Nejsme samonáklad, jsme Neon Suns

Samonáklad není u nás historicky oblíbená forma vydávání literatury. Vlastně se ani nedivim. Dost často jde o poslední šanci, jak svoje dílo dostat mezi čtenáře. Ne nadarmo se říká, že všechno, co má hlavu a patu, případně drží aspoň částečně pohromadě, se dá vydat u jakýhokoliv nakladatele. Jenže, co když současný systém publikace literatury narazil na svoje hranice?

Doba se změnila. S covidovejma lockdownama přibylo autorů, který doslova zaplavili inboxy všech nakladatelství a je díky tomu čím dál tím těžší prorazit. Nakladatelství vzhledem k obrovské vzájemné konkurenci a dlouhodobě klesajícím počtem čtenářů musí hrát na jistotu a nemůžou si dovolit vydávat okrajovější žánry. Živí obrovskou mašinerii nakladatelství s nemalým počtem externích spolupracovníků. Složenky se neptají, nečekají a rozhodně se musí platit. To je fakt.

Nechci ani domejšlet, kolik nadějnejch autorů nebo skvělejch příběhů takhle zapadlo nakladatelům pod čarou, když dali přednost další generický young adult sérii. Samonáklad nezmizel, jenom se přesunul do pomyslnýho B týmu nakladatelských domů. Neříká se tomu samonáklad, ale crowdfunding. Nebudu je jmenovat, ale jestli se zajímáte o vydávání knih nebo sami píšete, určitě je znáte. Fungujou tak, že zprostředkovatelská firma si vezme desátek, prostřednictvím svojí platformy vám umožní si sestavit tým a můžete se pustit do práce na svým snu. Samozřejmě až po tom, co na něj vyžebráte dostatečnou částku prodejem knih s bonusy v podobě podělanejch klíčenek a záložek.

A výsledky jsou všelijaký. Někdy je to bangerrr, někdy je to průměr, někdy je to totální průser. Jako vždycky. Poslední dobou si všímám, že ani vydání knihy v profesionálním nakladatelství není úplný terno. I tam vychází (a ostatně vždycky vycházely) nesmysly plný překlepů, redakčních píčovin a absurdních dějů. Vlastně to samý by se dalo říct i o zakázkovejch nakladatelstvích. Ty zajímají jenom vaše těžce vydřený peníze. Přečtou si maximálně jednou vaše dílo a potom ho vydají v tak zkripleným stavu, že není ani poznat, že by to vůbec prošlo nějakou redakční úpravou. Smutný.

Každej autor, kterej někdy zažil odmítnutí to zná. Má potom na výběr z několika možností. Může svoje aktuální dílo uložit do šuplíku a napsat něco novýho. Je bohatší o několik drahocennejch zkušeností a může to zkusit znova od začátku. Potom je tu už zmíněnej crowdfunding, ale to není pro každýho. Je to spíš cesta pro extroverty, který nemají problém jít s hroší kůží na trh. Touhle cestou jsem rozhodně nechtěl jít.

Chtěl jsem vydat tenhle konkrétní příběh. A ideálně dropnout rovnou hotovou připravenou knihu. Navíc jde o sérii. A ta se udává mnohem hůř, než samostatná kniha. Definitivně jsem se rozhodnul, když padnul poslední den slíbený lhůty na odpověď od velkýho českýho nakladatelství a ta nepřišla. Měl jsem hotovou vysněnou obálku od frajera, kterej je eso ve svým oboru. Sestavil jsem si tým. Pár betačtenářů, korektorku a redakčního oponenta. Betačtenáři si to přečetli, poslali svoje zpětný vazby a já je zapracoval. Výsledek jsem poslal korektorce a ta mi je postupně posílala opravený zpátky. A potom přišlo peklo, fakin hell. Desátej okruh redakčních prací. Proofreading.

Ty vole, já sám tu knihu četl asi čtrnáctkrát! Drtili jsme to ve dvou asi čtvrt roku. Jasně, polovina z toho byla při sazbě, ale i tak to bylo na palici. Dali jsme do toho všechno a troufnu si říct, že Metroplex dostal mnohem větší péči, než by dostal v libovolným major nakladatelství. Jednak by na knihu začínajícího autora nepřidělili tolik času a druhak to není jejich core business. Oni mají na krku mnohem víc knih. Nemůžou se věnovat každýmu dílu jako ke svýmu vlastnímu. Ani jim to nemám za zlý. V tom je totiž ten rozdíl. Nesekáme knihy jako cvičky. Děláme jenom to, co nás baví. Nic navíc. Proto se můžeme soustředit na detaily a ty ladit. A můžeme si to dovolit, jak dlouho potřebujeme.

Jasně. V očích zkušenejch několikanásobnejch harcovníků literárních soutěží, námezdních wannabe redaktorek a zasloužilejch vydanejch autorů budeme vždycky jenom samonáklad. Ale to fakticky nejsme. Na Metroplexu pracoval tým lidí a když ho teď držím v ruce mám z něj pocit jako kdybych si ho přinesl z knihkupectví. Má geniální obálku od jednoho z nejlepších současnejch kyberpunkovejch výtvarníků. Je profesionálně vysázenej, Jayovy vnitřní monology jsou stylisticky vyladěný a díky naší úžasný korektorce jsme mu ustálili i tok jeho myšlenek, aby byl kompaktní a konzistentní. Tímhle taky děkuju všem, co se na tom podíleli! Byli jste fantastický. Bohužel nás to čeká ještě dvakrát. Je to těžkej úděl sérií.

Tenhle blogpost není hlavně o honění našeho ega. Je to apel na vás. Na kohokoliv, s kým si právě teď nakladatel vytřel prdel. Pro každýho, kdo váhá, jestli do toho jít nebo ne. Pokud na to máte ulitý peníze a nebojíte se investovat. Jděte do toho! Připravte se ale na to, že to není sranda. Bude to spousta práce. Doslova moře tvrdý práce. Pravděpodobně budete muset dělat víc profesí a naučíte se u toho spousty novejch věcí. Ale stojí to za to. Na samým konci, když to uvidíte celý pohromadě, budete šťastný. Stát se malým nakladatelem není nic špatnýho. Pevně věřím, že nás brzo bude víc! Doba a trh tomu přeje.

Neon Suns jsou malí nakladatelé. Vlastně docela miniaturní. Vydáváme jenom knihy ze série MTRPLX (o tomhle názvu ještě brzo dropnu blogpost). Děláme, co nás baví, ale děláme to s maximálním nasazením. Vydáváme to, co bysme sami chtěli číst a nestydíme se za to. Kyberpunk pro nás není jenom vyprázdněnej fancy pojem, kterej zrovna frčí kvůli nějaký podělaný videohře. Hledáme v něm původní smysl. Revoltujeme proti většinovýmu vkusu naší punkovou literaturou.

Nejsme samonáklad, jsme Neon Suns.