny. Sbalil jsem dočista vylízaný psaníčko od roháče do kapsy a začal zběsile vymejšlet plán, jak se dostat z tohodle průseru. Zasranej čokl! Fuj! Jedeš, ty chlupatá, pažravá vobludo!
Upřel jsem zrak zpátky na minibar a očima vybíral další flašky, který vypadaly, že jsou starší, než dvacet let. Předpokládal jsem, že si sem tahal kluky, co měli hluboko do kapsy a tím pádem nic jinýho, než levnýho vizoura neznali. Automaticky jsem vyřadil ze hry značky Jack Daniels, Old Smuggler‛s a jim podobný patoky. Bylo jich pořád docela dost na výběr. Zaujala mě baňatá láhev naplněná brčálově zeleným alkoholem. Mikhail se mezitím vrátil zpátky.
​ „Moc se omlouvám. Zapomněl jsem, že nemám rád slivy. Musím si trochu spravit žaludek. Dáš si trochu koksu?“ zeptal se během utírání obličeje do županu. Bezděčným pohybem mě přesvědčil, že kromě županu na sobě nic jiného neměl. Kurva drát! Snad se mi ho podaří nějak vyautovat dřív, než toho uvidím ještě víc!
​ „To je jasný, Miku. Koksíček se neodmítá! Sypej to sem,“ usmál jsem se a po očku sledoval, jestli ten jeho čokl vůbec ještě žije. Děsila mě myšlenka, jestli kokain, kterej bude šňupat na zlepšení nálady, nebude taky náhodou otrávenej. Pes ležel na zemi a pospával, tak snad bude v pohodě.
​ „To je dobře, vždycky mě to postaví na nohy. Nepustíme si nějaký video, který jsem dělal nedávno?“ zeptal se a na stříbrném podnosu začal škrábat zlatou imitací žiletky precizně úhledný lajny koksu.
​ „Jasně! Zvládneš ještě nějaký pití?“ zeptal jsem se ho drze, hrál jsem to na to, že se mu moje vystupování líbí. Mikhail si šňupnul si pořádnou šňůru koksu a ukázal ledabyle prstem, se sovětským šarmem, směrem na bar. Pochopil jsem, že si tam mám dojít sám a nemám ho s tím otravovat. Aspoň mi ten vocas nebude kérovat do vybírání flašek, a to je jasná výhra!
Když jsem se podíval na tu zelenou láhev, decentní výherní melodie se změnily na uřvaný jackpotový fanfáry. Podle etikety to byl sto let starý absinth. Vzal jsem ho obřadně do ruky a opatrně ukázal Mikhailovi, kterej mezitím cosi lovil v hlubinách svýho osobního terminálu napojenýho na holovizi.
​ „Absinthe, přes osmdesát let starý. Výborná volba. Někdy může způsobovat halucinace, ale to není nic, co by nám teď zrovna vadilo, že?“ okomentoval láhev v mojí ruce. Usmál jsem se na Mikhaila a nalil do skleniček. Po odložení lahve na stůl jsem si sedl na gauč a natáhl do nosní dírky další dnešní šňůru. Tahle byla o dost lepší, než moje několik tejdnů starý železný zásoby. Mezitím začala v holovizi hrát scéna, která mi libidlo fakt nezvedla, spíš naopak. Andělsky vypadající klouček, sotva zletilý, si cpal z Mikhailova pohledu jeho ptáka až po koule do krku. Prostorové reproduktory přehrávaly charakteristicky mlaskající kloktavé zvuky, ze kterejch se mi akorát zvedal kufr. Vlastně to bylo úplně poprvý, co jsem viděl něco podobnýho. Musím ho nějak rychle dodělat, nebo takhle bude za chvíli cvičit na mě.
​ „Férový mrdání. Kolik lidí to už vidělo?“ zeptal jsem se Mikhaila a snažil se tu scénu podprahově vytěsnit z hlavy. Zase předvedl ten jeho strašnej slizkej úsměv plnej křivejch zubů.
​ „Asi sto deset tisíc. Placených.“
Bylo vidět, že mu můj dotaz udělal dobře. Napil jsem se absinthu ze skleničky a znalecky přikývl. Vtip byl v tom, že jsem vlastně nechápal na co vůbec kejvu. Bylo to málo nebo hodně?
​ „To je slušný, za kolik máš jeden přístup?“ předstíral jsem zájem. Sto tisíc lidí, kteří platí za znásilňování chlapečků mi přišlo jako celkem velkej ansámbl prasáků. Podle mě ale spíš kecal, aby vypadal jako velký zvíře. S nejvyšší pravděpodobností to nebyla ani desetina.
​ „Mám dobrý postavení, jeden vychází zhruba na pětatřicet.“
Napil se absinthu a bez dalších pochybností se mu začaly výrazně zpomalovat reakce. Ten hoša blbě snášel chlast a ještě navíc nepočítal s tolika obstrukcema mezi příchodem a zásunem. Bylo to na dobrý cestě. Polila mě z koksu a chlastu vlna horka, sundal jsem si mikinu a sjel další čáru toho prvotřídního matroše. Už jsem necejtil skoro půlku ksichtu.
