Horizont události

Ranní provar

Sobota 15. února 2059 11:23

Tohle bylo nejlepší ráno! Neměl jsem kocovinu, dojezd ani žádnej jinej problém, kterej mě poslední dobou sužoval a dával mi jasně najevo, že jsem posraná smažka. Cejtím, že konečně žiju naplno!
Ostatně připomíná mi to několik modřin od kousanců na ramenou a rukách, které postupně žloutnou jako mementa včerejší vášnivý noci. Probudili jsme se spolu, vedle sebe. I když jsme skoro celou noc propíchali a spali jenom několik hodin, cítili jsme se fantasticky.
Přivinuli jsme se s Lajkou k sobě a políbili se. Uvědomil jsem si, že tohle je po delší době první holka, která mě hned po ránu nesere. Zvedl jsem se ze značně zválenýho koberce a očima hledal kuchyni. Potřeboval jsem se napít něčeho studenýho. Došel jsem do kuchyně a otevřel lednici. Byla tam láhev perlivé vody a vodka. Marleyho recept byl geniální snídaní šampionů, jako stvořenej pro dnešní dopoledne. Vybavenej pražským kombem jsem si sedl na gauč a láhev vodky dolil osvěžující sycenou studenou vodou. Napil jsem se z láhve a podal ji Lajce. Taky jí to bodlo.
Infovize pořád běžela a chrlila na nás nezastavitelný proud informací. Nechávali jsme ho proplouvat okolo nás, tohle ráno bylo jenom naše. Připili jsme si snídaní šampiónů a na lepší začátek novýho dne si ještě jednou vášnivě zašukali. Nejdřív na gauči a potom jsme spadli zase zpátky na ten pletenej koberec. Společně jsme se vysprchovali a užívali si každou sekundu společných chvilek. Jako kdyby měly bejt úplně poslední. Jako první jsem ze sprchy odešel já a oblíkl se. Ranní rituál jsem zakončil zapálením cigarety. Nestihl jsem ani dokouřit a přišla Lajka. Nahá, ještě po jejím krásném těle stékaly kapky ranní sprchy. Poslala mi vzduchem laškovný polibek a zmizela v útrobách její ložnice.
Využil jsem chvilky pro sebe a podíval se do telefonu, kterej jsem skoro celou noc neviděl. Prostě na to nebyl čas. Byla tam asi miliarda zpráv od Marleyho. Zběžně jsem je projel naučeným gestem, když mě něco nebavilo číst.
„Je kurva po něm! Zabili ho, vole!“
Zpráva uprostřed typicky vysmaženýho rastamanova projevu mě zarazila. Opařeně jsem vrátil palcem tok textových zpráv zpátky a začal číst znovu od začátku. Čekal bych spíš salvu oplzlejch komentářů týkající se mýho rande s Lajkou a feťáckýho soireé s Dejvem v zaflusaným dejvickým bordelu. Kurevsky jsem se s odhadem netrefil.
„Jsme v prdeli, kámo!“
„Ten hajzl tě viděl na tom mejdanu!“
„Dal si to dohromady a došlo mu, že tě k němu poslal.“
„Ten posranej pes je fakt, kurva, mrtvej!“
„Kurva dopíči!“
„Doprdele, ty debile, jde po nás a ty si vyšukáváš!“
„Našel Joela, popravil ho jako prašivýho čokla! Teď mi to napsala jeho holka!“
„Strašně ho to nasralo a dozvěděl jsem se, že nás oba zabije. Joel nás nabonzoval!“
„Zabili ho, ty debile!“
„Jsme v pěkně kurevský prdeli, kámo!“
„Odepiš mi aspoň něco, ty zasranej feťáckej Casanovo!“
Po týhle, poslední zprávě jsem přestal číst. Podobně vyplašenejch zpráv tam bylo ještě randál a mohl bych je rozdávat zadarmo. Polil mě studenej pot, jako kdybych se přehulil silným modelem z bongu. Tentokrát mi bylo jasný, že jsme se navezli do fakt brutálního průseru. Doufal jsem, že to byl jenom nějakej další debilní vtípek, který si Marley občas vymejšlel.
Fotka, kterou přeposlala otřesená Joelova holka mě přesvědčila o opaku a vážnosti celé situace. Vůbec jsem nevěděl, jak na to zareagovat. Nemohl jsem to říct Lajce, protože viníkem byl její blízký kontakt. Připadal jsem si totálně v prdeli. Bylo mi jasný, že Joelovi teklo do bot a potřeboval nutně zdrhnout z metroplexu. Nečekal jsem ale, že ho ten zasranej bastard takhle podělá a zabije ještě dřív, než zvládne vzít roha. Lajka mezitím přišla do obýváku a tvářila se spokojeně. Snažil jsem se na sobě nedat znát, že mi oddělali jednoho z nejlepších kamarádů. Bál jsem se i o Marleyho. Zahodil jsem telefon zpátky na zimní bundu. Ticho prolomila až Lajka.
„Máme práci. Dneska večer, Trent trvá na tom, aby to všechno klaplo dneska. Mám tě prej vzít s sebou,“ usmála se a přisedla si ke mně s bongem. Udělalo mi to radost, ale strach o nejlepšího kámoše to prostě nepřebilo.
„Musím si zavolat. Docela nutně,“ usmál jsem se na Lajku a odešel na zasněženou terasu. Byl jsem na boso a sníh pěkně studil. Šoupací dveře na terasu se zaklaply a vytočil jsem na telefonu Marleyho číslo. Rastaman to skoro hned zvednul. Netrpělivě čekal, až mu zavolám.
„Jsem zašitej ve slumu u Dejva. Měl bys udělat něco podobnýho. Ten kretén to myslí fakt vážně!“ hlesl do sluchátka. Neklidně jsem zimou přešlapával z nohy na nohu.
„Dávám si majzla. Zkusím něco vymyslet, aby toho nechal. Jenom se moc nevystavuj. Sice ti to asi nepůjde, ale snaž se!“ snažil jsem se ho uklidnit. Taky mi to moc nešlo. Doslova jsem se ve všech těch sračkách topil. Marley se hystericky, možná trochu hraně, smál do telefonu.
„To bys, kurva, měl. Ví, kde bydlíš. Nejspíš už někde oxidujou u tvýho bejváku. Joel to všechno vyzpíval. Doraž k Dejvidovi,“ poradil mi Marley a spojení se potom přerušilo. Celej ten vejlet pro rychlý prachy se právě totálně posral. Jediný, co jsem věděl, bylo, že se musím nutně s Marleyem vidět. Jestli nám někdo dokáže píchnout, budou to určitě Dejvid s jeho pouličníma smažkama. Zfetovaný gangsteři z ulic metroplexu sice vždycky smrděli průserem, ale ochranu proti mafiánskejm zmrdům ze Svazu určitě dokážou líp, než Metropolicie s ručením omezeným. Ten dovětek tam nebyl jenom pro srandu králíkům.
