Duplex hustle

Hustle

Pátek 14. února 2059 21:00

Přišel jsem k Lajce. Měřila si mě dlouhým sexy pohledem a právě zašlapávala doutnající cigaretu na zemi. Usmáli jsme se na sebe a políbili se na přivítanou. Zarazilo mě, jak to bylo automatický. Během okamžiku jsem zapomněl na zimu, vítr a poslední půlhodinu v tramvaji s těma dvěma pošukama. Něžně jsem jí při polibku hladil zadek, paráda! Po přivítání jsem byl trochu v mrákotách a skoro zapomněl na to, že někam vlastně jedeme. Nejradši bych šel rovnou píchat k ní domů. Sedla si do auta a za ruku mě vtáhla dovnitř. Přisedl jsem si k ní a zabouchl dveře.
Taxík okamžitě vyjel směrem do centra. Kdybych nepočítal včerejší výlet na Vinohrady, tak jsem v samým centru metroplexu nebyl minimálně poslední dva roky. Lajka mi hladila stehno a dívala se na mě, jako kdyby chtěla něco říct. Zatím jsme to nechávali plavat a dál se šmajchlovali na zadní sedačce. Řidiči to bylo nejspíš úplně ukradený, vůbec si nás totiž nevšímal. Podezíral jsem Lajku z toho, že ho podmázla, aby dělal, že se tahle jízda autem nikdy nestala.
Pražští taxikáři byli, kromě legendární poctivosti, známí tím, že za určitej obnos peněz navíc dovolili svým klientům dělat v autě téměř cokoliv. Kromě znečištění auta, ale i to se dalo vždycky přikrejt dalším, daleko větším držhubným. Ne nadarmo byly nejsledovanější autentický Síťový pornovizuály právě odtud.
Odložili jsme si bundy, abysme se v taxíku neuvařili. Docela se mi to zamlouvalo, protože jsem si mohl konečně Lajku zblízka prohlídnout. Pod jejím tričkem s názvem kapely v azbuce, se rýsovala malá prsa. Dráždila mi tím mojí nadrženou představivost. Sjeli jsme do tunelů, kterými byl podkopaný celý pražský metroplex. Došlo mi, že jsem pořád neměl ani šajna, kam máme namířeno.
„Kam vůbec jedeme?“ zeptal jsem se potom, co jsme se od sebe na chvíli odtrhli. Lajka se usmála a konečně pustila chlup.
„Jedeme do centra, je tam na Václaváku klub Duplex. Domluvila jsem tě tam jako zahraničního DJe, kterej emigroval ze Sovětskýho svazu. Jmenuješ se Dimitrij Krakov,“ vysvětlovala Lajka. Vrtalo mi hlavou, proč zrovna ze Sovětskýho svazu, protože byli úplně odříznutí od zbytku světa Binární železnou oponou. Zjednodušeně by se to dalo vysvětlit jako dokonalej, nepropustnej firewall mezi Sajuzem a zbytkem světa.
„Z týhle díry, protože bylo mnohem jednodušší připravit krycí story a udělat stopu na Síti. Krachla by na tom i krycí storka. Kyberprostor v tomhle nevojebeš,“ dodala jedním dechem a zapálila předbaleného jointa, který vytáhla z krabičky. Řidič nedal vůbec najevo, že by mu to vadilo. Musela ho podmáznout fakt slušně. Rozhlédl jsem se po prostorném interiéru auta a všiml si, že to rozhodně nebude levnej taxík.
„Oukej, myslíš, že nám sežerou povídačku o fejkovým DJovi, co utekl ze Sovětskýho svazu?“ Nechtělo se mi tomu věřit. Lajka vyndala z kapsy telefon a ukázala mi na něm smlouvu Duplexu s nějakou neznámou firmou. Dominovalo tam jméno Dimitrij Krakov a částka deset zkurvenejch tisíc euro.
„Ty vole, fakt nekecáš,“ vybuchl jsem smíchy. Opravdu dokázala zblbnout produkci jednoho z nejvíc posh klubů v Praze povídačkou o neexistujícím DJovi. Ještě navíc za takový neuvěřitelný peníze.
„To není takovej problém. Mám připravený pro tyhle případy botnety, který jsou schopný napadat datastreamový servery v Síti a vkládat do nich data, který zrovna potřebuju. Během hodiny se objevilo tvoje neexistující jméno po všech hudebních datastreamech s tvým srdceryvným příběhem. Ale zbytek bych si ráda, s dovolením, nechala pro sebe,“ pochlubila se a frajersky si zahulila z jointa, kterého mi potom poslala.
„A jakej ten příběh mám?“ zeptal jsem se při kouření brka. Ta holka se mi líbila čím dál tím víc. Doslova jsem si z toho čvachtal blahem. Bylo to takovým tím zatraceně hustým způsobem sexy.
„Seš pětadvacetiletej DJ, kterej musel ze sajuzu utýct kvůli zmrdskýmu režimu. Jako jednomu z mála se ti to povedlo. Všimla jsem si, že KGB a Smotreťvseti se začali o to jméno intenzivně zajímat. Až takhle to bylo přesvedčivý. Všechno jsem dokázala bez jediný fotky, hudby a skutečnýho člověka,“ samolibě se smála při tom, když mi šeptala do ucha tohle tajemství. Pokuřoval jsem jointa a přemýšlel, jak moc dobrá asi musí bejt, když se jí daří takový kousky. Vrátil jsem Lajce špeka a vyfoukl kouř. Ještě, že jsem si dával špekfest s Marleyem u něj doma. Jinak bych tu asi zkomatil, ten její model byl fakt třída. Hučel jsem z toho slušně.
„Dobře, a co tam teda musím udělat?“ Ani mě nenapadlo, že by měla nějaký postranní úmysly. Těch deset klacků mi přišlo jako dostatečná motivace, jít do takovýho hustlu.
