Neřezaná paráda

Lupův rrrrapovej bangerrr

Čtvrtek 13. února 2059 21:09

Stáli jsme u dveří do bytu našeho vařiče. Frajera, kterýmu nikdo v hoodu neřekl jinak, než Lupa. Byl to takovej nenápadnej týpek, kterej umně využíval klamu svýho těla. Kvůli tomu, že si měl dva roky zpátky odkroutit flastr v base za vaření speedu a nenastoupil do výkonu trestu, mu přestala platit Občanská identita. Nemohl si tím pádem nechat spravit oční vadu, kterou mu vyneslo vaření těch sraček, co potom prodával dál.
Bylo dost k podivu, že si to nenechal spravit u nějakýho soukromýho pouličního doktora. Vždycky, když na to přišla řeč, tak tvrdil, že těm zasrrranejm rrrákosnickejm žžžezníkům nevěří. Z toho důvodu nosil brejle, který vypadaly jako dna od lepších jogurtových sklenic. Vypadal srandovně, ale nebyl to žádnej komik a vytáčelo ho, když se téma přátelskýho small-talku náhodou stočilo na jeho brejle.
Vzhledem k tomu, že to byl jeden z nejlepších vařičů na sídlišti, tak jsme si ho museli předcházet. Prdelky jsme si z něj dělali přizdisráčsky až u nás doma. Jak jinak, než při pytlování toho svinstva, který nám prodával a jehož vaření mu odjebalo oči. Dokonalej feťáckej koloběh hada, kterej sám sobě požírá ocas. Další ze skutečných srdceryvných příběhů našeho milovanýho hoodu. Až jednou pověsím dráhu drogovýho dealera na hřebík, tak budu mít datastreamovej pořad o těhle existencích.
Marley několikrát za sebou neurvale zazvonil. Během okamžiku se za dveřmi ozval lomoz. Ošuntělý panelákový dveře do bytu, zasazený v jednolitý betonovo-panelový zdi, se otevřely a za nimi se objevil Lupův nevrlej ksicht. Od poslední návštěvy na něm přibylo navíc pár strupovitejch boláků.
„Nazdarrr, vy zmrrrdi. Copak vás přivádí?“ zaráčkoval Lupa, kterýmu bylo jasný, že jsme si nepřišli popovídat o datastreamovejch celebritách nad kafíčkem se sušenkama napajcovanejma trávou. Vešli jsme do jeho skromně zařízenýho bytu. Interiér Lupova příbytku, kterej místama spíš připomínal squat, nebyl moc udržovanej.
„Máte štěstí, že jste mě tu chytli. Celej den jsem makal ve varrrně,“ pokračoval v ráčkování a usadil se v nevelkém bytečku na otrhaný gauč naproti zábavnímu terminálu s velkou obrazovkou a Síťovým headsetem, kterej ležel vedle něj na stolku. Vedle techniky bylo položené zrcátko s větší hromádkou nevalnýho žlutobílýho svinstva.
„Hele, tyhle sračky bys neměl fetovat. Jebne ti z toho,“ zaprudil jsem si při ukazování na zrcátko se znečištěným matrošem. Tohle by se měly učit děti už ve školce, že model takový barvy do nosu nebo žíly fakt nepatří.
„Víš hovno, co je dobrrrý, ty hovado! Přišli jste si prrro něco, nebo tu jenom prrrudíte, vy zmrrrdi?“ odpálkoval mě Lupa a podrbal se hluboko v teplákách mezi nohama. V duchu jsem byl ohromen rapovou flow jeho ráčkování – dobrrrý, prrro, prrrudíte, vy zmrrrdi. Byl by to zarrručenej rrrapovej bangerrr.
„Jasný, taky máme lepší plány, než s tebou klábosit o Síťovejch nekonečnejch seriálech,“ zašklebil se Marley a málem si zase zapálil dready při odpalování cíga. Měl by to nosit pořádně zagumičkovaný, nebo se takhle brzo upálí zaživa.
„To je dobře, že jste přišli jenom na skok. Má přijít Gerrrda na mrrrdaní,“ vysypal ze sebe Lupa, když se zvedal z gauče a odešel do vedlejší místnosti pro trezorek, kde schovával matroš na prodej a pracně vyvařený eurovky.
„Nevím, kámo, jestli se dá řikat šukání za párno mrrrdačka,“ pousmál jsem se při vytahování ruličky eurovek z taštičky na zimní bundě.
„Drrrž hubu, debile,“ umlčel mě amatérskej chemik nasraným pohledem a přinesl trezorek, který záhy otevřel a ukázal jeho zásoby, „co to bude?“ pokračoval při ukazování na narvaný balíčky s koksem a speedem. Asi ho trochu vytáčel fakt, že jsem byl v hoodu vyhlášenej lamač dívčích srdcí. Ono na tom nebylo nic tak světobornýho, stačilo kdyby člověk nebyl ráčkující dement a měl aspoň nějaký základní hygienický návyky. Stejně by ho bylo na šukání škoda, vařil fakt parádní matro.
„Bereme dneska za víc, zadařilo se,“ řekl jsem s úsměvem Lupovi, když jsem po něm hodil svazek několika stovek a padesátek. Dohromady to dělalo tisíc Euro.
„Tolik peněz u vás není norrrmální, vybrrrali jste doma rrrodičům kasičky? Vždycky jste tu sockovali na komisi a najednou máte takovej balík!“ zase se ozýval Lupův obvyklý záchvat paranoie.
„Zadařilo se nám. Potkali jsme nějaký roštěnky, co si sjíždí nosánky už od rána a vykoupily nás,“ pohonil si ego Marley. Ještě jsem na něj byl trochu nakrknutej, protože se mi nedařilo vytěsnit z hlavy posledních několik uplynulých hodin. I když jsem zabodoval na Vinohradech, pořád mě nepřešla chuť ho nakopat do prdele. To přejde, až se v klidu doma zmastím a uvidím pytlíčky, který nám vydělají další peníze.
„To je mi jedno, komu to dáte. Vemte si po tžech a šesti a potom vypadněte!“ Lupa dneska neměl svůj den. Poslechli jsme ho a po krátkým rozloučení zmizeli z jeho smrdutýho krcálku. Smrdělo to tam chemickým potem a zapařenejma koulema. Tentokrát jsme se rozhodli, že to nasaklujeme u mě doma. Cestou domů jsme na téměř akademické úrovni debatovali, jak asi může vypadat chemsex šukačka mezi Lupou a tou jeho buchtou. Oba byli fakt echtovní, výstavní smažky. Jeden měl nevyčerpatelný zásoby matrrra a ta druhá zase pořád matrrro vyžadovala. Spolu tvořili dokonalou synergii, doslova typickou pro feťáckou love story z našeho hoodu.