Telefon mi zajel sklesle do kapsy u kalhot a vrátil jsem se do vyhřátýho obývacího pokoje. Lajka meditovala na gauči a poslouchala puštěnou skladbu z multipřehrávače. Posadil jsem se vedle Lajky a přemýšlel, jak ji mám, kurva, dostat do squatu plnýho smažek z hoodu bez ztráty kytičky.
„Co se posralo? Seš nějakej zaraženej,“ zeptala se a otevřela oči. Asi po vteřině mi došlo, že to už věděla. Nechtěl jsem jí lhát. Bylo to zbytečný.
„Někdo mi včera v noci oddělal kámoše. Docela ho zmasakrovali,“ zašeptal jsem, hrající líný kopák do atmosférických ploch příjemně doplňoval můj melancholickej tón hlasu.
„Jo, vím. Viděla jsem to v přehledu zpráv, kterej se mi nahrál do štěnice, když jsi otevřel telefon. Musíme s tím krámem něco udělat. Nejlepší by bylo, kdyby sis koupil něco lepšího z černýho trhu,“ poučila mě. Vůbec mě tím ale neuklidnila. Chtěl jsem se zlobit, ale došlo mi, že když se mi dokáže dostat do telefonu jenom tím, že jsem v dosahu jejího hardwaru, tak nemá smysl bejt nasranej. Prostě jsem se nechal dostat jako ten největší zelenáč.
„Asi jo. Začínáme bejt pěkně v prdeli,“ pokusil jsem se o úsměv, ale bylo jasný, že byl špatně zahranej. Asi jsem zlomil světovej rekord v rychlosti vystřízlivění.
„To taky vím. Slyšela jsem, o čem jste se bavili. Ten telefon je děravej, jak řešeto. Kde to je? Co je to za lidi?“ pokračovala zvědavě ve zpovídání. Pohladila mě po ruce. Bylo to něžné, intimní gesto. Věřil jsem jí. Nic jinýho mi stejně nezbývalo.
„Musíme za Marleyem. To je ten týpek, kterýho jsi slyšela se mnou mluvit. Zašil se ve slumu tady dole pod kopcem. Je tam s bandou smažek z hoodu. Pro přestřelku nejdou daleko, takže tam budeme nějakou dobu v klidu,“ pokračoval jsem ve zpívání. Lajka nevypadala, že by jí to nějak rozhodilo.
„Hele, ten kluk nebude úplně blbej. Lidi z Mafie tam ani nepáchnou. Ví, že by je ti feťáci rozstříleli na sračku. Jedeme tam!“ zavelela. Energicky se zvedla z gauče a šla se převlíknout do ložnice. Využil jsem příležitosti a fouknul si další shot z bongu. Zhruba ve chvíli, když jsem se vracel ze solidního hučáku k sobě, se objevila Lajka. Měla na sobě roztrhaný červený maskáče, pod nerovnoměrně roztrhanýma dírama se jí leskly černý kožený kalhoty. Právě si dopínala černou ocvočkovanou, léty zašlou leteckou bundu.
„Umíš střílet?“ zaskočila mě otázkou, na kterou se mi nechtělo v tom vyhučeným stavu ani odpovídat.
„Ne, nikdy jsem to nepotřeboval,“ odpověděl jsem i přes svůj neodbytnej pocit, že to je všechno fakt v hajzlu. Hodila po mně pistoli, kterou jsem si schoval do vnitřní kapsy bundy.
„Tak budeme doufat, že na to nedojde. Stejně bys nikoho dalšího, kromě sebe, asi netrefil,“ řekla sarkasticky a sebrala flašku vodky ze stolu. Odešli jsme z jejího bytu do výtahu a ten nás snesl dolů. Nevynechali jsme příležitost a znovu se líbali jako nadržení školáci. Líbilo se mi, že jí ta situace nerozhodila. Byla to holka do nepohody. Před domem už stála připravená rikša, Lajka ji objednala během oblékání. Zastřešená autonomní tříkolka na elektrický pohon, vzadu byly přesně dvě místa tak akorát pro nás. Otevřel jsem Lajce dveře a pustil ji dovnitř, hned po ní jsem do tříkolky zalezl i já. Vozítko se rozjelo.
„Nasaď si brejle, broučku,“ řekla stručně, poslechl jsem. Bylo veřejným tajemstvím, že mikrofony v rikšách byly neustále zapnutý a poslouchaly. Málokdo už ale věděl, co všechno si dokázaly zapamatovat.
„Až tam dorazíme, budu od vás potřebovat vědět všechno o tom, co se stalo. Kdo oddělal toho vašeho kámoše, proč to udělal a bude ideální, když nebudete moc lhát. Určitě se z toho díky dostatku informací nějak vysekáme. Neboj se,“ uklidňovala mě zpráva na displeji brýlí. Stiskl jsem Lajce ruku a usmál se. Vypadalo to naopak na pořádný vzrůšo. Zapomněl jsem u toho bohužel na fakt, že se bavíme o Mikhailovi Lebeděvovi.
„To jsem ráda. Ještě ti dlužím nějaký peníze za tu včerejší party. Bude super, když si necháš nainstalovat aspoň komunikační implantát. Ráda bych si s tebou i pokecala. Sice seš sexy, když mlčíš, ale je to zároveň trochu smutný,“ vtipkovala mezitím, co jsem sledoval skrz tmavá skla slunečních brýlí polední frmol v ulicích. Lidi pospíchali z práce na rychlý oběd, nějakej nebožák s počínajícíma omrzlinama somroval na instantní polívku a syntetický víno v igelitovým obalu. Normální poledne ve zmrzlém zimním metroplexu.
Okolí se pozvolna měnilo. Z běžných ulic jsme přejeli do zóny hoodu, kam se většina normálních lidí bála vkročit. Rikša projížděla klikatými uličkami polorozpadlých budov, ve kterých squatovala chudina, která si nemohla dovolit bydlet v normálních sídlištích. Sem se nechodilo žít, ale zmizet před zákonem nebo mafií. Dokonce ani Metropolicie sem nejezdila, i když se tu stávaly několikanásobné vraždy nebo šarvátky mezi místními gangy.