„Ty se budeš muset hlavně celou dobu tvářit, že vůbec ničemu nerozumíš a s nikým nebudeš mluvit. Leda, že bys měl extendachip slot. Máš ho?“ zeptala se. Podle výrazu jí moje odpověď opravdu zajímala. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. I když byli mí rodiče zaměstnaní v korporaci a s tím byl i dostatek peněz na mámo, já to chci výstřelky, tak mě nikdy nenapadlo si nechat cokoliv podobnýho instalovat. Jsem popravdě na svoje vaniláctví docela pyšnej.
„Rusky asi taky neumíš?“
Opět jsem odpověděl záporně zakroucením hlavy.
„Oukej, takže budeš jenom mlčet a dělat, že vůbec ničemu nerozumíš. O zbytek se postarám já,“ usmála se a poslala mi zbytek jointa. Tohle byla vždycky moje specialita, tvářit se jako debil a dělat, že ničemu nerozumím. Potvrdí vám to devět z deseti totálně zdecimovanejch učitelek ze základky.
„Jasný, tohle asi hravě zvládnu,“ nelhal jsem. Dokouřil jsem jointa a típl ho do popelníku v autě. Ještě, než jsem zaklapnul popelník, tak se na mě vrhla. Znovu jsme se vášnivě, hravě líbali. Do auta problikávala světla z tunelu a bylo to, v rámci možností, docela romantický. Auto během chvíle vyjelo z tunelu do ulic nočního metroplexu.
„Seš skvělá, tyhle podvody mě musíš naučit,“ pošeptal jsem jí do ucha, když jsem si zahřejval hlazením jejích prsou dlaně.
„Když to neposereš, tak nás čeká krásná společná budoucnost,“ zakřenila se a podívala se z okna jedoucího taxíku.
„Za chvíli tam budeme. Tak hlavně dávej pozor na jazyk za zubama. Všechno ostatní zařídim,“ zopakovala znovu plán. Auto zpomalovalo až nakonec zastavilo na rohu Václaváku a Jindřišský. Řidič se na nás otočil a konečně promluvil.
„Konečná, slečno Rachmaninovová. Bude to domluvených tři sta euro,“ sdělil konečnou částku za cestu z hoodu až sem. Na taxikáře byl dokonce až moc přeslušnělej.
„Samozřejmě. Tady to máte. Děkuji moc za cestu. Drobné si nechte, beru to jako poplatek za diskrétnost,“ řekla nezvykle slušně a vrazila mu dvě dvoustovky do ruky. Řidiči se objevil úsměv mezi tvářemi a vřele poděkoval. Vyskočil šťastně z auta a otevřel Lajce dveře. Byl tak šťasnej, že mi vyfouknul gentlemanský gesto. Oblíkla si koženýho křiváka pokrytého bodci se cvočky a vystoupili jsme. Taxík mezitím odjel a Lajka mi po letmém polibku na tvář nasadila sluneční brýle.
„Tohle si nech. Sekne ti to v nich. Možná budeš trochu šokovanej, tak se ničeho nelekej,“ překvapila mě nečekaným dárkem. Poděkoval jsem a nabídl jí rameno k doprovodu před klub. Zavěsila si do mě ruku a vyrazili jsme ke vstupu. Před vchodem do klubu se táhla pěkně dlouhá fronta. Nikdy jsem na tyhle diskotékový kluby nebyl. Už jenom z toho důvodu, že by mě vyhazovači nepustili dovnitř už na vstupu. Stejně bych se mezi tou zasranou zlatou mládeží necítil moc dobře. Uvidíme, jak to dopadne. Obešli jsme frontu a zamířili si to rovnou ke vstupu. U dveří stáli dva vyhazovači. Koukali na nás nevraživě, protože jsme si dovolili předběhnout celou frontu.
„Odprejskněte, vy smažky!“ zaburácel ten udělanější z nich. Bláhově si myslel, že z něj jde strach, byl ale spíš k smíchu. Lajka se jím nenechala vyvést z míry. Přistoupila k němu a ukázala mu svůj telefon a ukázala na mě. Chvíli se o něčem dohadovali a nakonec mu ukázala smlouvu, kterou jsem viděl před chvílí v taxíku. Druhý vyhazovač něco nesrozumitelně zadrmolil do vysílačky, která byla kdesi na konci krouceného kabelu trčícího z jeho ucha. Najednou jsem si všiml, že brýle okolo vyhazovačů plynule ukazovaly různé informace. Začínalo to jejich jmény, čísly jejich občanských identit a dalšími zajímavými údaji. Tak tohle Lajka měla na mysli tím, že se nemám lekat. Snažil jsem se nevypadat jako úplnej trouba a nechal se unášet výčtem soukromých informací. Přísahal bych, že se tam mihla i jejich zdravotní dokumentace.
V tu chvíli mi došlo, že jí to o Agawarovi nikdo neřekl. Prostě si to přečetla z jeho občanský identity jenom tím, že na něj koukala při hraní.
„You are expected, welcome!“ řekl po chvíli ten s vysílačkou a pustili nás dovnitř. Brýle najednou v reálném čase větu přeložily do češtiny. Bylo to dokonale boží! Kývl jsem na souhlas, do klubu jsme vešli ruku v ruce.
„Teď s tebou budu mluvit rusky, ty se budeš tvářit, že mi rozumíš. Všechno, co ti řikám, uvidíš na displeji v brejlích,“ objevilo se vedle Lajky, když promluvila rusky. Kdybych už nebyl z ní a celý tý situace úplně paf, tak by mi padla čelist snad až na mramorovou podlahu chodby do klubu. Bylo to čím dál lepší. Došli jsme k VIP výtahu a ten se otevřel. Po tom, co jsme nastoupili se kabina rozjela směrem nahoru. Lajka mi hladila nenápadně zadek. Oba jsme mlčeli.
„Nikdo mě teď neslyší, když mluvím. Budu ti občas posílat zprávy.“ Objevilo se na polopropustném displeji v čočce brýlí. Ikonka na začátku věty označovala soukromou zprávu.