Víc se dozvíte v další epizodě Jayovejch smažek z hoodu. Dejte mi odběr, komentujte můj podcast a nezapomeňte si kupovat jenom matroš od prověřenejch dealerů!

Kebabář Amir

Doma byla větší pohoda než v Lupově zasmrádlým brlohu. Deska s technem bouchala z gramofonu a představovala ideální kulisu k přípravným pracím na večer. Prokládali jsme to ukradeným absinthem, kterej nás při každým upití zahřál na několik minut u srdíčka. Mě dokonce dvakrát, protože jsem s každým douškem oslavoval záchranu svýho kaďáku. Šlo nám to pěkně od ruky, během dvou hodinek bylo hotovo. Zavibroval mi telefon a znuděně jsem ho zvedl. Přišla mi zpráva, byla od kámoše Hanse. Stálo v ní, že se Agawara vrátil z basy a vyrazil po obligátní zastávce v místním hampejzu rovnou do klubu.
„Ty píčo! Agawaru pustili dneska z basy,“ okomentoval jsem Agawarův návrat překvapeným zvoláním. Marley zpozorněl a hodil po mně zrovna dokončenou krabičku s matrošem na prodej.
„Tak to se dneska pořádně zmatláme! Máme co oslavovat,“ zaradoval se Marley sedící na posteli. Byl opřenej o zeď, na který visela kdysi dávno odněkud ukradená cedule s nápisem zákaz kouření a zapálil si brko. Zvedl jsem se z gauče naproti hulícímu rastafariánovi a došel si natočit vodu do skleničky, abych mohl dál uchlastávat z absinthu bez obav z alkoholovýho kolapsu.
Měl jsem totiž už solidně nakoupeno a kručelo mi v břiše. Přepadla mě chuť si dát něco k jídlu, ale zároveň nebyla tak strašná, abych hlady zpucoval tu nechutnou, několik dní rozjedenou, instantní večeři v lednici. Cestou do klubu se budeme muset někde zastavit pro jídlo. Vrátil jsem se zpátky do svého pokoje, kde se Marley vlnil v rytmu techna a pokouřoval sladce vonícího jointa. Pomalu ve mně rostla nadrženost vyrazit ven, připomínala mi zvláštní formu úzkosti padesát na padesát naředěnou se vzrušením. Tohle se mi stávalo pravidelně před mejdanama, který se potom zpětně ukázaly jako ty úplně nejlegendárnější ze všech. Přemluvil jsem rastamana, aby toho špeka už konečně típl do popelníku a vyrazili jsme do víru hoodu, kterej nikdy nespí!
Venku mrzlo. Šli jsme s Marleyem vedle sebe po hlavní třídě lemované korporátními budovami a okrajem našeho sídliště. Zastavili jsme se u stánku s rychlým občerstvením. S Amirem, kterej tam dělal ten úplně nejlepší kebab v hoodu, jsme se znali asi rok. Jednou nás poprosil o gram hulení, tak jsme mu ho ve zhulený letní euforii bezděčně dali a on se nám za to odvděčil nejnacpanějším wrapem bez zeleniny, kterej jsem kdy viděl. Fakt nekecám, byl to strašnej macek. Někdy s náma po šichtě zašel na pár piv do klubu, kam jsme zrovna mířili. Dneska měl šichtu, ale to nemělo nejmenší vliv na jeho chuť si nafutrovat čumák naším zbožím.
„Kluci, nemáte tam nějakou dobrotu? Už makám třetí tejden v kuse a pomalu mi docházej fofry,“ zeptal se Amir a ukázal na unaveně rotující štangle geneticky vypěstovaného masa v grilech ze kterých sálalo příjemné teplo. Byl to komický pohled vidět zpoceného přičmoudlýho týpka v tričku ve stánku s kebabem a naproti nás dva nabalený v zimních bundách v totálním mrazu.
„To je jasný, kámo!“ kývl jsem a hodil po Amirovi do stánku psaníčko s říznutým matrošem. Ty neřezaný jsme si schovávali jenom pro ty nejspeciálnější zákazníky. Podal mi na oplátku wrap s masem bez zeleniny a čtyři pětieurovky. Potom se zamilovaně podíval na psaníčko a jeho výraz beze slov prozradil, jakou měl radost z právě proběhlého obchodu. Plácli jsme si na pozdrav a pokračovali dál v cestě do klubu.
Hood měl svoje kouzlo – špinavý a vysmažený. Vyrůstání tady nebylo nejpříjemnější, ale kdo si na tohle panelákový sousedství zvyknul, už nikdy by ho za žádnou cenu neopustil. Nebyla to ideální líheň korporátů. To byl taky jeden z důvodů, proč naši radši žili tady a ne někde ve vnitřním metroplexu. Asi jim stačilo trávit čas s kreténama v límečkách během pracovního dne. Natož žít mezi něma někde v centru a nedejbože se s nima kámošit. Opravdovej život byl tady. Kdy se to vlastně v nich zlomilo, že vyměnili svůj život za práci pro korporaci a takhle je to sežralo zaživa?
„Hele, za co vlastně zašili Agawaru?“ zeptal se Marley při vydechování vaporizované páry marihuany. Výpar se společně s mrazivým vzduchem formoval do mocného dračího dechu, který pozvolna mizel za námi.
„Porval se při šťáře v klubu s fízlama. Byl nafičenej hyperákem a zabavil tím tyjátrem celý zásahový komando. Docela se divím, že ho pustili už teď. Řikalo se něco o tom, že dostane minimálně pět let,“ odpověděl jsem mezi mlaskavým hladovým ukusováním kebabu.
„Hele, není ti trochu divný, že ho pustili ven už po půl roce?“ kontroval Marley po natáhnutí další dávky trávy z vaporizéru.
„Vůbec, určitě bonzoval. Měli bysme si na něj dávat bacha. Od nás nedostane za prachy ani krystal,“ zakonspiroval jsem si. Stejně už touhle dobou bude vybroušenej matrošem od někoho jinýho.
Rušivý svítící poutač klubu se vynořil ze zimní tmy před námi. Naše cesta byla téměř u konce.

