Vodka s vodou

Nákupák

Pátek 14. února 2059 15:30

Probudilo mě zvonění telefonu. Zvláštní, neměl jsem naplánovanej budík.
Z kapsy kalhot jsem vyhrabal ten zvonící krám a zvedl hovor. Byl to Marley, kterej se mi dneska podle počtu nepřijatejch hovorů pokoušel už několikrát dovolat.
„Čao, Jayolino, už ses vyspinkal?“ zeptal se rastafarián na druhé straně sluchátka a zněl, že je v mnohem lepším rozmaru, než já. Zafuněl jsem místo odpovědi něco nesrozumitelnýho do sluchátka.
„Nejseš po ránu moc společenskej. Víš to o sobě?“
„Protože jsi mě vzbudil, kreténe!“
Moje rozespalý oči se stočily na hudební přehrávač na poličce. Pořád vyhrával hudbu, která se spustila automaticky, když jsem pozdě v noci dorazil z klubu domů. Na jeho hodinách se na mě culil čas, kterej hlásil půl čtvrtý odpoledne. Venku se pomalu smrákalo do další dlouhý únorový noci.
„Tak paráda, vstávej! Potřebuju, abys mi tu s něčím píchnul!“ popohnal mě Marley na druhé straně telefonu. Opatrně jsem se posadil na postel a ospale se kýval do mírného, decentního rytmu právě hrající skladby.
„Jo, jasný. Jenom si skočim do krámu pro nějaký hulení. Budu u tebe tak za hodinku,“ odpověděl jsem už o poznání duchaplněji a rovnou vstal z postele.
„Super! Na tebe se dá vždycky spolehnout, že nejseš píča. Vem mi cestou flašku vodky,“ poprosil Marley těsně před tím, než hovor ukončil. Byl furt sjetej na max. Zapomněl se dokonce rozloučit. Muselo se mu nechat, že mě bravůrně poslal pro flašku, jako kdybych byl nějakej jeho osobní caddy.
Hodil jsem si sprchu a vyčistil si zuby. V kuchyni jsem zneškodnil to rozjedený, nepoživatelný jídlo z lednice přesným direktem do koše. Lednice už nic dalšího k jídlu nenabízela. Musel jsem se najíst někde venku po cestě k Marleymu. Stinná stránka toho, že naši odjeli na služebku. Nebyl tu nikdo, kdo by vytrvale doplňoval jídlo do lednice, který bych mohl pod vlivem ranních kocovin užírat. Převlíkl jsem se do oblečení, který nesmrdělo kouřem z klubu a vypadl z bytu. Ve výtahu jsem znuděně luštil vzkazy, který už skoro pět let tekly rozpuštěným inkoustem na dveřích a znovu prožíval dávný vzpomínky.
Psali jsme si je navzájem s klukama z hoodu. Potom jsem si z toho dělal srandu, když jsem tahal k sobě holky na píchání. Byl to dokonalej kundolap vysvětlovat jim cestou výtahem, proč je na dveřích napsaný, že má Dan malý péro a proč já ho rozhodně malýho nemám. Vlastně celkově bylo k neuvěření, že mi to rodiče tolerovali. Jejich nejzlatější a jedinej, nezletilej synáček si tahal domů do pokojíčku nejrůznější kurvičky z hoodu, kde je záhy poté celý dlouhý noci prznil. Asi je těšilo, že se o sebe umím postarat sám, nebo jim to bylo úplně u prdele. Spíš to druhý. Vyšel jsem z baráku a dopnul si zimní bundu až ke krku. Byla zoufalá kláda a foukal studenej vítr. Tentokrát mě už nic nehřálo, žádnej speed ani chlast. Byl jsem po delší době úplně totálně střízlivej.
Prošel jsem okolo stánku s kebabem, pozdravil se s Amirem a zamířil si to k nákupáku. Tentokrát jsem neměl chuť na kebab, protože jsem ho žvejkal už včera, musel jsem si vymyslet jinej jídelníček. Zbejvalo mi jenom přejít silnici, po který se proháněla auta směrem na letiště a hypnotizoval jsem zářící hologram semaforu na vyšším sloupu, aby na něm už konečně skočila zelená. Během několika desítek vteřin signalizace konečně zezelenala a pustila mě na přechod.
Kdybych se rozhodl přejít na červenou, nejpozději v osm večer by mi přišla obsílka s pokutou. Město, potažmo Metropolicie, byla velice efektivní, když šlo o výběr peněz od občanů. Docela mě s tím srali, ale to bylo asi tak jediný, co se s tím dalo dělat. Buzerace normálních lidí jim šla krásně od ruky, potírání opravdový kriminality už nebyla úplně jejich parketa. Hned za přechodem jsem zaplul do nákupního střediska.
Jeho atrium bylo prostorné a z důmyslně schovaných reproduktorů hrála nenáročná hudba bez žádného zřetelného beatu. Nedalo se to zařadit. S klukama z hoodu, když jsme sem chodili často nakupovat chlast na pouliční party, jsme tomu říkali nákupákovej pop. Namířil jsem si to rovnou do prodejny s chlastem. Byla samooblužná, stačilo projít okolo turniketu. Systém si sám načtením čipu v mým těle ověřil, že jsem plnoletý a nechal mě nakoupit. Pokud by mě napadlo cokoliv ukrást, tak by se opakoval stejný scénář, jako v případě, kdybych přešel na červenou. Dorazila by mi obsílka a pokuta. Případně by si mě doma vyzvedlo komando Metropolicie nebo v horším případě ranař, chytající budoucího vězně, kterýho by vyměnil za lákavou finanční odměnu. Těm hajzlům se říkalo lovci lebek a ty za prdelí nikdo soudnej fakt nechce.