„Až dorazíme nahoru, tak si půjdeme sednout na backstage. Nechám ti tam koks a přinesu něco k pití. Za žádnou cenu se s nikým nebav. Ani anglicky,“ instruovala mě Lajka. Kývnul jsem na souhlas. Snažil jsem se nemluvit. Tížil mě pocit, že ve výtahu byla kamera s mikrofonem. Výtah se zastavil a uvítala nás duněním rozjařená hlasitá párty. Hudba byla teda samozřejmě příšerná, vůbec to nebyl můj šálek čaje. Prošli jsme okolo baru a na jeho konci stál týpek, kterej se díval natěšeně přímo na nás.
„Zdravím vás, slečno Rachmaninovová, je nám ctí, že se vám podařilo sehnat tak vzácného hosta,“ lezl nám do prdelí fakt urputně. Lusknul prsty a barman podal připravený tác s vodkou.
Produkční se pokoušel o ruštinu. Měl ji ale tak strašnou, že ani ten překladač nebyl schopnej vyhodnotit, o jakej šlo vlastně jazyk. Před očima mi lítaly všelijak kvalitní návrhy, ale nic kloudnýho to nakonec nevykouzlilo. Tázavě jsem se podíval na Lajku. Zopakovala větu, kterou se ten tragéd snažil naučit snad celej večer. Překladač bez problémů pokračoval dál v překládání.
„Dobrý večer. Mohu vám nabídnout pití? Doufám, že je vaše oblíbená.“ Brýle na Lajčino zopakování poslušně ukázaly správný překlad. Kývnul jsem na souhlas a jako správný svazák se natáhl pro panáka a vyzval gestem k přípitku. Lajka i produkční si se mnou ťukli a ten trapný moment jsme zakončili vypitím vodky, která mi chuťově připomínala Stalingrajskaju.
V tu chvíli jsem trochu Lajku proklínal, to pití bylo neskonale odporný. Jako nějaká zasraná, hnusná samohonka z cukrovýho destilátu. Poplácal jsem produkčního po rameni a snažil se ho u toho nepoblejt. Otočil se a šel směrem ke dveřím. Následovali jsme ho. Když otevřel dveře kartou, kterou potom obřadně předal Lajce, mi bylo jasný, že to byla konečně backstage.
Ta místnost působila grandiózně. Kožené sedačky, skleněný stůl, porcelánové busty bez rukou, které se tvářily jako vysoce estetické umění. Nikdo další tam naštěstí nebyl. Sedli jsme si na gauč k sobě a políbili se. Právě odstartoval zlatej hřeb nejzábavnějšího rande v mým životě.
„Teď ti skočím pro pití. Dej si koks a trochu se zrelaxuj. Za čtvrt hodiny půjdeš na věc. Potřebuju, aby ti to sežrali i s navijákem, takže se snaž hrát dobře a udělej nějakou show. Budu ti posílat zprávy, co máš dělat. Uvidím, co děláš. Zvládneš to. Věřím ti,“ poslala mi Lajka zprávu a po krátkém polibku něco nechala na stole a odešla pryč. Byl to sáček s koksem. Při lajnování kartou se mi vedle něj zobrazila na displeji brýlí jeho čistota. Lajčin gadget mě nepřestával překvapovat. Byla slušná, ukázala krásnejch osmdesát devět procent.
Napadlo mě, že bych to mohl porovnat s tím zbytkem od Mikhaila, co mi zůstal v kapse po včerejšku. Jestli náhodou s jeho čistotou nekecal. Vysál jsem čáru brčkem, který jsem vyhrabal z kapsy kalhot a užíval si skvělej nájezd. Dneska mi to dokonale sedlo. Vysypal jsem zbytek svýho pytlíčku na stůl a po zobrazení výsledku mi zatrnulo. Lajka měla stejnej koks, kterej jsem včera štípnul Mikhailovi!
Zmocnila se mě panika. Kdybych se tady s tím sráčem potkal, tak by to byl můj konec! Jestli měla jeho zboží, tak bylo na kilometry jasný, že se znají. Kdyby to bylo přes překupníky, tak by si to každej, ale bez výjimky opravdu každej, naředil jedlou sodou a speedem. Dělali jsme to my s Marleyem, dělají to zdejší dealeři posh dětem a stejně to řežou i dealeři ve slumech.
Buď měla stejnej zdroj jako Mikhail, nebo to měla přímo od něj. Ta první varianta byla těžce nepravděpodobná, v Praze takovej dodavatel komunikoval určitě jenom s jedním prostředníkem. Radši jsem nad tím přestal přemejšlet, aby mi z toho nejeblo a frknul si druhou. Noha se mi začala kývat do rytmu houpavého housu. Ten koks šlapal parádně. Dneska mi díky tomu chutnal i ten přibuzlej house hrající z parketu.
Začal jsem se mírně potit paranoiou a vedrem klubu. Sundal jsem si bundu s mikinou. Z bundy jsem odepnul taštičku a připnul si ji na kalhoty. Paměťový čip jsem si schoval do kapsy. Došlo mi, že jsem zapomněl doma sluchátka. Začal jsem doufat, že si dokážu splašit nějaký náhradní. Z drogovýho psycha mě vysvobodila Lajka, právě si odemykající kartou, kterou jí před vpuštěním do backstage předal ten slizkej produkční.
„Jseš v pohodě, broučku?“ zeptala se starostlivě, když mě viděla vykroucenýho a zpocenýho. Položila skleničky s nějakými drinky na skleněný stůl a dala mi pusu na tvář. Neklidně jsem kývl na souhlas. Sralo mě, že jsem nemohl mluvit. Zrovna jsem totiž tak vyndanej, že bych minimálně hodinu v kuse nezavřel hubu. Vytěsňoval jsem průser se sluchátkama, který jsem zazdil doma a totožnej koks s homozmrdem Mikhailem. Zaháněl jsem chmury, co to šlo a snažil se nezapomenout na to, že nesmím vypadnout z role.
Mlčky jsem ji políbil a připil si s ní. Chutnalo to o dost líp, než ta sračka, kterou nás oblažila místní produkce. Měla fantastickej cit na výběr chlastu, pravděpodobně si pamatovala včerejší objednávání drinků na baru v hoodu.