Buzna Dan

Dorazili jsme před vchod do klubu a vyhazovač nás na oko ledabyle prohledal. Vzal si od každýho z nás bůra jako vstupný a pustil nás dovnitř. Sešli jsme po schodech do podzemního labyrintu chodeb, kde nás už uvítala ozvěna pomalejší, pumpující hudby. Miloval jsem, když se takhle z dálky neslo dunění techna. Na baru zevlákovalo pár lidí, ten největší nápor na nás teprve čekal. Koupili jsme si pivka a zasedli do našeho boxu, ve kterým jsme ještě odpoledne propadali totální beznaději. První kunčaft na sebe nenechal dlouho čekat.
„Čus, kluci. Máte nějaký fofry?“ zeptal se Daniel a přisedl k nám do boxu. Dneska vypadal trochu jinak než posledně. Měl na očích gigantický černý brejle, který vyšly z módy tak před deseti lety a měl pro to asi pádnej důvod. Tipnul bych si, že dostal nakládačku od nějakýho svýho zákazníka. Seděl vedle mě a po několika vteřinách podezřívavýho zkoumání mi to docvaklo. Ty brejle schovávaly brutální zánět očí. Měly důmyslně zakrýt ložiska hnisu, ze kterejch mu tekly čůrky lepkavho výtoku.
„Ty krávo, cos kurva dělal? Vypadáš fakt k poblití,“ zeptal jsem se netaktně Daniela. Ten si beze slov sundal brýle a naskytl se nám pohled na nejodpornější věc, kterou jsem dneska viděl. A to jsem dneska viděl nechuťáren na měsíc dopředu. Od poslední návštěvy u našeho stolu si nejspíš nechal udělat novej wér – chromový oči, ale nedopadlo to úplně podle jeho představ.
„No, do prdele, s tímhle bys moh‛ jít někam do obludária!“ přisadil si na úkor Danových očí Marley a kopnul do sebe znechucením pivo ze sklenice skoro na jeden zátah. Celkem mě překvapila jeho reakce, protože dennodenně sjížděl na data streamech mnohem větší humusárny. Spíš chtěl Danovi jenom zatopit, aby si připadal jako čůráček.
„Nechal jsem si to udělat u jednoho levnýho pouličního doktora. Netušil jsem, že bude až takovej fušer. Mám tam zánět jako kráva,“ odpovídal překoplou artikulací Dan. Nepřekvapovalo mě, že byl tak nafutrovanej. Musel mít fakt nepříjemný bolesti.
„S tímhle jsi neměl vůbec lízt ven, kámo. Takhle ti ty voči brzo vypadnou,“ pokračoval v pruzení rastaman naproti a hodil při tom po Danovi psaníčko říznutýho speedu s jedlou sodou. Tenhle sociál, kterej šetřil i na doktorovi přes oči, by si stejně kvalitní koks nekoupil. Ba co víc, ani by to po těch všech alpskejch sjezdovkách perníku se speedem neměl ani nejmenší šanci ocenit.
„Ale hovno, dal mi na to záruku. Prej to bude do tejdne v pohodě,“ bránil se Daniel, když hladově chňapal po psaníčku s tou sračkou a obratem kvapně odpočítával bankovky, který ve spěchu hodil na stůl před Marleyho.
„Hlavně bys na to měl žrát antibiotika, máš to totálně zasyflený hnisem,“ poradil jsem Danielovi a radši odvrátil svoji pozornost do telefonu. Daniel si nasypal trochu speedu na nehet u palce a hrudku hladově vyšňupnul.
„Jayi, slep si tu auru, máš jí rozbitou! Čau klucí,“ zakýval trhaně hlavou Dan při několikátým dnešním amfetaminovým nájezdu a odběhl zpátky do labyrintu chodeb klubu. Ukázal jsem za jeho zády na rozloučenou fakáče prostředníčkem a ukazováčkem. Prej auru, ty nedomrlej kriple.
„To je strašnej kretén,“ zavrčel Marley a zapálil si cigáro. Odhodil jsem telefon zpátky na stůl a napil se. Představa, že budeme celej večer obskakovat takový hovada boží, mě upřímně srala. Budu se muset dneska kurevsky zbourat a nebo sbalit nějakou buchtu, abych to tu dneska ve zdraví přežil. Klidně bych bral obojí, v tom se meze nekladou.
„Tipuju, že se mu ty voči nejpozdějc zejtra poserou. V horším případě mu z toho ksichtu vypadnou úplně,“ odhadl jsem zběžně životnost Danova nového implantátu. Ne, že bych s tím měl nějakou extra zkušenost, ale něco tak nechutnýho jsem dlouho neviděl. Na wéru šetřili jenom ti největší magoři a kolenovrti.
„Stejně to má maximálně na to, aby viděl na postavený čůráky v dark roomech,“ zabil celou příhodu cynicky Marley a típl cigaretu do popelníku. Radši jsem zvednul kotvy a šel se vychcat na záchod. Držel jsem to od chvíle, co jsme odešli z mýho bejváku. Cestou zpátky jsem potkal punkerku s čírem z rána s její kámoškou.
„Čusík, čumáčku, tak co? Povedlo se vám to sehnat?“ zeptala se a dala mi pusu na tvář. Slova, který vypouštěla z pusy mě neuvěřitelně iritovaly. Prej čusík a čumáčku, takhle lidi s mozkem přece kurva doprdele nemluví! Ta holka mě zas a znovu přesvědčovala o tom, že punk je pro ní jenom zkurvená póza. Pohladil jsem ji po zadku a strčil jí do zadní kapsy kalhot dva protekční pytlíky neřezanýho speedu, který jsem si schovával pro speciální klientelu. Ani ne tak z osobních sympatií, ale protože mi ty peníze na drogy ráno vytrhly trn z paty. Tak dobrá, aby si sáhla na koks toho sovětskýho buzeranta z odpoledne, ale zase nebyla.
„To je jasný, kočko. Celej den jsem neřešil nic jinýho.“ Tentokrát jsem zase tak moc nelhal. Při vzpomínce na Mikhailova domácí videa se mi stahovaly koule do břicha úzkostí a radši jsem vzal obě holky na bar. Padla objednávka panáků tequily a rundy Heinekenů pro všechny. Sedli jsme si zpátky k Marleymu do boxu a připili si na zdraví nás všech, bohem zapomenutejch smažek z hoodu.
„Hele, kdo tady dneska vůbec hraje?“ zeptala se kámoška punkerky a kroutila si u toho s nepřítomným výrazem vlasy okolo prstu.
„A není to jedno? Stejně sem chodí všichni jenom mrdat a fetovat,“ odbyl Marley holku, která mu včera přivřela ptáka do domovních dveří svýho paneláku. Dusno mezi těma hrdličkama, by se dalo krájet. Každopádně jsem cenil Marleyho kuráž. Psaníčka matroše po kapsách vystřelily jeho ego zase zpátky do nebes. Ten kluk byl zase konečně šťastnej a spokojenej.
