Nesmysl jménem česká akční škola

Čím víc pronikám do literární scény, tím víc mě konfrontuje pojem "Česká akční škola". Je všude, kde se zmiňuje akční sci-fi fantastika. Zaslouženě vyzdvihuje Jiřího Kulhánka, jako jejího zakladatele (nebo mnohem přesněji prvního komerčně uspěšnýho brakaře).

Českej kulturní rybníček trpí několika významnejma nešvarama. Jedním z nich může bejt, že reaguje na externí trendy laxně a když už nějakej zarezonuje, tak většinou s hromadou blbejch keců. V duchu typickýho čehúňskýho "smrádečku, ale teploučka".

Všímám si jistejch snah zaškatulkovat Metroplex do tohodle subžánru a překvapilo mě to. Já totiž žádnou knihu z ranku český akční školy nikdy nečetl a jestli se k tomu někdy dostanu, tak možná až budu starej, vetchej (a nemocnej) dědula bez erekce a s kupou volnýho času. Budu typickej zahořklej diskutér o český fantastice. Konečně budu někam po právu patřit.

Hluboce respektuju Kulhoše, Žambocha a Kopřivu s Kotletou. Co si budeme povídat, vychrlit tolik megaceněnejch knížek za život je úctyhodnej výkon a zaslouží si svoje místo na slunci, ale nepotřebuju jejich díla ke svojí vlastní inspiraci. Osobně pochybuju i nad tím, že si vzájemně čtou svoje díla a působí na sebe jako múzy. To je asi stejně debilní představa, jako když si někdo myslí, že točit porno je strašná řachanda a cool práce při který zaručeně zbohatnete.

Klasifikovat akční splatterový díla jako českou akční školu chápu jako další z mnoha pokusů formování naší národní hrdosti. Třeba jako když jsme si přivlastnili maďarskej guláš a definovali si ho jako tradiční jídlo. Přitom jsme si sami vymysleli maximálně tak smažák a i o tom docela pochybuju. Protože vím o národech, který jsou schopný si osmažit i tak bizarní věc jako tyčinku Snickers. Smažáček je vlastně ještě příčetná volba, když mám chuť si uklohnit echtovní prasárnu k večeři.

Zkusme se odprostit od tohodle strašnýho pojmu a zkusme zapátrat po pravejch inspiracích. Počátky žánru sahají do zhruba poloviny devadesátejch let. Většina jeho autorů zažila černej a šedej trh s videokazetama a dostávaly se sem super dílka jako filmy se Schwarzíkem, Stallonem a jinejma akčníma kydličema. Narážek na bodycount těhle dílek byly několikrát zparodovaný a platilo, že čím větší počet zlejch pamrdů padne, tím větší spektákl to bude.

Dobová akční vlna v Hollywoodu vyvrcholila v půlce devadesátek a od té doby zažívala pomalej pád s transformací žánru. Typickej akční hrdina se přitom postupem času průběžně mění. Od mlčenlivejch mašin na zabíjení (např. hore jmenovanej T-800, kterej vyvrcholil Toddem v Žoldákovi, co za celej film řekl snad jenom čtyři repliky), přes chytrý subtilní týpky, co umí pořádně vzít za bouchačku, když je třeba (Stanley G. ve Skále) až po sexy kaskadéry (Colt v Kaskadérovi).

U nás vývoj žánru v tomhle duchu nepřišel. Nakladatelé ví moc dobře, co se bude prodávat a ve jménu hesla "hlavně nic neměň, když to funguje" se dokola publikujou už několikátý, téměř totožný iterace toho samýho. Vlastně proti tomu nic nemám. Jenom se potom nemůžeme divit tomu, že jsou z toho fandomoví dinosauři už mírně řečeno rozmrzelí. Ale je to přece naše, a vzletně tomu říkáme česká akční škola.

Co kdybysme se vykašlali na to, abysme to nějak nazývali? Může to bejt třeba jenom brak nebo akčňárna. Ten pojem jenom označuje knihy, o který by si intelektuální pozéři neopřeli kolo a který si jejich čtenáři kupujou jako guilty pleasure. Buď aby nasrali tu první skupinu, nebo aby prostě jenom vypnuli večer po práci u nějaký nenáročný zábavy a nemuseli čumět na nekonečný streamy italskejch brainrotů.

Tenhle žánr je totiž mnohem víc, než tradiční škola typu mistr vs. žák. Je to pohrobek devadesátkový kultury kriplů. Tvoří ho generace, která tenhle fenomén pomáhala stvořit (ať už kulturně, nebo jej aktivně konzumovala) a nebo se z něj až později vyvinula. Což je například můj případ. Moje generace hltá počítačový hry a je vlastně jedna z prvních, která s nima strávila takřka kompletně celej život.

Proto může dílo autora, kterej nikdy nečetl českou akční školu přípomínat tenhle žánr. Pramen inspirace ale nepřichází z nitra literární komunity, ale z kulturního zázemí, zeitgeistu doby dospívání a ostatních audiovizuálních formátů. Kdo nikdy nevystřílel na sto procent E1M1 v Doomovi, ať hodí kamenem.

Nemůžu se dočkat, až se nějakej českej filmovej producent pochlapí a začne po vzoru Marvelu chrlit jeden superhrdinskej film za druhým. Určitě to časem nazveme česká superhrdinská škola.

Tak čau vy zmrdi,
s láskou Rudolf fakin Vostrý