Procházel jsem mezi regály a zaujala mě reklama na Sovětskou vodku Stalingradskaja. Upřímně, vodku mohli mít Sověti třeba dobrou, ale vůbec jsem neměl chuť jí pít. Rozhodně ne po tom, co jsem se všechno o Sovětském svazu dozvěděl v hodinách historie a během prolejzání různejch Síťovejch králičích nor. Na sklonku druhé světové války, než se americká vojska zastavila na hranicích Československa a Maďarska se během Jaltské konference Roosevelt, Stalin a Churchill dohodli na rozdělení sfér vlivu. Díky předválečnému vývoji a zvěrstvům napáchaných během války se domluvilo, že Československo zůstane v západní půlce Evropy.
Po válce se velice rychle zotavilo a začala druhá průmyslová revoluce. V Československu se začaly vyvíjet seriózní výpočetní projekty a korporace se předháněly v investicích do zdejších firem. Během protestů, které zmítaly jak východní, tak západní Evropou se Československo rozpadlo na Čechy a Slovensko. Bez velkého krveprolití, obě země na tom vydělaly. Demokratický systém odolával větším i menším protestům ze strany korporátních odborů, které se záhy poté zrušily. Ve stejné době přišla první verze Sítě. Propojila celý demokratický svět a začaly se nám otevírat i příběhy, které se odehrávaly za železnou oponou.
Sověti drželi svoje lidi zkrátka, vláda jedné strany táhla ekonomiku dolů, ale přes svou typickou nabubřelost nepřiznávali vlastní chyby. Disidenty zavírali do pracovních táborů ne nepodobnejch náckovskejm válečnejm koncentračním táborům. Ani dodnes technologicky nedohnali západní svět. Vlastně to není ani možný, korporace Sovětům nedodávají potřebný součástky na výrobu pokročilejch Síťovejch terminálů a wéru. Podle toho, co jsem zachytil občas na Síti, tak nějaký ekvivalenty našich chytrejch udělátek mají, ale jsou tak sto tisíc let před opicema. Osobně mám problém s tím, jak se chovají ke svejm lidem – berou je jako bezcenný kusy masa.
Prošel jsem tedy okolo Stalingradský a zalovil mezi jinejma vodkama. Vybral jsem takovou, která mi nejvíce připomínala oblíbenou Marleyho značku a zaplatil u samoobslužného terminálu. Během opouštění obchodu s chlastem, se mi rozvibroval telefon v tašce připásané na rukávu bundy. Otevřel jsem nepromokavý zip a zjistil, že se mi snažila dovolat Lajka ze včerejška. Rozbušilo se mi srdce a s hraným klidem jsem zvedl hovor. Cítil jsem u toho šimrání v podbřišku.
„Ahoj. Co potřebuješ?“ ohlásil jsem se do telefonu.
„Nazdárek. Dostala jsem nápad na schůzku. Líbilo se mi, co jste včera v noci s Agawarou předvedli v klubu,“ přivítala mě komplimentem, kterej mi pohladil ego. Možná ještě i trochu jinde, než jenom tam.
„To jsem rád, s Agou je vždycky sranda,“ zasmál jsem se a posadil se na lavičku uprostřed haly nákupního střediska. Sledoval jsem hloučky lidí, jak chodily okolo a snažil si co nejpřesněji vybavit Lajčin obličej.
„Potřebovala bych od tebe s něčím pomoct. Zajedeme do jednoho klubu v centru, už jsem ti tam zařídila DJskej slot na hraní. Jenom budu potřebovat, aby sis vzal trochu jinou hudbu, než to, co jste hráli včera. Zvládneš to?“ poprosila mě. Byla to nabídka, kterou jsem si nemohl dovolit odmítnout. Prohrábnul jsem si prsty přechodem z mrazu do tepla zplihlý, modrý číro a koukal se do blba.
„Jakej to bude klub? Co budou čekat?“ zeptal jsem se zvědavě a hladil si u toho prsty strniště na tvářích.
„Bude to diskoška. Vem si něco vtipnýho a skočnýho. Hlavně pomalejšího, bude tam lepší společnost,“ upozornila mě. Líbilo se mi, že přesně věděla, co chtěla.
„Jasný, to zvládnu. Vezmu si s sebou nějaký funky,“ vypotil jsem ze sebe během přemýšlení, jestli vůbec něco takovýho mám. Budu se muset u Marleyho přes Síťový připojení dostat k sobě domů a podívat se tam po něčem speciálním, co by ocenila lepší společnost plná pozérskejch degenů.
„Tak to mám radost, draku. Seš skvělej! Buď v devět na okraji západního sídliště. Buď tam přesně, za chvíli ti pošlu šifrovanou adresu. Klíč pošlu hodinu před schůzkou. Pá, broučku,“ rozloučila se a ukončila hovor.
Tvářil jsem se tupě jako po čerstvě provedený lobotomii a v břiše mi příjemně mravenčilo ještě víc, než předtím. Tohle rande bude o dost zajímavější, než všechny schůzky předtím dohromady. Zvedl jsem se z lavičky a namířil si to do trafiky, jestli nemají nějaký nový modely. Měl jsem od probuzení nezlomnou chuť se zmastit.