„Dneska se určitě za gramce na celou noc nakýbluje Agawara, prej ho pustili z basy a šel rovnou sem,“ odhadl jsem složení dnešního hudebního repertoáru.
„Tak si dáte asi pinčes, ne? Vaše celonoční sety byly legendární. Větší masakry jsem v životě neslyšela,“ punkerka se zazubila a pod stolem mi nenápadně hladila vnitřní stranu stehen. Měla na mysli asi období, kdy jsme po uši narvaný speedem váleli až do rána starý fláky hardcore techna. Ta noc byla pěkně dlouhá, před ránem svítalo mezitím asi třikrát. Šňůra speedu každou hodinku dodávala diskžokejovi sílu.
Starý, dobrý moudro, který platilo už za našich praotců.
„Ne, dneska jsem si nic nebral. Dneska jedu jenom byznys,“ odpověděl jsem neutrálně a poklepal na taštičku plnou drog pro místní smažky. Měl jsem spočítaný, že když prodám úplně všechno, tak si vydělám čtyřikrát tolik, než co bych tu dostal za celonoční hraní. A to bylo pro socku, kterou jsem bezesporu momentálně byl, sakra velkej rozdíl.
„To nevadí, dneska tu stejně řádíme spolu,“ pronesla samolibě s úsměvem punkerka, už mě svým přístupem dožírala. Na holku, u který ani nevím, jak se jmenuje, začínala bejt nějak moc rozpínavá. Beze slov jsem vstal od stolu a skočil se podívat do suterénu, pod hlavní podzemní patro, kde byla nechvalně proslavená smažkárna.
Naše rutina byla vymyšlená dobře, obcházeli jsme tyhle zapadlý štace každou hodinu na střídačku a většinou už okolo dvou hodin po půlnoci bylo vyprodáno. Sešel jsem dolu po kovovejch schodech a oklepal se zimou, protože se dole nikdy netopilo. Stejně to tam nikomu nevadilo. Lidi, jestli se jim tak vůbec dalo říkat, by stejně necejtili zimu, ani kdyby je zavřeli do mrazáku.
Směsice feťáků a pouličních gangsterů z okolí tu měla svojí soukromou svatyni. Mohlo se tu dělat úplně všechno, od inhalování Hyperu po skupinový znásilňování kohokoliv, kdo byl zrovna po ruce. Tihle feťáci ztělesňovali noční můru všech zodpovědnejch rodičů, co varovali svoje ratolesti před všudypřítomnejma drogama a démonem alkoholem. Takhle jednou dopadnete, když si nebudete dávat pozor!
Dorazil jsem do nevelký místnosti, kde stály proti sobě dvě roztrhaný pohovky, na kterejch seděly různý pochybný existence a hrály na malým stolku karty. Když jsem dorazil dostatečně blízko, tak mi došlo, že hrajou poker o variaci různejch exotickejch drog. Tu automatická stříkačka přeplněná z inzulínu na herák, támhle inhalátory Ledu nebo Hyperu. Nejvíc hratelná z těch všech sraček na stole mi přišla kostka černýho hašiše.
„Čau, Jayi,“ pozdravil jeden z hloučku karbaníků a mávnul na pozdrav. Přisednul jsem si k nim. Svoje místo jsem zvolil nevalně, protože stejně nevalně smrděl týpek vedle kterýho jsem zabral místo. Dlouhý vlasy, který si tak půl roku nemyl, mu splývaly na ramena. Frajer si ty vlasy snad tužil vazelínou, nebo nevim, byly fakt megamastný. Zvedal se mi z toho kentusáka kufr. Zrovna několik lidí odpadlo ze sázky, zbyli poslední dva mohykáni. Měli proti sobě dvě karty a týpek, kterej mě zdravil, zrovna pálil a pak otáčel poslední kartu. Rozuzlení pokerové partičky dosahovalo svého vrcholu. Jeden z posledních dvou hráčů vyprskl smíchy.
„Vole, já ti říkal, že to nemáš sázet!“ Měl radost, protože vyhrál.
„Ty zasranej hajzle!“ zařval jeho zhrzený protihráč a mrštil po něm prázdný půllitr od piva, který se mu s křupáním skla a kostí roztříštil o obličej. Napadená smažka sletěla skoro bezvládně z gauče. Ten agresivnější frajer toho využil, vyskočil přes stůl, kterej skoro převrhnul a když dopadl na svojí nebohou oběť, začal ho mydlit zběsile pěstma do ksichtu. Nevěřícně jsem koukal na tu scénu, jak vystřiženou ze špatnýho filmu a dal se radši do řeči s cápkem, kterej mě prvně pozdravil.
„Koukám, že tu máte veselo,“ řekl jsem nejistě a zapálil si cigaretu. Tázaný vysmaženec se podíval na nerovný souboj vedle něj a zrovna ho ohodila krev z nebožáka, kterýho ten agresivnější magor chtěl vlastnoručně umlátit k smrti.
„Nó, Roňák fakt nerad prohrává. Třicetkrát jsme mu všichni říkali, aby se na to vysral a položil to. Ten dement jel svoje a neposlechnul.“ Všiml jsem si, jak to vysmahlo kouká na mojí zapálenou cigaretu. Milostivě jsem mu nabídl novou přímo z papírové krabičky s nápisem Lucky Strike. Poděkoval a položil mi obligátní otázku.
„Máš nějakej shit? Došly nám fofry.“ Úplně jsem mu nerozuměl, protože si zrovna zapaloval vysockovaný cigáro a mumlal to na půl pusy.
„Mám tu koks a speed. Luxusní čerstvý zboží. Koksíček je dokonce kolumbijskej, žádná pražská sračka s omítkou z hajzlu,“ odpověděl jsem a ukázal rozevřený psaníčko se speedem. Vysmaženci zasvítily oči. Nervozně si poposedl a naklonil se přes stůl aby líp zaostřil.
„Tak čerstvý, že ještě z toho cítíš čistidla?“ zeptal se ten další týpek vedle něj. Doslova se mu sbíhaly sliny. Dneska odtud neodejdu s prázdnou, kšeftíčky se hezky rozjížděly.
„Jo, je to dnešní. Zkoušeli jsme to s kámošem před hodinou a jsou to slušný šupy,“ zafrajeřil jsem, abych jim to líp prodal. Zase taková jízda to nebyla, ale stejně by to nepoznali, jestli do sebe sypou nesmyslný kombinace drog, který se zrovna válejí na stole.