„Musíš to zvládnout! Jinak budeme oba v prdeli,“ objevilo se na displeji brýlí. Zvedlo mi to koutek do úsměšku. Dodala mi sílu se do všeho vrhnout po hlavě. Nevím, jestli to bylo tím panákem destilátu, nebo vidinou píchání s Lajkou, ale úzkost posledních pěti minut skončila a podařilo se mi zklidnit tělo i mysl.
Pohladil jsem ji po tváři a ruka mi sjela po krku přes prsa až na její malej zadeček. Políbili jsme se, potom jsem se zvedl z gauče a odešel jsem do sálu klubu před mixážní pult. Bylo tam slušně narváno, Lajce se muselo nechat, že tu habaďůru s nima zvládla na jedničku. Sežrali jí to i s fuseklema.
Vytáhl jsem paměťový čip z kapsy a podíval se na diskžokeje, kterej právě končil svůj set. Bylo hustý, že měli úplně jinou techniku, než na jakou jsem byl zvyklej u nás v hoodu. Nad technikou svítily holografické projekce průběhu právě hrajících skladeb. Dost se to lišilo od našeho autentickýho stylu, který jsme si na periferiích udržovali. Zčásti kvůli tomu, že fízlové rádi zatahovali nelegální párty EMPčkama a vinylový desky se takhle nedaly úplně jednoduše umlčet.
Místo hraní z desek se tu daly různé smyčkovat zvuky v reálném čase a různě upravovat během hraní. Uvědomoval jsem si, že s tímhle si budu moct vyhrát o dost víc, než kdykoliv předtím. Stoupl jsem si vedle kluka, co právě hrál a poklepal ho po ramenou. Usmál se na mě. Sundal si sluchátka a něco se mi snažil říct. V tom hluku to stejně úplně zaniklo. Poplácal jsem ho po rameni a znovu se vrátil ke hraní.
„Jsi přirozenej talent. Lidi vypadaj, že se na tebe těší,“ okomentovala můj přichod na scénu Lajka. Zamával jsem lidem na parketu a odpověděli mi jásavým křikem a máváním. Skoro mě to rozesmálo, kdybych teda nebyl vyklepanej koksem a trémou. Hrající DJ se na mě otočil a ukázal pět prstů, asi jako pět minut. Otočil jsem se zpátky a vrátil se na backstage, Lajka už tam nebyla. Zůstalo po ní jenom pití a zbytek koksu na stole. Nežinýroval jsem se a došňupal ho do posledního zrníčka. Adrenalin s kokainem byla pro tuhle chvíli geniální kombinace.
Vrátil jsem se za DJem a ten si zrovna odpojoval sluchátka z mixážního pultu. Zuřivou gestikulací jsem ho poprosil o sluchátka, na který jsem ukazoval. Naštěstí to pochopil rychle a celej šťastnej mi je vrazil do ruky. Měl radost, že může píchnout super hvězdě se sluchátkama a srdečně mě objal. Nasadil jsem si sluchátka na uši a zapojil je zpátky do mixážního pultu. Bylo to docela nahlas, upravil jsem si hlasitost a zkontroloval, kolik mám času. Zbývala necelá minuta.
Nainstaloval jsem čip do druhého slotu vedle čipu kolegy, kterej právě končil a přehraboval se připravenou hudbou. Víceméně mi tam ty kousky seděly. Zbývalo půl minuty. Rozdělal jsem si jednu skladbu a odfiltroval všechny zvuky kromě kopáku. Ještě jsem ji zavřel do krátké smyčky po čtyřech dobách. Předchozí skladba právě dohrávala. Zopakovala se stejná situace jako na začátku Agawarova včerejšího setu. Hudba utichla, lidi čekali, co se bude dít.
Usmál jsem se na dav lidí pod sebou a zlehka klepnul do holografického ovládacího panelu. Z reproduktorů začal bouchat dunivý kopák v rytmu 124 úderů za minutu. Lidi se podle něj pomalu vlnili. Přidával jsem zlehka další zvuky. Nejdřív činely, po nich za další čtyři takty vokál, kterej důrazně a přesně opakoval jednu větu stále dokola. Nakonec přišla basa, která podtrhla kopák a spojila se do téměř kompletní skladby. Na poslední takt jsem vynechal skoro všechny zvuky kromě basy a trochu si pohrál s činely. Do půlky taktu jsem propašoval i hlavní melodii. Když měla začít další doba, tak už jsem si přestal hrát s živým remixováním a pustil skladbu konečně tak, jak jí autor původně zamýšlel. Celou místnost zaplnil plný zvuk veselého funky housu a lidi začali konečně tancovat.
„Dobrý intro, draku. Máš je v hrsti, hezky pokračuj dál. Sleduj zprávy ode mně. Za deset minut ti dám vědět,“ pochválila mě Lajka a já se ponořil do hraní svýho nejteplejšího mixu v životě. Možná vás taky napadá, proč takovej týpek, jako já má ve svý kolekci hudby disko?
Jednoho krásnýho dne jsme byli s Agou a Marleyem na dojezdu u mě doma. Sjížděli jsme hudební kanály na datastreamu a snažili se vyrovnat ztrátu endorfinů po včerejším drogovým bláznění chlastáním levnýho vína s nějakýma práškama na soustředění. Už jsme v tom příšerným stavu, kdy se nedalo spát ani pořádně bdít, byli téměř dvacet hodin. Marley cvakal programy téměř ve frekvenci jeden klip, jeden kanál. Najednou to přišlo, přepnul na skladbu, která nás naplnila instantním štěstím.
Zapomněli jsme na vyčerpání z drog naředěné ještě dostatečnou dávkou toho svinstva v našich tělech, který nám nedovolovalo usnout. Agawara si klepal nohou do rytmu. Marley si pískal a já automaticky vystřelil na nohy hledat další flašku vína. Paradoxně ta skladba zpívala o tom jak je skvělé poslouchat hudbu s drahou polovičkou a užívat si života. Teda v našem případě se o tom určitě nedalo ani uvažovat, protože jsme v tom stavu spíš umírali, ale na malou chvíli nás to vrátilo do reality.