Trafika byla vyzdobená všemi možnými potřebami pro kouření. Vonělo to tam směsí tabáku a sušený marihuany. Automaticky jsem přešel zdravotní strainy a rovnou se podíval na holografickém displeji na nabídku plnotučnejch modelů. Byly seřazený podle obsahu THC a několika letmými dotyky nad hologramem jsem si vybral ty nejsilnější. Zaujal mě Strawberry Sour Diesel. Potvrdil jsem, že chci pět gramů a počkal, než skener zachytí můj občanský čip. Na telefonu mi píplo upozornění, že si mám tu dobrotu vyzvednout u pultu trafiky. Pomalu jsem se přesunul k prodavačce za pultíkem a zaflirtoval si s ní. Byla to milá, sympatická blondýnka.
„Dáte si k tomu ještě něco?“ zeptala se obsluha mezitím, co pod pultem vybírala správnej pytlík.
„Jo. Dejte mi dvě krabičky krátkejch Lucky Strike v papírovým obalu,“ odpověděl jsem a mezitím vytáhl peníze, co jsme včera úspěšně vydělali prodejem fetu místním smažkám.
„Bude to sedmdesát euro,“ culila se profesionálním úsměvem blondýnka. Zaplatil jsem stoeurovkou a vrácený mince si uložil do tašky společně s nákupem. Sbalil jsem flašku vodky z pultu a po rozloučení zmizel z trafiky. Už mi bylo z toho nákupního centra na nic. Odešel jsem z chrámu konzumu bočním vchodem, bylo to z něj blíž k Marleyovi domů.
Před rotačními dveřmi jsem si dopnul bundu až ke krku a modlil se, aby mi už nebyla taková kláda, jako když jsem před půl hodinou opouštěl svůj barák. Zase mi ta strašná, ubíjející zima zalezla až pod bundu, ale držel jsem se tentokrát statečně. Měl jsem ze sebe dobrej pocit. Čekalo mě nejlepší rande mýho života a dodávalo mi to sebevědomí.
„Hele, kámo, nemáš nějaký drobný?“ ozvalo se vedle mě. Podíval jsem se na toho obejdu, co se mě snažil odýzlovat o drobáky. Okamžitě mi vykouzlil úsměv na rtech. To byl přece Dejvid! Stará dobrá, provařená smažka z hoodu! Spolu s jeho punkerskejma kámošema páchali nějaký neplechy, a když neměli zrovna hluboko do kapsy, tak si ujížděli na všech možnejch i nemožnejch sračkách z ulice. Teď ale právě vypadal, že s klukama z gangu nebyli zrovna úplně úspěšný, když sockoval drobný před nákupákem.
„Ty vole, kámo, co tady děláš?“ odpověděl jsem radostně a rozepnul si tašku na bundě, abych v ní zalovil pár eurovek pro Dejvida.
„Řehole, píčo. Čekám, jestli mi vyjde jeden kšeft. Jakej vůbec byl Agawara včera v klubu?“ postěžoval si a podrbal se mezi dready splývajícími ze zátylku prostetickou rukou bez potahu syntetickou kůží, která měla to nejlepší už dávno za sebou. Byly tam dobře vidět všechny možný převody, kabeláž a motorky, které tu ruku uváděly nervovými zakončeními do pohybu. Sem tam nějakej drátek. Bylo mi ho líto, tak jsem mu vrazil několik mincí do ruky a pokračoval v přátelským potlachu.
„Zase taková bomba to nebyla,“ lhal jsem trochu provinile, „už jsme tam zažili lepší mejdany. Aga se předváděl jako vždycky a dole to bylo fakt přehnaný. Lidi, kterejm jsem prodával matro, se tam málem přede mnou pozabíjeli kvůli kartám o fet,“ shrnul jsem Dejvovi včerejší pařbu v klubu.
„Díky moc, Jayi, jsi klasa! Zachránils mě před střízlivostí!“ poděkoval Dave a předvedl mi radostný taneček. Rozesmál mě. Rozloučili jsme se, byl jsem už na odchodu, ale ještě mě na poslední chvíli zastavil.
„Hele, kámo, neměl bys ještě něco do nosu, nebo do fajfky?“ zasomroval si.
Chlapec nezklamal, čekal jsem jestli na to dojde nebo ne. Opravdový somráci nikdy nedýzlujou jenom o jednu věc.
„Jasný, počkej,“ ujistil jsem ho, že ho nenechám na holičkách. Vytáhl jsem si z dealerské taštičky fungl nový, vakuově uzavíratelný, pytlík z trafiky a zalovil v něm mezi macatými palicemi. I v tom mrazivém suchu a se zmrzlými prsty bylo cítit, jak to lepilo. Jednu, asi gramovou palici jsem mu vrazil do vanilácký ruky a on mi za to na jeho poměry, docela slušně poděkoval.
Po rozloučení jsem se vydal na cestu k Marleymu. Míjel jsem postranní uličky a zapadlé obchůdky, které se nacházely dál od hlavní třídy hoodu. Některé nabízely chemické přísady do jídel, korejské večerky slibovaly teď v únoru opravdové, čerstvé ovoce.
Těsně před Marleyho barákem byl jeden z nejzajímavějších drobnejch obchůdků. Bazar. Každej den v něm přibývaly nový cetky, který místní smažky prodávaly po úspěšnejch čórkách. Ty cetky si zase potom vykupovali jejich právoplatní majitelé a tak pořád dokola. Zrovna zavírali. Přišlo mi divný, že neměli non-stop provoz. Připravovali se tím o nezanedbatelný prachy.