Rvačka pod stolem se uklidnila. Drsnej Roňák nechal svojí oběť bezvládně zadupanou do země, kde už jenom ležela a tiše krvácela. Frajer si hned po tom, co vstal otřel ruce do zašmírovanejch kalhot pouličním bordelem a mlčky s pošahaným výrazem sledoval naší transakci. Doufal jsem, že týpek nebude chtít koštovat rovnou ze psaníčka, protože by ho zahamtal krví mrtvoly, která se válela na zemi.
„Bereme dva, zlevníš?“ začal smlouvat týpek, kterej mě oslovil jako první. Místo odpovědi jsem zakroutil hlavou a pomalu si strkal psaníčka zpátky do kapsy. Ron si mezitím sedl zpátky na gauč a žmoulal kostku hašiše mezi prsty. Po chvíli si kousek ukousl ulomeným předním zubem. K mýmu překvapení ten hašiš neválel do brka nebo sucháče, ale rovnou ho spolkl. Měl jsem sto chutí zakroutit ještě jednou hlavou, ale dostal jsem strach, abych toho hromotluka náhodou nevytočil.
„Ne, počkej, nechtěli jsme tě nasrat. Jasně, že to bereme za plnou,“ pokračoval omluvným tónem, kterej zanikal v dunění techna z horního patra klubu. Usmál jsem se místo odpovědi a hodil po něm dvě psaníčka říznutýho speedu, který jsem nahmatal v kapse. Tyhle smažky byly vždycky jednoduchej deal. Pánové zkoušeli smlouvat, ale měli už tak rozežraný mozky od těch sraček, že by si nedokázali představit situaci, kdybych odešel pryč a nic jim z toho nekáplo. Zároveň se tady šířily špatný zprávy rychlostí blesku. Kdyby se někdo dohmátnul, že zbušili a okradli dealera, tak by měli příště určitě minimálně problém s ochrankou.
Tichou poštou mi poslali dvě padesátky, který rychle zmizely v kapse mojí mikiny na zip. Když jsem se zvedal na odchod, tak mě ještě týpek, kterýmu jsem právě prodal dva gramy speedu, oblažil pohledem na jeho rozežraný zuby od hyperu. Vypadnul jsem pryč a byl šťastnej, že si šlehnou a vezmou roha někam do víru metroplexu čořit na další fetování.
Napadlo mě totiž, že u sebe zrovna nemám žádnou zbraň, elektrickej obušek jsem zapomněl nahoře v bundě. Prošel jsem pečlivě všechny zašívárny a prodal ještě gram koksu za dvojnásobek. Potom jsem to zabalil a vrátil se nahoru k Marleymu. Ty dvě čubky si šly naštěstí přepudrovat nosy a snad si půjdou zapařit, aby od nich byl pokoj. Atmosféra dole mi dokonale zkurvila náladu.

Frajer Agawara

„Co je s tebou? Seš nějakej přepadlej,“ usmál se Marley. Kroutil si zrovna dread mezi prsty při sledování nějakýho debilního videa na telefonu.
„Ále, jenom jsem byl dole. Je to tam čím dál tím horší, před chvílí se tam málem zabili kvůli buchně s herákem a dvěma inhlalátorům s Hyperem,“ shrnul jsem ve zkratce svoje poslední zážitky. Marley si poposedl a napil se ze sklenice. Potom se podělil o svoje vlastní zkušenosti s dolním smažkáriem.
„Jsou to hovada, minulej tejden jsem na ty kretény málem tasil vobušek. Prej, že je toho speedu málo. Feťácký vošousti, jsou agresivní hlavně takhle ze začátku, protože ještě nemají špičku.“
Odkejval jsem mu to a znechuceně si došel pro další pivo. Když jsem se vrátil s natankovaným půllitrem Heinekena, stočili jsme téma konverzace jiným směrem.
„Hele, kdo tady vlastně dneska mastí? Hrajou normální techno, ten Agič se ještě nesrovnal se svobodou?“ zeptal se Marley.
„Určitě teď někde v dark roomu píchá a futruje chobot. Hrát bude nejdřív o půlnoci. Jakejkoliv čas před půlnocí mu přijde pod jeho úroveň,“ shrnul jsem zkušeně průběh první Agawarovy party na svobodě. Pěna v mý sklenici pozvolna padala a něco mi říkalo, že dnešní večer ještě ani pořádně neodstartoval. Byli jsme pořád až moc střízliví. Napadlo mě zahnat chmury na hajzlu a jít si taky užít trochu nefalšovaný, klubový atmošky.
„Hele, začínám bejt docela unavenej, to herecký představení v gay klubu mě docela vyšťavilo. Měli bysme si jít doplnit energii,“ navrhl jsem Marleymu a doufal, že neprokoukne chuť na speed neohrabaně zabalenou do výmluvy na únavu z héreckejch výkonů. Souhlasně zamrkal a okamžitě pobalil všechny svoje věci na stole. Náhle nás vyrušil důvěrně známej hlas nejlepšího kujebáka ze všech kujebáků v hoodu.
„Nazdar! Vy čůráci! Nechcete se sem rovnou přestěhovat?“ pozdravil Joel, kterej konečně zaparkoval auto za klubem po svejch pochybnejch kšeftech a naštrádoval si to rovnou na jistotu sem k nám.
„Jsme tady jako doma, vole!“ Plácnul jsem si s Joelem a ukázal důležitě ukazováčkem na rozepnutou tašku s naším soukromým kolumbijským koksem.
„Áháá, pánové už startujou!“ Zatrsal Joel do monotónně dunící hudby a poplácal mě po rameni. Vzali jsme si pití a vytratili se na nejbližší hajzl. Zašili jsme se tam zaklapnutím zámku a nadrženě načárali koks z našich soukromejch zásob na hranatým kapesním zrcátku. První etapu si napálil Joel, potom tour de rypáček pokračovalo přes rastamana, až to nakonec skončilo u mě.
Šňup, trocha pálení a byl jsem v pohodě! Cítil jsem, jak se mi do těla vlejvala nová energie. Konečně se mi ulevilo od nálady, kterou jsem se nakazil od těch vysmaženejch idiotů dole. Přepnulo mi něco v hlavě a začal jsem usilovně přemýšlet, jak se zbavit tý zatracený punkerky z rána. Ta holka byla poděs. Vlastně ani nechápu, proč jsem s ní minulou noc skončil v posteli. Pravděpodobně jsem se nechal zblbnout nadrženosti a svejma divnejma úchylkama.