Polední provar u Synaptics

Dorazili jsme před zátaras organicky vytvořený z odpadků a nespecifikovatelnýho těžkýho bordelu, co bránil dalšímu vjezdu do slumu. Dál už jsme museli šlapat po svých. Vystoupili jsme z kompaktní tříkolky polepené reklamami na instantní jídlo. Když rikša zmizela za rohem ulice zpátky do civilizace, Lajka otevřela láhev s vodkou a přihnula si. Byla docela zima, napil jsem se taky, abych zahnal vlezlost únorový kosy. Obešli jsme zátaras a cílevědomě vkročili do slumu.
„Pěkný to tady máte. Tohle jsme teda v Sajuzu neměli,“ glosovala posměšně Lajka. Rozesmála mě. Podle mě je lepší trpět v chudobě, ale svobodně, než bejt chudej bez vyhlídky na zlepšení a ještě se nechat navíc mlátit pendrekama přes držku v base za blbej názor.
„Daň za svobodu. Na rozdíl od vás si můžeme vybrat,“ kontroval jsem při zapalování cigarety. Lajka si ode mně připálila. Překvapivě bylo v uličkách slumů přibližně stejně živo, jako na normálních ulicích. Život plynul úplně stejně, jenom tu bylo mnohem víc drog a jinýho pomíjivýho štěstí na dosah. Mrazivej vzduch byl protkanej částečně nefunkční kanalizací, slum měl díky tomu svoje specifický aroma.
V noci bylo to místo ještě tajemnější, protože křivolaké uličky osvětlovaly pouze výlohy levných obchůdků a neonové poutače. Ale protože to byly jediný zdroje světla v ulicích, tak tu šlo dost často o kejhák. Člověk tady přišel k úhoně opravdu snadno, přijít o peněženku byla ta lepší varianta. Přišel k nám somrák na groteskně zbastlených nohách. Stěží díky nim chodil, ale byl šťastnej, že vůbec.
„Hojda, omladino. Nemáte pro beznohýho somráka nějaký drobáčky?“ zeptal se a poklepal klackem na vybírání popelnic do svých hubených kybernetických nohou, který byly in naposledy tak v desátých letech. Zalovil jsem v taštičce na rukávu mezi svými poklady a vytáhl dvacetieurovku.
„Tady to máš. Kup si něco dobrýho k jídlu,“ usmál jsem se na somráka a měl radost, že ten nebožák mohl mít aspoň trochu lepší den. Podle toho, jak zbídačeně vypadal, už několik dní nic nejedl.
„Jseš docela rozhazovačnej,“ rýpla si Lajka, ale bylo znát, že z mojí štědrosti trochu roztála.
„Tak vypadal, že pár dní neměl nic normálního v puse. Stejně mi visíš ještě minimálně pět klacků,“ odpověděl jsem v podobným stylu. Bavilo mě se s ní takhle špičkovat. Nejenom, že se s ní dobře píchalo, ale měla i dobrej smysl pro humor.
„Já se budu smát, až ti spadne ten tvůj samolibej úsměv, potom co zjistíš, kolik stojí instalace wéru.“
Po tom stěru mi dala pusu na tvář a na rozkroku jsem cítil její ruku. Využil jsem příležitosti a políbili jsme se. Svět se najednou zastavil a dokonce i ten zkurvenej slum najednou voněl. Cítil jsem, jak se mi vyplavily endorfiny s dopaminy a zažil jsem podobnej pocit, jako kdybych si šlehnul něco kurevsky dobrýho. Během chvilky jsme vystřízlivěli a pokračovali cestou po bezdomovecký čtvrti. Předávali jsme si flašku a upíjeli z ní. Netrvalo to moc dlouho a dorazili před částečně rozbořený komplex továrních hal.
„Tak jsme tady!“ zajásal jsem a ukázal na squat. Na první pohled to vypadalo, jako obyčejná opuštěná stará továrna. Na ten druhý měly ty smažky připravený střílny, kamerovej systém a celkově působili jako relativně efektivní pouliční gang. Přelezli jsme plot, v tuhle chvíli už o nás určitě věděli. Nechali nás dojít až ke dvoukřídlým dveřím dovnitř.
„Oba dva dejte ruce nahoru!“ ozvalo se z útrob továrny za dveřmi. Slyšeli jsme jasné a zřetelné odjištění zbraně. Oba jsme výzvu poslechli. Oslnila nás baterka, která nám v přítmí vstupu do továrny šajnila do ksichtů. Frajeři měli dneska docela blbou náladu.
„Jsou čistý, ani jeden z nich nemá v ruce zbraň. Jenom ta holka drží v ruce litrovku vodky,“ potvrdil druhý hlas.
„Kdo jste? Proč jste sem přišli?“ začal vyslýchat první hlas, který nás oslovil.
„Znám se s Dejvidem, včera sem přišli s Marleyem. Takovým dreadatým vopičákem. Mám se tu za nima zastavit,“ vysvětloval jsem, když mě ten druhej týpek na hlídce prohledával.
„Hele, má u sebe bouchačku v bundě!“ upozornil ten, co mi prohledal kapsy. Ten druhej kejvnul a pokynul k prohledávání Lajky.
„Včera přišli, je nějakej průser. Prej se to v hoodu mydlí. Někdo z venku zabil Joela. To už ale asi víš, když u sebe nosíš kvéra,“ odpověděl na moje vysvětlení hlídač, kterej nás vyslýchal.
„Ta holka má kromě flašky vodky u sebe ještě dvě bouchačky a je od hlavy až k patě plná wéru,“ padlo hlášení hlídače, kterej nás prohledával. Ten první něco potichu drmolil do vysílačky. Chvíli jsem koukal na Lajku, která se nechala skenovat detektorem. I v tak vyhrocený situaci jsme spolu flirtovali a mysleli spíš na šukačku. Zkreslenej zvuk, kterej přicházel z vysílačky vůbec nedával smysl. Nejspíš byl zašifrovanej a ten týpek s vysílačkou měl implantát, kterej to překládal zpátky do člověčiny.
„Jsou v pohodě. Můžeme je pustit dovnitř. Ty sleduj vchod, posíláme sem posilu. Beru ty dvě hrdličky za Dejvem nahoru,“ uzavřel prohlídku ten s vysílačkou a vzal nás potemnělou chodbou až k nákladnímu výtahu. Ani se neobtěžoval zavřít jeho vrata a stiskl tlačítko, které nás vyvezlo nahoru. Přepadla mě zvláštní úzkost z otevřenýho výtahu, kterou jsem zahnal hltem vodky z láhve.