Za bazarem jsem přešel silnici a vystoupal několik schodů ke zvonkům na zdi staršího paneláku z konce dvacátého století. Stiskl jsem Marleyho zvonek, kterej bych našel i poslepu a zazvonil. Na displeji se během pár chvil objevila dreadatá hlava, bez čekání a obvyklejch blbejch keců mě pustil do baráku.

Pofel u Marleyho

U rastafariána jsem se zřítil do gauče v obýváku jeho garsonky. Naproti gauči byl jeho stůl se všema různejma serepetičkama, který tvoří podstatnou část jeho obživy. Zrovna tam měl rozdělanýho drona, kterýmu zachraňoval motor, nebo co to vlastně bylo. Nad rozkuchaným vznášedlem měl na zdi přišroubovaný čtyři monitory do obdélníkovýho pole. Na jednom běžel datastream nějakýho sportovního utkání, který měl zrovna rozkoukaný, na dalších dvou zdrojovej kód dronu a na posledním probíhaly blíže neurčené monitorovací grafy a logy.
„Máš tu vodku, vole?“ zeptal se Marley, během močení na záchodě za rohem. Přes ten hodiny zadržovanej proud moči do záchoda jsem ho skoro neslyšel.
„Jasný! Máš jí na lince v kuchyňským koutu,“ houknul jsem na něj při sledování sportu, kterej mi vůbec nic neříkal. Nějaký dva skoro nahatý, tlustý asiati tam do sebe řezali a snažili se navzájem vytlačit z ringu. Po vykouření jointa to mohla být zábava, ale já zrovna úplně zmaštěnej nebyl. Naskytla se mi ideální příležitost vytáhnout z kapsy trávu a konečně ubalit špeka. Během drcení krásný palice trávy, obsypaný lepivou pryskyřicí, mě vyrušil Marley, kterej se vrátil se dvěma skleničkama vodky. Byly to fakt strašný lampy.
„Ty hele, kámo, nepřehnals to trochu?“ zasmál jsem se při pohledu na skoro plnou sklenici vodky.
„Ale hovno, vole! Je to naředěný vodou. To bych byl po dvou sklenicích úplně na mraky. Mám ještě docela ranec práce s tím vykurveným dronem,“ vysvětlil Marley a připili jsme si sklenicemi s naředěným alkoholem. Pokračoval jsem v balení jointa a Marley se pustil dál do masakrování vykostěnýho dronu.
„Hele, kdy ses dal vlastně na lítání?“ zeptal jsem ze zvědavosti. Marley chodil ven jenom do klubu prodávat fet a občas lítal s drony pro nějakej místní gang, vlastně mi to nikdy neřekl pro koho. Dost úzkostlivě to tajil a mlžil okolo toho pokaždý, když jsem se ho na to zeptal.
„Nějakej pátek to už bude, mám to rád od mala,“ mumlal rastaman, když pájkou od sebe odstraňoval naletovaný součástky plastovo-kovový létající mrtvolky.
„A tohle je tvoje? Vypadá, že dostal pěkně na prdel,“ pokračoval jsem v dotěrných otázkách.
„Vůbec. Tenhle je toho debila Smoochese. Měl ho na nějaký akcičce a dostal direkt zásah dávkou ze samopalu. Dojebal ho potom ten pád. Snažím se z něj zachránit, co půjde,“ vysvětlil a ukázal rozhžavenou pájkou na monitory se zdrojovými kódy a na rozebraný přístroj. Neměl jsem morál luštit zdrojový kódy programovacího jazyku, kterej jsem nikdy předtím neviděl a radši se znovu napil vodky, abych měl dost slin na olíznutí papírku. Zabalil jsem a sklepal jointa tak, aby se hezky udusal. Už zbejvalo jenom odtrhnout papírek a mohli jsme si zahulit fungl novou odrůdu, kterou jsme spolu ještě nehulili. Plamínek zapalovače olíznul špičku brka a nasál jsem jeho lahodnej kouř. Vyfoukl jsem a Marley zavětřil nezaměnitelnou vůni skéra.
„Hmm, to ses předved, kamaráde. Voní to kurevsky dobře,“ ohodnotil znalecky a otočil se na židli směrem ke mně. Ještě jsem tomu trochu zakotlil a poslal mu ho na okoštování. Při pokuřování vypadal jako opravdovej rastafarián. Náhodou jsem si všiml času, který promítal holografický projektor na stěnu. Bylo půl šestý. Měl bych si asi vyřešit tu hudbu pro Lajku. Joint se mi vrátil zpátky, pohulil jsem si a dodal si tak odvahu se osmělit k dotazu.
„Hele, rasto, nemáš tu někde Síťovej headset?“ rozkašlal jsem se při posílání špeka nazpátek Marleyovi. Ten ukázal rozhuleným jointem na pochromovanou poličku vedle gauče, ležel na ní headset s terminálem. Natáhl jsem se pro něj, rozložil si ho u kůřáckejch potřeb na balení trávy a nainstaloval do něj svůj paměťovej čip. Nasadil jsem si headset se sluchátky na hlavu a zapnul terminál. Na poloprůhledném holografickém displeji terminálu proletěly rychle nesrozumitelné shluky písmen a znaků, potom se displej rozzářil uživatelským prostředím na kterém bylo několik ikonek. Na jednu z nich jsem lehce ťuknul prstem a nasadil si headset na oči.
Objevil jsem se v příjemném vstupním atriu do Sítě, které připomínalo klidný jamajský slum při východu slunce. Marley se nezdál, byl romantik a hlavně technicky zdatnej týpek. Tyhle terminály neuměly podobná prostředí, určitě si ho tam dodělával sám. Terminál vestavěným senzorem sledoval moje ruce a umožňoval mi pohybovat se po příjemném prostředí. Připadalo mi, jako kdybych opravdu cítil teplo a vůni jamajský pláže kdesi u Kingstonu. Notnou dávkou přispěla Marleyho přetopená garsonka a právě vykouřená silná tráva.