„Hele, Joeli, kolik tam bylo toho Rohypnolu?“ Vzpomněl jsem si na Mikhailova uspanýho psa.
„Asi tak akorát na uspání stokilový holky. Proč?“ odpověděl bezděčně vysmaženej Joel. Zarazilo mě, že to měl přepočítaný na lidskou váhu. Proboha, k čemu to vlastně u sebe nosil? Ty speciální příležitosti se mi najednou zdály jako nebezpečně hluboká králičí nora a nechtěl jsem do ní zalejzat ještě hlouběji.
„Já jenom, že ten sovětskej prasák měl čokla, co mi sežral všechen matroš pro něj,“ přiznal jsem při rýsování další rundy koksovejch čár.
„Ty vole, nene! Ten asi doštěkal,“ vybuchl v zlomyslný smích Joel a odhalil díry tam, kde kdysi dávno byly zuby. Očividně ho to na rozdíl ode mě pobavilo. Ten pes si to nezasloužil, nebyl v plánu. Kdyby o mně natočili film, tak by na konci titulků nemohla bejt uklidňující hláška o tom, že při natáčení umřelo přesně nula zvířátek. Moje karma zaplakala.
„Neměl sežrat, na co přišel. Byl blbě vychovanej, blbě dopadnul,“ přisadil si Marley. Smotal si dready do drdolu na temeni hlavy a natáhnul slušnou čáru koksu do dutin.
„Hele, a jak ses teda toho pitomce zbavil?“ vykulil se Joel, když se přestal smát a bral si od Marleyho do ruky srolovanou padesátieurovku.
„Prostě jsem toho kreténa přechlastal. Nevěřil jsem jeho flaškám, tak jsem z něj tahal lahve, který byly bezpečně zakorkovaný. Nakonec se zeblil jak prase. Byl mimo, dal si čáru tohodle libovýho modelu a já do něj nalil ještě několik nášupů absinthu. Když si chtěl dojít pro povzbuzováka na ptáka, tak s sebou šlehnul na zem a byl v prdeli,“ vysvětlil jsem a převzal kokainovou štafetu, když Joelova čára zmizela.
„Hehe, ten kretén měl alergii na chlast. Měls neuvěřitelný štěstí. Kdyby ji neměl, tak by ti ještě teď rozmrdával kaďák,“ uznale konstatoval Joel a zamyšleně se drbal na bradě.
„Stejně je to prdel. Týpek, co tady v Praze klátí kloučky a na tom homosnuffu vydělává prachy, padne po pár panácích chlastu, který má doma v baru,“ rejpal při přemejšlení nahlas Marley zbytky kokainu z nosu. Nakonec z něj uválel kuličku a odcvrnkl ji pryč.
„Měl jsem štěstí začátečníka. Vybral jsem láhve, který neměl pajcovaný,“ zavrtěl jsem hlavou při zandávání feťáckýho náčiní zpátky do taštičky.
„Hovno! Štěstí začátečníka, prej… To byl prostě vosud. Ten kretén zařve stejně jako jeho debilní čokl. Deme pařit!“ utnul veškerý úvahy Marley a odemkl záchod. Za nimi se mezitím naštosovalo pár lidí, který měli v plánu se jít dovnitř normálně vymočit. Marley jim věnoval několik úšklebků, pár urážlivých gest a šli jsme se podívat na hlavní hvězdu dnešního večera.
Klub se pomalu plnil lidma, podíval jsem se na hodinky implantovaný pod kůží a bylo za půl hodiny dvanáct. Jestli Agawara bude dneska hrát, tak jsme měli poslední šanci ho odchytit na backstage. Propletli jsme se klubem, pozdravili pár známejch od vidění a dorazili k zavřený místnosti, kde fetoval snad každej dobrej DJ z hoodu. Před dveřmi na backstage stál vyhazovač.
„Kam dete?“ podíval se přísným pohledem. Měl dva metry a podle úsečnosti holý věty si s náma rozhodně nechtěl povídat.
„Hele, já jsem tady rezident. Hraju tady skoro každej tejden. Prej je tu Agawara, tak se s ním chceme vidět. Přisypat mu trochu matroše pod nosánek, aby se mu líp hrálo,“ začal jsem starou dobrou pohádku o tom, kdo je tady v klubu hvězda. Vyhazovač nehnul ani brvou. Změřil si nás pohledem. Jedinej, kdo se mu byl schopnej podívat zpříma do očí, byl Marley, kterej byl zhruba stejně vysokej. Ozvalo se cvaknutí dveří a ustoupil nám. Protáhli jsme se kolem něj do útrob místnosti pro vystupující. Agawara tam byl s mojí starou známou, punkerkou. Seděla mu na klíně a nadrbaně mu olizovala ucho. Ta čubka si prostě chtěla nutně dneska zapíchat s DJem. Vůbec mi to nevadilo. Udělalo mi naopak radost, že jsem se jí konečně bez velkýho úsilí zbavil.
„Ahoj, Jayolino!“ pozdravil Aga a shodil ze sebe tu čubku dolů jako otravný psisko. Ta nevěřícně koukala a tvářila se provinile. Nečekala, že bych si dovolil dorazit za panem diskžokejem až sem na backstage. Docela se přepočítala. Ještě před půl rokem jsme byli nerozlučná dvojka, jako Prd a Zmrd. Objali jsme se na pozdrav a zabrali gauč a křesla okolo stolku.
„Tak co? Jaký byly mrdačky v base?“ zeptal jsem se místo pozdravu. Aga se usmál a otevřel flašku Absinthu, kterou jsem mu podal. Už ho tam moc nezbejvalo. Konečně tu nazelenalou tekutinu dorazil a nemuseli jsme se s tím sajrajtem dál tahat.
„Mrdání bylo na hovno, ale tohle pití je fantastický!“ řekl po znaleckém prohlédnutí prázdné historické láhve a zahodil jí jako správnej pankáč někam do rohu místnosti. Ozval se zvuk roztříštěnýho skla.
„Jo, ta flaška byla s věnováním. Přenechal nám ji jeden holomek, nebyl schopnej ji náležitě docenit,“ zaprudil si Marley a začal rýsovat koks pro Agu. Nemohl jsem přehlídnout, jak se ta holka styděla. Její trapásek mě bavil, úplně stejně jako mě pobavil osud historický flašky absinthu. Měl jsem dneska docela destruktivní náladu.
„Jayi, zahraješ si dneska se mnou? Dej si aspoň desku. Bude to nářez, vole!“ přemlouval Agawara. Upřel na mě svoje úzké asijské oči a z jeho pohledu jsem cítil, že to myslel srdečně vážně.