Patra směrem nahoru šla celkem pomalu. Když jsem napočítal třetí, tak se výtah se škubnutím zastavil. Hlídač otevřel vrata do patra a naskytl se nám bizarní pohled. Bylo tam asi dvacet lidí, někteří se váleli po různejch variacích pohovek a vyspávali se ze včerejší kocoviny. Jiní v různých hloučcích postávali nebo posedávali u stolů a hráli různý ojebávací hry o drogy. Oproti zkušenosti z klubu ne s kartami nebo kostkami, ale otáčeli na stolech zbraně a ten, na koho ukázala hlaveň pistole si mohl vpálit svoji vyhranou dávku speedu nebo Hyperu.
Z koutu haly zněla tvrdá hudba, kterou vyhrával DJ za mixákem. Nevěřícně jsme tou feťáckou zoologickou zahradou procházeli a zastavili se před dveřmi do oddělené místnosti. Hlídač, kterej měl už konečně zbraň zajištěnou a hozenou přes rameno, zaklepal na dveře. Ozvalo se zabzučení zámku. Vpustili nás dovnitř.
„Tak kde seš ty stará vojno? Tady Marley nám už všechno vykdákal,“ přivítal nás Dejv. Na nose, který mu včera Marley přelomil, měl fixační náplast a legračně pískal nosem. Pohledem jsem přejel místnost a hledal Marleyho. Ten seděl v křesle bokem a přitrouble se gebil. Byl úplně mimo. Musel si před chvílí šlehnout nějakou píčovinu, která ho takhle vyjednodušila. Lajka s udiveným výrazem nevěřícně sledovala dění v místnosti.
„Ty vole, co to s ním je?“ ukázal jsem překvapeně palcem na rastamana. Dejv byl víc při smyslech, nejspíš si nedal stejnou halucinogenní sračku a držel se starýho dobrýho speedu.
„Ten si teď fouknul trochu novýho čínskýho matroše, co mi včera přišel jako bonus. Do deseti minut by se z toho měl vychechtat,“ odpověděl klidně Dejv a sedl si na pohodlně vypadající křeslo u stolu se Síťovým terminálem. Kdo by to byl řekl, že ten feťák, kterej ještě včera byl u nás za smažku největšího kalibru a dostal nakládačku od Marleyho v tramvaji má ve skutečnosti takovejhle gang magorů.
Věděl jsem, že Synaptics v hoodu něco znamenají, ale tohle bylo hodně daleko za mým očekáváním. Sedli jsme si s Lajkou na pohodlnou sedačku a rozhlíželi se po jeho spartánsky zařízený kanceláři. Ještě jednou jsem si cvaknul z láhve vodky. Lajka si přese mě natáhla svoje nohy v těch super kalhotech a zapálila si cigaretu. Udělala si pohodlí.
„Koukám, že sis polepšil ze zevláka na ulici, co somruje hulení od kámošů na šéfa pouliční bojůvky,“ ušklíbl jsem se na Dejva. S ním to ani nehlo, potáhl si z jointa a vyhodil si nohy na stůl vedle Síťovýho terminálu.
„Já to tak mám rád, fízlové si mě nevšímaj a fetuju si zadarmiko. Poznám tak dost lidí a někdy si někoho pustím i blíž k tělu. Třeba vás dva kujebáky,“ odpověděl Dejvid s trochou namyšlenosti v hlase a namířil ukazováčkem na mně a potom na Marleyho, kterej byl zrovna momentálně hodně někde jinde. Mimochodem to byl docela zajímavej byznysplán, verbovat takhle nenápadně lidi k sobě do Synaptics.
„Tak co tady budeme koumat?“ zeptala se Lajka při vydechování nikotinovýho kouře. Přišlo mi zbytečný čekat na to, až se Marley probere z tripu.
Během následujících dvaceti minut jsem vychrlil celou příhodu okolo Mikhaila s jeho dementním čoklem. Lajka přitom lapala po dechu. Dejv se smál chvílema stejně přitrouble jako Marley, už tu story slyšel po několikátý a pořád ho dokonale bavila.
„Kd... Kdo je, vole, ten teplej zmrdeček?“ zakoktala se Lajka, první slovo otázky dokonce vystresovaně polkla. Vzhledem k tomu, že nebyla úplná blbka, jako mejch posledních třicet předchozích holek, tak jí postupně všechno docházelo.
„Myslím si, že ho znáš moc dobře. Včera v Duplexu jsem viděl na analýze čístoty matroše, že tvůj a můj ukradenej koks jsou úplně stejný,“ uvedl jsem to na pravou míru a zapálil si cígo. Lajka si opařeně sedla.
„To byl Mikhail Lebeděv?“ vyhrkla. Přesně toho momentu jsem se bál. Prostě to celý prasklo. A fakt o mnohem dřív, než jsem původně předpokládal.
„Jo. Představil se mi jako Mikhail,“ odpovídal jsem pořád klidně, uvnitř jsem se ale cítil příšerně. Ten průser byl kolosální! Pokud je někdo schopnej dostat do Svobodný Evropský Federace takhle čistej koks, tak určitě nebude nějakej zasranej nýmand.
„Ty jsi podělal Mikhaila Lebeděva? Víš vůbec, kdo to je?“ Z jejího hlasu byla cítit úzkost a strach. Vystresovaně si poposedla na gauči vedle mě.
„Vím jenom, že to je zasranej zmrd, kterej šuká mladý kloučky a potom to vysílá na Síti,“ odseknul jsem drze. Doslova jsem cejtil, jak mě Lajka probodla pohledem.
„Tak toho, ty vole, víš zasraně málo! Měla bych tě pro něj vodbouchnout!“ cedila Lajka nasraně slova sovětským přízvukem skrz zuby. Položila mi ruku na stehno a nebezpečně blízko mýho rozkroku ji vystřelily z prostoru mezi prsty tři deseticentimetrový bodáky. Její temperament zkrotilo až odjištění zbraně jednoho z Dejvovejch bodyguardů. Zarazila se a bodáky poslušně zajely zpátky. Ten vychcanej hajzl Dejvid celou scénu pobaveně pozoroval. Byla to zábava přesně podle jeho gusta.
„Víš úplný hovno, o tom, co jste provedli! Vždyť jsi to musel vědět, jak to všechno je! A neřekls’ mi ani hovno!“ pokračovala Lajka nasraně. Bylo mi jasný, co se v ní mlátilo za pocity. Byla vděčná za pomocnou ruku, když se tu objevila bez ničeho a já byl rušivej element, kterej to všechno posral. Dopila zbytek vodky a prázdnou jí mrskla pryč. Napětí v místnosti se dalo krájet. Dejvid chvíli vypadal, že Lajku napomene, aby mu nedělala v kanclu bordel, ale nakonec se neodvážil přerušovat její flow.