Naučeným gestem jsem si roztáhl programovou nabídku. Vytočil jsem adresu svýho úložiště u sebe doma. Pohled okolo se rozmazal a přesunul mě před můj brloh. Nebyl jsem ani zdaleka takovej hračička jako rastafarián, takže jsem si vystačil s obyčejným generickým pokojíčkem puberťáka ze základní nabídky. Před vchodem do pokoje mě zastavily zamčené dveře. Odšifroval jsem je naskenováním svého krevního řečiště před senzorem terminálu. Terminál tím bez problému poznal, že šlo o mě. Pro jistotu ještě naskenoval uvnitř headsetu oční sítnici. Trochu jsem sebou v reálným světě trhnul. Ty červený paprsky přímo do očí mě skoro vždycky vyděsily.
Vlezl jsem do brlohu a ignoroval v něm poházenej bordel, kterej se válel v krabicích všude okolo. Starý fotky, pár věci do školy, imerzivní hry a sem tam nějaký péčko. To, co jsem potřeboval, bylo ale úplně jinde. Pod vyšším stolem s virtuálním mixážním pultem se mi válely kufry s deskama. Každá deska představovala jedno hudební album. Bylo jich teda opravdu požehnaně. Měl jsem je roztříděný v kufrech podle stylů. Lajka si poručila nějaký to funky. Otevřel jsem kufr, ve kterým jsem ho před rokem nechal. Gestem jsem si otevřel další přepravku na desky, která představovala paměťovej čip nainstalovanej do Marleyova terminálu.
Přenos proběhl neuvěřitelně rychle. Potěšilo mě to. Měl jsem trochu obavy, že Marley bude mít pomalý připojení. Evidentně na rychlosti Sítě nešetřil. Hudba se zkopírovala bezpečně na můj pameťový čip. Ušetřil jsem minimálně půl hodiny kopírování.
Sundal jsem si headset a na holodispleji se odlogoval. Čip zase skončil bezpečně uložený v taštičce na mý bundě. Marley najednou začal nadávat.
„Do prdele! Kurva drát!“ ozvalo se od jeho pracovního stolu. Nasraně se napil vodky.
„Co je, kámo?“ zeptal jsem se opatrně. Taky jsem do sebe poslal zbytek vodky ze sklenice.
„Ten zasranej krám je úplně v hajzlu! Skoro jsem oživil hlavní jednotku a najednou se z ní zakouřilo a od tý doby je to v prdeli. Je totálně mrtvá!“ nadával a přitom do rytmu poslední věty několikrát vztekle uhodil pěstí do právě zdechlého dronu. Potom si s úlevou zapálil jointa, kterýho zapomněl během chvíle, co jsem byl v Síti, dohulit.
„Vyser na to a hoď to tomu kreténovi Smoochesovi zpátky na hlavu,“ odpověděl jsem klidně při zapalování krátký cigarety. Marley se zvedl ze židle a přisedl si na gauč vedle mě. Začaroval trochu prsty před terminálem a všechny monitory promítaly zvětšený obraz nějakých dalších dvou skoro nahatých tlustoprdů v ringu. Z důmyslně rozmístěných reproduktorů po rastamanovým bytečku zněla zcela zřetelná japonština.
„Už mi z toho mrdá. Pustíme si něco inteligentnějšího. Viděls ty poslední vizuály z nepokojů v Americe? Je to úlet jako hovado,“ zeptal se a na menu terminálu prsty projížděl nabídku nových videí.
„Dej to tam. Per to do mě!“ zasmál jsem se a odklepl popel z cigára do popelníku. Marley tam mezitím pustil video točené z vlastního pohledu, které bylo původně dělané pro smyslovou projekci, ale někdo ho překonvertoval na standardní displeje. Ve videu se někdo rval s policajtem v plný polní a štítem. Nakládačka od fízlů mě nebavila, balil jsem u toho znuděně dalšího jointa.
„Co vlastně děláš večer?“ zeptal se rastaman mezitím, co nalejval další vodku, kterou doplnil obligátní perlivou vodou z plastové lahve stojící vedle terminálu.
„Mám rande s jednou holkou z klubu, co jsem včera potkal. Mám si prej vzít hudbu na hraní. Jedeme do nějakýho klubu v centru,“ usmál jsem se přitrouble při vybavování si Lajčina obličeje. Přišla mi zpráva od Lajky s dešifrovacím klíčem k její adrese. Zapamatoval jsem si adresu po jejím odhalení a obě zprávy potom důsledně vymazal z telefonu.
„Tak to je pohoda. Asi si s tebou taky zajedu do Dejvic zamrdat,“ zafantazíroval Marley, který si po cinknutí do mojí skleničky labužnícky přihnul. Bylo mi jasný, že nemluvil o šukání s rozumnou holkou, ale o návštěvě nějakýho zapadlýho privátu, kde za šoustačku vysolí minimálně dvě kila na dřevo.
Zapálil jsem další brko a chvíli koukal na videa, který mě vůbec nezajímaly. Kdybych nehulil jedno brko za druhým a nepil u toho vodku s vodou, tak bych byl už dávno někde v trapu. Asi hodinu po dokouření jointa jsme na přeskáčku pouštěli různý videa, co jsme objevili ve výpisu datastreamu. Taky mi během toho zevlování před Marleyho terminálem dorazila donáška jídla z místního fastfoodu, kterou jsem si zařídil přes telefon.
