Nečekejte na povolení

Celej náš život je založenej na nikdy neustávající validaci. Narodíme se, nastoupíme do školy a od tý chvíle nás společnost vystavuje neustálýmu měření našich schopností. Opakujeme dokola v různejch obměnách desetiminutovky, čtvrtletní nebo pololetní zkoušky. Společnost po nás ale vyžaduje kontrolu našich schopností i potom. Chceš bouchačku? No jasně, klidně ti jí dovolíme, ale nejdřív slož zkoušky, že si jí fakt zasloužíš. Rád bys řídil? Nemáme s tím problém, jenom nám musíš dokázat, že umíš dát přednost zprava a rozeznáš základní barvy na semaforu.

Validujeme i sami sebe. Neustále. Chceme mít nejvyšší dosahy na sociálních sítích. Zbožňujeme, když naše fotky mají spousty srdíček. Chceme nejvíc zhlédnutí na našich videích. Proč? Protože nám díky tomu algoritmem řízený sociální sítě přihrávají početnější obecenstvo a zároveň nás odměňuje sladkou mňamkózní dopaminovou pastí. Jednoduše proto, že jsme na to geneticky vybaveni. O tomhle ale tahle esej úplně není. Zároveň ale s tímhle jevem úzce pracuje.

Česká literární scéna je o validaci autorskejch schopností. Chceš se věnovat psaní na poloprofesionální úrovni (protože na plně profesionální úrovni si to může dovolit opravdu jen málokdo)? V tom případě se zařaď do libovolný literární soutěže ve svým žánru a piš soutěžní příspěvky. Nepočítej s tím, že se umístíš napoprvý. Tvojí soutěžní povídku rozeberou na prvočinitele a nebudou se s ní mazlit. Jsou tu od toho, aby z tebe vysekali pořádnýho spisovatele. Bude to bolet, zažiješ Tantalova muka. Na konci budeš určitě pěkně nasranej. Připrav se totiž na to, že se před tebou zařadí zkušenější matadoři, který už mají začátečnický muka dávno za sebou. Tady jsme u prvního bodu spisovatelskýho životního koloběhu. Jsi na začátku. Představ si to jako první třídu. Akorát se nebudeš učit číst z čítanky a psát písmenka do písanky, ale budeš poměřovat proti ostatním svojí schopnost sestavovat neprůstřelný příběhy s dokonale vysoustruženou stylistikou.

Čert vem fakt, že během redakčních prací před vydáním ti tvůj rukopis hned při první příležitosti rozstřelí redaktor a stylistiku přepíše korektor. Musíš všem okolo sebe dokázat, že za něco stojíš! Stejně, jako kdybys šel na pohovor. Když si tě nevyberou jako vítěze, můžeš svoje případný úspěchy zkusit přidat nakladateli v průvodce k rukopisu. Bude to malý, leč bezvýznamný plus.

Když se chceš stát autorem, musíš počítat s neustálým čekáním na povolení. Čekáš na validaci svýho spisovatelskýho umu v podobě výsledků literární soutěže. Když se odhodláš vydat svůj geniální a originální příběh, musíš potom čekat na vyjádření redakce nakladatele. Potom čekáš na vytištění a pozdějc ještě na to, jak si povedou prodeje. Čekáš na první recenzi. Čekáš na první fakturu od nakladatele. Neustále se podrobuješ tomu, jak si tvoje dílo povede a jestli projdeš další validací. Případně, jestli dostaneš povolení k tomu, abys tvořil příběhy. Bavíme se tady o psaní písmenek. Tohle není totiž natáčení mnohamilionovýho blockbusteru, kterej má rozpočet se skoro nekonečnym počtem nul.

Podstata toho bejt nezávislej autor je založená na tom, že se nikoho neptáš. Na nic, co nemáš pevně ve svejch rukách, totiž nečekáš. A ani nemáš čas čekat. Děláš hned něco dalšího ze skoro nekonečnýho backlogu prací, který k tomu patří. Jsi v tom sám za sebe, takže nečekáš na to, jestli se tvůj příběh bude líbit někomu, kdo o něm bude rozhodovat. Nečekáš na výsledky nějaký praštěný netransparentní literární soutěže. Pravda, přicházíš o ten hezkej dopaminovej rush z validace, kdyby se ti cokoliv z toho náhodou povedlo, ale doženeš to tím, že to tvoříš se svým týmem a sám za sebe. Nechodíš za nikým s prosíkem, jestli něco můžeš udělat. Prostě to uděláš.

Když jsem propadnul většinovýmu názoru, že je nutný vydat knihu jedině přes nakladatelství, nevědomky jsem tím přijal i přesvědčení, že se musím validovat. Zkusil jsem všechno, co jsem tu popsal a nakonec propadnul hluboký depresi. Byl to zmar. Naštěstí netrval dlouho. Shodou okolností jsem narazil na knihu Permissionless od Joan Westenberg, která mě z velký části inspirovala k sepsání tohodle článku. Popsala poměrně přesně moje pocity a zároveň i cestu, jak z toho ven. Pomohla mi pochopit, proč se cejtím na hovno a pomohla mi ke změně mindsetu. Ke psaní příběhů nepotřebuju validaci. K vydávání formou DIY v mikronakladatelství nepotřebuju poměřovat svoje schopnosti s ostatníma. Přestal jsem se ptát, jestli můžu. Prostě jsem to začal dělat. Osvobodilo mě to. Můžu bejt svobodnej, radikální a můžu dělat co se mi zachce.

Pevně doufám, že tenhle článek navede na správnou cestu i někoho dalšího. Někoho, kdo propadnul do zdánlivě nekonečnýho pekla literárních soutěží, prověřování svejch schopností nebo neustálýho obepisování nakladatelů v zoufalý snaze udat svůj rukopis. Tohle není totiž pro každýho. Není to ani univerzální cesta pro úspěšnou literární dráhu. Dejte šanci jinýmu myšlenkovýmu proudu.

Pokud jste dočetli až sem, mám ještě jednu bonusovou radu. Když mi bylo nejhůř, začal jsem poslouchat punk. Ten jde totiž ruku v ruce s DIY principama. Vždycky si ho pustím, když mi je na hovno a vzpomenu si, že když se někomu moje postoje nebo tvorba nelíbí, může mi ho vyhulit.

Tímhle jsem skončil se srovnáváním se s ostatníma. A vy byste taky měli zůstat sami sebou.