„Nemohl jsem ti to, kurva, říct. Bylo úplně jasný, že ti to musel nějak dát vědět. Bylo to pro nás nebezpečný,“ hledal jsem nahlas důvod, proč jsem to všechno zapíral.
„To si piš, že mi to dal vědět. Jenom jsem doufala, že nebudeš v týhle sračce zapletenej. Mám mu to okamžitě dát vědět, nebo tě přitáhnout k němu,“ pokračovala. Naštěstí pro mě už nechala tu bodací hrůzu v ruce bezpečně zataženou.
„Tenhle hood má jedno nepsaný pravidlo,“ přerušil Lajku Dejv, kterej se zvednul z křesla a přišel k nám blíž před pohovku.
„Lidi, co v něm žijou, můžou beztrestně zabíjet jenom lidi z hoodu. A jinak to bude jenom přes mojí mrtvolu,“ pokračoval a díval se neústupně Lajce do očí. Dejv mě pořád nepřestával překvapovat. Ze zevláka je fakin frajer.
„A co mám, doprdele, teď asi dělat? Ani jeden z vás tady nemá šajna, čeho je Mafie okolo Mikhaila schopná,“ odsekla Lajka a rebelsky se zvedla z gauče. Já i Dejv jsme ji sledovali a čekali, co udělá nebo řekne dalšího. Naší temperamentní výměnu názoru narušovalo Marleyho ztripovaný dementní uchechtávání.
„Máte snad nějakej nápad, jak z toho ven?“ pokračovala a naštvaně přešlapovala.
„Budeme se toho zmrdečka muset nějak zbavit. Ten bastard má přístup k dokonalýmu matroši. Určitě se najde dost lidí, který by ho rádi viděli spláchnutýho do hajzlu výměnou za jeho zdroje,“ řekl jsem těsně před odcvrnknutím vajglu do rohu místnosti k rozbité flašce od vodky.
„Ty, vole, Jayi! To si už děláš prdel?“ změnil tón Dejv, kterej znechuceně koukal na to, jak jsem si roh jeho kanclu spletl s popelníkem. Žasnul nad naší drzostí, že jsme s bohorovnou samozřejmostí měnili jeho kancelář ve skládku. Zakroutil jsem hlavou místo přímé odpovědi a pokračoval ve vykládání plánu.
„Vůbec, vole. Ten zmrd umí sehnat devadesátiprocentní koks. Stačí se jenom zbavit toho kokotka a vytahat z něj jeho kontakty. Kdokoliv, kdo si jenom přičuchne ke koksu v takový čistotě, bude zasraně ve vatě.“
Dejvida můj plán uklidnil. Měl jsem pravdu, kdyby se podařilo převzít jeho koksovej byznys, tak nebudeme muset pár let na nic sáhnout. Teda kromě zástupu štětek a šnupátka. Majitel těch kontaktů bude Tony-zasranej-Montana. Lajka si sedla zpátky ke mně na gauč.
Mlčela a tvářila se u toho nezvykle vážně. Bylo mi to jedno, v tuhle chvíli mi šlo hlavně o můj kejhák. Pravda, vymejšlel jsem to za běhu na koleni, ale v tom průseru mi to přišlo docela reálný.
Dejv se zase pohodlně zapřel do opěradla křesla. Ten nápad mu šrotoval v hlavě, vyřešilo by to všechny naše problémy. Zálibně si u toho prohlížel malej, příruční samopal pastelově modrý barvy.
„To zní jako plán!“ pronesl nonšalantně Dejvid při odkládání samopalu na stůl před křeslem. Lajka pozorovala situaci a pohodlně se opřela zády v opěradlu gauče.
„Něco zkusím. Dejte mi deset minut,“ řekla těsně před tím, než se odmlčela. Její tělo se uvolnilo a vypadala, jako kdyby usnula. Připojila se do Sítě a byla duchem jinde.
„Ty píčo, to byla jízda!“
Marley zase právě naopak vystřízlivěl z jiný dimenze vykonstruovaný designerským halucinogenem z Číny. Dejvid se usmál a podal rastamanovi plechovku vychlazenýho piva. Ticho, během kterýho nikdo nic neříkal, narušilo syknutí čerstvě otevřený plechovky.
„Co je? Stalo se něco?“ zeptal se Marley, když do sebe dychtivě otočil půlku plechovky na jeden zátah a říhnul si na celý kolo.
„No, stalo se toho dost, ale vlastně jsi o nic nepřišel,“ usmál jsem se na Marleyho. Byl jsem rád, že je zase mezi živejma. Marley se při rozkoukávání zadíval na Lajku, jejíž vědomí se před chvíli odebralo do kyberprostoru.
„Ty vole, Jayolino, to je to tvoje nový prcátko? Je fakt dobrá! To jsi měl vidět včera...“ rozpovídal se uznale Marley. Naštěstí Dejv zarazil jeho barvitý vyprávění milostnejch dobrodružství, co včera zažili při tour de dejvický bordely.
„Hele, vy dva mamrdi. Pamatujte si, že tohle nedělám zadarmo. Kdykoliv budu od vás něco potřebovat, budete moje děvky! Je vám to jasný?“ Dejvid ani nezastíral hranou důležitost, byl pro každou špatnost.
„Jasný, vzpomenu si na to, až budeš zase somrovat paličky travičky,“ setřel jsem ho. Byla to forma místního vtipu, v hoodu jsme si byli všichni rovni. Dejvid vytáhl zrcátko s hromádkou nějakýho svinstva a začal sekat dobrotu. Byl jsem za ten nápad docela šťastnej, protože jsem bez snídaně už byl po všech těch vodkách slušně rozemletej. Nejdřív jsem si natáhnul já, potom si dal Marley.
U Dejvida se to zastavilo. Znechuceně ukázal na svůj přeraženej rypák. Vytáhl z kapsy aplikátor a nasypal do něj trochu speedu, zalil to sterilní vodou z jednorázové nádobky, která se mu válela na stole. Šlehnul si ho aplikátorem do krku a přebytečnej bordel srazil rukou ze stolu na zem. Bylo mi po tom líp, konečně mi to vyčistilo hlavu. Marley si zase sednul zpátky do křesla, kde strávil celej svůj trip.
„Jaký to vůbec bylo? Je to nějaká novinka,“ tahal Dejvid z dreadaře rozumy při posmrkávání krevní sraženiny v rozbitým nosu. Potom doplnil, že i ten shit, kterej jsme právě vyšňupali, byl novej model, co včera čerstvě dostal od svýho kurýra. Říkal zase něco o nějakým Majkím, jak včera odpadnul, když se tím svinstvem překopnul při koštování. Už to touhle dobou měl naštěstí naředěný z jeho laborky na standardní pouliční chcandu. Takže se tím i vysvětlilo, čím byl včera tak strašně vyndanej.
