Je třeba spáchat atentát na kulturu

Žijeme v úžasné době! Obsah všeho druhu se na náš valí ze všech stran a algoritmy nám ho doručují podle pečlivě personifikovaných profilů. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že žijeme zároveň v nejvyprázděnější éře od počátku věků. Kvalita sdíleného obsahu klesá strmě dolů, dokonce se nemůžu ubránit pocitu, že internet je plný mrtvého obsahu.

Oversharing

Už dávno neplatí pravidlo, že díky možnostem globálně propojené sítě prorazí kdokoliv, kdo si na koleni splácá nějaký projekt a zboří tím internet. S nejvyšší pravděpodobností by musel mít za sebou již vybudovanou komunitu nebo být sám o sobě slavný. Pokud nemáte ani jedno, připravte si hrst na spoustu pěkně hořkých pilulek, které budeme v příštích minutách spolu polykat.

Algoritmy totiž zbožňují trendující obsah. Pokud se spokojíte s baitingem v nadpisech a tak plytkým obsahem, že je až průhledný, máte napůl vyhráno. Svůj obsah musíte, podobně jako výrobci F2P her, přizpůsobit hlavně té části populace, která ho bude schopná pochopit. A budťe si jistí, že takový obsah nebude benchmark inteligence.

Sociální sítě dokáží během několika málo hodin prostřelit váš obsah mezi neuvěřitelný počet lidí. Bohužel pro vás to ale nejspíš nebude ten váš. Připravte se na to, že dřív na sebe upozorníte postnutím tweetu o sebevětší blbosti, který na sebe přitáhne díky kontroverzi nevyžádanou pozornost. Vašemu vymazlenému niche contentu se tohle nestane. Nezajímá algoritmus a tím pádem ani nikoho dalšího. Leda byste se soustředili na short-form content, který pobaví typického uživatele do deseti vteřin. Obrázky a krátká videa mají zelenou, pokud píšete krátké (a většinou špatně vymyšlené) mikropovídky, jste ještě v mezích kapacity jepičí pozornosti. Pokud píšete eseje, několikastránkové povídky nebo nedejbože knihy, jste v prdeli. Můžete to vztáhnout na cokoliv, co nelze zkonzumovat během deseti vteřin při scrollování sociální timeline. Fakt, věřte mi. Byl jsem tam a také pohořel.

Pokud to se svým projektem myslíte opravdu vážně, musíte si vyhrnout rukávy a začít pracovat. Sledující bez clickbaitingu a vábení na výrazně jednodušší side content jinak nenavábíte. A připravte se na to, že to bude docela makačka. Sociální sítě jako Instagram totiž považují za aktivní profil takový, který minimálně dvakrát denně postne stories a jednou za dva dny plnotučný content. To to vůbec není málo! Vlastně je to docela hodně, zvlášť, když váš obsah je pomalejšího rázu. Tím se dostáváme k tajemnému nadpisu tohoto odstavce.

Říká se, že když nejde hora k Mohamedovi, musí... Ale, přece z vás nebudu dělat blbce, všichni to určitě znáte. Velké množství stránek, profilů a influencerů si pomáhá různými berličkami. Někdo postuje, co ho napadne a je to bez významnějšího efektu. Kreativnější autoři se vzhlédli AI generátorech a bombardují v předepsaných intervalech sociální sítě. Čert vem, že nikdo reálně nečte jejich lore, který připomíná chatbotovo halucinování na téma Tolkienova fantasy. Je jedno, že jejich timeline je na jedno brdo plná obrázků postav otočených zády k uživateli. Případně ho hypnotizují prázdné oči jinak dokonale vyhlížejících postav. Hlavně, že to sype lajky a sledující, kteří na to klikají.

Debilizace v přímém přenosu! Ještě horší je s výkonností takového profilu. Na každou tisícovku takových sledujících připadá jen jedno až deset procent aktivních, kteří si reálně váš produkt užívají a jsou ochotní ho potom i koupit. Vlastně by se dalo říct, že vůbec nejde o nic extra výkonného. Ale ta čísla jsou to, oč tu běží! Čísla s výkonem jsou alfou omegou dnešní doby.

Úpadek kultury

Možná si říkáte, co to má společného s kulturou, a proč bychom na ni měli páchat atentát? Teď se k tomu konečně dostáváme. Sociální sítě nás přes svůj neuvěřitelný potencíál, který měl propojovat a sloužit k dobru, uvrhly do nekonečné spirály rotujících videí a přefiltrovaných fotek až kyberpunkově upravených plastických obličejů. Nebo nahých prdelí, záleží na tom koho sledujete, nebo doporučující mechanismus napadne, že byste mohli chtít sledovat.

Co pamatuji, se říkalo o kultuře, že jde hlavně o umění. Umění předat myšlenku ostatním. Rozvíjet, otevírat obzory a donutit ostatní k zamyšlení. Jak tuhle společenskou úlohu plní TikToková videa tančících nezletilých dívek či hromadné žebračky cílené na děti jsem už dávno přestal řešit. Jednak už nejsem cílová věková skupina a nejsem ani typ konzumující videa. Pozornost mám zdecimovanou svým zdravotním stavem i bez nich.

Z jedné věci se mi ale pravidelně otevírá kudla v kapse a dostávám chuť někoho pobodat. Jde o všudypřítomné influencerské pokrytectví. Příkladů se dá najít dost, ale momentálně mě napadají dva případy. V jednom jde o influencerky (vážně, tohle dělají hlavně holky, klukům je to většinou ukradené), které se specializují na ochranu životního prostředí. Na tom není nic špatného, dokud dotyčná nemá problém létat dvacetkrát ročně letadlem na druhý konec světa, aby si dala dýňové lattéčko v Dubaji nebo si zapařila na hudebním festivalu pro posh people v poušti.