​ „Opatrně. Tohle je kvalitní zboží, není ředěný a je přímo z Kolumbie. Říkali o něm, že je devadesátiprocentní!“
Jeho výstraha mi byla u prdele, moje tělo za posledních pár měsíců snášelo mnohem víc pouličních sraček. Předávkování bylo to úplně poslední, čeho bych se teď zrovna bál. Málokdo by mě zdolal. Věděl jsem, že s takovou, co před chvílí předvedl mu tutově ani nehoupne. Dopil jsem skleničku absintu a hlavou mi bleskl geniální nápad!
Prostě toho pitomce přechlastám do bezvědomí! Scéna v holovizi se změnila na něco fakt příšernýho. Hlavní roli hrálo škrcení páskem a řachání nasucho zezadu. Bylo mi z toho šoufl, ale zároveň jsem příjemně hučel kokainem. Byl to jeden z nejrozporuplnějších pocitů v mým životě. Jestli nějak mělo vypadat peklo, tak rozhodně takhle. Se sovětským úchylákem, v nevkusným ruským bytě, puštěným gaypornem a nekonečnou zásobou prvotřídního koksu.
​ „Hele. Víš, jak pijou velký kluci, co to maj rádi takhle drsně?“ podíval jsem se na Mikhaila a ukázal posměšně prstem na holovizní projekci. Někde hluboko uvnitř mi bylo ze sebe samotnýho na hovno, ale nic jinýho mi nezbejvalo. Vzal jsem do ruky flašku toho historickýho absinthu a mocně se z ní napil. Mikhailovi se moc nechtělo, ale jeho ego mu naštěstí nedovolilo myslet racionálně. Přistoupil na mojí hru. Doufal v to, že si loupne povzbuzovač erekce a zvládne další svůj majstrpich bez ztráty kytičky. Podal jsem mu flašku absinthu a s gustem sledoval, jak jí po námořnicku úplně zpocenej chlastá. Byl to pohled k nezaplacení.
​ „No vidíš, takhle se to dělá! Mám to rád drsně, ale někdy to bolí. Musíme se pořádně vožrat!“
Nechal jsem volnej průchod svýmu hereckýmu talentu. Mikhaila to asi vzrušovalo, ale už se mi v něm blbě četlo. Měl jsem problém s tím, že nebylo poznat, kterým okem na mě vlastně koukal. Zíral asi jako vyndanej chameleón. Můj plán vycházel.
Sundal jsem si tričko. Mikhail se zvednul a než sáhl po ovladači od holokamer, tak jsem se napil a vrazil mu s nadrženým pohledem flašku zpátky do ruky. Byli jsme k sobě asi nejblíž za celou dobu, téměř na polibek.
Už to do něj moc nelezlo, a právě to bylo žádoucí. Napil se a řekl něco, co znělo jako, že si musí dojít pro nějakej prášek. Polonahý jsem pobaveně sledoval, jak vrávoral směrem do vedlejší místnosti. Nešlo mu to. Jeho patetické vstoupení zakončila tupá rána.
Ten klobásník se skácel k zemi. Měl jsem vyhráno, nejspíš měl alergii na tu slivovici, kterou jsme začali a zbytek dokonal vysoce alkoholický absinth. Díky zelená vílo! No, a ten koks tomu asi taky nepomohl.
Oblíkl jsem se, sesypal si do prázdnýho saklu celou hromadu koksu toho prasáka a zkontroloval, jestli už zapnul holokamery. Naštěstí to nestihl. Prohledal jsem mu sako a vytáhl koženou peněženku, měl tam skoro čtyři tácy. Dost na to, aby nám zaplatil další večer v klubu se zásobou od našeho dealera. To porno jsem nevypínal a pustil ho naopak co nejvíc nahlas, aby si to mlaskání, hekání a sténání užili s plnou parádou i jeho sousedi. Sbalil jsem skleničky s otisky, flašku s tou dobrotou a konečně zmizel z toho zamrdanýho bytu. Bylo by mi toho zmrda i líto, ale když si vzpomenu na to zvrácený video, tak může bejt rád, že jsem si přišel jenom pro škváru a nedopadnul ještě mnohem hůř. Mikhail nebyl dobrej týpek. Nezasloužil si moje slitování, vlastně ani nikoho jinýho.
​ Marley a Joel seděli v autě zaparkovaném nedaleko gaybaru a zrovna pálili jointa. Naskytl se mi vlastně úplně stejnej pohled, jako když mě před necelýma dvěma hodinama vykýblovali z auta.
​ „Tak co, Jayolino?“ zeptal se netrpělivě Joel. Hodil jsem po něm pytlík plnej prvotřídního koksu a zavelel k odjezdu. Auto se rozjelo a vítězně jsem rozházel pětiseteurovky po autě. Podle reakce kluků bylo jasný, že se dnešní mise povedla. To bylo poprvý v životě, co se mi podařilo utéct hrobníkovi z lopaty. Během půl hodiny jsme dojeli zpátky do hoodu. Cestou mi dojížděla koksová euforie. Rozloučili jsme s Joelem před Lupovým barákem.
Šli jsme k Lupovi pro matro na večer, aby měly co do nosu i naše ovečky. Noc byla ještě mladá.