„Bylo to šílený, kámo! Celou dobu jsem si představoval, jak by to tady vypadalo, kdyby jsme tu žili jako v Sajuzu,“ smál se dementně Marley a málem si zase při zapalování cigarety spálil háro, který si radši hned sčísnul dozadu.
„Hehe, bylo by to tu dobře na hovno!“ smál se Dejv. Z tónu jeho hlasu jsem vytušil, že si v hlavě schválil další sračku, co tu brzo budou Synaptics prodávat místním feťákům. Naše uchechtávání nad představou týhle bohem zapomenutý republiky, pod nadvládou bandy idiotskejch ruskojazyčnejch dědků přerušila až Lajka, která se právě odpojila ze Síťě.
„Klaplo to. Trent souhlasil s plánem na vyšachování Mikhaila výměnou za kokainový cesty. Dnešní akce se přesouvá, tohle mu vydělá mnohem víc škváry. Dostala jsem návrh toho, jak to má proběhnout. Máme tebe a Marleyho předhodit Lebeděvovi a o zbytek se postará Trentův tým, kterej nám během hodiny dodá,“ vysvětlila plán, kterej se mi nelíbil.
Ani za zlatý prase, ani za cokoliv jinýho.
„Nemyslím si, že to klaplo. Když jim nás předhodíte jako nějaký zasraný flákoty masa! Nemáme vůbec žádnou jistotu, že nás nenecháte tomu hajzlovi napospas,“ zavrčel jsem směrem na Lajku. Lascivně si přehodila nohu přes nohu. Zbytek osazenstva místnosti nás se zájmem sledoval, Marley se stěží ovládal a rytmicky skřípal sjetě zubama. Lajka vytáhla telefon a ukázala mi na displeji Mikhailovu vizitku.
„Předám vás já. To snad bude dostatečná záruka, ne? Nezbejvá ti nic jinýho, než mi věřit,“ zaculila se a schovala telefon do kapsy. Upřímně, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu jsem doufal, že Lajce taky bodne, když se zbaví Mikhaila. Na tu druhou jsem si říkal, jestli spolu sajuzáci nedrží náhodou basu. Lákadlo vyřešit nepohodlnýho Jaye s Marleyem a shrábnout případnou odměnu za naše hlavy viselo neodbytně ve vzduchu. A bylo kurevsky lákavý.
Marley se hraně hystericky uchechtl, zvedl se z křesla a díval se skrz prachem zaneřáděný okno někam do blba. Cejtil jsem se podobně jako rastaman. Vzpomněl jsem si na tu střílející mašinu ze včerejška, který říkali Hawk a spočítal si, že by nás z toho mohli podobní zabijáci hravě vysekat.
„Jsme v prdeli a nic jinýho nám nezbejvá, co?“ odpověděl jsem sklesle. Cejtil jsem se jako předčasně zvadlý péro, akorát tam chybělo to vystříkaný uspokojení.
„Pokud nechceš vzít roha někam do divočiny, tak ne,“ vrátila mě Lajka zpátky do reality. Život v divočině byl úplně o nečem jiným, než tady v metroplexu. Skoro jako kdybych se měl vrátit do středověku mezi nějaký zasraný opice. Pravděpodobně by tam ani jeden z nás nevydržel na vlastní pěst dýl, než pár dní. Divočinu ovládaly motorizovaný gangy, co jsou vyhlášený bandy totálních magorů. Vlastně nikdo, kdo kdy vzal roha z metroplexu, se do něj už nikdy zpátky nevrátil. Dejv nás se zaujetím sledoval. Rastafarián se zfetovaně kymácel ze strany na stranu. Vypadal, že sebou brzo flákne o zem.
„Hele, asi tu není jiná cesta. Já se nechci schovávat ve slumu věčně,“ hlesl rezignovaně Marley. Usnadnil mi rozhodování, potom jsem to musel odkejvat.
„Oukej, dejte mi hodinku. Musim se ještě ponořit do kyberprostoru a vyřešit nějaký technický věci s Trentem,“ řekla Lajka, políbila mě a připojila se zpátky do Sítě. Zvedl jsem se z gauče a šel k Marleyovi. Ten pořád koukal z okna přes vrstvu prachu a sazí. Mumraj ve slumech tou zkreslenou perspektivou působil mnohem méně depresivně, než ve skutečnosti.
„Hele, jsme v průseru, ale takhle máme aspoň nějakou šanci se z toho vysekat,“ snažil jsem se uchlácholit Marleyho. Odpověděl mi jenom zamručením a zklamaným gestem hlavou. Nechal jsem ho v jeho depresivní náladě. Cítil jsem, že tam už prostě víc nezvládnu.
„Máš tady něco k pití? Nějak mi z toho všeho vyschlo v krku,“ zeptal jsem se Dejva. Ten zvedl oči od terminálu na stole a ukázal směrem do hlavní haly. Doplnil něco o lednici. Vyšel jsem z jeho kanceláře a hledal lednici. Podle něčeho, co přípomínalo kuchyňskou linku jsem odtušil, že šlo nejspíš o kuchyni. Přišel jsem k její lince a objevil pultový mrazák, který jako jediný vypadal, že slouží k ukládání jídla.
V jeho útrobách byly láhve všeho možného mezi kostkami věčného suchého ledu. Vytáhl jsem jedinej druh flašky, kterej nebyl jenom o chlastu. Šlo o lahvičky neurčité žluté tekutiny v přepravce. Doufal jsem v limonádu. Otevřel jsem ji a napil se. Trefa! Byla to pomerančová limča se spoustou bublinek. Dokonale mě osvěžila a vyčistila mi hlavu.
Vrátil jsem se zpátky do kanclu. Dejvid pořád něco lovil v terminálu a Marley se konečně usadil do gauče. Byl pořád stejně zasmušilý. Pomalu, ale jistě se s tou situací smiřoval. Ovládal mě strach stejně jako jeho, jenom jsem si nemohl dovolit to nechat na sobě znát. Takhle by naše morálka šla úplně do hajzlu a mohli by nás rovnou Lebeděvovi nechat na pokusy. Dejvid poslal jeho ochranku pryč a čekali jsme, než se Lajka vrátí z kyberprostoru.