„Ale jasný, dvě desky ti určitě zčadim. Jako za starejch časů,“ uklidnil jsem ho a pobídl, aby si dal další várku kolumbijskýho národního dědictví.
„Tak čau, já si jdu ještě přepudrovat nos a těším se na vaše hraní,“ rozloučila se punkerka a nikdo z nás jí nevěnoval ani pohled. Ta štětka ztratila veškerej respekt i u ostatních. U mě ho teda ztratila už dávno ráno kecičkama o klubíku.
„Máte nějakej další matroš?“ zeptal se Agawara. Dostal zamítavou odpověď s tím, že jsme už všechno rozfofrovali. Mohl bejt rád, že jsme mu dali pokoštovat, ale o fízly za prdelí nikdo z nás nestál.
„Nevadí, docela jsem se tam zklidnil, nakonec mi stačí jenom předbalený jointy z trafiky,“ zasmál se a vstal z gauče. Protahoval si záda. Jako před každým hraním. Na otázku, za jak dlouho bude hrát se mi dostala odpověď, že za deset minut. Přesně o půlnoci. Moje předpověd vyšla na minutu přesně, škoda, že jsem se o to nevsadil. Mohl jsem vyhrát nějakou škváru. Plácli jsme si na rozloučenou, že si za hodinku, po dalším kolečku okolo klubu, stavím roztočit pár desek za mixákem.
Odešli jsme z backstage na bar si dát další pivo. Nebylo kam si sednout, tak jsme zůstali před barem. S Marleyem jsme si dohodli rozdělení klubu na dvě poloviny a dohodu zapili čerstvě natočeným pivem. Najednou dunění z reprobeden ustalo. Ozval se nespokojený křik a uměl jsem si představit, že teď lidi po sobě lili pivo z kelímků a dožadovali se dalšího mixu. Vždycky, když smažkám sebereš hudbu, tak se zblázní. Agawara s tímhle pocitem uměl dost dobře pracovat a věděl, že právě teď přichází jeho chvíle.
Repráky začaly prskat pod nesrozumitelnými zvuky, který připomínaly ladění archaickýho rádiovýho vysílání ze vzduchu. Hlukovou stopu protínala rytmická pasáž. Bar ztichnul. Nikdo, až na mě, to nechápal. Rytmus připomínal starej hip hop z konce dvacátýho století. Chvíli se zdálo, že hluk vycházející ze zvukovýho aparátu se snaží dav před ním překřičet. Neúspěšně. Věděl jsem moc dobře, o co Agovi jde. Tohle jsme spolu dělali už asi před rokem. Hluk se změnil v rychlé rytmické bouchání a lidi se začali vlnit. Měl vyhráno! Dav byl dokonale jeho. Plácli jsme si s rastamanem a každej se vydal svým směrem prodávat drogy.
Sorry, teda dělat z zoufalejch existencí šťastný feťáky. Joela jsme nechali za sebou nevěřícně zírat na Agawarovo dílo. Hardcore to byl ale parádní, fakt nekecám.

Tajemná Lajka

Zamíříl jsem zpátky do spodního patra a byl pěkně nafičenej. Bušilo mi srdce a nemohl se soustředit na svoje okolí. Nekoukal jsem pořádně před sebe a omylem do někoho vrazil. Tak debilně, že jsme oba skončili zlití pivem od hlavy až k patě. Ta holka navíc uklouzla po rozlitým drinku a kecla si přede mnou na zadek do lepkavé kaluže.
„Ježiši, moc se omlouvám,“ prohodil jsem omluvně, když jsem jí pomáhal zpátky na nohy. Byli jsme oba slušně ulepený pivem. Bylo skoro plný, kurva drát. Stačil jsem si všimnout jejích uhrančivých modrých očí.
„Ty vole, jsem celá mokrá!“ stěžovala si sovětským přízvukem neznámá kráska. Kombinace východního přízvuku a hláška o tom, že je mokrá, mi dokonale pobláznila radar na holky. Změřil jsem si ji pohledem a fakt se mi líbila. Na rozdíl od punkerky bylo na první pohled jasný, že má osobnost. Imponovala mi její nasranost v očích. Mimochodem, východní slovanku jsem taky ještě nepíchal.
„Je mi to moc líto. Můžu tě pozvat na panáka? Jako omluvu. Bylo by mi ctí,“ začal jsem na svoje poměry nezvykle slušně. Byla s přehledem nejzajímavější holka, kterou jsem tady za poslední dobu potkal. A že jich bylo.
„Ale jo. Stejně takhle nikam nemůžu. Aspoň uschnu,“ usmála se plaše. Potěšilo mě, že mě neposlala hned do hajzlu. Bylo mi jasný, že budu mít nějakou šanci. Odešli jsme zpátky k baru a objednali si dva panáky tequilly bez všech těch rituálních sraček okolo. Našli jsme si pěkně schovaný místo dál od stage, kde se dalo v klidu pokecat.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ napravil jsem svojí včerejší chybu. Už mi nějak ty bezejmenný buchty nějak lezly krkem.
„Jmenuju se Lajka. A jak ty, vyfrčenko?“ odpověděla a prohlížela si mě se zalíbením přes panáka s čirou tekutinou. Můj tupej, zamilovanej výraz po posledním slovu, na vteřinku, trochu zvadnul.
„Jsem Jay. Teda takhle mi všichni říkaj. Jinak jsem Jason, ale to jméno nemám moc rád.“ Tohle vlastně skoro nikdo, kromě mejch spolužáků, vůbec netuší. Všichni v mým okolí věří, že se jmenuju jenom Jay. Stejně jako třeba Madonna je jenom Madonna.
„Jo, to máš pravdu. Měl by ses tak představovat. Jason je dost divný jméno,“ usmála se a pozvedla skleničku k přípitku. Překvapilo mě, že měla lepší způsoby a slovní zásobu, než devadesát devět procent holek v týhle sídlištní feťácký špeluňce. Na chvíli, ale opravdu jenom na chviličku jsem se zamyslel, jestli punkerka už náhodou nekouří Agu pod DJ pultem. Nechal jsem ji hulit dál Agawarova ptáka a vrátil se duchem zpátky k Lajce.
„Tak s tím radši ani začínat nebudu.“
Vypili jsme poté společný přípitek. Podíval jsem se na tašku s koksem a radši ji nechal zavřenou. Nemusel jsem každou holku na potkání hned zfičet na plech. Lajka sáhla do kapsy a vytáhla vaporizér. Během pokuřování příjemně voněl.