Konečně jsem se najedl. Během té doby jsme dorazili i zbytek flašky, dali si nějakej ten Mikhailův koks a nakonec vyrazili na tramvaj směrem do města.

Wtf v tramvaji

Venku byla nepřekvapivě zima. Díky tomu, jak jsme se spravili u Marleyho doma, to ale nebylo tak hrozný. Stáli jsme na tramvajové zastávce a čekali, než k nám přijede tramvaj. Dokuřoval jsem cigaretu, kterou jsem potom uměleckým tríčkem zahodil do koše a byl šťastnej, že už máme tramvaj na cestě. Pomalu se blížila.
Marley vytrvale přežvýkával už hodinu vyžvejkanou žvejkačku. Byl sjetej jako paprika. Taky jsem měl docela nakoupeno, a přemejšlel nad tím, jestli si toho Lajka všimne. Radši jsem se uklidňoval tím, že aspoň neodpadnu po prvním uvítacím brčku, který na sto procent přijde. Občas se mi večer stávalo, že mi padla hlava únavou na stůl a zatáhnul jsem. Z toho mě měla zachránit záložní dávka koksu, kterou jsem si ulil přesně pro tyhle případy brzký únavy. Tramvaj mezitím dorazila před nás a otevřela dveře. Z ní se vysypalo pár normálů, kteří táhli z práce odpočívat domů. Pro nás ale všechno teprve začínalo.
V tramvaji se topilo, rozepnul jsem si bundu a obsadili jsme sedačky za sebou. Bylo jich ještě docela dost volnejch. Tramvaj ohlásila konec nástupu a rozjela se. Sledoval jsem mlčky video reklamy a podupával si nohou do funky rytmu, který existoval jenom v mé hlavě. Marleyho dready tekly přes sedačku tramvaje až schovaly její madlo. Když se tramvaj zastavila na další zastávce, nakýbloval se do ní Dejv se vší parádou. Nejspíš si během odpoledne vysomroval víc eurovek, protože byl vykopanej jak podzemní garáže.
„Nazdar zabijáci!“ zařval a přitom radostně zuřivě gestikuloval rukama. Nedal nám ani chvilku na pozdrav a okamžitě pokračoval v krasojízdě.
„Kam jedete? To jsme se dlouho neviděli, Jayolino, co? Sem si naložil moc a už jsem s těma kreténskejma hovadama nemohl vydržet! Prostě móc týpci! Lidi z gengu jsou někdy přehnaný. Majkí, ten malej sráč se přepálil nějakým novým modelem a úplně vykomatil! Nó, sice bude dobrej, ale nemusím koukat na vykriplený malý sráče! Kam jedete?“ zakončil Dejv a ani si neuvědomil, že zakončil svůj myšlenkovej výron stejnou otázkou, kterou ho původně začal. Ušklíbl jsem se a on mezitím zasedl vedle Marleyho.
„Já si jedu, kámo, zapíchat! Konečně to můžu pořádně rozjet, znáš to. Pár dní zpátky se mi posralo rande. Už nenechám nic náhodě a rovnou za to zaplatím! Ti řikám, že ty děvky dneska zažijou takovej anální bombing, že se z toho poserou!“ spustil sjetej rastafarián. Všiml jsem si, že Marleymu litají z koutků sliny. Bylo to docela nechutný. Mrknul jsem na Dejva a zasmál se. Ten rasta to dneska večer fakt zabíjel. Podle Dejvova výrazu jsem už byl připravenej na to, že z něj vypadne nějaká ještě větší zhovadilost.
„Zašukat jo? Ty krávo, já už nepíchal tak dlouho, že už mám gule jako kulečníkový kule. Já bych tak prznil, že bych se oběsil na chámovodech!“
Kupodivu to takovej nesmysl nebyl. Dejvid si docela rád ujížděl na synopiátech, ale tentokrát byl přestřelenej do rudejch jako kontrolky na mixáku sračkovejch diskžokejů. Takže bych jeho sexuální choutky i chápal. Byly zase zpátky, a takový návraty jsou vždycky plný radosti a štěstí. Teda aspoň pro jednu ze dvou zúčastněnejch stran.
„Ty píčo! Konečně nemám ptáka jenom na pochcávání, tak je mi líto takovou cennou chvíli provařit fáráním po plexu. Ty krávo, ani nevíš, jakou mám radost, že jsem tě potkal!“ pokračoval nadšeně Dejv, kterej byl k nezastavení, směrem k Marleymu. Najednou se otočil ke mně a skoro až nesrozumitelně rychle dodal.
„No na tebe, Jayolino, taky nesmím zapomenout! Zapomenout na týpka jako seš ty by byl kurevskej hřích. Neodpustitelnej nejvíc moc mrtě hárdkórovej hřích! Díky za tu trávu a drobný. Zahulil jsem si a potom to přišlo! Udělal jsem strašně dobrej kauf!“
Sice vůbec netuším, co myslel tím dobrým kaufem. Jestli udělal za nákupákem babičku o důchod nebo nějakej svůj drogovej jackpot. Ale hlavně, že měl o dost lepší náladu, než když mě stahoval o paličky trávy s drobákama. Skoro jsem se těch jeho vyjetejch očí leknul. Musel bejt narvenej tím svinstvem až k prasknutí. Nejspíš to byl asi Hyper se starým dobrým pikem. Najednou se opět odvrátil na Marleyho a pokračoval v tom jeho přehnaným monologu.