Měl jsem potom asi dvoutýdenní období, kdy jsem podobně veselý věci poslouchal a udělal si tak malou, ale přesto účinnou kolekci skladeb. Nakonec už jenom čekaly na svojí pravou chvíli, a ta dneska zrovna dneska nastala. Bůh ví, jestli to byl osud nebo jenom náhoda, ale přesně se to ke dnešnímu mejdanu hodilo. Nejvíc ale mně, protože jsem byl o krok blíž k Lajce. Chvíli jsem tam mixoval skladby přes sebe, občas si něco zremixoval, hrál si s vokály a různými efekty. Na to, že jsem měl takhle pokročilou techniku poprvé v životě pod rukama, tak mi to šlo krásně. Ze všech lil pot a vlnili jsme se v teplé lázni hudby z reproduktorů.
„Bavíš se asi až moc, co? Můžeš teď udělat něco, co strhne pozornost jenom na parket? Nemáš nějakou opravdu známou odrhovačku?“ objevilo se na displeji brýlí a doplnila to přisprostlým, animovaným emotikonem. Jasně, že jo. Teďka zvládnu všechno! Trochu si pohraju s tím dojezdovým songem a budou si jeho silnej refrén jako hovado broukat ještě zejtra. Lusknutím prstu jsem tu skladbu našel v úložišti a nahrál ho do přehrávače. Zahrál jsem ho stejně, jako kdybych ho chtěl hrát bez úpravy.
Lidi se chytli, byl notoricky známej a fungoval určitě úplně pokaždý. Opravdovej hit. Ale protože mě Lajka poprosila o show, tak jsem ho začal během hraní živě přeskládávat. Vokál jsem prohnal efekty a přidal k němu melodii. Z jiné skladby, která ještě zatím nehrála jsem přidal funky basu s kopákem a různě s ním experimentoval. Povedlo se, bylo víc než narváno. Lilo ze mě jako kdyby bylo léto na pláži. Z tranzu hraní mě vysvobodila další zpráva od Lajky:
„Povedlo se, tak za hodinku se uvidíme. Užij si zbytek hraní.“
Pořád mi vrtalo hlavou, co tu ta holka vlastně dělá? Vzít si kluka z ulice, prodat ho za deset klacků do nejluxusnějšího klubu v Praze a ještě k tomu rozjet nějakou levárnu. Nechal jsem tyhle dohady na později a užíval si atmosféru párty, kterou už asi nikdy nezažiju. Nepředpokládám, že bych si někdy dokázal vydělat prodáváním sraček feťákům na podobně mocnou holografickou aparaturu.
Zbytek mixu probíhal skvěle. Hrál jsem jako nikdy a přísahal bych, že po mně nějaká holka ke konci hodila svoje černý tangáče. Najednou se za mnou objevil další DJ, pochlapíkovali jsme se společně po ramenou a ukázal jsem mu na prstech, kolik mi zbývá času. Zbývalo už jenom pár minut, než poslední skladba dohraje. Odpojil jsem sluchátka a předal je dalšímu kolegovi v řadě. Sbalil jsem si svoje saky paky, utřel si zpocenej ksicht do trika a vrátil se zpátky na backstage. Lajka tam už seděla a popíjela gurmánsky z deckový skleničky vodku.
„Udělal jsi mi radost. Všechno díky tobě šlo jako po drátkách. Byl jsi za hvězdu,“ přeložily brýle Lajčino přivítání. Zvedl jsem přichystanou skleničku vodky a napil se. Měl jsem po tom téměř sportovním výkonu zaslouženou žízeň.
„Promiň, věnovala bych se ti víc, ale měla jsem celkem napilno. Bude asi nejlepší, když se odtud po anglicku vytratíme. Už to tu není bezpečný,“ řekla Lajka a dopila zbytek ve skleničce. Udělal jsem to samé a pobral si svoje věci z gauče. Hned za dveřmi backstage, si nás chtěla nějaká přiožralá buchta oblečená ve večerních koktejlkách a na vysokých šteklích vyfotit. Lajka jí hrubě odstrčila, až upadla. Telefon jí vypadl z ruky na zem.
„Jdi do prdele, zkurvená krávo!“ vyfakovala jí a zatáhla mě za ruku směrem pryč z klubu. Ani jsem se nedivil. Samotnýmu se mi tu nechtělo s kýmkoliv fotit, když jsem tušil jistýho Mikhaila za zadkem. A takovýho zmrda za prdelí fakt mít nechcete. Nikdo si toho Lajčinýho incidentu naštěstí nevšimnul, rychle jsme si to šinuli k výtahu. Před ním se objevili dva vyhazovači. Rozhlíželi se po nás, ale v davu klubu nebyl problém přehlídnout pár lidí.
„Jsme v prdeli! Budeme muset vzít roha přes schodiště!“ objevilo se mi před očima. Skoro celou čtvrtinu pravý čočky brýlí mi vyplnila průhledná mapa podlaží. Změnili jsme směr. Lajka mě sice vedla, ale díky mapě před sebou jsem si nepřipadal totálně ztracenej a dezorientovanej. Zastavili jsme se před dveřmi na schodiště. Lajka vytáhla z příruční kapsičky přidělané na rukávu kožené bundy kartě podobné zařízení, který přiložila ke čtečce. Dveře se odemkly a vypustily nás na schodiště. Tam jsme byli sami, alespoň prozatím.
„Musíme vzít roha! Trochu se proběhneme. Dole v garáži na nás už čeká auto,“ vysvětlovala Lajka. Sbíhali jsme po schodišti jedno patro za druhým. Shora byly slyšet kroky a hlasy, které se tříštily ozvěnou schodiště. Nerozuměl jsem jim, ale bylo úplně jasný, že šli po nás. Přidali jsme do už tak zběsilého úprku. Doběhli jsme do přízemí, kde bylo atrium. Nakročil jsem směrem do atria.