„Vymysleli jsme to! Za chvíli mám zavolat s Mikhlailem, a ukázat mu spoutanýho Jaye s Marleyem. Domluvíme se na předání v jednom skladišti na periferii. Už sem jede auto, který nás vyzvedne. Hawk si tam bere pět po zuby ozbrojenejch žoldáků. Hned, jak se tam Mikhail objeví, tak ho rozstřílí na sračku. Vytěžíme všechny jeho kontakty a potom druhej tým vytěží jeho byt včetně všech těch čuňáren, co tam má. Jeho prasárny odešlou moje botnety novinářům na všechny dostupný strany. Přikryjeme tím obchod s drogama,“ vysvětlovala a u toho ukazovala na jednotlivý osoby. Dejvid nepřišel zkrátka díky tomu, že prej dostane super ceny na koks, kterej bude moct prodávat ve slumu. To znamená, že i pro nás Lupa skončil a budeme prodávat s Dejvovou přirážkou to nejlibovější yeyo v metroplexu. Všichni až na mě a Marleyho byli spokojení.
Holt riziko podikání. Prostě jsme ostrouhali mrkvičku.
„Můžeš mi, Dejve, půjčit dva lidi se samopalama a pouta? Svážeme teď tyhle dvě hérečky a uspořádáme teatrální divadelní představení,“ poprosila vlídně Dejvida. Ten přes vysílačku zavolal dva lidi od něj z gangu a nechal nás spoutat policejníma želízkama. Lajka mi vyndala z kapsy brýle a narazila mi je na oči. Došlo mi, že bude mluvit rusky.
Z kapsy maskáčů vytáhla miniaturní dron s kamerou a nastavila ho, aby létal přesně na úrovni Lajčiny hlavy. Ovládala ho přes wér, prostřednictvím nějakýho bezdrátovýho rozhraní. Dvěma týpkům od Synaptics přikázala, aby stáli za náma a mířili na nás jejich barevnejma kvérama. Když byla s tím tyjátrem dostatečně spokojená, vytočila telefonní číslo na Mikhaila. Dron z reproduktoru přenášel hovor k nám do místnosti.
„Ahoj, Lajko. Ani jsem už nedoufal, že se ozveš. Máš pro mě dobré zprávy?“ ohlásil se Mikhail z reproduktoru. Z jeho úlisnýho hlasu mi naskočila husí kůže. Málokoho jsem nenáviděl tak, jako tohodle sovětskýho zmrda.
„Dostala jsem je oba. Byli v jednom klubu ve městě. Prodávali tam tvoje zboží,“ napráskala nás bez uzardění. Mikhail se zasmál. Měl radost.
„Přivez mi je. Postarám se o ty bastardy,“ přikázal tvrdě.
„Už jsme na cestě, pošlu ti šifrované místo předání. Dost daleko od centra, bude to bezpečný. Přesně tak, jak to máš rád,“ navrhla ve stejném duchu Lajka. Skoro jsem jí začínal věřit tu povídačku o agentce KGB. Zněla neústupně. Úplně jinak, než včera v noci u ní doma, když jsem ji klátil.
„Výborně. Toho s tím čírem, Jasona, mi moc nepocuchejte. Chci si to s ním vyřídit osobně. Mám toho na srdci opravdu hodně.“ Bylo neuvěřitelný, jak ten člověk dokázal být nechutnej i přes telefon. Málem jsem vypadl z role a flusnul po dronovi. Tak moc mě ten hajzl Mikhail vyváděl z míry. Samozřejmě vůbec nemyslel na promluvy, ale na důkladný a zevrubný rozmrdání mý prdele.
„Neboj. Vim, že je to tvůj typ a nemáš rád díry po vyraženejch zubech,“ usmála se Lajka a ukončila hovor. Záhy poté odeslala místo předání. Myslel jsem si, že nám ta pouta sundají, ale byl jsem na omylu. Vyvedli nás jako při skutečný eskortě z kanceláře a zamířili jsme k nákladnímu výtahu. Připadal jsem si jako kus dobytka, kterej hnali na porážku. Věřil jsem Lajce, že nás nepodělá. Nic jinýho nám ani nezbejvalo. Před skladištěm už stála zaparkovaná černá dodávka s neprůhlednými černými skly. Naložili nás dovnitř.
Definitivně to už divadlo nebylo, neurvale za náma zabouchli dveře a dodávka se rozjela klikatou cestou pryč ze slumu. Museli někde prorazit zátaras přístupový cesty. Vzhledem k tomu, že řídil Hawk a měl s sebou ještě několik bouchačů, tak to pro ně asi nebyl velkej problém. Seděli jsme s Lajkou vedle sebe.
„Promiň. Tohle je jediná šance, jak to udělat tak, aby nás rovnou nevodpráskli.“ omluvila se mi Lajka přes text na displeji brýlí. Zvedl jsem spoutaný ruce a vyčítavě se na ní podíval.
„Hele, tohle je už trochu přes čáru,“ glosoval jsem ironicky situaci. Předstírala, že ji moje slova vůbec nezajímají.
„Na tos měl myslet, než jste ojebali Lebeděva. Teď tě z toho musim vysekávat. Asi se pěkně zapotíme.“

Transport

Dodávka projela přes retardér a všechno uvnitř se nepříjemně otřáslo nárazem. Hawk za volantem sprostě zaklel. Před autem se vytvořila kolona z několika aut.
Kousnul jsem se do jazyka a to celkem zabolelo. Do hajzlu! Nesnáším když se tohle stane. Podvědomým reflexem jsem fláknul spoutanýma rukama do sedačky před sebou. Žoldák, kterej seděl přede mnou, se na mě bleskově otočil.
„Co je, vole? Nečum! Jenom jsem se kousnul!“ vysvětlil jsem přinasraně a uplivnul si krev smíchanou se slinama na podlahu dodávky. Kurva, fakt nesnáším, když se kousnu do jazyka!
„Dávej si bacha, ty šmejde! Abysme tě nedoručili už koženýho,“ držkoval frajer přede mnou a šermoval mi před obličejem prstem. Marley naše divadlo pozoroval nepřítomným pohledem. Chvíli po tom, co nás naložili do auta, totiž sežral nějaký otupováky, co si sháněl na černým trhu přesně pro tyhle příležitosti. Jestli jsem si všimnul dobře, tak si jich naložil fakt požehnaně.
„Tak dělej, ty zmrde! Na to se tu stejně čeká fronta. Šéf ti určitě pogratuluje, když nás vodbouchneš ještě dřív, než dojedeme za tím úchylným sovětským buzifukem!“ nenechal jsem si líbit jeho výhružky.
„To stačí! Už ho nech. Má toho taky plný kecky,“ objevilo se na displeji hned po tom, co jsem dořekl poslední slovo.
„Hele, poslouchej, ty podvyživenej modrovlasej smrkáči…“
„Drž hubu, Ronine! Nech ho bejt a dávej bacha! Vepředu se něco děje!“ Hawk přerušil výměnu názorů ostrým tónem. Ronin se po jeho okřiknutí poslušně otočil a sledoval situaci přes čelní sklo dodávky.