„Kam vlastně jedeš píchat ty dredatej blázne? Doufám, že né za nějakou tvojí soukromou štětkou. To bys mě, kurva, zklamal! Kámo! Od takovýho magora, jako seš ty, bych čekal spíš nějakej fákt hustej hodinovej hotel plnej tlustejch kurvisek!“ chrlil dál vytrvale a neúnavně.
Marley se zařechtal, poprvý jsem si uvědomil, že nejedeme tramvají sami a upřel pohled na Dejvida. Potom jsem zaostřil na ostatní cestující. Nevěřícně nás sledovala asi desítka párů očí spolucestujících, který nebyli na naše radostný a ryze intelektuální shledání vůbec zvědaví.
„To si piš, že jedu do toho nejlepšího dejvickýho bordelu! Tam má každá buchta filcky jako dvoueurovky a smrdí okenou!“ dělal Marley živou reklamu Dejvickejm štětkám a připravoval pomalu Dejvida na zlatej hřeb večera. Všiml jsem si, že za Dejvidem se zvedl nějakej týpek, že nás okřikne, ale po pohledu úkosem od totálně sjetýho Dejvida radši zvolil lepší a smířlivější cestu výstupu ven z vagonu.
„Jasná, jedeme do Štětek! Tý píčo, tam jsem jednou chytil od takový vošklivý holky s bobrem jak amazonskej prales, trypla, vole! Kurva, kámo! Tam mě znaj! Mám tam slevy! To ještě před tím, jak jsem si …“
Když zase Dejv začal chrlit další salvu ujetejch perverzních prasáren, uvědomil jsem si, že jsme ujeli celkem dost zastávek. Ti dva mimoni se tryskem blížili ke svýmu cíli a mně se začalo blejskat na mnohem klidnější cestu. Tramvaj se zastavila a přistoupili další cestující, kteří nevěřícně sledovali opravdový, fakin pouliční, divadlo, kde v hlavní roli excelovali ti dva vymaštěnci s dreadlockama. Stali se definitivně středem pozornosti.
Korporace by mohly ušetřit za náklady na propagaci prostřednictvím kokotskejch všudypřítomnejch videoterminálů, kdyby si najala tyhle pošuky a nechala je zfetovaný jezdit tramvají. Minimálně bordely by zvládli promovat fakt perfektně.
„… začala šlehat herák do toho svýho hnusnýho, zafilckovanýho těla. Marleyi, ty magore, ty psychopate …“
Při pobaveným sledování nechápavých pohledů plných opovržení jsem zaslechl úryvek Dejvova veskrze intelektuálního projevu, protože jsem ho ve svých stavech už nestíhal souvisle poslouchat. Asi se dneska rozhodl, že vyčerpá celou svojí slovní zásobu a začal ještě navrch s Marleyem nekontrolovatelně cloumat. Bez dalších pochybností byl naládovanej Hyperem. Takhle by se perníkem nikdy nevyjebal.
„… ty největší kurevníku pod sluncem, ojedu tvojí mámu a pak…“
Nakonec rastamanovi došla, přes značnou míru zmatlanosti, trpělivost a umlčel skoro pomatenýho Dejva jedinou, přesně mířenou ránou pěstí na nos.
Ve mně, v přihlížejících a dokonce i v tom zasraným somrákovi, kterej osamoceně seděl venku na lavičce a při pití čůča vejral do kolem projíždějící tramvaje, v tu chvíli hrklo, když jsme všichni viděli, jak rastafariánova obrovská pěst masakrovala Dejvidův ciferník. Tramvaj v okamžiku absolutně zmlkla. Bylo to jako kdyby se zastavil čas.
Bohužel, pro toho vysmažence, se čas fakt nezastavil. Odletěl ze sedačky a přistál pod protější sezení na druhý straně tramvaje. Zaplul tam teda fakt parádně. Atmosféra v tramvaji by se dala krájet. Okamžitě mě napadlo, že to ta nehýbající se smažka už asi nerozdejchá. Docela oprávněně. Taková rána by urazila hlavu i slonovi.
„Marleyi, ty kreténe. Tys ho voddělal!“ sykl jsem potichu. Úzkostí mi docházel dech. Ještě jsem nikdy žádnýho svýho kámoše v takovým stavu neviděl. Marley se na mě podíval a zasmál se.
„Ale hovno, vole! Dyť tyhle přestřelence znáš, můžeš je přejet pancířovou dodávkou a stejně si dojdou pro další dávku,“ okomentoval rastaman nehybný tělo ležící na zemi a přes zákaz kouření v tramvaji si zapálil cigaretu. Tramvaj znovu zastavila a většina těch debilních čumilů konečně přestoupila do druhýho vagónu.
Do ticha vyprázdněný tramvaje se z úst plnejch krve ležícího Dejva ozvalo nesrozumitený bublání, kterýmu nebylo rozumět. To se jako snažil zeptat, co ho to vlastně přejelo? Jeho pokusy o slova doplňovalo zlověstné chroptění vycházející z přeraženého nosu. Podrazácky jsem s arogantním úsklebkem ukázal palcem na Marleyho. Sedl si zpátky na sedačku a odplivl zbytek krve, co nestačil ještě vytéct nosem ven. Začal si utírat zakrvácený obličej do zelené mikiny, kterou měl schovanou pod zaprasenou zimní bundou. Mikina během chvíle vypadala, jako kdyby měla maskáčovej vzor. Vlastně to bylo docela zlepšení proti původnímu stavu svršku.