„Tudy ne! Musíme přes parkoviště, ještě dvě patra dolu,“ zarazila mě. Otočil jsem se a běžel za ní do hlubokého suterénu. Na vteřinku jsem zahlédl jednoho z našich pronásledovatelů, byla to slušná korba. Před námi byly poslední dveře dělící od nás podzemní parkoviště. Lajka s nimi zápasila. Zařízení, kterým dveře zkoušela otevřít, se už moc nechytalo. Otočil jsem se, za mnou byly slyšet kroky a zvuk odjištění pistole. Ten rychlejší vyhazovač už stál asi deset metrů od nás, mířil na mě. Zvedl jsem ruce. Zaregistroval jsem v brýlích text.
„Každej si teď uděláte úkrok na opačnou stranu od sebe. Počítejte do pěti a potom se skrčte.“ Stálo ve zprávě. Lajka ho asi pravděpodobně slyšela. Mám pro vás jednu radu do života, jestli vám tajemnej hlas v takhle zkurvený situaci něco radí, určitě to bez keců udělejte.
Dveře se rozrazily a za nimi se objevil týpek s brokovnicí oblečenej jako bezdomovec. Hned, jak přišel na scénu, střílel na jistotu. Vyhazovač skončil jako řešeto, moc toho z něj takhle na blízko nezbylo. Ten druhej se schoval za rohem končícího schodiště. Neznámej borec neváhal a hodil mu tam na přivítanou granát. Pro mě a Lajku to byl signál, abysme vzali nohy na ramena směrem na parkoviště. Přímo u východu ze schodiště stálo nastartované auto. Sedli jsme si do něj. Auto se hned po našem nástupu rozjelo. Myslel jsem na toho zabijáka, jestli to přežije. Ale stejně náhle, jak se objevil, tak i zmizel.
„Lajko, to se ti nepovedlo,“ ozvalo se klidným hlasem ze sedadla spolujezdce.
„Jak jsem měla vědět, že nás odhalí. Měla jsem špičkový krytí,“ odporovala Lajka a ukázala na mě. Radši jsem se do toho nesral. Vůbec jsem netušil, která bije.
„To nebylo krytím, kdybys tu holku nesrazila na zem, tak se to nestalo. Mohli jste to mít bez kovbojky,“ odpověděl hlas a otočil se na nás. Byl to chlapík ve středních letech, měl na sobě dobře padnoucí, elegantní oblek a milý, až nevinný obličej, který mu rámovaly na jeho věk husté blonďaté vlasy. Lajka znechuceně odhodila zmuchlanou prázdnou krabičku na podlahu auta a zapálila si poslední cigaretu.
„Tak jsem se tam měla, kurva, nechat vyfotit? Byla to zasraná Síťová závislačka!“ nadávala při vyfukování tabákového kouře. Očima jsem přeskakoval z Lajky na toho blonďáka a zase zpátky.
„S tím jsi mohla počítat, že když napadneš nějakou šlápotu v klubu, tak na sebe upozorníš. Věděla jsi, že tam jsou všude kamery i podprahový mikrofony,“ káral blonďák Lajku dál.
„Seru na tebe, Trente. Příště si to odmakej sám,“ odsekla Lajka a dál kouřila cigaretu. Taky jsem si zapálil, už jsem neměl cígo v puse dvě hodiny. Chvíli zavládlo ticho. Auto mezitím vyjelo z podzemního parkoviště. Koutkem oka jsem zahlédnul bezdomovce v roztrhaným kabátu, kterej nám před chvílí zachránil prdele.
„Hele, lidi. Já vím, že jsem ten poslední, kdo by se tu měl na něco ptát, ale kdo byl ten terminátor, kterej nás vysekal z toho průseru?“ dovolil jsem si drzou otázku. Fakt mě to zajímalo. A to docela hodně. Vlastně jsem chtěl vědět všechno o tom, co se tu právě semlelo.
„To byl Hawk, teď když už se znáte, tak se budete vídat častěji. Byl na tebe, Lajko, navěšený asi měsíc a ani sis ho nevšimla,“ rýpl si blonďák. Potom se otočil na mě. A podal mi ruku.
„A když nás ta neslušná holčina ani nepředstavila, tak tu její drobnou nezdvořilost napravím. Jmenuji se Trent. Jsem Lajčin nejoblíbenější klient,“ nejistě jsem mu stiskl ruku a představil se na oplátku.
„Aby ses z toho neposral, ty jeden podělanej korporáte!“ chrila síru nasraná Lajka a vyzývavě se na mě usmála. Otevřela okýnko auta a vyhodila z něj ven stále doutnající nedopalek.
„Nejsi ani moc ekologická. Jinak doufám, že polovinu odměny za tuhle práci přihraješ panu diskžokejovi, protože on s Hawkem odvedli svojí práci na jedničku,“ pokračoval Trent v pruzení a šňupnul si kokain z pozlaceného zrcátka. Zaměřil jsem ho čtečkou v brýlích a vykázal výrazně nižší čistotu než Lajčin a Mikhailův model. Lajka mu za hlavou nepozorovaně zamávala vztyčeným prostředníčkem. Její puberťácká zpupnost mě dostávala. Radši jsem se snažil i dál mlčet, protože jsem pořád neměl ani šajna o tom, co jsme vlastně v tom klubu vůbec dělali.
„Máš to?“ pokračoval v otázkách Trent z předního sedadla. Noblesně si u toho čistil nos od zbytků kokainu. Lajka se usadila pohodlněji a na chvíli se zdálo, že zamrzla. Trent se zamyšleně díval z okna auta. Chvíli to vypadalo, že spolu nemluví. Pozoroval jsem je a neklidně si přehazoval paměťovým čipem v kapse. Trent po několika minutách strnulého civění z okna prolomil ticho.
„Výborně. Je tam všechno. Povedlo se ti to! Odvezu vás domů a tam si dělejte co chcete. Klidně se tam upíchejte k smrti,“ shrnul znechuceně Trent. Auto zastavilo na semaforech před křižovatkou a zahnulo naším směrem do hoodu.