„Oni jsou stejně nervózní, jako my. Trentovi na tom koksu fakt hodně záleží. Budou za to mít tučný prémie,“ pokračovala Lajka, jako kdyby se nic nedělo. Otočil jsem se na Lajku a spražil jí pohledem.
„No, co si myslíš? Trent Mikhailovi ten devadesátiprocentní koks závidí už od chvíle, kdy jsem mu o něm řekla pár tejdnů zpátky na jedný schůzce v kyberprostoru. Vlastně mu tím docela píchneš.“
Ještě dřív, než jsem stihl zareagovat na proud dalších písmenek na displeji, z konce kolony před námi se ozvala střelba. Hawk znovu zaklel od volantu a nastartoval. Dodávka popojela asi tři metry, než se střelba rozhořela naplno. Nahnul jsem se přes Lajku, abych líp viděl na dění před dodávkou. Někdo na konci kolony zablokoval policejní auto a začal do něj střílet ze samopalů. Podle jejich maskáčovejch hadrů to nejspíš byl nějakej místní gang, kterej si vyřizoval účty s místníma policajtama.
„Do hajzlu! Tohle nám fakt scházelo,“ zanadával Hawk nerudně. Potom poslal Ronina, aby vychladnul při obhlídnutí situace venku. Policejní auto, který vytvořilo zácpu z ničeho nic vybuchlo. Gangsteři po něm hodili nějakou výbušninu nebo molotov. Týpek byl bleskově zpátky.
„Tam už neprojedeme. Docela těm fízlům zatápí,“ informoval nervózně Ronin Hawka, když stál v posuvných dveřích dodávky. Hawk vztekle praštil pěstí do volantu. Zase ho poslal zpátky, aby zpracoval dvě auta za námi a dodávka mohla aspoň vycouvat. V tomhle byl o poznání úspěšnější a byli jsme na nejlepší cestě pryč. Jenom se za ním zaklaply dveře, neprůstřelný boční sklo dodávky odrazilo několik dávek kulek vypálený ze samopalu. Začínalo to tu bejt docela dost nepříjemný.
Nějakej frajer v maskáčovým mundůru několika nesourodých vzorů v nás shledal možnou hrozbu. Blížil se k nám a v rytmu dvou kroků pálil do neprůstřelných oken. Díval jsem se mu do jeho sjetejch očí, to bylo taky jediný, co z jeho obličeje bylo možný vidět. Zbytek měl zahalenej pod dlouhým šátkem. Pálící kvér, kterej držel v ruce, jsem viděl naopak až moc dobře.
Najednou se před mým obličejem objevila černá pistole s prstem na spoušti. Ten útlý prst patřil Lajce. Vlastně ta bouchačka vypadala celkově majestátně v její dívčí ruce. Podíval jsem se jí do obličeje a s úšklebkem se usmívala na gangstera na druhý straně neprůstřelnýho okna. Gangster se zastavil asi dva metry od našeho auta a nasraně gestikuloval samopalem směrem k nám.
Sledoval jsem to jako divadlo. Kdyby to sklo mezi náma nebylo, děly by se věci. Takhle ten idiot jenom hypnotizoval Lajčinu hlaveň pistole a věděl, že se dál neprostřílí.
„Beng, zmrde!“
Pistole před mým obličejem udělala pohyb, jako při výstřelu. Lajka se rozchechtala na celý kolo.
Do dneška netuším, jestli to věděla nebo ne, ale v příštím okamžiku hlavou frajera před oknem proletěla kulka a jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Týpek tam díky nám prostě jenom čekal na to, aby ho zastřelil utíkající fízl od vybuchlýho auta kamkoliv do bezpečí.
Hawk už konečně našel skulinku a dodávka vycouvala z kolony na chodník. Potom zpátečkou na nejbližší křižovatku. Motor řval tak, že jsem neslyšel vlastní myšlenku.
„Ty jo, nečekala jsem, že se to takhle zvrhne…“
Za okýnkem dodávky se otíraly větve neudržovanýho keře zanedbaný čtvrti metroplexu. Fakt jsme couvali skoro čtyřicítkou po chodníku, Hawk se snad posral. Ohlídnul jsem se za sebe přes zadní sklo dodávky a bylo to ještě horší.
Do ulice právě vjíždí několik motorek s maskáčovejma týpkama. Teďka tady bude asi hodně veselo. Dodávka se vytočila zpátky do silnice zadní nápravou a nejspíš, snad doufám, omylem jsme při tom manévru jednoho týpka na motorce rozkašili na sračku.
„Zase další blbeček, kterej si nedával pozor,“ komentoval to suše Hawk od volantu, když dodávka nadskočila a hbitě přeřadil na normální rychlost. Už nám nic nebránilo zmizet z týhle podělaný ulice.
„Jak jsi to myslela s tím, že píchnu Trentovi s tím koksem?“ pošeptal jsem nenápadně Lajce do ucha a přitom jí ho olízl. Nebudu kecat, že mě to její divadlo s pistolí nevzrušilo. Imponovalo mi, jak nad tím ani nepřemejšlela a vlastně úplně zbytečně vytáhla bouchačku.
„Trent si neuvěřitelně ujíždí na koksu. To už jsi asi viděl, ale jeho zdroje stojej za hovno. Toho sis nejspíš taky všimnul. Zkoušel se s Mikhailem dohodnout po dobrým a ten mu nabídl fakt nevýhodnou cenu. Vlastně jenom čekal na moment, kterej mu pomůže ho ojebat. A ten přišel dost nečekaně. Právě ses stal jeho trumfovým esem o kterým Mikhail nemá ani páru,“ vybalila na mě Lajka. Místo odpovědi jsem zase fláknul pěstí do sedačky přede mnou. Ronin vystartoval jako čertík z krabičky.
„Děláš si prdel, ty zasranej smradlavej pankáči?“
„Uklidni se, Ronine. Za chvíli od něj budeš mít pokoj,“ uklidnila ho klidným hlasem Lajka. Mezitím mě pohladila po vnitřní straně stehna, nebezpečně blízko rozkroku a to bylo fakt boží!
„Když to teďka neposereš, tak si večer u mě doma pořádně zapícháme. Včera se mi to s tebou fakt líbilo.“
Ale jo. Vyhlídky na večer mám víc než slušný, jenom to do něj musíme přežít.

Dočetls až sem? Smekám, to je fakt výkon! Jestli chceš vědět, jak to celý dopadne, napiš mi na sociální sítě vzkaz s hashtagem #vydejtemetroplex!