Ten druhý případ jsou všudypřítomní morální majáci, kteří svým tunelovým viděním ovlivňují svoje sledující a vkládají jim do hlav nesmyslné teze. Jedno z nejvíce trendujících témat tohoto roku jsou nekonečné diskuze o předchozím počtu sexuálních partnerů známé pod pojmem „bodycount“. Jestli si chcete někde nahonit sledující, neznám lepší téma. Funguje pokaždé.

Proč spojuju influencery a umění? V jádru jde o to, že většina populace v dnešní uspěchané době upřednostňuje sledování krátkodobého contentu před tím dlouhodobým. Spousta lidí si raději než film nebo seriál pustí reakci na aktuální Youtube/TikTok/Instagram drama a zabije tím celý večer. Nemluvě o tom, že díky algoritmům upřednostňujeme bizár s demencí všeho druhu před seriózním uměním. Dlouhodobý úspěch projektů, jako je Clash of the Stars i přes stoupající závažnost jejich kauz je toho důkazem. Nemluvě o tom, že děláme z očivině postižených nebo rovnou retardovaných hvězdy na úrovni obecních šašků, do kterých si může v konečném důsledku kopnout úplně kdokoliv. Kromě pocitu škodolibosti a nadřazenosti nám to ale nic hodnotného nepřinese.

Všudypřítomný obsah na internetu se radikalizuje a tím se dostávám k poslední části této eseje, která nebude jiná.

Proč spáchat atentát na kulturu

Na první pohled by se mohlo zdát, že je ta bitva předem prohraná. Jenže jsme zatím ani nezačali bojovat. Nechali jsme si vzít to nejcennější, co jsme historicky kdy měli. Nechali jsme si vzít krásu a komplexitu svobodné kultury ve prospěch rychlého a levného pozlátka sociálních sítí. Tento digitální heroin nás zcela ovládl a uzavřel naší kreativitu do škatulek internetových profilů. Je potřeba přinést další revoluci. A ta nikdy nebyla zadarmo, vždy přinášela oběti.

Při přípravě tohoto článku padla spousta diskuzí na téma názvu, který obsahuje slovo atentát. Letos, v roce, kdy v sousední zemi zhrzený spisovatel vysypal téměř celý zásobník pistole do premiéra. V roce, kdy se živě spekulovalo o tom, že neúspěšný atentát na D. J. Trumpa právě vyhrál volby. O skutečnost, jestli šlo o skutečné atentáty, nebo domluvená divadla nebudu ani spekulovat. Je mi to totiž úplně jedno. Téma je nazvané správně. Provokativní, vyzývající k činům a je úderné.

Pokud chceme mít zase relevantní zdravou kulturu nebo dokonce sami nějakou takovou tvořit, je třeba jednat! Ne na sociálních sítích, tam jde o předem ztracený boj (a vždy tam budeme tahat za kratší stranu provazu), ale ve skutečném světě. Nemá cenu brojit za svobodu tvorby někde, kde může být váš názor bez milosti anihilován provozovateli nebo přehlušen hlasitou většinou, která sice nenávidí drogy, ale sama je konzumuje. Jen ne jehlou, ale prostřednictvím displejů svých chytrých telefonů.

Je potřeba opět tvořit ve skutečném světě! Tisknout knihy, vydávat fyzická média, tvořit skulptury, hrát živou hudbu přímo v ulicích. Možností je spousty, meze nám bude klást jenom naše představivost. To je podstata atentátu na kulturu. Kyberprostor nám byl dlouhou dobou útočištěm, než se zaplavil mrtvým obsahem tvůrců, kteří jsou mistři marketingu, ale hluboko ve svém jádru nejsou umělci. Nyní je čas ho opustit. Nechat ho masám nemyslících zombies, které závisle jedou v denních rutinách sdílení, srdíčkování a publikování banálních myšlenek s pravopisnými chybami.

Buďme stejně radikální, jako původní grafitti umělci. Tvořme umění guerillově přímo ve skutečném světě mezi reálnými lidmi. Napadejme síťová rozhraní videoreklamních sloupů. Vylepujme svoje samolepky na veřejných místech. Používejme moderní technologie kreativně. Posílejme přes GPS do ulic naše sledující a odkazujme je na naše webové stránky přes NFC tagy. Hrajme si s tím, že žijeme v technologicky nejpokročilejší době. Jedině tak dokážeme utéct ze svazujících okovů nadnárodních korporací, které nám berou nejen digitální svobodu, ale i tu skutečnou.

V současnosti je v módě korporátní konformita. Tvořte podle sebe a ne podle externích měřítek estetiky. Veškeré současné umění připomíná regály v supermarketech, ve kterých je veškeré zboží vyrovnané do přesně vyrovnaných řad a liší se od sebe pouze logem značky. Jinak je vše stejné, jakoby navzájem okopírované. Je potřeba posouvat hranice nebo je ještě lépe bořit. Každý pokus bude hodnotný a nelze říci, že bude zbytečný. Vždy někoho posune dál nebo mu může otevřít dosud neznámé obzory.

Na tomhle světě máme pouze omezený čas a není ho mnoho. Proto je potřeba ho využít naplno a to ve virtuálních prasečincích nikdy nepůjde. Je v nich příliš zatuchlo a bere nám to nejdůležitější.

Bere nám představivost. Krade nám pozornost. Obírá nás o drahocenný čas. Místo dávání příležitostí nám je naopak bere. Svazuje nás.

Proto je potřeba začít konat a spáchat atentát na kulturu.

Sepsáno pro neexistující nepravidelnou revue s názvem Jak spáchat atentát vydávanou výtvarnou společností Trojsil.
Praha, září 2024
Rudolf Vostrý