„To si piš, že jo. Proto jsem si ho přece vybrala. Protože je fantastickej nabíječ. Ale to bys ty se svojí zálibou v hezkejch chlapeckejch tvářičkách asi nepochopil, nebo mi ho snad závidíš?“ vyštěkla moje holka na Trenta. Ten na Lajčinu urážku zareagoval pobaveným pohledem na mě. Trochu mě to nasralo, ale pořád jsem byl trochu vyplesklej z rozmašírovanýho týpka brokovnicí. Potom se konečně uvolnila a položila mi ruku na stehno. Chytil jsem ji za ruku a dlouze jsme se na sebe dívali. Měl jsem neukojitelnou chuť jí ukázat, jak moc dobrej nabíječ ve skutečnosti jsem. Tenhle večer byl na jedno rande až příliš velký vzrůšo. Noční provoz byl bez problémů, takže jsme během deseti minut dorazili na místo, kde nás taxík nabral cestou do centra.

Hustler

Vystoupili jsme, rozloučili se a Trentovo auto odjelo pryč.
„Hele, mám asi docela dost otázek,“ rozsekl jsem trapný ticho. Zapálil jsem si u toho cigaretu a doufal, že to Lajka pochopí a řekne mi aspoň něco.
„No, ono je to docela na dlouho. Není to tak jednoduchý, jak si myslíš,“ vykrucovala se. Z mýho výrazu bylo ale docela jasný, že to tentokrát není dostatečná odpověď.
„Tak si dáme u mě doma nějakej drink a zkusím ti to vysvětlit,“ řekla a tvářila se utrápeně. Došlo mi, že asi úplně nechtěla, abych slyšel detaily. Navíc nás tam málem oddělali. Unaveně jsme se šourali ke vstupním dveřím jejího domu, které si skenerem ruky odemkla. Bylo na první pohled vidět, že tenhle barák není pro obyčejnou lůzu, který bylo v metroplexu všude plno. Na chodbě se automaticky rozsvítilo světlo a oslnilo nás, šli jsme dál k výtahu. Cestou nahoru výtahem jsem si Lajku přitáhnul k sobě a opět se vášnivě, dlouze líbali. Když se dveře otevřely, nestačil jsem se divit. Výtah nás pustil rovnou do jejího bytu. Přiznám se, že penthouse jsem fakt nečekal. Ať dělala cokoliv, vydělávala si tím fakt slušný prachy.
„Toho bordelu si nevšímej, jenom se převlíknu do něčeho pohodlnějšího a přinesu pití,“ omluvila se a odskočila si do sprchy. Posadil jsem se na gauč a rozhlížel se okolo. Na stole před gaučem se roztahoval velice slušný Síťový terminál. Asi o tři třídy lepší a rychlejší, než Marleyův, kterej jsem dneska zneužil k nahrání hudby na paměťovej čip. Musel stát pěknej balík. Vedle něj se tyčil půlmetrovej skleněnej bong. Displej infovize, kterej se automaticky zapnul s otevřením dveří promítal dnešní zprávy. Zrovna běžela reportáž o dělnických nepokojích v Mladé Boleslavi, kde se bouřili zaměstnanci automobilky.
Ztišený zvuk infovize občas přehlušil proud tekoucí sprchy z koupelny. Svlékl jsem si bundu a hodil se do pohody. Vyndal jsem balíček s trávou a nacpal si vodní dýmku. Bublání při kouření mě uklidňovalo. Po vysátí jsem zase dýmku postavil zpátky na stůl. Lajka se vrátila z koupelny. Měla na sobě punkově roztrhaný tričko a kratičký, džínový kraťasy. Okamžitě jsem se zamiloval do jejích dlouhých nohou. V kuchyni, která byla spojená s obývacím pokojem, zašátrala rukou v lednici. Vyndala láhev s průhledným alkoholem. Přisedla si ke mně a nalila ho do skleniček. Jednu z nich mi podala a opřela se o mě. Připili jsme si a začala vyprávět svůj příběh.
„Utekla jsem ze Svazu. Jsem tu asi měsíc. Sehnala jsem si práci přes Trenta a dělám pro něj Síťový neplechy,“ napila se ze skleničky a já ucítil, jak voněla po sprše sprchovým gelem. Plašily se mi její vůní a nadržeností hormony.
„Proč jsi utekla?“ zeptal jsem se a zapálil si k tequile cigaretu. Lajka se přitulila ještě blíž.
„Bylo to tam hrozný. Bída, špína, drogy, chlast. Ne jako tady, bylo to tam v mnohem větším měřítku. Je to tam úplně všude. Byla jsem jedna z nejlepších absolventů z ročníku v Síťový bezpečnosti. Chtěli mě naverbovat do KGB, ale dopadlo by to tak, že bych byla jenom štětka v terénu,“ vysvětlovala. Poslouchal jsem ji a pokoušel si představit, jak to tam asi vypadalo.
„Podařilo se mi zfalšovat doklady, všechny potřebný Síťový záznamy a pod záminkou spolupráce s KGB se mi podařilo utéct. Nejspíš po mně teď jdou. Nevěděla jsem, kam jít. Tak jsem se přes Síť spojila s jedním překupníkem koksu a ten mi dohodil práci pro Trenta,“ pokračovala ve svém příběhu a začínalo mi asi svítat. Ten překupník byl na sto procent Mikhail. Asi se nám s Joelem a Marleyem podařilo zadělat na pořádnej průser. Tohle jsem si určitě plánoval nechat pro sebe minimálně do doby, než to praskne. Ideálně až do hrobu. Podíval jsem se na Lajku a pohladil ji po tváři. Políbili jsme se.