„Co je to za model? Voní to fantasticky,“ snažil jsem se pokračovat v konverzaci, která byla na moje poměry dost neohrabaná. Tentokrát mi fakt záleželo na tom udělat dobrej dojem. Nebylo mi to volný, takže jsem si připadal jako slon v porcelánu. Ten pocit mi naznačoval, že se tu možná začalo odehrávat něco opravdu naprosto neobyčejnýho.
„Je to Radikal Edward kush, pěstuje to nějakej děděk na Moravě. Mám ho ráda, protože je to jeden z mála modelů, kterej mě opravdu zhulí. Dáš si taky?“ vysvětlila a nabídla mi vaporizér. Neodmítl jsem a počadil si. Mělo to skutečně těžkou chuť a překvapilo mě, kolik jsem vydechnul páry. Byl to hodně silnej model a vaporizér, hučel jsem téměř okamžitě. Po několika čoudech jsem jí ho vrátil, jinak bych se nezvedl ze sedačky.
„Dík. Jsi tu dlouho? Ještě jsem tě tu neviděl,“ poděkoval jsem a pokračoval v konverzaci. Lajka dál kouřila a požitkářsky vyfukovala lahodně vonící páru.
„Ne, ani ne. Přistěhovala jsem se nedávno. Mám tu dneska večer nějaký obíhání.“
Napadlo mě, jestli tady tady něco nedealuje, ale moc mi to k ní nesedělo. Spíš dělala nějakou klubovou práci. Headhunting, nebo něco takovýho.
„Chceš s něčím pomoct? Znám tu skoro všechny a všechno,“ nabídl jsem svojí pomoc. Určitě bych zvládnul hodně věcí. Tenhle klub byl můj druhej domov, znal jsem ho jako svoje boty. A ty už taky něco zažily.
„Hele, s tímhle mi asi nepomůžeš. Seš hrozně milej, už musím běžet,“ rozloučila se a odešla. Opětoval jsem jí pozdrav a zalitoval, že jsem tentokrát nezatlačil víc na pilu. Nebyl jsem zvyklej na chvíle, kdy bych se z holky takhle posral. Než jsem se stačil z té zhulenosti vzpamatovat, tak už byla v trapu. Napil jsem se piva, abych trochu zklidnil svoje rozbušený srdce z toho nečekaného setkání a taky zvedl kotvy. Čekalo mě ještě nějaký prodávání sraček pochybnejm feťákům.
Cestou zpátky na stage k Agovi jsem skutečně stihnul bouchnout ještě docela dost psaníček řezanýho speedu. Přes backstage jsem se vrátil k Agawarovi, kterej už byl pořádně zpocenej a očividně si to užíval. Na stole vedle gramofonů jsem narýsoval dvě lajny koksu ze svejch soukromejch zásob. Švihnul jsem si jednu a s Agou vyměnil sluchátka za srolovanou bankovku. Stoupl jsem si za gramofony a podíval se na lidi pod sebou.
Bylo narváno, jako vždycky, když do toho Agawara mlátil jako hluchej do vrat. Vybral jsem si oblíbenou desku, co jsem měl i ve svý kolekci a pustil ji. Po očku jsem koukal na lidi, jak se bavili a to mě dobíjelo, kam se na to hrabaly drogy. Všiml jsem si, že vzadu, na samém konci rozbujařené klubové tlačenice postávala Lajka. Dostal jsem chuť se předvádět a moje ego mě ovládlo. To vlastně ani s tou deskou, kterou jsem si vybral, jinak ani nešlo. Zapadlo to dokonale. Lidi skákali, odvážnější se i svlíkali. Taky jsme to s Agou už několikrát zažili, že jsme je těma nářezama skoro uvařili. Aga mezitím naložil koks a podávali jsme si na přeskáčku asi dvacet minut sluchátka. Ani jeden beat nepřišel na zmar, přesně jako naposledy, když jsme se tady přesně na tomhle místě loučili s Agawarovou svobodou. Některý věci se prostě nezapomínají. Rozloučil jsem se s davem na party a šel hledat Marleyho.

Další fakin rande

Před backstage mě čekalo překvapení. Stála tam Lajka.
„Byl jsi dobrej. Co děláš zejtra?“ zeptala se. Teda aspoň jsem doufal, že se na to ptala. Měl jsem hlukem zalehlý uši.
„Nevim, asi se budu léčit ze slušný kocoviny.“ Snažil jsem se vypadat skromně, jako slušnej kluk, kterej si dáva bacha na zdravej životní styl.
„Mám pro tebe zejtra možná zajímavou prácičku. Šlo ti to od ruky,“ řekla, vzala telefon a ukázala mi kód s jejím identifikátorem. Nabídla mi svoje číslo! Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít.
„No, super! Proč jsi neřekla Agovi? Dneska to je jeho večer,“ vyzvídal jsem vykuleně při skenování jejího ID. Telefon pípnul a oznámil tím, že se nám vyměnily kontakty.
„Muklové mě nezajímaj. Potřebuju normální, spolehlivý lidi,“ odvětila suše Lajka a schovala zase telefon zpátky do kapsy. Udělala krok blíž ke mně a políbili jsme se. Zamotala se mi hlava a objali jsme se na rozloučenou. Během chvíle, která mi přišla jako celá věčnost se odtáhla, zamávala a odešla. Její polibek mi zbláznil hormony tak, že jsem byl ještě víc zmaštěnej, než předtím. Lajčina tajemnost mě vzrušovala. Zamířil jsem na bar hledat Marleyho. Pár lidí mi poděkovalo za skvělý výměny s Agou a na baru si řekl o další pivo. Zkontroloval jsem si obsah dýlertašky a zjistil, že se zásoby fetování na prodej významně zkrátily. Dnešní mise byla skoro splněná! Podařilo se mi najít Marleyho.
„Čau, vole. Nemáš ještě něco? Škemraj mi tu nějaký holky o materiálek,“ mumlal opile Marley. Měl už taky dobře nakoupeno. Předal jsem mu zbytek speedu, co jsme měli na prodej a rozloučil se. Měl jsem už toho plný zuby a vytratil se pryč. Cestou domů mi pískalo v uších a hučelo v kládě. Tentokrát mi to nevadilo, věděl jsem, zítra se uvidíme s Lajkou a třeba tenhle skvělej mejdan bude mít pokračování.
Doma jsem spadnul oblečenej do postele a okamžitě vythuhnul. Naštěstí. Agawara měl příliš ohulený odposlechy a blbě by se mi usínalo, kdybych nebyl úplně vyšťavenej.