Smažka se dál marně snažila artikulovat. Snažila se Marleyovi vnutit názor, že má ránu jako holka. S nezaměnitelným křupnutím si narovnal zpátky přelomenej nos. Tenhle kluk musel bejt fakt brutálně na máry. To už jsem měl taky sto chutí vypadnout do druhýho vagonu tramvaje. Fakt nesnáším zlomeniny, dělá se mi z nich fyzicky blbě. Nebudu ani moc kecat, kdybych řekl, že mi navalilo.
Zanedlouho se z reproduktoru ozvalo, že tramvaj dojela do stanice Obchodní třída Dejvická. Dejv okamžitě, neúměrně ke svýmu aktuálnímu stavu, byl připravenej k výstupu. Hned po otevření dveří z nich vypadnul na ten rádoby nablejskanej, zaplivanej, betonovej chodník. Nejspíš měl otřes mozku. Marley si se mnou plácnul na rozloučenou, vystoupil a pomohl Dejvovi na nohy. Žasnul jsem, kolik toho tyhle smažky snesou, když si frčej svůj styl.
Tramvaj zabzučela a rozjela se dál napříč metroplexem. Osiřelá tramvaj po exodu těch dvou pošuků ztichla a bylo slyšet jenom tichý pomlouvání dalších dvou spolucestujících bezpečně sedících na druhém konci vagonu. Nevěnoval jsem jim žádnou pozornost. Vůbec žádnou. Ani si ji nezasloužili. Myslel jsem jenom na Lajku. Bylo mi všechno najednou u prdele. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo se dostat Lajce pod kalhotky a zůstat tam fakt hodně dlouho. Jak je to vlastně dlouho, co jsem měl naposledy nějakou holku, se kterou jsem jenom nepíchal a nesliboval, že s ní vydržím dýl, než pár hodin? Tím myslím fakt mít normální holku a žít s ní jako normální člověk?
Tramvaj znovu zastavila a nabrala další dávku podivných lidských existencí. Přistoupili dva white power zmrdi, zhruba stejně starý jako já. Naštěstí jsem měl na hlavě naraženou kapucu a neprovokovalo je moje modrý číro. Parchanti. Jak já ty zasraný fašouny nenávidím! Mít po ruce bouchačku, tak bych je nejradši poslal přesně tam, kam patří. Do horoucích pekel, pěkně mezi Josepha Goebbelse a Adolfa Hitlera do grupáče s kakodémonama v kotli lávy.
Plešouni beztak měli jiný starosti. Relativně nahlas se s celým vagónem dělili o to, jak vystrnadit z vládnoucí strany politika, kterej jim vytrvale už pěkně dlouho a zaslouženě zatápěl. Bohužel pro nás všechny ostatní, to bylo pořád strašně málo.
Najednou se mě to netýkalo. Měl jsem náladu jenom na to si odehrát dneska jeden DJ mix a ošukat holku svejch snů. To bylo přesně to, co jsem dlouho neřešil. Konečně jsem pro to taky musel něco udělat a ne jenom mávat psaníčkama nebo pytlíčkama s pilulkama. Jak jsem se pomalu přibližoval k cíli svojí cesty, začínaly se ve mně mísit zvláštní pocity, připomínající úplně první rande v životě.
Zazdil jsem spousty korporátních reklam, které se valily nespočtem displejů po stranách tramvaje nad okny. Všude se smáli rádoby šťastní herci a ukazovali, jak se dnešní korporátní společnost dokáže postarat o svoje milé, otročící ovečky. Vlastně i tohle mi bylo momentálně u prdele. Tramvaj se zastavila na poslední zastávce před mým cílem. Ty dva holohlaví kreténi vypadli a nově přistoupila dost opotřebovaná pouliční šlapka.
„Nechceš si trochu užít?“ zeptala se unaveně, až rezignovaně. Místo odpovědi jsem soucitně odvrátil pohled a rozhodl se, že budu její ubohou existenci ignorovat.
Naštěstí to pochopila a s menší dávkou explicitních výrazů, se s elegancí, jak se na pouliční štětku sluší, uvalila na sedačku a snažila se dál neusnout v herákovým rauši. Byl na ní žalostnej pohled.
Při představě, že bych s ní musel mít sex a ještě za to platil, mi bylo prostě na hovno. V zasněněžený krajině výhledu ze Střešovických skal se mi naskytla, jako na dlani, krása toho našeho všeobecně zbožňovanýho metroplexu. Dost se toho za posledních osmdesát let změnilo. Většina budov v Dejvicích byla díky akademickýmu zázemí a navazujícím kampusům vyšší, než dvacet pater.
Tramvaj konečně dojela do stanice, kdy jsem mohl vystoupit a nechat dnešní cestu MHD za sebou. Vyskočil jsem ven a tramvaj konečně odfrčela dál směrem na Petřiny. Rozhlédl jsem se po tichých uličkách a vydal se na adresu, kterou mi Lajka poslala. Zapálil jsem si cigaretu a gurmánsky vyfouknul její namodralý kouř do mrazivého vzduchu. Už bylo na čase, dostával jsem nikotinovej absťák.
Najednou jsem ji po krátké cestě k jejímu baráku spatřil. Bylo to jako obraz od DaVinciho nebo nějakýho podobnýho středověkýho kujebáka. Drobná, přesto drsná, dívka, která byla rebelsky opřená o dveře čekajícího taxíku. S výrazem plným vzdoru a rebelství vyfoukla kouř a vypadalo to jako kdyby tam stála sexy dračice.
Byla to bohyně punku. Tahle noc bude ještě vostrá. Cejtil jsem to v kostech.