„Už jseš v tom zataženej. Nejsou blbí, viděli tvůj obličej, měli ho tam dvě hodiny jako na podnosu. Všichni si tě tam fotili, už nebudeš v bezpečí.“ Lajka se u toho tvářila tak, že to je strašnej průser, ale s tím jsem hned po tom šílenství v podzemním parkovišti už tak nějak počítal. Horší bylo, že jsem její důležitej kontakt nechal do sraček zlískanýho v jeho bytě a nádavkem ho ojebal o koks a prachy. K tomu jsem mu asi oddělal psa Rohypnolem na uspání stokilový slonice. A jestli byli všichni svazáci takový svině, jak se tradovalo, tak to určitě bude chtít řešit. Ani omylem jsem neuvažoval o možnosti, že by se na to vysral.
„Na to se vyser, lítám už několik let z průseru do průseru. Tohle nebude tak horký,“ uklidnil jsem jí. Nevypadala, že by mi to moc baštila, ale natáhla se pro bong. Vzal jsem jí dýmku z ruky a naplnil mojí trávou. Místo poděkování jenom přikývla, přiložila si ho k puse a zapálila. Mezitím, co Lajka nasávala omamný kouř z bongu, tak jsem si vychutnával její dokonalé tělo. Najednou zmizela v šedavém kouři a podala mi nazpátek čerstvě vykouřenou dýmku. Dal jsem si druhý kolo. Dávka kouře, kterou jsem natáhl během vteřiny mi způsobila hukot v hlavě a mžitky před očima. Od nohou nahoru mi šla příjemná vlna mravenčení. Potom zase zpátky, po tom druhým nákladu jsem byl už slušně najebanej.
Po odložení dýmky na stolek si mě Lajka přitáhla a políbila mě. Najednou jsem ucítil ten přijemnej pocit v podbřišku. To se mi stalo jenom jednou nebo dvakrát v životě. Je snad tohle ta láska nebo to jenom drogovej přelud? Nad těmahle úvahama jsem přestal hodně rychle přemejšlet. Konečně přišel čas konat. Svlíkl jsem Lajce tričko a přitom jazykem dráždil její ušní lalůček. Jemně při tom vzdychala.
Tričko odletělo někam do kuchyně. Ani jsem nijak zvlášť nemířil, bylo to dítě překvapení. Lajka měla nádherná malá prsa. Každý můj dotyk a laskání jejích obnažených prsou ji vzrušoval. Zatáhl jsem jí jemně za bradavku a ona ze mě v návalu nadrženosti strhla mikinu i s tričkem najednou. Líbali jsme se tak vášnivě, že jsme spadli z pohovky na zem. Moje ruka jí během toho nekonečného laskání zajela pod kraťasy. Nahmatal jsem její poštěváček a u toho si všiml, že má úplně mokrou svatyni.
Začal jsem jí jemně masírovat poštěváček a Lajka se rytmicky prohýbala ve slastných křečích. Celý to bylo jako v nějakým data streamovým hentai filmu. Její nehty se mi zarývaly do břicha a zad. Po jejich cestě napříč mým tělem zanechávaly červenou pálivou stopu. Najednou se zarazily do mých beder a chvíli mi připadalo, že je chtěla prorazit naskrz přes ledviny ven. Udělala se a hlava jí spadla nepřítomně dolu. Vzrušeně vydechla si a během chviličky byla zase v pohodě. Vrhla se na přezku mýho pásku a skoro hned byl tam, kde skončil zbytek našeho oblečení.
Napadlo mě, že bude strašně vtipný, až se půjdeme zejtra ráno oblíct do kuchyně. Rozepnula mi kalhoty a začala mi vzrušenými dlouhými pohyby kouřit ptáka. Byla to epesní kuřba, jedna z nejlepších. Držel jsem Lajku za vlasy a se zalíbením sledoval její rytmický pohyby hlavou v mým rozkroku. Takhle divokou předehru jsem zažil naposledy na mejdanu těsně po tom, co jsme zapíjeli vysvědčení po konci základky. Tehdy to bylo moje první opravdový píchání.
„Tak už mě vopíchej!“ přikázala. Strhnul jsem z ní kraťásky a zahodil je pryč. Znovu jsme se políbili a Lajka si mezitím nasměrovala mýho ptáka do sebe a při prvním přiražení nahlas zasténala.
Její nehty mi pro změnu škrábaly kůži na zadku a občas mi ta bolest zastínila ten příjemnej pocit z píchání. Překvapilo mě, jakou měla sílu v rukách, ale byl jsem tak vzrušenej, že mi to bylo úplně ukradený. Objímali jsme se a rytmicky se po sobě vlnili. Kousla mě do krku, hned jsem jí to oplatil. Na oplátku mi vrazila facku. Beze slova jsem jí otočil a na čtyřech jí začal ojíždět zezadu. Občas jsem měl problém rozeznat, jestli je to sténání nebo křik. Byla fakt hlasitá. Chytil jsem ji za vlasy. Trochu jsem přidal a stiskl dlaní její zadek. Znovu se udělala a v zápalu vzrušení přepadla z gauče. Vypadala, že vůbec nevnímala. Během chvíle se rozkoukala a přitáhla si mě dolu k sobě.
Dal jsem její nohy do praku a opřel si je o ramena. S každým přiražením sténala čím dál tím víc, že to museli slyšet i sousedi vedle v baráku. Moje vzrušení rostlo každou chvílí, až jsem to nevydržel a vycákal se jí na břicho a prsa. Spokojeně si po sobě roztírala to teplý, lepkavý svinstvo.
„Takhle dobře jsem si nezapíchala už věky. Asi tě miluju.“
Přitulili jsme se k sobě a objali se. Cítil jsem její krásný teplo. Bylo to něco nádhernýho. S žádnou holkou mi nikdy nebylo takhle dobře. Lajčina vůně mě omamovala. Netrvalo to moc dlouho a rozdali jsme si to ještě jednou na ručně pleteným, chlupatým koberci.
V tu chvíli nám bylo všechno jedno.
Lajčina minulost, zasranej koksovej úchyl Mikhail, posraná akce v Duplexu a v neposlední řadě i nutnost dělat nějakou další práci pro Trenta.
Byli jsme spolu a viděli před sebou společnou budoucnost.